KSPH 51 A 38/2023-120

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobců: a) Ing. V. Č. b) Mgr. M. Č. oba bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) J. Ž.

2) RNDr. E. B. oba bytem X oba zastoupeni advokátkou Mgr. Hanou Grinacovou sídlem Arbesovo náměstí 257/7, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2023, č. j. 037421/2023/KUSK, takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

V této věci se soud zabývá otázkou, zda mělo být vydáno společné povolení na přístavbu a stavební úpravy rodinného domu č. p. XA, přístřešek, domovní část kanalizační a plynové přípojky, retenční nádrž, vsakovací jámu a tepelné čerpadlo na pozemcích parc. č. st. XB a parc. č. XC v katastrálním území X (dále „stavební záměr“).

Žalobci vlastní sousední pozemky parc. č. XA a parc. č. st. XB, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XC. S povolením stavebního záměru nesouhlasí.

Osoby zúčastněné na řízení (dále „stavebníci“) požádaly dne 30. 8. 2021 u Městského úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav (dále „stavební úřad“) podle § 94j zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), o společné povolení stavebního záměru. K žádosti stavebníci mj. přiložili: - projektovou dokumentaci ke stavebnímu záměru vypracovanou Ing. A. M. v červenci 2021 (dále „projektová dokumentace“), - posouzení vlivu stavby na proslunění bytů a denní osvětlení obytných místností rodinných domů č. p. XA, XB a XC vypracované Mgr. D. K. v říjnu 2021 (dále „studie proslunění“), - hydrogeologický posudek možnosti a podmínek vsakování dešťových vod do vrstev horninového prostředí vypravovaný RNDr. T. V. dne 29. 11. 2021 (dále „hydrogeologický posudek“), - souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje se sídlem v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. KHSSC 04157/2022 (dále „závazné stanovisko KHS“).

Orgán územního plánování nevydal ke stavebnímu záměru ve stanovené lhůtě závazné stanovisko podle § 96b stavebního zákona, a proto stavební úřad vycházel z toho, že šlo tzv. fiktivní stanovisko v souladu s § 4 odst. 9 větou druhou téhož zákona, které je souhlasné a bez podmínek.

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 3. 1. 2023, č. j. MÚBNLSB-OSÚÚPPP-997/2023-JANJSI (dále „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 94p stavebního zákona schválil stavební záměr. Nepřisvědčil přitom námitkám žalobců týkajícím se rozporu stavebního záměru s územním plánem obce Jenštejn ve znění změny č. 1 s účinností od 3/2020 (dále „územní plán“), s charakterem okolní zástavby a s územní studií Nového Jenštejna z května 2016 (dále „územní studie 5/2016“). Stavební úřad rovněž neshledal důvodnou námitku žalobců, že stavební záměr ve skutečnosti není pouhou přístavbou, nýbrž samostatnou stavbou dalšího řadového domu. Podle stavebního úřadu dále stavební záměr splňuje veškeré požadavky z hlediska požární bezpečnosti, nakládání s dešťovými vodami, minimálních odstupových vzdáleností, pohody bydlení, vlivu provádění stavebního záměru na okolní pozemky a na proslunění sousedních rodinných domů.

Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2023, č. j. 037421/2023/KUSK (dále „napadené rozhodnutí“), zamítl. K posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem si žalovaný podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „správní řád“), vyžádal od nadřízeného orgánu územního plánování potvrzení závazného stanoviska ze dne 19. 9. 2022, č. j. 110927/2022/KUSK (dále „závazné stanovisko ze dne 19. 9. 2022“). Žalovaný shodně se stavebním úřadem neshledal odvolací námitky žalobců důvodnými s tím, že ke svým tvrzením nepředložili žádné důkazy.

II. Obsah podání účastníků a průběh jednání

Žalobci v žalobě namítají, že stavební záměr byl schválen v rozporu se zákonem, neboť zasahuje do jejich vlastnického práva a práva na příznivé životní prostředí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zejména nesprávně posoudil námitky týkající se narušení pohody bydlení, obtěžování pohledem a zabránění výhledu. Nezohlednil přitom, že stavební záměr ve skutečnosti není pouhou přístavbou, ale zcela novou a samostatnou stavbou. Správní orgány dále chybně posoudily soulad stavebního záměru s územním plánem a neověřily účinky budoucího užívání stavebního záměru z hlediska možných imisí (vnikání dešťové vody, hluku z tepelného čerpadla, obtěžování pohledem). V rozporu s § 50 odst. 3 správního řádu správní orgány nezjistily všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, a to především stran požární bezpečnosti, neboť požárně nebezpečný prostor (dále „PNP“) stavebního záměru zasahuje i na pozemek žalobců. O tom svědčí především znalecký posudek Ing. J. S. ze dne 26. 4. 2023, č. 36-1/2023 (dále „znalecký posudek Ing. S.“) hodnotící požárně bezpečnostní řešení stavebního záměru (dále „PBŘ“), který žalobci předložili k žalobě. Správní orgány rovněž nezohlednily skutečnost, že stavební záměr naruší jejich pohodu bydlení a kvalitu prostředí nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě. Podrobnější skutkové a právní důvody, v nichž žalobci spatřují nezákonnost napadeného rozhodnutí, soud pro lepší přehlednost uvádí až v souvislosti s jejich vypořádáním.

Žalovaný se žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě setrvává na závěru, že stavební záměr je pouhou přístavbou, nikoliv samostatným rodinným domem ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací byl řádně posouzen v závazném stanovisku ze dne 19. 9. 2022. Stavebníci doložili ke stavebnímu záměru všechny potřebné podklady, včetně studie proslunění a PBŘ, které je součástí projektové dokumentace. Tyto podklady žalobci v průběhu společného řízení nijak nezpochybnili. Znalecký posudek Ing. S. předložili soudu až po vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný připustil, že realizace stavebního záměru není zcela vhodná. V daném případě nicméně neexistuje žádný důvod k zamítnutí žádosti o společné povolení.

Stavebníci rovněž navrhují zamítnutí žaloby. Uvádějí, že žalobci pouze opakují účelové a šikanózní námitky, které uplatnili již v průběhu společného řízení. Žalobci mohli znalecký posudek Ing. S. předložit již v rámci námitek v průběhu společného řízení. Otázku PBŘ již dostatečně posoudily správní orgány se závěrem, že PNP prokazatelně nezasahuje na okolní pozemky. Znalecký posudek Ing. S. navíc vychází z nadnormativních a extenzivních požadavků, které přesahují parametry ČSN 73 0802 Požární bezpečnost staveb – nevýrobní objekty (dále „ČSN 73 0802“). Na podporu své argumentace stavebníci k vyjádření předkládají dodatek č. 1 požárně bezpečnostního řešení stavby vypracovaný Ing. A. M. (dále „dodatek k PBŘ“).

