KSPH 54 Af 36/2018-46

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobců: a) J. P. bytem X b) L. K. bytem X c) B. P. bytem X všichni zastoupeni advokátem JUDr. Petrem Čápem sídlem náměstí Svobody 1, 263 01 Dobříš proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116250/2018/KUSK, ze dne 29. 8. 2018, č. j. 114703/2018/KUSK, a ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116893/2018/KUSK, takto:

Rozhodnutí žalovaného 29. 8. 2018, č. j. 114703/2018/KUSK, ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116250/2018/KUSK, a ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116893/2018/KUSK, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 18 664,30 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců, JUDr. Petra Čápa, advokáta.

I. Vymezení věcí

Žalobcea) se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116250/2018/KUSK [dále jen „napadené rozhodnutía)“], jímž žalovaný v přezkumném řízení změnil své rozhodnutí ze dne 22. 1. 2018, č. j. 011061/2018/KUSK [dále jen „změněné rozhodnutía)“], tak, že zamítl odvolání žalobcea) a potvrdil platební výměr Obecního úřadu N. J. (dále jen „správce poplatku“) ze dne 6. 11. 2017, č. j. 1098/17/OÚ [dále jen „platební výměra)“]. Platebním výměrema) správce poplatku vyměřil žalobcia) podle § 11 zákonač. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákonač. 266/2015 Sb. (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky obce N. J. č. 2/2016, o místním poplatku za zhodnocení pozemku možností jeho připojení na stavbu kanalizace (dále jen „vyhláškač. 2/2016“), místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku parc. č. X v katastrálním území N. J. ve výši 42 405 Kč.

Žalobceb) se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. 114703/2018/KUSK [dále jen „napadené rozhodnutíb)“], jímž žalovaný v přezkumném řízení změnil své rozhodnutí ze dne 26. 1. 2018, č. j. 012866/2018/KUSK [dále jen „změněné rozhodnutíb)“], tak, že zamítl odvolání žalobceb) a potvrdil platební výměr správce poplatku ze dne 6. 11. 2017, č. j. 1102/17/OÚ [dále jen „platební výměrb)“]. Platebním výměremb) správce poplatku vyměřil žalobcib) podle § 11 zákona o místních poplatcích a vyhláškyč. 2/2016 místní poplatek za zhodnocení stavebních pozemků parc. č. X a parc. č. X v katastrálním území N. J. v celkové výši 84 678 Kč.

Žalobkyněc) se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2018, č. j. 116893/2018/KUSK [dále jen „napadené rozhodnutíc)“], jímž žalovaný v přezkumném řízení změnil své rozhodnutí ze dne 5. 2. 2018, č. j. 012884/2018/KUSK [dále jen „změněné rozhodnutíc)“], tak, že zamítl odvolání žalobkyněc) a potvrdil platební výměr správce poplatku ze dne 6. 11. 2017, č. j. 1101/17/OÚ [dále jen „platební výměrc)“]. Platebním výměremc) správce poplatku vyměřil žalobkynic) podle § 11 zákona o místních poplatcích a vyhláškyč. 2/2016 místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku parc. č. X v katastrálním území N. J. v celkové výši 49 434 Kč.

Soud shledal, že tyto samostatně podané žaloby spolu skutkově souvisejí, a proto řízení o nich podle § 39 zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) spojil ke společnému projednání.

II. Obsah žalob

Žalobci shodně namítají, že jim správce poplatku uložil zaplatit za plnění, které se obec N. J. (dále jen „obec“) zavázala poskytnout dobrovolně (slovy žalobců „bezplatně“, pozn. soudu). Žalobci koupili předmětné pozemky od obce za dvojnásobnou cenu, než která byla v místě a čase obvyklá (za 500 Kč/m2 namísto 250 Kč/m2), jelikož podle čl. VII. odst. 3 předmětných kupních smluv měla obec na svůj náklad přivést na hranici žalobcových pozemků rozvody vody, kanalizace, elektrické energie a plynu. Žalobci jsou proto přesvědčeni, že za zhodnocení svých pozemků možností jejich připojení na stavbu kanalizace již zaplatili částku odpovídající polovině předmětné kupní ceny. Žalobci odmítají tvrzení žalovaného, že případné porušení smlouvy ze strany obce měli řešit v rámci občanskoprávního sporu, protože jejich právo na odstoupení od smlouvy bylo v době vydání platebních výměrů již několik let promlčeno.

