KSPL 55 A 30/2022-70

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: N. V. T. zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 proti žalované:

Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 4. 2022, č.j. MV-46876-4/SO-2022, takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 4. 2022, č.j. MV-46876-4/SO-2022, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinn a uhradit žalobci náklady řízení ve výši 16 600 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta.

I. Předně je nezbytné upozornit na to, že v předmětné věci již rozhodoval Krajského soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č.j. 43 A 61/2019-31, kterým bylo zrušeno předchozí napadené rozhodnutí. Krajský soud v Praze v rozsudku uvedl: „Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců správní orgán dlouhodobé vízum cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Ve správním řízení bylo na podkladě listinných důkazů (nikoliv úředních záznamů, jak namítá žalobce) zjištěno, že žalobci byla udělena zaměstnanecká karta na období od 10. 4. 2017 do 30. 10. 2018, a to pro výkon pozicem. d. m. z. s místem výkonu práce Hlavenec 161 u zaměstnavatele TRW - Carr. Žalobce od 2. 5. 2017 přinejmenším do 14. 1. 2019 sice vykonával prácim. d. m. z. s místem výkonu práce Hlavenec 161, nikoliv však pro zaměstnavatele TRW - Carr, ale pro zaměstnavatele VM solution. Žalobce tedy vykonával práci pro jiného zaměstnavatele, než mu umožňovala zaměstnanecká karta. Soud žalované přisvědčuje, že žalobce vykonával práci v rozporu se zaměstnaneckou kartou, což dle § 5 písm. e) bodu 2. zákona o zaměstnanosti představuje nelegální práci. Stejně tak má žalovaná pravdu, že výkon nelegální práce může představovat závažnou překážku pobytu ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. To však neznamená, že ji představovat musí. Ze zákona neplyne, že by každé porušení pravidel o zaměstnávání cizinců automaticky zakládalo závažnou překážku pobytu. To potvrzuje judikatura, podle níž „nikoliv každé porušení § 5 písm. e) bodu 2. ve spojení s § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti musí být automaticky považováno za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 66/2019 - 41, odst. 16, nebo ze dne 8. 8. 2019, č. j. 9 Azs 167/2019 - 29, odst. 16). Podobně NSS v rozsudku ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 275/2019 - 43, připomněl, že „judikatura Nejvyššího správního soudu setrvává na názoru, že jednání cizince, které naplňuje znaky porušování právních předpisů nebo jejich obcházení (včetně výkonu nelegální práce) je jedním z primárních ukazatelů, že by zde mohla nastat závažná překážka pobytu na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Vždy je však třeba hodnotit intenzitu a závažnost jednání cizince v kontextu skutkových okolností daného případu“ (odst. 21). Dle rozsudku NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019 - 27, musí jít „o jednání natolik závažné, že další prodloužení či vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu neumožňuje“ (odst. 27). Judikatura NSS také zdůrazňuje, že „hypotézu v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (jiná závažná překážka pobytu cizince na území) nenaplní jakýkoliv nelegální výkon závislé práce, ale jen výkon práce dlouhodobý“ (rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 - 25, odst. 13). Tato dlouhodobost je v dosavadní judikatuře NSS spojována s dobou dvou let či delší (viz rozsudky ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 Azs 7/2019 - 19, odst. 18; ze dne 16. 5. 2018, č. j. 10 Azs 197/2017 - 53, odst. 12; či ze dne 3. 7. 2018, č. j. 6 Azs 178/2018 - 24, odst. 16 -17; ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 Azs 399/2020 - 33, odst. 28). Správní orgány postupovaly v rozporu s výše citovaným výkladem NSS a vůbec nehodnotily jednotlivé okolnosti posuzované věci. Ve svých rozhodnutích nezdůvodnily, proč výkon nelegální práce žalobcem v této věci představuje s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti závažnou překážku jeho pobytu na území, ale pouze ze samotného zjištění výkonu nelegální práce automaticky dovodily vznik závažné překážky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Přitom doposud zjištěné okolnosti projednávané věci dle soudu jasně svědčí ve prospěch závěru, že nelegální výkon práce žalobce v tomto případě závažnou překážku pobytu nepředstavuje. Žalobce totiž pracoval jako zaměstnanec na pozicim. d. v souladu s vydanou zaměstnaneckou kartou. Stejně tak v souladu s ní pracoval v prostorech společnosti TRW - Carr na adrese Hlavenec 161. Žalobce sice podepsal pracovní smlouvu se společností VM solution, ačkoliv dle zaměstnanecké karty měl pracovat pro společnost TRW - Carr. Tyto společnosti spolu úzce spolupracovaly, měly uzavřenu smlouvo o dílo, na jejímž základě zaměstnanci společnosti VM solution pracovali v prostorech společnosti TRW - Carr na zmíněné adrese. Žalobce tak pracoval na místě a pozici odpovídající vydané zaměstnanecké kartě, ale pouze pod hlavičkou jiného (nesprávného) zaměstnavatele. Byť se formálně jednalo o nelegální práci, jak soud vysvětlil výše, závažnost tohoto pochybení dle soudu zdaleka nedosahuje intenzity závažnosti ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a už vůbec nelze hovořit o zneužití pobytového oprávnění k výkonu nelegálního zaměstnání, jak jednání žalobce popsalo ministerstvo v prvostupňovém rozhodnutí.”

