KSPL 10 CO 209/2022-54

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; pojišťovna, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o 66 088 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 6. 2022, č. j. 15 C 384/2021-21

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 088 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky za období od 14. 5. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 28 421,84 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 66 088 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z této částky za období od 14. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu se včas odvolala žalobkyně s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), c) a e) o. s. ř. Namítla, že žalovaný je soudu prvního stupně znám z úřední činnosti, neboť vedl vůči žalovanému trestní řízení sp. zn. spisová značka, ze kterého vzal za prokázaný průběh škodní události. Bylo tak pouze nutné zjistit takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu, a že žalobkyně namísto náhrady této škody za žalovaného vyplatila poškozenému pojistné plnění, zejména pak skutečnost, zda žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k pojištění uváděné odpovědnosti a zda proto pojistné plnění vyplatila. Soud však vzal za neprokázané, že existoval pojistný vztah mezi žalovaným a žalobkyní a údajně nebylo rovněž prokázáno, že žalobkyně vyplatila pojistné plnění. Dle názoru žalobkyně nelze závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, na něž odkazuje soud prvního stupně, uplatnit v předmětné věci, neboť se žalobkyně před vydáním rozsudku z jednání omluvila z důvodu kolize vícero soudních jednání v totožný den a hospodárnosti řízení, přičemž omluvě předcházelo doložení mimo jiné pojistné smlouvy, kde je pojistníkem žalovaný, doklad o výplatě pojistného plnění, dle kterého bylo za žalovaného hrazeno pojistné plnění z titulu povinného ručení a rovněž detail relace o dopravní nehodě, dokládající důvod uplatnění regresního nároku dle § 10 odst. 1 písm. i) zákona o povinném ručení. Soud prvního stupně pochybil při svém rozhodování, když na jedné straně cituje ust. § 18 odst. 1 o. s. ř. o rovnosti účastníků, ale na druhé straně bez jakékoliv procesní obrany žalovaného, tohoto zastupuje a přednáší námitky vůči předloženým důkazům tak, jako by je činil přímo žalovaný. Jedná se zejména o pojistnou smlouvu a doklad o vyplacení pojistného plnění z provozního systému žalobkyně.

3. Žalobkyně si je vědoma ust. § 132 o. s. ř., má však za to, že soud prvního stupně nerespektoval zásadu formální pravdy, kdy uplatnil námitky proti důkazům, které standardně svědčí pouze žalovanému (ve vztahu k písemnostem, které byly předloženy v elektronické podobě, není v nich uvedeno, kdo je vyhotovil a jejich autorizace či správnost obsahu nebyla jakkoliv potvrzována). Soud prvního stupně na základě žalobkyní předložených listinných důkazů mohl nabýt přesvědčení o pojistném vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a výplatě pojistného plnění, kdyby respektoval zásadu volného hodnocení důkazů. Měl vzít v úvahu i další žalobkyní předložené důkazní listiny prokazující existenci pojistného vztahu mezi účastníky řízení, a to potvrzení o registraci škodné události, uplatnění nároku – povinné ručení, ale rovněž detail relace o dopravní nehodě, kde je uvedeno, že vozidlo řízené žalovaným bylo v době dopravní nehody pojištěno u žalobkyně. Žalobkyně si je vědoma znění ust. § 565 o. z., avšak v řešené věci a contrario žalovaný nijak nebrojil proti platnosti pojistného vztahu a proti skutečnosti, že od žalobkyně poškozený obdržel pojistné plnění a ačkoliv pojistná smlouva ve spisovém materiálu fakticky není podepsána, lze z ostatních důkazních listin dovodit, že pojistný vztah v době pojistné události trval.