Při jednání setrvali účastníci i stavebníci na svých stanoviscích a odkázali na svá písemná podání.

Žalobce a) uvedl, že dům kupovali v roce 2018 a neočekávali, že by bylo možné na sousedním pozemku postavit něco takového a v takovém rozsahu, který vůbec neodpovídá stavbám v okolí. Dům kupovali s tím, že na tom budou lépe než ostatní, kteří také koukají do zdi. Nyní jsou na tom ale ještě hůř než ostatní. Nikde totiž nenajdete stavbu, která by byla takto blízko sousednímu pozemku. To, co jim nyní vyrostlo 3 metry od zahrady, která je dlouhá 7 metrů, se vymyká všemu, co očekávali. V Jenštejně sice probíhaly nějaké přístavby, ty ale jasně kopírovaly domy ve stejné řadě. Cílem stavebníků bylo maximálně vyplnit celou zahradu. Žalobce to poškodilo z hlediska pohody bydlení (mají doma trvale tmu, ztratili výhled). Nebyly dodrženy věci, které byly uvedené v stavebním záměru. V postaveném domě nebude jedna, ale šest bytových jednotek v každém patře. Nebyla dodržena ani zastavěnost 70 %, neboť stavebníci zastavěli pozemek zámkovou dlažbou. PNP zasahuje na jejich pozemek.

Žalovaný poukázal na to, že územní plán obce Jenštejn neobsahuje žádný regulativ, který by limitoval míru zastavěnosti pozemku. Správní orgány se odkazovaly na § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. s tím, že plocha schopná zasakování u rodinných domů musí splňovat koeficient 0,3, který byl dodržen. Námitka nedostatečného proslunění byla vypořádána na základě příslušných studií a posudků. Námitka ochranného pásma trafostanice nebyla uplatněna ve stavebním řízení. Ochranné pásmo se nezapočítává do zastavěnosti pozemku. Vzdálenost mezi sporným záměrem a zahradou a domem žalobců vyhovuje veřejnoprávním předpisům. Imise byly vyhodnoceny jako nevymykající se místním poměrům. Žalovaný rozumí tomu, že se poměry žalobců změnily, ale sporná stavba vyhovuje právním předpisům i územnímu plánu. Projektová dokumentace předpokládala, že jedna bytová jednotka bude v původním domě, druhá v přístavbě. Pokud by stavebníci stavbu užívali jinak, jak předpokládají žalobci, tak stavební úřad má dostatečné právní instrumenty k vyvození právní odpovědnosti stavebníků.

K otázce požární bezpečnosti soud při jednáni doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. S. (předloženým žalobci), dodatkem k PBŘ (předloženým stavebníky) a příslušnými částmi ČSN 73 0802 Požární bezpečnost staveb – Nevýrobní objekty (dále „ČSN 73 0802“) a ČSN 73 0833 Požární bezpečnost staveb – Budovy pro bydlení a ubytování (dále „ČSN 73 0833“). Současně předestřel, v čem se podle jeho názoru závěry znaleckého posudku Ing. S. a dodatku k PBŘ rozcházejí. Pověřená pracovnice žalovaného upozornila, že správní orgány vycházely z PBŘ, z kterého vyplývalo, že PNP nepřesahuje na sousední pozemky. Sporná stavba je 3 metry od hranice pozemků a více než 10 metrů od domu žalobců. Znalecký posudek byl předložen až v soudním řízení, navíc ani z něj podle ní nevyplývá, že by zde vznikalo nějaké zvýšené nebezpečí ve vztahu k nemovitostem žalobců. Naopak žalobce a) při jednání poukázal na to, kam až zasahuje PNP dle znaleckého posudku Ing. S. na pozemku žalobců. Navíc uvedl, že mají na zahradě vzrostlé stromy a gril.

K otázce souladu stavebního záměru s místními poměry soud podotkl, že dle projektové dokumentace stavební záměr o něco vystupuje z linie řadových domů směrem k pozemku žalobců a dal účastníkům i stavebníkům prostor se vyjádřit k tomu, jak je to v dané lokalitě s místními poměry. Žalobce a) připustil, že se poblíž nachází přístavba na pozemku parc. č. st. XA, která také vystupuje z řady, ale směrem, kam to nikomu nevadí, a využívají ji současní majitelé domu. Navíc jde o nízkou budovu, nikoli 10 metrů vysokou jako v tomto případě. Dále zmínil přístavbu související s pozemkem parc. č. XB (jde o dům na pozemku parc. č. st. XC, pozn. soudu), což je skutečně přistavěný dům, ale je přistavěný v jedné řadě. Konečně zmínil domy v ulici Soukenická, které tam původně vůbec nebyly, ale ty také negativně neovlivnily pohodu bydlení v okolí. Pověřená pracovnice žalovaného k tomu podotkla, že sám žalobce a) připouští, že se v lokalitě vyskytují přístavby. I stavba na pozemku parc. č. st. XA se přibližuje hranici sousedního pozemku, možná je k ní ještě blíže. Stavební záměr se nachází v lokalitě, kde jsou jednak nové řadové domy, jednak stará historická zástavba rodinných domů. Daná lokalita je dost zahuštěná. Obec Jenštejn se nachází blízko Prahy a není zde takový prostor pro zachování soukromí jako např. u rezidenčních čtvrtí. Žalobci nemají subjektivní právo na to, aby jejich poměry (včetně výhledu) zůstaly nezměněny. Stavebník měl tu výhodu, že měl k dispozici větší pozemek, což ale nelze klást k jeho tíži. Nebyly zde regulativy, které by zástavbu závazně korigovaly. Žalobce a) reagoval sdělením, že tento dům kupovali mj. proto, že měli za to, že ten výhled tam budou mít dlouhodobě.

Dále soud provedl dokazování fotografiemi předloženými žalobci při jednání, které měly zachycovat stav před a po postavení sporné stavby. Žalobkyně b) k tomu uvedla, že zásah do pohody bydlení žalobců je do očí bijící. Žalobce a) upozornil, že na jedné z fotografií je zachycena nová zámková dlažba na místě, kde dříve byla zeleň. S touto dlažbou se nepočítalo ani v návrhu stavebníků. Dále uvedl, že fotografie zachycují i situaci z druhé strany jejich domu, kde je vzdálenost mezi zahradou a domem nějakých 6–7 metrů, tedy více než dvakrát tolik, co nyní postavili stavebníci. A takto je v podstatě všude v Jenštejně definována minimální odstupová vzdálenost. Nikde jinde v Jenštejně nenajdete něco, co by bylo takto blízko „namáčknuto“ na zahradu o rozměrech 7 x 7 metrů.

