KSOS 15 Co 139/2026-80

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 17 753 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 3. 2026, č. j. 21 C 283/2025-50,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 747 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 17 753 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně ze žalované částky od 30. 7. 2025 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 9 240 Kč (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá, případně zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné skutkové i právní závěry, stejně jako procesní pochybení. Namítal, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 50 000 Kč za poplatek ve výši 24 950 Kč a úrok ve výši 9,52 % měsíčně. Již samotná konstrukce smlouvy vede k extrémnímu a neodůvodněnému navýšení dluhu, sjednané podmínky jsou nepřiměřené, odporují dobrým mravům, zásadě poctivosti a neměly by požívat soudní ochrany. Smlouva byla uzavřena v době finanční tísně žalovaného za nápadně nevýhodných podmínek, okresní soud tuto obranu odmítl jednou větou, aniž by provedl potřebné dokazování, nebyl zjišťován stav stran při uzavření smlouvy, okolnosti sjednání podmínek ani reálná možnost vyjednávání. Rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Současně byla uhrazena částka převyšující jistinu úvěru, a to o 27 147 Kč, přesto okresní soud dospěl k závěru, že má žalovaný platit další částky. Takový závěr je v rozporu se zásadou spravedlnosti a proporcionality. Smluvní pokuta je další nepřiměřenou sankcí, když vedle vysokých úroků a poplatků byla přiznaná i smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč. Okresní soud přitom nezkoumal souhrn všech sankcí a jejich celkový dopad. Vycházel převážně z listin předložených žalobkyní, aniž by dostatečně přezkoumal správnost výpočtu údajného dluhu, způsob započítávání plateb žalovaného a oprávněnost jednotlivých nárokovaných položek, nebyla ověřena ekonomická logika tvrzeného dluhu ani výše účtovaných plateb. Jednání ve věci proběhlo bez přítomnosti žalovaného, ačkoliv žádal o odročení jednání za účelem zajištění právního zastoupení. Tím byla oslabena jeho možnost hájit svá práva, reagovat na tvrzení protistrany a navrhovat důkazy. Dále namítal, že v právním vztahu se žalobkyní vystupoval jako podnikatel pouze z důvodu jeho IČO, když samotná existence živnostenského oprávnění ještě neznamená, že konkrétní úvěr byl sjednán pro účely podnikatelské činnosti. Finanční prostředky z předmětného úvěru nebyly použity na podnikání ani na financování podnikatelské činnosti, ale pro soukromé potřeby žalovaného. Tento se proto fakticky nacházel v postavení spotřebitele a měl by požívat odpovídající právní ochrany.

3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Namítala, že smlouva o úvěru byla uzavřena jako závazek vzniklý mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, což žalovaný nerozporoval. Lze tedy předpokládat, že při sjednávání úvěru jednal jako profesionál s běžnou péčí a opatrností v rámci smluvní volnosti stran při uzavření smlouvy, kdy úvěr poskytovaný na podnikatelské účely není vázán podmínkami, jaké je třeba dodržovat při poskytování úvěru spotřebiteli. Pokud v současné době žalovaný namítá nepřiměřenou výši poplatku a úroků, je to on sám, kdo svým jednáním dal dostatečně najevo, že s jejich výší souhlasí, tedy že je nepovažuje za nepřiměřené, a to v okamžiku, kdy předmětnou smlouvu za znalostí všech jejich podmínek bez výhrady uzavřel. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, vztahující se k ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, pokud jde o dobré mravy. Žalobkyně současně souhlasila se závěrem okresního soudu, že žalovaný neprokázal, že by smlouvu uzavíral v tísni, v tomto směru zjevně neunesl důkazní břemeno a jeho argumentaci nelze považovat za jinou než účelovou. Zdůraznila, že rozpor s dobrými mravy nebude možné ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti, které je znakem lichvy dle ust. § 1796 o. z., když žalobkyně poukázala na znění ust. § 1797 o. z., jež stanoví, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy dle § 1793 odst. 1 o. z., ani se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. Podle žalobkyně nemůže jít k její tíži, že si žalovaný před uzavřením smlouvy zřejmě dostatečně neuvědomil závažnost svého jednání, dobrovolně přistoupil na podmínky, za jakých mu byl žalobkyní poskytnut podnikatelský úvěr, a které nyní, když se ocitl v situaci, kdy není schopen dostát svým závazkům, ve svém odvolání rozporuje. K námitkám žalovaného, že došlo k omezení jeho práva na obhajobu, žalobkyně uvedla, že ačkoliv žalovaný žádal o odročení jednání, bylo vyhověno jeho první žádosti o odročení jednání, které z původního termínu 15. 1. 2026 bylo odročeno na den 9. 3. 2026. Žalovaný následně opět žádal soud I. stupně o další odročení jednání, učinil tak však až v předvečer konání nově nařízeného jednání, i když na zajištění svého právního zastoupení a případné podání žádosti o odročení jednání měl téměř další dva měsíce. Žalovaný tak mohl uplatňovat svá procesní práva až do nástupu fáze koncentrace soudního řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 14. 8. 2025 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 753 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 25. 6. 2024, na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč určený pro podnikatelské účely. Současně byla sjednána povinnost žalovaného uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 24 950 Kč a dále úrok z úvěru ve výši 9,52 % měsíčně odpovídající částce 14 950 Kč. Smlouva rovněž obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 5 000 Kč pro případ prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 7 490 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci, a to počínaje dnem 22. 7. 2024 a dne 22. 6. 2025 konče. Žalovaný uhradil toliko částku 77 147 Kč. V důsledku porušení platebních povinností žalobkyně v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami zesplatnila veškeré dosud neuhrazené části pohledávky, jež činily 12 753 Kč. Žalobkyně následně žalovaného předžalobní výzvou ze dne 21. 7. 2025 vyzvala k úhradě dlužné částky a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Žalovaný na tuto výzvu ničeho neuhradil. Žalovaná částka tak sestává z nedoplatku úroku z poskytnutého úvěru ve výši 12 753 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Současně se žalobkyně domáhala i zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 17 753 Kč ode dne 30. 7. 2025 do zaplacení.

