KSPH 54 A 16/2019-58

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobců: a) P. B. bytem X b) M. B. bytem X oba zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Černohousem se sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 za účasti: Ing. T. H. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2019, č. j. 153168/2018/KUSK, takto:

Neprokázaní souladu dodatečně povolované stavby s územním plánem [§ 129 odst. 3 písm. a) zákonač. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu] brání tomu, aby míra zásahu do kvality prostředí byla vyhodnocena jako přípustná.

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2019, č. j. 153168/2018/KUSK, a rozhodnutí Obecního úřadu Velké Popovice ze dne 19. 7. 2018, č. j. 02186/18/SU, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 546,90 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Pavla Černohouse.

III. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Žalobci mají ve společném jmění manželů pozemky parc. č. X, parc. č. X a parc. č. st. X jehož součástí je stavba rodinného domu (dále jen „nemovitosti žalobců“), které se stejně jako všechny zde uváděné pozemky nacházejí v k. ú. M. v obci Ř. S nemovitostmi žalobců ze severu sousedil pozemek parc. č. X ve vlastnictví T. T. (dále jen „stavebník“), který byl v mezidobí rozdělen na dva samostatné pozemky, a to na pozemek parc. č. X o výměře 27 368 m2, který zabírá převážnou většinu plochy původního pozemku parc. č. X, a dále na liniový pozemek parc. č. X o celkové výměře 442 m2, který současně představuje cca 3 metry široký pás oddělující nemovitosti žalobců od nově vzniklého pozemku parc. č. X. Pozemek parc. č. X stavebník později převedl do vlastnictví svého otce. Na pozemku parc. č. X stavebník zahájil provádění stavby bez stavebního povolení či jiného oprávnění, a proto vůči němu obecní úřad Velké Popovice, stavební úřad, (dále jen „stavební úřad“) zahájil řízení o odstranění stavby.

Dne 20. 3. 2017 stavebník podal dle § 129 odst. 3 zákonač. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákonač. 183/2017 Sb. (viz čl. II bod 10 zákonač. 225/2017 Sb.; dále jen „stavební zákon“) žádost o dodatečné povolení stavby označené jako „Zemědělská usedlost — stájek.ú. M., okr. X parc.č.“, kterou tvoří nepodsklepený přízemní objekt pro ustájení koní (stáje) tvořený z typových boxů ocelové konstrukce s výplní z dřevěných fošen s půdorysnými rozměry 30,0 m x 19,0 mao celkové výšce 4,50 m a dále zděný objekt označený jako zázemí pro chovatele se sedlovou střechou, půdorysnými rozměry 30,0 m x 19,0 m a celkovou výškou 5,05 m (dále souhrnně jen „dodatečně povolovaná stavba“).

V průběhu řízení o dodatečném povolení stavby zároveň došlo ke schválení nového územního plánu obce Ř. s účinností od 27. 3. 2018, podle kterého je území, v němž je dodatečně povolovaná stavba situována, vymezeno jako plocha NZ – plochy zemědělské.

V rámci řízení o dodatečném povolení stavby žalobci poukazovali na naddimenzovanost této stavby, neboť dle stavebníkem předložené projektové dokumentace má mít dodatečně povolovaná stavba kapacitu 36 koní a několik servisních místností, čili překračuje kapacity běžné zemědělské usedlosti. Vyslovili přesvědčení, že označení „zemědělská stavba“ neodpovídá skutečným záměrům stavebníka, který ve skutečnosti hodlá dodatečně povolovanou stavbu využívat ke komerčnímu ustájení a trénování koní různých soukromých osob, jejichž příjezdy a odjezdy povedou k nárůstu dopravního zatížení dané lokality, čímž celkový provoz vyvolaný uvedenou stavbou bude svou intenzitou překračovat charakteristiky stavby pro zemědělství a bude výrazně překračovat limity územního plánu. Žalobci rovněž namítali, že dodatečně povolovaná stavba, ač dosud stále nepovolena, je již fakticky užívána.

V reakci na výsledky místního šetření ze dne 8. 9. 2017 žalobci vznesli námitku podjatosti proti pracovnici stavebního úřadu A. H., a to z důvodu, že vzdor jejich výzvě odmítla zkontrolovat interiér stavby za účelem ověření, že je nedovoleně užívána. O námitce podjatosti bylo usnesením starosty obce Velké Popovice ze dne 6. 6. 2018, č. j. 01817/18/ST, rozhodnuto tak, že A. H. není podjatá. Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci odvolání, které však žalovaný svým rozhodnutím dne 5. 11. 2018, č. j. 145689/2018/KUSK, zamítl a rozhodnutí starosty o podjatosti potvrdil.

