KSPH 27 CO 162/2022-377

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení, LLM ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o určení vlastnictví k nemovitostem, o nahrazení projevu vůle a o zaplacení 3 900 000 Kč ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.3.2022, č.j. 7 C 299/2020-312

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 59 435 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 23.3.2022, č.j. 7 C 299/2020-312 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), ve výroku I. tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v uvedeném výroku (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), dále, aby soud nahradil projev vůle zemřelého dárce, pana jméno příjmení staršího (narozeného datum a zemřelého datum) jako jeho souhlas s odvoláním daru ve prospěch žalovaného, jehož předmětem bylo darování předmětných nemovitostí podle darovací smlouvy uzavřené dne datum mezi žalobkyní a jejím manželem jméno příjmení starším na straně dárců a žalovaným na straně obdarovaného, sepsané ve formě notářského zápisu sepsaného anonymizováno jméno příjmení, notářem se sídlem v obec, ulice ul. anonymizováno, spisová značka, spisová značka, pro nevděk, učiněným žalobkyní dne datum a doručeným žalovanému dne datum. Současně byla uvedeným výrokem I. zamítnuta žaloba žalobkyně, jež byla v průběhu předchozího řízení spojena k projednání v tomto řízení a jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 3 900 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % p.a. z této částky od datum do zaplacení jako peněžního ekvivalentu za dar předmětných nemovitostí. Ohledně tohoto nároku žalobkyně upřesnila, že se ho domáhá jakožto samostatného nároku vedle shora uvedených nároků (určovacího a na nahrazení projevu vůle)„ pro jistotu“, pro ten případ, že by soud nevyhověl předchozím dvěma nárokům. Ve výroku II. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovanému nepřiznal vůči procesně neúspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel (jméno anonymizováno starší) darovali žalovanému darovací smlouvou ze dne datum předmětné nemovitosti. Žalovaný tyto nemovitosti prodal na základě kupní smlouvy ze dne datum manželům jméno a jméno příjmení. Řízení o vkladu jejich práva do katastru nemovitostí bylo nejprve zahájeno dne datum, nicméně toto řízení bylo ukončeno pro zamítnutí návrhu na vklad ze dne datum. Dopisem ze dne datum doručeným žalovanému dne datum žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce) odvolala dar předmětných nemovitostí pro nevděk z důvodů blíže rozvedených v tomto dopise a vyzvala žalovaného k vrácení daru. Dne datum byla jednak podána žaloba, jíž bylo zahájeno toto řízení, a jednak žalobkyně oznámila na příslušném katastrálním úřadu, že podala žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně a požádala o zapsání poznámky spornosti. Tento zápis poznámky spornosti byl proveden dne datum. Po té, co bylo první řízení o vkladu vlastnického práva manželů příjmení ukončeno zamítnutím jejich návrhu, byl podán dne datum druhý návrh na vklad vlastnického práva manželů příjmení (opírající se o kupní smlouvu ze dne datum) a vlastnické právo anonymizováno bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne datum (s účinky ke dni podání návrhu, tj. k datum).