Konečně soud doplnil dokazování výkresem z územního plánu, kde je zakreslena trafostanice na pozemku parc. č. st. XA, s ohledem na vznesenou námitku, že stavební záměr nebyl posouzen z hlediska zásahu do ochranného pásma této trafostanice (k tomu viz část III.3. tohoto rozsudku).

III. 6. d) Kvalita prostředí a ochrana soukromí

Žalobci jsou dále přesvědčeni, že stavební záměr podstatně sníží kvalitu prostředí (pohodu bydlení) v dané lokalitě a nepřiměřeně zasáhne do jejich soukromí. Přístavba „obrovského betonového kolosu“ podle žalobců zastaví jednu z mála zelených ploch v okolí a kompletně znemožní jakýkoliv výhled z jejich nemovitostí, čímž významně naruší jejich soukromí nad míru přiměřenou místním poměrům. Stavební úřad posuzoval budoucí omezení pouze „od stolu“ na základě tvrzení stavebníků a jimi předložených podkladů, aniž by na místě samém ověřil, že nemovitosti žalobců budou výstavbou zasaženy nejvíce. Jelikož okna přístavby směrem k nemovitostem žalobců budou ve stejné úrovni jako u stávajícího rodinného domu, reálně hrozí imise obtěžování pohledem. Přístavba se bude nacházet o cca 3 metry blíže k nemovitostem žalobců, a stavebníkům tak poskytne rozhled na celou jejich zahradu. V blízkosti hranice pozemků přitom nelze vysadit stromy, které by přístavbu odstínily. Z hlediska zachování soukromí žalobců nepostačuje, pokud se správní orgány spokojily s pouhým zachováním minimálních odstupových vzdáleností ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. V důsledku výstavby dojde podle žalobců k likvidaci zeleně na jejich zahradě a znehodnocení jejich nemovitostí. Pakliže výměra zahrady žalobců činí 49 m2, nejsou minimální odstupové vzdálenosti při realizaci přístavby o dvojnásobné ploše z hlediska zachování soukromí žalobců dostatečné. Po zbytek života by se žalobci cítili „jako ve věznici“, jelikož každý pohled z jejich domu a zahrady by směřoval na zeď 10 metrů vysoké přístavby. Stávající výstavba se co do kvality prostředí v dané lokalitě ustálila přibližně před 10 lety. Přístavba svou hmotou a provozem vlastníky sousedních nemovitostí jednoznačně poškodí.

Ustálená judikatura ztotožňuje pojem kvalita prostředí (srov. § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.) s dříve užívaným pojmem pohoda bydlení, jímž se rozumí souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení. Pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod. Pro zabezpečení pohody bydlení (resp. kvality prostředí) se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (srov. žalobci odkazovaný rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, č. 850/2006 Sb. NSS, a dále rozsudky ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 As 329/2018-66, odst. 41, a ze dne 27. 11. 2019, č. j. 9 As 55/2018-39, odst. 16). Kritériem rozhodným pro posouzení, zda došlo, či nedošlo k zásahu do pohody bydlení, je intenzita těchto účinků na okolí, tedy zda byla, či nebyla překročena tzv. přípustná míra (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 As 61/2007-52, č. 1602/2008 Sb. NSS). Onu přípustnou míru je třeba posuzovat vždy individuálně, a to s ohledem na místní poměry a konkrétní okolnosti věci (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2012, č. j. 8 As 20/2011-131, odst. 21). Stavební záměr lze hodnotit jako nepřiměřený místním poměrům tehdy, jestliže se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou intenzitou nebo druhově (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019-37, č. 4076/2020 Sb. NSS, odst. 39).

K posouzení kvality prostředí ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. nepostačuje pouhé zjištění naměřených hodnot jednotlivých imisí (vody, hluk, zastínění atd.), ale je nezbytné posuzovat celkový vliv stavby na okolní prostředí (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 As 174/2016-20, odst. 17). Tomuto požadavku správní orgány dostály, neboť jednotlivé ukazatele posuzovaly samostatně i ve vzájemné souvislosti.

V posuzované věci byla zkoumána zejména problematika odtoku dešťové vody, hluku a zastínění (proslunění) a dále obtěžování při samotné výstavbě. Jednotlivé ukazatele přitom samy o sobě nepředstavují nedovolený zásah do kvality prostředí [viz části III. 6. a)–c) tohoto rozsudku]. K tvrzenému obtěžování pohledem dále stavební úřad uvedl, že střešní okna přístavby budou vzhledem k nízkému sklonu střechy směrem k rodinnému domu žalobců sloužit pouze k oslunění místnosti a k větrání, nikoliv k výhledu na sousední nemovitosti. Ostatní okna jsou přitom projektována ve stejné úrovni jako u stávajícího rodinného domu (str. 15 prvostupňového rozhodnutí), což ostatně nepopírají ani žalobci. Zjevně se tak nejedná o nepřípustnou imisi pohledem, která by nepřiměřeně narušovala místní poměry. Stejně tak nebude v nepřiměřené míře narušen výhled žalobců z jejich nemovitostí (str. 7 napadeného rozhodnutí), neboť se jedná o poměrně hustou zástavbu řadových domů v lokalitě trvalého příměstského bydlení. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout závěr stavebního úřadu, že stavební záměr splňuje odstupové vzdálenosti ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., proti kterému žalobci v žalobě ani nebrojili. Soud nadto shodně se žalovaným upozorňuje, že i námitky týkající se kvality prostředí a ochrany soukromí formulovali žalobci sice obsáhle, nicméně značně obecně, aniž by svá tvrzení podložili dostatečnými důkazy o překročení míry nepřiměřené místním poměrům a o podstatném omezení obvyklého užívání svých nemovitostí ve smyslu § 1013 odst. 1 občanského zákoníku.