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 19. 7. 2018, č. j. 02186/18/SU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), stavbu dodatečně povolil. Jak plyne z obsahu prvostupňového rozhodnutí, stavební úřad vyšel z úvahy, že podle nově schváleného územního plánu účinného od 27. 3. 2018 je dodatečně povolovaná stavba situována v ploše NZ, tedy ploše zemědělské, přičemž se jedná o stavbu stájí se zázemím, tedy o stavbu zemědělskou, která je v ploše NZ přípustná. Stavební úřad rovněž dovodil, že jde o stavbu navrženou pouze pro chovatelství a nikoliv o stavbu veřejně přístupnou, navíc s předpokládaným minimálním provozem automobilů nebo jiné zemědělské techniky. Dále shledal, že dodatečně povolovaná stavba se vzhledem ke svému způsobu plánovaného využití a architektonickému ztvárnění nevymyká charakteru okolní zástavby a nenarušuje kvalitu prostředí a hodnoty území, proto dle stavebního úřadu splňuje obecné podmínky prostorové regulace. S námitkami žalobců, že provoz stavby bude překračovat limity dané územním plánem, se stavební úřad neztotožnil, neboť dle jeho názoru z předložené projektové dokumentace nevyplývá náročnost stavby na dopravní obslužnost nad míru přípustnou. Stavební úřad se rovněž neztotožnil s námitkami žalobců ohledně absence či nedostatků podkladových závazných stanovisek, naopak poukázal na to, že všechny dotčené orgány se k záměru vyjádřily kladně.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, v němž namítali nedostatečnost odůvodnění ze strany stavebního úřadu a obsáhle brojili proti jeho názoru ohledně souladu stavby s územním plánem. Opětovně přitom zdůrazňovali kapacitní náročnost stavby, zejména pokud jde o nároky na dopravní obslužnost, jakož i o celkový zásah do kvality prostředí. Poukazovali též na nedostatečnou vzdálenost stavby od jejich studny a na absenci stanoviska vodoprávního úřadu. Rovněž opětovně brojili proti podjatosti úřední osoby A. H.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 1. 2019, č. j. 153168/2018/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobců zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací námitky neshledal důvodnými a v podstatných bodech se ztotožnil se závěry stavebního úřadu, které shledal za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné. Zdůraznil přitom zejména význam kladných závazných stanovisek dotčených orgánů. Ve vztahu k podjatosti úřední osoby poukázal na rozhodnutí starosty obce Velké Popovice ze dne 6. 6. 2018, č. j. 01817/18/ST, a své rozhodnutí ze dne 5. 11. 2018, č. j. 145689/2018/KUSK.

Proti napadenému rozhodnutí podali žalobci žalobu podle § 65 zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jednotlivé žalobní body jsou rekapitulovány níže v souvislosti s jejich vypořádáním.

Stavebník, ač soudem řádně obeslán, neuplatnil v tomto soudním řízení práva osoby zúčastněné.

Práva osoby zúčastněné na řízení (dále jen „osoba zúčastněná“) uplatnil toliko jeden z dotčených účastníků řízení o dodatečném povolení stavby (vlastník pozemku parc. č. st. X), který podpořil žalobce. Obsah vyjádření osoby zúčastněné soud rovněž rozvádí níže v souvislosti s vypořádáním jednotlivých žalobních bodů.

II. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvnís. ř. s.).

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť jakkoli žalobci na nařízení jednání trvali, soud shledal důvod pro postup podle § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) s. ř. s., který je zřejmý již z údajů obsažených ve správním spisu. Z tohoto důvodu soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování nad rámec obsahu správního spisu.

III. 6. Ostatní žalobní body

Žaloba obsahuje další rozsáhlé námitky brojící proti obecným nedostatkům v činnosti stavebního úřadu a proti systémovým pochybením. Je v nich kupříkladu namítáno, že v písemnostech stavebního úřadu jsou uváděny nepravdivé či zavádějící údaje, že stavební úřad nevyžádal od stavebníka doložení souhlasu vlastníka pozemku parc. č. X (stavebníkova otce), že stavební úřad nepřibral jiného účastníka řízení, nepřihlédl k námitkám jiného účastníka řízení (odlišného od žalobců) nebo že stavební úřad pochybil při jiných úkonech prováděných mimo řízení o dodatečné povolení stavby. K tomuto okruhu námitek soud opětovně připomíná judikaturu zmiňovanou již v části III.3 tohoto rozsudku (viz bod 56 výše), jmenovitě usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, podle něhož „[n]ikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv“ (obdobně srov. též rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 – 38, ze dne 12. 8. 2010, č. j. 7 As 9/2010 ‑ 255, ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 129/2014 - 35, ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015 - 38, či ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 As 340/2019 - 52). Odkazovaná judikatura shodně dovozuje, že žalobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle ustanovení § 65 s. ř. s. se vždy odvíjí od konkrétního dotčení subjektivního veřejného práva konkrétního jednotlivce. Opačný postup by vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel nad zákonností postupu správních orgánů. Ani žalobcům v nyní posuzované věci tudíž nepřísluší namítat jakékoliv pochybení stavebního úřadu, ale pouze takové, které mohlo vést ke zkrácení jejich veřejných subjektivních práv, resp. právní sféry (srov. § 4 s. ř. s.). Z tohoto hlediska žalobci nejsou procesně legitimováni namítat zkrácení práv jiných osob (jiného vlastníka sousedního pozemku, jiného účastníka řízení). Pro nedostatek souvislosti s předmětem tohoto řízení pak nemohou úspěšně namítat administrativní nedostatky, které se bezprostředně neprojevily ve výroku napadeného rozhodnutí. Soud do určité míry chápe snahu žalobců poukázat na činnost stavebního úřadu v širším kontextu, nicméně namítané skutečnosti již spadají do oblasti správního dozoru vykonávaným k tomu příslušnými orgány moci výkonné (typicky Ministerstvem pro místní rozvoj, srov. § 171 odst. 2 stavebního zákona), a nikoliv do rámce soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů se soud tímto okruhem žalobních námitek blíže nezabýval.

Závěry předchozího odstavce lze přiměřeně vztáhnout i vůči podstatné části vyjádření osoby zúčastněné, typicky k části obsahující obecná tvrzení o nepříznivých ekologických dopadech dodatečně povolované stavby (neovlivňujících samotné žalobce) či o nevhodnosti situování stavby pod úrovní hladiny nedalekého rybníka.

