KSPH 51 A 84/2021-83

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobce: K. V. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Karlem Vlčkem, Ph. D. sídlem U Hostavického potoka 787/37, 198 00 Praha 9 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 za účasti: 1) obec Měšice sídlem Hlavní 55/22, Měšice

2) J. S. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2021, č. j. 033685/2021/KUSK, takto:

Potvrzení o ověření zařízení určeného k měření objemu vypouštěných odpadních vod (§ 38 odst. 6 zákonač. 254/2001 Sb., o vodách) vydané autorizovanou institucí podle zákonač. 505/1990 Sb., o metrologii, má povahu veřejné listiny.

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci a dosavadní průběh vodoprávních řízení

Žalobce a osoba zúčastněná na řízení 2) [dále jen „osoba zúčastněná 2)“] v roce 2015 nabyli v rámci konkursního prodeje majetkové podstaty Státního podniku Čáslav do společného jmění manželů pozemek parc. č. XA, na němž se nachází výústní objekt obecní čistírny odpadních vod (dále jen „ČOV M.“), jejíž provozní zařízení jsou umístěna na sousedních pozemcích parc. č. XB, XC a st. XD (všechny zde uváděné pozemky jsou situovány v k. ú. M. u P.). Vlastníkem posledně zmiňovaných pozemků a současně provozovatelem ČOV M. je osoba zúčastněná na řízení 1) (dále jen „obec“).

ČOV M. byla uvedena do provozu již v roce 2001. V průběhu roku 2004 však bylo z důvodu potřeby intenzifikace (zvýšení kapacity) schváleno umístění nové stavby tvořící současnou ČOV M. K vydání stavebního povolení a souvisejícího povolení k nakládání s vodami spočívajícím ve vypouštění přečištěných odpadních vod do povrchových vod Líbeznického potoka došlo v roce 2006. Zmiňované povolení k vypouštění odpadních vod vydal Městský úřad Brandýs nad Labem, odbor životního prostředí (dále jen „vodoprávní úřad“), v řízení podle zákonač. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v účinném znění (dále jen „vodní zákon“). Platnost předmětného povolení činila šest let. V roce 2013 vodoprávní úřad rozhodl o prodloužení platnosti až do roku 2017. V roce 2017 podala obec žádost o další prodloužení platnosti dosavadního povolení k vypouštění odpadních vod, čemuž vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018, č. j. OŽP-53503/2018-HAMEV vyhověl a prodloužil platnost povolení až do roku 2022. Zmiňované rozhodnutí však bylo na základě odvolání osoby zúčastněné 2) zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2019, č. j. 104799/2018/KUSK (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2019“). Důvodem bylo zjištění, že podmínky povolení k vypouštění odpadních vod nebyly od jejich nastavení v roce 2006 nijak změněny, a to ani po prvním prodloužení doby platnosti v roce 2013, nicméně v nich uváděné hodnoty nejvýše přípustných emisních limitů již neodpovídají požadavkům nařízení vládyč. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, účinného od 1. 1. 2016 (dále jen „Nařízeníč. 401/2015“). V tomto smyslu chybělo zejména stanovení průměrných a maximálních emisních standardů vypouštěného množství fosforu (Pcelk) a amoniakálního dusíku (N‑NH4). V dalším řízení vodoprávní úřad vyzval obec k odstranění vad žádosti, avšak z důvodu nevyhovění této výzvě řízení zastavil. Obec poté podala žádost novou, na jejímž základě vodoprávní úřad rozhodnutím ze dne 18. 10. 2019, č. j. MÚBNLSB-OŽP-106973/2019-BUCJA, vydal zcela nové povolení k vypouštění odpadních vod s nově nastavenými podmínkami, a to na dobu pěti let (dále jen „povolení ze dne 18. 10. 2019“). Toto povolení však bylo na základě odvolání žalobce opětovně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2020, č. j. 166578/2019/KUSK (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2020“), a to z důvodu, že podmínky v něm stanovené jsou v rozporu s požadavky § 3 odst. 2 písm. b) Nařízeníč. 401/2015, jenž stanoví požadavky na způsob, četnost, typ a místo odběrů vzorků vypouštěných odpadních vod a místo a způsob měření jejich objemu na výpusti. Další rozpor s požadavky Nařízení 401/2015 byl spatřován v tom, že v podmínkách bylo stanoveno přípustné množství koncentrace Pcelk 4 mg/l, ačkoliv již podle předchozích právních předpisů činilo Pcelk 3 mg/l, přičemž vlastník ČOV M. měl dostatečný časový prostor k realizaci odpovídajícího zařízení pro odstraňování fosforu. Žalovaný uzavřel, že zde v současné době neexistuje jiné platné povolení k nakládání s vodami, a proto řízení o žádosti zastavil.