Správní orgány posoudily povolovaný stavební záměr i z hlediska jeho celkového dopadu na okolní prostředí, a to mj. v souvislosti s hodnocením souladu s regulativy územního plánu a charakterem území (viz část III. 1. tohoto rozsudku). Stavební záměr svým stavebnětechnickým provedením i umístěním při hranici pozemku žalobců odpovídá stavbám pro bydlení, které jsou v dané lokalitě již umístěny. Stavební záměr se ve srovnání s okolní zástavbou nijak výrazně nevymyká, pokud jde o rozsah zastavěnosti pozemku, kritérium vhodnosti, výškové regulativy, a soulad s urbanistickou a architektonickou koncepcí. Soud nepřehlédl, že přístavba mírně vystupuje z linie řadových domů směrem k pozemku žalobců (srov. odst. 14 výše) a v tomto ohledu soud souhlasí s žalobci, že se odlišuje od okolní zástavby. Jenom z tohoto jednoho dílčího aspektu však dle soudu nelze dovozovat, že se posuzovaná přístavba jako celek vymyká místním poměrům a „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ ve smyslu § 1013 občanského zákoníku (viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2021, č. j. 3 As 6/2020-44, odst. 27).

Samotný nesouhlas žalobců se stavebním záměrem z důvodu snížení úrovně jejich soukromí nepředstavuje dostatečný důvod pro jeho nepovolení. Obecně vzato jistě nelze vyloučit, že v důsledku kumulace negativních vlivů bude v konkrétním případě neúnosné dále zvyšovat zatížení lokality další činností produkující hluk či jiné imise. Nic takového však nebylo v projednávané věci ze strany žalobců prokázáno. Zároveň žalobci neuvedli žádné jiné nosné důvody, které by měly nepřiměřeně snížit stávající kvalitu prostředí a úroveň soukromí, kromě již vypořádaných imisí. Ani tento žalobní bod tak není důvodný.

Soud závěrem podotýká, že po lidské stránce rozumí nespokojenosti žalobců s realizací stavebního záměru, který zasahuje do jejich soukromí, tím spíše, že jak sami uvedli při jednání, nemovitost kupovali s tím, že jim zůstane zachován otevřený výhled z jejich pozemku. Jak však přiléhavě uvedla pověřená pracovnice žalovaného, toto jejich subjektivní očekávání nemělo oporu v právní úpravě. Žalobcům nesvědčilo veřejné subjektivní právo na to, aby poměry daném území byly navždy zakonzervovány a nemohly se měnit a aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která sníží míru jejich soukromí (viz např. rozsudek NSS ze dne 10. 5. 2024, č. j. 5 As 78/2023-33, odst. 19). Pokud se žalobci jako jediní v okolí dosud těšili z neomezeného výhledu ze své zahrady, šlo o výhodu (v porovnání s ostatními vlastníky nemovitostí v okolí), u níž nemohli legitimně očekávat, že potrvá napořád (srov. již citovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 46 A 78/2014-104).

Tvrzení žalobců o aktuální akustické situaci v dané lokalitě, kterou by mělo provedení stavebního záměru výrazně zhoršit, zůstalo v rovině pouhých spekulací. Žalobci nijak neprokázali, že by umístěním stavebního záměru došlo k „zablokování“ jediného místa, odkud uniká hluk z okolních ulic. Žalobci rovněž neuvedli žádný zvláštní důvod, proč by v jejich případě bylo zapotřebí vyššího standardu ochrany nad rámec veřejnoprávních hygienických limitů (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 As 93/2022-28, odst. 29), a proto nelze přisvědčit ani jejich námitce týkající se údajně nepřiměřených imisí.

Soud konečně souhlasí i s konstatováním stavebního úřadu, že během provádění stavby budou žalobci po krátkou dobu vystaveni zvýšeným imisím, což je však „bráno jako nutnost, bez které by nemohla být povolena žádná nová stavba“ (str. 14 prvostupňového rozhodnutí). Lze pokládat za obecně známou skutečnost, že při provádění stavby vznikají běžné imise (hluk, vibrace, prašnost). Smyslem ochrany před imise v důsledku provádění stavby není dosáhnout pomyslného ideálního stavu, kdy by žalobci nebyli ani v nejmenším rušeni, nýbrž pouze zajistit, aby žalobci nebyli předmětnými imisemi obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, a aby nebyli podstatně omezeni v obvyklém užívání svých nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021). Taková míra ochrany je přitom žalobcům garantována, neboť podle projektové dokumentace, kterou jsou stavebníci povinni při provádění stavebního záměru povinni dodržovat, nesmí být v chráněném venkovním prostoru a v chráněném venkovním prostoru stavby překračovány povolené limity hluku [viz blíže část B.8 písm. j) souhrnné technické zprávy]. V důsledku stavební činnosti tak nebude zasaženo do vlastnického práva žalobců natolik intenzivním způsobem, že by nebylo možné stavební záměr povolit.

Posouzení, zde stavební záměr odpovídá požadavkům požární bezpečnosti, jimiž je mj. dodržení dostatečné odstupové vzdálenosti a PNP, je otázkou právní a vychází ze skutkového stavu věci zjištěného na základě hodnocení důkazů. Ve vztahu k vymezení PNP proto soud při jednání nad rámec správního spisu doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. S., který předložili žalobci, dodatkem k PBŘ předloženým stavebníky a příslušnými technickými normami.

Podle znaleckého posudku Ing. S. zasahuje PNP až do vzdálenosti 7,1 metru od přístavby. V délce 4,1 metru tak PNP zasahuje i na pozemek parc. č. X ve vlastnictví žalobců. Ing. S. vycházel z toho, že požární odolnost požárně dělící konstrukce (zde stropní konstrukce posledního nadzemního podlaží, která zároveň plní funkci střešní konstrukce) dle položky 1 d) tabulky č. 12 ČSN 73 0802 činí 45 DP1. Podle PBŘ však navržená konstrukce vykazuje pouze hodnotu 15 DP2. Číselná hodnota (15, resp. 45) představuje požární odolnost v minutách, tedy dobu, po kterou bude konstrukce odolávat teplotám vznikajícím při požáru, aniž by došlo k porušení její funkce (čl. 3.16 ČSN 73 0802). Další část zkratky (DP1, resp. 2) označuje druh konstrukční části z hlediska její hořlavosti. Zjednodušeně řečeno, DP1 označuje nehořlavé konstrukční části, DP2 označuje středně hořlavé konstrukční části (viz vysvětlivky na str. 11 a 12 znaleckého posudku Ing. S. s odkazy na příslušné technické normy). Podle čl. 8.4.3 ČSN 73 0802 přitom platí, že nevykazuje-li obvodová stěna požární odolnost, posuzuje se zcela nebo částečně jako požárně otevřená plocha. Požárně otevřenou plochou rozumí „plocha v obvodových stěnách nebo střešních pláštích, kterou při požáru sálá teplo vně stavebního objektu“ (čl. 3.18 ČSN 73 0802). Zásadní pochybení PBŘ tak dle Ing. S. spočívá v tom, že nepovažuje stropní konstrukci za 100 % požárně otevřenou plochu.

