KSPL 57 A 179/2018-145

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Lukáše Pišvejce a JUDr. Veroniky Burianové ve věci žalobkyně: M. P. zastoupena advokátkou Mgr. Barborou Kubinovou, sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3 proti žalovanému:

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-26385/2018-2, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-26385/2018-2 a rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. 1. 2018, č.j. ZCU 000627/2018, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Barbory Kubinové, advokátky.

I. Zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že v řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v zásadě platí, že se nejprve zjišťuje skutečnost, zda žadatel je absolventem zahraniční vysoké školy ve smyslu § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách (tj. splnění první podmínky). Není‑li tato podmínka splněna, tj. není‑li vysokoškolské vzdělání, o jehož uznání se žádá, zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách, správní orgán žádost o uznání zamítne, aniž by musel srovnávat studijní programy (tj. splnění druhé podmínky; viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021 ‑ 36; skutečnost, že nemusí dojít až ke srovnávání studijních programu, vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/2015 ‑ 60, bod 62).

V projednávané věci správní orgány uzavřely, že v případě vzdělání získaného žalobkyní se nejedná o zahraniční vzdělání v jeho pravém smyslu, nýbrž o vzdělání poskytované českou právnickou osobou, získané v České republice, bez české akreditace, tudíž jej není možné uznat podle § 89 a 90 zákona o vysokých školách. Navzdory této skutečnosti, však správní orgány zkoumaly rovněž splnění druhé podmínky, tj. posuzovaly, zda studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 stejného zákona). Jak bylo uvedeno shora – v obecné rovině je třeba vyjít z toho, že k srovnávání studijních programů se přistupuje až poté, co je prokázáno, že žadatel skutečně žádá o uznání zahraničního vysokoškolského studia a kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách (splnění první podmínky). Na druhou stranu případné (byť za určitých okolností nadbytečné) srovnání studijních programů a posouzení jejich podstatných odlišností (tj. splnění druhé podmínky) samo o sobě neškodí (superfluum non nocet), resp. nezpůsobuje nezákonnost správních rozhodnutí. Pokud by byl nesprávný závěr správních orgánů o nenaplnění jedné ze zákonných podmínek, zatímco by byl správný závěr o nenaplnění podmínky jiné, bylo by nezbytné shledat napadené rozhodnutí za zákonné.

Pokud jde o druhou podmínku, tj. skutečnost, že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 stejného zákona), krajský soud shledal srovnání provedené prvoinstančním orgánem za zcela nedostatečné. Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí s krajským soudem, že k tomu, aby bylo možné uzavřít, že studijní programy po jejich srovnání byly v podstatných rysech odlišné, je nezbytné vycházet z kvalifikovaného posouzení souboru znalostí a dovedností, které si student během studia osvojil. K tomu je nezbytné nejen popsat odlišnosti, ale současně srozumitelně odůvodnit, proč jsou odlišné v podstatných rysech.

Krajský soud konkrétně uvedl, že „že není podstatný prostý název předmětů státní závěrečné zkoušky. Obhajoba kvalifikační „bakalářské“ práce byla předepsána pro oba studijní programy. Stejně nepodstatným je i prostý fakt, že v zahraničním studijním programu bylo navíc vyučováno 38 dalších předmětů, když nebylo prokázáno, že zbylých 24 shodných k nabytí srovnatelného souboru znalostí a dovedností nepostačovalo. Obdobné platí pro prosté vyjmenování názvu předmětů, které se svým slovním pojmenováním neshodovaly s předměty zahraničního studijního programu. Jiný závěr nelze učinit ani k dalším namítaným „nesrovnalostem“ a „pochybnostem“ například ohledně „názvů předmětů, přiřazení hodinové dotace rozsahu a struktury výuky předmětů, v počtu dosažených zkoušek (zápočtů) v rámci daného předmětu a v členění a bližší specifikaci jednotlivých předmětů“, neboť bylo zcela a jen na správních orgánech, aby tyto pochybnosti řádným dokazováním při aplikaci shora uvedených ustanovení Lisabonské úmluvy odstranily.“

Nejvyšší správní soud konstatuje, že tento shrnující závěr krajského soudu je učiněn značně povšechně, bez toho, aby krajský soud reflektoval konkrétní zjištění správních orgánů, jak vyplývají z jejich rozhodnutí (zejména prvostupňového rozhodnutí, které se srovnání studijních programů věnuje na str. 2 až 5) a z obsahu správního spisu. V odůvodnění krajského soudu je pak zcela upozaděna skutečnost, že již v samotných dokumentech o obsahu a průběhu konkrétního studia žalobkyně ve srovnání s žalobkyní poskytnutým studijním plánem a sylaby zahraniční vysoké školy jsou významné rozdíly. Žalobkyně podle všeho v řízení předložila dokumenty, které se vztahují k jinému studijnímu programu, jež uskutečňuje Zakarpatská státní univerzita v Užhorodě (Ukrajina), nikoliv Moskevský institut podnikatelství a práva (Ruská federace). Ačkoliv žalobkyně byla prvostupňovým orgánem na tuto skutečnost upozorněna, reagovala vyjádřením, že podle sdělení Moskevského institutu podnikatelství a práva jsou tyto dokumenty autentické a relevantní ve věci nostrifikace.