V červnu 2020 podala obec zcela novou žádost o povolení k vypouštění odpadních vod prostřednictvím ČOV M. Po dílčích změnách dané žádosti bylo směřováno k povolení zařízení o velikosti nad 2 000 ekvivalentních obyvatel (EO). V průběhu tohoto řízení uplatnili žalobce i osoba zúčastněná 2) četné námitky, v nichž upozorňovali zejména na to, že obec dosud nenainstalovala zařízení ke srážení fosforu, ačkoliv právě tento nedostatek byl vytýkán v rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2020. Rovněž namítali, že zařízení k měření objemu vypouštěných odpadních vod nebylo řádně ověřeno. Odkazovali přitom na poznatky získané v rámci žádostí o informace adresované obci, v nichž jim bylo sděleno, že obec nemá k dispozici dokumenty týkající se instalace či ověření příslušných zařízení na ČOV M., podobně odkazovali i na články z obecních periodik. Vodoprávní úřad žádosti vyhověl a rozhodnutím ze dne 15. 12. 2020, č. j. 033685/2021/KUSK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) vydal obci nové povolení k vypouštění odpadních vod z ČOV M.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobce i osoba zúčastněná 2) odvolání, v němž vedle dosavadních námitek a jejich nedostatečného vypořádání vodoprávním úřadem zejména zdůrazňovali, že odpadní vody, které jsou aktuálně z ČOV M. vypouštěny, svým složením neodpovídají emisním standardům dle Nařízeníč. 401/2015. Obec v reakci na tyto odvolací námitky předložila protokoly o rozborech odebraných vzorků (nadepsané jako protokoly o zkouškách) ze dne 10. 11. 2020, 8. 12. 2020, 6. 1. 2021 a 3. 2. 2021 zpracované společností Středočeské vodárny, a. s. a s poukazem na jejich obsah popírala, že by odpadní vody vypouštěné z ČOV M. nesplňovaly příslušné emisní standardy. Žalobce i osoba zúčastněná 2) však validitu těchto protokolů zpochybňovali. Osoba zúčastněná 2) předložila vlastní protokoly o rozborech odebraných vzorků ze září 2021 vypracované akreditovanou laboratoří. Žalovaný však rozhodnutím ze dne 8. 9. 2021, č. j. 033685/2021/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobce i osoby zúčastněné 2) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí nyní žalobce brojí žalobou podle § 65 zákonač. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podporován osobou zúčastněnou 2.

II. Vyjádření účastníků a osob zúčastněných na řízení

Žalovaný s žalobou nesouhlasí. Namítá, že žalobce jen opakuje námitky, jež byly v napadeném rozhodnutí vypořádány, k čemuž odkazuje na jednotlivé pasáže odůvodnění. Na instalaci zařízení pro odbourávání fosforu netrval, neboť z obcí doložených protokolů o rozboru vzorků je patrné, že hodnoty Pcelk splňují požadované limity, a tedy se lze domnívat, že došlo k upravení provozu a že ČOV M. je schopna odbourávat fosfor i bez zařízení na odbourávání fosforu. Tento závěr potvrdilo i vyjádření Povodí Labe, s. p., ze dne 11. 8. 2020 (dále jen „vyjádření Povodí Labe“), z něhož mj. vyplývá, že odstranění znečištění může být při určitém charakteru odpadní vody dosaženo i technologickým a biologickým procesem, bez nutnosti jeho srážení. Žalovaný dále nesouhlasí s žalobním tvrzením, že ČOV M. při stávající technologii není schopna dosáhnout rozhodnutím stanoveného procesu. Není mu jasné, jak žalobce došel k úvaze o překračování emisních limitů, když nepředložil žádná vlastní měření, která by toto prokazovala. Z obcí předložených rozborů naopak vyplývá, že limity dodrženy byly a že došlo k natolik dostatečným úpravám, že ČOV M. je schopna po většinu roku odbourávat fosfor i bez zařízení na odbourávání fosforu. Žalovaný rovněž popírá, že by závěr o správnosti měření učinil na základě vzájemně si odporujících podkladů, odkazuje přitom na příslušné části spisové dokumentace. Nesouhlasí též s námitku brojící proti určení odběrného místa, k čemuž cituje znění podmínkyč. 2 jedné z podmínek prvostupňového rozhodnutí, ve které je stanovena povinnost odebírat vzorky konkrétně stanoveného typu v konkrétním časovém intervalu a to na výspu v měrné šachtě před indukčním průtokoměrem. Zde uvedený způsob považuje za dostatečný k získání reprezentativního výsledku pro rozbor. Pokud by mělo probíhat odebrání vzorku až v místě vyústění potrubí, v trávě nebo na hladině potoka, pak by nebylo možné zamezit chybě měření, například rozředění v důsledku deště, imisemi z ovzduší apod. K námitce nedostatečného vypořádání námitek osoby zúčastněné 2) žalovaný cituje příslušnou pasáž z odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že toto považuje za dostatečné vypořádání. Konečně odmítá, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k problematice nepřezkoumatelnosti. Žalobu navrhuje zamítnout.

