KSOSOL 75 Co 109/2026-210

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně trvale Anonymizováno Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B ⟪LB:lb_004⟫ o 300 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2026, č. j. 14 C 141/2025-175,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 36 118,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 30 371 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 300 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 300 000 Kč ode dne 6. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 42 410,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Jméno advokátky B (výrok II.).

2. Uvedeným způsobem rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky s příslušenstvím na základě skutkových tvrzení o tom, že účastníci řízení jsou bývalými manželi, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2016, č. j. 27 C 221/2016-32, s nabytím právní moci ke dni 19. 12. 2016. V souvislosti s rozvodem manželství účastníci uzavřeli dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno „Smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu“, v rámci které se účastníci mimo jiné dohodli, že žalobkyně se stane výlučným vlastníkem nemovitých věcí, které náležely do společného jmění manželů účastníků řízení, a to: pozemku parc. č. hodnota, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba č. p. Anonymizováno, rodinný dům, stavba stojí na pozemku parc. č. St. Anonymizováno, pozemku parc. č. hodnota, druh pozemku zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, pro obec a část obce adresa, katastrální území adresa, a to na listu vlastnictví č. hodnota a pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba č. p. Anonymizováno, rodinný dům, stavba stojí na pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, druh pozemku zahrada, pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, druh pozemku zahrada, pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, stavba stojí na pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba bez č. p./č. e., jiná stavba, stavba stojí na pozemku parc. č. Anonymizováno/Anonymizováno zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště adresa, pro obec a část obce adresa, katastrální území adresa, a to na listu vlastnictví č. hodnota. Následně bylo mezi účastníky řízení opětovně dne 4. 10. 2017 uzavřeno manželství (tj. po téměř 10 měsících od právní moci shora specifikovaného rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2016, č. j. 27 C 221/2016-32), přičemž toto manželství bylo opětovně ukončeno rozvodem manželství rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2024, č. j. 16 C 201/2024-30, s nabytím právní moci ke dni 29. 10. 2024. S ohledem na opětovné uzavření manželství mezi účastníky řízení a dalšímu trvání manželství mezi účastníky řízení nebyl ze strany účastníků řízení podán návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem dle uzavřené smlouvy, přičemž na základě podaného návrhu žalovaného s argumentací o uplynutí lhůty 3 let od právní moci rozvodu původního manželství mělo podle názoru žalovaného dojít k nástupu právní domněnky dle ust. § 741 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě čehož podal žalovaný bez dohody s žalobkyní návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí a následně na základě tohoto návrhu došlo ke vkladu práv účastníků řízení do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem tak, že v rozporu s obsahem smlouvy jsou účastníci řízení podílovými spoluvlastníky nemovitostí s tím, že každý je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ vzhledem k celku na nemovitostech. K návrhu na vklad vlastnického práva přiložil žalovaný potvrzení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2024, že k datu vydání potvrzení nebyla podána žaloba na soudní vypořádání společného jmění manželů a rovněž neprobíhá žádné řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů mezi účastníky. Dle čl. II. odst. II.1.8. smlouvy se dále účastníci dohodli na povinnosti žalobkyně uhradit dle smlouvy žalovanému vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč, přičemž v rámci čl. II. odst. II.1.8. smlouvy účastníci řízení výslovně prohlásili, že vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč byl v plném rozsahu uhrazen žalovanému ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy. S ohledem na skutečnost, že čl. II. odst. II.1.3. smlouvy byl sjednán s ohledem na uzavřenou smlouvu včetně dohody účastníků, že žalobkyně se stane výlučným vlastníkem shora specifikovaných nemovitostí, přičemž však žalovaný přes nesouhlas žalobkyně argumentací o nástupu právní domněnky dle ust. § 741 písm. b) OZ bez ohledu na obsah uzavřené smlouvy podal návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem ve svůj prospěch tak, že aktuálně jsou účastníci řízení v rozporu s uzavřenou smlouvou spoluvlastníky nemovitostí (tj. každý ze spoluvlastníků je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ vzhledem k celku na nemovitostech, podala žalobkyně tuto žalobu na úhradu finančního plnění ve výši 300 000 Kč. Žalovaný podle žalobkyně ze své právní pozice pouze „těží“ ve formě nabytí vlastnického práva k nemovitostem v rozporu s obsahem uzavřené dohody, přičemž však má k dispozici vypořádací podíl, nehodlá se podílet v budoucnu na splátkách hypotečního úvěru a současně ani není ochoten nahradit žalobkyni finanční plnění, která již byla v souvislosti s hypotečním úvěrem ze strany žalobkyně uhrazena, přičemž tento hypoteční úvěr byl převzat dle smlouvy ze strany žalobkyně rovněž s ohledem na celý obsah smlouvy včetně dohodnutého vypořádání nemovitostí. Dle ust. § 2991 odst. 2 OZ „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Vzhledem k tomu, že vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč dle čl. II. odst. II.1.3. smlouvy byl sjednán s ohledem na uzavřenou smlouvu včetně dohody účastníků, že žalobkyně se stane výlučným vlastníkem shora specifikovaných nemovitostí, přičemž byl v rozporu s obsahem smlouvy zapsán do katastru nemovitostí jako výlučný vlastník spoluvlastnického podílu ve výši id. ½ vzhledem k celku na nemovitostech (právní účinky vkladu práva ke dni 5. 12. 2024), žalobkyně podává tuto žalobu na zaplacení částky ve výši 300 000 Kč jako finančního plnění poskytnuté žalovanému z právního důvodu (tj. dle obsahu smlouvy) ze strany žalobkyně, který ovšem na základě právní argumentace žalovaného nastoupením právní domněnky dle ust. § 741 písm. b) OZ ve vztahu k obsahu smlouvy odpadl.

