KSPL 13 Co 326/2025-98

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno, IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ⟪LB:lb_006⟫ o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 5. 2025, č. j. 45 C 21/2025-73

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 2 063,86 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za škodu, která mu vznikla nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřiměřené délce přestupkového řízení vedeného proti žalobci u právnická osoba adresa a Krajského úřadu Karlovarského kraje - odboru dopravy a silničního hospodářství pod sp. zn. MUSO/115207/2021/OPŽÚ/VEVO pro přestupek podle zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit tím, že dne 7. 10. 2021 na parkovišti v obci adresa narazil nákladním vozidlem, které řídil, do zaparkovaného osobního automobilu Anonymizováno Anonymizováno paní jméno FO a poté z místa dopravní nehody odjel, aniž splnil povinnosti účastníka dopravní nehody.

2. Žalovaná v posuzovaném případě uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), konstatovala porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a žalobci se omluvila. Tuto formu satisfakce považovala žalovaná za dostatečnou, proto navrhovala zamítnutí žaloby.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy podle ust. § 14 OdpŠk, tedy předběžně uplatnil nárok u žalované. Ve věci samé pak vycházel zejména z obsahu připojeného spisu Městského úřadu Sokolov sp. zn. MUSO/115207/2021/OPŽÚ/VEVO. Přestože bylo přestupkové řízení zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek, soud prvního stupně posuzoval, zda se žalobce skutku, který mu byl v přestupkovém řízení kladen za vinu, dopustil. Na podkladě videozáznamu o nehodě obsaženého v přestupkovém spise, na němž bylo zaznamenáno, že do vozidla paní jméno FO narazilo nákladní vozidlo odtahové služby, kterou vlastní žalobce a dále se zřetelem ke skutečnosti, že svědek jméno FO identifikoval žalobce jako řidiče tohoto nákladního vozidla na základě fotografie žalobce z centrální evidence obyvatel, kterou mu předestřel prap. jméno FO, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce se přestupku, pro který proti němu bylo posuzované přestupkové řízení zahájeno, dopustil. Poté soud prvního stupně hodnotil podle kritérií vymezených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, průběh a délku přestupkového řízení. Vzal za prokázané, že řízení trvalo cca 2 roky a 4 měsíce, přičemž se konalo před dvěma stupni správního orgánu. Řízení hodnotil jako standardně složité. Nezjistil, že by se žalobce na délce řízení podílel obstrukčním jednáním. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného pak přihlédl ke zjištění, že podle zprávy Městského úřadu v Sokolově, kterou si vyžádal, bylo proti žalobci za posledních pět let vedeno 16 přestupkových řízení o celkem 29 přestupcích, z čehož dovodil, že žalobce měl bohaté zkušenosti z přestupkového řízení, věděl, kdy odpovědnost za přestupek zanikne, a proto pro něho přestupkové řízení bylo daleko menší zátěží než pro někoho, kdo by byl účastníkem takového řízení poprvé. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobci v přestupkovém řízení hrozila jen relativně nízká pokuta 5 000 Kč a po kasaci rozhodnutí odvolacím správním orgánem již jen 2 500 Kč. Po zhodnocení uvedených skutečností soud prvního stupně přisvědčil žalobci potud, že nebyla-li dodržena lhůta pro vyřízení přestupkového řízení v délce 90 dnů, ani lhůta pro vydání rozhodnutí v délce 30 dnů, došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Na druhé straně však dospěl k závěru, že vyplývá-li z přestupkového spisu jednoznačně závěr, že žalobce se protiprávního jednání, které mu bylo v přestupkovém řízení kladeno za vinu, dopustil, pak mu z hlediska obecně sdílené představy o spravedlnosti nelze přiznat zadostiučinění v penězích, omluvu a konstatování porušení práva žalovanou, jež se žalobci od žalované dostalo již před zahájením řízení, posoudil jako dostatečnou satisfakci, a proto žalobu zamítnul.

4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Namítal, že podle judikatury vyšších soudů je nezbytným minimem odškodnění konstatování porušení práva, a toho se mu dle jeho názoru od žalované nedostalo, má za to, že mu žalovaná poskytla toliko omluvu. Neposkytla-li mu žalovaná tuto formu zadostiučinění, je žaloba v základu věci podána důvodně. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že mu nenáleží přiměřené zadostiučinění v penězích, pak mu měl poskytnout zadostiučinění alespoň formou konstatování porušení práva. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně posuzoval, zda se dopustil protiprávního jednání, pro které byl obviněn z přestupku, když nárok na přiměřené zadostiučinění mu svědčí bez ohledu na výsledek přestupkového řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě byly zákonné podmínky pro zadostiučinění v penězích splněny, a proto navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby ho změnil tak, že žalobě vyhoví.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce poukazovala na to, že ji žalobce v odvolání mylně označil jako Ministerstvo vnitra a dále argumentovala tím, že stěžejním kritériem pro přiznání odškodnění je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž žalobce ani v odvolání nijak nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně, že význam řízení pro žalobce nebyl podstatný. Navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Předně nutno konstatovat, že soud prvního stupně v projednávané věci správně jednal s Ministerstvem dopravy jako s organizační složkou státu, neboť Ministerstvo dopravy je ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích. Skutkový stav věci byl zjištěn soudem prvního stupně v dostatečném rozsahu a také s jeho odpovídajícími právními závěry se odvolací soud ztotožňuje.

8. Soud prvního stupně podřadil posuzovaný případ správně pod článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při rozhodování o nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem judikatura Nejvyššího soudu rozlišuje, zda správní řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či nikoli (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014), neboť pokud lze právo dotčené ve správním řízení pod čl. 6 Úmluvy subsumovat, pak se v případě prokázání nepřiměřené délky řízení imateriální újma na straně žalobce v náhradovém řízení presumuje a není třeba ji v obvyklém rozsahu dokazovat, jedná se o konstrukci vyvratitelné domněnky.

9. Obsahem připojeného přestupkového spisu bylo prokázáno, že žalobce se o zahájení přestupkového řízení proti jeho osobě dozvěděl dne 8. 6. 2022, kdy mu bylo doručeno oznámení o zahájení řízení, a toto řízení bylo pravomocně zastaveno z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek dne 19. 10. 2024. Celková délka posuzovaného řízení tedy činila cca 2 roky a 4 měsíce. Podle ust. § 94 zák. č. 250/2016 Sb. ve spojení s ust. § 71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., činí lhůta pro vyřízení přestupkového řízení 90 dnů. Tato lhůta nebyla dodržena. Lhůta pro vydání rozhodnutí v délce 30 dnů rovněž nebyla dodržena ani odvolacím správním orgánem (ust. § 90 odst. 6 zák. č. 500/2004 Sb.). Vzhledem k uvedenému pokládá také odvolací soud za plně opodstatněný závěr soudu prvního stupně, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně po zhodnocení individuálních okolností případu se zřetelem ke kritériím vymezeným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, kdy hodnotil složitost případu, chování poškozeného v průběhu přestupkového řízení, postup správních orgánů, které ve věci rozhodovaly a význam předmětu řízení pro poškozeného. Na přiléhavé zhodnocení uvedených judikaturou vymezených kritérií soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje. V posuzovaném případě byla konečně skutečnost, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, mezi stranami nesporná.

10. Jak bylo vyloženo shora, v případě prokázání nepřiměřené délky řízení se imateriální újma na straně žalobce v náhradovém řízení presumuje a není třeba ji dokazovat. Domněnka existence takové újmy nebyla žalovanou vyvrácena, žalovaná naopak porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě co do základu již před zahájením řízení uznala. Podstata sporu spočívala ve stanovení adekvátní formy zadostiučinění, jehož se má žalobci dostat.

11. Obsahem vyjádření žalované ze dne 7. 1. 2025, jímž reagovala na žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobce žalované doručil formou předběžného uplatnění nároku podle ust. § 14 OdpŠk pokládá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalovaná před zahájením řízení poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy. Námitka žalobce, že se mu žalovaná před zahájením soudního řízení za nepřiměřenou délku přestupkového řízení toliko omluvila, aniž by konstatovala porušení práva, obsahu dotčeného vyjádření žalované ze dne 7. 1. 2025 neodpovídá. Žalovaná v tomto vyjádření výslovně uvedla:,,Závěrem tak Ministerstvo konstatuje, že řízení sp. zn. MUSO/115207/2021/OPŽÚ/VEVO, vedené u Městského úřadu Sokolov a dále Krajským úřadem Karlovarského pod sp. zn. KK/2538/DS/23, jehož byl žadatel účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces, za což se Ministerstvo žadateli omlouvá“. Formulace,,v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces“, dle názoru odvolacího soudu odpovídá smyslem i obsahem zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva.