6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal nedůvodnost nároku, nepřiměřenost sjednaných úroků, poplatků a sankcí, které byly ujednány ve smlouvě o podnikatelském úvěru v rozporu se zásadou poctivosti a s dobrými mravy a naplňující znaky lichvy, neboť žalobkyně využila jeho finanční tísně. Podáním doručeným soudu dne 13. 1. 2026 žalovaný požádal o odročení jednání nařízeného na den 15. 1. 2026. Okresní soud této žádosti vyhověl a jednání přeložil na den 9. 3. 2026. Den před konáním jednání, a to ve 22.22 hod., žalovaný opět požádal o odročení jednání, neboť se mu dosud nepodařilo zajistit právní zastoupení. Této žádosti o odročení již okresní soud nevyhověl, neboť neshledal pro přeložení jednání důvody.

7. V řízení pak okresní soud provedl dokazování listinami předloženými účastníky a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 25. 6. 2024 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., a to jako závazek vzniklý mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. V této smlouvě si účastníci výslovně sjednali smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč pro porušení povinnosti ze smlouvy ve smyslu ust. § 2048 odst. 1 o. z. Tuto smluvní pokutu žalobkyně požadovala po žalovaném za prodlení s placením sjednaných splátek, kterou vůči žalovanému v souladu se smluvním ujednáním uplatnila písemně. Výši smluvní pokuty okresní soud nepovažoval za nepřiměřenou ve smyslu ust. § 2051 o.z. Dle okresního soudu žalovaný ani neprokázal, že by smlouvu uzavíral v tísni, následně se dostal do prodlení s plněním peněžitých závazků ve smyslu ust. § 1968 o. z., neboť neuhradil splátky úvěru ve sjednaných termínech a nezaplatil zesplatněný zbytek dluhu ve lhůtě stanovené žalobkyní v předžalobní výzvě. Proto žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení podle § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zcela úspěšné žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku 9 240 Kč.

8. Odvolací soud nejprve konstatuje, že okresní soud nepochybil, pokud přes žádost žalovaného o odročení, přesněji o přeložení termínu jednání, jednal v jeho nepřítomnosti. Řízení bylo ve věci zahájeno dne 14. 8. 2025. Žalovanému byl platební rozkaz spolu se žalobou v této věci doručen dne 2. 9. 2025. Od tohoto data do dne konání jednání okresního soudu, tj. dne 9. 3. 2026, měl žalovaný dostatečný časový prostor zajistit si právní zastoupení v této věci, a to i poté, co bylo na jeho žádost přeloženo jednání původně nařízené na den 15. 1. 2026. Odvolací soud proto zcela souhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že žádost žalovaného o odročení či o přeložení jednání nařízeného na den 9. 3. 2026 nebyla jak důvodná, tak i včasná a okresní soud proto nepochybil, pokud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přičemž se zabýval obranou žalovaného uplatněnou žalovaným v řízení před okresním soudem.

9. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování smlouvou o úvěru ze dne 25. 6. 2024 včetně splátkového kalendáře ze dne 25. 6. 2024 a obchodních podmínek žalobkyně platných od 16. 4. 2024 a konstatuje, že okresní soud z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění, na která odvolací soud pro zestručnění odkazuje a jež dále doplnil, jak bude uvedeno níže.

10. V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o podnikatelském úvěru.

11. Pokud jde o charakter smluvních stran a posouzení, zda při uzavření smlouvy žalovaný, který je podnikající fyzickou osobou a držitelem živnostenského oprávnění, vystupoval jako podnikatel, není v souladu s judikaturou vyšších soudů rozhodujícím označení smluvních stran, ale účel, pro který se úvěr sjednává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025). Je-li uplatňován nárok ze smlouvy o podnikatelském úvěru, avšak žalovaný tvrdí, že žádal o úvěr jako spotřebitel, je na něm jako na úvěrovaném, aby v řízení tvrdil a prokázal okolnosti uzavření smlouvy, obsah předsmluvních a smluvních jednání, z nichž vyplývá, že smlouva o úvěru a v ní uvedené označení smluvních stran neodpovídá skutečnosti, že úvěr byl poskytnut k jinému než podnikatelskému účelu a že cílem koncepce smlouvy při zneužití podnikatelského oprávnění žalovaného bylo ze strany úvěrující obejít právní úpravu na ochranu spotřebitele. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že tím, koho tíži břemeno tvrzení a důkazní stran okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy o úvěru, je úvěrovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018).

12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 16. 10. 2025 sám potvrdil, že se žalobkyní uzavřel smlouvu o podnikatelském úvěru. Nic dalšího o okolnostech a obsahu jednání stran při sjednávání smlouvy netvrdil. Pokud až v odvolacím řízení v podaném odvolání či jeho doplnění uvedl, že smlouvu uzavíral jako spotřebitel a že i úvěrované finanční prostředky byly zaslány na jeho nepodnikatelský účet, a dále poukazoval i na blíže nespecifikované okolnosti sjednávání podmínek smlouvy a reálnou možnost vyjednávání, pak se v systému neúplné apelace jedná o nová tvrzení, na které se nevztahuje žádná z výjimek uvedených v ust. § 205a písm. a) až f) o. s. ř. a k nimž odvolací soud v souladu s ust. § 211a a § 212a odst. 3 o. s. ř. nemohl přihlížet a dále se jimi zabývat.

13. Odvolací soud tak ve svém dalším právním hodnocení vychází ze závěru, že mezi účastníky byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena jako mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

14. Pokud pak jde o obsah této smlouvy, odvolací soud se v souladu s výkladovými pravidly zakotvenými v ust. § 555 a násl. o. z. zabýval výkladem jednotlivých smluvních ujednání, přičemž vycházel z projevené vůle stran promítající se do jejich následného chování.

15. V článku III. bodě 1 smlouvy se účastníci dohodli na tom, že žalobkyně jakožto věřitel poskytne žalovanému jako dlužníkovi úvěr ve výši 50 000 Kč za účelem financování jeho podnikatelského záměru. Dle článku V. bodu 1 měl žalovaný žalobkyni úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše je uvedena ve splátkovém kalendáři, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Podle článku V. bodu 3 se dlužník zavázal zaplatit věřiteli z poskytnutého úvěru úroky ve výši 9,52 % měsíčně, a to za dobu počínající dnem čerpání úvěru a končící dnem uhrazení úvěru v plné výši s tím, že dle bodu 4 téhož článku smlouvy jsou úroky splatné vždy jednou měsíčně, a to v pravidelných měsíčních splátkách tvořících součást splátky jistiny úvěru. V článku V. bodě 5 byl pak sjednán poplatek za sjednání úvěru ve fixní výši 24 950 Kč s tím, že tento bude přičten ke splátce jistiny úvěru v den sjednání úvěru a je splatný v pravidelných měsíčních splátkách tvořících součást splátky jistiny úvěru. Ve splátkovém kalendáři jakožto nedílné součásti smlouvy o úvěru pak bylo uvedeno, že dlužník je povinen věřiteli zaplatit celkem 89 900 Kč, a to ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 7 490 Kč počínaje dnem 22. 7. 2024 a konče dnem 22. 6. 2025. Sjednané splátky úvěru tak zahrnují jak samotnou jistinu úvěru, tak také poplatek za sjednání úvěru ve výši 24 950 Kč a úrok ve výši 14 059 Kč odpovídající roční sazbě úroku ve výši 29,90 %.

