KSOS 71 Co 229/2024-130

Soud:
Krajský soud v Ostravě
Spisová značka:
71 Co 229/2024-130
Datum rozhodnutí:
2025-03-27
ECLI:
ECLI:CZ:KSOS:2025:71.Co.229.2024.1

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 2024, č. j. 13 C 103/2024-83,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na určení, že je žalobce výlučným vlastníkem pozemku parc. č. St. Anonymizováno, jehož součástí je stavba adresa, č. p. Anonymizováno, a pozemku parc. č. Anonymizováno, to vše zapsáno na LV č. hodnota v k. ú. adresa, obec adresa, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa (dále jen nemovitosti) a zavázal žalobce zaplatit žalované náklady řízení (odstavec II. výroku).

2. Žalobce se domáhal určení svého výlučného vlastnického práva s tím, že žalované daroval v průběhu jejich partnerského vztahu ½ nemovitostí. Po ukončení jejich vztahu se k němu začala chovat způsobem, který vnímal jako její nevděk, a proto odvolal předmětné darování. Po provedeném dokazování posoudil okresní soud nárok žalobce dle ust. § 2072 obč. zák., judikatury soudů týkající se této problematiky a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vztah účastníků byl dlouhodobě disharmonický, přičemž intenzita nesouladu výrazně přesahovala běžné partnerské rozepře. Jejich spory byly opakovaně řešeny za asistence policie, orgánu sociálně-právní ochrany dětí či v přestupkovém řízení. Účastníci spolu žili 18 let a žalobce si tak musel být vědom povahových rysů žalované. Přesto v roce 2022 přistoupil k darování nemovitostí, přičemž chování žalované se od té doby v kontextu celého jejich vztahu, nijak výrazně neodlišovalo. Rodinný dům účastníci stavěli v době partnerského vztahu, žalovaná v té době pečovala o společnou domácnost a jejich nezletilé děti a tím umožnila žalobci věnovat se stavbě. Přestože chování žalované hodnotil okresní soud z etického hlediska za neslušné, nebylo jím žalobci natolik subjektivně ublíženo, aby to odůvodňovalo vrácení daru. Důvodem pro odvolání daru není ani tvrzené odcizení movitých věcí ze společné domácnosti, když se částečně jednalo o společné věci, nikoliv výlučný majetek žalobce, popř. žalobce neprokázal odcizení uvedených věcí.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání a domáhal se jeho změny tak, že bude žalobě vyhověno. Namítal, že okresní soud v rozsudku nezohlednil řadu žalobcem uváděných skutečností a hodnotil pouze malou část provedených důkazů. Nesouhlasil se závěrem, že se intenzita a povaha závadného chování žalované po darování nezměnila. Nejzávažnější důvod pro vrácení daru spatřuje ve vydírání ze strany žalované prostřednictvím SMS zprávy, kterým žalovaná naplnila potenciálně skutkovou podstatu trestného činu. Povaha vztahu účastníků před darováním nebyla osvětlena natolik, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr o nezměněném stavu vztahů mezi účastníky po darování. Zda mu bylo jednáním žalované subjektivně ublíženo, může hodnotit pouze on sám a v této souvislosti je primární jeho účastnická výpověď, ve které podrobně popsal své pocity a stavy. Předloženými doklady bylo prokázáno vlastnictví spotřebičů, které žalovaná odcizila. Toto je nutno hodnotit v kontextu celkového chování žalované, která se s dětmi z domácnosti odstěhovala bez jeho vědomí a předchozí domluvy, odvezla si nejen společné věci, ale i věci ve výlučném vlastnictví žalobce, aniž by nabídla jakékoliv vyrovnání. Nesouhlasil rovněž s hodnocením provedených důkazů, zejména svědecké výpovědi sestry žalované paní jméno FO.

4. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku jako věcně správného. Souhlasila s hodnocením jejich partnerského vztahu ze strany okresního soudu. Závěry soudu nebyly učiněny na základě jednoho případu, ale v celkovém kontextu vztahu mezi účastníky. Žalobce užíval vulgarismy v běžné mluvě a pravidelně i ve vztahu k žalované a stejným způsobem se tak chovala žalovaná. Práh subjektivního vnímání vulgarismů ze strany žalobce je tak dle názoru žalované zcela zřetelně snížen. Poukazovala na skutečnost, že nemovitost byla postavena i díky finančním prostředkům poskytnutým žalovanou, stavěli ji společně a darování tak bylo za této situace spravedlivé. K odstěhování ze společné domácnosti došlo s vědomím žalobce, odstěhování věcí žalobce až do zahájení řízení nijak nerozporoval. Žalovaná si vzala pouze věci ze společné domácnosti, které byly nezbytné pro její nové bydlení s dětmi, aniž by tím chtěla žalobci jakkoliv ublížit. Souhlasila s hodnocením věrohodnosti a obsahu výpovědí slyšených svědků, jak učinil okresní soud.

5. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení.

7. Na správně zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud správné právní ustanovení. Odvolací soud souhlasí i s právním posouzením věci, které okresní soud ve věci zaujal a na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje.

8. Dle ust. § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

9. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 vyplývá, že z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pokud jde o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Je třeba komplexní hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního i objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybným je vyhodnocení, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.