Žalobci dále namítají, že vyhláškač. 2/2016 je diskriminační, jelikož od poplatku nedůvodně osvobozuje vlastníky pozemků, na nichž již stojí rodinný dům nebo rekreační chata. Zdůrazňují, že výstavbou kanalizace došlo ke zhodnocení všech stavebních pozemků v obci, které doposud možnost napojení na kanalizaci neměly. Odkazují přitom na zprávu o šetření veřejného ochránce práv ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 2679/2013/VOP (dále jen „zpráva o šetření Veřejného ochránce práv“).

Žalobci rovněž namítají nepřípustnou retroaktivitu vyhláškyč. 2/2016, jelikož k zhodnocení pozemků došlo předtím, než byl místní poplatek ze zhodnocení zaveden. Do účinnosti vyhláškyč. 2/2016 nezpůsobovalo zhodnocení pozemků žádné právní důsledky. V této souvislosti žalobci odkázali na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 4. 2017, č. j. 48 Af 16/2015 – 34, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 Af 3/2012 – 49 (dostupné stejně jako všechna zde uváděná soudní rozhodnutí na www.nssoud.cz).

Žalobci považují napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, protože se žalovaný ke změně svého právního názoru nijak nevyjádřil.

Nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí žalobci spatřují také v tom, že podle žalovaného obec vybudovala kanalizaci na své náklady, aniž by bylo zřejmé, z jakého důkazu tato skutečnost plyne.

Žalobci tvrdí, že byli zkráceni na svých procesních právech, protože žalovaný vycházel ze tří kolaudačních souhlasů obce vydaných v období od 14. 9. 2015 do 23. 3. 2016, přičemž tyto důkazy nebyly v předchozím řízení provedeny. Podle žalobců není zřejmé, který z těchto kolaudačních souhlasů se týká kanalizační přípojky přivedené k pozemkům žalobců. Žalobci proto namítají porušení § 115 odst. 2 zákonač. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění zákonač. 375/2015 Sb. (dále jen „daňový řád“).

Žalobcea) dále namítá, že správní orgány nesprávně vymezily okruh adresátů rozhodnutí, jelikož poplatníkem místního poplatku byla i jeho manželka V. P., se kterou má předmětný stavební pozemek ve společném jmění manželů. V této souvislosti žalobcea) odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2016, č. j. 30 Af 19/2015 – 58.

Podle žalobkyněc) napadené rozhodnutíc) neobsahuje číslo jednací a datum vydání (myšleno zřejmě „datum vyhotovení“, pozn. soudu), a nesplňuje tak formální náležitosti podle § 102 odst. 1 písm. b), g) a h) daňového řádu.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobců

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůrazňuje, že předpokladem pro vznik poplatkové povinnosti je zhodnocení stavebního pozemku, které nastává okamžikem jeho možného připojení k nově vybudovanému vodovodu nebo kanalizaci, a dále zavedení takového poplatku obecně závaznou vyhláškou obce. Místní poplatek nelze zavést před vybudováním vodovodu či kanalizace, jelikož by nebylo možné podle § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích stanovit konkrétní výši jeho sazby. Dále uvádí, že obec zavedla místní poplatek v přiměřené době po zkolaudování stavby kanalizace, a nezasáhla tak do právní jistoty žalobců. Podle žalovaného z předmětných kupních smluv vyplývá pouze skutečnost, že si smluvní strany sjednaly právo na odstoupení od smlouvy pro případ nevybudování sítí na náklady obce do určitého termínu. Tohoto práva se žalobci dobrovolně nedomáhali. Žalovaný nepovažuje část vyhláškyč. 2/2016 týkající se osvobození od poplatku za diskriminační, protože již stojící domy mají připojení na vodovod a odvádění splaškových vod vyřešené a připojení na nový rozvod je pro ně pouhou alternativou. Pokud žalobci zpochybňují skutečnost, že kanalizaci vybudovala obec na své náklady, je podle žalovaného na nich, aby svá obecná tvrzení prokázali. Dále žalovaný uvádí, že ve vyhlášceč. 2/2016 jsou označeny konkrétní kolaudační souhlasy, na základě kterých byla obecní kanalizace uvedena do provozu, přičemž v odvolacím řízení nebylo nutné těmito kolaudačními souhlasy provádět dokazování. K námitce žalobkyněc) týkající se formálních vad napadeného rozhodnutíc) žalovaný uvádí, že dne 29. 10. 2018 bylo zástupci žalobkyněc) doručeno bezvadné rozhodnutí.