3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s argumentací, že se žalobkyně na základě předmětné dohody domáhá určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, a pokud je nárok po právu, nemá ze samé podstaty nárok na vrácení vypořádacího podílu, který nadto podle jeho názoru je fakticky vyplacením jeho vnosu, a nikoliv vypořádáním společného majetku, které by ostatně bylo nemravné. Nadto vznesl námitku promlčení, když plněno bylo již v roce 2016.

4. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož účastníci řízení jsou dvakrát bývalými manželi. První manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 19. 12. 2016, k čemuž účastníci uzavřeli dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno písemnou smlouvu o vypořádání společného jmění s úředně ověřenými podpisy. Podle této smlouvy měla všechny nemovité věci ze SJM (dva rodinné domy se zahradou v k. ú. adresa a k. ú. adresa) nabýt výlučně žalobkyně; smlouva byla podle ujednání platná dnem podpisu, účinná dnem rozvodu a vlastnické právo mělo přejít ke dni zápisu do katastru nemovitostí, návrh měla žalobkyně podat do 30 dnů od rozvodu. Dne 4. 10. 2017 se účastníci řízení znovu vzali, dne 29. 10. 2024 se znovu rozvedli. Po celou tuto dobu zůstal v katastru nemovitostí nezměněn původní zápis vlastnického práva znějící na SJM. Poté podal dne 5. 12. 2024 (prohlášením ze dne 2. 12. 2024) žalovaný návrh na zápis podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem (jak pro k. ú. adresa, tak pro k. ú. adresa) pro naplnění zákonné domněnky podle § 741 o. z., kterému katastr nemovitostí (v obou případech) vyhověl. Návrh žalobkyně na zápis jejího výlučného vlastnictví z 27. 12. 2024 katastr nemovitostí v obou případech zamítl s odkazem na návaznost katastrálních zápisů, zmíněnou zákonnou domněnku a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2201/2005. Žalobkyně se ochrany svých práv domáhá pro nemovité věci ve dvou okresech paralelně ve dvou liniích, tedy celkem ve čtyřech soudních řízeních, a sice žalobou proti zamítavým rozhodnutím katastrálních úřadů podle části V. o. s. ř. u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 83 C 5/2025 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 C 9/2025, žalobou na určení vlastnického práva u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 83/2025 a u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 78/2025, když o žalobách žalobkyně buď nebylo doposud rozhodnuto, či byly zamítnuty.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci okresní soud navázal právním hodnocením při aplikaci zejména ust. §§ 738 odst. 1, 741 písm. b), 1105, 560 a 2991 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen OZ) se závěrem o nedůvodnosti žaloby. Okresní soud vyložil, že Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu (dále také jen smlouva) se stala platnou dnem jejího podpisu účastníky dne 16. 12. 2016, přičemž obligační vázanost účastníků jejím obsahem nastala dne 19. 12. 2016, tedy právní mocí rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 12. 2016, č. j. 27 C 221/2016-32, kterým bylo rozveden jejich v pořadí prvé manželství. Zcela jinou věcí pak podle okresního soudu bylo, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem mělo na žalobkyni přejít dnem, kdy nastanou právní účinky jeho vkladu do katastru nemovitostí s tím, že návrh měla žalobkyně podat do 30 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu. Vzhledem k tomu, že smlouva nebyla stižena absolutní neplatnosti, nedošlo k jejímu zániku, resp. zániku závazkového vztahu, smlouva nebyla písemně nikterak změněna, dospěl okresní soud k závěru, že uzavřená smlouva ze dne 16. 12. 2016 je i nadále platná a účinná, obligačně závazná, pokud se jedná o vypořádací podíl vyplacený žalovanému ve výši 300 000 Kč. Na straně žalovaného tedy podle okresního soudu nedošlo k tvrzenému bezdůvodnému obohacení, neboť plnění přijal na základě platné a účinné smlouvy (v rozsahu vypořádacího podílu ve výši 300 000 Kč). Okresní soud současně poznamenal, že žalovaným vznesená námitka promlčení by nebyla důvodná, když dle ust. § 646 OZ promlčecí doba mezi manželi neběží a vzhledem k tomu, že první manželství účastníků bylo rozvedeno s právní mocí 19. 12. 2016 a účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2017 druhé manželství, které bylo rozvedeno s právní mocí dne 29. 10. 2024, je zřejmé, že 3letá promlčecí doba do dne podání žaloby (15. 7. 2025) nemohla uplynout.

