KSPL 14 Co 269/2024-354

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Věry Jakubové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupené advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 575 461,77 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ na základě odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 2. 2024, č. j. 31 C 74/2022-271

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba o zaplacení 575 461,77 Kč s úroky z prodlení se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 239 757 Kč.

1. Žalovaná pro žalobkyni soudně vymáhala nároky na vydání postupně vznikajícího bezdůvodného obohacení proti společnosti právnická osoba (dále jen „Anonymizováno“). Žaloby podávala postupně za různá období. Za období od 1. 6. 2012 do 14. 1. 2016 žalobu včas nepodala, a tento nárok se tudíž promlčel; když žalovaná za žalobkyni žalobu podala dodatečně, Anonymizováno úspěšně namítla promlčení. Žalobce v tom, co na základě promlčení nemůže získat od Anonymizováno, spatřoval škodu a tvrdil, že mu ji porušením smluvní povinnosti podat včas žalobu způsobila žalovaná. Spor mezi účastníky byl pak hlavně o to, zda žalovaná skutečně měla povinnost žalobu podat, tedy zda mezi účastníky byl ohledně vymáhání nároku pro uvedené období smluvní vztah, a dále o promlčení nároku žalobkyně vůči žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazkový právní vztah mezi účastníky vznikl a že žalovaná na jeho základě byla povinna žalobu včas podat. Zároveň dospěl k závěru, že žalobní nárok není promlčen. Žalovaná nadále ani s jedním nesouhlasí, a proto se proti rozsudku v plném rozsahu odvolala. Přitom namítla i podjatost soudkyně, která rozsudek vydala.

2. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou žalovaná uplatnila spolu s odvoláním a která se tak stala jedním z odvolacích důvodů. Otázku vyloučení soudkyně však posoudil stejně jako jiný senát odvolacího soudu v usnesení ze dne 23. 2. 2024, č. j. 61 Nc 508/2024-58, na něž pro stručnost odkazuje. Pokud nyní žalovaná uvedla další argumenty ve prospěch své námitky, týkají se hlavně nepřátelského vztahu zástupce žalobce a vedoucího právního odboru žalobce tituly před jménem jméno FO vůči ní, což je ovšem něco jiného než tvrzený vztah mezi soudkyní a těmito právníky. Dovozuje-li pak žalovaná „hluboce propojené rodinné vztahy“ na základě toho, že právní zástupce žalobce má na Facebooku mezi přáteli příbuzné soudkyně, konstatuje odvolací soud, že „přátelé“ na Facebooku nejsou totéž přátelé v normálním životě a za ještě dostačující považuje vyjádření soudkyně, že „je pravdou, že mí rodinní příslušníci jsou s ním přes tuto sociální síť propojeni, a to zřejmě i proto, že s ním konzultovali různé právní záležitosti, neboť jsem jim ho jako právníka doporučila. O jejich propojení na sociální síti mi nebylo do doby, než jej zmínila sama žalovaná, nic známo, proto jsme toto nemohla ani uvést.“ Za spekulaci pak lze považovat představu žalované, že soudkyně – poté, co původně vyjádřila názor, že smlouva o právní pomoci nevznikla – mohla při nějaké společné sportovní aktivitě jednat s uvedenými právníky o věci a dozvědět se o jejich negativním osobním postoji k žalované. Lze se totiž domnívat, že kdyby posuzování věci bylo ovlivněno vztahem soudkyně k uvedeným právníkům, mohlo by se projevit již na začátku.

3. Původně se odvolací soud zabýval i námitkou promlčení a hodlal dojít částečně k jiným závěrům než soud prvního stupně. Zároveň předběžně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci. Posléze však viděl, že provedené důkazy ukazují jiný závěr, a proto se již otázkou promlčení nezabýval.

4. Protože se domáhal náhrady škody, kterou mu měla žalobkyně způsobit opomenutím podat včas žalobu proti Anonymizováno, musel žalobce prokázat, tzn. přesvědčit soud, že žalovaná byla povinna žalobu podat. Tuto povinnost zakládal na tvrzené smlouvě mezi účastníky, a proto musel prokázat uzavření této smlouvy. Jelikož dopustil, že neměl písemnou smlouvu a žalobu podal až po dlouhých letech, měl situaci velice obtížnou.