Kasační stížnost žalované byla následně zamítnuta rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2022, č.j. 8 Azs 160/2021-44. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením krajského soudu a doplnil, že „na stěžovatelce nyní je, aby při posuzování žalobcovy žádosti zohlednila veškeré okolnosti daného případu, jak je popsal krajský soud v napadeném rozsudku. Pokud přesto dospěje k závěru, že výkon nelegální práce v daném případě dosahoval takové intenzity, že se o závažnou překážku žalobcova pobytu na území jednalo, je povinna svůj závěr dostatečně odůvodnit.”

II. Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního a napadeného rozhodnutí, správní orgány zcela opustily dosavadní stav řízení a nepostupovaly podle závazných právních názorů vyslovených Krajským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem.

Prvoinstanční orgán opět vyslovil, že byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, přičemž výslovně uvedl, že postupoval podle zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak prvoinstanční orgán uvedl: „Správní orgán má přesněji za to, že tím, že účastník řízení neoznámil v souladu s podmínkami stanovenými v § 42g odst. 7 až 10 zákonač. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 31. 7. 2019, změnu zaměstnavatele, tedy to, že hodlá být napříště zaměstnáván u zaměstnavatele, Carrier Refrigeration Operation Czech Republics.r.o., na pracovní pozici u volného pracovního místa uvedeného v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod číselným označením 16 716 840 709, nemůže plnit účel povoleného pobytu na území, v čemž je nutno spatřovat jinou závažnou překážku jeho dalšího pobytu na území.”

Podobně žalobce poukázal na to, že rozsudkem Krajského soudu v Praze sp.zn. 43 A 61/2019 a následně pak rozhodnutím žalované ze dne 10. 6. 2021, č.j. MV-87916-14/SO-2019, se věc vrátila časově do doby, jako by rozhodnutí prvoinstančního orgánu ze dne 18. 3. 2019 vůbec nebylo vydáno, tedy do doby původně zahájeného správního řízení, pro které byla rozhodná právní úprava zákona o pobytu cizinců v době podání žádosti tedy – ke dni 29. 8. 2018. Za takové situace je pak v příkrém rozporu se všemi obecnými zásadami správního řízení zamítnout jeho žádost s odkazem na novelu zákona s účinností od 31. 7. 2019. Takový postup ve výsledku sankcionuje žalobce za výkon jeho práva – podání úspěšné správní žaloby ke Krajskému soudu v Praze – kdy naopak by správní orgány na takovém základě měly vyjít žalobci v maximálně možné míře vstříc, a to zejména a především s ohledem na skutečnost, že k popsané situaci došlo výhradně jejich pochybením a nezákonným postupem.

Žalobce dále uvedl, že má navíc za to, že plně v souladu s rozhodnou právní úpravou zákona o pobytu cizinců podal podle § 41 odst. 8 správního řádu žádost v rámci tohoto správního řízení, aby jeho žádost byla nadále posuzována jako žádost o prodloužení zaměstnanecké karty u jiného než původního zaměstnavatele (přičemž výhradně vzhledem k nezákonnému postupu správních orgánů došlo k nemožnosti prodloužit zaměstnaneckou kartu na původní pracovní pozici). Žalovaný měl dle žalobce povinnost o ní také rozhodnout a tuto projednat.