6. Proti uvedenému rozsudku brojí odvoláním žalovaná, domáhajíc se jeho změny tak, že žalobě bude zcela vyhověno, když odvolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., a to konktrétně v závěru o tom, že na straně žalovaného nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení jen proto, že plnění bylo původně poskytnuto na základě platné a účinné smlouvy o vypořádání společného jmění manželů ze dne 16. 12. 2016. Takový závěr je podle žalobkyně právně chybný, vnitřně rozporný a pomíjí právní následky, které podle žalobkyně soud prvního stupně sám v odůvodnění napadeného rozsudku popsal. Na základě zjištěného skutkového stavu věci je nesprávný právní závěr okresního soudu o tom, že právní důvod plnění ve výši 300 000 Kč žalovanému ze strany žalobkyně nadále trvá. Dle ust. § 2991 odst. 2 OZ se bezdůvodně obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl. Právním důvodem plnění částky 300 000 Kč žalovanému ze strany žalobkyně poté rozhodně nebyla samotná existence smlouvy, nýbrž celkové smluvní vypořádání společného jmění dle smlouvy a naplnění sjednaného obsahu smlouvy, jehož podstatou bylo, že žalobkyně nabude předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a žalovanému bude vyplacen sjednaný vypořádací podíl. Smlouva o vypořádání reflektovala značné množství vnosů žalobkyně do společného jmění manželů, přičemž žalobkyně vnesla do společného jmění manželů finanční prostředky ve výši cca 5 000 000 Kč (z prvního manželství s manželem jméno FO žalobkyně obdržela na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů finanční plnění ve výši 1 750 000 Kč, přičemž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 3. 2009, č. j. 29 C 472/2008-16 – manželství s žalovaným bylo následně uzavřeno dne 25. 4. 2009, dále žalobkyně dne 15. 2. 2010 prodala nemovitost ve svém výlučném vlastnictví za částku ve výši 700 000 Kč, v roce 2012 následně prodala žalobkyně nemovitost ve svém výlučném vlastnictví za částku ve výši 2 500 000 Kč, kterou se umořila část dluhu náležejícího do společného jmění manželů). Právě z důvodu značného množství vnosů žalobkyně bylo společné jmění manželů vypořádáno způsobem dle Smlouvy s tím, že žalobkyně vyplatila žalovanému vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč a současně se zavázala doplatit i zbývající část hypotečního úvěru v řádech několika milionů korun (ke dni 30. 11. 2016 byl zůstatek hypotečního úvěru 4.260 171,20 Kč, který se zavázala splatit v celém rozsahu žalobkyně). Opakovala svou žalobní argumentaci o tom, že žalovaný tedy ze smlouvy pouze „těží“ výhody ve formě nabytí vlastnického práva k nemovitostem v rozporu s obsahem uzavřené smlouvy, přičemž však má k dispozici vypořádací podíl, nehodlá se podílet v budoucnu na splátkách hypotečního úvěru a současně ani není ochoten nahradit žalobkyni finanční plnění, která již byla v souvislosti s hypotečním úvěrem ze strany žalobkyně uhrazena, přičemž tento hypoteční úvěr byl převzat dle smlouvy ze strany žalobkyně rovněž s ohledem na celý obsah smlouvy včetně dohodnutého vypořádání nemovitostí. Okresní soud sice dovodil, že smlouva zůstala obligačně platná a účinná, avšak pominul, že sjednaná majetková rovnováha mezi účastníky se v naprosto rozhodném a zásadním rozsahu nerealizovala. Žalovaný si ponechal částku 300 000 Kč (nepodílí na splácení zůstatku hypotečního úvěru), avšak současně nedošlo k převodu nemovitostí výlučně na žalobkyni v rozporu s obsahem smlouvy a sjednanými právy a povinnostmi účastníků řízení. Naopak, na základě argumentace žalovaného o nastoupení zákonné domněnky dle ust. § 741 OZ došlo ke vkladu podílového spoluvlastnictví účastníků řízení a žalovaný se v rozporu se sjednanými právy a povinnosti (mimo jiné povinnosti přenechat žalobkyni nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví) stal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu jedné poloviny. Tím odpadl hospodářský i právní základ, pro který bylo plnění žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto. Není proto poté rozhodné, že smlouva nebyla formálně zrušena ani prohlášena za neplatnou. Pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení postačí, že právní důvod konkrétního plnění odpadl. V projednávané věci se tak stalo tím, že doposud nenastaly zamýšlené věcně právní účinky smluveného vypořádání společného jmění v podobě nabytí výlučného vlastnictví k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobkyně dle smlouvy a současně došlo k porušení sjednané povinnosti žalovaného přenechat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně dle smlouvy. Sám soud prvního stupně v odůvodnění výslovně uvádí, že nyní již smlouvu o vypořádání SJM ze dne 16. 12. 