Na vyjádření žalovaného reagovali žalobci replikou, v níž zopakovali některé stěžejní žalobní body. Dále upozornili, že podle účinného znění (myšleno účinného v době podání repliky, pozn. soudu) § 10c odst. 3 zákona o místních poplatcích musí obec vydat obecně závaznou vyhlášku, kterou stanoví výši sazby poplatku na 1 m2 zhodnoceného stavebního pozemku, nejpozději v kalendářním roce, kdy nabyl právní moci kolaudační souhlas pro stavbu vodovodu nebo kanalizace. Jelikož dva kolaudační souhlasy nabyly právních účinků již v roce 2015, ve vztahu k nim vydala obec vyhláškuč. 2/2016 opožděně.

IV. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

Soud ověřil, že žaloby jsou přípustné, byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými a obsahují všechny formální náležitosti na ně kladené. Soud vycházel při přezkumu žalobami napadených rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvnís. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

V. Podstatný obsah správních spisů

Vyhláškouč. 2/2016 obec zavedla místní poplatek za zhodnocení pozemku možností jeho připojení na stavbu kanalizace. Pro posuzovanou věc jsou relevantní její následující ustanovení:

 čl. 2 odst. 2: „[P]oplatek platí vlastník pozemku zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu kanalizace po nabytí účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích [tedy po 1. 1. 2002, pozn. soudu] a uvedení obecní veřejné kanalizace do provozu na základě kolaudačního souhlasu ze dne 14. 9. 2015, čj. MBE/51878/2018/ŽP-LiB, který nabyl právních účinků dne 17. 9. 2015; dále kolaudačního souhlasu ze dne 27. 10. 2015, čj. MBE/61687/2015/ŽP-LiB, který nabyl právních účinků dne 27. 10. 2015 a kolaudačního souhlasu ze dne 23. 3. 2016, čj. MBE/3531/2016/ŽP-LiB, který nabyl právních účinků dne 23. 3. 2016 […].“

 čl. 3: „[P]oplatková povinnost vzniká dnem účinnosti této vyhlášky a zaniká zaplacením poplatku.“

 čl. 6: „[P]oplatek je splatný do 31. 10. 2017.“

 čl. 7 odst. 1: „[O]d poplatku se osvobozují:

a) Vlastníci pozemků, na nichž je umístěn rodinný dům nebo rekreační objekt zkolaudovaný před nabytím účinnosti této vyhlášky a kteří uzavřeli s obcí N. J. smlouvu o připojení jejich rodinného domu nebo rekreačního objektu ke splaškové kanalizaci před 31. 10. 2016.

b) Vlastníci pozemků, na nichž je umístěn rodinný dům nebo rekreační objekt a k jejichž pozemku nebyla vybudována kanalizační přípojka potřebná k připojení na splaškovou kanalizace obce N. J..

c) Vlastníci pozemků, kteří měli před 31. 12. 2015 jejich rodinný dům nebo rekreační objekt připojen k řádně povolené a zkolaudované domovní ČOV [čistírně odpadních vod, pozn. soudu].“

 čl. 9: „[T]ato vyhláška nabývá účinnosti 15 dnem po jejím vyhlášení [tedy dne 2. 9. 2016, pozn. soudu].“

Ministerstvo vnitra, odbor veřejné správy, dozoru a kontroly (dále jen „ministerstvo“), vyjádřením ze dne 24. 10. 2016, č. j. MV-120539-4/ODK-2016, neshledalo vyhláškuč. 2/2016 v rozporu se zákonem.