Soud žalobcům rovněž nepřisvědčil, pokud jde o tvrzené nevypořádání námitek uváděných v podání žalobkyněb) ze dne 8. 9. 2017. Jak plyne z obsahu správního spisu, jednalo se o první podání žalobkyněb) učiněné v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby a bylo v něm uvedeno: „Nebyla jsem upozorněna v dostatečném předstihu o změnách v projektové dokumentaci, t. j. s tím projektem, na jehož podkladě je svoláno dnešní ústní jednání. Další mé námitky jsou shodné minimálně v rozsahu mých předchozích podání a také petice ze dne 26. 8. 2017“. Zde soud přisvědčuje správním orgánům, že nebylo možno automaticky usuzovat, že slovním spojením „v rozsahu mých předchozích námitek“ byly myšleny právě námitky podávané v dřívějším řízení o vydání společného povolení, jejž se žalobkyněb) dříve účastnila. Takto neurčitě nelze obsah procesních návrhů formulovat. Jelikož se jednalo o první podání žalobkyněb) v řízení o dodatečném povolení stavby, nebylo zde možno o nějakých předchozích námitkách uvažovat. Měla-li žalobkyněb) na mysli jiná dříve konaná řízení (např. v žalobě zmiňované společné územní a stavební řízení), pak to měla ve svém podání konkrétně uvést. Správní orgány si nebyly povinny domýšlet, které konkrétní námitky a z kterých konkrétních (dříve konaných) řízení měla žalobkyně přesně na mysli. Soud proto žalobní body zahrnuté v žalobě pod kapitolou D hodnotí jako celkově nedůvodné. Navzdory tomu však stavebnímu úřadu nic nebránilo, aby po obdržení podání žalobkyněb) ze dne 8. 9. 2017 postupoval podle § 37 odst. 3 správního řádu a žalobkynib) vyzval k upřesnění jejího podání, tento nedostatek však sám o sobě nelze vnímat jako vadu řízení.

Pokud jde o argumentaci osoby zúčastněné ohledně zásahu do užívání jejího rekreačního objektu a ohledně možnosti poškození jejího majetku v důsledku hrozícího sesuvu půdy, pak těmito otázkami se soud zabývat nemohl, neboť v rámci vyjádření k věci se zúčastněná osoba nemůže domáhat projednání vlastních námitek, jež nebyly uplatněny žalobci (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164), a nadto už vůbec ne, pokud se ani nedotýkají právní sféry žalobců. Tyto námitky mohla osoba zúčastněná případně uplatnit vlastní žalobou.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu „[k]aždá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen ‚úřední osoba‘), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.“

Jak dovozuje konstantní judikatura, rozhodnutí o námitce podjatosti má charakter rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení, není proto přezkoumatelné samostatně, ale pouze v rámci přezkumu konečného rozhodnutí (srov. např. rozsudky NSS ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 As 67/2013 - 21, ze dne 6. 11. 2014, č. j. 7 As 192/2014 - 35, či ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 226/2016 - 27). Tak je činěno i v nyní posuzované věci, kdy v rámci žaloby proti napadenému rozhodnutí je navrhován též přezkum obou rozhodnutí ve věci podjatosti. Soud se tudíž může otázkou přezkumu podjatosti zabývat věcně.

Z odůvodnění obou rozhodnutí ve věci podjatosti vyplývá společný nosný závěr, že zkoumání důvodů pro vyloučení úředních osob by se mělo řídit stejnými zásadami, jakými je ovládáno posuzování vyloučení soudců, přičemž důvodem pro vyloučení soudce – a tedy ani úřední osoby – nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce (úřední osoby) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. S tímto závěrem správních orgánů soud souhlasí, neboť zcela koresponduje se závěry konstantní judikatury (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09, či ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1062/08, či ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo správními orgány zmiňovaný rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 - 33, bod 37). Soud se rovněž ztotožňuje se závěrem správních orgánů (žalovaného a starosty obce V. P.), že argumentace žalobců týkající se podjatosti pověřené úřední osoby obsahově směřuje právě do postupu této úřední osoby ve věci a do způsobu jejího rozhodování, tedy do okolností, které samy o sobě nezakládají důvod vyloučení úřední osoby pro podjatost. Aby se jednalo o podjatost, musely by navíc přistoupit i důvodné pochybnosti o tom, že zmiňovaná úřední osoba má pro svůj poměr k věci nebo k účastníkům zájem na výsledku řízení. Za takovou okolnost však nelze považovat nedostatek iniciativy jmenované úřední osoby v průběhu řízení o odstranění stavby ani její rozhodnutí nevyhovět návrhu účastníka na ohledání interiéru dodatečně povolované stavby. Tím samozřejmě není řečeno, že by zmiňované úkony v řízení byly učiněny bezchybně, avšak samy o sobě ještě nevypovídají o zájmu úřední osoby na výsledku řízení, ať již pro poměr k věci či k některému z účastníků. V tomto směru lze uvažovat nanejvýš o nedostatku profesionality. Jak ovšem uvedl NSS v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, č. j. 2 As 101/2013 - 54, „[n]edostatek odborných a profesních předpokladů osob podílejících se na řízení a rozhodování nepochybně může být příčinou věcně nesprávného či dokonce nezákonného rozhodnutí, důvodem pro vyloučení těchto osob však sám o sobě není. K odstranění vad rozhodnutí vzniklých takovou nekompetencí jsou určeny opravné prostředky správního řízení či nápravné prostředky dozorčího práva.“ Obdobně je tomu i v nyní posuzované věci, kdy žádné okolnosti nenasvědčují tomu, že by případná pochybení při vedení řízení nebo výsledek řízení příznivý pro stavebníka bylo možno spojovat se zájmem úřední osoby na výsledku řízení.

Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobců o údajné podjatosti pověřené úřední osoby se argumentačně zaměřují právě na nesouhlas s postupem této úřední osoby při vedení správního řízení (jenž sám o sobě nepředstavuje okolnost svědčící o podjatosti), nepovažoval soud za nezbytné provádět žalobci navrhované důkazy audiozáznamem z návštěvy stavebního úřadu dne 1. 8. 2017 a audiozáznamem z místního šetření ze dne 8. 9. 2017 (z téhož důvodu soud od žalobců ani nevyžadoval předložení předmětných audiozáznamů).

Soud tedy uzavírá, že námitky žalobců brojící proti podjatosti úřední osoby soud neshledal důvodné. Navzdory tomu soud zdůrazňuje, že jakkoli z okolností tvrzených žalobci nelze dovodit podjatost pověřené úřední osoby ve smyslu jejího zájmu na výsledku řízení, tak to rozhodně neznamená, že by soud postup zmiňované úřední osoby schvaloval. Řízení totiž skutečně bylo od počátku vedeno chybně, čemuž nasvědčuje zjištěná série závažných vad řízení vedoucích k nezákonnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí (srov. část III.1-3 výše), což ovšem nelze přičítat pouze zmiňované pověřené úřední osobě, ale též žalovanému, který selhal ve své povinnosti tyto vady řízení identifikovat a účinně se přičinit o jejich nápravu.

Soud rovněž nepřehlédl, že stavební úřad vydal prvostupňové rozhodnutí, přestože žalovaný ještě nerozhodl o odvolání žalobců proti rozhodnutí starosty obce V. P. ve věci podjatosti. To jistě představuje vadu řízení, leč v porovnání s ostatními závažnými vadami řízení, jichž se dopustili žalovaný i stavební úřad (srov. část III.1-4 výše), jde o vadu relativně nízké intenzity, jež nadto neměla vliv na výsledek řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 5 As 60/2009 - 163)

Z obsahu projektové dokumentace vyplývá (srov. též bod 30 výše), že dodatečně povolovaná stavba kromě vlastního objektu stájí o výměře 579,5 m2 a objektu „zázemí“ o výměře 203 m2 zahrnuje též užitnou plochu o výměře 162,8 m2 a obestavěný prostor o výměře 2860 m2, což koresponduje s údajem v souhrnné technické zprávě (viz část B.2.2 – Celkové urbanistické a architektonické řešení), která se zmiňuje též o tom, že v návrhu jsou zapracována parkovací stání pro auta chovatelů, přičemž v situačních výkresech je jihozápadně od objektu „zázemí“ zakresleno pět obdélníkových objektů s písmenem „P“ označených jako „Parkoviště pro osobní vozidla“ (viz např. výkres C1_Situace Stavby). Z uvedeného je zřejmé, že projekt dodatečně povolované stavby počítá s parkovacím prostorem pro větší počet uživatelů než výlučně jen vlastníka objektu (stavebníka).

Skutková zjištění plynoucí z předchozích dvou odstavců lze tedy shrnout tak, že dodatečně povolovaná stavba předpokládá výstavbu parkovacích prostor, a to v rozsahu převyšujícím užívání výlučně samotným vlastníkem (stavebníkem), tudíž v souvislosti s užíváním této stavby lze předpokládat dílčí (byť nikoliv nutně značné) navýšení potřeby dopravní obslužnosti, přičemž spojení s jinými nemovitostmi by jí měla zajišťovat místní komunikace na pozemku parc. č. X napojujícím se na pozemek parc. č. X. Proto při schvalování podmínek pro vydání dodatečného povolení stavby bylo nutno s ohledem na předpoklady obecných požadavků pro výstavbu [§ 129 odst. 3 písm. c) stavebního zákona ve spojení s § 23 odst. 1 vyhláškyč. 501/2006 Sb.] posoudit, zda přiléhající místní komunikace je schopna dostatečně zajistit dopravní napojení dodatečně povolované stavby (a tedy i její přístupnost např. pro požární vozidla či jiná vozidla IZS), k čemuž mělo dát odpověď závazné stanovisko silničního správního úřadu vydávané podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích. Toto závazné stanovisko současně mělo zvážit i možnost případného dotčení nemovitostí sousedních vlastníků (tedy i žalobců) v důsledku případného nárůstu dopravy a případně stanovit konkrétní omezení či podmínky, jež by následně byly závazné pro výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (§ 149 odst. 1 věta první správního řádu).

V nyní posuzované věci však závazné stanovisko silničního správního úřadu nebylo stavebním úřadem vůbec obstaráno. Žalovaný sice odkazuje na stanovisko obce Ř. ze dne 16. 10. 2017, jež se vyjádřilo k záměru stavebníka kladně a nahradilo původní nesouhlasné stanovisko téže obce ze dne 10. 7. 2017 (jehož obsahu se žalobci primárně dovolávali), nicméně ani jedno ze zmiňovaných stanovisek nemá charakter závazného stanoviska silničního správního úřadu. Jak totiž plyne z dikce § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích, závazné stanovisko v územním řízení (a tudíž logicky i v řízení o dodatečném povolení stavby, srov. § 129 odst. 3 větu třetí stavebního zákona) z hlediska řešení místních komunikací vydává obecní úřad obce s rozšířenou působností. Nicméně obec Ř. obcí s rozšířenou působností nikdy nebyla a v tomto rozsahu jí výkon kompetencí vůbec nepříslušel. Agendu rozšířené působnosti pro obec Ř. totiž vykonává město Benešov, a nejinak tomu bylo i v době vydání inkriminovaných stanovisek, jak plyne z § 23 vyhláškyč. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností, účinné do 31. 12. 2020 (dnes § 1 odst. 1 vyhláškyč. 346/2020 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s rozšířenou působností, účinné od 1. 1. 2021). Věcně a místně příslušným dotčeným orgánem k vydání závazného stanoviska podle § 40 odst. 4 písm. d) zákona o pozemních komunikacích byl tudíž Městský úřad Benešov, jemuž v dané věci příslušela agenda silničního správního úřadu, a nikoliv obec Řehenice, potažmo její obecní úřad. Obec Ř. tudíž neměla k vydání předmětného závazného stanoviska dostatek kompetencí.