Prvostupňový orgán pak ve svém rozhodnutí jmenuje řadu odlišností mezi konkrétním průběhem studia žalobkyně a autentickým studijním plánem. Například z dodatku diplomu žalobkyně plyne, že absolvovala státní závěrečnou zkoušku pouze ze dvou předmětů – teorie práva a interdisciplinární zkoušky, zatímco studijní plán předepisuje státní bakalářskou zkoušku ze 4 předmětů – teorie práva a státověda, občanské právo, správní právo a obchodní právo. Z podrobného porovnávání dodatku k diplomu žalobkyně s předloženým studijním plánem však vyplynuly rovněž další rozdíly spočívající především v názvech předmětů, v přiřazení hodinové dotace předmětů, v počtu dosažených zkoušek (zápočtů) v rámci daného předmětu a v členění a bližší specifikaci jednotlivých předmětů. S těmito skutečnostmi se krajský soud ve svém rozsudku nevypořádal. Není přitom zřejmé, jak měly správní orgány podle krajského soudu tyto pochybnosti o průběhu studia žalobkyně „řádným dokazováním při aplikaci ustanovení Lisabonské úmluvy odstranit“ v situaci, kdy samotná žalobkyně prvostupňový orgán výslovně ujistila, že předložený autentický studijní plán a související dokumenty jsou pro její nostrifikaci relevantní.

Pokud jde o vlastní srovnání studijního programu zahraniční vysoké školy s programem vyučovaným na Západočeské univerzitě v Plzni, Nejvyšší správní soud v obecné rovině souhlasí, že prosté srovnání názvů předmětů státní závěrečné zkoušky, počtu předmětů nebo vyjmenování názvů předmětů, které se svým slovním pojmenováním neshodovaly s předměty zahraničního studijního programu atd. – ještě samy o sobě nemusí vést k závěru o nesplnění druhé podmínky, tj. skutečnosti, že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 zákona o vysokých školách). Nicméně jak Nejvyšší správní soud uvedl shora (viz zejména body 29 a 30), tyto okolnosti nebyly jedinými důvody, na kterých správní orgány založily svá rozhodnutí, s čímž se krajský soud ve svém odůvodnění dostatečně nevypořádal. V neposlední řadě nelze vyloučit ani takovou situaci, kdy jednotlivé dílčí odlišnosti mohou ve svém souhrnu opodstatnit závěr, že se u srovnávaných studijních programů jedná o odlišnosti v podstatných rysech ve smyslu § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Prvostupňový orgán těchto dílčích odlišností ve svém rozhodnutí vyjmenoval celou řadu, přičemž krajský soud ve svém odůvodněně na ně odkazuje jen velmi obecně a povšechně.

II. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil k otázce odpovědnosti za náležité zjištění skutkového stavu v předmětném správním řízení, setrvává soud na svých původních závěrech o tom, že odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu leželo na správních orgánech.

Tento závěr odpovídá jak ustanovení § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, tak z judikatury Nejvyššího správního soudu. Zmínit lze například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č.j. 1 Azs 181/2018, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení dle § 52 správního řádu totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.” a.

Předně je vhodné upozornit na to, že k tomu, aby bylo možné posoudit, zda jsou či nejsou studijní programy po srovnání v podstatných rysech odlišné, je nezbytné mít k dispozici důkazní prostředky osvědčující obsah studijního programu zahraniční vysoké školy, zde Moskevského institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace, platného pro dobu studia žadatele. Bez těchto důkazního prostředků není možné ke srovnání programů přistoupit.

I zde platí § 50 odst. 1 správního řádu, podle kterého podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 50 odst. 2 věta první správního řádu, pak podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán.

Jistěže tyto důkazní prostředky může předložit sám žadatel, avšak v případě, že tak žadatel neučiní, je povinností správních orgánů, na kterých leží důkazní břemeno, tyto důkazní prostředky obstarat.

To samé platí pro případ, kdy zde existuje pochybnost o tom, zda žadatelem předložené důkazní prostředky se skutečně vztahují k obsah studijního programu zahraniční vysoké školy, zde Moskevského institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace, platného pro dobu studia žadatele. Pokud by se totiž žadatelem předložené důkazní prostředky k relevantnímu obsahu studijnímu programu zahraniční vysoké školy nevztahovaly, prosté jejich předložení či prohlášení žadatele, že se o ně jedná, by z nich důkazní prostředky k relevantnímu obsahu studijnímu programu zahraniční vysoké školy učinit nemohly. Stále by se jednalo o důkazní prostředky k jinému studijnímu programu, který není pro řádné srovnání studijních programů způsobilý.

Jak vyplývá z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, prvoinstanční orgán na straně 3 tohoto rozhodnutí uvedl: „Dokument předložený jako autentický s názvem „Studijní předměty” proto není z výše uvedených důvodů pro srovnání studijních programů relevantní. Západočeská univerzita proto dopisem ze dne 24. 3. 2014, č.j. ZCU 004473/2014 žadatelku upozornila, že jak vyplynulo ze stanoviska FPR ZČU, předložila zřejmě dokumenty - zejm. dokument Studijní předměty - které se vztahují k jinému studijnímu programu, který uskutečňuje Zakarpatská státní univerzita v Užhorodě (Ukrajina) (dokument opatřen i oficiálním razítkem Zakarpatské státní univerzity), nikoliv Moskevský institut podnikatelství a práva, Ruská federace, jehož studijní program skutečně absolvovala a jehož uznání se domáhá.” Prvoinstanční správní orgán poté, vycházejíc ze závěru, že „odpovědnost za předložení relevantních skutečností nese především žadatelka”, bez dalšího přistoupil porovnání studijních programů.