16. Úrok z úvěru představuje cenu peněz, tj. úplatu, která náleží úvěrující za to, že po sjednanou dobu umožní úvěrovanému nakládat s jejími finančními prostředky. Ač se v článku V. bodu 3 měl žalovaný zavázat k placení úroku ve výši 9,52 % měsíčně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 114,24 %, ve sjednaných 12 splátkách jak shora uvedeno, byl sjednán úrok toliko v částce 14 950 Kč odpovídající roční úrokové sazbě ve výši 29,90 %. Současně se však žalovaný zavázal zaplatit poplatek za sjednání úvěru ve výši 24 950 Kč, a to bez vazby na vznik konkrétních a jakkoliv specifikovaných nákladů, které měly úvěrující žalobkyni vzniknout v souvislosti se sjednáním úvěru. Takový poplatek, nadto dosahující téměř 50 % jistiny úvěru, odvolací soud považuje za skrytý úrok, tedy poplatek, který plní funkci úroku jakožto ceny peněz, a uzavírá, že ve smlouvě byl mezi účastníky sjednán úrok ve výši 39 900 Kč, což z poskytnuté jistiny ve výši 50 000 Kč odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 79,80 %.

17. Žalovaný se proti nároku uplatněnému žalobou bránil tvrzením o nepřiměřené výši úroků, poplatků a sankcí tak, že ujednání odporuje dobrým mravům, naplňuje znaky lichvy a rovněž s tím, že žalobkyně zneužila jeho finanční tísně a získala nepřiměřený majetkový prospěch. Všechny tyto námitky vznášel toliko obecně, aniž by uváděl konkrétní okolnosti, jimiž mělo takové jednání žalobkyně naplněno.

18. Odvolací soud nejprve uvádí, že vychází-li ze závěru, jak shora uveden, že mezi účastníky nebyla uzavřena spotřebitelská smlouva, je vyloučena aplikace ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, které stanoví, že neprověří-li úvěrující s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného spotřebitele, je smlouva neplatná, a to absolutně a v takovém případě je úvěrovaný povinen vrátit úvěrující toliko jistinu úvěru v době odpovídající jeho možnostem. Uvedený důvod neplatnosti smlouvy na posuzovanou smlouvu o podnikatelském úvěru nedopadá. Nedochází proto ani k vypořádání stran neplatné smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení, v rámci které by žalobkyni náležela toliko jistina úvěru, jak namítal žalovaný.

19. Podle ust. § 1797 o. z. současně platí, že podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle ust. § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy podle ust. § 1796 o. z. Podnikatel se nemůže dovolávat neúměrného zkrácení, tedy hrubého nepoměru vzájemných plnění, ani ochrany před lichvou, tj. zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti při hrubém nepoměru vzájemně poskytnutých si plnění. Právní úprava vychází z premisy, že podnikající osoba je obdařená jistou mírou rozumové vyspělosti se schopností posoudit následky svého chování s respektem ke smluvní volnosti smluvních stran.

20. Současně platí, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se jejich korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Ovšem případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s dobrými mravy je zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi případu, kdy ve smyslu ust. § 588 dochází nejen k jednáním odporujícím dobrým mravům a zákonu, ale současně ke zjevnému narušení veřejného pořádku. Uzavře-li podnikající fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze ani vyloučit, že ji přináleží zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek uvedených v § 433 o. z., podle kterého kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Je-li jeden z podnikatelů slabší smluvní stranou, dopadá na takové vztahy mezi podnikateli i působnost právní úpravy o adhézní kontraktaci (§ 1801 o. z.) Současně však z judikatury vyšších soudů, např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 ICdo 56/2019, vyplývá, že k důvodné aplikaci uvedených ustanovení o. z. nepostačuje samotná výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů.