Výše popsaný nedostatek kompetencí však není jediným problémem stanovisek obce Ř. ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 16. 10. 2017. Obě zmiňovaná stanoviska totiž mají v záhlaví uvedeno „Obecní úřad Ř.“ a jsou podepsána starostou, což by naznačovalo, že jde o úkony obce v rámci její přenesené působnosti ve smyslu § 109 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a § 111 odst. 2 zákonač. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákonač. 477/2008 Sb. (dál jen „zákon o obcích“). Nicméně nadpis uvozující důvody obou zmiňovaných stanovisek uvádí „STANOVISKO ZASTUPITELSTVA“ a hned na to navazuje věta „[s]dělujeme Vám, že zastupitelstvo projednalo vaši žádost…“, což by naopak naznačovalo, že se jedná o úkony obce v rámci její samostatné působnosti ve smyslu § 109 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o obcích. Obě stanoviska jsou tudíž částečně vnitřně rozporná a nelze jednoznačně určit, zda je obec vydávala v rámci své přenesené působnosti (výkon státní správy), nebo v rámci své samostatné působnosti (výkon obecní samosprávy). Pro nyní posuzovanou věc je přitom toto rozlišení naprosto zásadní, neboť agenda silničního správního úřadu představuje výkon státní správy v rámci přenesené působnosti (viz § 40 odst. 1 a § 44a zákona o pozemních komunikacích ve spojení s § 7 odst. 2 zákona o obcích), proto závazná či jiná stanoviska vydávaná podle zákona o pozemních komunikacích musí být činěna výlučně jako úkony státní správy. Naproti tomu na akty vydávané v rámci samostatné působnosti (což jsou typicky akty vydávané zastupitelstvem obce) nelze nahlížet jako na závazná stanoviska silničního správního úřadu.

Nicméně i kdyby soud shora vytýkané kompetenční nedostatky stanovisek obce Ř. ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 16. 10. 2017 zcela překlenul a změřil se výhradně na jejich obsah, tak ani po této stránce je nelze považovat za závazná stanoviska silničního správního úřadu. V prvním stanovisku ze dne 10. 7. 2017 se uvádí, že s dodatečně povolovanou stavbou souhlasí, ovšem s podmínkou, že ji stavebník bude konzultovat se zastupitelstvem obce, neboť místní komunikace nevyhovuje plánovanému zatížení. Ve druhém stanovisku ze dne 16. 10. 2017 se uvádí, že s dodatečně povolovanou stavbou souhlasí a že výstavbu vlastní příjezdové komunikace již nepožaduje. Z uvedeného je zřejmé, že obě stanoviska mají spíše charakter vyjádření vlastníka pozemků dotčených stavbou, resp. vlastníka pozemní komunikace. Spíše se tedy jedná o vyjádření účastníka řízení, nežli o závazné stanovisko či vyjádření orgánu veřejné moci (což jen posiluje předchozí závěr o charakteru stanovisek coby aktů samostatné působnosti, kterou silniční správní úřad nevykonává).

Důvody popsané v předchozích odstavcích jednoznačně nasvědčují závěru, že stanoviska obce Ř. ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 16. 10. 2017 nelze vůbec považovat za závazná stanoviska silničního správního úřadu. Předchozí vydání závazného stanoviska silničního správního úřadu však bylo pro účely rozhodnutí o žádosti stavebníka obligatorní. Jelikož jej stavební úřad neobstaral a ani žalovaný tento nedostatek v odvolacím řízení nezhojil, nemají skutková zjištění správních orgánů ohledně řešení dodatečně povolované stavby z hlediska řešení místní komunikace oporu v obsahu správního spisu [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Chybějící závazné stanovisko má za následek nejen nedostatečné zjištění skutkového stavu rozhodného pro vydání napadeného rozhodnutí, ale současně představuje i podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 46 A 27/2016 - 49, bod 27). Jedná se o vady, které odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí i bez jednání, přičemž obě tyto vady nastaly v důsledku pochybení stavebního úřadu v řízení na prvním stupni. I z tohoto hlediska je dán další samostatný důvod k tomu, aby spolu s napadeným rozhodnutím bylo zrušeno i prvostupňové rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

Nicméně i kdyby soud shora vytýkané nedostatečné odůvodnění pominul, tak při zhodnocení spisových podkladů (zejména dokumentace stavby) dospívá k závěru, že dodatečně povolovaná stavba v souladu s územním plánem není:

Stavební úřad v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvádí, že dodatečně povolovaná stavba je „navržena pouze pro chovatelství“, ačkoliv samotný výrok jím vydaného prvostupňového rozhodnutí naznačuje částečný opak, neboť do předmětu dodatečného povolení zahrnuje kromě objektu pro ustájení 36 koní též zděný objekt označený jako „zázemí“ zahrnující části jako „úklid, WC, umývárna, odpočinková místnost, kancelář, kancelář, chodba, koupelna, klubovna, kancelář, pracovna“. Jak přitom plyne z obsahu projektové dokumentace (konkrétně části „D. Technická zpráva“), objekt „zázemí“ je umístěn na základové betonové desce, zabírá plochu 203 m2 a jeho výška činí 5,05 m, tedy co do rozměrů jde stavbu odpovídající samostatné středně velké budově. Ve zmiňované části projektové dokumentace je sice daný objekt specifikován jako stavba přízemní, nicméně místnosti v něm vymezené jsou situovány nad úrovní objektu stájí a jsou s nimi spojeny vyrovnávacím schodištěm. Střecha objektu „zázemí“ je řešena jako sedlový krov s plechovou krytinou z polyuretanových panelů, objekt je vytápěn bojlerem a sekundárně krbovými kamny (viz část D.1.1.a). Jak dále plyne z navazující části projektové dokumentace (konkrétně z výkresu D1), interiér místností označených jako „chodba“ má být vybaven podlahou z PVC, zatímco interiér místností označených jako „úklid, WC, umývárna, odpočinková místnost, kancelář, kancelář, koupelna, klubovna, kancelář, pracovna“ je vybaven podlahou z keramické dlažby a stěny jsou obloženy obkladem z keramického soklu, otvory objektu jsou osazeny plastovými okny a vstupní dveře jsou rovněž plastové. S ohledem na uvedené je zřejmé, že objekt označený jako „zázemí“ má stavebně‑technické parametry téměř odpovídající stavbě rodinného domu (ostatně jako „dům“ je zmiňovaný objekt v projektové dokumentaci i opakovaně označován). Soud si přitom nedovede představit, že by objekt zmiňovaných parametrů bylo možno podřadit pod některou z podmínek přípustného či podmínečně přípustného využití ve smyslu regulativů plochy NZ územního plánu (viz bod 24 výše), natož aby na něj bylo možno nahlížet jako na pouhou stavbu pro obhospodařování zemědělské půdy či pastevectví. Dle soudu naopak tato zjištění nasvědčují závěru, že dodatečně povolovaná stavby neodpovídá požadavkům regulativu plochy NZ územního plánu.

Jak dále vyplývá z projektové dokumentace, vedle výše specifikovaného objektu „zázemí“ o výměře 203 m2 a vlastního objektu stájí o výměře 579,5 m2 zahrnuje dodatečně povolovaná stavba též užitnou plochu o výměře 162,8 m2 a obestavěný prostor o výměře 2 860 m2, což koresponduje s údajem souhrnné technické zprávy (viz část B.2.2 – Celkové urbanistické a architektonické řešení) a v návrhu jsou zapracována i parkovací stání pro auta chovatelů. V situačních výkresech je přitom jihozápadně od objektu „zázemí“ zakresleno pět obdélníkových objektů s písmenem „P“ označených jako „Parkoviště pro osobní vozidla“ (viz např. výkres C1_Situace Stavby), čili se zde zjevně počítá s parkovacím prostorem pro více osob (uživatelů) než pouze vlastníka objektu (stavebníka). Tyto poznatky podporují závěr žalobců o nezemědělském (resp. nikoli výlučně zemědělském) charakteru dodatečně povolované stavby a pravděpodobném záměru stavebníka využívat ji i pro širší klientelu (komerčně provozované jezdectví). Tím spíš považuje soud za neudržitelný závěr žalovaného a stavebního úřadu, že dodatečně povolovaná stavba má charakter stavby pro obhospodařování zemědělské půdy či pastevectví.

Dále nelze přehlédnout, že pro účely dodatečně povolované stavby došlo k trvalému odnětí části pozemku parc. č. X ze zemědělského půdního fondu (ZPF), a to v části odpovídající celkové ploše 1 145 m2 (zahrnující plochu objektu stájí o výměře 579,5m2 a plochu objektu zázemí o výměře 203m2). To plyne ze souhlasu Městského úřadu Benešov, odboru životního prostředí ze dne 4. 8. 2017, č. j. MUBN/56067/2017/OOPLH (dále jen „souhlas s odnětím ze ZPF“), která je založen ve správním spisu a na který je odkazováno i v podmínkách pro provedení stavby ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že bylo přistoupeno k trvalému odnětí zemědělské půdy ze ZPF, a to v rozsahu celé plochy dodatečně povolované stavby. Na tomto místě je však třeba připomenout, proč se u zemědělské půdy přistupuje k jejímu odnětí ze ZPF: Právě z důvodu, aby tato půda mohla být využívána pro nezemědělské účely [srov. § 9 a násl. zákonač. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákonač. 41/2015 (dále jen „zákon ochraně ZPF“)]. Proto došlo-li v souvislosti s dodatečně povolovanou stavbou k trvalému odnětí zemědělské půdy ze ZPF, pak se tím deklarovalo její využití i pro nezemědělské účely. V takovém případě však nemůže obstát závěr správních orgánů, že dodatečně povolovaná stavba je stavbou pro obhospodařování zemědělské půdy či pastevectví. Právě odnětí půdy ze ZPF v ploše odpovídající rozloze dodatečně povolované stavby nasvědčuje tomu, že účel jejího využití bude odlišný (nezemědělský). Územní plán přitom v plochách NZ stavby pro jiné než zemědělské účely (s nimiž se logicky pojí nutnost odnětí zemědělské půdy ze ZPF ve smyslu § 9 zákona o ochraně ZPF) v zásadě nepřipouští, pouze v rámci podmínečně přípustného využití zavádí jedinou výjimku: Stavby nutné technické a dopravní infrastruktury nesouvisejících s hlavním využitím (srov. bod 24 výše). Jinak řečeno, regulativ ploch NZ připouští možnost odnětí (zábor) ZPF výhradně v souvislosti s umisťováním staveb, jež spadají do kategorie technická a dopravní infrastruktura, což je jediná kategorie staveb nezemědělského charakteru, kterou lze v dané ploše (podmíněně) povolit. Dodatečně povolovaná stavba však svou povahou nemůže být stavbou technické a dopravní infrastruktury [jak ji jakožto podmnožinu veřejné infrastruktury definují § 2 odst. 1 písm. k) body 1 a 2 stavebního zákona], proto nemůže spadat do režimu podmínečně přípustného využití ploch NZ. Je-li s jejím umístěním spojeno zároveň odnětí zemědělské půdy ze ZPF, pak se tím presumuje využití pro nezemědělské účely (srov. § 9 odst. 1 zákona o ochraně ZPF), čímž logicky nemůže spadat ani do režimu přípustného či dokonce hlavního využití. Dodatečně povolovaná stavba tudíž nevyhovuje požadavkům regulativu plochy NZ územního plánu.