4. Žalobkyně zastává názor, že námitky ohledně pravosti a správnosti listiny jsou námitkami svědčícími žalovanému v rámci jeho případné obrany, která však v posuzovaném případě zcela absentuje. Soud žalovaného o nich nemůže ani poučit, natož je sám uplatňovat a jimi argumentovat proti žalobkyni. Soud prvního stupně tak překročil meze své pravomoci, neboť zcela zásadně ingeroval do kontradiktornosti civilního sporného řízení a procesní iniciativa ohledně zvrácení procesního neúspěchu by měla v tomto kontextu ležet na žalovaném bez zásahu soudu. Na základě doložených listinných důkazů bylo jasné, jak má soud prvního stupně rozhodnout a poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo třeba. Žalobkyně poukázala na ust. § 114a odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řešené věci měla být v případě pochybnosti o důkazní situaci žalobkyně ze strany soudu učiněna výzva k doplnění podepsané pojistné smlouvy a případně výpisu z bankovního účtu žalobkyně, jenž by prokazovala výplatu pojistného plnění ve prospěch společnosti právnická osoba, což však neučinil. Žalobkyně se tak legitimně domnívala, že předložené listinné důkazy a soudu zaslané na podporu svých tvrzení, tento považoval za dostatečné. Žalobkyně by v případě účasti u soudního jednání nebyla schopna ihned reagovat na poučení soudu k neunášení důkazního břemene a byla by tak nucena si vyžádat od soudu lhůtu k doplnění důkazů. Žalobkyně se proto domnívá, že soud prvního stupně pochybil, když si již před prvním jednáním ve věci od žalobkyně nevyžádal doplnění listinných důkazů, což bylo zcela v rozporu s ust. § 114a odst. 1 o. s. ř. a dále v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Úvahu soudu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnosti, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 o. s. ř., nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení její procesní situace, považuje za absurdní. Zamítavý rozsudek je vystavěn výhradně na neunesení důkazní břemene, a pokud by soud při jednání žalobkyni o neunesení důkazního břemene poučil a vyzval ji k doplnění důkazů, pak by obtížně mohl očekávat okamžitou reakci ještě během jednání. Lze si představit, že účastník řízení bude bez předchozí výzvy doplňovat svá žalobní tvrzení, ale v zásadě je nemožné, aby účastník řízení bez předchozí výzvy soudu na místě mohl doplňovat důkazy. Účastník řízení ani jeho zástupce nemůže mít u jednání připraveny všechny do úvahy přicházející listiny a je zjevné, že pokud by byl soudem vyzván k doplnění důkazů, pak je nemožné, aby tak učinil ihned, ještě při jednání, na kterém k tomu byl vyzván. Úvaha, že by odročení jednání ve vztahu k žalobkyni nezlepšilo její procesní situaci, je tedy zcela protismyslná. Žalobkyně poukázala na jí učiněnou omluvu z jednání v domnění, že veškeré jí tvrzené skutečnosti jsou dostatečně podloženy důkazními listinami tak, aby mohlo být žalobě v plném rozsahu vyhověno. V omluvě výslovně sdělila, že jí není známo, zdali soud učinil písemnou výzvu dle ust. § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo vydal usnesení dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Na základě těchto skutečností se žalobkyně legitimně domnívala, že její žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Žalobkyně žádala o odročení jednání z důvodu kolize více soudních jednání právního zástupce a jeho možných substitutů, pokud by soud neměl za prokázaný žalobkyní tvrzený nárok. Soud prvního stupně však žádnou výzvu k doplnění tvrzení či důkazů neučinil, jednání neodročil a žalobu zcela zamítl. Dle přesvědčení žalobkyně soud rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti, hospodárnosti a rychlosti řízení, a proto by měl být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k novému projednání.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně, a poté, co ve věci konal dne 26. 9. 2022 jednání, při kterém provedl potřebné dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 66 088 Kč, jakožto pojistného plnění, kterou měla vyplatit poškozenému příjmení jméno jméno jako náhradu škody na jeho vozidle anonymizována dvě slova, registrační značka, způsobené žalovaným při provozu vozidla anonymizováno, registrační značka, u domů adresa v obec dne 19. 12. 2018 kolem 13:45 hodin. Žalobkyně tvrdila, že výplatu pojistného plnění provedla dne 29. 1. 2019 dle smlouvy o pojištění vozidla žalovaného u žalobkyně (pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla). Žalovaný škodu způsobil při řízení uvedeného vozidla pod vlivem alkoholu v době, kdy mu bylo příslušným orgánem zakázáno řízení motorových vozidel, a protože žalobkyně žalovaného marně vyzvala k zaplacení této částky, domáhala se také zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a bez omluvy se ani k jednání před soudem nedostavil. Na jednání soud provedl dokazování některými písemnostmi, které žalobkyně k důkazu označila v žalobě. Soud prvního stupně konstatoval, že v případě zjištění tvrzených skutečností by žalobkyni svědčilo právo na žalované placení dle § 10 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, jako náhrady toho, co jako pojistitelka za žalovaného plnila. Bylo tedy nutné dovodit odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu, a že žalobkyně namísto náhrady této škody za žalovaného vyplatila poškozenému pojistné plnění. Ohledně samotného průběhu škodové události soud neprováděl žádné dokazování, neboť všechny významné skutečnosti mu byly známy z jeho vlastní činnosti z trestního řízení vedeného proti žalovanému před soudem prvního stupně pod sp. zn. spisová značka právě pro popisovaný skutek.

