KSPL 11 CO 75/2021-163

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Alexandra Šímy a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; celé jméno žalovaného, narozený dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 62 507,20 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací

Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 235 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 8. 10. 2019 do zaplacení a 6 542,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 8. 10. 2019 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků právo.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zcela vyhověl žalobě, uložil tedy žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ve výši sjednaného nájemného za užívání jejích nebytových prostor v administrativní budově v adresa. Uvedl, že žalovanému byla uložena povinnost prostor vyklidit, to ale po právní moci rozsudku o vyklizení neučinil a je proto povinen dle § 2295 o. z. zaplatit za užívání náhradu, a to za období od datum do datum, celkem 33 723,40 Kč. Důvodná je i žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 17 170 Kč dle § 2991 o. z., což představuje částky za energie a služby dodané v předmětném období do nebytového prostoru. Soud prvního stupně dále uvedl, že prostory, které dříve byly předmětem nájmu, byly sice již vyklizeny, avšak žalovaný je žalobkyni nepředal, i když byl upozorněn, že povinnost vyklizení v sobě zahrnuje i odevzdání pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi nakládat. Výrok o nákladech řízení odůvodnil plným úspěchem žalobkyně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady tvoří částka za soudní poplatek a odměnu advokáta.

2. Ve včasném odvolání a jeho doplnění žalovaný uvedl, že pojmy vyklizení a předání nebytových prostor jsou dvě samostatné skutečnosti, které soud prvního stupně nesprávně nerozlišil. Zjistil, že žalovaný prostory neužíval a žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, jakým způsobem poté, co žalovaný nebytový prostor vyklidil, předmět nájmu užíval, jakou hodnotu od žalobkyně protiprávně získal a oč se tedy na úkor žalobkyně obohatil. Podle názoru žalovaného vyklizením, tedy odstraněním věcí z předmětu nájmu, užívání pronajatých prostor ukončil, i když k předání nedošlo. Soud totiž pominul právní úpravu uvedenou v § 2292 větě třetí o. z. Jestliže zákon akceptuje případy, kdy nájemce opustí byt, aniž by pronajímateli předal klíče a splnil tak svoji povinnost odevzdat byt stanoveným způsobem, není důvod takový postup nepřipustit v případě ukončení nájemního vztahu k nebytovému prostoru. Soud prvého stupně také nesprávně vyložil pojem bezdůvodného obohacení, neboť podmínkou jeho vzniku ve smyslu § 2991 o. z. je skutečný prospěch, který obohacený získal, případně jde o obohacení, o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Majetkový prospěch ale žalovanému po vyklizení prostoru nevznikl a žalobkyně neprokázala opak. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

3. Po poučení odvolacího soudu uvedl žalovaný také, že není pochyb o tom, že vyklidil prostor ke dni datum, k formálnímu předání ale nedošlo. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby žalobkyně získala od žalovaného platby za elektřinu a za služby spojené s užíváním nebytových prostor, když žalovaný už je neužíval a nemohl tedy žádné služby spotřebovat. Jestliže žalovaný nechal po vyklizení nebytových prostor klíče v zámku dveří, pak jistě nejen samotný akt vyklizení, ale i to, že klíče zůstaly v zámku, neušlo pozornosti zaměstnanců žalobkyně. Přesto žalobkyně předstírala, že o ničem neví, ignorovala skutečnost vyklizení a vyčkávala na protokolární předání nebytových prostor, a to i po pravomocném rozhodnutí soudu o vyklizení. Žalobkyně po zjištění, že nebytové prostory jsou prázdné, naprosto zbytečně žádala exekutora, aby se dostavil a úředně potvrdil, že nemovitosti jsou vyklizeny. Takové chování vykazuje znaky šikanózního a nemorálního jednání.

4. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila a poukázala na zjištění soudu prvého stupně o tom, že ani po pravomocném rozhodnutí soudu o vyklizení jí žalovaný prostor nepředal, k tomu došlo až v rámci exekuce dne datum. K otázce případného použití korektivu dobrých mravů na její požadavek o zaplacení náhrad uvedla žalobkyně, že k předání prostor nepochybně nedošlo, ačkoli taková povinnost žalovanému vznikla i dle nájemní smlouvy z datum. Nedošlo však ani k neformálnímu předání, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat, že na základě domluvy s pracovnicí žalobkyně ponechal po vyklizení klíče v zámku. Tím znemožnil až do datum, aby mohla žalobkyně se svým majetkem nakládat. Dále poukázala žalobkyně na judikaturu Nejvyššího soudu o povinnostech nájemce při ukončení nájemního vztahu a dovodila, že obrana žalovaného o tom, že prostory fakticky neužíval, je bez významu. Uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně je spravedlivým řešením situace a není důvod pro aplikaci § 8 o. z.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, předchozí řízení i související obsah předchozích spisů o sporech mezi účastníky a dospěl k závěru, a to i s přihlédnutím k tvrzením účastníků po výzvě odvolacího soudu, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

6. Pokud jde o skutková zjištění, odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a jen stručně lze opakovat, že účastníci uzavřeli nájemní smlouvu datum na dobu neurčitou, předmět nájmu byl užíván jako sklad a nájem skončil výpovědí ze strany žalobkyně dne datum, nikoli tedy ke dni datum, jak uváděl žalovaný. Již Okresní soud Plzeň-město v rozsudku ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací a Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací uvedl, že písemné vyhotovení výpovědi z nájmu se dostalo do dispozice žalovaného 27. 9. 2017 a poté začala plynout jednoměsíční výpovědní doba. Žalovaný uvedený prostor fyzicky vyklidil ke dni datum, to v předchozím řízení o vyklizení prostor rovněž konstatovaly soudy obou stupňů, ovšem pronajímatelce je nepředal, uváděl, že dle domluvy s pracovnicí žalobkyně nechal nebytový prostor po vyklizení přístupný, klíče ponechal v zámku, a v prostoru nebyly žádné měřiče či obdobná zařízení, jejichž stav by bylo třeba zkontrolovat. V předchozím řízení bylo žalobě o vyklizení vyhověno, rozsudek o tom nabyl právní moci datum a vykonatelnosti datum. Poté probíhalo další řízení u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. spisová značka, v němž byla žalobkyně také úspěšná v řízení o zaplacení 27 132,77 Kč. V uvedeném řízení byl žalovaný zavázán rozsudkem pro uznání zaplatit žalobkyni dlužné nájemné a částku odpovídající nájemnému za rok 2017, částku za služby spojené s nájmem za období od ledna do října 2017 a nedoplatek z vyúčtování dodávky tepla za rok 2016. Rozsudek nabyl právní moci datum.

7. Žalobkyně také zahájila exekuční řízení pro zaplacení a pro vyklizení prostor, ale dříve, než exekutor přikročil k fyzickému vyklizení, došlo dle protokolu Policie ČR o přijatém oznámení ze dne datum a dle přebíracího protokolu z datum k tomu, že prvně uvedeného dne pracovník žalobkyně nalezl v přízemí budovy pootevřené dveře jedné z kanceláří, přičemž zámek dveří byl v zamčené poloze, klíče byly v zámku a dveře ani zámek nejevil známky poškození. Pracovník žalobkyně vyrozuměl Policii ČR, která zjistila od žalovaného, že z prostoru se mu nic neztratilo a dne datum prostor žalobkyně„ převzala“ za účasti soudního exekutora a sepsala o tom přebírací protokol. V nynějším řízení se žalobkyně tedy – po rozšíření žaloby – domáhá zaplacení částek odpovídajících nájemnému za užívání těchto prostor od datum do datum, vydání bezdůvodného obohacení ve výši úhrad za dodávku služeb od datum do datum, zaplacení nedoplatku za dodávku tepla za rok 2017 a bezdůvodného obohacení za dodávku tepla za rok 2018 a část roku 2019 – do dne datum.