Ministerstvo na základě podnětu k dozoru zákonnosti vyhláškyč. 2/2016 posuzovalo, zda její čl. 7 odst. 1 písm. a) až c) nepůsobí diskriminačně. K tomu si vyžádalo vyjádření obce ze dne 18. 4. 2017. V něm obec zdůraznila, že kanalizace byla od počátku projektována a financována za účelem odstranění ekologické zátěže. Při rozhodování o osvobození u vlastníků nemovitostí majících uzavřenou s obcí smlouvu o připojení ke splaškové kanalizaci před 31. 10. 2016 bylo vzato v úvahu datum zprovoznění připojení ke kanalizaci, což ve většině obce bylo v období září až říjen 2015. Připojení každého objektu ke kanalizaci vyžadovalo ze strany majitele značné investice, které se pohybovaly od deseti až po padesát tisíc korun a současně náročné výkopové práce, přičemž tato část připojení na kanalizační řad nebyla obcí financována. V případě vlastníků objektů s ČOV bylo vyhodnoceno, že z ekologického hlediska nepředstavují žádnou zátěž pro životní prostředí, a také to, že sami na toto řešení již vynaložili značné finanční prostředky. Proto u těchto skupin poplatníků bylo přistoupeno k jejich osvobození, čímž se dle obce nijak nezvýšilo zatížení druhé skupiny poplatníků, kteří se ke kanalizaci nepřipojili, avšak mají stále stejnou povinnost a tím i finanční zátěž vyvážet splaškové vody s pomocí fekálních vozů, což měli i před vybudováním kanalizace.

Ve vyrozumění ze dne 11. 5. 2017, č. j. MV-40916-6/ODK-2017, dospělo ministerstvo k závěru, že osvobození od místního poplatku obec stanovila na základě objektivních a rozumných důvodů.

Podle informace ze dne 4. 12. 2017 patřil pozemek parc. č. X v katastrálním území N. J. do společného jmění manželů žalobcea) a V. P..

Platebními výměrya), b) a c) správce poplatku vyměřil žalobcům místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu kanalizace. Proti těmto žalobním výměrům podali žalobci obsahově takřka identická odvolání, v nichž argumentovali zčásti obdobně jako později v žalobách.

K odvoláním přiložili žalobcia) a b) kupní smlouvy, podle jejichž čl. VII odst. 3 se obec jakožto prodávající zavázala, že přivede na svůj účet na hranici pozemků žalobců mj. rozvod kanalizace. Dále bylo sjednáno, že „[n]ezbuduje-li prodávající na vlastní náklady výše uvedené inženýrské sítě a neumožní se kupujícímu [žalobcia) a právnímu předchůdci (otci) žalobceb), pozn. soudu] pozemku do [31. 12. 2005 v případě žalobcea) a do 31. 12. 2004 v případě právního předchůdce žalobceb)] na ně bezplatně připojit, má kupující právo od kupní smlouvy odstoupit. Po odstoupení od kupní smlouvy by předmětný pozemek přešel zpět na prodávajícího a prodávající by byl povinen vrátit kupujícímu kupní cenu.“ Žalobkyněc) předložila kupní smlouvu, podle které se obec jakožto prodávající zavázala přivést do 31. 12. 2002 na svůj účet na hranici předmětného pozemku mj. rozvod kanalizace. Právo žalobkyněc) na odstoupení od smlouvy v případě porušení tohoto závazku si smluvní strany nesjednaly. Kupní cena byla ve všech těchto kupních smlouvách shodně sjednána výši 500 Kč/m2.

Žalobci dále k odvolání přiložili kupní smlouvu ze dne 14. 11. 2000 uzavřenou mezi obcí jakožto prodávajícím a anonymizovaným kupujícím. Kupní cena předmětné nemovitosti (pozemek parc. č. X v katastrálním území N. J.) byla sjednána ve výši 250 Kč/m2. Tato kupní smlouva neobsahuje závazek obce přivést na svůj účet na hranici předmětného pozemku rozvod kanalizace.

Změněnými rozhodnutímia), b) a c) žalovaný zrušil odvoláními napadené platebními výměry a odvolací řízení zastavil. Dospěl totiž k závěru, že žalobcům poplatková povinnost vůbec nevznikla, protože vyhláškač. 2/2016 byla vydána až po právní moci posledního z kolaudačních souhlasů ke stavbě kanalizace, a je tak nepřípustně retroaktivní.