Žalobce dále konstatoval, že nad rámec uvedeného poukazuje na to, že zákonná úprava, na kterou žalovaná v napadeném rozhodnutí odkazuje – oznámení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty, mu toto oznámení podat znemožňuje, kdy dle 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců nemůže vinou nezákonného rozhodnutí jak prvoinstančního orgánu, tak žalované předložit doklad prokazující, že jeho dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo doklad prokazující, ke kterému dni tento vztah skončil, přičemž i s odkazem na § 63 odst. 1 téhož zákona se musí jednat o doklad prokazující, že pracovní poměr neskončil dříve než před 60 dny přede dnem učinění oznámení. Takový doklad však žalobce výhradně vinou nezákonného postupu žalované nemůže předložit. Navíc – opětovně – s odkazem na právní úpravu rozhodnou ke dni podání žádosti zdůrazňuje, že podal žádost o změnu obsahu žádosti a prvoinstanční orgán měl za povinnost o ní meritorně rozhodnout a tuto projednat, což však neučinil. Navíc žalovanou poukázaná judikatura se nevztahuje k rozhodnému znění zákona o pobytu cizinců ke dni podání žádosti žalobce. Napadené rozhodnutí je tak nejen nezákonné, ale i zcela nepřezkoumatelné.

Napadené rozhodnutí je dle žalobce rovněž nepřezkoumatelné v otázce dopadu negativního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce v tomto kontextu zdůrazňuje, že v rámci odvolacího řízení namítl délku pobytu v České republice současně se sociálním, materiálním a pracovním zázemím. Správní orgán se však při zkoumání této otázky v napadeném rozhodnutí pouze omezil na dle jeho názoru zcela obecná konstatování. Dle žalobce z popsaného hodnocení v rámci odůvodnění žalované nevyplývá žádné hodnocení jeho situace, respektive hodnocení je výhradně paušální, ať již se týká jeho rodinných a soukromých poměrů, tak stupně integrace do majoritní české společnosti. Aby správní orgán mohl poměřit tento dopad, musí nejprve stav soukromého a rodinného života na území zjistit. V tomto případě správní orgán tímto způsobem vůbec nepostupoval, pokud vůbec soukromý a rodinný život žalobce nezjistil a nezjišťoval, nemohl ho tak vůbec ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců poměřit. V této otázce je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

III. Soud má za to, jsou správní rozhodnutí vnitřně rozporná.

Žalobce podal žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty již 29. 8. 2018. Řízení bylo ukončeno až vydáním napadeného rozhodnutí dne 13. 4. 2022, tedy teprve po uplynutí více jak tří a půl let ode dne podání žádosti. A to přičiněním správních orgánů, které vydaly nezákonná rozhodnutí a žalovaná následně i bezdůvodnou kasační stížnost.

Ačkoli prvoinstanční orgán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí výslovně uvedl, že žádost žalobce zamítl podle zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném do 30. 7. 2019”, jinou závažnou překážku pobytu na území spatřoval v tom, že žalobce neoznámil změnu zaměstnavatele v souladu s podmínkami stanovenými v § 42g odst. 7 až 10 zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném od 31. 7. 2019.”

Rozhodoval-li tedy prvoinstanční orgán podle zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném do 30. 7. 2019”, ztěží mohl v neprospěch žalobce aplikovat ustanovení 42g odst. 7 až 10 „ve znění účinném od 31. 7. 2019.” V tomto znění toto ustanovení do 30. 7. 2019, neexistovalo.

Výroku prvoinstančního rozhodnutí svědčí skutečnost, že ustanovení § 42g odst. 7 až 10 zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném od 31. 7. 2019”, bylo zavedeno novelou provedenou zákonemč. 176/2019 Sb. Podle bodu 1. přechodných ustanovení k tomuto zákonu, řízení podle zákonač. 326/1999 Sb. zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne pravomocně neskončené se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákonač. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle bodu 4. přechodných ustanovení k tomuto zákonu se výkon práce na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas Ministerstvem vnitra podle § 42g odst. 7 a 8 zákonač. 326/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považuje za výkon práce na pracovní pozici oznámené podle § 42g odst. 7 až 10 zákonač. 326/1999 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na to, že v případě žalobce nebyl takový souhlas udělen, tento bod se na případ žalobce nevztahuje.

Dlužno v této souvislosti zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2016, č.j. 6 Afs 103/2015-61, který konstatoval: „Zrušením se řízení před správním (daňovým) orgánem opět dostává do fáze, kdy nebylo rozhodnuto o podaném opravném prostředku. Nepodává se žádný nový opravný prostředek, jímž by se zahajovalo nové řízení. Ani z ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. nelze dovozovat, že by se snad zahajovalo nové řízení, neboť soud pouze vrací věc do procesního stádia odvolacího řízení (srov. POTĚŠIL, Lukáš; et al. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 737). To ostatně podporuje i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, ze kterého vyplývá, že zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení (nikoliv zahajovat nové řízení) a řídit se přitom závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí soudu.”

