KSPH 19 CO 198/2022

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Hráchové a soudců JUDr. Jiřího Škopka a Mgr. Miroslava Nováka v exekuční věci ⟪LB:lb_001⟫ oprávněného: osobní údaje oprávněného ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ povinné: osobní údaje povinné ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ k uspokojení pohledávky ve výši 1 122 871,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněného proti usnesení soudního exekutora Mgr. jméno jméno, Exekutorský úřad Praha – západ, ze dne 7. 7. 2022, č. j. 191 EX 1077/22 – 12,

I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Proti usnesení podal v otevřené lhůtě oprávněný odvolání, který se zastavením exekučního řízení nesouhlasil. Předně namítal, že exekučními tituly jsou pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 Cm 293/2018 – 1332 a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 14/2021 – 1371. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že v exekučním řízení je povinnou právnická osoba, která je v konkurzu. Jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 59 Co 112/2022 ze dne 12. 4. 2022, pak vymožení povinnosti na základě těchto exekuční titulů se musí oprávněný domáhat přímo vůči dlužníku, kterým je právnická osoba, neboť se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou dlužníka. Oprávněný při podání návrhu ze dne datum postupoval tedy správně a to i podle instrukcí uvedeného anonymizováno soudu. Poukázal i na judikaturu plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 37/2007 a 20 Cdo 5/2007, které na řešení této problematiky dopadají. Na právní závěry v těchto rozhodnutích uvedené pak podrobně odkazoval. Zdůraznil, že úpadce prohlášením konkurzu nepozbývá způsobilost mít práva a povinnosti, ani se nestává nezpůsobilým k právním úkonům a nelze mu upřít ani způsobilost být účastníkem řízení. Proto také navrhl, aby usnesení soudního exekutora bylo změněno tak, že se exekuční řízení nezastavuje.

2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení v souladu s včas podaným a přípustným odvoláním podle § 212, § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o. s. ř.) a to za přiměřeného použití ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti.

3. Odvolání oprávněného není důvodné.

4. V předmětné věci soudní exekutor vázán názorem exekučního soudu, zastavil exekuční řízení s odůvodněním, že ještě dříve, než bylo zahájeno toto exekuční řízení, bylo zahájeno a dosud se vede u Krajského soudu v Praze insovlenční řízení proti povinné, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz, který dosud není skončen. V tomto zjištění pak soudní exekutor shodně s exekučním soudem spatřoval nedostatek podmínek řízení.

5. Skutečnosti vztahující se k průběhu insolvenčního řízení vyplývají z veřejně přístupného insolvečního rejstříku, z něhož i odvolací soud ověřil a zjistil, že proti povinné byl podán insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení již dne datum, následně bylo rozhodnuto usnesením ze dne datum o úpadku povinné, který je řešen konkurzem (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. insolvenční spisová značka – A – 30). Jak dále vyplývá z průběhu insolvečního řízení, pak nedošlo ke zrušení rozhodnutí o úpadku a rovněž nedošlo ke zrušení způsobu řešení úpadku konkurzem, ač o to usiloval úpadce (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 409/2019).

6. Podle § 52 odst. 1 ex. řádu, nestanoví-li zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

7. Podle § 254 odst. 1 o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části stanoveno jinak.

8. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

9. Podle § 140e odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., ve znění novely účinné od 1. 1. 2014 platí, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5.

10. Zákon v tomto ustanovení řeší vzájemné vztahy úpadkového práva k individuálnímu výkonu rozhodnutí a individuální exekuci, když potvrzuje prioritu kolektivního řízení před řízením individuálním. Ačkoliv do datum, tedy před účinností novely zákona č. 294/2013 Sb., byl vztah insolvenčního k exekučního řízení upraven tak, že výkon rozhodnutí či exekuci bylo možno nařídit, avšak nebylo ji možno provést, pak nově po datum po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, nelze již exekuci či výkon rozhodnutí ani nařídit (zahájit) a ani provést. Zákaz zahájení nebo nařízení exekuce se týká exekuce či výkonu rozhodnutí, které by postihovaly majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Zákaz zahájení (nařízení) výkonu rozhodnutí či exekuce podle tohoto ustanovení i zákaz provedení exekuce, platí v zásadě po celou dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku, resp. po celou dobu trvání účinků zahájení insolvenčního řízení. Zánik uvedených účinků je spojen až s právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční řízení končí, tedy především až rozhodnutím o zrušením konkurzu, rozhodnutím o splnění reorganizačního plánu či rozhodnutím o splnění oddlužení.

11. Vzhledem k tomu, že z obsahu údajů o průběhu insolvenčního řízení zahájeného po datum nevyplývá, že by insolvenční řízení skončilo některým ze způsobů shora uvedených, naopak stále trvají účinky zahájení insolvečního řízení a to v souvislosti s rozhodnutím o úpadku řešeným konkurzem, pak na poměry oprávněného a povinné zcela dopadá nové ustanovení § 140e zákona č. 294/2013 Sb., účinné od 1. 1. 2014, když i insolvenční řízení bylo zahájeno po datum. Pak to znamená, že soudní exekutor zcela správně v souladu se správním pokynem exekučního soudu exekuční řízení zastavil, neboť návrh na zahájení exekuce byl podán až po zahájení insolvečního řízení a také až po rozhodnutí o úpadku povinné. Argumentoval-li odvolatel právními závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí 20 Cdo 37/2007 a 20 Cdo 5/2007, pak tam vyslovené právní závěry jsou sice nadále správné a použitelné, avšak na podstatu posouzení správnosti důvodů pro zastavení exekučního řízení vůbec nedopadají. V dané věci totiž nejde o posouzení toho, proti komu má být vedena exekuce, neboť tím je vždy přímo úpadce jako osoba povinná. Zde podstata zastavení exekučního řízení spočívá ve zcela jiné právní otázce, a to vyřešení souběhu mezi dříve zahájeným insolvenčním řízením a později zahájeným exekučním řízením, kdy zákon po datum takový souběh obou řízení výslovně vylučuje a to ve prospěch řízení insolvenčního. K obdobným závěrům jako exekutor dospěl opakovaně NS v usnesení sp. zn. 29 Odo 480/2017 a 29 Cdo 4860/2016, či KS v obec sp. zn. 66 Co 260/2020.

12. Odvolací soud tedy konstatuje, že se odvolateli nemohlo zdařit zpochybnit věcnou správnost napadeného usnesení, neboť soudní exekutor vystavil své rozhodnutí zcela správně na nedostatku podmínek řízení, byť na aplikaci § 140e odst. 1 insolvenčního zákona ve svém rozhodnutí přímo nepoukázal.

13. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné povinné žádné odvolací náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.