Jak uvedeno shora, tento postup správních orgánů nebyl správný. Správní orgány byly povinny postavit na jisto, zda se jedná nebo nejedná o důkazní prostředky prokazující obsah studijního programu zahraniční vysoké školy, zde Moskevského institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace, platného pro dobu studia žadatelky.

Správní orgány k tomu opět mohly využít jakéhokoli důkazního prostředku. Jako nejlogičtější se však jeví postupovat podle shora citovaných ustanovení Lisabonské úmluvy a obrátit se dotazem na příslušný orgán Ruské federace.

Pokud tak správní orgány nepostupovaly, nemohly vůbec přistoupit k porovnání studijních programů. b.

Prvoinstanční orgán dále na straně 5 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí po srovnání studijních programů uvedl: „Všechny výše uvedené nepřesnosti a rozpory ve studijním plánu a mezi přehledem absolvovaných předmětů v dodatku diplomuč. XA. jsou důvodem pro vznik pochybností zda žadatelka skutečně absolvovala veškeré předměty uvedené v DS a získala tak potřebnou míru znalostí odpovídající míře znalostí získávaných v bakalářských programech oboru Právo na vysokých školách v České republice”.

Na straně 6 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí dále prvoinstanční orgán uvedl: „ZČU nemůže vyhovět žádosti žadatelky taktéž z toho důvodu, že v dokumentech týkajících se studia žadatelky je vysoké množství nejasností a rozporů (výše konkrétně popsaných) zakládajících důvodnou pochybnost o řádném průběhu studia žadatelky a o tom, zda žadatelka mohla během studia získat potřebnou míru znalostí, která je nutná pro absolvování akreditovaného studijního programu na české vysoké škole.“

Jak již bylo uvedeno shora, byly to správní orgány, které byly povinny jednoznačně prokázat, že „studijní programy po jejich srovnání“ byly „v podstatných rysech odlišné“. Pouhé „pochybnosti o řádném průběhu studia“ nic jednoznačně neprokazují, neboť nevylučují, že tomu mohlo být naopak. Nebylo-li jednoznačně prokázáno, že studijní programy nebyly „v podstatných rysech odlišné“, nemohla správní rozhodnutí vyznít v neprospěch žalobkyně. c.

Pokud by měl soud i přes zásadní procesní pochybení správních orgánů při zjišťování skutkového stavu a při nejasnosti zda dochází ke srovnávání se studijním programem zahraniční vysoké školy, zde Moskevského institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace, platného pro dobu studia žadatelky, odkazem na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu přistoupit znovu k posouzení zákonnosti srovnání studijních programů, nemůže opět dospět k jinému závěru, než že správní orgány neprokázaly, že studijní programy nebyly v podstatných rysech odlišné.

Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že prvoinstanční orgán srovnání provedl na stranách 2 až 5 odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí.

To není zcela přesné neboť na straně druhé až prvních dvou odstavcích třetí strany prvoinstanční orgán pouze konstatoval dosavadní průběh správního řízení. Ve druhém, třetím, čtvrtém, pátém a šestém odstavci na straně čtvrté, resp. prvním a druhém na straně páté se prvoinstanční orgán zabýval nesrovnalostmi nikoli mezi studijním plánem zahraniční vysoké školy a studijním plánem Právnické fakulty ZČU, nýbrž nesrovnalostmi mezi absolvovanými předměty uvedenými v dodatku k diplomu a studijním plánem, o kterém měly samy správní orgány pochybnost, zda se skutečně jedná o studijní program zahraniční vysoké školy, zde Moskevského institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace. Prvoinstanční orgán zde zmínil například nesrovnalosti a pochybnosti ohledně názvů předmětů, přiřazení hodinové dotace rozsahu a struktury výuky předmětů, v počtu dosažených zkoušek (zápočtů) v rámci daného předmětu a v členění a bližší specifikaci jednotlivých předmětů. Nic z toho však nevypovídá nic o shodnosti či odlišnosti srovnávaných studijních programů. Ve zbylých odstavcích na straně páté odůvodnění napadeného rozhodnutí pak prvoinstanční orgán také neuvedl žádné konkrétní odlišnosti studijních programů. Pouze v pátém odstavci obecně konstatoval: „Podle názoru FPR ZČU je zejména u absolvování předmětů státních závěrečných zkoušek a vybraných povinných předmětů doložen a prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací získanou v bakalářském studijním programu na Moskevském institutu podnikatelství a práva (RF) a kvalifikací získanou na FPR ZČU.” K nedůvodnosti tohoto závěru viz. zdola.

Srovnání studijních programů se tedy prvoinstanční orgán ve skutečnosti věnoval pouze ve třetím, čtvrtém a pátém odstavci na straně třetí, resp. prvním na straně čtvrté odůvodnění napadeného rozhodnutí prvoinstanční.

Ve třetím odstavci na straně třetí odůvodnění napadeného rozhodnutí prvoinstanční orgán uvedl, že podstatný rozdíl spočívá v tom, že z dodatku k diplomu vyplývá, že žalobkyně absolvovala závěrečné státní zkoušky ze dvou předmětů, a to Teorie státu a práva a Interdisciplinární zkouška, a obhájila závěrečnou kvalifikační práci na téma Proměny vlastnického práva v ČR, zatímco na Právnické fakultě ZČU se státní závěrečné zkoušky skládají ze tři předmětů, a to z veřejné správy, ze sociálního bloku a ze správního práva, přičemž součástí státních zkoušek je obhajoba kvalifikační práce.

Soud má za to, že podstatný rozdíl nedokládá pouze počet a názvy absolvovaných zkoušek, aniž by bylo zjištěno, jaký soubor znalostí a dovedností, které si student během studia osvojil. Zde konkrétně jaké konkrétní znalosti musela žadatelka osvědčit při zkoušce z Teorie státu a práva a Interdisciplinární zkoušce. Prvoinstanční orgán pak vůbec nehodnotil, že bylo současně osvědčeno, že žalobkyně absolvovala ročníkové práce z předmětů Teorie státu a práva, Občanského práva a Trestního práva. Žalobkyně pak obhájila i kvalifikační práci, což bylo vyžadováno i Právnickou fakultou ZČU. Pokud je namítán rozpor se studijním plánem, je podstatné, co žalobkyně skutečně absolvovala, resp. co v dodatku diplomu přímo potvrdila zahraniční vysoká škola. To totiž nejlépe osvědčuje soubor znalostí a dovedností, které si žalobkyně během studia osvojila.

Ve čtvrtém odstavci na straně třetí odůvodnění napadeného rozhodnutí prvoinstanční orgán uvedl, že podstatný rozdíl spočívá v tom, že studijní plán zahraniční vysoké školy měl mít 62 povinných předmětů, přičemž 38 z těchto předmětů není vůbec součástí studijního plánu Právnické fakulty ZČU.

K tomu je třeba uvést, že skutečnost, že jeden studijní program má z 62 povinných předmětů a z toho 38 není součástí druhého nevypovídá nic o souboru znalostí a dovedností, které si žalobkyně během studia osvojila, resp. že zbylých 24 shodných k nabytí srovnatelného souboru znalostí a dovedností nepostačovalo.

V pátém odstavci na straně třetí, resp. prvním na straně čtvrté odůvodnění napadeného rozhodnutí prvoinstanční orgán uvedl, že naproti tomu řada stěžejních povinných předmětů studijního plánu Právnické fakulty ZČU zcela chybí. Poté slovně označil 14 předmětů.

Ani tato skutečnost nevypovídá nic o tom, zda žalobkyně nabyla či nenabyla srovnatelného souboru znalostí a dovedností. Pro toto zjištění je podstatná obsahová náplň jednotlivých absolvovaných předmětů, nikoli jen jejich prostý název. Není vyloučeno, že soubor znalostí a dovedností, které vyplývají ze zmíněných 14 předmětů mohla žalobkyně nabýt ze zbývajících 38 slovně se neshodujících předmětů nebo 24 sice slovně shodných, avšak možná obsahově odlišných předmětů.

Dlužno doplnit, že žádná ze správními orgány zmíněných odlišností studijních programů není, jak uvedeno shora, důvodem pro závěr o podstatné odlišnosti studijních programů, a proto ani v souhrnu tuto skutečnost dokládat nemohou. Jak již bylo uvedeno, nesrovnalostmi mezi absolvovanými předměty uvedenými v dodatku k diplomu a studijním plánem či pochybnosti ve vztahu k žalobkyní absolvovaným předmětům, nevypovídají nic o odlišnosti studijních programů, a proto ani samostatně ani v souhrnu nemohou prokázat podstatnou odlišnost studijních programů.

Zcela nad rámec uvedeného je potřebné uvést, že zahraniční vysoká škola v dodatku diplomu potvrdila, jaké předměty žalobkyně absolvovala a v jaké časové dotaci. Žalobkyně v průběhu správního řízení předložila mnohostránkový dokument s názvem Studijní předměty, kdy u každého z předmětů v něm uvedeném, byla zpravidla uvedena charakteristika předmětu, cíl předmětu, osnova předmětu, povinná a doporučená literatura i vyučující. I pokud by soud odhlédl od shora uvedených procesních pochybení, pokud správní orgány chtěly přistoupit ke srovnání studijních programů, mohly si z obsahu těchto listin učinit jasnou představu o souboru znalostí a dovedností, které si žalobkyně během studia osvojila, a tuto pak porovnat se souborem znalostí a dovedností odpovídajícího studia studentů Právnické fakulty ZČU. Nic takového však správní orgány neučinily. D.

Pokud jde o další námitky žalobkyně, tyto soud neshledal důvodnými. Je pravdou, že se správní rozhodnutí mohou jevit vnitřně rozpornými, když při učinění závěru o neplanění podmínky první se zabývaly i nenaplněním podmínky druhé. Na druhou stranu nelze odhlédnout od toho, že pokud by nebyl správným závěr správních orgánů o nenaplnění jedné z podmínek, zatímco by byl správným závěr o nenaplnění podmínky druhé, bylo by nezbytné shledat napadené rozhodnutí za zákonné. Správní rozhodnutí tak nebylo možné shledat nepřezkoumatelnými. Nezákonnost nezpůsobuje ani identita osoby podepsané pod prvoinstančním rozhodnutím, když po celou dobu správního řízení nebylo pochyb o to, že prvoinstanční rozhodnutí vyslovuje vůli prvoinstančního orgánu a nejedná se o jakýsi osobní exces konkrétní osoby. Pokud jde o otázku legitimního očekávání žalobkyně, je vhodné uvést, že žalobkyně má nárok na „uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace“ při splnění shora uvedených dvou podmínek. Pokud by se správním orgánům podařilo řádně prokázat nenaplnění byť jedné z nich, žalobkyně by se legitimního očekávání důvodně domáhat nemohla, neboť nezákonný postup správních orgánů legitimní očekávání založit nemůže.

III. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil k otázce odpovědnosti za náležité zjištění skutkového stavu v předmětném správním řízení, setrvává soud na svých původních závěrech o tom, že odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu leželo na správních orgánech.

Tento závěr odpovídá jak ustanovení § 3 správního řádu, podle kterého nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, tak z judikatury Nejvyššího správního soudu. Zmínit lze například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, č.j. 1 Azs 181/2018, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „ani případné nesplnění povinnosti součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení dle § 52 správního řádu totiž nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.”

Žalobkyně žádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách. Jak již bylo uvedeno, že „žadatelka ke své žádosti připojila úředně ověřenou kopii diplomu registračníč. X. ze dne 25. 9. 2009 vydaného Moskevským institutem podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace o udělení titulu „bakalář práva“ a úředně ověřenou kopii dodatku k diplomu číslo XA., reg. č. X., ze dne 25. 9. 2009, ze kterých vyplývá, že absolvovaným studijním programem byl studijní obor s názvem Právo Dále jsou zde uveden výčet absolvovaných předmětů včetně jejich hodnocení, které v celku vytvářejí strukturu studijního programu.“

Pokud měly správní orgány za to, že tomu tak není, tedy, že žalobkyně ve skutečnosti nežádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách, bylo jeho povinností tento svůj závěr jednoznačně prokázat.

Jak vyplývá z § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Podle § 50 odst. 2 věta první správního řádu, podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán.

Správní orgány tak k prokázání své skutkové verze reality tak mohly využít jakéhokoli důkazního prostředku nikoli jen „rozhodnutí „ruských“ státních orgánů o odebrání diplomu nebo o prohlášení státní závěrečné zkoušky za neplatnou”, jak ve zrušujícím rozsudku správně uvedl Nejvyšší správní soud.

Pokud soud správním orgánům vytýká, že nepostupovaly podle shora citovaných ustanovení Lisabonské úmluvy, činí tak z toho důvodu, že v obdobných případech je takový postup standardní k náležitému zjištění skutkového stavu věci. Dokonce je způsobilý převést břemeno důkazní zpět na žadatele.

V této souvislosti je vhodné odkázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.1.2022, č.j. 4 As 268/2021-36. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uvedl: „Obstará-li si veřejná vysoká škola rozhodující o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského studia podle § 89 odst. 1 písm. b) zákonač. 111/1998 Sb., o vysokých školách, stanovisko příslušného národního informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání (ENIC) v souladu s čl. X. 3 odst. 4 písm. c) Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (č. 60/2000 Sb. m. s.), z něhož plyne, že žadatelem předložený diplom není dokladem o kvalifikaci uznávané v zemi původu zahraniční vysoké školy, a toto stanovisko není dalšími důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze na jeho podkladě žádost zamítnout bez bližšího prověřování skutečností tam uvedených.”

V nyní souzené věci tak správní orgány nepostupovaly, čímž výrazně zhoršily svoji důkazní pozici ohledně svého podezření, že žalobkyně ve skutečnosti nežádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách.

Pokud jde o obsah osvědčení o udělení licence pro Mezinárodní institut podnikatelství a práva, se sídlem v Moskvě, Ruská federace, tímto nebylo prokázáno, že žalobkyně ve skutečnosti nežádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách.

Žalovaný se o obsahu této listiny zmiňuje nikoli na stranách 16 a 17 napadeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí má 12 stran), ale na stranách 10 a 11, a to v jednom odstavci počínajícím na jedné a končícím na druhé straně. Žalovaný v tomto odstavci uvedl: „Žadatelka též namítala, že Univerzita v řízení neprokázala, že Zahraniční vysoká škola (Moskevský institut) nemá oprávnění poskytovat vzdělání v oblasti českého práva cizím státním příslušníkům na území České republiky. Ze spisu vyplývá, že Zahraniční vysoká škola má oprávnění uskutečňovat odbornou přípravu bakalářů v oboru Právo. Licence udělená cizozemským (ruským) pověřeným orgánem neobsahuje oprávnění uskutečňovat tuto přípravu mimo území Ruské federace, konkrétně na území České republiky a zaměřenou na přípravu státních příslušníků jiného státu (České republiky) s modifikovaným studijním plánem odpovídajícím potřebám studujících - občanů České republiky. V průběhu řízení relevantní doklad o tomto oprávnění vystavený cizozemským (ruským) pověřeným orgánem nebo samotnou Zahraniční vysokou školou předložen nebyl.”

Z obsahu závěru žalovaného žalovaného vyplývá, že žalovaný vychází z nesprávného pojetí rozdělení důkazního břemene.

Nebyla to totiž žalobkyně, nýbrž byly to správní orgány, kdo měl v případě svých pochybností povinnost vyvrátit správnost žalobkyní předložených listin, tedy prokázat, že žalobkyně ve skutečnosti nežádá o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace ve smyslu zákona o vysokých školách.

Případná důkazní nouze, tedy nemožnost jednoznačně prokázat, zda „Moskevský institut podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace” měl či neměl „oprávnění uskutečňovat tuto přípravu mimo území Ruské federace, konkrétně na území České republiky a zaměřenou na přípravu státních příslušníků jiného státu (České republiky) s modifikovaným studijním plánem odpovídajícím potřebám studujících - občanů České republiky”, nemohla jít k tíži žalobkyně, nýbrž k tíži správních orgánů.

Prosté zjištění, že „Zahraniční vysoká škola má oprávnění uskutečňovat odbornou přípravu bakalářů v oboru Právo”, nepotvrzuje ani nevyvrací zda „Moskevský institut podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace” měl či neměl „oprávnění uskutečňovat tuto přípravu mimo území Ruské federace, konkrétně na území České republiky a zaměřenou na přípravu státních příslušníků jiného státu (České republiky) s modifikovaným studijním plánem odpovídajícím potřebám studujících - občanů České republiky”. Tato skutečnost tak sama o sobě není schopna odůvodnit závěr správních orgánů o tom, že žalobkyně není absolventkou zahraniční vysoké školy ve smyslu § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách.

To samé platí ve vztahu k závěrům uvedeným v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Dlužno doplnit, že žalobkyně se nedomáhala uznání vysokoškolského vzdělání absolvovaného na „Moskevském institutu podnikatelství a práva se sídlem v Praze”, ani „Mezinárodním institutu podnikatelství s práva v Praze”, nýbrž na „Moskevském institutu podnikatelství a práva v Moskvě, Ruská federace”, který žalobkyni vydal jí předložený diplom. Skutečnost, že tato vysoká škola nebyla oprávněna „uskutečňovat přípravu mimo území Ruské federace, konkrétně na území České republiky a zaměřenou na přípravu státních příslušníků jiného státu (České republiky) s modifikovaným studijním plánem odpovídajícím potřebám studujících - občanů České republiky”, nebyla správními orgány prokázána. Byť se jedná o prokazování negativní skutečnosti, bylo v možnostech správních orgánů tuto skutečnost prokázat, a to zejména postupem podle shora citovaných ustanovení Lisabonské smlouvy dotazem na příslušný orgán Ruské federace. C. Druhá podmínka

IV. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č.j. 57 A 179/2018-63, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č.j. MSMT-26385/2018-2 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č.j. 1 As 320/2020-31 (dále též jen „zrušovací rozsudek Nejvyššího správního soudu“), zrušil shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení.

V. Vyjádření žalobkyně ze dne 14. 10. 2022 po zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu

Žalobkyně se po zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu k věci vyjádřila v podání ze dne 14. 10. 2022, přičemž uvedla následující.

Žalobkyně souhlasí s argumentací Nejvyššího správního soudu uvedené v odst. 23 jeho rozsudku, v němž podrobuje kritice názor Krajského soudu v Plzni stran možnosti vyvrátit skutečnosti plynoucí z diplomu a jeho dodatku pouze jejich zrušením či odebráním ze strany Ruska. Tato argumentace se týká zkoumání splnění první podmínky, kterou je zda „žadatel o uznání je absolventem zahraniční vysoké školy“, tedy „zda i zahraniční správní orgány dané země budou žadatele o uznání považovat za absolventa zahraniční (z jejich pohledu tamní) vysoké školy“ (srov. odst. 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Pravdou totiž je, že o relevantní ruské legislativě nezjistily správní orgány nic. To znamená, že je možné, že má Krajský soud v Plzni ve svém názoru pravdu a v Rusku má předmětný diplom takové účinky, jako například v Česku správní rozhodnutí, tedy že mu svědčí presumpce správnosti do doby, než je zrušeno. Může však mít také účinky osvědčení ve smyslu části čtvrté správního řádu, tedy může mít především důkazní hodnotu a údaje jím osvědčující lze vyvrátit důkazem o opaku, nebo nemusí mít účinky žádné či jiné, které tuzemský právní řád ani nezná. V tomto směru však správní spis či napadené správní rozhodnutí neobsahuje nic, tedy žádné poznatky o ruské právní úpravě a účincích diplomu a jeho dodatku v Rusku. Přitom to jsou ale správní orgány, které by měly mít o relevantních zahraničních právních úpravách přehled, tím spíše pokud se jedná o stát, jehož vzdělání uznávají správní orgány velmi často, ne-li nejčastěji ze všech států světa. Nadto jsou to správní orgány, které v tomto směru mohou využít partnerskou síť ENIC, v rámci které mohou získávat relevantní informace, či se mohou obracet na další cizozemské instituce. U správních orgánů by se tedy měly koncentrovat informace relevantní pro rozhodnutí věci, a to i co se týká relevantní zahraniční právní úpravy. Nelze tudíž uzavřít než tak, že stav zjištěný správními orgány neumožňuje učinit závěr o účincích diplomu v Rusku, a to v rozporu s § 3 správního řádu, na čemž může záviset posouzení, zda se jedná o zahraniční vysokoškolské vzdělání, a napadené správní rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.

Na výše uvedené lze navázat ohledně argumentace užité v odst. 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jestliže ve výše uvedené argumentaci kritizoval Nejvyšší správní soud, že není zřejmé, na základě čeho učinil Krajský soud v Plzni svůj právní závěr o nutnosti odebírat diplomy dle ruského práva, v odst. 24, zjevně bez znalosti ruské právní úpravy, spekuluje o náležitostech licence pro uskutečňování vzdělání v zahraničí, tj. mimo Rusko, pokud ze samotné licence neplyne, že by vzdělání nemohlo být poskytováno mimo území Ruska se zaměřením na přípravu státních příslušníků Česka s modifikovaným studijním plánem (žalobkyně však netuší, kde se vzal závěr o modifikovaném studijním plánu), resp. zmiňuje nepředložení cizozemského dokladu, z něhož by výše uvedené vyplývalo. Pokud tedy Nejvyšší správní soud kritizuje Krajský soud v Plzni, že bez zjištění ruské právní úpravy učinil závěr o nutnosti odebrat diplom pro anulování jeho účinků, pak Krajský soud v Plzni nemůže bez dalšího učinit závěr o (chybějících) náležitostech licence, z níž neplyne žádné teritoriální omezení poskytování vzdělání. Nicméně správní orgány neučinily odkaz na jakýkoli právní předpis, v němž by se podávalo, že pokud z licence neplyne něco jiného, je její teritoriální působnost omezena pouze na Rusko. Ze zásady legální licence naopak plyne, že nevyplývá-li omezení z ruské legislativy, nelze než mít za to, že licence se vztahuje na celý svět.

V odst. 29 svého rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvádí, že po upozornění na to, že dokumenty předložené žalobkyní se vztahují k jinému studijnímu programu, reagovala žalobkyně tak, že „podle sdělení Moskevského institutu podnikatelství a práva jsou tyto dokumenty autentické a relevantní ve věci nostrifikace“. Uvedený závěr o sdělení žalobkyně však není správný, když uvedené nikdy nenapsala. V písemnosti ze dne 14. 4. 2014 pouze uvedla, že informace jí byla poskytnuta ze strany „MIPP“, čímž myslela Mezinárodní institut podnikatelství a právas.r.o., nikoli Moskevský institut podnikatelství a práva se sídlem v Moskvě. Žalobkyně tak neujistila nalézací správní orgán, že předložené dokumenty jsou ve věci její nostrifikace relevantní (nehledě na to, že relevantnost dokumenty posuzují správní orgány, nikoli žadatel), ale jen sdělila jí jiným subjektem (nikoli samotnou zahraniční vysokou školou) předanou informaci, že se jedná o autentický studijní plán relevantní pro dané nostrifikační řízení. Tato předaná informace logicky nemusí být (ze strany původce) pravdivá. Pokud však správní orgány dospěly k závěru, že se nejedná o relevantní podklady, těžko mohly na základě těchto podkladů činit jakékoli závěry stran srovnatelnosti studijních plánů. Je nasnadě, že pokud žalobkyně nebyla schopna obstarat relevantní podklady a správní orgány věděly, jaké podklady mají doplnit, měly tak správní orgány učinit na základě § 3 správního řádu, z něhož jim plyne povinnost zjistit takový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Nikoli pouze pochybnosti, ale přímo jistotu, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, přitom správní orgány zjistily. Bylo tedy povinností správních orgánů, pokud měly jakékoli pochybnosti, aby si opatřily důkazy, kterými by zjistily stav věci, o kterém nejsou pochybnosti. Podle § 6 odst. 2 správního řádu, zakotvujícího především princip hospodárnosti řízení, vyžadují správní orgány podklady po dotčených osobách pouze tehdy, stanoví-li to tak zákon. Ani zákon o vysokých školách, ani správní řád přitom nestanoví, že by měl účastník řízení povinnost v předmětném správním řízení takový podklad správnímu orgánu poskytnout, resp. zajistit a správní orgány jsou proto povinny zajistit takové podklady samy, zvlášť když k tomu mají nástroje v podobě sítě partnerských středisek ENIC, nadto tyto podklady byly známy správním orgánům z jejich úřední činnosti z desítek či stovek obdobných řízení.

Pro úplnost žalobkyně uvedla, že § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách uvádí, co je podkladem pro uznání, nikoli že by měl tyto podklady opatřovat účastník řízení. Bylo tedy povinností správních orgánů, dle § 50 odst. 2 správního řádu, opatřit podklady pro vydání rozhodnutí, a to samozřejmě v rozsahu potřebném dle § 3 správního řádu.

VI. Reakce žalovaného na vyjádření žalobkyně ze dne 14. 10. 2022

V reakci na žalobkynino podání ze dne 14. 10. 2022 bylo soudu doručeno podání žalovaného ze dne 19. 10. 2022, ve kterém žalovaný uvedl, že žalobkyně ve vyjádření dovozuje, že v rozporu s § 3 správního řádu nebyl správními orgány dostatečně zjištěn skutkový stav, když nebylo dostatečně objasněno, jaké jsou účinky vysokoškolského diplomu žalobkyně v Rusku. Správní orgány měly zkoumat relevantní ruskou legislativu a zjistit, zda diplomu nesvědčí presumpce správnosti jako správním aktům v ČR. Žalovaný si dovoluje odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2022, č.j. 7 As 161/2021-47, vydaný ve věci téže žalobkyně. Z dotčeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány nejsou povinny zkoumat, jaké účinky má diplom na území Ruské federace. Řízení o žádosti je ovládáno zásadou dispozitivní a je na žadateli, aby dokládal svá tvrzení. Z předložených podkladů (konkrétně z Osvědčení o státní akreditacič. 0673 ze dne 6. 6. 2017 vydané Federální službou dozoru ve vzdělávací a vědecké sféře, Moskva, Ruská federace) pak vyplynulo, že žalobkyně neabsolvovala autentický studijní program zahraniční vysoké školy, nýbrž vzdělání poskytované tuzemskou právnickou osobou bez akreditace. Jelikož vzdělání žalobkyně není podloženo akreditací rozhodných orgánů ve státě původu, nelze je uznat ve smyslu Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, č. 165, přijaté dne 11. 4. 1997 v Lisabonu. Žalovaný má tak za to, že argumentace žalobkyně je v rozporu s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (jak s výše uvedeným rozhodnutím, tak s judikaturou, na kterou je v tomto rozhodnutí dále odkázáno).

VII. Posouzení věci soudem

Vzhledem k tomu, že po zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobkyně souhlasila s projednáním věci bez jednání a žalovaný ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřil nesouhlas s projednáním věci bez jednání, ač byl poučen o tom, že v takovém případě se bude mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. o věci samé bez jednání.

V souladu s ustanovením § 110 odst. 4 s.ř.s. byl soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 2. 6. 2022, č.j. 1 As 320/2020-31 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). A.

Soud ve shodě se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými ve zrušujícím rozsudku uvádí následující.

Podle § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách se vydává osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání na žádost absolventa zahraniční vysoké školy. Podle § 89 odst. 3 stejného zákona veřejná vysoká škola vydá osvědčení na základě znalosti úrovně zahraniční vysoké školy nebo na základě rozsahu znalostí a dovedností osvědčených vysokoškolskou kvalifikací. Podle § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách podkladem pro uznání je originál nebo úředně ověřená kopie diplomu, vysvědčení nebo obdobného dokladu vydaného zahraniční vysokou školou, případně originál nebo úředně ověřená kopie dodatku k diplomu a doplňující informace o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, a o náplni vysokoškolského studia v zahraničí. V případě potřeby se připojí úředně ověřený překlad těchto dokladů. Podle odst. 3 stejného ustanovení veřejná vysoká škola nebo ministerstvo může požadovat, aby pravost podpisů a otisků razítek na originálech dokladů byla ověřena ministerstvem zahraničních věcí státu, v němž má sídlo vysoká škola, která doklad vydala, nebo příslušným cizozemským orgánem a příslušným zastupitelským úřadem České republiky, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Podle § 90 odst. 5 stejného zákona zjistí‑li veřejná vysoká škola nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, že jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost o uznání zamítne.

Podle § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách, ustanovení tohoto se zákona použijí, pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Mezinárodní smlouvou upravující uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání, kterou je Česká republika vázána, je Lisabonská úmluva. Smluvní stranou této úmluvy je i Ruská federace.

Podle čl. VI. 1 Lisabonské úmluvy každá Strana uzná kvalifikace vydané ostatními Stranami, splňující všeobecné požadavky pro přístup k vysokoškolskému vzdělávání v těchto Stranách, za účelem přístupu do programů, jež jsou součástí jejího vysokoškolského systému, ledaže mohou být prokázány podstatné rozdíly mezi všeobecnými požadavky pro přístup ve Straně, v níž byla kvalifikace získána, a ve Straně, ve které je o uznání kvalifikace žádáno.

Podle čl. VIII. 1 Lisabonské úmluvy každá Strana poskytne adekvátní informace o jakékoliv instituci náležející do jejího vysokoškolského systému a o jakémkoliv programu uskutečňovaném těmito institucemi za účelem umožnit příslušným orgánům ostatních Stran zjistit, zda kvalita kvalifikací vydaných těmito institucemi opravňuje uznání ve Straně, v níž je o uznání žádáno. Podle čl. X.3 odst. 4 Lisabonské úmluvy Strany budou spolupracovat prostřednictvím sítě ENIC s národními informačními středisky ostatních Stran, zvláště tím, že jim umožní shromažďovat všechny informace užitečné pro činnost národních informačních středisek, jež souvisí s akademickým uznáváním a mobilitou. Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 18. 11. 2021, č. j. 8 As 193/2019‑93, „z uvedeného lze seznat, že ENIC je instituce, která je oprávněná a způsobilá k vyjadřování se k otázkám uznávání vzdělávání, resp. je schopna správním orgánům dodat potřebné informace sloužícím k rozhodnutí o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání.“

Pro uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání je nutné naplnění dvou podmínek, a to, že žadatel o uznání je absolventem zahraniční vysoké školy (§ 89 odst. 1 zákona o vysokých školách), a že studijní programy nejsou po srovnání v podstatných rysech odlišné (§ 90 odst. 5 stejného zákona). První podmínka zejména obnáší posouzení, zda žadatel o uznání úspěšně dokončil studijní program, zda vysoká škola byla oprávněna k výuce tohoto studijního programu a zda žadateli udělila odpovídající diplom nebo jiný obdobný doklad o absolvování zahraniční vysoké školy. Podstatou posouzení první podmínky tedy je, zda žadatel o uznání vystudoval studijní program zahraniční vysoké školy a je v důsledku toho v daném státě oprávněn užívat titul či jiné benefity spojené s vystudováním zahraniční vysoké školy. Jinými slovy, zda i zahraniční správní orgány dané země budou žadatele o uznání považovat za absolventa zahraniční (z jejich pohledu tamní) vysoké školy. Podkladem rozhodnutí je mimo jiné kopie diplomu, informace o kvalifikaci zahraniční vysoké školy a náplni studijního programu (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2021, č. j. 8 As 193/2019 ‑ 93, bod 11). B. První podmínka

VIII. Rozhodnutí soudu

Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). K vadám řízení došlo již v řízení před prvoinstančním správním orgánem, a proto soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i prvoinstanční rozhodnutí. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

IX. Odůvodnění neprovedení důkazů

Soud neprovedl žádný z žalobkyní navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

X. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2020, č.j. 57 A 179/2018-63 (§ 110 odst. 3 věta prvnís.ř.s.) uvážil soud následovně.

Žalobkyně měla ve věci konečný úspěch, který je pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatný, proto má v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokátky za 3 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhláškyč. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokátka převzala a připravila zastoupení žalobkyně a podala jejím jménem žalobu a vyjádření po zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3 100 Kč, tj. 9 300 Kč za tři úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokátka ve věci učinila celkem tři úkony, a proto soud přiznal žalobkyni částku ve výši 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyní žalobkyně je advokátka, která je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2 142 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 15 342 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákonač. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost. Kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu; lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Plzeň 6. února 2023

Mgr. Alexandr Kryslv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.