3. Soud prvního stupně věc právně posoudil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2020, sp.zn. 33 Cdo 1841/2020, s ohledem na dobu uzavření dotčené darovací smlouvy předně za použití § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do datum (tj. ve znění účinném v době daného darování, dále jen„ obč.zák.“), a dále za použití § 1105 a § 984 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). V případě nároků na určení vlastnického práva žalobkyně a nahrazení projevu vůle zemřelého jméno příjmení (staršího) dospěl soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného. Důvodem je okolnost, že v důsledku uzavření kupní smlouvy z datum a následného převodu předmětných nemovitostí na manžele příjmení, k němuž došlo až na základě (opakovaného) návrhu na vklad do katastru nemovitostí s právními účinky k datum, jsou nadále zapsanými vlastníky předmětných nemovitostí manželé příjmení, přičemž jejich dobrá víra se dle § 984 odst. 1 věta druhá o.z. posuzuje k době podání návrhu na zápis jejich vlastnického práva, tj. ke dni datum. Soud prvního stupně dále podotkl, že v tomto řízení sice bylo odvolacím soudem (usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26.8.2021, č.j. 24 Co 149/2021-207) potvrzeno zamítnutí návrhu žalobkyně dle § 92 odst. 2 a § 107a o.s.ř. na záměnu účastníka na straně žalované, případně na rozhodnutí o vstupu nabyvatele práva do řízení, a to manželů příjmení na místo žalovaného jméno příjmení, nicméně dle soudu prvního stupně není vyloučena nová žaloba proti manželům příjmení. Ohledně třetího uplatněného nároku na zaplacení peněžité náhrady ve výši 3,9 mil. Kč jakožto obvyklé ceny přijatého (a odvolaného) daru pak soud prvního stupně své zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že pokud je ze strany žalobkyně tvrzeno a prokazováno, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, pak v případě, byla-li by v této části úspěšná, nemůže se domáhat, aby jí žalovaný poskytl požadovaný peněžní ekvivalent. Z uvedených důvodů tedy žalobu ohledně všech tří uplatněných nároků zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně za použití § 150 o.s.ř. a žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, když přihlédl k osobním, majetkovým a sociálním poměrům žalované, jež je důchodkyní s jediným příjmem, starobním důchodem ve výši 15 339 Kč, nevlastní žádný majetek a s ohledem na její poměry jí bylo přiznáno i osvobození od soudních poplatků.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně i žalovaný včasné odvolání.

5. Žalovaný svým odvoláním brojil toliko proti nákladovému výroku. Namítal, že žalobkyně ani použití § 150 o.s.ř. nenavrhovala a poukazoval na to, že po celou dobu řízení jednala prostřednictvím svého advokáta. Též žalovaný se nemohl v komplikované právní věci obejít bez právního zastoupení, úkony jeho zástupce ve věci byly účelné, řízení nijak neprotahoval a nemařil. Měl za to, že nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení je popřením práva na spravedlivý proces. Vedle toho bylo toto rozhodnutí soudu nepředvídatelné, když stranám nebyla dána možnost k takovému postupu argumentovat.

6. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že ho považuje za nedůvodné. Zdůraznila, že žalovaný zavinil zahájení řízení, když se pokusil předmětné nemovitosti na anonymizováno převést, ač si byl vědom toho, že tím poruší právo doživotního užívání daných nemovitostí žalobkyní. Toto jeho jednání považuje žalobkyně za rozporné s dobrými mravy i se zákonem. Zdůrazňovala svou osobní situaci, kdy jediným jejím příjmem je starobní důchod. Měla za to, že žalovaný nepočítal s tím, že by se žalobkyně prodeji domu a svému následnému vystěhování z domu bránila.