Pokud správní orgány postupovaly podle zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném do 30. 7. 2019”, měly takto posuzovat i podání žalobce ze dne 22. 7. 2021, ve kterém požádal, aby jeho žádost byla posuzována tak, že žádá o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty pro výkon práce u zaměstnavatele Carrier Refrigeration Operation Czech Republics.r.o., k čemuž doložil také pracovní smlouvu.

Ač si správní orgány byly vědomy správného postupu podle zákona o pobytu cizinců „ve znění účinném do 30. 7. 2019”, takto nepostupovaly. Zde lze odkázat na str. 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaná uvedla: „Je pravdou, že účastník řízení v rámci nového projednání žádosti uvedl nového zaměstnavatele. Rovněž je pravdou, že pouhé předložení pracovní smlouvy k jinému zaměstnavateli do žádosti může být podle recentní judikatury správních soudů považováno za změnu obsahu žádosti ve smyslu § 41 odst. 8 zákonač. 500/2004 Sb. (viz např. na rozsudek Krajského soudu V Hradci Králové pobočky v Pardubicíchč. j. 52 A 5/2019-44 ze dne 5. 6. 2019, rozsudek Nejvyššího správního souduč. j. 2 Azs 354/2019-27 ze dne 16. 7. 2020.” Přirovnával-li pak prvoinstanční orgán na podobnost s případě souzeným Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 1 Azs 471/2020-69, pak toto srovnání není příkladné, neboť oproti věci souzené Nejvyšším správním soudem v nyní souzené věci žalobce oznámil správnímu orgánu prvního stupně změnu zaměstnavatele. IV. Nad rámec shora uvedeného je vhodné konstatovat, že „neoznámení změny zaměstnavatele v souladu s podmínkami stanovenými v § 42g odst. 7 až 10 zákonač. 326/1999 Sb., ve znění účinném od 31. 7. 2019”, není vůbec způsobilé naplnit neurčitý právní pojem jiné závažné překážky pobytu na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 4. 2021, č.j. 43 A 61/2019-31, resp. v pro správní orgány závazném právním názoru, zákona neplyne, že by každé porušení pravidel o zaměstnávání cizinců automaticky zakládalo závažnou překážku pobytu. Vždy je však třeba hodnotit intenzitu a závažnost jednání cizince v kontextu skutkových okolností daného případu. Musí jít o jednání natolik závažné, že další prodloužení či vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu neumožňuje.

Neoznámení změny zaměstnavatele má pro cizince pouze ten důsledek, že pro něho nenastanou pozitivní důsledky s tímto úkonem spojené. Tedy, že dojde k akceptování změny zaměstnavatele ze strany správních orgánů. Pro řízení o žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty k „původnímu” zaměstnavateli však neoznámení změny zaměstnavatele nemá žádný vliv. Pro toto řízení je podstatné, zda jsou ve vztahu k „původnímu” zaměstnavateli splněny podmínky pro vyhovění žádosti či nikoli. Eventuálně zda u „nového” zaměstnavatele nedochází k výkonu nelegální práce. Ne však pouze to, zda žadatel oznámil či neoznámil změnu zaměstnavatele.

IV. Posouzení věci soudem

Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaná souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákonač. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) o věci samé bez jednání.

V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

V. Rozhodnutí soudu

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

S ohledem na to, že i v nyní souzené věci se žalobce omezil výhradně na obecná tvrzení ohledně délky pobytu a existence rodinných a sociálních vazeb, tato svá tvrzení také nikterak nekonkretizoval, nelze za této situace tak nelze dospět k závěru o nezákonnosti vypořádání otázky přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí. Správní orgány se touto otázkou zabývaly, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná se výslovně vypořádala i s délkou pobytu žalobce na území České republiky i ostatními skutečnostmi známými správním orgánům z úřední činnosti.

VI. Odůvodnění neprovedení důkazů

Soud neprovedl žádný z žalobcem navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

VII. Náklady řízení

Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta za čtyři úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhláškyč. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce, jménem žalobce podal žalobu a následně dvě doplnění žaloby. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3 100 Kč. Za čtyři úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 12 400 Kč. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč, tj. za čtyři úkony na částku ve výši 1 200 Kč. Náklady řízení tedy činí celkem částku ve výši 16 600 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákonač. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč, neboť žalobce nebyl s tímto návrhem úspěšný, návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byl zamítnut (viz usnesení soudu ze dne 1. 6. 2022, č.j. 55 A 30/2022-42).

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 12. dubna 2023

Mgr. Alexandr Kryslv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.