Z právě uvedeného je patrné, že závěry znaleckého posudku Ing. S. a jejich interpretace žalobci se poněkud liší. Odstupová vzdálenost vypočtená Ing. S. nečiní 4,1 metru, jak tvrdí žalobci, nýbrž 7,1 metru (viz str. 10 znaleckého posudku). V délce 4,1 metru pak má dle Ing. S. zasahovat PNP na pozemek žalobců. Upřesnit je dále třeba tvrzení žalobců, že odstupová vzdálenost dle PBŘ činí maximálně 2,15 metru. Této délky dosahuje odstupová vzdálenost dle PBŘ pouze z východní strany přístavby. Ze severozápadu směrem k nemovitostem žalobců činí tato vzdálenost maximálně 2,05 metru. Uvedené dílčí nepřesnosti žalobní argumentace nicméně nemění nic na její podstatě, tedy nesouhlasu žalobců s vymezením odstupových vzdáleností a PNP.

Na znalecký posudek Ing. S. reagovali stavebníci předložením dodatku k PBŘ, podle kterého byly odstupové vzdálenosti v PBŘ stanoveny správně, a PNP přístavby tak nezasahuje na sousední pozemky. Požadavek požární odolnosti stropního podhledu v podkroví byl stanoven na hodnotu 15 DP2 podle položky 1 c) tabulky č. 12 ČSN 73 0802, a to vzhledem ke skutečnosti, že stávající přístavba tvoří jeden společný požární úsek se stávající obytnou buňkou. Skutečnost, že stávající rodinný dům včetně přístavby tvoří jeden samostatný požární úsek, znalec nezpochybňoval, čímž potvrdil splnění požadavků čl. 3.5 a) a čl. 3.6 a) 2) ČSN 73 0833. Navrhovaný požadavek znaleckého posudku Ing. S. na požární odolnost 45 DP1 je tak nadhodnocený a přesahuje standardy ČSN 73 0802. Dodatek k PBŘ dále v návaznosti na legislativní změny podotkl, že stavební záměr spadá z hlediska požární bezpečnosti do I. kategorie staveb a třetí třídy využití [§ 7 odst. 1 písm. a), b) c) bod 4 a § 5 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 460/2021 Sb., o kategorizaci staveb z hlediska požární bezpečnosti a ochrany obyvatelstva].

Soud konstatuje, že příslušného stupně požární bezpečnosti požárního úseku je dosaženo tehdy, vykazují-li všechny konstrukce alespoň takovou požární odolnost a druh konstrukce, jaké vyžaduje tabulka č. 12 v části 8 (Stavební konstrukce) ČSN 73 0802: (zvýraznění doplněno soudem)

Ohledně vymezení odstupových vzdáleností a rozsahu PNP je tedy klíčové určit požární odolnost stropního podhledu v podkroví. Nutno zdůraznit, že PBŘ (ve spojení s dodatkem) a znalecký posudek Ing. S. se navzájem nerozcházejí ve způsobu výpočtu odstupových vzdáleností a rozsahu PNP, tj. ohledně závěru, že při požární odolnosti stropního podhledu 15 DP2 činí PNP směrem k pozemku žalobců 2,05 metru a při požární odolnosti 45 DP1 dosahuje 7,1 metru. V tomto rozsahu tak není mezi účastníky, resp. žalobci a stavebníky, sporu.

Shoda panuje rovněž ohledně zařazení stavební konstrukce jako celku do II. stupně požární bezpečnosti požárního úseku. PBŘ uvedené zařazení výslovně zmiňuje na str. 3, přičemž znalecký posudek Ing. S. s tímto zařazením na str. 4 [k otázce č. 1.4 písm. b)] souhlasí. Znalecký posudek rovněž souhlasí s tím, že stávající rodinný dům včetně přístavby tvoří jeden požární úsek a splňuje požadavky čl. 3.5 a) a čl. 3.6 a) 2) ČSN 73 0833 (viz str. 3 PBŘ a str. 4 znaleckého posudku k otázce č. 1.3). Tyto požadavky konkrétně spočívají v zařazení stavebního záměru do skupiny OB1 pro účely normy ČSN 73 0833 [čl. 3.5 a)] a ve vymezení samostatného požárního úseku pro obytné buňky [čl. 3.6 a) 2), k pojmu požární úsek viz čl. 3.11 ČSN 73 0802].

Pro posouzení věci tak není nutné „přepočítávat“ správnost výsledků odstupových vzdáleností a rozsahu PNP. Rovněž není třeba zkoumat vymezení požárního úseku a zařazení stavební konstrukce do II. stupně požární bezpečnosti. Zbývá tedy pouze posoudit správné normové zařazení stropního podhledu v podkroví ve smyslu ČSN 73 0802. Dle PBŘ ve spojení s dodatkem se jedná o položku 1 c) tabulky č. 12. Dle znaleckého posudku Ing. S. se jedná o položku 1 d) tabulky č. 12.

Z tabulky č. 12 ČSN 73 0802 vyplývá, že pod položkou 1 jsou zařazeny požární stěny a požární stropy (k pojmům požární stěna a požární strop, popř. konstrukce podhledu viz čl. 8.2 a 8.3 téže normy). Jejich normová požární odolnost se liší v závislosti na jejich umístění – zatímco v posledním nadzemním podlaží je pro tuto stavební konstrukci vyžadována požární odolnost 15+ [položka 1 písm. c) tabulky č. 12], mezi objekty musí splňovat požární odolnost 45 DP1 [položka 1 písm. d) tabulky č. 12]. Křížek nad hodnotou 15 odkazuje na čl. 8.1.3 ČSN 73 0802, který vymezuje případy, ve kterých musí být navržené konstrukce druhu DP1. Konkrétně se jedná o: „a) požárně dělící konstrukce (viz 8.1.4) chráněných únikových cest včetně konstrukcí zajišťujících stabilitu těchto požárně dělících konstrukcí nebo konstrukcí ohraničujících šachty požárních a evakuačních výtahů,

b) požární pásy v obvodových stěnách kromě výjimek uvedených v 8.4.10,

Podle § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. „[v] souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území.“

Z uvedeného vyplývá, že při vymezování pozemků a umisťování staveb na nich je třeba dbát stávající kvality prostředí a hodnotu území, a to s ohledem na cíle a úkoly územního plánování a charakter území, v němž má být posuzovaný stavební záměr umístěn.

