KSPL 10 CO 211/2022-311

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobců:; a) jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ b) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_003⟫ oba bytem adresa ⟪LB:lb_004⟫ c) Mgr. jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_005⟫ d) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_006⟫ oba bytem adresa ⟪LB:lb_007⟫ e) jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_008⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_009⟫ f) anonymizováno jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_010⟫ g) anonymizováno jméno příjmení, narozená dne datum ⟪LB:lb_011⟫ oba bytem adresa ⟪LB:lb_012⟫ všichni zastoupeni advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení ⟪LB:lb_013⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_014⟫ proti; ⟪LB:lb_015⟫ žalovaným:; 1. jméno příjmení, narozený dne datum ⟪LB:lb_016⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_017⟫ 2. anonymizováno - anonymizována dvě slova, IČO ⟪LB:lb_018⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_019⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_020⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_021⟫ o zdržení se zásahů do pokojného stavu ⟪LB:lb_022⟫ o odvolání žalobců a žalované č. 2 proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 5. 2022, č. j. 4 C 166/2019-270

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje a ve výroku I. se potvrzuje ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou.

II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 972 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

III. Mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem byla žalovaným č. 1 a 2 uložena povinnost zdržet se zásahů do pokojného stavu, které jsou vyvolány zamezením vstupu žalobců do nebytového prostoru vymezeného jako číslo v budově adresa stojící na pozemku p. č. st. anonymizováno v obci obec, k. ú. část obce, za účelem obsluhy jejich technických zařízení situovaných v tomto prostoru a vydat žalobcům a), b) manželům příjmení, žalobcům c), d) manželům příjmení, žalobkyni c) jméno příjmení a žalobcům f), g) manželům příjmení vždy po jednom klíči od tohoto nebytového prostoru a zajistit kompatibilitu klíčů a zámku od tohoto prostoru, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále byli žalovaní č. 1, 2 zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 125 574 Kč na účet jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas, a to v celém jeho rozsahu odvolala žalovaná č. 2, namítaje, že předmětné nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví s vymezenými jednotkami s tím, že pouhým porovnáním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí dle Prohlášení vlastníka a Změny č. 1 k prohlášení vlastníka muselo být jasné, že je zapsaný stav v rozporu s provedeným dokazováním. V Prohlášení vlastníka ve znění Změny č. 1 není vymezena jednotka č. 9 žalobce příjmení jméno příjmení (odvolací soud poznamenává, že anonymizováno jméno příjmení není žalobcem) a spoluvlastnické podíly žalobců jsou jiné, než jsou uvedeny v Prohlášení vlastníka ke dni 13. 12. 2013. Soud prvního stupně přehlédl, že nemovitost je kolaudována a zapsána v katastru nemovitostí jako rodinný dům, nikoli jako bytový dům. Společné prostory v rodinném domě neexistují a nikdy neexistovaly v rozsahu označovanými žalobci. Žalobkyně e) uzavřela Dohodu o změně prohlášení vlastníka č. 2 k předmětné nemovitosti dne 2. 11. 2015, přičemž s ní byli žalobci seznámeni před podpisem svých kupních smluv k předmětné nemovité věci. Uvedené dokládá e-mail Mgr. jméno příjmení, advokáta, ze dne 3. 11. 2015 adresovaný anonymizováno jméno příjmení (nyní anonymizováno). Z uvedeného vyplývá, že žalobci byli seznámeni s rozsahem a obsahem Prohlášení ze dne 2. 11. 2015, včetně plánku jednotlivého vymezení jednotek. Tuto informaci však žalobci před soudem zatajili s tím, že jejich právní zástupce sděloval informace o tom, že věděli o právní vadě prohlášení. Žalobci prokazatelně věděli o Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2, která má zásadní vliv na skutkový stav věci. Žalobci nedostáli své povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. Pokojným stavem je zcela jistě stav, který je založený na právních poměrech v souladu se zákonem, v dané věci konkrétně na Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2, se kterou byli žalobci seznámeni před uzavřením kupních smluv a vymezením společných částí dle shora označené Dohody o změně prohlášení vlastníka č. 2. Zjištění soudu prvního stupně, že původní vlastník (anonymizováno jméno příjmení) vymezila jednotku číslo v dotčené nemovitosti v rozporu s ust. § 2 písm. c) a písm. g) zákona o vlastnictví bytů, č. 72/1994 Sb., je v rozporu se skutkovým stavem, když existuje Dohoda o změně prohlášení vlastníka č. 2, kterou soud prvního stupně k důkazu neprovedl. Ust. § 2 písm. g) citovaného zákona přepokládá vymezení společných částí domu, které ovšem nemusí být u domu přítomny v rozsahu, jak je vymezoval shora označený právní předpis. Pokud došlo k úpravě Prohlášení vlastníka dne 2. 11. 2015 právě v té části týkající se řešené věci, pak soud prvního stupně nesprávně užil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na místo zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Není důvod hledět na právní jednání, se kterým byli žalobci seznámeni před vznikem vlastnictví, jako na absolutně neplatné, když byli seznámení s rozsahem a vymezením společných částí domu před podpisem kupních smluv, na základě nichž nabyli vlastnictví v domě. Stavebně technické řešení zkrátka nepočítalo se společnými částmi a prostor žalované a právního předchůdce byl pouze zmenšován na úkor jméno příjmení a jméno příjmení (jednotka číslo) a jméno příjmení (jednotka číslo). Žalovaná odkázala na právní závěry Ústavního soudu týkající se výkladu zákonného ustanovení s tím, že je nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Prioritou je ochrana smluvních vztahů dle zásady„ pacta sunt servanda“. Dále žalovaná poukázala na zásadu, že co není zakázáno, je dovoleno, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně (viz čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04).