7. Žalobkyně ve svém odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně namítala, že se soud dostatečně nevyjádřil ke stěžejním otázkám ohledně toho, zda žalobkyně odvoláním daru obnovila své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, či zda je kupní smlouva uzavřená žalovaným s manžely příjmení platným právním jednáním a zda manželé dané nemovitosti tedy skutečně nabyli, či nikoli. Obsáhle citovala z judikatury na podporu svého stanoviska, že k platnému převodu v daném případě nedošlo. Zdůrazňovala, že kupující anonymizováno si byli vědomi, že při uzavření dané smlouvy porušují právo doživotního bezplatného užívání předmětných nemovitostí, jež mělo být dle žalobkyně při darování předmětných nemovitostí žalovanému sjednáno. Poukazovala na to, že k převodu vlastnického práva na anonymizováno došlo až rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu v květnu 2021, přičemž její vlastnické právo bylo po odvolání daru obnoveno již k datum, kdy bylo odvolání daru žalovanému doručeno. Pan příjmení příjmení věděl o doživotním užívacím právu žalobkyně k převáděným nemovitostem, byť toto právo nebylo zapsáno jako věcné právo v katastru nemovitostí, již před uzavřením kupní smlouvy z datum, neboť s žalobkyní jsou sousedy, převáděné předmětné nemovitosti se nacházejí v jeho přímém sousedství. Žalobkyně předmětné nemovitosti i po darování v roce 2008 nepřetržitě spolu se svým manželem jméno příjmení (starším) až do jeho smrti a poté i bez něj užívala, s manžely příjmení se denně potkávala a vídala. Současně poukazovala na SMS zaslanou panem příjmení dne datum svědkovi jméno příjmení (bratru žalovaného), v níž uváděl, že žalovanému hned na začátku řekl, že (pan příjmení) nikoho z toho baráku vyhazovat nebude, že si to bude dělat on (žalovaný) sám. Dle žalobkyně tak neobstojí závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, když při absolutní neplatnosti kupní smlouvy z datum (kterou z daných okolností dovozovala) je i nadále pasivně legitimován žalovaný. Obsáhle pak popisovala vývoj vzájemných vztahů v rodině v souvislosti s daným domem a jeho užíváním, a souvislosti s anonymizováno, včetně okolností svědčících o jejich povědomí o dané situaci, zejména o doživotním právu žalobkyně a jejího již zesnulého manžela nemovitosti i po darování užívat. Ve vztahu k procesnímu postupu soudu v předchozím řízení uváděla, že to, že po zahájení řízení došlo k singulární sukcesi z žalovaného na anonymizováno, byl názor soudu prvního stupně, o čemž měl soud strany poučit při jednání datum. Žalobkyně naopak tvrdila od počátku absolutní neplatnost kupní smlouvy z datum. Nicméně vycházela z názoru soudu, že v průběhu řízení došlo ke změně vlastníka nemovitostí, a proto navrhla vstup nového vlastníka do řízení. Následný postup soudu pak nebyl úplně předvídatelný. I pokud by však soud dospěl k závěru, že kupní smlouva z datum mezi žalovaným a anonymizováno byla platná, vznikl pak žalobkyni vůči žalovanému nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu. Zamítnutí tohoto nároku soud prvního stupně neodůvodnil.

8. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobkyně tak, že toto považuje za nedůvodné. Žalobkyně se dle žalovaného pouze snaží zvrátit výsledky dokazování. Opakoval, že k odvolání daru došlo až po uzavření kupní smlouvy s anonymizováno, kdy byl vlastníkem předmětných nemovitostí, jejich dobrá víra nebyla dotčena. Žalobkyně o záměru žalovaného nemovitosti prodat věděla a souhlasila. Tvrzené důvody odvolání daru nebyly pravdivé. Navrhoval potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně i žalovaného nedůvodným.

10. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti.

11. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci, který ve svém rozsudku podrobně popsal a který umožňuje, aby soud ve věci rozhodl. Správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou přiléhavě citoval, také soud prvního stupně posuzoval žalobkyní učiněné odvolání daru (uplatnění nároku na vrácení daru) za použití právní úpravy účinné v době uzavření darovací smlouvy, tj. § 630 obč.zák., a správně také posuzoval následný převod předmětných nemovitostí ze strany žalovaného na manžele příjmení již za použití současné právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku.

12. Odvolací soud se pak též ztotožnil se závěrem, že v daném případě nelze žalobě ani v jednom z uplatněných nároků vyhovět.

13. Ve vztahu k prvním dvěma nárokům odvolací soud předně připomíná, že k darování předmětným nemovitostí darovací smlouvou z datum uzavřenou s žalovaným jako obdarovaným došlo nejen ze strany žalobkyně jakožto dárkyně, ale též ze strany jejího tehdejšího manžela, jenž zemřel dne datum. Již z této skutečnosti je v daném případě zřejmé, že uplatněný nárok na určení, že žalobkyně je v důsledku svého odvolání daru (uplatnění práva na vrácení daru) výlučnou vlastnicí dotčených nemovitostí, nemohl takto obstát. Žalobkyně ani v okamžiku darování jejich výlučnou vlastnicí nebyla, nemůže se nyní tedy domáhat na základě uplatněného vrácení daru více práv, než sama v době darování měla. Předmětné nemovitosti byly v době darování součástí společného jmění manželů – žalobkyně a jejího později zemřelého manžela, který byl též smluvní stranou při uzavření daného darování. S přihlédnutím k tomu, že zákonná úprava počítá při zániku společného jmění manželů (k němuž nejpozději smrtí manžela žalobkyně došlo) zásadně s rovností vypořádacích podílů manželů, mohla by se žalobkyně v daném případě domáhat z titulu uplatněného vrácení daru maximálně určení vlastnictví k id. ½ předmětných nemovitostí, nikoli však určení výlučného vlastnictví, které jí při darování nesvědčilo. Svého výlučného vlastnictví se žalobkyně nemohla úspěšně domáhat ani jakožto případný hmotněprávní nástupce zemřelého manžela, neboť na věc dopadající právní úprava (§ 630 obč.zák.) nepočítala (na rozdíl od současné úpravy obsažené v § 2074 o.z.) s možností přechodu práva dárce (žádat za určitých podmínek vrácení daru) na jeho dědice. Soud je přitom v tomto sporném řízení vázán uplatněným nárokem, který v podobě, jak byl vymezen (tj. určení výlučného vlastnictví), není totožný s případným nárokem na určení spoluvlastnictví (a ani takový nárok nezahrnuje). Již z tohoto důvodu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí takto uplatněného nároku na určení výlučného vlastnictví žalobkyně věcně správné.