Ministerstvo financí, odbor správní činnosti (dále jen „ministerstvo financí“) rozhodnutím ze dne 13. 7. 2018, č. j. MF-13877/2018/3903-3 (resp. č. j. MF-13877/2018/3903-4 a č. j. MF-13877/2018/3903-5), na základě podnětu správce poplatku ze dne 27. 3. 2018 nařídilo přezkoumání změněného rozhodnutía), b) a c). Podle ministerstva financí posoudil žalovaný otázku retroaktivity vyhláškyč. 2/2016 chybně. Závěry ministerstva financí jsou postaveny na argumentaci, kterou později zcela převzal žalovaný do vyjádření k žalobě (viz odstavec 13 výše).

Následně žalovaný vydal napadená rozhodnutí, jimiž zamítl odvolání žalobců a potvrdil (původně zrušené) platební výměry. V odůvodnění zejména uvedl, že sjednání vyšší kupní ceny za předmětné pozemky nemá vliv na oprávnění obce zavést místní poplatek za jejich zhodnocení. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Afs 86/2008 – 89, který se týkal místního poplatku za užívání veřejného prostranství.

Napadené rozhodnutíc) založené ve správním spise obsahově (výrokem, odůvodněním i poučením) odpovídá rozhodnutí žalovaného, jehož opis žalobkyněc) připojila k žalobě. Rozdíl mezi těmito rozhodnutími spočívá v tom, že napadené rozhodnutíc) založené ve spise má v záhlaví uvedené datum, číslo jednací, spisovou značku a odlišnou úřední osobu. Napadené rozhodnutíc) nabylo právní moci dne 29. 10. 2018.

VI. Průběh soudního jednání

Při jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Zástupce žalobců zdůraznil, že hlavní nedostatek napadených rozhodnutí spatřuje právě v retroaktivních účincích vyhláškyč. 2/2016, poukázal přitom na rozhodovací praxi krajských soudů, konkrétně Městského soudu v Praze včetně zdejšího soudu (k tomu viz … níže). Připomněl rovněž zneužití vrchnostenské pravomoci ze strany obce, která stanoví místní poplatek v nikoli malé výši žalobcům, jimž v minulosti žalobcům prodala pozemky za vyšší cenu, aniž by sama závazky ze smlouvy řádně splnila. Zdůraznil též nedostatečné zdůvodnění změny právního názoru žalovaného oproti původnímu rozhodnutí. V podstatných bodech pak shrnul i ostatní žalobní námitky. Žalovaný primárně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah spisového materiálu, zdůraznil, že změnu právního názoru nemusel zdůvodňovat, neboť byl vázán právním názorem ministerstva financí coby nadřízeného orgánu.

Soud v průběhu jednání neprováděl zástupcem žalobců navržený důkaz kupními smlouvami, neboť stejnopisy těchto smluv byly součástí správního spisu (viz odstavce 22 a 23 výše), jehož podstatný obsah byl během jednání sdělen.

VII. 5. Ostatní žalobní body

Za nedůvodné soud shledal i žalobní body brojící proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Soud předesílá, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobce o tom, jak mělo být správními orgány ve věci rozhodnuto, ani jak podrobně by mu mělo být napadené rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat. Těmto kritériím napadené rozhodnutí dostálo.

Žalovaný ve věci rozhodoval poté, co přezkoumání změněných rozhodnutí nařídilo ministerstvo financí postupem podle § 121 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný byl následně vázán důvody, pro které bylo přezkumné řízení nařízeno, jakož i právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí ministerstva financí (srov. § 123 odst. 3 větu před středníkem daňového řádu). Žalovaný proto nemusel explicitně vysvětlovat, proč se odchýlil od právního názoru vysloveného v předchozím (zrušujícím) rozhodnutí, neboť vzhledem k vázanosti právním názorem nadřízeného orgánu neměl v podstatě jinou možnost. Změna právního názoru se týkala výlučně posouzení retroaktivity vyhláškyč. 2/2016, kterou žalovaný (chybně) dovodil z moci úřední.