3. Žalovaná navrhla dokazování v odvolacím řízení spočívající v Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2 a v e-mailové komunikaci mezi anonymizováno jméno příjmení a Mgr. jméno příjmení, advokátem s odůvodněním, že dokazování je přípustné z důvodu výjimky upravené v ust. 205a písm. a), písm. b) o. s. ř., neboť tyto důkazy osvědčují nesplnění podmínek řízení ze strany žalobců, kteří netvrdili rozhodné skutečnosti a rovněž vady řízení před soudem prvního stupně spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu, nesprávném použití právního předpisu a nesprávném právním posouzení. Žaloba byla žalobci podána v rozporu s hmotným právem, neboť při podání žaloby věděli o jiném skutkovém stavu, než tvrdili v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud žalobu zamítl a žalobce zavázal povinností nahradit žalované vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalobci se odvolali do výroku II. napadeného rozsudku s cílem právního posouzení užití vyhlášky č. 177/1996 Sb., když žalobci svůj nárok opřeli o ust. § 9 odst. 3 ve výši 2 000 Kč za jeden úkon za jednu zastupovanou osobu, zatímco soud prvního stupně aplikoval ust. § 9 odst. 1 s nárokem ve výši 1 200 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou osobu. Žalobci navrhli, aby odvolací soud jim přiznal nárok na náhradu nákladů řízení se sazbou vyčíslenou podle ust. § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobců a žalované č. 2, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání ani jednoho z účastníků řízení není důvodné.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednatelka žalované č. 2 (anonymizováno příjmení jméno) v pozici tehdejší výlučné vlastnice domu adresa vymezila jako nebytový prostor číslo mimo jiné místnost, kde se nachází společné části domu (zejména rozvody vody a kanalizace). Z technického řešení a funkce tohoto prostoru jednoznačně plyne, že není prostorem určeným k určitému způsobu užívání (jako jednotka), nýbrž je prostorem neoddělitelně spojeným se společnými částmi domu a jako takový je určen k užívání všem uživatelům jednotek v domě, tj. jedná se o společnou část domu, která je ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě (viz rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 4519/2016). Za této situace v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba učinit závěr, že předmětný nebytový prostor vymezený jako číslo platně nevznikl, neboť prohlášení vlastníka je v části, v níž byl vymezen, neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem na podkladě § 39 obč. zák., zákona č. 40/1964 Sb. platného a účinného v době realizace prohlášení vlastníka. V prohlášení vlastníka musí být jednotky a společné části domu vymezeny v budově beze zbytku, tj. musí být vymezeny veškeré prostory domu, a pakliže prostory nyní zapsané jako číslo platně vymezeny jako nebytová jednotka nebyly, je nutno na ně pohlížet jako na společné části domu ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, tj. shodně jakoby je vlastník vůbec nevymezil. Jestliže předmětný prostor je ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě, pak má být také všem spoluvlastníkům, tedy i žalobcům přístupný, tj. měli by k němu mít k dispozici klíč. V dané věci nebylo sporu o tom, že původní žalovaná příjmení příjmení jméno, jakož i posléze její syn (žalovaný č. 1) a následně žalovaná č. 2 klíči k předmětnému prostoru disponují a odmítají je s různou argumentací vydat žalobcům. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že žalobci se negatorní (zápůrčí) žalobou důvodně domáhají zdržení se zásahu do jejich spoluvlastnického práva k uvedenému prostoru v podobě požadavku na vydání klíčů kompatibilních se zámkem, a to v souladu s ust. § 126 obč. zák., z. č. 40/1964 Sb. (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost uvedenou ve výroku I. napadeného rozsudku. Rovněž vysvětlil, proč z některých důkazů nevyvodil podstatné závěry, dále konstatoval, že jako snaha o smír rozhodně nemůže být interpretována nabídka žalované č. 2 k odkupu podílu 1/9 za 50 000 Kč, později za 100 000 Kč každému z žalobců, když tito jsou podílovými spoluvlastníky předmětného prostoru jako společné části domu, a jestliže žalovaná chybou v prohlášení vlastníka zapříčinila protizákonný stav a nyní by měla od žalobců v rámci„ smíru“ inkasovat 400 000 Kč výměnou za poskytnutí klíčů ke společnému prostoru, jeví se taková nabídka jako rozporná s dobrými mravy. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované č. 2 o nedostatku aktivní legitimace žalobců s tím, že aktivně legitimované může být jedině společenství vlastníků. Pokud jsou žalobci spoluvlastníky prostoru, kde se nacházejí společné části domu, pak jedině oni jsou aktivně legitimováni k podání žaloby na ochranu proti neoprávněným zásahům do jejich spoluvlastnického práva. Společenství vlastníků jednotek žádné části domu nevlastní. O nákladech řízení soud rozhodl na podkladě ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy dle kritéria úspěchu ve věci, přičemž jeden úkon právní služby za jednu zastupovanou osobu honoroval částkou 1 200 Kč, vycházeje z tarifní hodnoty 10 000 Kč dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále již jen advokátní tarif – AT).