21. K tomu však odvolací soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že námitky žalovaného proti obsahu smlouvy, nepřiměřeným úrokům, podmínkám, poplatkům a sankcím zůstaly v rovině obecné, aniž by žalovaný, kterého v tomto směru, jak shora uvedeno, tížilo břemeno tvrzení a důkazní, namítal konkrétní okolnosti, z nichž aplikace ochrany tzv. slabší strany ve smyslu ust. § 433 o. z. i § 1801 o. z. vychází. Současně tím, že se žalovaný nedostavil jak k jednání okresnímu soudu, tak i soudu odvolacímu, bez dalšího se zbavil možnosti poučení o jeho procesních břemenech ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

22. Uvedené je pak nutno vztáhnout i na námitky žalovaného o rozporu ujednání stran s dobrými mravy či se zásadami poctivosti. I zde platí, že samotná výše úroku nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalšího představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019). Nadto odvolací soud uvádí, že ani výše sjednaných úroků, a to i při zohlednění poplatku za sjednání úvěru v částce 24 490 Kč, v sazbě 79,80 % ročně dle jeho názoru nepředstavuje úrok podnikatelského úvěru ve výši, která by i při zohlednění celého obsahu smlouvy narušovala veřejný pořádek, tedy nejde o případ tak extrémního nesouladu s obvyklou praxí, který by měl vést k závěru o neplatnosti ujednání o úroku, aniž by však současně mohl představovat důvod neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku (§ 576 a § 1802 o. z.).

23. Současně odvolací soud souhlasí se závěrem soudu okresního o tom, že smluvní pokutu sjednaná v článku VII. bodě 1 smlouvy o úvěru ve výši 5 000 Kč za každé jednotlivé porušení závazků není nepřiměřeně vysoká ve smyslu ust. § 2051 o. z.

24. Podle judikatury vyšších soudů (např. rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) se přiměřenost smluvní pokuty smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ, a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

25. Žalovaný vznášel námitky proti uplatněnému nároku na smluvní pokutu toliko do její výše, kterou připočítával k částce, jíž je povinen podle smlouvy žalobkyni zaplatit. Žádné skutkové okolnosti týkající se jak sjednávání smluvní pokuty, tak také okolnosti, které vedly k porušení smlouvy a vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokutu, žalovaný netvrdil, ač i v tomto směru jej tížilo břemeno tvrzení a důkazní, o kterém by byl ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem poučen, pokud by se k jednání dostavil. Pokud pak jde o smluvní pokutu sjednanou v částce 5 000 Kč za každé jednotlivé porušení závazku dle smlouvy o úvěru, tuto odvolací soud toliko z hlediska její výše za nepřiměřenou nepovažuje, neboť dosahuje jen 10 % úvěrované částky a pouze 5,6 % částky, kterou se žalovaný podle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyni zavázal zaplatit včetně úroků a poplatků za sjednání úvěru. Nárok na zaplacení této smluvní pokuty žalobkyni vznikl, neboť žalovaný nesporně nezaplatil sjednané splátky úvěru. Odvolací soud, ve shodě se soudem okresním, tedy neshledal žádné důvody k moderaci, tj. ke snížení uplatněného nároku na smluvní pokutu s tím, že jinými nároky na smluvní pokutu, než který byl uplatněny žalobou, se nezabýval.

26. S ohledem na shora uvedené proto pokud okresní soud posoudil nárok žalobkyně v celé jeho výši, tj. co do částky 17 753 Kč (součet sjednaných splátek úvěru ve výši 89 900 Kč po odečtení částky žalovaným zaplacené částky 77 147 Kč a navýšený o smluvní pokutu ve výši 5000 Kč) jako důvodný a žalobě vyhověl, je jeho rozhodnutí správné a jako takové bylo odvolacím soudem ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrzeno. Důvodným shledává odvolací soud i nárok žalobkyně na úrok z prodlení v zákonné výši, byť byl uplatněn i ze smluvních úroků z úvěru, tyto se však dle ujednání stran obsaženého v bodě 2 odst. 12 a v bodě 5 odst. 4 obchodních podmínek žalobkyně, stejně jako v ujednání uvedeném v článku V. bodu 4 smlouvy o úvěru staly součástí jistiny úvěru. Výše uplatněného zákonného úroku z prodlení pak zcela odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Jako správným odvolací soud shledal také nákladový výrok okresního soudu, neboť žalobkyně byla v řízení plně procesně úspěšná a dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. jí tak náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení v částce vyčíslené okresním soudem v bodě 19 odůvodnění jeho rozsudku.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že i v odvolacím řízení plně procesně úspěšné žalobkyni byla na náhradě nákladů tohoto řízení přiznána částka 2 747 Kč sestávající z nákladů na zastoupení žalobkyně v odvolacím řízení u jednoho úkonu právní služby, a to u sepisu vyjádření k odvolání žalovaného, v částce 1 820 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d), § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně k uvedenému úkonu právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% DPH z částky 2 270 Kč ve výši 477 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).

29. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by procesně zcela úspěšné žalobkyni v řízení před soudy obou stupňů zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.