2016 zavkladovat nelze. Tím je potvrzeno, že protiplnění, pro něž žalobkyně částku 300.000 Kč poskytla, se definitivně neuskutečnilo. Žalobkyně dále považuje právní posouzení soudu prvního stupně za vnitřně rozporné a ve svém důsledku neudržitelné. Na jedné straně soud prvního stupně uzavírá, že žalovaný přijal plnění po právu, protože smlouva je v obligační rovině stále závazná. Na druhé straně výslovně konstatuje, že ve vztahu k nemovitým věcem nastoupila zákonná domněnka dle ust. § 741 OZ, žalobkyně se výlučnou vlastnicí nestala a stát se jí již na základě smlouvy ani nemůže. Tento závěr je podle žalobkyně neakceptovatelný, neboť představoval-li dle smlouvy vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč součást vzájemně podmíněného majetkového vypořádání mezi účastníky řízení, nemůže si žalovaný toto plnění ponechat i poté, co se majetkové uspořádání předpokládané smlouvou nerealizovalo a bylo aktuálně v katastru nemovitostí nahrazeno zákonným režimem podílového spoluvlastnictví. Přijetí opačného právního závěru by znamenalo aprobovat nepřípustný právní stav, v němž si žalovaný bez odpovídajícího právního důvodu ponechává u sebe již vyplacený vypořádací podíl i spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který podle smluvního ujednání dle smlouvy nabýt neměl za současného převzetí úhrady veškerých dluhů dle smlouvy ze strany žalobkyně. Nesprávný je podle žalobkyně rovněž právní závěr soudu prvního stupně, že samotná přetrvávající obligační závaznost smlouvy automaticky vylučuje aplikaci ust. § 2991 odst. 2 OZ. Taková úvaha směšuje existenci smlouvy s existencí spravedlivého důvodu pro ponechání konkrétního majetkového prospěchu. I při existenci platného závazkového vztahu může dojít k odpadnutí právního důvodu konkrétního plnění, jestliže se neuskuteční účel, pro nějž bylo plněno, a majetkový prospěch druhé strany postrádá spravedlivé opodstatnění. Právě o takovou situaci se jedná ve vztahu k aktuálnímu skutkovému stavu věci. Žalobkyně neplnila žalovanému 300 000 Kč bezúčelně ani odděleně od ostatního vypořádání, ale jako součást jediného majetkového uspořádání, v němž měla nabýt i veškeré dotčené nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Jestliže tento výsledek nenastal a podle závěru samotného soudu již ani nastat nemůže, pak právní důvod, pro který bylo plnění poskytnuto, odpadl. Okresní soud měl správně uzavřít, že přijetím částky 300 000 Kč za situace, kdy žalovaný současně nabyl postavení spoluvlastníka předmětných nemovitostí a žalobkyně se jejich výlučnou vlastnicí nestala a nedošlo tedy k naplnění obsahu smlouvy a jeho zamýšleného účelu a splnění sjednaných práv a povinností dle smlouvy, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Tomuto závěru odpovídá podle žalobkyně i judikatura Nejvyššího soudu, který v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1037/2016 ze dne 6. 9. 2016 vyložil, že skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá i na případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění právní důvod existoval, avšak následně v důsledku další právní skutečnosti ztratil své účinky; okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. Dále v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2855/2022 ze dne 15. 2. 2023 Nejvyšší soud zdůraznil, že o plnění z právního důvodu, který odpadl, jde tehdy, jestliže právní důvod v době plnění existoval, avšak následně pozbyl účinků v důsledku další právní skutečnosti. Tento judikaturní závěr je pro projednávanou věc podstatný právě proto, že soud prvního stupně dovodil, že zamýšlené věcně právní účinky dohody o vypořádání SJM již nemohou nastat. Význam účelu plnění pro posouzení, zda právní důvod trvá či odpadl, Nejvyšší soud akcentoval též v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1625/2023 ze dne 11. 7. 2023, v němž připomněl, že pro posouzení bezdůvodného obohacení je rozhodné, zda se uskutečnil účel, pro který bylo plněno, a že neuskutečnění tohoto účelu může vést k závěru o odpadnutí právního důvodu plnění. Uvedená rozhodnutí podporují podle žalobkyně závěr o tom, že soud prvního stupně nemohl věc uzavřít pouhým konstatováním trvající obligační závaznosti smlouvy, aniž by současně posoudil, zda právní důvod konkrétního peněžitého plnění nezanikl v důsledku definitivního neuskutečnění smluveného majetkového výsledku dle uzavřené Smlouvy. Právě to se však v projednávané věci stalo. Rovněž žalobkyně brojila proti nákladovému výroku, když podle jejího názoru s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 628/2015 byla žalovanému přiznána náhrada nákladů i za neúčelný úkon jeho zástupkyně spočívající ve vyjádření k odvolaní stran procesní otázky, když žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný.

7. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

8. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů s tím, že za podmínek ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování listinou Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu ze dne 16. 12. 2016 (dále jen smlouva) a nad rámec zjištění okresního soudu (bod 9. napadeného rozsudku) vzal za prokázané, že vedle nemovitých věcí učinili účastníci předmětem vypořádání movité věci (čl. II.1.2 smlouvy), jejichž vlastníkem se stala žalobkyně, závazky (čl. II.1.3 smlouvy), když tam uvedený konkrétní závazek převzala žalobkyně a opomenuté závazky měl převzít ten z účastníků, který je převzal, zřídil či způsobil. Dále účastníci vypořádali pohledávky za finančními institucemi (čl. II.1.4 smlouvy) tak, že tyto připadají tomu z účastníků, který smlouvu s institucí uzavřel. Žalobkyně rovněž nabyla hodnotu obchodního podílu v tam označené korporaci (čl. II.1.5 smlouvy) a tam specifikovaný podnik (čl. II.1.6 smlouvy). Výslovně neuvedené majetkové hodnoty pak účastníci vypořádali postupem dle čl. II.1.7 tak, že se stávají výlučným vlastnictvím toho z nich, který je má v držení a užívaní ke dni podpisu smlouvy. Ke způsobu určení (výpočtu) výše vypořádacího podílu v částce 300 000 Kč ničeho ze smlouvy nevyplývá, když současně žádným způsobem nebyly určeny hodnoty jednotlivých položek vypořádávaného jmění. K postupu odvolacího soudu k zopakování důkazu listinou mimo odvolací jednání srovnej rozhodnutí dovolacího soudu ve věci např. sp. zn. 29 ICdo 81/2021 či sp. zn. 30 Cdo 256/2018-157. Odvolací soud dále akceptuje závěr okresního soudu o skutkovém stavu věci s tím doplněním, že předmětem vypořádání dle smlouvy nebyly pouze nemovité věci, ale rovněž movité věci, jiné majetkové hodnoty a závazky a že ze smlouvy nevyplývá způsob určení (výpočtu) výše vypořádacího podílu ani hodnota jednotlivých složek vypořádaného jmění. Konečně odvolací soud akceptuje s doplněním dále uvedeným právní závěry okresního soudu o tom, že žalovaný částku 300 000 Kč převzal na základě platného právního důvodu, tedy předmětné smlouvy, a že právní důvod pro převzetí uvedené částky neodpadl (bod 23 in fine odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Okresnímu soudu lze předně přisvědčit v úvaze, že u dohod uzavíraných ve smyslu § 757 OZ (stejně jako dle § 738 a násl.) je třeba rozlišovat jejich obligační a věcně právní účinky s tím, že tyto nastávají ke dni zániku (zrušení, zúžení) společného jmění. Uvedené neplatí stran věcně právních účinků u věcí, které se zapisují do veřejného seznamu (typicky katastr nemovitostí), kdy věcně právní účinky dohody ohledně těchto věcí nastávají až zápisem do veřejného seznamu.

10. Přeneseno na poměry projednávané věci dnem 19. 12. 2016 tak nastaly obligační účinky předmětné smlouvy (např. závazek k zaplacení vypořádacího podílu ve výši 300 000 Kč), stejně jako věcně právní účinky k věcem, které se nezapisují do veřejného seznamu (nabytí vlastnického práva k vypořádávaným movitým věcem, včetně tedy pohledávek za finančními institucemi, hodnot obchodního podílu či podniku). Naopak k uvedenému dni s ohledem na výše uvedené (§ 1105 OZ) nenastaly věcně právní účinky k vypořádávaným nemovitým věcem.

11. V rozsudku ze dne ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1500/2019, Nejvyšší soud mimo jiné dospěl k závěru, že pokud ve lhůtě tří let od zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých manželů návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce podle dohody o vypořádání SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle § 24a zák. o rod., pak se po uplynutí této lhůty stává bytová jednotka předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení. Dohoda o vypořádání v části, v níž se bytová jednotka vypořádávala, pak nemohla nabýt účinnosti.

12. Již v rozsudku ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013, dovolací soud vyložil, že bylo-li společné jmění manželů vypořádáno na základě zákonné domněnky a je rušeno a vypořádáváno takto vzniklé podílové spoluvlastnictví, pak při určení výše „přiměřené náhrady“ za spoluvlastnický podíl (§ 142 odst. 1 ObčZ 1964) je třeba přihlédnout k tomu, že strany se dříve v rámci komplexního vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na určitém vymezení náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno, přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení.

13. V usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5808/2016, dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo-li bezpodílové spoluvlastnictví vypořádáno dohodou, která nebyla vložena do katastru nemovitostí, v důsledku čehož se nemovité věci staly podílovým spoluvlastnictvím bývalých manželů, mohou v poměrech konkrétního případu okolnosti spojené s uzavřením této dohody a jejím následným plněním vést k závěru, že pro rozpor s dobrými mravy v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebude podílovému spoluvlastníku výjimečně přiznána žádná náhrada.

