KSPH 27 Co 64/2026-102

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Terezy Zvolánkové a Mgr. Jana Podaného ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované ⟪LB:lb_005⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 133 921,56 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2025, č. j. 16 C 81/2025-75

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 88 051 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 893 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 623 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2025, č. j. 16 C 81/2025-75 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 88 051 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žaloba byla zamítnuta co do částky 45 870,56 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 111 689 Kč od 25. 3. 2025 do zaplacení, částky 22 232,56 Kč, úroku ve výši 68,35 % ročně z částky 93 596,85 Kč od 25. 3. 2025 do 17. 4. 2025 ve výši 4 094,40 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 93 596,85 Kč od 18. 4. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento úrok za dobu od 25. 3. 2025 dosáhne částky 331 603 Kč (výrok II.). Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 365,70 Kč k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice dne 14. 11. 2024 uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 94 000 Kč se smluvním úrokem 68,35 % ročně, kterou se žalovaná zavázala splatit ve 48 měsíčních splátkách po 5 949 Kč. Jistina byla žalované vyplacena dne 15. 11. 2024. Bylo vycházeno z toho, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy starobní důchodkyní s příjmem 17 722 Kč, byla rozvedená a bydlela sama ve vlastním bytě. Její skutečné výdaje nebyly doloženy. Žalobkyně vyšla z normativních částek 4 860 Kč na životní minimum a 4 621 Kč na bydlení. Žalovaná měla další závazky ve výši 859 974 Kč. Na úvěr žalovaná zaplatila jedinou splátku 5 949 Kč a pro další neplnění žalobkyně úvěr ke dni 23. 3. 2025 zesplatnila. Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouva upravovala vedle smluvního úroku smluvní pokutu 499 Kč při prodlení se splátkou po dobu nejméně 30 dnů, náklady prodlení 200 Kč za opožděnou splátku a po zesplatnění vytvoření nové jistiny součtem nesplacené jistiny a nezaplacených úroků, která měla být znovu úročena, jakož i smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny. Tato ujednání posoudil jako kumulaci sankcí nad přípustnou mez a jako rozporná s dobrými mravy. Za další a samostatný důvod neplatnosti smlouvy soud prvního stupně považoval nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně podle jeho závěru zjistila pouze příjem žalované, neověřila její skutečné výdaje a náklady bydlení a náležitě nezohlednila její již existující zadlužení. Z normativních částek nelze bez dalšího spolehlivě usuzovat na reálnou výdajovou stránku konkrétního spotřebitele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně porušila zákonnou povinnost důkladně posoudit úvěruschopnost žalované a úvěrová smlouva je neplatná. V důsledku neplatnosti smlouvy považoval soud prvního stupně za důvodný pouze požadavek žalobkyně na vrácení dosud nesplacené jistiny 88 051 Kč, tedy rozdílu mezi vyplacenou částkou 94 000 Kč a zaplacenou splátkou 5 949 Kč. Ostatní smluvní nároky a příslušenství zamítl. Návrhu žalované na povolení splátek po 500 Kč měsíčně nevyhověl, neboť by takto byl dluh splácen téměř 15 let, což považoval za nepřiměřené z hlediska ochrany práva žalobkyně na vrácení poskytnutého plnění. O náhradě nákladů rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a poměru úspěchu účastnic, když postup podle § 150 o. s. ř. neshledal namístě.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání do výroků I. a III. Namítala nesprávné skutkové zjištění i právní posouzení věci. Zdůraznila, že byla-li smlouva neplatná pro porušení povinnosti posoudit její úvěruschopnost, musí být i doba vrácení jistiny posouzena podle zvláštní úpravy § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), podle níž spotřebitel vrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Napadla proto celý výrok I. rozsudku, neboť pohledávka ve výši 88 051 Kč dosud není splatná. Poukázala na své vyjádření a návrh dohody o určení splatnosti ze dne 25. 3. 2025, který byl žalobkyni doručen dne 26. 3. 2025 a nebyl přijat. Namítla, že žalobkyně ve výzvách požadovala jinou částku, než jaká mohla být z neplatné smlouvy právem požadována, a nemohly proto bez dalšího založit splatnost nároku na vrácení jistiny. Třídenní lhůta ani jednorázové plnění jejím příjmovým, majetkovým a sociálním poměrům neodpovídají. Navrhla splácení dluhu po 500 Kč měsíčně. Žalovaná dále brojila proti výroku o náhradě nákladů. Tvrdila, že příčinu sporu vyvolala žalobkyně tím, že jako profesionální poskytovatel uzavřela smlouvu v rozporu se zákonem, aniž řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Proto měl podle žalované být použit § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů žalobkyni neměla být přiznána.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání připustila možnost splácení, avšak nejméně po 2 880 Kč měsíčně, když splátku 500 Kč označila za neúměrně nízkou, protože by doba splácení přesáhla 14 let. Nesouhlasila ani s požadavkem, aby nesla veškeré náklady řízení, neboť žalobu podala proto, že žalovaná dluh včas nezaplatila. Potvrdila, že návrh žalované na dohodu o splatnosti jí byl dne 26. 3. 2025 doručen, nebyl však přijat, neboť v té době nebylo prokázáno, že by smlouva byla neplatná, když soudní řízení ještě neproběhlo. Navržená výše splátek 500 Kč měsíčně byla též nepřijatelná, s ohledem na příliš dlouhou dobu úhrady dluhu. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal odvoláním napadené výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