10. Okresní soud správně na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázal a při hodnocení nároku žalobce se řádně a dostatečným způsobem zabýval a vypořádal se všemi hledisky uvedenými v tomto rozhodnutí. Odvolací soud souhlasí s jeho závěrem, že vytýkané jednání žalované bylo v rozporu s běžnými představami o slušné komunikaci mezi dvěma osobami, nebylo však natolik zjevně závadné, aby mohlo být z hlediska ust. § 2072 o. z. považováno za důvod vrácení daru.

11. Podstatná je skutečnost, že k vytýkanému jednání žalované došlo v době, kdy účastníci ukončili své osmnáctileté soužití. Z obsahu spisu vyplývá, že se nejednalo o předem domluvený a klidný rozchod, účastníci měli zcela rozdílné názory na způsob a rozsah vypořádání jejich společných záležitosti. V této souvislosti mezi nimi docházelo ke konfliktům, sporům a hádkám. Toto se promítlo i do vytýkaných SMS zpráv žalované. Je obecně známou skutečností, že po rozchodu manželů, či dlouhodobých partnerů, kteří se nejsou schopni dohodnout na vypořádání společných záležitostí, dochází k vyhroceným situacím, sporům a hádkám. I když z obsahu spisu vyplývá, že to byla žalovaná, která k řešení sporných situací přistupovala agresivněji a důrazněji, je nutno přihlédnout k tomu, že se jednalo pro oba účastníky o velmi emotivní a psychicky náročné období, které je nepochybně oba poznamenalo. Jejich vzájemné neshody se týkaly zásadních záležitostí vyplývajících z jejich dlouhodobého soužití, a to výchovy a výživy společných dětí a vypořádání společného majetku. Nelze rovněž přehlédnout, že společné soužití účastníků bylo dlouhodobě disharmonické. Také jejich dřívější spory (které vznikaly ještě před darováním, popř. bezprostředně po něm), zejména ohledně výchovy společných dětí, byly řešeny prostřednictvím policie, pracovníků OSPOD či v přestupkovém řízení. Po jejich rozchodu se tato neschopnost vzájemné dohody jen prohloubila. Jednání žalované tak nemohlo být vůči žalobci překvapivým a neočekávaným.

12. Důvodem pro odvolání daru není rovněž tvrzení o odcizení movitých věcí ze společné domácnosti. Okresní soud zcela správně a přiléhavě uzavřel, že dílem nebylo zjištěno, že by věci odcizila žalovaná a dílem se jednalo o věci, které sloužily pro potřeby jejich společné domácnosti. Skutečnost, že doklady byly vystaveny na jméno žalobce, nesvědčí bez dalšího o jeho výlučném vlastnictví, když toto je běžnou praxí při nákupu v obchodech. Pračka, sušička a televize byly zakoupeny v době společného soužití účastníků, byly umístěny ve společné domácnosti a sloužily pro potřeby jejich rodiny. Tyto skutečnosti ostatně žalobce ani žádným způsobem nerozporoval. Ze strany žalované nebyl správný postup, pokud si je odvezla bez předchozí dohody s žalobcem, ale s ohledem na výše uvedené, toto nelze považovat za zjevné a natolik závažné jednání, které by odůvodňovalo nárok na odstoupení od darovací smlouvy.

13. Jak již bylo výše uvedeno k vytýkanému jednání ze strany žalované došlo v době vyhroceného rozchodu obou účastníků, kteří se nebyli schopni dohodnout na základních záležitostech, které jsou vždy s rozchodem partnerů spojeny. S ohledem na skutečnost, že i v době jejich soužití řešili své neshody a spory nikoliv běžným způsobem (zásahy policie, oznámení na OSPOD, přestupková řízení), nelze v daném případě vytýkané jednání žalované posuzovat jako exces z uplatňování či prosazování svých práv.

14. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšný žalobce byl zavázán nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.228 Kč. Tato částka představuje odměnu za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 3.100 Kč, tj. 6.200 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč (soud vycházel z písemného vyúčtování právního zástupce žalované, který požadoval právě tuto částku), tj. 600 Kč, to vše navýšeno o DPH ve výši 1.428 Kč. Žalované nebyla přiznána odměna za další poradu, když se nejedná o účelně vynaložený náklad. Žalovaná se obsáhle vyjádřila k podanému odvolání v písemném podání ze dne 5. 9. 2024. Od té doby nedošlo ve spise k žádné změně, nebyly tvrzeny žádné nové skutečnosti ani založeny žádné listiny. Pokud tedy došlo k poradě před nařízeným jednáním, z obsahu spisu nevyplývá důvod jejího trvání přesahující 1 hodinu. Ze stejného důvodu odvolací soud nepřiznal žalované náhradu cestovného a ztrátu času. Žalovaná výslovně uvedla, že v současné době bydlí a v převážném čase rovněž stále pracuje ve adresa. Byť plánuje své přestěhování do Anonymizováno, dosud zde pouze dojíždí na návštěvy za rodinou, popř. za příležitostnou prací. Žalované tak nic nebránilo zvolit si právního zástupce v místě svého současného bydliště, popř. jeho blízkém okolí. Za této situace je nutno náklady na cestovné a ztrátu času právního zástupce žalované z adresa a zpět vyhodnotit jako neúčelné, za které žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřísluší.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je možno podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně.

KSOS 71 Co 229/2024-130