7. Před konáním odvolacího jednání žalovaná navrhla doplnit dokazování o e-mailovou komunikaci mezi právním předchůdcem žalované, žalobci, panem příjmení a panem příjmení, a to ohledně odkupu předmětného nebytového prostoru. Dále o výpověď příjmení příjmení k odsouhlasení odkupu nebytového prostoru ze strany Společenství vlastníků domu adresa, část obce a o zápis ze shromáždění Společenství vlastníků domu adresa, část obce ze dne ze dne 5. 1. 2019, kde byl odsouhlasen odkup nebytového prostoru řešeného v dané věci. Žalovaná č. 2 uplatněnými důkazy hodlala prokázat, že žalobci vždy věděli o výlučném vlastnictví v osobě žalované č. 2 a dále též jejího právního předchůdce, čímž žalovaná č. 2 zpochybňuje tvrzení žalobců o tom, že vždy považovali předmětný nebytový prostor za společnou část domu. Žalobci si koupili své jednotky v rozsahu, který byl vymezen ve smlouvě podle prohlášení vlastníka a je otázkou, proč by žalobci měli mít právo užívat prostory, za které nikdy nezaplatili žalované ani jejímu právnímu předchůdci.

8. K dotazu odvolacího soudu, jaký dopad má na samou věc žalovanou č. 2 tvrzená vadná právní kvalifikace nároku, žalovaná č. 2 poukázala na prioritu řízení o změnu prohlášení vlastníka ve smyslu ust. § 1168, dále na ust. § 3029 odst. 1, § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. (přechodná ustanovení) a ust. § 1012 a 1040 citovaného zákona Odvolací soud názor žalované č. 2 nesdílí, vycházeje z výslovného znění ust. § 1168 odst. 1 citovaného zákona, z něhož vyplývá, že jde o návrhové řízení, které vyvoláno dosud nebylo, alespoň nebylo ničeho v tomto ohledu tvrzeno, a tudíž ani prokazováno. K tvrzení žalované č. 2 o tom, že žalobci věděli před podpisem kupní smlouvy o dohodě, o změně prohlášení vlastníka č. 2, a tudíž není pravdou, že žalobci vždy považovali předmětný nebytový prostor za společnou část domu, odvolací soud uvádí, že tato skutečnost nemá na výsledek sporu, posouzený soudem prvního stupně, jakýkoliv vliv, a to s ohledem na odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud předmětný prostor z důvodů výše uvedených platně nevznikl, to je v důsledku rozporu se zákonem a jedná se tedy o absolutně neplatný právní úkon, případná vědomost žalobců o právní vadě nepůsobí následek požadovaný žalovanou č. 2. Pokud žalovaná č. 2 dále argumentovala rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2022, č. j. 54 Co 214/2022-139, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2022, č. j. 15 C 94/2019-107, odvolací soud s ohledem na dataci citovaného rozsudku (tedy po vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně) tento jako důkaz připustil a provedl jej, aniž však z něho zjistil relevantní skutečnosti mající vliv na řešenou věc. Citovaným rozsudkem byla ve sporu žalobce Společenství vlastníků domu adresa, část obce, proti žalované příjmení příjmení jméno, uložena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 22 644 Kč se