14. Byť citovaná rozhodnutí dovolacího soudu byla učiněna ve vztahu k předchozí právní úpravě likvidace společného jmění, popř. BSM, dohodami manželů, popř. bývalých manželů, v kontextu nastoupení zákonné domněnky vypořádání manželského majetkového společenství, jsou podle odvolacího soudu citované závěry zcela použitelné i v poměrem právní úpravy provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když současná právní úprava je v dotčeném směru obsahově shodná s předchozí právní úpravou.

15. V poměrech posuzované věci odvolací soud zdůrazňuje, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 16. 12. 2016 vypořádávala jmění účastníků jako manželů, tedy soubor aktiv (majetku) a pasiv (závazků), přičemž obligačních a věcně právních účinků, vyjma nemovitých věcí, nabyla dne 19. 12. 2016. Vypořádací podíl ve výši 300 000 Kč, k jehož úhradě se žalobkyně ve prospěch žalovaného zavázala a v tomto rozsahu dle obsahu smlouvy její povinnost splněním zanikla (§ 1908 OZ), se pak vztahovala k vypořádání celého jmění, nikoliv pouze části aktiv, tedy nemovitých věcí. Již jen uvedené, bez ohledu na dále vyložené, podle odvolacího soudu vylučuje prostou úvahu o tom, že by žalobkyně měla mít nárok na vrácení celého vypořádacího podílu. Pokud žalovaný přijal částku 300 000 Kč jako vypořádací podíl na základě platné smlouvy ze dne 16. 12. 2016, což je pro žalovaného právní důvod (titul) a tento titul nebyl právně odklizen (zrušen), přičemž u něj nenastaly věcně právní účinky jen ve vztahu k části majetku (nemovitým věcem), pak podle odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že přijetím uvedené částky došlo na straně žalovaného k obohacení v částce 300 000 Kč bez spravedlivého důvodu s tím, že žalovanému měl odpadnout právní důvod přijetí uvedeného plnění, jak se snaží prosadit žalobkyně. Jak již naznačeno výše, pomíjí žalobkyně, že na základě předmětné smlouvy nabyla podstatnou část jmění účastníků, tedy i majetku, u něhož nastaly právní účinky smlouvy, a že by bylo v případě akceptace jejího právního názoru prakticky nemožné určit, jaká část z vypořádacího podílu má souviset s tou částí majetku, u níž nenastaly věcně právní účinky. I proto odvolací soud zcela sdílí závěry vyplývající se shora citované judikatury dovolacího soudu, že situace nastalá v poměrech účastníků je případně řešitelná v jiném typu řízení. Judikatura dovolacího soudu, na kterou žalobkyně v odvolání odkazuje, pak podle odvolacího soudu nedopadá na poměry projednávané věci.

16. S ohledem na vyložené lze tedy přisvědčit okresnímu soudu, že na straně žalovaného přijetím částky 300 000 Kč na základě smlouvy ze dne 16. 12. 2016 nedošlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení, když současně platí, že zde není ani jiný právní důvod, z něhož by bylo lze dovozovat existenci nároku žalobkyně na zaplacení částky 300 000 Kč. Proto krajský soud jako soud odvolací napadený rozsudek jako ve výroku I. věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Odvolací soud dále přezkoumal i související nákladový výrok. Okresní soud s ohledem na výsledek sporu správně zvažoval, že náhrada nákladů řízení náleží v plném rozsahu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšnému účastníku, tedy žalovanému, který se žalobě zcela ubránil. Okresní soud se však nedostatečně zabýval otázkou účelnosti jednotlivých nákladů řízení žalovaného souvisejících s právním zastoupením advokátkou v řízení. V tomto směru žalobkyně správně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2026, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, v němž byla řešena otázka účelnosti nákladů odvolacího řízení o procesní otázce, která nastala v průběhu řízení, ve prospěch závěru o prolomení principu „vítěz bere vše“. Jinak řečeno, účastník, který byl v meritu věci sice úspěšný, avšak v odvolacím řízení, v níž se za řízení řešila procesní otázka, úspěšný nebyl, nemá zásadně právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. V posuzované věci okresní soud přerušil řízení, přičemž k odvolání žalobkyně bylo napadené usnesení změněno tak, že se řízení nepřerušuje a úspěšným účastníkem tohoto „připojeného“ odvolacího řízení tak byla žalobkyně, což vylučuje, aby žalovanému byla přiznána náhrada tohoto „připojeného“ odvolacího řízení. Žalovanému tedy zásadně nelze přiznat náhradu za úkon právní služby, a to vyjádření k odvolání do procesního rozhodnutí. S ohledem na uvedené platí, že žalovanému v nalézacím řízení vznikly účelné náklady související s jeho právním zastoupením advokátkou v rozsahu tří úkonů právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu s vyjádřením a účast u jednání dne 5. 3. 2026 dle § 11 odst. 1, písm. a), g), k), odst. 3 advokátního tarifu (dále jen AT), v sazbě 9 500 Kč/úkon právní služby dle § 8 odst. 1 ve spojení s ust. § 7, bod 6. AT, tj. částka 28 500 Kč, dále paušalizovaná náhrada hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 AT v sazbě 450 Kč/úkon právní služby, tj. částka 1 350 Kč. Z částky 29 850 Kč dále ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada na daň z přidané hodnoty v sazbě 21% z částky 29 850 Kč, tedy částka 6 268,50 Kč a žalovanému tak na náhradě nákladů nalézacího řízení náleží celkem 36 118,50 Kč.

18. Vedle shora popsaného pochybení okresního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba okresnímu soudu dále vytknout, že v rozporu s ust. § 14a AT z vlastní iniciativy šetřil to, zda zástupkyně žalovaného je plátcem DPH (viz referát soudce č.l. 126 a listina č.l. 137), neboť podle citovaného ustanovení, pokud advokát v řízení z uvedeného důvodu uplatňuje zvýšení odměny a náhrad, je jeho povinností předložit osvědčení o registraci plátce daně a pokud tak neučiní, nemůže mu být zvýšení odměny a náhrad přiznáno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5286/2009). K tomu, že advokát požaduje zvýšení odměny a náhrad, avšak nepředložil osvědčení o registraci, se ostatně s ohledem na ust. § 118a odst. 4 o.s.ř. ani tento nepoučuje. Aktivismus okresního soudu v uvedeném směru je na hraně zásady rovnosti účastníků řízení a okresní soud tak od takovéto praxe odstoupí. Protože za popsané situace je obsahem spisu listina osvědčující registraci zástupkyně žalovaného jako plátce uvedené daně, přiznal odvolací soud zvýšení odměny i náhrad o tuto daň dle § 137 odst. 3 o. s. ř, a to jak v řízení nalézacím, tak i v řízení odvolacím.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšný, neboť odvolání žalobkyně nebylo vyhověno. Žalobkyně má tedy povinnost uhradit žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem v sazbě 9 500 Kč/úkon právní služby dle § 8 odst. 1 ve spojení s ust. § 7, bod 6. AT za dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u odvolacího jednání dne 23. 6. 2026 dle § 11 odst. 1, písm. k) a písm. g) AT, tj. celkem částka 19 000 Kč, odměny za zastupování ve výši jedné poloviny v částce 4 750 Kč dle § 11 odst. 2, písm. f) AT za účast u odvolacího jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozhodnutí. Dále žalovanému náleží paušalizovaná náhradě hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 4 AT v sazbě 450 Kč/úkon právní služby, tj. za tři úkony právní služby částka 1 350 Kč. Žalovanému tedy na náhradě nákladů řízení náleží částka 25 100 Kč zvýšená o náhradu na daň z přidané hodnoty v částce 5 271 Kč při sazbě 21%, tedy celkem částka 30 371 Kč.

20. Místo plnění u náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupkyně žalovaného s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když s ohledem na výši částky nákladů řízení a s přihlédnutím k osobě žalované neshledal důvody pro povolení delší lhůty plnění či povolení plnění ve splátkách.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výroku II. a III přípustné není.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.