5. Soud prvního stupně na základě návrhu žalované na schválení usnesení rady Anonymizováno (dále jen „Anonymizováno“), obsahu tohoto usnesení a obsahu plné moci vystavené pro žalovanou dospěl k závěru, že „tímto jednáním mezi žalovanou a žalobcem došlo ke vzniku závazkového vztahu, v daném případě k uzavření smlouvy o poskytnutí právní pomoci, pro níž není vyžadována písemná forma… na jejímž základě byla žalovaná povinna… podávat včas příslušné žaloby.“ Odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně zopakoval, a nakonec dospěl závěru, že žalobce uzavření takové smlouvy neprokázal.

6. Smlouva o poskytování právní pomoci – kterou by bylo zjevně nutno kvalifikovat jako mandátní podle § 566 a násl. obch. zák. (nikoliv jako „blížící se smlouvě příkazní dle ust. § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“) – měla být podle žalobce uzavřena konkludentně a jejím předmětem mělo být obecně podávání žalob o vydání bezdůvodného obohacení proti Anonymizováno, postupně tak, aby nedocházelo k promlčování nároků. Návrh na uzavření smlouvy (ofertu) měla učinit žalovaná tím, že žalobci dne 25. 6. 2010 doporučila, aby jeho rada schválila usnesení, „obecně tak, aby byly podávány žaloby tak, aby nedošlo k promlčení nároku, nikoli na konkrétní částky.“ Přijetí návrhu (akceptace) žalobcem mělo spočívat ve vystavení plné moci pro žalovanou dne 30. 6. 2010, v níž je uvedeno, že „jednotlivé žaloby budou podávány vždy tak, aby nedošlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“

7. Otázkou tedy bylo, zda uvedená jednání představovala shodné projevy vůle směřující k tomu, že žalovaná bude pro žalobce za úplatu podávat žaloby a vést spory proti Anonymizováno. Opravdu je obě strany chápaly jako konstituování závazku žalované podávat žaloby bez zvláštních mandátních smluv?

8. Před dalším hodnocením je vhodné uvést výčet úkonů, na něž účastníci poukazovali a jimiž odvolací soud zopakoval dokazování:

9. a) již uvedené doporučení žalované žalobci ohledně usnesení Anonymizováno, obsažený v dopisu ze dne 25. 6. 2010, který se týkal sporu s Anonymizováno (č. l. 28); důvod doporučení v dopise uveden není;

b) usnesení ze dne 28. 6. 2010, jímž Anonymizováno bere na vědomí potřebu vymáhat bezdůvodné obohacení vůči Anonymizováno, schvaluje soudní vymáhání, přičemž „jednotlivé žaloby budou vždy podávány tak, aby nedošlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení“ (č. l. 27); žalovaná v usnesení není jmenována;

c) vystavení již zmíněné plné moci dne 30. 6. 2010 pro vymáhání bezdůvodného obohacení vůči Anonymizováno (č. l. 131);

d) e-mail ze dne 14. 7. 2010, napsaný pracovnicí žalobce ženě, která měla zajistit podklady pro podání žaloby proti Anonymizováno, v kopii zaslaný žalované, v němž je informace o usnesení Anonymizováno a vysvětlením v závorce: „tímto bude celý postup zjednodušen – už nebudou schvalována usnesení na jednotlivé dlužné částky“ (č. l. 29);

e) mandátní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 26. 7. 2010, jejímž předmětem bylo vymáhání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2010 (č. l. 147);

f) mandátní smlouva ze dne 7. 8. 2012 týkající se období od 1. 7. 2010 do 31. 5. 2012 (č. l. 141);

g) mandátní smlouva ze dne 3. 5. 2013 týkající podání ústavní stížnosti (č. l. 139)

h) mandátní smlouva ze dne 6. 3. 2014 týkající se období od 1. 9. 2006 do 31. 5. 2012 (č. l. 143) ch) e-mail ze dne 8. 6. 2015, jímž žalovaná žádala poskytnutí podkladů pro podání žaloby za období od 1. 6. 2012 do 30. 6. 2015 (č. l. 185);

i) e-mail ze dne 14. 12. 2018, v němž žalovaná žalobci sdělila, že žaloba nebyla podána včas z kvůli technickému a organizačnímu pochybení její kanceláře, omluvila se a dala najevo připravenost řešit následky (č. l. 31);

j) mandátní smlouva ze dne 21. 12. 2018 týkající se období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2018 (č. l. 145)

k) plná moc vystavená žalobcem pro žalovanou dne 18. 12. 2018 pro vymáhání podle mandátní smlouvy uvedené pod bodem ch) (č. l. 11 v připojeném spisu 18 C 22/2019, vedeném pro žalobu proti Anonymizováno);

l) žalobcova výpověď mandátních smluv uvedených pod body h) a j), učiněná dne 29. 6. 2020 (č. l. 149).