14. Současně se odvolací soud v případě daného nároku na určení vlastnictví směřujícímu vůči žalovanému ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne datum žalovaným jako prodávajícím s manžely příjmení jako kupujícími byli tito následně s účinky od datum zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci dotčených nemovitostí. Žalovaný již nadále není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník dotčených nemovitostí a ani toto své vlastnické právo proti žalobkyni nadále s ohledem na uskutečněný převod netvrdí. Zapsanými vlastníky se v průběhu řízení staly třetí osoby, které se však účastníky tohoto řízení naopak nestaly. Návrh žalobkyně na záměnu účastníků na straně žalované tak, že žalovanými budou manželé příjmení, případně na jejich vstup do řízení namísto dosavadního žalovaného dle § 107a o.s.ř., byl Okresním soudem v Kolíně usnesením ze dne 1.7.2021, č.j. 7 C 299/2020-185, zamítnut a toto zamítavé rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26.8.2021, č.j. 24 Co 149/2021-207, potvrzeno. O této otázce tak bylo v řízení pravomocně rozhodnuto a odvolací soud je daným rozhodnutím (bez ohledu na jeho správnost či případnou nesprávnost) vázán.

15. Podle § 159a odst. 1 o.s.ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení. Podle § 159a odst. 3 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Podle odst. 4 jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

16. Aktuální právní úprava obsažená v ustanovení § 985 o.z. pak stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala.

17. V nyní projednávané věci žalobkyně požádala o zápis poznámky spornosti do katastru nemovitostí a oznámila zahájení tohoto řízení na katastru nemovitostí již dne datum, přičemž poznámka spornosti byla do katastru nemovitostí zapsána dne datum. V souladu s poslední větou citovaného ustanovení § 985 o.z. ve spojení se shora uvedeným § 159a odst. 2 věta druhá o.s.ř. by tak mohlo působit rozhodnutí soudu o uplatněném věcném právu žalobkyně i vůči manželům příjmení (bez ohledu na jejich procesní neúčast v tomto řízení). V daném případě by se přitom určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně bezprostředně dotýkalo také práva anonymizováno, jejichž vlastnické právo bylo na základě shora uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí vloženo poté, kdy žalobkyně požádala o zápis poznámky spornosti. Nicméně dle názoru odvolacího soudu postup, v němž by v soudním řízení bylo rozhodnuto o věcném (vlastnickém) právu k předmětným nemovitostem závazně i pro tyto osoby, které se neúčastnily daného řízení, a nemohly tak naopak uplatňovat v tomto řízení svá procesní práva a předkládat své argumenty na podporu svého tvrzeného práva, by byl v rozporu s ústavněprávní ochranou vlastnictví, spočívající mj. na zásadě rovnosti práv všech vlastníků. V souladu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. S ohledem na toto ústavněprávní východisko je na místě, aby i těmto nově zapsaným vlastníkům byla poskytnuta možnost bránit své zapsané (byť možná přesto jen domnělé) vlastnické právo v soudním řízení, v němž žalobkyně uplatňuje své tvrzené vlastnické právo ke shodným nemovitostem. S ohledem na uvedené má tak odvolací soud za to, že důvodem k zamítnutí nároku na určení výlučného práva žalobkyně byla v tomto případě nejen okolnost, že se žalobkyně takto domáhala vrácení více práv, než kolik sama měla a daným darováním převedla, ale též nedostatečná pasivní legitimace na straně žalované, kdy nadále bylo řízení vedeno s osobou, která si už předmětné vlastnické právo k nemovitostem nenárokuje, a ani není zapsána jako jejich vlastník v katastru nemovitostí, a naopak nebylo v řízení pokračováno s tím, komu vlastnické právo dle provedeného zápisu v katastru nemovitostí svědčí.