Odvolací námitky žalobců nesměřovaly proti závěru správce poplatku, že obec vybudovala kanalizaci na své náklady (srov. § 10c odst. 1 větu první zákona o místních poplatcích a čl. 2 odst. 2 vyhláškyč. 2/2016). Žalovaný tak neměl žádný důvod se této otázce věnovat a opatřovat si k jejímu prokázání jakékoliv důkazní prostředky. Nutno podotknout, že ze správního spisu ani z tvrzení žalobců nevyplývá žádná skutečnost, která by vybudování kanalizace obcí zpochybňovala.

Jelikož žalobci řádně a včas sporný poplatek nezaplatili, byl jim podle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích vyměřen platebním výměrem. Pro vyměření místního poplatku platebním výměrem přitom nebylo třeba označit konkrétní kolaudační souhlas vydaný pro část kanalizačního řadu zhodnocující právě stavební pozemky žalobců. Podstatné pouze bylo, že žalobcům vznikla možnost jejich pozemky na zkolaudovanou stavbu kanalizace připojit. Žalobci v odvoláních (ani později v žalobách) nenamítali, že by se kolaudační souhlasy označené v čl. 2 odst. 2 vyhláškyč. 2/2016 netýkaly stavby kanalizace zhodnocující právě jejich stavební pozemky. Provedení důkazu předmětnými kolaudačními souhlasy proto nebylo způsobilé potvrdit ani vyvrátit žádnou skutečnost relevantní pro rozhodnutí o odvoláních.

Žalovaný v rámci odvolacího řízení neprováděl dokazování ani nedospěl v neprospěch žalobců k odlišnému právnímu názoru než správce daně. Postup podle § 115 odst. 2 daňového řádu proto vůbec nepřicházel v úvahu, a žalobci tak ani nemohli být v tomto směru na svých procesních právech zkráceni.

Žalobkynic) lze přisvědčit v tom, že žalovaný pochybil, když vydal rozhodnutí, které neobsahovalo číslo jednací ani datum vyhotovení [srov. § 102 odst. 1 písm. b) a h) daňového řádu]. Uvedená formální pochybení ovšem nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 As 23/2011 – 82, a ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 As 295/2016 – 45). Z opisu rozhodnutí, které žalobkyněc) připojila k žalobě, jakož i z obsahově zcela identického a formálně bezvadného rozhodnutí založeného ve správním spisu je zřejmé, který orgán rozhodnutí vydal, v jaké věci a jakým způsobem rozhodl. Neuvedení čísla jednacího a data vyhotovení proto nemohlo žalobkyni, která proti tomuto formálně vadnému rozhodnutí brojila řádně a včas podanou správní žalobou, na jejích právech nijak zkrátit.

Pokud jde o žalobci odkazované závěry zprávy o šetření Veřejného ochránce práv, pak tyto nejsou pro posuzovanou věc podstatné, protože se týkají skutkově i právně zcela odlišné věci (vyhláška obce Ořech od poplatku osvobozovala vlastníky pozemků tvořící jeden funkční celek, na kterých stála nemovitost zkolaudována před 31. 12. 1995 jako objekt k trvalému bydlení, a následně u něho nedošlo ke změně využití). V závěrečném stanovisku k téže věci ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 2679/2013/VOP/MBČ (dostupné na https://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3394), se veřejná ochránkyně práv přiklonila k závěru ministerstva, že zjištění týkající se osvobození od místního poplatku neodůvodňovala uplatnění dozorových opatření.

Přestože nepravá retroaktivita je obecně přípustná, nelze a priori vyloučit, že s ohledem na ochranu právní jistoty zájem jednotlivce na zachování jeho stávajícího právního postavení v konkrétním případě převáží nad veřejným zájmem na jeho změně. Ústavní soud upřesnil podmínky nepravé retroaktivity v daňovém právu, které lze přiměřeně aplikovat i pro oblast místních poplatků, v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08: „Nepravá retroaktivita je v oblasti daňového zákonodárství s ohledem na jeho poslání přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a lze-li dospět k závěru, že při celkovém poměřování,zklamané‘ důvěry v právo a významu a naléhavosti důvodů právní změny byla zachována hranice únosnosti“ (zvýrazněno zdejším soudem). Při posuzování přípustnosti retroaktivního místního poplatku je proto třeba na jedné straně zohlednit zájem obce na jeho zavedení, na druhé straně ochranu právní jistoty (resp. míru zklamané důvěry v právo) vlastníků zhodnocených pozemků. Jinak řečeno je třeba zohlednit proporcionalitu (přiměřenost) řešení přijatého na základě vyhláškyč. 2/2016.