specifikovaným příslušenstvím včetně povinnosti k náhradě nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaná jako (mimo jiné) vlastník jednotky číslo jíž je žalobce správce, neuhradila stanovené příspěvky na výdaje spojené se správou domu a příspěvky na opravy, rekonstrukce a modernizace domu. Městský soud v Praze v odůvodnění konstatoval, že pokud Okresní soud v Klatovech v řízení o vydání klíčů k jednotce číslo vyslovil úvahu o charakteru jednotky, správnosti jejího zápisu v katastru nemovitostí a o obecných pochybnostech o vlastnické struktuře uvedené jednotky, tyto úvahy v rozhodnutí citovaného řízení pro odvolací soud nejsou závazné. Žalovaná netvrdí, že by nebyla vlastníkem jednotky číslo pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech. Pokud se žalovaná domáhá zproštění povinnosti k platbám příspěvku za jednotku číslo měla by tvrdit, že nikdy nebyla vlastníkem předmětné jednotky, pročež jí povinnost k náhradě příspěvku za tuto jednotku nestíhá. Místo toho však žalovaná zjevně účelově toliko odkazuje na obsah rozhodnutí jiného soudu ve snaze prodloužit stávající řízení, což ostatně potvrzuje i fakt, že proti odkazovanému rozhodnutí podala odvolání. Tento procesní postup tak činí její argumentaci vnitřně rozpornou, když se dovolává obsahu rozhodnutí, proti kterému však současně brojí odvoláním. Odvolací soud poznamenává, že z uvedeného odůvodnění je zřejmé, že jednatelka žalované č. 2 se v řízení před Městským soudem v Praze bránila výsledkem sporu, promítnutého v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, tedy že jednotka číslo nemá charakter nebytového prostoru, současně, jak Městský soud v Praze zdůrazňuje, proti rozsudku soudu prvního stupně brojí odvoláním. Otázku charakteru předmětného prostoru Městský soud v Praze neřešil. Nezbývá pak než obranu žalované pojmenovat jako účelovou až obstrukční a tudíž nevěrohodnou.

9. Odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům žalované č. 2 spočívající ve výslechu příjmení příjmení a e-mailové komunikace a zápisu ze shromáždění Společenství vlastníků domu adresa, část obce, ze dne 5. 1. 2019, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo řádně zkoncentrováno a navržené důkazy jsou proto nepřípustnou novotou ve smyslu ust. § 119a a 205a o. s. ř. Shodně pak třeba hodnotit i prohlášení svědka příjmení příjmení ze dne 31. 10. 2021, předložené žalovanou č. 2 při odvolacím jednání. Soud prvního stupně poučil o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. při ústním jednání konaném dne 25. 5. 2022, tudíž žalované č. 2 s ohledem na dataci důkazů nic nebránilo, aby je včas označila, přičemž s ohledem na povahu uplatněného nároku a jeho posouzení nebylo důvodu pro poučení toho kterého účastníka ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. (usnesení ÚS sp. zn. IV. ÚS 2378/18 ze dne 9. 10. 2018 či usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 1336/2011 ze dne 12. 12. 2012).