6. Výrok II. rozsudku, jímž byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta, nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 o. s. ř.). Předmětem odvolacího přezkumu tak byla povinnost žalované zaplatit 88 051 Kč a závislý výrok o náhradě nákladů řízení.

7. Z hlediska skutkových zjištění lze v zásadě odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně se právně zaměřil na otázku platnosti uzavřené smlouvy a řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované. Jasně popsal, jaké důkazy byly předloženy a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik žalobkyně žalované půjčila a kolik měla žalovaná zaplatila, takže zbývá na jistině 88 051 Kč, které dosud žalovaná nezaplatila.

8. Odvolací soud pouze podle § 213 o. s. ř. doplnil dokazování předloženými listinami k tomu, kdy a jakým způsobem byla žalovaná žalobkyní vyzvána k plnění a jak na výzvu žalovaná reagovala. Z listin předložených žalobkyní, potvrzených shodnými tvrzeními stran se podává, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána dopisem ze dne 23. 3. 2025, odeslaným téhož dne, aby jí zaplatila dlužnou částku 111 689 Kč (celý nesplacený zbytek jistiny úvěru spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) „okamžitě“ nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Žalovaná na tuto výzvu reagovala přípisem své zástupkyně tituly před jménem jméno FO ze dne 25. 3. 2025 adresovaným žalobkyni, s návrhem dohody o určení splatnosti, která byla doručena 26. 3. 2025 žalobkyni. Tento návrh nebyl žalobkyní přijat a ani následně k dohodě o splatnosti pohledávky nedošlo. Další předložené výzvy žalobkyně žalované měly být podle tvrzení žalobkyně odeslány obyčejnými zásilkami a k jejich odeslání a doručení nebyly navrženy žádné důkazy. Bylo nesporné, že žádná ze stran nepodala žalobu o určení splatnosti spotřebitelského úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 22. 9. 2025, jak dokládá podací arch, odeslanou dne 22. 9. 2025, byla žalovaná před podáním žaloby opětovně vyzvána k zaplacení celé žalované částky.

9. Soud prvního stupně věc správně posoudil po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud zde odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, povinnosti vrátit případně jen nezaplacený zbytek jistiny úvěru zcela ztotožňuje. Při příjmu žalované 17 722 Kč a evidovaných dalších závazcích 859 974 Kč nemohlo postačovat mechanické převzetí normativních nákladů na život a bydlení bez ověření skutečných pravidelných výdajů, nákladů domácnosti, splátek stávajících závazků a způsobu jejich plnění. Bez spolehlivého zjištění a porovnání příjmů, reálných výdajů a existujících závazků nemohla žalobkyně s odbornou péčí uzavřít, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet 5 949 Kč měsíčně. Následkem je neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěrů a povinnost žalované vrátit pouze poskytnutou jistinu sníženou o její úhrady. Žalobkyně ostatně odvolání proti zamítavému výroku rozsudku nepodala a ani se v odvolacím řízení tuto část posouzení soudu prvního stupně nijak nezpochybnila, včetně dalších důvodů, ve kterých soud prvního stupně neplatnost smlouvy spatřoval.

10. Zbývá tedy posoudit spornou otázku splatnosti spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná. V tomto směru odvolací soud nesdílí stručné právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Odvolací soud se naopak ztotožňuje s odvolací argumentací žalované.

11. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídí podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy podle speciálního ustanovení, a nikoliv podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. § § 2991 a násl. o. z.).

12. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“

15. Podle § 570 odst. 1 o. z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (řádná výzva k budoucímu plnění) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o. z.

16. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně.

17. Určovací žaloba představuje jiný typ žaloby, než žalobkyně v tomto řízení podala. Žaloba musí být vymezena na počátku řízení, nebo změnou žaloby v jeho průběhu (srov. § 79, § 95 o.s.ř., § 153 odst. 2 a § 161 o. s. ř.). Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní (o zaplacení již existujícího dluhu).

18. Stejně tak nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o. s. ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Stanovením pariční lhůty v rozsudku proto nemůže být dlužníku soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění (míněno „přiměřená“) ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. V tomto směru nelze vyjít ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

19. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, nejen co do případného úroku z prodlení, ale i co do jistiny, a také se promlčuje.

20. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

21. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby soud určoval lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o. s. ř.), musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o. s. ř.). Pak ho lze také případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o. s. ř.). To u předběžných otázek není možné. V tomto směru jsou dosavadní závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a 33 Cdo 1902/2025 jen dílčí, a tedy pro řešení dané problematiky nedostačující.

22. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o. s. ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o. s. ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů.

23. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

24. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o. z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o. z.), natož bez dalšího. Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění celého dluhu v jím uvedené budoucí lhůtě, což v daném případě splňuje až výzva ze dne 23. 3. 2025, která byla prokazatelně odeslána a došla do dispoziční sféry žalované a bylo žalovanou potvrzeno, že jí byla fakticky doručena.

25. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

26. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celého úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

27. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka řádně k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, postoupení, nebo ještě později, až v rámci předžalobní výzvy či dokonce doručení žaloby) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (řádné výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka.

28. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). K této dílčí otázce také směřuje žalobkyní akcentované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Spotřebitel proto musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit a „spor“ vyvolat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

29. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor.“ Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí nastává prodlení. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) nesouhlasí, nezbývá mu, než podat (jinou) žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (konstitutivně). Pokud by dlužník žádnou obranu bez zbytečného odkladu neuplatnil a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, byl by dlužník v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění. Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a dlužníku nezbývá, než aby sám podal žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka (modifikace předchozí splatnosti) by se pak projevil i v žalobě na plnění. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř., ale na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

30. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů.

31. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024, 27 Co 119/2024, 27 Co 189/2024 nebo 27 Co 306/2025) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o. z.). Odvolací soud si je vědom odlišných rozhodnutí jiných odvolacích soudů, která ale nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá (nejen u Krajského soudu v Praze). Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl, když zatím byly vyřešeny pouze dílčí otázky.

32. V projednávané věci soud prvního stupně nesprávně právně posoudil splatnost této povinnosti. Jak bylo výše vysvětleno zvláštní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru dopadá nejen na rozsah restituční povinnosti spotřebitele, nýbrž výslovně též na dobu jejího splnění. Doba přiměřená možnostem spotřebitele je hmotněprávní dobou plnění. Nesmí být zaměňována s pariční lhůtou podle § 160 odst. 1 o. s. ř., která určuje, kdy lze vykonat povinnost již existující a splatnou, nikoli kdy se hmotněprávní pohledávka stává splatnou.

33. Žaloba na plnění vede k deklaratornímu rozhodnutí. Lze jí proto vyhovět jen tehdy, je-li žalovaný nárok v době rozhodnutí splatný. Není-li doba vrácení jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru mezi stranami sjednána a vznikl-li mezi nimi skutečný spor o dobu odpovídající možnostem spotřebitele, je třeba tuto dobu nejprve určit konstitutivně postupem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru na návrh některé ze smluvních stran. V řízení o pouhé žalobě na zaplacení nelze bez takového návrhu současně založit splatnost pohledávky a zároveň uložit její zaplacení, jak to učinil soud prvního stupně.

34. V daného případu lze shrnout, že žalobkyně řádně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu výzvou ze dne 23. 3. 2025, která došla do dispoziční sféry (na správnou adresu) žalované a bylo potvrzeno její doručení (viz § 573 o. z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen „k okamžité úhradě“ nejpozději do 10 dnů od data odeslání tohoto oznámení. Bylo zjištěno, že žalovaná reagovala na tuto výzvu žalobkyně dopisem ze dne 25. 3. 2025, ve kterém žalobkyni sdělila, že jednorázové vrácení požadované částky neodpovídá jejím možnostem a navrhla dohodu o splátkách. Toto vyjádření bylo žalobkyni (jak sama potvrdila) doručeno dne 26. 3. 2025. Žalobkyně tento návrh žalované nepřijala a prosazovala splátky v podstatně vyšší částce.

35. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná jako spotřebitel nezůstala po výzvě žalobkyně jako věřitele k vrácení plnění pasivní a namítla v přiměřené době nepřiměřenost požadované doby a tím vyvolala spor o splatnost pohledávky. Mezi účastnicemi tak vznikl aktivní a nevyřešený střet rozdílných představ o době a způsobu vrácení jistiny, tedy právě „spor“ předvídaný § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace nelze ani z pozdějších výzev žalobkyně dovozovat konkludentní akceptaci jí jednostranně určené doby plnění žalovanou. Aktivní nesouhlas žalované byl žalobkyni znám a nebyl dohodou stran překonán. Okolnost, že účastnice následně jednaly o různých výších splátek, naopak potvrzuje trvání sporu o přiměřenou dobu plnění. Bylo nesporné, že žádná z účastnic dosud nepodala návrh soudu na určení splatnosti pohledávky soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Za tohoto stavu neobstojí názor soudu prvního stupně, že postačí žalované uložit jednorázové zaplacení celé jistiny a její návrh na splátky posoudit jen při stanovení procesní pariční lhůty. Takový postup směšuje hmotněprávní splatnost s procesní lhůtou k plnění. Posouzení, zda žalovaná má plnit ve splátkách nebo jinak, náleží do řízení o návrhu podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, v němž musí být zjištěny možností spotřebitele a posouzeno spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

37. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně správně posoudil smlouvu jako neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalované a správně vymezil zůstatek poskytnuté jistiny částkou 88 051 Kč. Nesprávně však dospěl k závěru, že tato pohledávka je již splatná a lze ji v tomto řízení přiznat. Protože mezi účastnicemi vznikl a dosud trvá spor o dobu přiměřenou možnostem žalované a tato doba nebyla dohodnuta ani určena soudem v řízení podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je žaloba o zaplacení 88 051 Kč předčasná.

38. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 88 051 Kč zamítl.

39. V důsledku změny rozhodnutí ve věci samé rozhodl odvolací soud znovu i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná byla po změně rozsudku v napadeném rozsahu procesně zcela úspěšná, a proto jí náleží proti žalobkyni plná náhrada účelně vynaložených nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. sestávající z odměny advokáta určené z tarifní hodnoty sporu 133 921 Kč za jeden úkon podle § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif) po 6 460 Kč, a to za dva úkony (převzetí zastoupení a účast při jednání dne 10. 12. 2025) ve výši 12 920 Kč; nikoliv za tři úkony, jak bylo účtováno zástupcem žalované, aniž bylo uvedeno, co má představovat třetí úkon právní služby, který z obsahu spisu nevyplývá. K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč. Dále je třeba zohlednit cestovné advokáta z jeho sídla k soudu prvního stupně a zpět podle § 13 a 14 advokátního tarifu. Jízdné Praha – Příbram a zpět činilo celkem 1 173 Kč (celkem hodnota x 67,6 km při spotřebě 8,3 l nafty/100 km a ceně nafty dle vyhlášky 34,70 Kč/l, při paušální amortizaci 5,80 Kč/km jízdy), náhrada ztráty času na těchto cestách činila 6 x 150 Kč ve výši 900 Kč. Zástupce žalované netvrdil ani nedoložil, že by byl registrovaným plátcem DPH. Celkové náklady žalované před soudem prvního stupně tak činily 15 893 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

40. Stejný výsledek platí i pro odvolací řízení, v němž žalovaná se svým odvoláním plně uspěla (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1, 151 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení ale byl předmětem pouze nárok na zaplacení částky 88 051 Kč, a proto byla odměna advokáta určena z této tarifní hodnoty a podle § 7 a § 8 advokátního tarifu činila 4 660 Kč za úkon. Zástupce žalované provedl v odvolacím řízení dva úkony právní služby (podání odvolání a účast při odvolacím jednání dne 18. 6. 2026), a proto mu náleží odměna ve výši činí 9 320 Kč spolu s paušální náhrada hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč a zaplaceným soudním poplatkem ve výši 4 403 Kč. Náklady žalované před odvolacím soudem proto činily 14 623 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. shodně a stejně tak neshledal žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů odvolacího řízení podle § 150 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).