Soud dále přisvědčuje žalobcům, že za dostatečné vypořádání jejich námitek brojících proti možné kolizi dodatečně povolované stavby s územním plánem nelze považovat argumentaci na str. 10 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný uvedl: „K tomuto odvolacímu důvodu odvolací správní orgán uvádí, že z katastru nemovitostí lze zjistit, že předmětný pozemek má rozlohu 28 155 m2 a stavebník vlastní i další navazující pozemky. Je zcela nerozhodné, zda stavebník bude chované koně vlastnit. Pozemek, na kterém je povolována předmětná stavba lze pro daný účel považovat za vyhovující, což bylo doloženo kladnými závaznými stanovisky dotčených orgánů. Podle odvolacího správního orgánu je pouze na rozhodnutí stavebníka, zda bude všechny koně chovat v projednávané stavbě nebo na přilehlé pastvině a bodč. 6 je zcela nepodstatný pro rozhodnutí ve věci.“ Dle soudu tímto žalovaný nijak nedal odpověď na stěžejní otázku týkající se možné kolize s územně plánovací dokumentací. Žalovaný se zde zaměřil prakticky výhradně na samotný chov koní a rozměry pozemků, avšak zcela opomenul samotnou dodatečně povolovanou stavbu, zejména její stavebně-technické parametry, které jsou zcela zásadní pro posouzení toho, o jaký typ stavby se ve skutečnosti jedná, zda je pouze doplňkem pastevní funkce pozemků, anebo zda naopak pastevní pozemky jsou pouze doplňkem k ní, tedy zda je stavba tohoto typu v dané ploše přípustná či nikoliv. Jak soud již vyložil v předchozích odstavcích (srov. body 29 až 31 výše), údaje ze samotné projektové dokumentace nasvědčují tomu, že dodatečně povolovaná stavba v sobě zahrnuje i objekty, které evidentně plní zcela jiné funkce než pouze nezbytné zázemí pro pastevectví či přístřešek pro koně. Závěr o jejím skutečném účelu tudíž nelze činit pouze na základě poznatků, že stavebník chová koně a že dle údajů z katastru nemovitostí vlastní pozemky o dostatečné rozloze (natož z poznatků, že na jiných pozemcích stavebník sklízí seno a slámu, jak je argumentováno ve vyjádření k žalobě). Byť informace o možnosti stavebníka využívat i další pozemky oslabuje argumentaci žalobců, jež zjevně cílila na zdůraznění neudržitelnosti výkladu, podle nějž by takto rozsáhlá stavba mohla být jen nezbytným doplňkem pastevních pozemků, ke klíčové otázce nezbytnosti a doplňkovosti takové stavby se tím napadené rozhodnutí přesto nijak nevyjadřuje.

Na tomto místě však soud považuje za vhodné vyjasnit smysl § 11 odst. 1 vyhláškyč. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhláškyč. 431/2012 Sb. (dále jen „vyhláškač. 501/2006 Sb.“), neboť část odůvodnění napadeného rozhodnutí citovaná v předchozím odstavci se vztahovala k odvolací námitce žalobců, ve které bylo mj. argumentováno, že podle zmiňovaného ustanovení patří zemědělské stavby do ploch výrobních a skladovacích. Zde se ze strany žalobců jedná o částečné nepochopení smyslu vyhláškyč. 501/2006 Sb., neboť tato vyhláška striktně neurčuje, jaké konkrétní stavby mohou být ve kterých plochách povolovány (v opačném případě by pozbývaly smysl územní plány). Žalobci připomínané ustanovení § 11 odst. 1 vyhláškyč. 501/2006 Sb. se použije (stejně jako všechna ostatní ustanovení části druhé této vyhlášky, viz její § 1 odst. 2 větu první) pouze při vymezování ploch v územních plánech, nikoliv však již v samotných povolovacích řízeních. Ustanovení § 11 odst. 1 této vyhlášky je tedy nutno chápat tak, že pokud se při přípravě územního plánu počítá s tím, že určitá plocha je vhodná pro výstavbu zemědělských staveb, potom se tyto plochy obvykle (nikoliv výlučně) vymezí v územních plánech jako plochy výroby a skladování. Tím se nijak nepředjímá, v jakých plochách územní plán bude výstavbu zemědělských staveb nakonec umožňovat, a v jakých nikoliv (toto je primárně na vůli obce vydávající územní plán), ani se tím striktně nestanoví, že zemědělské stavby lze povolovat výlučně v plochách výroby a skladování, a nikoliv v plochách jiných. Uvedené však nic nemění na závěrech předchozího odstavce, že žalovaný otázku souladu dodatečně povolované stavby s územním plánem opřel o nepřiléhavé důvody.