Na vyjádření žalovaného zareagoval žalobce obsáhlou replikou. Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že by námitky uplatněné v průběhu správního řízení byly dostatečně vypořádány, k čemuž rozvádí argumenty uplatněné v odvolání. Za spekulativní označuje tvrzení žalovaného o uskutečnění měření množství vypuštěných odpadních vod, neboť obcí předložené protokoly obsahují pouze rozbor, nespecifikují místo odběru, takže mohly být odebrány kdekoliv. Argumentace žalovaného, že odstranění znečištění fosforem lze dosáhnout technologickým i biologickým procesem, je převzata z vyjádření Povodí Labe, nicméně tyto úvahy jsou vágní a nemají oporu ve spise, neboť žalovaný nikdy nezjistil, zda v ČOV M. onen „biologický proces“ skutečně probíhá. Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že již v průběhu vodoprávního řízení byly předkládány důkazy svědčící o tom, že při provozu ČOV M. nejsou emisní limity dodržovány, a poukazuje zejména na odběry vzorků provedené akreditovanou laboratoří, které ještě před vydáním napadeného rozhodnutí předložila osoba zúčastněná 2), a dále na fotografie zachycující hnědou neprůhlednou kapalinu. Poukazuje též na opatření k nápravě z ledna 2022, jimiž vodoprávní úřad ukládal obci odtěžit z koryta Líbeznického potoka kal a uvést ČOV M. do řádného stavu, které sice bylo učiněno až po vydání napadeného rozhodnutí, ale nasvědčuje tomu, že zde přetrvává stav existující již v době jeho vydání. Rovněž připomíná jím opatřené laboratorní rozbory vzorků, z nichž rovněž bylo patrné překročení emisních limitů. O to víc žalobce považuje za zarážející, že zastupitelstvo obce na svém zasedání dne 18. 5. 2022 konstatovalo, že odběry vypouštěných odpadních vod jsou v pořádku již 18 měsíců v řadě (zápis o zasedání zastupitelstva žalobce přiložil a navrhuje k důkazu). Uvedené skutečnosti dle žalobce umocňují pochybnost o relevanci vzorků předkládaných obcí a naopak nasvědčují tomu, že ČOV M. od počátku nebyla způsobilá plnit podmínky prvostupňového rozhodnutí. Dále neobstojí odkaz žalovaného na vyjádření Ing. T. T., neboť žalovaný opomíjí, že jde o tutéž osobu, která měřící zařízení instalovala a která tak hodnotí správnost provedení vlastního díla. Za chybnou považuje i argumentaci žalovaného ohledně stanovení místa odběru, které se opírá o předpoklad, že nainstalovaným měřidlem protékají veškeré přečištěné vody, a z toho dovozuje, že veškeré protékají odběrným místem. To je však irelevantní předpoklad, neboť místo odběru je stanoveno před indukčním průtokoměrem, a pokud v místě jeho umístění již protékají veškeré odpadní vody, neznamená to, že stejná situace platí i pro potrubí před průtokoměrem. K uvedenému žalobce s odkazem na odborný článek Mixing in pipelines with side-tees dodává, že k dostatečnému promíchání kapalin z dvojího potrubí dochází ve vzdálenosti 9-13 násobku jejich průměru od místa setkání, což by v posuzovaném případě odpovídalo vzdálenosti 136-195 cm, která je však podstatně menší, neboť ve vzdálenosti 135 cm se nachází až část potrubí za průtokoměrem, tudíž nelze odebírat vzorky, jež by obsahovaly řádně smíchanou vodu ze tří odlišných potrubí v místě jejich křížení. V závěru repliky žalobce oponuje argumentu žalovaného ohledně dostatečnosti vypořádání námitek uplatněných osobou zúčastněnou 2), přičemž trvá na tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je založeno na nepodložených domněnkách.

Obec [osoba zúčastněná 1)] s žalobou nesouhlasí, neboť ji považuje za součást žalobcovy strategie uplatňované vůči ní. Podrobně popisuje okolnosti související s nabytím pozemku parc. č. XA v rámci konkurzního prodeje majetkové podstaty Státního podniku Čáslav, kdy žalobce spolu s osobou zúčastněnou 2) získali předmětný pozemek za cenu o 84 Kč/m2 vyšší než obec. Od okamžiku, kdy žalobce zjistil, že se na pozemku parc. č. XA nachází výústní objekt ČOV M., činí veškeré kroky k tomu, aby jej obec směnila za pozemek jiný, a za tím účelem se snaží blokovat nezbytné opravy ČOV M. včetně prodloužení stávajícího povolení k vypouštění odpadních vod či vydání povolení nového. Podání žaloby proti napadenému rozhodnutí svědčí o záměru žalobce přinutit obec k uskutečnění jím navrhované směny. V této souvislosti obec poukazuje na dopis žalobce ze dne 23. 7. 2018 označený jako „návrh na směnu“, v němž žalobce uvádí, že podle způsobu výměny budou zastaveny všechny nebo některé soudní spory, které vůči obci vede. Zmiňovaný dopis včetně písemností týkajících se nabytí při zpeněžování majetkové podstaty obec navrhuje k důkazu. K věci samé obec uvedla, že se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného. Napadené rozhodnutí považuje za souladné s hmotněprávními i procesnímu předpisy a žalobní tvrzení za nepodložená. Důrazně nesouhlasí s žalobní námitkou brojící proti způsobilosti ČOV M. z důvodu neschopnosti plnit limity fosforu, neboť v průběhu vodoprávního řízení dostatečně doložila, že tyto limity jsou plněny. Poukazuje přitom na odběrné vzorky z období září až prosinec 2020, z nichž všechny s výjimkou výsledku z října – kterou ale považuje za zjevnou chybu v měření – shodně ukazují schopnost ČOV M. požadované limity splnit. Obec se rovněž ztotožňuje s argumentem žalovaného, že k odstranění znečištění fosforem může být dosaženo technologickým i biologickým procesem bez nutnosti srážení. Zdůrazňuje, že dne 23. 10. 2020 již objednala zařízení na srážení fosforu s dodací lhůtou 6-8 týdnů a byla připravena na případ, že by limity pro srážení fosforu nebyla schopna dodržet, čemuž však v době vydání napadeného rozhodnutí nic nenasvědčovalo. Obec se rovněž ztotožňuje s argumentací žalovaného, pokud jde o ověření správnosti měřícího zařízení, kdy sama instalace měřidla byla provedena subjektem registrovaným k montáži stanovených měřidel. Zkoumané měřidlo je dle legislativy totožné např. s domovními vodoměry, tj. musí mít úřední značky a montážní subjekt musí mít registraci, naopak není nutné ověření na místě. Odkazuje přitom na obsah protokolu PVK a Ověření KAPKA. Žalobu navrhuje zamítnout.