10. Podle § 266 odst. 1 obch. zák. platilo, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odst. 2 první věty pak platilo, že v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Konečně podle odst. 3 platilo, že při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

11. Výchozím při zjišťování smyslu projevu vůle je tedy úmysl jednající osoby, ale jen tehdy, byl-li nebo musel-li být druhé straně znám. Znám jí přitom může být jedině z tohoto projevu nebo z jiných projevů a kontextu jejich okolností. Tvrzeny a zjištěny však byly jen výše vypočtené projevy, jež jsou zejména pro dobu žalobcem tvrzeného uzavření smlouvy dosti omezené.

12. Žalobce před odvolacím soudem argumentoval, že smysl doporučení žalované (bod a), společně s usnesením Anonymizováno (b) a následně vystavenou plnou mocí (c) je zřejmý – co jiného by měly tyto úkony vyjadřovat než vůli uzavřít mandátní smlouvu, na základě které bude žalovaná podávat „vždy tak, aby nedošlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“ Odvolací soud však takovou zřejmost nevidí. Protože usnesení obecní rady nebylo možné přikládat jiný význam, než plynul z jeho textu (na něj se výkladová pravidla obchodního zákoníku nevztahovala), a protože v jeho textu není ani slovo o žalované, resp. uzavření jakékoli mandátní smlouvy, je zřejmé, že jediným smyslem usnesení bylo posvětit soudní vymáhání pohledávek vůči Anonymizováno, nikoli nějakou mandátní smlouvu. Ve světle toho je pak třeba chápat i doporučení žalované takové usnesení schválit, tudíž odvolací soud nevidí důvod, proč by v něm účastníci bývali měli spatřovat návrh na uzavření mandátní smlouvy.

13. Sama žalovaná účel svého doporučení vysvětlila v podání z 27. 3. 2025 tak, že Anonymizováno se ve sporech se žalobcem „vždy velmi srdnatě bránila“ a že přitom i „napadala platnost usnesení Anonymizováno.“ Účelem doporučení bylo proto podle žalované předejít komplikacím v řízeních s Anonymizováno. Toto vysvětlení se jeví jako věrohodné, navíc žalobce uvedené okolnosti nezpochybnil. Lze říci, že vysvětlení je i v souladu s obsahem interního e-mailu žalobce ze 14. 7. 2010 (d), zmiňujícím výhodu obecného schválení vymáhání.

14. Tím, co mířilo k zastupování žalobce žalovanou, byla z projevů v rozhodném období jen plná moc. Ale její vysvětlení jako projevu konstituujícího mandátní smlouvu není nutné. Lze ji chápat i jako vytvoření univerzálního nástroje pro případná zastupování v soudních řízeních. Odvolací soud samozřejmě nepřehlíží, že věta „žaloby budou podávány tak…“ není vymezením zástupčího oprávnění a vyznívá spíš jako pokyn pro žalovanou (dlužno však zmínit, že neobsahuje podpis žalované). To je však z rozhodné doby jediná okolnost, která pro verzi žalobce svědčí.

15. Dalším hlediskem při výkladu projevu vůle je podle § 266 obch. zák. význam, který by projevu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Na otázku, zda v doporučení advokáta, aby obecní rada schválila vymáhání pohledávek (bez uvedení, kdo bude při vymáhání obec zastupovat), by nějaká obec spatřovala návrh na uzavření mandátní smlouvy, jakož i zda vystavení plné moci by nějaký advokát rozuměl jako přijetí návrhu na uzavření mandátní smlouvy, nutno odpovědět záporně. A to již proto, že odvolacímu soudu není ani z obecné zkušenosti, ani z úřední činnosti známo, že by se mandátní smlouvy, natož mezi městem a advokátem, uzavíraly konkludentně. U obou takových subjektů lze očekávat potřebu pořádku, jasnosti a opatrnosti v právních vztazích. U statutárního města si dokonce jinou než písemnou formu lze představit těžko, a to tím spíše u smlouvy, na základě níž by měl advokát město zastupovat po dlouhé roky a v různých soudních řízeních.

16. Žalobce úmysl stran dokazoval také jejich pozdější komunikací. To je v souladu s § 266 odst. 3 obch. zák., ukládajícím zohlednit i následné chování stran.