8. Žalovaný užíval pronajaté prostory v administrativní budově žalobkyně jako sklad, vztahy mezi účastníky je tedy třeba posoudit dle obecných ustanovení o nájmu, tj. dle § 2201 – 2331 o. z. Nájemce je tedy při skončení nájmu povinen odstranit z předmětu nájmu movité věci a pak předmět nájmu předat pronajímateli tak, aby k němu měl přístup a možnost faktické dispozice, např. předáním klíčů. Pronajímatel zásadně není oprávněn prostor vyklidit svépomocí. Neodevzdá-li nájemce věc při skončení nájmu, je v prodlení se splněním smluvní povinnosti a je povinen vydat pronajímateli bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Ustanovení § 2225 o. z. o odevzdání věci pronajímateli je ovšem dispozitivní a je třeba při jeho aplikaci pamatovat na obecné zásady právní úpravy, tedy i zásadu dobrých mravů (§ 588 o.z.) či neposkytnutí ochrany zjevnému zneužití práva, mezi než patří i neúčelný výkon práva (§ 8 o. z.). Podle § 2 odst. 3 o. z. také platí, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

9. Jak už bylo uvedeno, žalovaný prostor vyklidil datum, což bylo prokázáno v předchozím řízení a klíče ponechal na místě. Toto tvrzení žalovaného je podpořeno událostí z datum, a o tom, že žalovaný již prostory vyklidil, se žalobkyně dověděla v průběhu řízení o vyklizení, nejpozději současně s vykonatelností rozsudku Okresního soudu Plzeň-město v této věci, tedy rozsudku č. j. číslo jednací, podle jehož odůvodnění žalovaný prokázal, že prostor vyklidil (avšak nepředal). Žalobkyně však po vykonatelnosti rozsudku neučinila nic, aby klíče převzala – v předmětu nájmu přitom nebyly umístěny jakékoliv měřiče energií nebo jiné zařízení, jehož stav by bylo žádoucí zaznamenat za účasti nájemce. Prostor byl vyklizený, volně přístupný, ve stavu, v jakém byl žalovanému předán.

10. Odvolací soud je proto přesvědčen, že nečinnost žalobkyně nemůže požívat právní ochrany, ostatně její postup lze i charakterizovat jako nedostatek péče o vlastní majetek, neboť od nabytí vykonatelnosti rozsudku o povinnosti žalovaného prostor vyklidit již nemůže být odůvodněn její názor, že s prostorem nemohla volně nakládat. Nic jí nebránilo, aby volně přístupný prostor zkontrolovala, případně sama protokolárně převzala a disponovala s ním. Žalobkyně však po vykonatelnosti rozsudku o vyklizení žalovaného ani neupozornila, že stále požaduje osobní předání.

11. Jednání, resp. nečinnost žalobkyně považuje odvolací soud za účelový postup, který je ovšem v příkrém rozporu s tím, jak bylo možné situaci rozumně řešit, neboť již v průběhu roku 2018 žalobkyně byla informována, že žalovaný jí prostor fakticky zpřístupnil. Žalobkyně se mohla bez obtíží přesvědčit o skutečném stavu věci, jednala však způsobem, který měl za následek poškození žalovaného a zbytečné vedení soudních řízení. Žalobkyně ostatně absurdně spatřovala splnění povinnosti žalovaného k protokolárnímu předání v nahodilé události, která započala tím, že její pracovník informoval Policii ČR o otevřené kanceláři v budově. Teprve poté byl volán exekutor a došlo k sepisu protokolu o předání prostor.

12. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje i na úpravu předání bytu po skončení nájmu dle § 2292 o. z. i judikaturu týkající se okolností předání bytových či nebytových prostor. Lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2230/2014, podle něhož nemovitost je vyklizena i tehdy, jestliže z ní povinný odstranil všechny umístěné věci a učinil ji přístupnou oprávněnému – předal mu klíče. V takovém případě by nebylo nezbytné podmiňovat ukončení faktického užívacího vztahu dalším formálním předáním vlastníku. Stěžejní je zjištění, kdy byla nemovitost odevzdána vlastníku ve smyslu jejího zpřístupnění. Nelze přitom vyloučit, aby se tento okamžik odvíjel od faktického jednání dotčených osob vyjadřujících zřejmým způsobem, že bylo upuštěno od realizace užívacího oprávnění k věci a ta byla opětovně přenechána jejímu vlastníku k užívání, aniž by bylo nutno bezpodmínečně trvat na zvláštním aktu předání. Odvolací soud odkazuje i na judikaturu k nyní již neúčinnému zák. č. 116/1990 Sb., a to rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 49/2006, podle něhož zápis o předání a převzetí prostor či jiný formální akt např. předání klíčů mohou být skutečnostmi způsobilými prokázat, že prostory byly k tomuto okamžiku vyklizeny. Není však vyloučeno, že z jiných zjištěných skutečností vyplyne, že k vyklizení došlo dříve. Na základě těchto úvah dospěl odvolací soud k přesvědčení, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající v zadržování jejích prostor (neboť odpovědnost za bezdůvodné obohacení může být spojována i se situací, kdy pronajatý prostor nebyl při skončení nájmu předán pronajímateli, a ten tak ztratil možnost s ním disponovat), ve výši dříve sjednaného nájemného, ale pouze do konce anonymizováno rok. Jde tedy o období od datum do datum, tj. 14 měsíců po 1 802,50 Kč celkem 25 235 Kč, s úroky z prodlení následujícími poté, kdy byl žalovaný vyzván k vydání bezdůvodného obohacení, jak to žalobkyně požadovala v žalobě a její změně.