Osoba zúčastněná 2) podpořila žalobu, a to zejména v bodech týkajících se namítaných pochybení správních orgánů vůči ní samotné. Žalovaný se dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami brojícími proti správnosti umístění měřícího zařízení a proti určení místa odběru vzorků, a zejména nepřihlédl k jí navrženým důkazům. Nadto vydal napadené rozhodnutí dříve, než jí uplynula lhůta pro vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Připojila se k návrhu žalobce na zrušení napadeného rozhodnutí.

Žalobce zareagoval samostatnou replikou na vyjádření obce. Namítá, že obec popisuje okolnosti týkající se směny pozemků jako aktuální, avšak zamlčuje, že jí žalobce již v roce 2020 sdělil, že o jakoukoliv směnu nemá zájem, k čemuž odkazuje na dopis svého právního zástupce ze dne 2. 4. 2020 adresovaný obci a navrhuje jej k důkazu. Popírá, že by z jeho strany byla snaha účelově blokovat provoz ČOV M. Připomíná, že v důsledku jeho podání byla rozhodnutí správních orgánů zrušena buďto samotným žalovaným, nebo soudem (k čemuž odkazuje na věc sp. zn. 54 A 96/2018), případě došlo k zastavení některých povolovacích řízení z důvodů na straně obce. Jednalo se tedy vždy buďto o vady rozhodnutí, nebo o vady samotné žádosti podané obci. Žalobce naopak považuje za účelový odkaz obce na dopis ze dne 23. 7. 2018, k němuž obec neuvedla, že jde ve skutečnosti o e-mail, a že za jeho vznikem je iniciativa zástupců obce, kteří se sami usnesli na tom, že se s žalobcem setkají za účelem vyjasnění vzájemných požadavků. Předmětný e-mail však jen shrnuje výsledky tohoto osobního jednání, které obec následně učinila veřejným v textu obecních novin na internetu. Skutečnost, že z jeho strany není na obec vyvíjen žádný tlak za účelem směny pozemků, potvrdil i rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 7. 2022, č. j. 9 C 30/2020-37, který žalobce navrhuje k důkazu. Žalobce dále zdůrazňuje, že ze samotného vyjádření obce vyplývá, že nedošlo k instalaci zařízení ke srážení fosforu. Znovu přitom odkazuje na důkazy předložené již v průběhu správního řízení, z nichž vyplývá, že k překračování maximálně přípustných limitů docházelo. Třebaže obec tvrdí, že provedla objednání příslušného zařízení, tak jeho dodatečnou instalaci odmítá a zřejmě nemá motivaci stav ČOV M. napravit. Odkazuje-li obec na možnost odstraňování fosforu v rámci biologického čištění, pak to nevypovídá nic o tom, zda správní orgány dostatečně zkoumaly, zda k tomu skutečně v případě ČOV M. dochází. Navíc i pro průběh biologického čištění je třeba splnit určité podmínky, jak vyplývá z metodiky pro čištění odpadních vod vydané Mendelovou zemědělskou a lesnickou univerzitou v Brně, kterou žalobce rovněž navrhuje k důkazu.

Žalobce dále namítá porušení § 36 odst. 3 správního řádu. V průběhu řízení na prvním stupni totiž byla vodoprávním úřadem stanovena lhůta pro vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí do 20. 11. 2020. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí však vodoprávní úřad odkazoval na podklady datované až ke dni 2. 12. 2020, a to konkrétně o e-mailovou zprávu zaměstnance PVK Ing. T. T., a dále o přehled hodnot množství naměřených odpadních vod změřených na přítoku a odtoku ČOV. Na oba podklady vodoprávní úřad odkazoval při vypořádání námitek žalobce, aniž by mu umožnil se s nimi seznámit. Tento nedostatek následně žalobce namítal v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, avšak žalovaný se s touto námitkou nijak nevypořádal. Ještě intenzivnějšího porušení § 36 odst. 3 správního řádu se dopustil žalovaný v odvolacím řízení. Ten totiž usnesením ze dne 5. 8. 2021 stanovil účastníkům lhůtu pro vyjádření se k podkladům 8 dnů od doručení zmiňovaného usnesení, přičemž osobě zúčastněné 2) tato lhůta končila dne 7. 9. 2021. Téhož dne osoba zúčastněná 2) předala k poštovní přepravě zásilku obsahující její vyjádření, která byla žalovanému doručena dne 10. 9. 2021, avšak k vydání napadeného rozhodnutí došlo již dne 8. 9. 2021. (v žalobě zjevně omylem uvedeno 9. 9. 2021 – pozn. soudu). Žalovaný tedy ve věci rozhodl dříve, než obdržel vyjádření osoby zúčastněné 2). Následně žalobce nalezl ve své schránce sdělení žalovaného adresované osobě zúčastněné 2), v němž žalovaný připustil, že skutečně vydal rozhodnutí před uplynutím lhůty pro vyjádření osoby zúčastněné 2) a omluvil se za to, nicméně konstatoval, že obdržené vyjádření by nemělo vliv na výrok napadeného rozhodnutí. S tím však žalobce nemůže souhlasit, neboť osoba zúčastněná 2) předložila nové skutečnosti, které nebylo možno předložit v řízení před vodoprávním úřadem, ale které vzhledem k zachování lhůty pro vyjádření zároveň tvoří skutkový stav v okamžiku pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný tedy při vydání napadeného rozhodnutí zásadním způsobem porušil procesní předpisy a v důsledku toho pominul důkazy předložené osobou zúčastněnou 2).