8. Zbývalo zjistit, zda žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k pojištění uváděné odpovědnosti a zda proto vyplatila za žalovaného žalovanou částku. Žalobkyně k prokázání těchto skutečností označila pojistnou smlouvu a doklad o výplatě pojistného plnění z provozního systému žalobkyně. Těmito důkazními prostředky soud však tvrzené skutečnosti nezjistil. Obě písemnosti byly předloženy soudu v elektronické podobě, v nichž nebylo uvedeno, kdo je vyhotovil a jejich autorizace či správnost obsahu nebyla jakkoli potvrzována. Ohledně charakteru výpisu jako soukromých listin soud odkázal na ust. § 567 odst. 1 a contrario zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a protože jde o soukromou písemnost, je nutné při jejím hodnocení vycházet z ust. § 565 o. z. Žalobkyně nedokázala pravost a správnost pojistné smlouvy, a proto soud nemohl uzavřít, že předložené a označené písemné důkazy prokazují sjednání smlouvy, podle níž by žalobkyně byla povinna vyplácet pojistné plnění v souvislosti s odpovědností žalovaného za škodu a provést výplatu žalovaných peněz poškozenému. Z uvedených důvodů soud žalobu zamítl pro neunesení důkazní břemene, když nezjistil ani žádnou jinou skutečnost, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. Ze stejného důvodu nepřiznal žalobkyni ani žalovaný úrok z prodlení.

9. Soud prvního stupně konstatoval, že důkazní břemena ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nesplnění důkazní povinnosti pak s sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene (rozsudek NS ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, rozsudek NS ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007). Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., jak rovněž uzavřel Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15 (ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 9. 2015, č. j. 15 C 71/2014-37). Soud prvního stupně v uvedeném směru připomněl závěry odvolacího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 13. 9. 2018, č. j. 11 Co 137/2018-152 (k věci sp. zn. 15 C 254/2015), či v usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 11 Co 143/2021-40 (k věci sp. zn. 15 C 39/2020), dle nichž by se soud prvního stupně měl vypořádat v podstatě s jakýmikoliv žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoliv možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé. Soud prvního stupně zdůraznil, že s ohledem na ust. § 41a odst. 2 o. s. ř. nemohl přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o odročení jednání, pakliže by bylo nutné účastníky poučit dle ust. § 118a o. s. ř., přičemž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2022, č. j. 25 Co 57/2022-52, jako soudu odvolacího ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 4/2021. Soud prvního stupně dále poukázal na dikci ust. § 118a o. s. ř., z níž je zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoliv před ním nebo po něm. Žalobkyně na projednání věci na jednání trvala, jak vyplývá z žaloby a vzhledem k tomu, že neuvedla žádnou významnou skutečnost, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 o. s. ř., nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení její procesní situace. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil kritériem úspěchu ve věci ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí a považuje je za nesprávné. Odvolací soud je názoru, že žalobkyně v žalobě označila a současně předložila dostatek listinných důkazů, byť na předložené verzi v pojistné smlouvě chybí podpisy smluvních stran, z nichž odůvodněnost žalovaného nároku ve vzájemné souvislosti přesvědčivě vyplývá.