13. Důvodná je ovšem část žaloby, která se týká zaplacení dodávky tepla do pronajatých prostor za rok rok. V této době žalovaný prostory užíval na základě nájemní smlouvy a výše částky nebyla mezi účastníky sporná – jde o 6 542,35 Kč, odečet spotřeby ke dni datum ostatně nemohl být proveden. Splatnost úhrad za dodávku tepla v roce rok dle vyúčtování nastala 11. 5. 2018, proto odvolací soud přiznal žalobkyni také úroky z prodlení ve výši platné k tomuto dni, tj. 8,5 % ročně ode dne, kdy žalobkyně úroky požadovala.

14. Odvolací soud tedy fakticky napadený rozsudek dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil ve výroku o částce 31 777,35 Kč (tj. 25 235 a 6 542,35 Kč) avšak pro přehlednost formuloval své rozhodnutí jako změnu rozsudku soudu prvního stupně. Změna, tedy zamítnutí žaloby dle § 220 odst. písm.a) o.s.ř. se týká části příslušenství jedné z přiznaných pohledávek (úroku z prodlení za platbu dodávky tepla v roce 2017) a zbývajícího nároku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách nájemného od datum do datum, platbách za teplo v roce 2018 a 2019 a platbách za dodávku elektřiny od datum do datum, jak to žalobkyně žádala.

15. Pokud jde o částky odpovídající dodávce služeb, předmětem řízení byla po rozšíření žaloby platba za dodávku tepla za rok rok a rok – do datum a úhrada za další služby od datum do datum. Ve fakturách, které žalobkyně předložila, označuje platby za další služby jako podíl nákladů na zajišťování činnosti v budově – konkrétně jde o podíl na dodávce energií. Nárok na uhrazení dodávky tepla a služeb soud prvního stupně správně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z., ale pominul zásadu, že pro posouzení vzniku a výše bezdůvodného obohacení je rozhodný skutečný stav užívání prostor a že výše bezdůvodného obohacení se odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený. V poměrech přezkoumávané věci to znamená, že jde o skutečnou částku, o kterou se aktiva žalovaného nezmenšila, ač by se tak za běžných okolností stalo. Pronajímatel totiž může požadovat bezdůvodné obohacení vyjádřené částkou úhrad za služby spojené s nájmem pouze ve výši skutečně čerpaných služeb.

16. V řízení bylo ale prokázáno, že žalovaný neměl od listopadu roku rok do budovy přístup, dříve pronajatý prostor vyklidil, klíče ponechal na místě, a tedy žádnou ze služeb vyúčtovaných žalobkyní již nevyužíval. Dle názoru odvolacího soudu tedy bezdůvodné obohacení, spočívající v dodávce služeb po uvedeném datu žalovanému nevzniklo a žaloba není ani v této části důvodná. Proto odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a žalobu i v této části (30.729,85 Kč s úroky) zamítl.

17. Při rozhodování o nákladech řízení účastníků vycházel odvolací soud z toho, že oba měli ve věci samé téměř stejný úspěch. Postupoval proto dle § 224 odst. 1,2 a § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy žádnému z nich nepřiznal právo na náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.