Žalobce považuje dále za nesprávné určení místa odběru vzorků. V prvostupňovém rozhodnutí je jako místo výpusti označen pozemek parc. č. XA, avšak dle podmínkyč. 2 mají být vzorky odebírány v měrné šachtě před indukčním průtokoměrem, která se však na uvedeném pozemku nenachází. Mezi místem odběru vzorků a skutečným místem výpusti se tak nachází průtokoměr, klapka a celý výústní objekt. To je však v rozporu s § 6 odst. 2 a § 3 odst. 2 písm. b) Nařízeníč. 401/2015, z nichž vyplývá povinnost vodoprávního úřadu stanovit emisní limity pro místo výpusti a podmínky pro odběr a způsob měření vypouštěných vod na výpusti. Vodoprávní úřad rovněž nijak neodůvodnil, proč se odchýlil od svých předchozích rozhodnutí z let 2006 a 2019, v nichž místo pro odběr vzorků stanovil odlišně. V této souvislosti žalobce upozorňuje na blíže nespecifikovaný nákres, na který vodoprávní úřad odkázal při vypořádání žalobcových námitek, na němž však indukční průtokoměr vyobrazen není. Současně je však z tohoto nespecifikovaného nákresu zřejmé, že stanovení odběru vzorků v místě měrné šachty před průtokoměrem namísto u výpusti může způsobit znehodnocení výsledků rozborů odebraných vzorků, k čemuž předkládá odborný popis funkce jednotlivých mechanismů pro odběr vzorků, jak byl popsán v odvolacích námitkách osoby zúčastněné 2). Tuto odvolací námitku včetně dalších obsahově souvisejících námitek osoby zúčastněné 2) však žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal. V návaznosti na to žalobce rozvádí domněnku, že bylo-li místo odběru vzorků stanoveno protiprávně, pak to může mít vliv na validitu odebraných vzorků. Došlo-li tedy ze strany žalovaného po potvrzení prvostupňového rozhodnutí, v němž je podmínka pro stanovení limitů určena v rozporu se zákonem, a která může ovlivnit emisní limity, jde o rozhodnutí nezákonné.

Žalobce konečně namítá, že v prvostupňovém rozhodnutí není vůbec uvedena podmínka způsobu odběru vzorků, což je v rozporu s požadavky § 2 odst. 1 písm. b) Nařízeníč. 401/2015, jde proto rovněž o nezákonné rozhodnutí.

III. 3. K navrženým důkazům

V žalobě byla učiněna řada důkazních návrhů. Nutno ovšem podotknout, že velká část z navržených důkazů se týkala listin či podkladů obsažených ve správním spise. Pokud v řízení o žalobě podle § 65 s. ř. s. soud vychází z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu § 52 s. ř. s. (viz např. rozsudky ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117, ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011 – 75, nebo ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 77, odst. 40).

Pokud jde o jiné listiny, jež nejsou součástí správního spisu a jež byly navrženy k důkazu, soud k jejich provedení nepřistoupil, a to z následujících důvodů:

Protokoly o rozboru vzorků předkládané v odvolacím řízení osobou zúčastněnou 2), protokoly o rozboru vzorků ze dne 25. 10. 2021 opatřené žalobcem či fotografie výtoku odpadní vody mohou prokazovat, zda obec dodržovala či dodržuje podmínky stanovené prvostupňovým rozhodnutím, nemohou však potvrdit ani vyvrátit zákonnost napadeného či prvostupňového rozhodnutí (v podrobnostech viz odst. 36 tohoto rozsudku). S ohledem na nesouvislost s předmětem řízení soud tyto navržené důkazy neprovedl.

Totéž platí ve vztahu k článkům z Měšického zpravodaje a k zápisu ze zasedání zastupitelstva obce ze dne 18. 5. 2022. Mají-li články z obecního periodika či zápisy orgánů obce prokazovat, že obec v souvislosti s provozem ČOV M. v minulosti překračovala emisní limity, pak toto může mít potenciálně význam pro případný občanskoprávní spor, případně pro případné přestupkové řízení. Nevypovídá to však nic o tom, zda jsou v povolení pro vypouštění odpadních vod nastaveny parametry emisních limitů v souladu s právními předpisy. I tyto důkazy soud neprovedl pro nesouvislost s předmětem řízení.

Podobně je tomu i v případě důkazního návrhu metodikou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzitou v Brně, která má dle žalobce prokazovat, že pro průběh biologického čištění je třeba splnit určité technické podmínky. Tuto skutečnost soud nijak nezpochybňuje, ostatně i pro jiné procesy čistění (např. fyzikálně-chemický) je třeba splnit konkrétní technické podmínky (viz výše odst. 33 tohoto rozsudku). Nicméně, otázka, do jaké míry v ČOV M. probíhá proces biologického (či jiného) čištění a zda jeho intenzita postačuje k odbourávání fosforu (či jiných znečišťujících látek) natolik, aby byly dodrženy emisní limity stanovené v podmínkách prvostupňového rozhodnutí, je primárně otázka vodoprávního dozoru, případně otázka míry překročení úředně schváleného provozu v civilním sporu o žalobě na ochranu před imisemi. Pro účely nyní posuzované věci jde o důkaz nadbytečný.