Základní východiska pro určování charakteru území byla do stavebního zákona zakotvena s účinností od 24. 1. 2023. Podle § 19a stavebního zákona v tomto znění se charakter území určuje „zejména podle funkčního využití, struktury a typu zástavby, uspořádání veřejných prostranství, dalších prvků prostorového uspořádání a urbanistických, architektonických, estetických, kulturních a přírodních hodnot území, včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb, a to především vymezením v územně plánovací dokumentaci.“

V daném případě rozhodoval stavební úřad v prvním stupni o schválení stavebního záměru na základě tzv. fiktivního závazného stanoviska orgán územního plánování (viz přílohu 1192a k č. j. OSÚÚPPP-94460/2021-DRAPe). Pakliže se orgán územního plánování ke stavebnímu záměru ve stanové lhůtě nevyjádřil, došlo podle § 4 odst. 9 věty druhé stavebního zákona ex lege k vydání souhlasného závazného stanoviska. Smyslem zavedení tohoto institutu bylo urychlení povolovacího řízení a ochrana proti nečinnosti dotčeného orgánu (viz důvodovou zprávu k novele č. 403/2020 Sb. a rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2024, č. j. 6 As 26/2023-41, odst. 22).

Z povahy fiktivního stanoviska je vyloučeno, aby na něj dopadaly požadavky na odůvodnění podle § 149 odst. 2 správního řádu, jak se mylně domnívají žalobci. Nechá-li si dotčený orgán marně uplynout lhůtu pro vydání závazného stanoviska, považuje se bez dalšího co do závazné části za souhlasné a bez podmínek (viz opět § 4 odst. 9 věty druhé stavebního zákona). Odůvodnění závazného stanoviska, které by shrnovalo důvody, o které se opírá závazná část, podklady pro její vydání a úvahy, kterými se dotčený orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, však v takovém případě absentuje. Obecně je samozřejmě žádoucí, aby se dotčené orgány posouzení souladu záměru se zájmy chráněnými podle stavebního zákona či jiných předpisů řádně a včas věcně zabývaly. K vydání fiktivního stanoviska by tak mělo v praxi docházet pouze výjimečně. Pokud však již k jeho vydání dojde, účastník řízení může proti němu brojit v rámci odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. 65 A 65/2023-86). Soulad stavebního záměru s regulativy územního plánu, tedy zákonnost fiktivního souhlasného stanoviska, pak v rámci odvolacího řízení podle § 149 odst. 7 správního řádu posuzuje nadřízený orgán územního plánování. Přesně tak správní orgány v posuzované věci postupovaly, a proto jim z procesního hlediska nelze cokoliv vytknout.

Věcné posouzení souladu stavebního záměru s územním plánem jen tak třeba hledat v závazném stanovisku ze dne 19. 9. 2022, ve kterém se nadřízený orgán územního plánování zabýval naplněním požadavků na obecnou prostorovou regulaci.

Nadřízený orgán územního plánování na základě náhledu do mapových portálů (www.mapy.cz a www.cuzk.cz) porovnal stávající zástavbu z hlediska struktury a hmoty, přičemž zjistil, že se v dané lokalitě nachází hustá zástavba řadových domů o různém počtu rodinný domů, které jsou rozličných velikostí a mají odlišné střechy (ploché, sedlové, šikmé). Jedná se o poměrně hustou zástavbu se složitou geometrií uliční sítě, kde míra zastavěnosti v mnoha případech překračuje i 50 %. Podle nadřízeného orgánu územního plánování tak třípodlažní stavební záměr (2 NP + podkroví) zastřešený sedlovou střechou o výšce 9,65 metru, který je umístěn na pozemcích o výměře 464 m2 se zastavěnou plochou 211 m2 (původní rodinný dům 90 m2, přístavba 97 m2 a přístřešek 24 m2), tj. zastavěných z 45,47 %, vzhledem k okolní zástavbě z hlediska prostorového uspořádání nijak nevybočuje. Dále podotkl, že územní plán v tomto směru danou lokalitu blíže nereguluje.

Soud dává nadřízenému orgánu územního plánování za pravdu, že požadavky územního plánu stran prostorové regulace dané lokality jsou skutečně velmi strohé. V zásadě jediným kritériem je obecně formulovaný regulativ, podle kterého musí nová zástavba vhodným způsobem reagovat na své okolí. Za této situace pokládá soud za logické, že nadřízený orgán územního plánování zaměřil svou pozornost na posouzení charakteru území z hlediska jeho funkčního využití, typu zástavby a souvisejících urbanistických, architektonických a estetických hodnot (složitost uliční sítě, míra zastavěnosti, četnost a vzhled zástavby).

Argumentovali-li žalobci tím, že žalovaný (resp. nadřízený orgán územního plánování) chybně posoudil míru zastavěnosti, soud připomíná, že územní plán ve vztahu k dané lokalitě žádný koeficient zastavěnosti pozemku či podobný regulativ nestanoví. Zcela proto postačovalo, pokud správní orgány vycházely z obvyklé míry zastavěnosti v území, která má v mnoha případech překračovat i 50 %. Podle projektové dokumentace byly stavebním záměrem zasaženy pozemky parc. č. st. XA (89 m2) a parc. č. XB (375 m2) o celkové výměře 464 m2, a míra zastavěnosti tak činí 45,26 % (plocha zastavěná původním rodinným domem činí 89 m2, nikoliv 90 m2, jak uváděly správní orgány – pozn. soudu). Pakliže stavební záměr představuje vůči původnímu rodinnému domu přístavbu, nevidí soud rozumný důvod, proč by měla být míra zastavěnosti přistavenou částí počítána toliko ve vztahu k pozemku parc. č. XB. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud míru zastavěnosti poměřovaly ve vztahu k oběma těmto pozemkům, nikoliv pouze k pozemku parc. č. XB, jak činí žalobci (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2023, č. j. 10 As 181/2021-70, odst. 10 a 15). Ani v žalobě zmiňovanou míru zastavění v rozsahu 56 % by navíc s ohledem na poměry v dané lokalitě nebylo možné pokládat za nepřiměřeně excesivní. Ve vztahu k míře zastavění je rovněž pádný poznatek stavebního úřadu, že podle § 21 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je pro účely vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení nutné, aby poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku činil v případě řadového rodinného domu a bytového domu 0,3 [viz část III. 6. a) tohoto rozsudku]. V daném případě přitom činí procento zeleně 35,3 %, a proto je i tento obecný požadavek na využívání území splněn [viz část B.1 c) souhrnné technické zprávy]. Pakliže plocha zastavěná přístavbou činí 97 m2 a přístřeškem 24 m2, nejedná se dle soudu z hlediska rozsahu zastavěnosti ve srovnání s okolní zástavbou o nijak zásadní nepoměr (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 As 74/2018‑26, odst. 19).