18. Odvolací soud dále shledal věcně správným i zamítnutí dalšího uplatněného nároku na nahrazení projevu vůle zemřelého druhého dárce - bývalého manžela žalobkyně, jímž měl být jeho souhlas s odvoláním předmětného daru podle darovací smlouvy z datum, kteréžto odvolání daru žalobkyně učinila datum pro tvrzený nevděk žalovaného. Tento nárok byl zjevně neopodstatněný, neboť nelze nahradit projev vůle zemřelého, tj. někoho, kdo zde již není, a to nadto, když tímto projevem vůle má být jeho souhlas s jednáním žalobkyně, k němuž došlo až po jeho smrti. Zemřelý nemá žádnou vůli, proto nahrazení projevu jeho vůle z podstaty věci nepřichází v úvahu.

19. Odvolací soud se konečně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na zaplacení peněžité náhrady žalovaným na místo vrácení darovaných nemovitostí. Obecně zaplacení peněžité náhrady na místo vrácení daru přichází v úvahu v těch případech, dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil. Pak je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky § 630 obč. zák., povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004). V daném případě došlo ke zcizení předmětu daru, přestože byla kupní smlouva mezi žalovaným a anonymizováno uzavřena již dne datum, tj. ještě před odvoláním daru žalobkyní, kdy tento její projev vůle byl žalovanému doručen datum, až vkladem vlastnického práva kupujících anonymizováno s účinky ke dni podání návrhu na vklad, tj. k datum, tedy naopak až po odvolání daru. V době podání návrhu na vklad již byla přitom v katastru nemovitostí zapsána (od datum) poznámka spornosti a oznámení o podaném žalobním návrhu žalobkyně na určení vlastnického práva. Manželům příjmení tak muselo být v době podání návrhu již zřejmé, že probíhá toto řízení. Jejich dobrá víra, jak správně poznamenával soud prvního stupně, se přitom hodnotí nikoli ke dni uzavření kupní smlouvy, ale v souladu s § 984 odst. 1 věta za středníkem o.z. k době podání návrhu na zápis (vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). obec víra manželů příjmení tak byla uvedenou poznámkou zpochybněna. Pokud přes zapsanou poznámku spornosti dále v převodu nemovitosti na základě kupní smlouvy z datum pokračovali a přistoupili k (opakovanému) podání návrhu na vklad (po předchozím zamítnutí právě v souvislosti s aktivitou žalobkyně brojící proti danému převodu), činili tak již s vědomím rizika, že je zde spor o vlastnictví k daným nemovitostem. Pokud by předmětné odvolání daru ze strany žalobkyně bylo důvodné, pak by se za tohoto stavu (nedostatku dobré víry na straně kupujících anonymizováno) obnovilo vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem k okamžiku doručení tohoto projevu vůle žalobkyně žalovanému. Následný převod na anonymizováno, jenž byl realizován (finalizován) až vkladem jejich zapisovaného práva s účinky ke dni podání návrhu na vklad, k němuž došlo až po tomto obnovení vlastnického práva žalobkyně, by přes provedený zápis v katastru nemovitostí nemohl mít účinky zamýšleného převodu. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem by přes tento zápis v katastru na anonymizováno nepřešlo. Žalobkyně by proto měla v důsledku uplatněného práva na vrácení daru nárok na určení svého (spolu) vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nikoli však nárok na peněžitou náhradu. Pokud by pak naopak její odvolání daru nebylo důvodné, pak by vůči žalovanému rovněž neměla žádný nárok na peněžitou náhradu. Souběžně (jak uváděla žalující strana„ pro jistotu“) uplatněný samostatný nárok na zaplacení peněžité náhrady proti žalovanému tak s ohledem na popsané okolnosti věci nemohl být i dle názoru odvolacího soudu v daném případě úspěšný.