12. S žalobcem nelze souhlasit ani potud, že úvahy soudu prvního stupně o tom, zda se dopustil skutku, který mu byl v přestupkovém řízení kladen za vinu, jsou z hlediska stanovení způsobu zadostiučinění obsolentní. V souladu s ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. se soud v občanském soudním řízení musí řídit rozhodnutím jiných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo jej spáchal. Obsahem rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení pro zánik trestnosti však civilní soud vázán není. Prejudiciální otázku, zda se žalobce přestupku, který mu byl kladen za vinu, dopustil, může civilní soud sám posoudit bez ohledu na to, že bylo přestupkové řízení zastaveno, i když věc jinak nepatří do civilní soudní pravomoci. Posoudit věc v uvedeném smyslu neznamená totéž co rozhodnout s účinky právní moci. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry, které soud prvního stupně dovodil z důkazů obsažených v přestupkovém spise, především z videozáznamu o nehodě a dále z úředního záznamu o podaném vysvětlení jméno FO, který žalobce jako řidiče, který nehodu zavinil, identifikoval. Z uvedených důkazů vyplývá jednoznačně a přesvědčivě, že žalobce dne 7. 10. 2021 na parkovišti v obci adresa skutečně nákladním vozidlem, které řídil, narazil do zaparkovaného osobního automobilu Anonymizováno Anonymizováno paní jméno FO a poté z místa dopravní nehody odjel, aniž splnil povinnosti účastníka dopravní nehody.

13. Přestože v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení byla v posuzovaném případě nemajetková újma na straně žalobce presumována, postupoval soud prvního stupně správně, zvažoval-li jaký mohl být se zřetelem k individuálním okolnostem případu charakter této újmy a zda by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně potud, že vyplynulo-li z provedeného dokazování, že žalobce se přestupku, pro který proti němu bylo řízení zahájeno, skutečně dopustil, pak nemohla být samotnou skutečností, že přestupkové řízení trvalo déle, než by mělo, žádná ze složek nemajetkové sféry žalobce významným způsobem dotčena. Soud prvního stupně dále přiléhavě poukázal na skutečnost, že žalobce nemohl být zaskočen situací, kdy proti němu bylo zahájeno a vedeno přestupkové řízení, neboť byl účastníkem 16 přestupkových řízení o 29 přestupcích. Význam má i zjištění, že žalobci v posuzovaném případě nehrozila v přestupkovém řízení žádná závažná sankce, nýbrž toliko relativně nízká pokuta. Tyto skutečnosti důsledky nepřiměřené délky řízení na nemajetkovou sféru žalobce významně omezují.

14. Vzhledem k uvedenému pokládá také odvolací soud v posuzovaném případě konstatování porušení práva spojené s omluvou ze strany žalované za dostatečné zadostiučinění a souhlasí se soudem prvního stupně, že s ohledem na popsané okolnosti případu je namístě nárok žalobce na odškodnění v penězích zamítnout. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o finanční zadostiučinění zamítnuta jako věcně správný a zákonný včetně plně odpovídajícího výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Ty sestávají ze tří režijních paušálů po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. náležejících účastníku, který nebyl v řízení zastoupen, a to za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a za účast na jednání před odvolacím soudem a dále náhradu cestovních nákladů pověřené zaměstnankyně žalované na cestě na jednání před odvolacím soudem v celkové částce 1 163,86 Kč dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. osobním vozidlem Škoda Superb se spotřebou 1 l/kWh a ceně benzínu 35,80 Kč na trase adresa a zpět (189 km). Celkem tak uložil odvolací soud žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 063,86 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je za podmínek ust. § 237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím soudu prvního stupně.