Zcela lichý je argument žalovaného ve vyjádření k žalobě (jenž zazněl i v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí), že soulad s územním plánem je možno dovozovat na základě skutečnosti, že pořizovatel územního plánu obce Ř. neuplatnil proti dodatečně povolované stavbě žádnou námitku. Nutno podotknout, že žalovaný se ve své argumentaci ohledně souhlasu pořizovatele územního plánu nedovolává kladného závazného stanoviska pořizovatele coby dotčeného orgánu územního plánování (to by s přihlédnutím k dikci § 96b stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018 bylo ještě vcelku logické), nýbrž se dovolává toliko skutečnosti, že pořizovatel s dodatečně povolovanou stavbou nevyjádřil aktivní nesouhlas (resp. že se k záměru stavebníka nevyjadřoval nijak, tedy ani negativně). Tato skutečnost je naprosto irelevantní, neboť pořizovatel územního plánu není tím, kdo je ve smyslu § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona odpovědný za posouzení souladu dodatečně povolované stavby s územním plánem, k tomu je povinen stavební úřad, případně žalovaný coby odvolací (a současně dozorčí) orgán. Pořizovatel územního plánu je odpovědný za proces přípravy územního plánu, který však na probíhajících územních či stavebních řízeních (a tedy ani řízeních o dodatečném povolení) není bezprostředně závislý. Jak uvedl NSS ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 Aos 2/2013 - 83: „Při vydávání územního plánu tedy není obec vázána vydanými územními rozhodnutími ani probíhajícími územními řízeními; naopak územní rozhodnutí musí být vydáváno v souladu s platnou územněplánovací dokumentací; příprava územního plánu, resp. jeho změny nelze podřizovat probíhajícímu územnímu řízení.“ Jestliže tedy žalovaný a stavební úřad dovozují soulad dodatečně povolované stavby z toho, že pořizovatel územního plánu proti stavbě nevznesl námitky, pak tím jen alibisticky přenášejí vlastní odpovědnost na jiný orgán.

S ohledem na uvedené soud uzavírá, že žalovaný i stavební úřad posoudili soulad dodatečně povolované stavby s územním plánem velmi nedbale, neboť svá rozhodnutí opřeli toliko o všeobecná a paušální konstatování, že dodatečně povolená stavba spadá do ploch NZ, a proto je v souladu s územním plánem, aniž by dostatečně vypořádali konkrétní námitky žalobců (potažmo ostatních účastníků) upozorňující na konkrétní rozpory s územním plánem. V tomto rozsahu jsou napadené i prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] Shromážděné spisové podklady (zejména stavebníkem předložená projektová dokumentace, ale též souhlas s odnětím rozsáhlé plochy ze ZPF) navíc naznačují poměrně výrazné rozpory mezi podobou dodatečně povolované stavby a regulativy plochy NZ územního plánu, a tím i s požadavky § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. V uvedeném rozsahu jsou napadené i prvostupňové rozhodnutí nezákonná (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Jde tedy o kumulaci důvodů, pro něž soud musí napadené rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání. Protože uvedené vady mají původ v prvostupňovém rozhodnutí (jehož závěry žalovaný takřka nekriticky přebíral), zrušil soud spolu s napadeným rozhodnutím též prvostupňové rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

Jelikož zjištěné vady týkající se posouzení souladu dodatečně povolované stavby s územním plánem jsou zjevné již ze samotného obsahu správního spisu (a dílem dokonce již ze samotného obsahu napadeného a prvostupňového rozhodnutí), nepovažoval soud za účelné provádět k této problematice dokazování. Z tohoto důvodu soud neprovedl žalobci navrhované důkazy odbornou studií Ing. Ivy Jiskrové, Ph. D., metodikou Ministerstva pro místní rozvoj či znaleckým posudkem Fakulty agrobiologie při České zemědělské univerzitě v Praze.

IV. Závěr a náklady řízení

S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí trpí kumulací všech vad ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) s. ř. s., a proto jej i bez nařízení jednání zrušil. Jelikož značná část těchto vad (zejména pokud jde o nedostatečné posouzení souladu dodatečně povolované stavby s územním plánem) byla založena již v řízení na prvním stupni, zrušil soud spolu s napadeným rozhodnutím též prvostupňové rozhodnutí (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení bude na správních orgánech, aby při posuzování dodatečně povolované stavby nevycházely jen z popisu záměru tak, jako ho prezentuje stavebník, ale aby se zaměřily na skutečný stav stavby a na skutečný obsah jím předkládaných podkladů. Jsou přitom vázány právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. a procesně úspěšným žalobcům přiznal právo náhradu nákladů tvořených zaplaceným soudním poplatkem a náklady na zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za zastupování se stanoví v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. dle vyhláškyč. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobců provedl v souvislosti s tímto řízením tři úkony právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a podání repliky, to vše v zastoupení dvou osob. Odměna za jeden úkon právní služby činí 4 960 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu], vedle odměny přísluší zástupci žalobců rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 900 Kč, to vše navýšeno o částku 3 313,80 Kč odpovídající náhradě za 21 % DPH z předchozích částek. K tomu je třeba připočíst částku 6 000 Kč odpovídající dvěma soudním poplatkům po 3 000 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 25 093,80 Kč. Náklady každého z žalobců tak celkem činí 12 546, 90 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku [§ 160 odst. 1 věta za středníkem zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), užitá na základě § 64 s. ř. s.], a to k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech osoby zúčastněné na řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 5 věty prvnís. ř. s., neboť soud osobě zúčastněné neuložil plnění žádné povinnosti, v souvislosti s níž by jí vznikly nějaké náklady (výrok III).

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 9. dubna 2021

JUDr. Věra ŠIMŮNKOVÁ, v. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: H. T.