11. Odvolací soud provedl dokazování listinami, které žalobkyně předložila spolu s žalobou. Doklad o výplatě pojistného plnění z provozního systému žalobkyně dne 29. 1. 2019, záznam z jednání, pojistná smlouva o komplexním pojištění vozidla anonymizováno, číslo ze dne 24. 1. 2018, detail relace o dopravní nehodě, potvrzení o účasti na dopravní nehodě, fotodokumentace škodícího a poškozeného vozidla ve vztahu k předmětné pojistné události, kalkulace opravy poškozeného vozidla a kontrolní list, plná moc poškozeného smluvnímu servisu právnická osoba, ze dne 14. 1. 2019, faktura vystavená právnická osoba, anonymizována dvě slova, uplatnění nároku – povinné ručení pojistné události číslo zápis o poškození motorového vozidla, potvrzení o registraci škodné události z pojištění odpovědnosti ze dne 21. 12. 2018, vystavené žalobkyní, fotodokumentace k rozsahu poškození a jeho opravě, předžalobní výzva k plnění a dopis ve věci náhrady vyplaceného pojistného plnění ve výši 66 088 Kč týkající se předmětné pojistné události ze dne 24. 7. 2019, adresované žalobkyní žalovanému.

12. Odvolací soud považuje tvrzení žalobkyně ohledně uplatněného nároku za dostatečně prokázaná listinnými důkazy, které odvolací soud při jednání provedl. Neshledal tudíž ani důvod adresovat žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, kdy žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ani později ničeho k nároku žalobkyně nenamítl, zůstal zcela pasivní. V tomto ohledu odvolací soud souhlasí s námitkou žalobkyně o tom, že soud prvního stupně převzal roli žalovaného, který případně mohl zpochybnit pravost a správnost pojistné smlouvy jako listiny soukromé povahy. Pak by v takovém případě (pochybnosti o pravosti) důkazní břemeno tížilo žalobkyni a pro případ zpochybnění pravdivosti listiny (správnosti obsahu listiny, případně data uzavření smlouvy) by důkazní břemeno leželo na žalovaném. K takové situaci však v řešené věci nedošlo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2131/17). Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou promítnutou v ust. § 132 o. s. ř., dle kterého soud hodnotí důkazy dle své povahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V souladu s tímto ustanovením odvolací soud také oproti soudu prvního stupně postupoval, listinné důkazy žalobkyní označené již v žalobě a také spolu s ní předložené hodnotil ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla byla účastníky tohoto řízení platně uzavřena, jak vyplývá i z detailu relace o dopravní nehodě, ve které je jako pojistitel uvedena žalobkyně, stejně tak z potvrzení o účasti na dopravní nehodě (obě listiny datovány dnem 19. 12. 2018, kdy ke škodní události došlo), v němž je mimo jiné uveden údaj o číselné řadě tvrzené pojistné smlouvy a vydání mezinárodní pojistné karty žalobkyní.

13. Soud prvního stupně ohledně samotného průběhu škodné události neprováděl dokazování, neboť všechny významné skutečnosti mu byly známy z jeho vlastní činnosti z trestního řízení vedeného proti žalovanému právě pro popisovaný skutek, jak uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a předmětem dokazování zůstala otázka, zda žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k pojištění uváděné odpovědnosti a zda vyplatila za žalovaného žalovanou částku. Odvolací soud má z citovaných listin za bezpečně prokázané, že žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k předmětné pojistné události a rovněž i to, že za žalovaného vyplatila pojistné plnění odpovídající žalované částce, jak bylo doloženo dokladem o výplatě pojistného plnění z provozního systému žalobkyně a výplatním dopisem (podpůrně).

14. K procesnímu postupu soudu prvního stupně odvolací soud dodává, že ust. § 118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu poskytovanou účastníku, jemuž hrozí neúspěch ve sporu, smyslem ust. § 118a o. s. ř. je, aby nedošlo k zamítnutí žaloby nebo k neztotožnění se s procesní obranou žalovaného ze strany soudu pro neunesení břemene tvrdit a prokazovat, jehož konkrétní obsah si účastník bez své viny neuvědomil. Předvídatelnost soudního rozhodování bude ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. zabezpečena tak, že soud žalobci sdělí, že smlouvu pokládá za neplatnou a že žalobci z toho důvodu hrozí neúspěch ve sporu. Poučení ani nemá být návodem pro uskutečnění konkrétního hmotněprávního úkonu. Poučovací povinnost soudu podle ust. § 118a odst. 1 až 3 se uplatňuje pouze ve vztahu k tzv. primární skutkové podstatě, nikoli ve vztahu k sekundárním a pouze hypotetickým skutkovým podstatám. Například soud při svém rozhodování bude vycházet z kupní smlouvy, která žalovanému ukládá konkrétní povinnost, aniž by žalovaného poučoval o tom, že může zpochybnit svůj podpis pod touto smlouvou. Na tuto námitku by soud bral zřetel a vztáhl by na ni svoji poučovací povinnost dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. až v případě, že by ji žalovaný vnesl ještě předtím, než dojde ke koncentraci sporu (Komentovaný výklad ust. § 118a o. s. ř., občanský soudní řád, 2. vydání, 2017, s. 503-511 - www.beckonline.cz). Z citovaného komentáře je nepochybně zjevné, že soudem prvního stupně prezentovaná poučovací povinnost ve vztahu k nepřítomné žalobkyně nebyla namístě, a tudíž nebylo možné ani dovodit důsledek spočívající v neunesení důkazního břemene žalobkyní. Jinými slovy poučovací povinnost soudu dle ust. § 118a o. s. ř. nenastala. Byť z výslovné citace ust. § 118a o. s. ř. vyplývá, že jde o poučovací povinnost při jednání, soudní praxe a judikatura dospěla k závěru, že ji lze aplikovat i mimo ústní jednání, tj. písemnou formou. Pokud soud prvního stupně svůj procesní postup obhajuje odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, pak nelze přehlédnout, že v otázce procesního poučení dle ust. § 118a o. s. ř. Ústavní soud zohlednil mimo jiné skutečnost, že jde o bagatelní spor, přičemž o takový v řešené věci nejde. Odvolací soud si je vědom i odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2022, č. j. 25 Co 57/2022-52, a procesního postupu odvolacího soudu, který však závazný pro rozhodnutí v této věci není. Naopak se shoduje s názorem zdejšího odvolacího soudu, a to senátu 11 Co, na jehož rozhodovací praxi soud prvního stupně rovněž odkazuje. Stejné stanovisko zdejší soud zaujal ve věci sp. zn. 10 Co 182/2021. Postup soudu prvního stupně tudíž nebyl správný.

15. Odvolací soud skutkový stav věci shledal dostatečným pro právní posouzení žalovaného nároku, a to v souladu s ust. § 10 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, které zpochybněno nebylo. Odvolací soud proto napadený rozsudek v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 088 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení z této částky za období od 14. 5. 2021 do zaplacení, neboť i příslušenství žalované částky shledal důvodným s odkazem na předžalobní výzvu k plnění adresovanou zástupcem žalobkyně žalovanému, datovanou dnem 4. 5. 2021, jíž žalovaného vyzval k plnění žalované částky ve lhůtě sedmi dnů od jejího doručení (výrok I.).

16. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla se svým nárokem zcela úspěšná, a proto je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 28 421,84 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění a v případě lhůty pak v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 644 Kč, z odměny za pět úkonů právní služby po 3 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy, žaloby, odvolání a účast u jednání dne 26. 9. 2022), tj. 18 900 Kč, z pěti paušálních náhrad po 300 Kč, tj. 1 500 Kč, z náhrady za promeškaný čas, a to za šest započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, z náhrady cestovného ve výši 304 Kč (jízdenka vystavená na částku 139 Kč a 165 Kč národním dopravcem České dráhy) a z 21 % DPH vypočtené ze součtu odměny, paušální náhrady, náhrady za promeškaný čas a cestovného dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 473,84 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb. - advokátní tarif).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.