Rozpor stavebního záměru s požadavky územního plánu žalobci dovozovali především z vyjádření Ing. arch. O. Tím měli zřejmě na mysli nedatovanou a nepodepsanou přílohu k námitkám ze dne 10. 4. 2022 a k odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Je sice pravdou, že závazné stanovisko ze dne 19. 9. 2022 na předmětné vyjádření výslovně nereaguje. To však neznamená, že by v tomto rozsahu bylo závazné stanovisko ze dne 19. 9. 2022 nepřezkoumatelné. Pro posuzovanou věc je totiž podstatné, že nadřízený orgán územního plánování alespoň základně posoudil umístění stavebního záměru z hlediska charakteru daného území, čímž současně implicitně reagoval na závěry Ing. arch. O. Z fotodokumentace obsažené ve vyjádření Ing. arch. O. je patrné, že se v dané lokalitě skutečně nacházejí rodinné domy rozličných velikostí a tvarů s odlišnými typy zastřešení, jak konstatoval i nadřízený orgán územního plánování. Nepravidelné uspořádání rodinných domů různých půdorysných rozměrů je rovněž patrné ze zákresu stavebního záměru do katastrální mapy (výkres č. C.2, viz např. rodinný dům na pozemku par. č. st. X umístěný cca 100 metrů od dotčených pozemků). V dané lokalitě se tak zjevně neustálil jednotící ráz staveb, který by stávající zástavbu činil ze stavebnětechnického hlediska výrazněji homogenní (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 As 212/2023-32, odst. 20). Dle soudu proto obstojí stěžejní závěr závazného stanoviska ze dne 19. 9. 2022, že stavební záměr co do prostorových a objemových parametrů dané lokality nijak nevybočuje [část 8.1 písm. a) územního plánu]. V této souvislosti je navíc podstatný poznatek nadřízeného orgánu územního plánování, že přístavba svou výškou nepřesahuje maximálně povolených 10 metrů, čímž je splněna alespoň jedna z podmínek obecné výškové regulace [část 8.1 písm. b) územního plánu]. Z výkresu č. D.1.1.16 vyplývá, že výška hřebene třípodlažní přístavby dosahuje 9,65 metru a vrchol atiky 9,75 metru, přičemž stávající třípodlažní rodinný dům (k němuž se přístavba napojuje) dosahuje výšky 10,295 metru. Ani z hlediska výškové regulace dané lokality či počtu podlaží se tak přístavba nijak nevymyká (srov. rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017-75, odst. 27 a 49, a ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021‑174, odst. 45). Nadřízený orgán územního plánování dále správně upozornil, že územní plán z hlediska urbanistické koncepce pro stabilizované zastavěné území žádné bližší podmínky nestanoví (část 4.1 územního plánu), pouze obecně konstatuje, že se daná lokalita sestává převážně z řadových domů. Není proto zřejmé, jak by měla přístavba navazující na stávající rodinný dům urbanistickou koncepci narušovat. Závazné stanovisko ze dne 19. 9. 2022 současně vychází ze správného předpokladu, že územní studie 5/2016 danou lokalitu vůbec neřeší, neboť se týká pouze návrhové plochy Z5, a proto přístavbu nelze posuzovat prizmatem v ní obsažených požadavků.

Soud dále upozorňuje, že ochrana charakteru území nesmí sloužit jako nástroj k naprostému zakonzervování poměrů dané lokality a zabránění jakékoliv výstavby (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 14 A 16/2023-62, odst. 36). Je přirozené, že každá stavební činnost přináší změny, které celkový charakter území do jisté míry ovlivňují. Jak dovodil již Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 A 121/2021-105, „[p]ožadavek na zachování urbanistického a architektonického rázu, jakož i zachování architektonické jednoty celku, nelze zaměňovat za absolutní neměnnost stavebního řešení konkrétní stavby, neboť v takovém případě by bránil v podstatě jakékoliv stavební činnosti. Každá stavební činnost (počínaje změnami objemu a členění staveb přes úpravy povrchů až např. po úpravy barevnosti staveb apod.) totiž přináší změny, jež se ve větší či menší míře otiskují do celkového charakteru lokality. Z povahy věci přitom vyplývá, že pokud jde o zachování architektonické jednoty, předmětem ochrany jsou primárně pohledově exponované části staveb přiléhající k veřejným prostranstvím a veřejně přístupným plochám. Naopak míra ochrany soukromých vnitrobloků zpravidla nebude mít natolik zásadní váhu (v porovnání s oprávněním vlastníka nakládat volně s nemovitou věcí).“ Obdobně Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 3. 2023, č. j. 43 A 56/2020-101, shledal, že „[j]akkoli se povolovaná stavba svou velikostí může vymykat z běžného vnímání pojmu rodinného domu coby stavby o jednom či dvou bytech bez nebytových prostor, podstatné je, že splňuje definici, která v rodinném domě připouští až tři byty a vedle toho i nebytové prostory. Povolovaná stavba ani výškově neodporuje regulativům. [P]okud zde byl dán zájem na tom, aby na pozemcích v dané lokalitě nebyly stavby takových rozměrů, jaké má povolovaná stavba, pak při zadávání územně plánovací dokumentace měly být zvoleny přísnější podmínky prostorového uspořádání.“

Dle územního plánu se obec Jenštejn stává typickou oblastí trvalého příměstského bydlení, jehož využití se konstantně zvyšuje. Architektonicky nebo urbanisticky významné stavby, které vymezuje část 9 územního plánu, se nacházejí mimo lokalitu dotčenou stavebním záměrem. Jedná se v zásadě o zcela běžnou zástavbu rodinných domů, ve které se nevyskytují významné sjednocující prvky, které by ji svým urbanistickým a architektonickým ztvárněním jakkoliv odlišovaly od standardního příměstského (satelitního) bydlení. Neobstojí tak vyjádření Ing. arch. O., podle kterého je lokalita Nového Jenštejna „mimořádným urbánním prostředím“, jehož „[v]ýraznost (a také výrazovost) […] je dána dynamickou hmotovou strukturou zástavby,“ s tím, že „[d]ynamika rytmické řady štítů je umocněna jejich sedlovým tvarem – v pohledu na uliční frontu tak šíty vytváří linii hrotů, které se jako zuby pily zařezávají do oblohy. Tato expresivní scéna je zakončena stavebním objemem tvořeným čtyřmi RD (včetně RD přistavovaného záměrem), který svojí pultovou střechou,trčící‘ do příčné ulice K. a střešními terasami působí jako,zarážka‘ pro zubatou vlnu za nimi a současně jako přirozený přechodový díl do území tvarově podstatně méně expesívního (sic!).“