Zcela mimo předmět řízení jsou obcí navrhované důkazy písemnostmi majícími prokazovat způsob nabytí pozemku parc. č. XA žalobcem a jeho dopis ze dne 23. 7. 2018 s návrhem na směnu. Pro účely přezkum napadeného rozhodnutí je podstatné, zda jím žalobce může být dotčen na svých právech, k čemuž postačuje zjištění, že je vlastníkem pozemku parc. č. XA (resp. podílu na něm v rámci SJM), o čemž ostatně v průběhu řízení nebylo sporu. Otázka, jak a za jakých okolností daný pozemek nabyl a jaké jsou jeho plány s tímto pozemkem, jistě mohou mít relevanci pro případný občanskoprávní spor, nikoliv však pro přezkum napadeného rozhodnutí.

Nejinak je tomu u žalobcem navrženým protidůkazem dopisem jeho právního zástupce ze dne 2. 4. 2020 adresovaným obci či rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 8. 7. 2022, č. j. 9 C 30/2020-37. I tyto jsou relevantní pro případný občanskoprávní spor mezi žalobcem a obcí, popř. mezi obcí a osobou zúčastněnou 2), nikoliv však pro účely prověření zákonnosti postupu žalovaného či vodoprávního úřadu v tomto správním řízení.

Důvody pro neprovedení důkazu odborným článkem Mixing in pipelines with side-tees soud vyložil v souvislosti s vypořádáním žalobních bodů brojících proti stanovení místa odběru (viz výše odst. 44 tohoto rozsudku).

Soud nepřisvědčil žalobci ani v otázce namítaného porušení procesních práv ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení musí být účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z obsahu správního spisu vyplývá, že vodoprávní úřad stanovil účastníkům lhůtu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí do 20. 11. 2020 (žalobci byla tato výzva doručena dne 6. 11. 2020), nicméně po tomto datu byla do spisu založena tabulka s přehledem hodnot množství naměřených odpadních vod změřených na přítoku a odtoku ČOV s datem 2. 12. 2020, a dále vytištěná e-mailová zpráva od Ing. T. T. rovněž s datem 2. 12. 2020. Poté již následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí. Soud tedy přisvědčuje žalobci, že vodoprávní úřad zčásti pochybil, přistoupil-li k vydání prvostupňového rozhodnutí, aniž by dal účastníkům prostor vyjádřit se k nově doplněným podkladům, které ještě před vydáním meritorního rozhodnutí založil o spisu. Tato procesní vada však byla zhojena v rámci odvolacího řízení, kdy žalovaný svým usnesením ze dne 5. 8. 2021 stanovil účastníkům lhůtu 8 dnů pro vyjádření se k podkladům pro vydání odvolacího rozhodnutí, čímž jim dal možnost seznámit se s celkovým obsahem správního spisu, tedy včetně zmiňované tabulky s přehledem hodnot ze dne 2. 12. 2020 a e-mailu Ing. T. T. s datem 2. 12. 2020, a to ještě před pravomocným skončením věci. Při soudním přezkumu přitom tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ve správním řízení jeden celek (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 - 73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25), tudíž dílčí nedostatky v řízení před prvním stupněm mohou být napraveny v řízení odvolacím, jako se stalo v tomto případě.

Pokud jde o žalobcem zpochybňovanou věrohodnost vyjádření Ing. T. T. ze dne 2. 12. 2020, soud zčásti připouští, že podílela-li se zmiňovaná osoba na projektové dokumentaci k ČOV M., pak sotva bude rozporovat funkční schopnost tohoto zařízení. Zároveň však nelze přehlédnout, že e-mail Ing. T. T. ze dne 2. 12. 2020 se vyjadřoval toliko k otázce správnosti ověření měřidel a jeho hlavním obsahem je vysvětlení, proč je u ověřovacích listů vystavených postupem podle zákona o metrologii nutno předpokládat jejich věcnou správnost. K tomuto vysvětlení soud sotva může mít nějaké výhrady, neboť zcela koresponduje s jeho vlastním závěrem o povaze ověřovacích listin (viz výše odst. 38 tohoto rozsudku), jde v zásadě o vyjádření téhož jinými slovy.

Za nedůvodné soud konečně považuje i žalobní námitky, v nichž je poukazováno na pochybení žalovaného vůči osobě zúčastněné 2). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žalobce tvrdit zkrácení svých vlastních veřejných subjektivních právech, a nikoliv práv náležejících třetí osobě (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, či rozsudku NSS ze dne 29. 7. 2004, čj. 7 A 139/2001 - 67). Žalobce tudíž nemůže úspěšně namítat pochybení týkající se právní sféry osoby zúčastněné 2). Soud samozřejmě nepřehlíží, že pozemek parc. č. XA, na němž se nachází část vyústění z ČOV M., je ve společném jmění manželů žalobce a osoby zúčastněné 2), a tedy že oba mohou být v důsledku napadeného rozhodnutí potenciálně dotčeni na vlastnickém právu k témuž předmětu. To ale nemění nic na závěrech ustálené judikatury, že spoluvlastníci – a analogicky tedy ani manželé v rámci společného jmění – v soudním řízení správním netvoří nerozlučné společenství účastníků jako je tomu v řízení civilním, nýbrž každý z nich v řízení vystupuje jako samostatný účastník, tedy může samostatně disponovat předmětem řízení a samostatně uplatňovat svá práva (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 202, č. j. 2 As 347/2019 – 81, odst. 20 až 26, nebo rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 As 74/2011 ‑ 251). To platí tím spíš v situaci, kdy žalobu podal jen jediný z manželů či spoluvlastníků, zatímco druhý pouze uplatnil práva osoby zúčastněné na řízení, jako je tomu v nyní posuzované věci. Proto, i když je v žalobě velmi kvalifikovaně argumentováno, proč nemohlo být napadené rozhodnutí vydáno dříve, než uplynula lhůta k vyjádření osoby zúčastněné 2), tak toto namítané pochybení se netýká právní sféry žalobce, a proto se jím soud nemohl blíže zabývat.