Účelem místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku je pokrytí části nákladů, které obci vznikly v souvislosti s výstavbou vodovodu nebo kanalizace (JANTOŠ, M. § 10c In: TĚŽKÝ, V., JANTOŠ M. a SIUDA K. Zákon o místních poplatcích: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné v ASPI). Soud připouští, že na rozhodnutí obce o zavedení místního poplatku (ať už před kolaudací kanalizace nebo po ní), neměli vlastníci dotčených pozemků žádný vliv. Na druhou stranu zavedení místního poplatku na základě zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na kanalizaci výslovně předvídá zákon, proto následné zavedení poplatku (objektivně) nemohlo působit zcela překvapivě. Z hlediska míry předvídatelnosti (a s tím spojeného hodnocení proporcionality přijatého řešení) považuje soud za stěžejní, s jakým časovým odstupem od zhodnocení stavebních pozemků obec místní poplatek zavedla.

Zákon o místních poplatcích až do 30. 6. 2017 nestanovil obcím pro zavedení místního poplatku ve vztahu k okamžiku kolaudace stavby kanalizace žádnou konkrétní lhůtu. Učinil tak teprve až na základě novelizace zákonemč. 170/2017 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 7. 2017 a podle kterého může obec vydat obecně závaznou vyhlášku zavádějící předmětný poplatek nejpozději do konce kalendářního roku, ve kterém nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí (resp. právních účinků nabyl kolaudační souhlas) stavebního úřadu pro stavbu obcí vybudovaného vodovodu nebo kanalizace (srov. § 10c odst. 3 větu třetí zákona o místních poplatcích, ve znění zákonač. 170/2017 Sb.). Podle důvodové zprávy bylo smyslem přijetí této zákonné úpravy zamezit neblahé praxi některých obcí, které poplatek za zhodnocení pozemků zaváděly i s „desetiletým odstupem od kolaudace stavby vodovodu nebo kanalizace, kterou ke zhodnocení stavebního pozemku fakticky došlo,“ a narušovaly tak právní jistotu vlastníků zhodnocených pozemků (viz čl. VI bod 5 zvláštní části důvodové zprávy k zákonuč. 170/2017 Sb.). Ačkoliv uvedenou úpravu nelze přímo aplikovat na nyní posuzovanou věc (viz čl. VIII bod 1. zákonač. 170/2017 Sb.), lze ji použít alespoň jako interpretační vodítko při posuzování přiměřenosti retroaktivních účinků vyhláškyč. 2/2016.

V nyní posuzované věci vznikla poplatková povinnost po 163 dnech od zhodnocení stavebních pozemků. Ačkoliv míra právní jistoty žalobců ohledně nezavedení poplatku byla v takovém případě vyšší, než kdyby k zavedení poplatku došlo před kolaudací kanalizace nebo bezprostředně po ní, soud shledal, že vyhláškač. 2/2016 byla vydána s přiměřeným časovým odstupem od zhodnocení zpoplatněných pozemků. Stanovením data splatnosti do 31. 10. 2017 obec žalobcům poskytla dostatečný prostor pro zaplacení poplatku. Za těchto okolností soud shledal přijaté řešení jako proporcionální, a proto účinky nepravé retroaktivity vyhodnotil jako přípustné.