Soud je naopak shodně s nadřízeným orgánem územního plánování přesvědčen, že se o architektonicky či urbanisticky zvláště hodnotné území nejedná, a proto nelze lpět na přísném zachovávání stavebního statu quo, jak činí žalobci. Stavební záměr (resp. přístavba rodinného domu), tak jak je zachycen v projektové dokumentaci, ze stávající zástavby svým charakterem nijak zásadně nevyčnívá.

Pokud jde o námitku žalobců, že stavební záměr nevhodně reaguje na své okolí např. z fasády vyčnívajícími balkóny, soud uvádí, že východního a jihovýchodního pohledu na přístavbu (výkresy č. D.1.1.17 a D.1.1.18) vyplývá, že na přístavbě nebudou provedeny balkóny, ale pouze francouzská okna opatřená zábradlím. Z fotografií založených ve spise (např. na str. 7 vyjádření Ing. arch. O.) je přitom patrné, že velká okna, jejichž spodní hrana je souběžná s podlahou, se nacházejí i v sousedních rodinných domech, a nejedná se tak o prvek způsobilý narušit architektonické či estetické hodnoty dané lokality. Zmínka o technickém provedení balkónů (část 10 technické zprávy) je zřejmě pouhým pozůstatkem původního záměru, od kterého stavebníci nakonec upustili (str. 13 prvostupňového rozhodnutí).

Soud proto shledal, že ani žalobní námitky týkající se rozporu stavebního záměru s územním plánem a charakterem území nejsou důvodné.

c) objekty, u kterých se podle příslušných požárních norem požadují tyto konstrukce druhu DP1.“

Soud neshledal, že by stropní podhled v podkroví spadal pod některý z těchto případů, který by vyžadoval provedení z konstrukcí druhu DP1. Uvedené ostatně nevyplývá ani z PBŘ ani – pokud jde o kritéria čl. 8.1.3 ČSN 73 0802 – ze znaleckého posudku Ing. S.

Předně je třeba upozornit na nesrovnalost ve znaleckém posudku Ing. S., která se týká právě posouzení požární odolnosti. Zatímco na str. 7 znalecký posudek k otázce č. 1.5 uvádí, že navržené stavební konstrukce z hlediska jejich požární odolnosti, tak jak byly kvalifikovány v kapitole 3.3 PBŘ, splňují požadavky tabulky č. 12 v části 8 ČSN 73 0802, v dalších části znaleckého posudku Ing. S. při stanovení odstupových vzdáleností zařazení stropního podhledu v podkroví z hlediska jeho požární odolnosti zpochybňuje. V tomto ohledu jsou tak znalecké závěry vnitřně rozporné.

Soudu pak není zřejmé, z čeho znalecký posudek Ing. S. dovozuje, že by měl být stropní podhled v podkroví kvalifikován jako stavební konstrukce mezi objekty ve smyslu položky 1 písm. d) tabulky č. 12. Z projektové dokumentace nevyplývá, že by se jednalo o požární stěnu oddělující jednotlivé objekty. To ostatně netvrdí ani samotný znalecký posudek Ing. S., který na str. 9 považuje stropní podhled v podkroví za „stropní konstrukci posledního nadzemního podlaží,“ tedy požární strop ve smyslu čl. 8.3.2 ČSN 73 0802, nad kterým je dřevěná nosná konstrukce krovu střechy. Nato však znalecký posudek bez jakékoliv odůvodnění řadí stropní podhled do stavebních konstrukcí „mezi sousedními objekty.“

To však soud nepokládá za správné, neboť stropní podhled v podkroví je zjevně požárním stropem v posledním nadzemním podlaží ve smyslu položky 1 písm. c) tabulky č. 12. Právě z tohoto zařazení stropního podhledu, pro který je stanovena požární odolnost na hodnotě 15, správně vychází i PBŘ. Při vymezení odstupových vzdáleností a rozsahu PNP je proto třeba vycházet z této hodnoty, jak činí PBŘ, nikoliv z hodnoty uvedené ve znaleckém posudku Ing. S. Soud proto neshledal ani námitky týkající se požární bezpečnosti důvodnými.

IV. Závěr a náklady řízení

Soud proto uzavírá, že správní orgány řádně a na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu posoudily soulad stavebního záměru s požadavky podle § 94o stavebního zákona, přičemž adekvátně reagovaly na námitky žalobců a veškeré své úvahy dostatečně odůvodnily. Stavební záměr nezasáhne do práv žalobců natolik invazivním způsobem, že by jej nebylo možné povolit. Napadené rozhodnutí tak v soudním přezkumu obstojí.

S ohledem na to, že některé námitky žalobců při jednání vyzněly tak, že se stavebníci při samotné realizaci stavby stavebníci odchýlili od společným povolením schváleného záměru, soud podotýká, že v tomto soudním řízení přezkoumával výlučně zákonnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Pokud mají žalobci za to, že přístavba byla v některých ohledech stavebníky provedena v rozporu s těmito rozhodnutími, nemůže mít tato skutečnost vliv na zákonnost těchto rozhodnutí. Odpovědnost stavebníků za případné nerespektování podmínek vydaného povolení a důsledky z tohoto plynoucí mohou být případně předmětem jiného řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 5. 4. 2024, č. j. 5 As 80/2022-44, odst. 26).

S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyli procesně úspěšní. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II).

Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jim vznikly v souvislosti s povinnostmi uloženými soudem. Jelikož soud v tomto řízení stavebníkům žádnou povinnost neuložil a současně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách. Praha 12. prosince 2024

JUDr. Věra Šimůnková ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu ⟪LB:lb_002⟫ v. z. Mgr. et Mgr. Karel Ulík, v. r. pověřený člen senátu (písemné vyhotovení rozsudku podepsáno dne 13. 1. 2025 členem senátu podle § 158 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s. z důvodu zániku funkce soudkyně JUDr. Věry Šimůnkové ke dni 31. 12. 2024) Shodu s prvopisem potvrzuje: Mgr. E. M.