Pokud jde o vyjádření osoby zúčastněné 2) poukazující na pochybení žalovaného vůči ní samotné (zejména ve vztahu k nevypořádání jí uplatněných námitek, nepřihlédnutí k jí navrženým důkazům či vydání napadeného rozhodnutí před uplynutím lhůty k vyjádření), pak těmito otázkami se soud zabývat nemohl, neboť v rámci vyjádření k věci se zúčastněná osoba nemůže domáhat projednání vlastních námitek, jež nebyly uplatněny žalobcem (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164). Tyto námitky mohla osoba zúčastněná 2) případně uplatnit vlastní žalobou.

Z právních předpisů rovněž neplyne požadavek, aby žadatel o povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových v rámci žádosti dokládal, že jeho projekt bude zahrnovat i konkrétní zařízení na srážení fosforu [a contrario § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona ve spojení § 6 a v příloháchč. 3 či 4 prováděcí vyhláškyč. 183/2018 Sb., o náležitostech rozhodnutí a dalších opatření vodoprávního úřadu a o dokladech předkládaných vodoprávnímu úřadu (dále jen „vyhláškač. 183/2018“)]. To má svou logiku, neboť eliminace množství fosforu (či jiné znečišťující látky) v určitém objemu odpadní vody lze dosáhnout rozličnými technologiemi a metodami (soudu jsou z dřívější rozhodovací činnosti známy rozdíly mezi biologickým či fyzikálně-chemickým procesem čištění, viz např. z řízení sp. zn. 51 A 11/2020), proto lze těžko vyslovovat požadavek na typ konkrétního zařízení. Z tohoto důvodu právní předpisy pouze stanoví, jaký je limit maximálně přípustného množství fosforu (hodnota Pcelk ) či jiné látky v konkrétním objemu vypouštěné vody (viz § 15 Nařízení 401/2015 a jeho přílohy), a tento limit je nutno závazně stanovit v podmínkách výrokové části rozhodnutí o povolení k vypouštění odpadních vod (viz § 38 odst. 10 vodního zákona). Je pak na žadateli‑emitentovi, aby tento povolením stanovený limit při následném provozu čistírny odpadních vod dodržoval, přičemž je v zásadě na jeho uvážení, jakým způsobem tomu dostojí a jakou konkrétní technologii si za tím účelem pořídí. K ověření toho, zda emitent skutečně dodržuje povolením stanovené limity, slouží povinnost předkládat vodoprávnímu úřadu vzorky v četnosti a periodách specifikovaných v povolení (srov. § 38 odst. 6 vodního zákona). Pokud by se z těchto vzorků zjistilo, že se limity fosforu (či jiné sledované látky) blíží k maximálním hodnotám či je dokonce přesahují, byl by to důvod k tomu, aby příslušný orgán (vodoprávní úřad či ČIŽP) uložil emitentovi na jeho náklady konkrétní opatření k nápravě (viz § 42 vodního zákona), jež mohou spočívat například v omezení objemu vypouštěných vod, požadavku doplnění kvalitnější technologie či jiných opatřeních (jak ostatně plyne ze správního spisu, vodoprávní úřad v minulosti takové opatřené obci uložil, viz jeho sdělení ze dne 5. 9. 2018). Z žádného právního předpisu nicméně neplyne povinnost dokládat existenci konkrétního zařízení na srážení fosforu již v samotné žádosti o povolení. V tomto směru tudíž žalovaný ani vodoprávní úřad nepochybili, jestliže vyšli z podkladů žádosti obce a z doplňujícího vyjádření Povodí Labe a dospěli k závěru, že ČOV M. disponuje schopností odbourávat fosfor, přičemž případnou realizaci konkrétního zařízení ke srážení fosforu ponechali na úvaze obce. Argumentoval-li žalobce v replice tím, že žalovaný nikdy nezjistil, zda v ČOV M. skutečně probíhá „biologický proces“ čištění zmiňovaný ve vyjádření Povodí Labe, pak soud konstatuje, že toto zjištění spadá až do fáze provozu a s tím spojených periodických kontrol vzorků (srov. § 38 odst. 6 vodního zákona), nikoliv do povolovací fáze. Pro úplnost lze doplnit, že schopnost emitujícího zařízení dodržovat emisní limity stanovené v povolení může být fakultativně prověřena též v rámci zkušebního provozu (srov. § 124 stavebního zákona ve spojení se § 115 odst. 1 vodního zákona).