20. Pro úplnost se dodává, že odvolací soud se nezabýval blíže důvodností žalobkyní učiněného odvolání daru, jímž projevila svou vůli na vrácení darovaných nemovitostí, neboť závěry o této otázce učiněné by nemohly s ohledem na shora uvedené ovlivnit výsledné rozhodnutí věci.

21. S ohledem na shora uvedené shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a jako takový jej ve výroku I. ve věci samé postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

22. Jako věcně správné shledal i rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. Taktéž odvolací soud má v daném případě za to, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby soud výjimečně náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Tyto důvody spatřuje zejména v té okolnosti (podávající se z obsahu spisu a i tvrzení účastníků), že v důsledku převodu vlastnictví k nemovitostem na manžele příjmení (kteroužto okolnost uplatnila žalobkyně jako jeden z důvodů k odvolání daru) měla žalobkyně přijít o možnost bydlení v předmětných nemovitostech, které před lety spolu s manželem žalovanému darovala, a to aniž měla ze strany žalovaného syna zajištěno nějaké jiné náhradní bydlení. Odvolací soud bral přitom v potaz i to, že dle žalobkyně byla mezi ní, jejím manželem a žalovaným v době darování uzavřena ústní smlouva o doživotním užívání předmětných nemovitostí, jejíž realizace je prodejem domu třetí osobě minimálně ohrožena, a jejíž existenci obsahem svého podání potvrdil v jiném řízení, které mezi členy dané rodiny probíhalo, i sám žalovaný, i když tuto dohodu (i obsah a význam svého podání danou dohodu potvrzující) nyní zpochybňuje (viz vyjádření žalovaného – tam žalobce - v řízení u Okresního soudu v Kolíně sp.zn. 7 C 270/2014 na čl. 46 p.v. až 47 p.v. spisu). Uplatnění práva na vrácení daru (označovaného žalobkyní jako odvolání daru), včetně následného zahájení řízení v této věci pak bylo mj. přímým důsledkem právě předmětného převodu darovaných nemovitostí, který žalobkyně nikoli nedůvodně pociťovala jako ohrožení jejího dosavadního užívání nemovitostí dle zmíněné ústní dohody stran k bydlení. S přihlédnutím k těmto okolnostech, byť se jedná o poněkud odlišné důvody, než které zmiňoval soud prvního stupně, a rovněž s přihlédnutím k nedobré sociální a příjmové situaci žalobkyně odvolací soud shledal použití § 150 o.s.ř. v daném případě zcela na místě, a proto i ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

23. V případě rozhodování o nákladech odvolacího řízení již však odvolací soud důvody pro použití § 150 o.s.ř. neshledal. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo shledáno věcně správným, a pokud žalobkyně proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně neúspěšně brojila, je v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. (zásadou procesního úspěchu ve věci) za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. povinna nahradit procesně úspěšnému žalovanému účelně vynaložené náklady. Ty v daném případě v celkové výši zaokrouhleno na celé koruny 59 435 Kč představují odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (1. sepis vyjádření k odvolání žalobkyně, 2. účast na jednání odvolacího soudu) ve výši po 24 260 Kč (vypočteno ze součtu tarifních hodnot 35 000 Kč, 50 000 Kč a 3 900 000 Kč odpovídajících třem uplatněným nárokům), 2 x náhradu hotových výdajů po 300 Kč a příslušnou DPH 21 % z uvedených odměn a náhrad, tj. 10 315,20 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g), k ), § 12 odst. 3, § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za úkon spočívající v sepisu odvolání žalovaného (proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně), s nímž nebyl žalovaný úspěšný, a tudíž náklady na daný úkon vynaložené nelze považovat za účelné. O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám advokáta úspěšného účastníka soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně.