KSPL 11 Co 160/2023-503

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně, narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně. Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená rodné přijmení Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_006⟫ o určení dědického práva ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 C 86/2020 – 451

Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výroku pod bodem II, o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele jméno FO, narozeného datum, posledně bytem adresa – Anonymizováno adresa, zemřelém dne datum (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč (výrok II). Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. v okolnostech dané věci. Ty spatřoval v prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej ve zdravotnickém zařízení, vypravila mu pohřeb a uhradila jeho náklady. Na druhé straně žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo vyplývá ze zákonné dědické posloupnosti. Výjimečnost dané věci soud shledal v tom, že žalobkyně subjektivně byla a je přesvědčena, že byla zůstavitelovou družkou a z tohoto titulu s ním vedla společnou domácnost. Otázka vedení společné domácnosti je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování a žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem. Za této situace je aplikace ust. § 150 o. s. ř. dle názoru soudu prvního stupně na místě.

2. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o nákladech řízení, podala žalovaná včasné odvolání, v němž označila rozhodnutí o nákladech řízení za nepředvídatelné a svévolné. Vytýkala soudu prvního stupně, že výrok o nákladech řízení byl vyhlášen v jiném znění (náklady řízení byly přiznány žalované). Dále soudu vytýkala, že rezignoval na svou povinnost pohlížet na ust. § 150 o. s. ř. pohledem úspěšného účastníka a zvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových poměrů žalované. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, týkající se nutnosti vytvořit procesní prostor pro vyjádření stran sporu k záměru moderovat náklady řízení. Dále namítala, že soud prvního stupně použil ust. § 150 o. s. ř., aniž o to žalobkyně žádala. K soudem uvedeným důvodům pro moderaci povinnosti k náhradě nákladů úspěšné žalované tato uvedla, že žádný z těchto důvodů není dán, rozhodnutí není řádně a přesvědčivě odůvodněno a nelze rovněž seznat, z jakého důvodu soud moderoval právo na náhradu nákladů právě na 50%. Dále uváděla své námitky k jednotlivým soudem nepřiznaným položkám uplatněných nákladů. Domáhala se změny napadeného výroku tak, že jí bude přiznáno právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů v částce 169 597,60 Kč.

3. Žalobkyně považovala napadený výrok za správný a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soudem vyhlášený výrok o nákladech řízení není v rozporu s výrokem uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku. Dále uvedla, že soud prvního stupně respektoval judikaturu Ústavního soudu, týkající se použití ust. § 150 o. s. ř. před vyhlášením rozsudku bylo soudem sděleno, že zvažuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Skutečnost, že se jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, neúčastnila žalovaná ani její zástupce, nelze klást k tíži žalobkyně, neboť oba se z tohoto jednání omluvili a nežádali o odročení jednání. Žalobkyně dále obsáhle rozváděla důvody, o nichž má za to, že jsou hodné zvláštního zřetele, pro které je na místě použití ust. § 150 o. s. ř. Vyjadřovala se rovněž k námitkám žalované směřujícím proti nepřiznání práva na náhradu nákladů za některé uplatněné úkony.

Odvolací soud projednal odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobkyně i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení ani změnu tohoto výroku. K tomu nemusel podle ust. § 214 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. nařizovat jednání.

4. Podle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Obecně, pokud není v zákoně stanoveno jinak, soud o náhradě nákladů rozhoduje podle úspěchu ve věci (ust. § 142 o. s. ř.).

5. Podle procesního úspěchu ve věci má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení úspěšný účastník podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. V odůvodněných případech může soud použít ust. § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

7. Protože o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhoduje i bez návrhu, ex officio, je věcí soudu zjistit stanovisko stran sporu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a poskytnout jim prostor pro uplatnění práva na náhradu nákladů řízení. Výjimku tvoří pouze rozhodování o náhradě nákladů řízení ve zkrácených řízeních, v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, když nebylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření nebo zajištění důkazu.

8. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mj. i v návrzích a podáních účastníků řízení. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup třeba označit za porušující právo účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06).

9. Při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou „úspěchu ve věci“, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu. Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3070/14).

10. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015 a další).

11. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. K takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu (srov. nález Ústavního soudu z 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, obdobně nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 899/15 a další).

12. Písemné vyhotovení rozsudku musí obsahovat rovněž odůvodnění výroku o nákladech řízení. Zdůrazňuje to též judikatura Ústavního soudu, jež považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení, a z tohoto důvodu i na ně vztahuje zásady spravedlivého procesu. Především platí, že také rozhodnutí o nákladech musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci (viz. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 a řada dalších). Nestačí proto pouhý odkaz na ustanovení občanského soudního řádu. V rozhodnutí musí být odůvodněno, proč soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, včetně konkrétního vyčíslení výše nákladů řízení. Tyto požadavky platí i tehdy, uchýlí-li se soud k aplikaci § 150 o. s. ř. Judikatura Ústavního soudu požaduje, aby své rozhodnutí přitom řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dostačující (IV. ÚS 2014/12).

13. Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 3125/16).

14. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití § 150 občanského soudního řádu dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje (III. ÚS 132/20).

15. V přezkoumávané věci soud prvního stupně při jednání dne 11. 5. 2023 za přítomnosti obou účastnic a jejich zástupců ukončil dokazování a po přednesení závěrečných návrhů obou stran sporu jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku. Při tomto jednání žádná z účastnic nenavrhla v případě svého neúspěchu aplikaci ust. § 150 o. s. ř. a ani soud prvního stupně se o použití tohoto zákonného ustanovení nezmínil. Při jednání dne 16. 5. 2023, z něhož se omluvila žalovaná a její zástupce s tím, že předpokládali, že při něm dojde pouze k vyhlášení rozhodnutí, soud přítomné žalobkyni a jejímu zástupci sdělil, že „ohledně náhrady nákladů řízení zvažuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř.“. Neuvedl však, z jakého důvodu o uplatnění moderačního práva uvažuje, případně v jakém rozsahu. Zástupce žalobkyně se poté vyjádřil tak, že „se soudem souhlasí“. Poté byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 50% celkových nákladů v částce, jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku. V okamžiku vyhlášení rozsudku soud prvního stupně neměl k dispozici vyčíslení nákladů uplatňovaných žalovanou, neznal jejich požadovanou výši.

16. Z obsahu spisu vyplývá, jak je uvedeno výše, že není opodstatněná námitka žalobkyně, podle níž mělo dojít k vyhlášení výroku o nákladech řízení v jiné podobě, nežli bylo uvedeno v písemném vyhotovení rozsudku. Z obsahu spisu však rovněž vyplývá, že žalovaná neměla vůbec možnost vyjádřit se k soudem zamýšlenému rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně k zamýšlené aplikaci ust. § 150 o. s. ř. K stručnému sdělení soudu, že zvažuje aplikaci tohoto zákonného ustanovení, se však kvalifikovaně nemohla vyjádřit ani sama žalobkyně, v jejíž prospěch bylo pak ust. § 150 o. s. ř. soudem použito. Důsledkem tohoto nesprávného postupu soudu pak je, že se obě účastnice podrobně vyjadřují k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně až v odvolání a ve vyjádření k němu, kdy žalovaná se soudem uváděnými důvody nesouhlasí a žalobkyně je v podstatě přejímá. Žalované pak v tomto případě nelze klást k tíži ani její omluvu neúčast (a současně neúčast jejího zástupce) na jednání, kde mělo dojít pouze k vyhlášení rozhodnutí, aniž soud prvního stupně po závěrečných návrzích avizoval možné použití moderačního práva a důvody tohoto postupu.

17. V okamžiku, kdy o odvolání žalované rozhodoval odvolací soud, již bylo zřejmé, že soud prvního stupně přistoupil k moderaci nákladů řízení úspěšné žalované v rozsahu 50% jejich výše. Je také zřejmé, že žalobkyně se s důvody uvedenými soudem prvního stupně ztotožňuje. Odvolací soud však je přesto nucen konstatovat, že soudem prvního stupně nebyla respektována již dlouhodobě konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu ČR. Skutečnost, že žalované svědčí dědické právo na základě zákonné posloupnosti a že žalovaná o zůstavitele neprojevovala zájem, není pro posouzení splnění předpokladů pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. významná. Žalované by zákonné dědické právo svědčilo bez ohledu na to, zda se sama o zůstavitele starala, či zda se o něj staral kdokoli jiný (v daném případě žalobkyně). Významné není ani subjektivní přesvědčení žalobkyně, že se zůstavitelem sdílela společnou domácnost, když toto své tvrzení neprokázala, přestože v řízení bylo provedeno množství důkazů. Ani prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele starala, navštěvovala jej ve zdravotnickém zařízení a vypravila mu pohřeb, sama o sobě nemůže být výjimečným důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který je na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř., když tyto skutečnosti neprokazují, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z tohoto důvodu o společnou domácnost pečovala, což je podmínkou dědění podle ust. § 1637 občanského zákoníku.

18. Soud prvního stupně se proto musí zabývat všemi okolnostmi této konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic. Takové úvahy však odůvodnění napadeného rozhodnutí prozatím postrádá. Shledá-li pak v dalším řízení soud takové specifické okolnosti této konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšné žalobkyni mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé, řádně své rozhodnutí odůvodnění tak, aby jeho závěry bylo možno přezkoumat.

19. Protože z odůvodnění výroku o nákladech řízení nelze prozatím učinit závěr, že je na místě aplikace ust. § 150 o. s. ř., případně v jaké míře a z jakého důvodu, odvolacímu soudu nezbylo, nežli tento výrok podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a věc vrátit v rozsahu odvoláním napadeném tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm pak soud prvního stupně bude dbát pokynů odvolacího soudu, své rozhodnutí následně řádně odůvodní, a vypořádá se rovněž s argumentací žalované v odvolání (i pokud namítá nesprávné rozhodnutí o nepřiznání nákladů za některé úkony) a s argumentací žalobkyně ve vyjádření k odvolání. Rozhodne rovněž o nákladech odvolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné.