KSPL 62 A 3/2024-108

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Veronikou Burianovou ve věci žalobce: A. S., státní příslušnost X bytem X zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: za účasti osoby zúčastněných na řízení:

Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 R. S. bytem X zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2024, č. j. MV-41334-5/SO-2024, takto:

Rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2024, č. j. MV-41334-5/SO-2024, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, náhradu nákladů řízení v částce 18 217,50 Kč.

Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 6. 2022, č. j. OAM-7516-48/PP-2019 (dále jen „Rozhodnutí 1“), byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 17. 4. 2019 o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Odvolání žalobce proti Rozhodnutí 1 bylo rozhodnutím žalované ze dne 16. 9. 2022, č. j. MV-153516-5/SO-2022 (dále jen „Rozhodnutí 2“), zamítnuto. Usnesením zdejšího soudu ze dne 21. 11. 2022, č. j. 55 A 60/2022-42, byl zamítnut žalobcův návrh na přiznání odkladného účinku žalobě žalobce a rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 2. 2023, č. j. 55 A 60/2022-75, byla zamítnuta žaloba žalobce proti Rozhodnutí 2. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2023, č. j. 1 Azs 41/2023-41, byl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti žalobce a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 Azs 41/2023-75, byla zamítnuta kasační stížnost žalobce proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 20. 2. 2023, č. j. 55 A 60/2022-75. Usnesením správního orgánu prvního stupně ze dne 10. 5. 2023, č. j. OAM-7516-60/PP-2016, bylo pro rozpor s § 87y zákona o pobytu cizinců zrušeno osvědčení ve formě vízového štítku vyznačené dne 3. 5. 2023 do cestovního dokladu žalobce. Žalobci byl vylepen do jeho cestovního dokladu výjezdní příkaz č. AKT0290010 s platností od 2. 8. 2023 do 22. 8. 2023.

Žalobce na území podal dne 18. 10. 2023 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců, kdy se považoval za rodinného příslušníka své sestry, paní R. S., nar. X, osoby zúčastněné na řízení, státní občanky České republiky s trvalým pobytem na území ČR.

V řízení před správním orgánem prvního stupně žalobce ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí uvedl, že od roku 2019 nepřetržitě sdílí společnou domácnost se svou sestrou a dcerou s trvalým pobytem A. S., nar. X, přičemž v souvislosti se sdílením společné́ domácnosti se mezi žalobcem a jeho sestrou vytvořily úzké a stálé osobní vazby, za účelem jejichž prokázání žalobce navrhl provedení svého výslechu a výslechu své sestry, že v době podání žádosti byl strpěn na území České́ republiky v průběhu řízení o správním vyhoštění, že zamítnutí jeho žádosti podle § 87e odst. 1 písm. i) bodu 1 zákona o pobytu cizinců by odporovalo směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“) a že jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do základního práva žalobce, sestry a dcery na respektování soukromého a rodinného života. Žalobce dále namítl, že jeho sestra a dcera nebyly v rozporu s § 27 odst. 2 správního řádu ustanoveny účastnicemi řízení, ačkoliv se jich řízení dotýká v jejich právech a povinnostech a bylo jim tak znemožněno v řízení uplatňovat a hájit svá práva a oprávněné zájmy.

Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 8. 1. 2024, č. j. OAM-14784-20/PP-2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), zamítl podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců, žalobcovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, neboť žalobce nebyl v době podání žádosti oprávněn pobývat na území ČR, stanovil žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců lhůtu k vycestování z ČR v délce 30 dnů ode dne oznámení prvoinstančního rozhodnutí a podle § 85 odst. 2 písm. a) správního řádu vyloučil odkladný účinek odvolání proti výroku o stanovení lhůty k vycestování z ČR. Odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 3. 2024, č. j. MV-41334-5/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s.

II. Žaloba

Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Žalobce v žalobě uplatnil čtyři žalobní body.

Podle žalobce správní orgány řádně nezjistily skutkový stav, protože nezjistily faktické rodinné a osobní vazby žalobce k jeho sestře, přičemž toto skutkové zjištění bylo nezbytné pro posouzení, zda je žalobce rodinným příslušníkem své sestry podle § 15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále namítl, že správní orgány nevyložily § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců ústavně konformně.

V druhém žalobním bodu žalobce uplatnil vadu správního řízení spočívající v tom, že sestra ani nezletilá dcera žalobce nebyly ustanoveny účastnicemi správního řízení v rozporu s § 27 odst. 2 správního řádu.

Zatřetí žalobce namítl, že § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona o pobytu cizinců je v rozporu s čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice, kdy namítaným nesouladem § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců s unijním právem se správní orgány nezabývaly, a zatížily tak svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgány neposoudily dostatečně dopady napadeného rozhodnutí do jeho základního práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 LZPS a téhož práva sestry a dcery, nedostatečně zjistily skutkový stav (zejména nevyslechly žalobce a jeho sestru) a nevěnovaly dostatečnou pozornost nejlepšímu zájmu nezletilé dcery v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

III. Vyjádření žalované k žalobě

Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalovaná konstatovala, že žalobní námitky jsou stejné jako odvolací námitky uplatněné žalobcem ve správním řízení, a zopakovala nosné důvody napadeného rozhodnutí.

IV. Vyjádření účastníků při jednání

Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích.

V. Posouzení věci soudem

V souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkumná činnost soudu dále respektovala dispoziční zásadu vyjádřenou v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 in fine a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů je napadené rozhodnutí nezákonné. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. - takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. Žaloba je důvodná.

§ 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví, že rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a doprovází občana Evropské unie na území nebo následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce.

Podle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rozumí rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely jeho

a) je příbuzným občana Evropské unie nebo státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území a

b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje,

c) potomek mladší 21 let nebo takový potomek manžela občana Evropské unie a

d) potomek nebo předek anebo potomek nebo předek manžela občana Evropské unie, pokud je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie nebo jeho manželem, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt.

Odst. 2 § 15a zákona o pobytu cizinců stanoví, že rodinným příslušníkem občana Evropské unie se dále rozumí cizinec, který je ke státnímu občanu České republiky přihlášenému k trvalému pobytu na území ve vztahu uvedeném v odstavci 1 písm. a) až d).

A podle odst. 3 § 15a zákona o pobytu cizinců se dále rodinným příslušníkem občana Evropské unie rozumí cizinec, který

1. je v zemi, z níž pochází, osobou vyživovanou tímto občanem Evropské unie nebo státním občanem České republiky,

2. je v zemi, z níž pochází, členem domácnosti tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky, nebo

3. u kterého vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Evropské unie nebo státního občana České republiky, nebo

b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.

Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.

Rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 ve spojení s § 180f zákona o pobytu cizinců odpovídá rodinnému příslušníkovi podle čl. 2 odst. 2 pobytové směrnice (manžel, registrovaný partner a za určitých okolností i potomci a předci v přímé linii). Rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců odpovídá oprávněné osobě podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice (za určitých podmínek ostatní příbuzní a druh).[21]

Do působnosti práva EU nespadá právní úprava týkající se rodinných příslušníků občanů České republiky, kteří nevyužili práva volného pohybu. Český zákonodárce však do zákona o pobytu cizinců vložil § 15a odst. 2, podle kterého se za rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje i cizinec, který je rodinným příslušníkem občana České republiky s trvalým pobytem na území. Vnitrostátní úprava transponující unijní právní režim se proto vztahuje i na statické rodinné příslušníky a nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva došlo ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů České republiky s rodinnými příslušníky občanů EU. Ustanovení zákona o pobytu cizinců upravující omezení svobody pohybu a pobytu občanů EU a jejich rodinných příslušníků je nutno vyložit způsobem souladným s právem EU v případě všech rodinných příslušníků občana EU a občana České republiky, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu.[22] Pobytová směrnice se na situaci statických občanů České republiky a jejich rodinných příslušníků uplatní zprostředkovaně, a to na úrovni zachování pojmové jednoty kategorií, které se vnitrostátně vztahují jak na situace unijním právem upravené, tak na situace, na které členský stát stejnou úpravu jednostranně rozšířil. Výklad vnitrostátní regulace musí reflektovat pobytovou směrnici, judikaturu SDEU i účel a smysl, který právní úprava sleduje (dle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice jde o zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu).[23]

Z výkladu článku 3 odst. 2 pobytové směrnice podaného SDEU vyplývají následující závěry: Pobytová směrnice neukládá členským státům povinnost, aby vyhověly všem žádostem o pobyt podaným osobami, které prokáží, že jsou oprávněnými osobami podle čl. 3 odst. 2 písm. a) pobytové směrnice (dále jen „oprávněné osoby“).[24] Na rozdíl od rodinných příslušníků občana Unie definovaných v čl. 2 bodu 2 pobytové směrnice, kteří za podmínek uvedených v této směrnici požívají práva vstupu a pobytu v hostitelském členském státě uvedeného občana, musí členský stát oprávněným osobám pobyt pouze usnadňovat, tj. zvýhodňovat jejich žádosti oproti žádostem o vstup a pobyt ostatních občanů třetích států.[25] Za účelem splnění této povinnosti musí členské státy stanovit, že oprávněné osoby budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí bude odůvodněno.[26] Každý členský stát má širokou posuzovací pravomoc ohledně volby faktorů, které musí být zohledněny, avšak kritéria vnitrostátních předpisů musí být v souladu s obvyklým smyslem výrazu „usnadní“, jakož i výrazů, které se týkají závislosti, použitých v uvedeném čl. 3 odst. 2, a jež nezbaví toto ustanovení jeho užitečného účinku.[27] Žadatel o pobyt není oprávněn dovolávat se přímo tohoto ustanovení k uplatnění kritérií pro posouzení, jež by podle něj měla být použita u jeho žádosti, avšak má právo na to, aby bylo ověřeno soudem, zda vnitrostátní právní úprava, jakož i její uplatňování, nepřekračují meze posuzovací pravomoci vymezené směrnicí.[28] Oprávněné osoby musí být k občanovi Unie vázány úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost, skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody, a nemůže jí to pouhé soužití z čistě účelových důvodů.[29] Oprávněnou osobu – člena domácnosti musí pojit s občanem Unie vztah závislosti založený na úzkých a stabilních osobních vazbách navázaných v téže domácnosti v rámci společného domácího života, jenž přesahuje rámec pouhého dočasného soužití, určovaného čistě účelovými důvody.[30] Při posuzování existence stabilní osobní vazby je třeba zohledňovat dobu trvání společného života v téže domácnosti.[31] Stav závislosti oprávněné osoby musí existovat v zemi, z níž žadatel přijíždí (země posledního pobytu), a to alespoň v době, kdy žádá o připojení se k občanovi Unie, na něhož je odkázán výživou.[32] Jelikož zákonodárce v pobytové směrnici neupravil otázku, zda může členský stát odepřít vydání pobytové karty z důvodu, že po vstupu žadatele do hostitelského členského státu přestal být závislý na občanovi Unie, nespadá tato otázka do působnosti pobytové směrnice.[33] Vnitrostátní předpisy nemohou definovat oprávněné osoby, ale mohou upravovat podmínky, za kterých hostitelský členský stát musí usnadnit pobyt těchto osob.[34]

Soud přistoupil k výkladu sporného ustanovení a zabýval se tím, zda jeho text odporuje čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice, popsané judikatuře SDEU, příp. smyslu s účelu uvedeného ustanovení směrnice.

Soud konstatuje, že vnitrostátní úprava obsažená ve sporném ustanovení neodporuje dikci čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice. Směrnice nestanoví žádné konkrétní povinnosti členského státu ve vztahu k oprávněným osobám, nezakotvuje ani žádná jejich konkrétní hmotná práva. Konkrétní obsah práv oprávněných osob vyložil SDEU ve své výše popsané rozhodovací činnosti a bylo na soudu, aby sporné ustanovení posoudil právě ve vztahu k těmto právním závěrům SDEU.

Podle SDEU spočívá povinnost členského státu vůči oprávněným osobám v tom, aby je při vydání pobytových oprávnění zvýhodňoval oproti jiným cizincům, pečlivě posuzoval jejich osobní a rodinné poměry, negativní rozhodnutí odůvodnil a umožnil přezkum takových rozhodnutí soudem. Těmto příkazům sporné ustanovení odpovídá - nevede k vyloučení práva oprávněných osob na to, aby správní orgány posoudily individuální okolnosti osobních a rodinných poměrů žadatele a občana EU, aby svá negativní rozhodnutí řádně odůvodnily a aby správní rozhodnutí věcně přezkoumal správní soud. Sporné ustanovení je rovněž příznivější regulací pobytových žádostí oprávněných osob ve srovnání s jinými cizinci žádajícími o obdobu povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Postavení oprávněných osob lze srovnat s žadateli o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 42a zákona o pobytu cizinců, neboť oba žádají o pobytové oprávnění na dobu delší než 3 měsíce (90 dnů) na základě rodinné vazby na území.[35]

Oprávněné osoby na rozdíl od žadatelů o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území nemusí v řízení o žádosti předložit doklad obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů jako podklad k posouzení trestní zachovalosti vydaný státem, jehož je cizinec státním občanem.[36]

Pokud jsou oprávněné osoby a žadatelé o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny držiteli krátkodobého víza za účelem návštěvy rodiny nebo na území oprávněně pobývají přechodně bez víza, mohou oprávněné osoby na rozdíl od žadatelů o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat žádost na území a nemusí ji podávat na zastupitelském úřadu.[37]

Pokud byla žádost neoprávněně podána na území, je rozdíl i v tom, zda správní orgány musí vypořádat přiměřenost svého negativního rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života dotčených osob: V případě žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny se řízení bez dalšího zastaví (procesním usnesením) a dopady rozhodnutí správní orgány neposuzují. U oprávněných osob je však její žádost meritorně zamítnuta s obecnou povinností vypořádat přiměřenost rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života dotčených osob.[38]

Soud shrnuje, že sporné ustanovení usnadňuje pobyt oprávněných osob na území ČR oproti cizincům v obdobném právním postavení. Způsob, jakým je pobyt usnadňován, je přitom plně v pravomoci členského státu. Jak zdůraznil SDEU, členské státy mají širokou pravomoc, pokud jde o určení procesních podmínek, kterými se řízení o žádostech oprávněných osob řídí. Soud nemá pochyb o tom, že výše popsaná procesní pravidla jsou projevem usnadnění pobytu oprávněných osob na území a že nezbavila čl. 3 odst. 2 jeho užitečného účinku. Oprávněné osoby nejsou oprávněny podle SDEU domáhat se uplatnění konkrétních kritérií a postupů, které samy považují za výhodná, neboť stanovení těchto postupů (způsobem, předmětem i mírou) je plně v gesci členských států s výjimkou, že členské státy ve svých vnitrostátních předpisech nesmí vzhledem ke směrnice restriktivně definovat oprávněné osoby[39]. Navíc, evropský zákonodárce v pobytové směrnici nijak neupravil otázku, zda může členský stát odepřít oprávněné osobě pobytové oprávnění z důvodu, že podala žádost v době, kdy pobývala na území členského státu nelegálně, proto tato otázka nespadá do působnosti pobytové směrnice.

Soud dodává, že o přímém účinku pobytové směrnice ve vztahu k zákonnému požadavku na legální pobyt oprávněné osoby na území v době podání žádosti nelze uvažovat už jen proto, že pobytová směrnice se vztahuje jen na migrující a nikoli statické občany EU a že pobytová směrnice nezakládá oprávněným osobám právo na podání žádosti na území členského státu (neukládá určitě, přesně a bezpodmínečně členskému státu povinnost posoudit důvodnost žádosti podané na území, aniž by měl členský stát prostor pro uvážení, jak upraví místo podání žádosti)[40].

Soud též poukazuje a souhlasně odkazuje na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Azs 284/2023-39, č. 4624/2024 Sb. NSS (dále jen „Klíčový rozsudek“), v němž kasační soud sporné ustanovení vyložil a posoudil i jeho ústavní a evropskou konformitu.[41] Nejprve kasační soud vysvětlil rozdíl mezi rodinným příslušníkem podle č. 2 odst. 2 pobytové směrnice a § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců („blízký rodinný příslušník“ nebo „privilegovaný rodinný příslušník“) a oprávněnou osobou podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice („vzdálený rodinný příslušník“ nebo „širší rodinný příslušník“ nebo „neprivilegovaný rodinný příslušník“).[42] Kasační soud dále odůvodnil, proč není sporné ustanovení z důvodu výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 neústavní.[43] Kasační soud konečně v bodech 23 až 32 svého rozsudku přesvědčivě odůvodnil závěr, že sporné ustanovení není ani v rozporu s pobytovou směrnicí, kdy zdůraznil, že vnitrostátní právní úprava usnadňuje vstup a pobyt vzdálených rodinných příslušníků, neboť jim na rozdíl od ostatních cizinců z třetích zemí umožňuje získat přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b zákona o pobytu cizinců, a dosáhnout tedy na stejný pobytový status jako blízcí rodinní příslušníci. Kasační soud se dále nesouhlasně vymezil k názorům prezentovaným v odborné literatuře[44].

Ze všech výše uvedených důvodů nepřisvědčil soud žalobci, že správní orgány chybně aplikovaly ve věci žalobce sporné ustanovení, neboť ho nevyložily v souladu s čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice. Sporné ustanovení nedotváří nepřípustně zákonná kritéria pro naplnění definice rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a oprávněné osoby podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice, neboť se kritériím pro posouzení, zda je žadatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců (oprávněnou osobou podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice) vůbec nevěnuje. Soud výše vysvětlil, proč dospěl k závěru, že sporné ustanovení představuje pro oprávněné osoby výhodnější procesní podmínky, než které zákonodárce stanovil pro jiné cizince v obdobném postavení (žádající o dlouhodobý pobyt na území na základě rodinných vazeb na území). Tvrdil-li žalobce v žalobě, že ho sporné ustanovení v přístupu k pobytovému oprávnění nijak nezvýhodňuje oproti ostatním státním příslušníkům třetích zemí, nepředložil v tomto směru žádné konkrétní argumenty, zejména nepřišel s konkrétním srovnáním svých procesních práva povinností z titulu sporného ustanovení s procesními právy a povinnosti cizinců ve srovnatelném postavení, jejichž rodinné vazby na území se nepojí k občanovi EU.

Odkázal-li žalobce bez jakékoli konkrétní argumentace na to, že na nesoulad sporného ustanovení s unijním právem žalobce poukazuje 25 stran odborné literatury [Pavel Pořízek, K souladu § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 a odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců s unijním právem, In: Jílek, D., Pořízek, P. (eds.) Ročenka uprchlického a cizineckého práva. Kancelář veřejného ochránce práv, 2020/2021, str. 120 – 145], nebylo na soudu, aby v žalobcem označeném textu vyhledával argumenty podporující žalobu. Názory prezentované v této odborné literatuře explicitně odmítl Nejvyšší správní soud v Klíčovém rozsudku[45]. Obiter dictum soud uvádí, že článek 3 odst. 2 pobytové směrnice nelze vykládat tak, že ukládá členským státům pro každou fázi řízení o žádosti oprávněné osoby o pobytové oprávnění a každý myslitelný okamžik vedeného procesu (např. místo podání žádosti, forma žádosti, povinné přílohy žádosti, způsob rozhodnutí o žádosti), aby oprávněné osoby zvýhodnily oproti jiným cizincům žádajícím o obdobné pobytové oprávnění. Předmět a rozsah zvýhodnění oprávněných osob je v kompetenci členského státu, který jen nesmí ke zvýhodnění přistoupit tak, že zvoleným způsobem zvýhodnění zbaví sporné ustanovení jeho užitečného účinku. Jak bylo výše vyloženo, soud zjistil, že v určitých ohledech vnitrostátní zákonodárce oprávněné osoby oproti srovnatelným cizincům nepochybně zvýhodnil, soud nezjistil, že by s nimi v nějakých jiných případech bylo nakládáno hůř, a to, že by s nimi bylo jednáno stejně jako s jinými cizinci, neznamená, že by vnitrostátní úprava odporovala spornému ustanovení.

Soud z výše uvedených důvodů tedy nesouhlasí s žalobcem, že správní orgány neaplikovaly sporné ustanovení ve světle základních zásad činnosti správních orgánů dle § 2 až 8 správního řádu s ohledem na ochranu základních lidských práv a svobod, nepřihlížely k jeho smyslu, účelu a původu a nevyložily sporné ustanovení eurokonformně. Správní orgány použily sporné ustanovení ve věci žalobce v souladu s jeho textem, smyslem i účelem i v souladu s pobytovou směrnicí. Soud souhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí v tom, že správní orgán prvního stupně byl povinen pro splnění zákonné podmínky stanovené ve sporném ustanovení žádost žalobce zamítnout, kdy tento postup byl v souladu se sporným ustanovením, jeho smyslem i účelem, ústavními předpisy, mezinárodními smlouvami i pobytovou směrnicí. Sporné ustanovení sleduje určitý a obhajitelný legitimní cíl - účinnou kontrolu migrace, dodržování právních předpisů České republiky, zejména zamezení zneužívání postavení údajného rodinného příslušníka občana EU k legalizaci nelegálního pobytu na území.

Žalobní argumentace vztahující se k nepřípustnému dotváření kritérií pro naplnění definice oprávněné osoby podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice a § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k oprávněnosti pobytu žalobce v zemi, z níž pochází, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, míjela důvod napadeného rozhodnutí, a proto nemohla být důvodná. Správní orgány nezamítly žádost žalobce z důvodu, že není rodinným příslušníkem občana EU, tedy že nenaplnil definici oprávněné osoby podle čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice, resp. § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

Žalobce dále namítl, že se správní orgány nezabývaly namítaným nesouladem sporného ustanovení s unijním právem a zatížily tím svá rozhodnutí i vadou nepřezkoumatelnosti.

Ze správního spisu soud zjistil, že ve správním řízení žalobce tvrdil, že správní orgán prvního stupně rozšiřoval kritéria pro naplnění definice oprávněných osob v čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice tím, že požadoval po žalobci oprávněnost jeho pobytu na území. Uvedená argumentace byla určitě a srozumitelně vypořádána v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, které z hlediska soudního přezkumu s napadeným rozhodnutím představuje, jak bylo výše uvedeno, jeden celek: Správní orgán prvního stupně zde vysvětlil, že žádost žalobce nebyla zamítnuta z důvodu, že by žalobce neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana EU, nýbrž z důvodu, že v době podání žádosti nebyl oprávněn pobývat na území.[46] Žalobní námitka, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nevypořádání námitky nesouladu sporného ustanovení s unijním právem), tedy nebyla důvodná, protože to, co žalobce ve správním řízení namítal, správní orgány posoudily a své hodnocení do svých rozhodnutí určitě a srozumitelně uvedly. Soud podotýká, že žalobce v žalobě oproti správnímu řízení svou argumentaci ve vztahu k čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice značně rozhojnil a do určité míry zkonkretizoval (ale ani v žalobě žádné konkrétní znevýhodnění oprávněných osob oproti jiným cizincům s rodinnými vazbami na území neoznačil).

Třetí žalobní bod tedy též nebyl důvodný. Nepřiměřenost rozhodnutí

Podle § 1 odst. 1 věty první a odst. 2 zákona č. 175/2022 Sb., o dalších opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, platí, že je-li to nezbytné z důvodu ochrany zahraničně politických zájmů České republiky v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, může vláda stanovit nařízením, že žádost o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podaná na zastupitelském úřadu občanem státu, který není členským státem Evropské unie nebo není vázán mezinárodní smlouvou sjednanou s Evropskou unií, z níž mu vyplývá právo na volný pohyb rovnocenné takovému právu občanů Evropské unie, anebo Dohodou o Evropském hospodářském prostoru, je nepřijatelná. Vláda současně může stanovit, na které žádosti a skupiny občanů třetí země se nařízení podle odstavce 1 nevztahuje.

Vláda v § 1 věty první nařízení č. 200/2022 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech, ve znění od 31. 3. 2023 do 31. 3. 2024 (dále jen „nařízení o nepřijatelnosti“), stanovila, že z důvodu ochrany zahraničně politických zájmů České republiky v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace je žádost o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podaná na zastupitelském úřadu občanem Ruské federace nebo Běloruské republiky nepřijatelná.

V § 2 nařízení o nepřijatelnosti jsou uvedeny žádosti, na něž se § 1 nevztahuje. Pro žadatele s příbuzenskými vztahy na území zde nařízení o nepřijatelnosti stanoví tři výjimky – zaprvé jde o žádosti rodinných příslušníků podle § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců o udělení krátkodobého víza, zadruhé jde o žádosti rodinných příslušníků osob požívajících doplňkové ochrany na území o udělení dlouhodobého víza a zatřetí jde o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.[47]

Soud shrnuje popsanou právní úpravu tak, že vláda v nařízení o nepřijatelnosti stanovila, že je žádost o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podaná na zastupitelském úřadu občanem Ruské federace nepřijatelná, aniž by z nepřijatelnosti vyňala žádost rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců o udělení krátkodobého víza podle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců.

Soud tak činí dílčí závěr, že případná žalobcova žádost o udělení krátkodobého víza podle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, podaná jako žádost rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na zastupitelském úřadu občanem Ruské federace, by musela být posouzena jako nepřijatelná a žalobce neměl možnost domoci se krátkodobého víza podle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců za účelem návštěvy sestry a dcery na území a v rámci takto povoleného pobytu na území podat žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Přitom jen taková žádost žalobce by nemohla být zamítnuta podle sporného ustanovení.

Soud připomíná, že podle čl. 3 odst. 2 písm. a) pobytové směrnice má členský stát usnadňovat v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků usnadňovat bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně, kdy členský stát musí pečlivě posoudit osobní poměry těchto osob a zdůvodnit každé odepření vstupu či pobytu těchto osob.

Soud též připomíná, že se pobytová směrnice zprostředkovaně uplatňuje i na statické občany České republiky a jejich rodinné příslušníky a při posuzování jejich věcí musí být zohledňována pobytová směrnice, její smysl a účel i judikatura Soudního dvora.

Soud též odkazuje na body 21 a 26 Klíčového rozsudku, kde Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že zákonodárce bylo oprávněn u vzdálených rodinných příslušníků vyžadovat, aby přicestovali a pobývali na území České republiky legálně obvykle na krátkodobé vízum dle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, kdy právní úprava umožňuje získat krátkodobé vízum na zastupitelském úřadu v zemi původu vzdáleného rodinného příslušníka, které tomuto cizinci umožní legálně přicestovat na území České republiky podle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, a v průběhu tohoto vízového pobytu požádat o povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 3 zákona o pobytu cizinců.

Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence a že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Čl. 10 odst. 2 LZPS stanoví, že má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince není omezeno pouze na ta rozhodnutí, u kterých to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Přitom udělení konkrétního požadovaného pobytového oprávnění v situaci, kdy žadatel nesplňuje základní podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců, obvykle nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele, avšak to neznamená, že by nebylo potřeba se posouzením dopadů zamítavých rozhodnutí vůbec zabývat.[48]

Zájem nezletilého dítěte je nutné vnímat jako středobod úvah o přiměřenosti správního rozhodnutí. Nejlepší zájem dítěte neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy o právech dítěte. Správní orgány musí podle ustálené judikatury správních soudů vážit a zohledňovat nejlepší zájem dítěte a své hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí z hlediska zájmu dítěte náležitě odůvodnit. Pro takové poměření je nutno zjistit jak zájmy dítěte, tak faktické dopady rozhodnutí do života dítěte. Uvedené posouzení lze stěží učinit bez toho, aniž by byly skutkově zjištěny okolnosti a míra zapojení cizince do faktické péče o dítě, s níž souvisí míra faktické závislosti dítěte na cizinci. Pro kvalifikované posouzení nejlepšího zájmu dítěte je zásadní dostatečné množství informací, na jejichž základě mají správní orgány přehled o skutečné rodinné situaci cizince a jeho dítěte. V řízení zahájeném na žádost cizince nepochybně obecně leží břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní na cizinci, nikoli na správních orgánech. Je to žadatel, který má správním orgánům sdělit veškeré skutečnosti týkající se jeho rodinného života potřebné pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí, neboť je to právě žadatel, jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (s výhradou skutečností, k nimž správní orgány musí přihlížet proto, že vyplynuly ze spisu). Je-li však v rámci posouzení přiměřenosti rozhodnutí nutno zjišťovat zájem dítěte, musí být aktivita správních orgánů při zjišťování rodinných poměrů žadatele větší než v případech, kdy se rozhodnutí zájmu dítěte nemůže dotknout.[49]

Následoval-li soud právě popsaná právní a judikaturní východiska, dospěl k závěru, že čtvrtý žalobní bod je důvodný.

Soud přisvědčil žalobci, že správní orgány neposoudily dopady napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobce, sestry a dcery dostatečně a jejich závěr, že zamítnutí žádosti žalobce není nepřiměřené dopadům tohoto rozhodnutí do života žalobce a jeho sestry a dcery, nemůže obstát. Správní orgány zjistily soubor individuálních a výjimečných okolností případu, ale při vážení jednotlivých zájmů vstupujících do hodnocení přiměřenosti rozhodnutí je pominuly.

Správní orgány měly za skutkově zjištěné, že na území žije sestra žalobce s českým občanstvím a sedmnáctiletá dcera žalobce s povolením trvalého pobytu od února 2023 a že žalobce s ruským občanstvím zde oprávněně pobýval v letech 2004 až 2015. Poslední pobytové oprávnění žalobce za účelem podnikání nebylo prodlouženo, protože žalobce neplnil účel pobytu, v ČR téměř nepobýval, ale pracoval a studoval v Rusku. Žádost ze dne 17. 4. 2019 o povolení k přechodnému pobytu žalobce odůvodnil tím, že je rodinným příslušníkem matky s českým občanstvím, a rodinnou příslušností k sestře žalobce neargumentoval – tato žádost byla zamítnuta Rozhodnutím 2. V době podání nyní posuzované žádosti bylo s žalobcem vedeno řízení o správním vyhoštění z důvodu neoprávněného pobytu na území a žalobce též neúspěšně žádal o vízum nad 90 dnů za účelem podnikání, dále za účelem strpění a o povolení k trvalému pobytu. Žalobce jako lékař v produktivním věku je soběstačný a většinu svého života (i doby, kdy měl povolen pobyt v ČR), trávil v Rusku – v té době se o dceru starala sestra, která ji i živí. Sestra živí i žalobce, ale ten má příjem i z české firmy a z renty z Ruska. Žalovaná přidala skutkové zjištění, že si žalobce musel být vědom skutečnosti, že na území žádným pobytovým oprávněním nedisponuje a že je značně nejisté jeho další setrvání na území.

Pokud jde o péči o dceru, žalobce ve správním řízení tvrdil, že o dceru pečuje on[50], správní orgán prvního stupně ohledně aktuální péče o dceru neučinil žádná zjištění a žalovaná učinila skutkové zjištění, že o dceru se stará sestra žalobce[51].

Správní orgán prvního stupně ze sporadických pobytů žalobce na území do roku 2019 a mlčením žalobce se vztahu se sestrou až do podání posuzované žádosti dovodil, že vztahy žalobce se sestrou nejsou tak pevné, jak nyní žalobce tvrdí. Přiměřenost rozhodnutí odůvodnil správní orgán prvního stupně i tím, že rodina žalobce má dvě možnosti, jak situaci řešit: Žalobce se se sestrou a dcerou přestěhuje do Ruska, kde žije matka dcery. Nebo sestra s dcerou zůstanou v ČR, v Rusku budou žalobce navštěvovat a jinak s ním komunikovat přes moderní informační technologie. Návratu žalobce do Ruska nebrání jeho případná branná povinnost, a hrozila-li by mu při návratu vážná újma, může požádat o mezinárodní ochranu, nebo pobyt řešit v rusky mluvících zemích. Sestra ani dcera nejsou podle správního orgánu prvního stupně nuceny vycestovat z území, neboť pobytové oprávnění dcery není vázáno na žalobce, dcera je téměř dospělá a může o ni pečovat sestra, která tak ostatně činila v době nepřítomnosti žalobce na území a žalobce může dceru finančně podporovat ze zahraničí. Žalovaná doplnila, že žalobce jako zákonný zástupce dcery rozhoduje o tom, kde a jak bude dcera žít.

Žalobce se již v řízení před správním orgánem prvního stupně dopadů negativního rozhodnutí do svého rodinného života i rodinného života sestry a dcery dovolával: Žalobce tvrdil, že dcera na území plnila povinnou školní docházku, nadále zde studuje, disponuje povolením k trvalému pobytu a v jejím nejlepším zájmu je setrvat na území, kde strávila převážnou část svého uvědomělého života s otcem, s nímž sdílí společnou domácnost poslední 4 roky. Žalobce uvedl, že o dceru pečuje, je jejím jediným zákonným zástupcem na území a má k ní vyživovací povinnost. Dále žalobce tvrdil, že v Rusku nemá sociální, ekonomické ani rodinné zázemí srovnatelné s tím vybudovaným na území. Poukázal na to, že nemá jinou možnost úpravy svého pobytového statusu na území a negativní rozhodnutí tak povede buď k odloučení dcery od obou jejích rodičů, nebo přesídlení dcery spolu s žalobcem do Ruska za současného ohrožení vlastního pobytového oprávnění i plnění studijních povinností, což je v rozporu s jejím nejlepším zájmem. Negativní rozhodnutí se dotkne i sestry, pro níž je žalobce a jeho dcera středobodem rodinného života vybudovaného na území ČR (žalobce i dceru sestra živí), jelikož se jí dosud nepodařilo vybudovat vlastní rodinu a její matka zemřela.[52]

V odvolacím řízení žalobce doplnil, že dcera je závislá na jeho péči, že je do české společnosti do velké míry integrována, má zde veškeré sociální, ekonomické i rodinné zázemí. Žalobce zdůraznil, že nařízení o nepřijatelnosti vylučuje na nepředvídatelnou dobu i krátkodobé návštěvy sestry a dcery (nemůže podat žádost o vydání povolení k pobytu či dlouhodobého nebo krátkodobého víza na zastupitelském úřadu v Rusku). Stav, kdy by se o dceru starala sestra bez přítomnosti zákonného zástupce dcery, není v souladu s nejlepším zájmem dcery, aniž by byl správními orgány definován veřejný zájem nad tímto zájmem převažující. [53]

Zjednodušeně řečeno tedy mezi účastníky nebylo sporu o tom, že - na území žije sestra žalobce s českým občanstvím - na území žije sedmnáctiletá dcera žalobce s povolením trvalého pobytu od února 2023 - žalobce s ruským občanstvím na území oprávněně pobýval v letech 2004 až 2015 - žalobce bez pobytového oprávnění žil ve společné domácnosti se svou sestrou a dcerou od roku 2019 - v době podání žádosti nebyl žalobce oprávněn pobývat na území - žalobce je nařízením o nepřijatelnosti vyloučen z možnosti domoci se oprávnění k pobytu podle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, které by mu umožnilo na území podat žádost podle § 87b zákona o pobytu cizinců (správní orgány ve svých rozhodnutích popisují jen ty možnosti naplnění rodinného života žalobcovy rodiny, které předpokládají pobyt žalobce mimo území ČR)

Mezi účastníky panoval rozpor v tom, zda aktuálně o dceru pečuje žalobce nebo sestra.

První miska vah poměřování dopadů rozhodnutí tedy byla zatížena nesporným zásahem do života stávajících rodinných vztahů domácnosti žalobce, sestry a dcery. Sestra žalobce, občanka ČR, bude vyloučena ze všech kontaktů s žalobcem na území. Totéž platí pro dceru žalobce s trvalým pobytem na území. Budou-li chtít sestra nebo dcera s žalobcem žít ve společné domácnosti, nebo s ním mít i jen krátkodobý fyzický kontakt (nikoli přes komunikační technologie), musí za ním odjet do ciziny, kde žalobce bude.

Druhá miska vah je zatížena naplněním zákonného důvodu na zamítnutí žádosti podle sporného ustanovení, který spočívá v tom, že žalobce podal žádost v době, kdy mu na území nesvědčilo žádné pobytové oprávnění.

Z popsaného zatížení obou misek vah nelze učinit jiný závěr než ten, že první miska je těžší. Při hodnocení zatížení je totiž nutno zohlednit, že pobytovou směrnicí je přikázáno pobyt rodinných příslušníků usnadňovat bez ohledu na jejich státní příslušnost a umožnit tak zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu. Faktickým důsledkem napadeného rozhodnutí je vyloučení práva sestry žalobce jako občanky ČR na naplňování rodinného života se žalobcem na území, které nelze docílit žádnými právními prostředky uplatněnými žalobcem v řízení podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Uvedený stav nepřiměřeně zasahuje do práva sestry žalobce, které jí zprostředkovaně plyne z pobytové směrnice, a z tohoto důvodu nelze požadavek na legální pobyt žadatele stanovený ve sporném ustanovení vnímat jako adekvátní ve zjištěné individuální konkrétní situaci rodiny. Vedle toho je zcela zjevně dán zájem dcery (jehož míra nebyla správními orgány zjišťována) na udržování kontaktů s otcem na území, které jsou též napadeným rozhodnutím v důsledku uplatnění sporného ustanovení vyloučeny. Zjištěný zásah tak podle dosavadních skutkových zjištění správních orgánů není přiměřený dopadům rozhodnutí do rodinného života žalobce, sestry i dcery ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 10 odst. 2 LZPS, potažmo zásahu do zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Soud zdůrazňuje, že předmětem jeho posouzení nebylo, zda je vůbec žalobce rodinným příslušníkem své sestry podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nebo zda může být zamítnutí žádosti žalobce z jiného důvodu, než pro který byla zamítnuta, nepřiměřeně zasáhnout do soukromého rodinného života žalobce, sestry a dcery, příp. nejlepšího zájmu dítěte. Ve věci šlo totiž jen o to, a právě výlučně to soud posuzoval, zda je nesporný zásah do těchto jejich práv přiměřený důvodu napadeného rozhodnutí, že žalobce podal svou žádost v době nelegálního pobytu na území v situaci, a to soud akcentuje, kdy žalobce nemá legální možnost podat ji jinak (na zastupitelském úřadě). V konkrétním případě totiž žalobce nemá právní možnost, jak žádost podat (na území ji podat nesmí a zastupitelský úřad ji musí posoudit jako nepřijatelnou). Proto zamítnutí žádosti žalobce z důvodu jejího podání na území, tj. řešení přijaté žalovanou v napadeném rozhodnutí, je nepřiměřené pro rozpor se smyslem a účelem čl. 3 odst. 2 pobytové směrnice a okolnostem daného případu podle § 2 odst. 4 správního řádu.

Na přiměřenost rozhodnutí nemůže mít vliv, zda a jak mohou rodinný život žalobce, sestra a dcera naplňovat mimo území (přestěhování rodiny do jiného státu nebo návštěvy žalobce ze strany sestry a dcery v jiném státě). Správními orgány takto nabídnuté možnosti, i kdyby byly reálné, z povahy věci nejsou s to bez dalšího vyloučit možnost setrvání rodiny na území, co soud opět zdůrazňuje, z důvodu pro žalobce nerealizovatelného požadavku na tom, aby svou žádost nepodával v době nelegálního pobytu na území. Uvedené možnosti soužití a kontaktů rodiny na území a mimo něj obecně jistě mohou hrát roli při hodnocení přiměřenosti zamítavého rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců, avšak v případě odlišném od posuzované věci – nebude-li žádost žalobce zamítnuta z důvodu, který mu právní úprava znemožňuje naplnit.

Soud tedy přisvědčil žalobní argumentaci o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného života žalobce, jeho sestry a dcery v důsledku vyloučení možnosti podat předmětnou žádost jak na území, tak i na zastupitelském úřadě[54]. Soud se pokusil výše vysvětlit, že (i) protože žalobce tvrdil, že je oprávněnou osobou podle pobytové směrnice, kdy správní orgány nezpochybňovaly jeho soužití se sestrou na území a (ii) právní úprava mu znemožňuje podat žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců jak na území, tak i na zastupitelském úřadě, nelze bez dalšího považovat zamítavé rozhodnutí vydané z důvodu nepodání žádosti na území za přiměřené. Proto se soud nezabýval dalšími žalobcem akcentovanými okolnosti, které podle něj činily napadené rozhodnutí nepřiměřeným (okolnosti řízení, které vyústilo v Rozhodnutí 1 a Rozhodnutí 2, a jiných řízeních o pobytových žádostech žalobce, dále intenzita vazeb mezi žalobcem a jeho sestrou, příp. dcerou, žalovanou minimalizovaných a žalobcem maximalizovaných, integrace žalobce a jeho dcery na území). Pro závěr o nepřiměřenosti rozhodnutí totiž naprosto postačuje zjištění o existenci rodinné vazby žalobce se sestrou a dcerou na území a vyloučení podání žádosti žalobce v zemi původu na zastupitelském úřadu, vedoucí ke znemožnění udělení povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců na základě podání žádosti na území. Pro vyloučení všech pochybností soud dodává, že v posuzované věci správní orgány vyšly z toho, že žalobce žije se sestrou a dcerou ve společné domácnosti, tudíž existence (nějaké) rodinné vazby byla zřejmá. Jelikož žalobce nemohl podat žádost o předmětné pobytové oprávnění na zastupitelském úřadě, nesměly ji správní orgány zamítnout pro podání na území, jinak bylo jejich rozhodnutí zjevně nepřiměřené. Proto bylo nadbytečné, aby se soud zabýval žalobní námitkou, spočívající v nezjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení navrhovaných výslechů žalobce a jeho sestry.

Soud pro úplnost dodává, že posouzení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do práv cizince je otázkou interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu, který musí být v tomto smyslu v konkrétním případě naplněn obsahem odpovídajícím posuzované věci. Jde tedy o otázku interpretace a aplikace práva, jejichž přezkum správními soudy není (na rozdíl od užití správního uvážení) nikterak omezen.[55]

Napadené rozhodnutí v části posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobce, jeho sestry a dcery je tedy nezákonné, a proto soud výrokem I tohoto rozsudku postupem podle § 78 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem soudu vyjádřeným v tomto rozsudku, že v případě soužití žalobce se sestrou, občankou ČR, a nezletilou dcerou na území za současného znění nařízení o nepřijatelnosti není zamítnutí žádosti žalobce přiměřené důvodu pro zamítnutí žádosti podle sporného ustanovení vzhledem k dopadům rozhodnutí do rodinného života žalobce, jeho sestry a dcery.

a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně;

VI. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II tohoto rozsudku podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plně procesně úspěšnému žalobci přiznal soud náhradu nákladu řízení v celkové výši 18 217,50 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 14 217,50 Kč, kterou tvoří odměna za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání soudu dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], odměna za 1 úkon právní služby po 1 550 Kč [sepis návrhu na odkladný účinek žaloby dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu], 3 paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ze součtu těchto částek ve výši 2 467,50 Kč. Dále jde o zaplacené soudní poplatky za žalobu ve výši 3 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a v částce 1 000 Kč za návrh na odkladný účinek žaloby [položka 20 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat.

O náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 5 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, protože jí soud neuložil žádnou povinnost. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhovala přiznání práva na náhradu dalších nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Plzeň 15. října 2024 JUDr. Veronika Burianová v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.

[1] viz str. 3 až 7 prvoinstančního rozhodnutí

[2] viz str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí

[3] viz str. 3 a 5 prvoinstančního rozhodnutí

[4] viz str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí

[5] viz str. 2 prvoinstančního rozhodnutí a str. 3 odůvodnění odvolání žalobce

[6] viz str. 3 prvoinstančního rozhodnutí

[7] viz str. 3 a 4 prvoinstančního rozhodnutí

[8] shodně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 55 A 49/2022-60, bod 28, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 57 A 18/2022-50, bod 48

[9] ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17

[10] Ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců znělo: Usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec, který podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana České republiky nebo k trvalému pobytu podle hlavy IVa v době, kdy podle tohoto zákona není oprávněn pobývat na území, nebo v době platnosti výjezdního příkazu; to neplatí, pokud je žádost podána v době platnosti výjezdního příkazu vydaného poté, co cizinci uplynula doba oprávnění k pobytu na území uděleného osobě požívající doplňkové ochrany, nebo poté, co se svým prohlášením vzdal azylu. (viz bod 41 nálezu)

[11] body 52 a 57 nálezu

[12] bod 53 nálezu

[13] body 53 až 56 a 60 nálezu

[14] srov. § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců

[15] obdobně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 55 A 49/2022-60, bod 28

[16] shodně rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 5. 2023, č. j. 57 A 18/2022-50, bod 35

[17] viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023-67, bod 45 a contrario, nebo ze dne 22. 7. 2022, č. j. 8 Azs 101/2022–61, bod 12 a contrario

[18] bod 45 rozsudku

[19] bod 44 rozsudku

[20] viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 10 Azs 12/2023-67, body 44 a 45

[21] viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, bod 31; srov. názor, že česká definice rodinného příslušníka občana EU je v Evropě raritní (Anna Katerina Vintrová, Pojem rodinného příslušníka občana EU a vliv jeho definice na přechodný pobyt pohledem práva unijního, českého a německého, oddíl Rozšíření okruhu osob spadajících pod definici rodinného příslušníka jako aktuální problém dnešní doby, Jurisprudence Wolters Kluwer 1/2021, str. 19)

[22] viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, body 33 až 36 a tam uvedená judikatura

[23] viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, body 37 až 40 a tam uvedená judikatura, srov. i rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C-89/17, bod 27 až 29, rozsudek SDEU ve věci GV ze dne 21. 12. 2023, C-488/21, body 45 až 50, srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022-48, č. 4589/2024 Sb. NSS, bod 44

[24] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 18 a 26, rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C‑89/17, body 31 a 34, rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, bod 25

[25] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 19, 21 a 26, rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C‑89/17, body 31, 34 a 37, rozsudek SDEU ve věci SM ze dne 26. 3. 2019, C-129/18, bod 61

[26] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 22 a 26, rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C‑89/17, body 38, 47 a 51, rozsudek SDEU ve věci SM ze dne 26. 3. 2019, C-129/18, bod 62, rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, bod 25

[27] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 24, 26 a 37, rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C‑89/17, bod 40, rozsudek SDEU ve věci SM ze dne 26. 3. 2019, C-129/18, bod 63

[28] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 25 a 26, rozsudek SDEU ve věci Banger ze dne 12. 7. 2018, C‑89/17, bod 50

[29] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, bod 32, rozsudek SDEU ve věci SM ze dne 26. 3. 2019, C-129/18, bod 60, rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, body 23 a 24

[30] viz rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, bod 26 a výrok rozsudku

[31] viz rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, bod 29

[32] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 33 a 35, rozsudek SDEU ve věci GV ze dne 21. 12. 2023, C-488/21, bod 57

[33] viz rozsudek SDEU ve věci Rahman a další ze dne 5. 9. 2012, C‑83/11, body 44 a 45

[34] viz rozsudek SDEU ve věci SRS a AA ze dne 15. 9. 2022, C-22/21, bod 18

[35] srov. § 87b odst. 1 a § 42a odst. 1 ve spojení s § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců

[36] srov. § 87b odst. 3 a § 42b odst. 1 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců

[37] srov. § 42a odst. 5 a 6 zákona o pobytu cizinců a § 87e odst. 1 písm. i) bod 3 ve spojení s § 20 odst. 1, 6 zákona o pobytu cizinců

[38] srov. § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, srov. § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, např. recentní rozsudek ze dne 24. 1. 2024, č. j. 7 Azs 284/2023-35

[39] srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2023, č. j. 1 Azs 106/2023-75, č. 4549/2024 Sb. NSS, bod 44

[40] viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2024, 7 Azs 227/2023-36, bod 27 a tam citovaná judikatura

[41] bod 14 Klíčového rozsudku

[42] body 16 a 17 Klíčového rozsudku

[43] body 20 až 22 Klíčového rozsudku

[44] Pořízek, P. Pokus o škálu výhrad veřejného pořádku v cizineckých a azylových věcech aneb není výhrada jako výhrada. In: Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2020/2021. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2022, str. 138 – viz bod 26 Klíčového rozsudku

[45] viz bod 26 Klíčového rozsudku

[46] viz str. 6 a 7 prvoinstančního rozhodnutí

[47] viz § 2 odst. 1 písm. a), b) a c) nařízení o nepřijatelnosti

[48] srov. § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 Azs 45/2023-28, body 26 a 27 a tam uvedená judikatura

[49] viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2022, č. j. 5 Azs 230/2020– 43, body 20 až 22, a ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 Azs 226/2020-52, bod 27

[50] viz str. 5 vyjádření k podkladům rozhodnutí a str. 8 doplnění odvolání, str. 4 prvoinstančního rozhodnutí

[51] viz str. 7 napadeného rozhodnutí

[52] viz str. 4 prvoinstančního rozhodnutí

[53] viz str. 3, 6 a 7 doplnění odvolání

[54] viz str. 13 a 14 žaloby

[55] viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, č. 3330/2016 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 7. 2013, č. j. 1 As 50/2013-48, body 28 a 29