Bylo-li v předchozích odstavcích řečeno, že obec není povinna prokazovat plnění emisních limitů či instalaci konkrétního zařízení na srážení fosforu v souvislosti s žádostí o vypouštění odpadních vod, pak tím není nikterak zproštěna povinnosti prokazovat plnění emisních limitů poté, co jí bylo uděleno požadované povolení (zde v rámci prvostupňového rozhodnutí), ve kterém pro ni byly tyto limity závazně stanoveny. Soud přitom nevylučuje (ovšem ani nepotvrzuje), že obec tyto limity mohla či může porušovat a že jí využívané technologie nemusejí odbourávat fosfor či jiné znečišťující látky v limitech požadovaných podmínkami prvostupňového rozhodnutí. To je však otázka případného vodoprávního dozoru nad plněním podmínek stanovených v nakládání s vodami (v podmínkách prvostupňového rozhodnutí), a nikoliv otázka zákonnosti napadeného rozhodnutí.

Z obsahu žaloby je přitom velmi patrná snaha žalobce, aby bylo soudem vysloveno, že se obec v souvislosti s provozem ČOV M. dopouští protiprávního jednání, neboť z ní vypouští odpadní vody s obsahem škodlivých látek přesahujících limity stanovené právními předpisy. Je-li žalobce přesvědčen, že obec skutečně nedodržuje či překračuje limity vyplývající z podmínek prvostupňového rozhodnutí, pak má k dispozici primárně jiné prostředky právní ochrany. Za prvé může učinit podnět k příslušným orgánům k zahájení vodoprávního dozoru, v rámci něhož budou muset příslušné orgány (vodoprávní úřad či Česká inspekce životního prostředí) z úřední povinnosti prověřit, zda jsou v souvislosti s provozem ČOV M. dodržovány podmínky prvostupňového rozhodnutí. V případě zjištěných nedostatků mohou uložit opatření k nápravě (srov. § 42 vodního zákona; toto již vodoprávní úřad ostatně v minulosti učinil jak je patrno z jeho sdělení ze dne 5. 9. 2018), případně mohou zahájit řízení o přestupku s možností uložit pokutu až 5 000 000 Kč [srov. § 125c odst. 1 písm. c) a odst. 6 vodního zákona], v krajním případě přistoupit i k uložení zákazu užívání stavby vodního díla ČOV M. (§ 134 odst. 5 stavebního zákona ve vazbě na § 115 odst. 1 vodního zákona). Za druhé žalobce může podat proti obci občanskoprávní žalobu na ochranu před imisemi [§ 1013 odst. 1 zákonač. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], v níž bude muset unést důkazní břemeno ve vztahu k otázce, zda odpadní vody produkované provozem ČOV M. překračují emisní limity stanovené v podmínkách prvostupňového rozhodnutí. Případně lze obě možnosti – tj. podnět k vodoprávnímu dozoru a občanskoprávní žaloba – zkombinovat. Naproti tomu žaloba proti rozhodnutí správního orgánu není zcela vhodným prostředkem k dosažení žalobcem sledovaného cíle, neboť v řízení podle § 65 s. ř. s. soud přezkoumává rozhodovací činnost správních orgánů, a nikoliv jednání osoby, jež byla v řízení před správními orgány účastníkem.

Proto navrhoval-li žalobce k důkazu „oponentní“ protokoly o rozborech vzorků předkládané v odvolacím řízení osobou zúčastněnou 2), případně i jím opatřené protokoly o rozboru vzorků ze dne 25. 10. 2021 či fotografie zachycující vodu vytékající z výpusti, pak soud konstatuje, že tyto protokoly a fotografie jistě mohou představovat relevantní podklad pro účely podnětu k provedení vodoprávního dozoru vůči obci coby provozovateli ČOV M. a mohou sloužit i jako důkaz v případném přestupkovém řízení vůči obci. Stejně tak mají důkazní potenciál v případném občanskoprávním sporu, zejména k otázce případného překročení úředně schváleného provozu (zde podmínek prvostupňového rozhodnutí) v rámci žaloby na ochranu před imisemi. Předmětné protokoly a fotografie nicméně nemohou potvrdit ani vyvrátit zákonnost napadeného či prvostupňového rozhodnutí, neboť skutečnosti, jež mají z jejich obsahu dle žalobních tvrzení vyplývat, se vztahují výhradně k jednání obce, a nikoliv orgánů vodohospodářské správy. Proto jimi soud důkaz neprovedl.

Přestože soud shledal žalobní body brojící proti otázce dodržení emisních limitů za nedůvodné, neboť výhrady v nich obsažené směřují primárně proti jednání obce a nikoliv proti napadenému rozhodnutí, tak se přesto nemůže nepozastavit nad velice nízkou kvalitou odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný při vypořádání příslušných odvolacích námitek příliš nerozlišoval, které otázky se týkají vlastního povolení a které již souvisejí s vodoprávním dozorem. Výhrady žalobce proti vypovídací hodnotě vzorků žalovaný vypořádal nepříliš přesvědčivým vysvětlením, proč dané vzorky považuje za dostatečně reprezentativní, ačkoliv toto by bylo namístě až v případném vodoprávním dozoru vůči obci nad plněním podmínek prvostupňového rozhodnutí, a nikoliv v rámci přezkumu zákonnosti a věcné správnosti tohoto rozhodnutí. Tento zmatečný přístup žalovaného však nepředstavuje zásadní vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl procesně úspěšný. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II).

Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla žádné z osob zúčastněných uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. ledna 2023

JUDr. Věra Šimůnková, v. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: J. N.