Na tomto místě je třeba zareagovat na žalobci připomínaný rozsudek městského soudu (viz odstavec 41 výše). Zdejší soud souhlasí se závěry rozsudku městského soudu potud, že okamžik zhodnocení pozemku v důsledku jeho připojení k vodovodu či kanalizaci je třeba považovat za počátek běhu prekluzivní lhůty k vyměření poplatku (což byla klíčová otázka ve věci řešené městským soudem), nicméně nesouhlasí již se závěrem, že obecně závazná vyhláška stanovící místní poplatek musí být nutně vydána nejpozději ke dni zmiňovaného zhodnocení pozemku. Nelze totiž přehlédnout, že úvaha městského soudu (jakož i zdejšího soudu ve věcech sp. zn. 48 Af 16/2015 a 48 Af 29/2016) byla velmi úzce spjata s tím, že v jím souzené věci došlo k zavedení místního poplatku po více než čtyřech letech od kolaudace kanalizace, a právě od tohoto neúměrného časového odstupu se odvíjely veškeré hodnotící závěry, aniž by se vzalo v potaz, zda toto zpětné zavedení místního poplatku představovalo případ retroaktivity pravé (zásadně nepřípustné) nebo nepravé (obecně přípustné). Zdejší soud proto uzavírá, že se s právním názorem rozsudku městského soudu týkajícím se všeobecné nepřípustnosti retroaktivity neztotožňuje, a naopak s odkazem na závěry popsané v odstavcích 50 až 55 výše považuje zavedení místního poplatku obecně závaznou vyhláškou vydanou až po kolaudaci vybudované kanalizace za případ nepravé retroaktivity, která je obecně přípustná, avšak s výhradou přiměřenosti přijatého řešení, tak jak to vyžaduje městským soudem odkazovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Situace v nyní posuzované věci, kdy žalobci museli s ohledem na platnou právní úpravu předpokládat, že obec může přistoupit k zavedení místního poplatku a kdy místní poplatek byl zakotven obecně závaznou vyhláškou bez významné prodlevy, nepředstavuje případ závažné nerovnováhy mezi veřejným zájmem sledovaným obcí a vlastnickým právem dotčených subjektů.

Přestože vydání vyhláškyč. 2/2006 až po kolaudaci pozemků soud vyhodnotil jako v souladu se zákonem, nemění to nic na závěrech popsaných v odstavcích 34 až 45 výše o neaplikovatelnosti této vyhlášky vůči žalobcům z důvodu jejího diskriminačního charakteru.

VIII. Závěr a náklady řízení

Soud shrnuje, že byť neshledal za důvodný nejvíce zdůrazňovaný žalobní bod týkající se nemožnosti vydat vyhláškuč. 2/2016 až po kolaudaci (viz odstavce 46 až 58 výše), ani neshledal důvodnou většinu podpůrných žalobních bodů (viz odstavce 59 až 72 výše), považuje za důvodné žalobní body brojící proti diskriminačnímu charakteru vyhláškyč. 2/2016 ve spojení s nesplněnými závazky obce (viz odstavce 34 až 45 výše), v důsledku čehož nebylo možno předmětnou vyhlášku vůči žalobcům aplikovat, a proto na jejím základě vydaná napadená rozhodnutí bylo třeba zrušit (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.

Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch.

Procesně úspěšným žalobcům soud přiznal právo náhradu nákladů tvořených zaplaceným soudním poplatkem a náklady na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhláškyč. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Společný zástupce žalobců provedl v souvislosti s tímto řízením u každého z žalobců samostatně tři právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis návrhu a podání repliky. Po spojení věci ke společnému projednání pak učinil již v rámci společného zastoupení všech tří žalobců jeden úkon právní služby spočívající v účasti na jednání u soudu dne 15. 10. 2020. Odměnu tedy tvoří devět úkonů právní služby po 3 100 Kč [§ 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu], dále jeden úkon právní služby po 7 440 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu]. Dále zástupci žalobce náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 000 Kč. Dále zástupci žalobců náleží náhrada cestovních výdajů za cestu k soudnímu jednání ze sídla advokáta a zpět (celkem 84 km) osobním automobilem B. s naftovým motorem se spotřebou 5,4 l/100km, kdy výše průměrné ceny motorové nafty činí 31,80 Kč, to vše při sazbě 4,20 Kč za jeden kilometr jízdy [§ 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcič. 358/2019 Sb. ], celkem tedy 497,10 Kč. Částka je dále navýšena o 8 155,79 Kč odpovídající náhradě 21% DPH. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 55 992,89 Kč. Náklady každého z navrhovatelů tak celkem činí 18 664,30 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užito na základě § 64 s. ř. s.], a to k rukám zástupce navrhovatelů (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15. října 2020

JUDr. Věra ŠIMŮNKOVÁ, v. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: B. M.