10. Žalovaná č. 2 při odvolacím jednání zpochybnila tvrzení žalobců o tom, že požadovanými klíči nedisponují a jako důkaz označila výše uvedené prohlášení příjmení příjmení. Namítla, že technologie umístěné v jednotce číslo nespadají do podílového spoluvlastnictví vlastníků bytových jednotek, současně však připustila, že minimálně zde umístěné vodoměry nejsou v jejím výlučném vlastnictví. Odvolací soud nesouhlasí ani s námitkou o nedostatku aktivní legitimace žalobce a ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, a pouze doplňuje, že judikatura za účinnosti předchozí právní úpravy vysvětlila, že ve věcech spojených se správou domu Společenství vlastníků nejedná z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jakoby samo bylo vlastníkem, tzv. vlastním jménem a na vlastní účet. Ust. § 1196 odst. 2 NOZ hovoří pouze o tom, že Společenství je při uplatňování práv z vadného plnění zákonným zástupcem vlastníků jednotek a se správou domu a pozemku toto zastupování výslovně nespojuje. Z uvedeného ustanovení lze tedy dovodit, že společenství nemůže uplatnit předmětné nároky vlastním jménem a na svůj účet jako nároky své, a že by i nadále mohly platit judikaturní závěry, že nositeli těchto nároků jsou vlastníci jednotek (viz článek z 27. 7. 2017, e-právo, aktivní legitimace při uplatňování práv z vadného plnění při vadách společných částí domu). Jinými slovy lze analogicky v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů bezpečně uzavřít, že žalobci jako vlastníci jednotlivých bytových jednotek jsou aktivně legitimováni domáhat se přístupu ke společné části domu, jak soud prvního stupně správně dovodil (rozsudek NS ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 26 Cdo 287/2018).

11. Odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně včetně odkazu na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 26 Cdo 1184/2016 ze dne 3. 5. 2017) souhlasí a v podrobnostech odkazuje na jím podané odůvodnění v napadeném rozsudku. Relevantní tudíž odvolací soud neshledal žádnou z odvolacích námitek, ať již spočívající v tvrzení, že v katastru nemovitostí je stavba, v níž se nachází předmětná jednotka číslo zapsána jako rodinný dům a nikoliv bytový dům, či v tvrzené vědomosti žalobců o právní vadě, jak ji popsal soud prvního stupně. Jiný slovy tyto výhrady nemají žádný vliv na správnost posouzení učiněné soudem prvního stupně. Zbývá jen dodat, že v předmětném řízení byla jako předběžná otázka řešena otázka charakteru jednotky číslo vymezené jako nebytový prostor s tím, že východiskem je zápis v katastru nemovitostí, ale jen pokud není prokázán opak, který však, a to ve prospěch charakteru společného prostoru, prokázán byl.

12. Odvolací soud proto dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil včetně nákladového výroku, když odvolací soud rovněž souhlasí s východiskem tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 AT, jak učinil soud prvního stupně (výrok I.). Ani odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 AT, neboť řešená věc nespadá pod věci vyjmenované pod písmeny a) – e) citovaného ustanovení.

13. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224, tedy vycházeje z kritéria úspěchu ve věci, a to na straně žalobců ve vztahu k odvolání žalované č. 2, proto jim náleží náhrada sestávající se z odměny za 1,5 úkonu právní služby, tj. 12 600 Kč, a to za odvolání do nákladového výroku, za které náleží odměna ve výši jedné poloviny dle § 11 odst. 2 písm. c) AT, a za účast u jednání, dále ze dvou režijních paušálů po 300 Kč, tj. 600 Kč a z 21% DPH ve výši 2772 Kč, celkem ve výši 15 972 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobců (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

14. Žalobci nebyli se svým odvolání do výroku II. úspěšní, žalovanému č. 1 však žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.