17. Většina následného chování stran však žalobcově verzi odporuje a naopak potvrzuje úvahy odvolacího soudu. Hlavně je třeba vidět, že ačkoli žalobce v obecné plné moci z 30. 6. 2010 spatřuje dovršení obecné mandátní smlouvy, necelý měsíc na to, dne 26. 7. 2010, uzavřely strany mandátní smlouvu písemně, a to smlouvu dílčí, týkající se jen určitého období. Následovaly pak dílčí mandátní smlouvy v letech 2012, 2014 a 2018. Již tento výčet ukazuje, že smlouvy byly uzavírány po dvou letech, což odpovídalo dvouleté promlčecí době, o níž se zmiňovala žalovaná ve svém doporučení. adresa zjevně vypadl – zapomnělo se na něj.

18. Žalobce namítal, že písemné dílčí smlouvy byly uzavírány jen proto, aby se upravila odměna žalované za zastupování. Tomu však neodpovídá text těchto smluv, který je kompletní, bez odkazu na nějakou obecnou mandátní smlouvu, a je v něm vždy uvedeno, že žalovaná „se zavazuje.“ Dále obsahují např. ustanovení, že „právní vztah mezi advokátem a klientem skončí provedením všech úkonů…“, tudíž smlouvy nepočítaly s tím, že by zde bylo něco, co je přesahuje. Tomu, že by žalobce vycházel z existence obecné mandátní smlouvy, odporuje dále i jeho výpověď dvou dílčích mandátních smluv, učiněná 29. 6. 2020.

19. Odvolacímu se proto jeví, že konkludentně uzavřená obecná mandátní smlouva je dodatečnou konstrukcí, kterou žalobce vytvořil pro vedení tohoto sporu. Nasvědčuje tomu ostatně i fakt, že v žalobě se ještě neobjevovala. Zde žalobce neurčitě tvrdil, že „předmětem právního vztahu mezi žalobcem jako klientem a žalovanou jako jeho advokátkou bylo poskytování právních služeb přinejmenším od 25. 8. 2008…“

20. Z následného chování stran hovoří ve prospěch žalobce dva projevy žalované, avšak oba jsou vysvětlitelné i jinak. Jde jednak o žádost žalované o podklady k podání žaloby v roce 2016 – právě té žaloby, kterou pak žalovaná nepodala – jednak o její následnou omluvu, uznání pochybení a příslib řešení v roce 2018. Pokud jde o uznání pochybení, žalovaná je nyní vysvětlovala – aniž to žalobce zpochybnil jinak než označením „účelové“ – svou tehdejší komplikovanou osobní situací („úzkostně depresivní symptomatika“) a uvedla, že reagovala intuitivně a emotivně. Což je pochopitelné, protože žalovaná jistě plánovala, že žalobu podá, a mohla se nechat svést právě uvědoměním si, že zapomněla. Je také dobře možné, že reagovala vstřícně proto, že předpokládala plnění pojišťovny, a lze si představit, že na její reakci tehdy působila, byť třeba nevědomě, i snaha udržet si spolupráci s důležitým klientem. A je dost dobře možné, že žalovaná ani plně nedocenila právní situaci a nad existencí své povinnosti po několika letech spolupráce nepřemýšlela, protože byla zvyklá, že žaloby za žalobce podávala.

21. Pokud jde o žádost o podklady k podání žaloby v roce 2016, má odvolací soud za to, že ji lze vysvětlit i jako chování před uzavřením smlouvy. Odvolací soud si dovede představit, že advokát učiní nějakou předběžnou aktivitu v zájmu potencionálního klienta ještě před jakýmkoli zavázáním se, tedy bez toho, že by k tomu měl právní povinnost (zástupkyně žalované před odvolacím soudem hovořila o nezávazné radě klientovi). Učinit tak může v očekávání následného uzavření smlouvy, tedy koneckonců proto, aby získal zakázku. Jinými slovy, nabídne mu další spolupráci: „Upozorňuji tě, že je třeba opět podat žalobu, jsem ochoten to udělat, pošli mi podklady a dohodneme se na podmínkách.“ Přesně v této poloze to mohlo být i mezi účastníky a závazky pak mohly vznikat až podpisy žalované a vedoucího právního a legislativního odboru žalobce tituly před jménem jméno FO na dílčích mandátních smlouvách. Před jejich podepsáním proto žalobce neměl očekávat, že žalovaná podá žalobu sama od sebe. Navíc je třeba si uvědomit, že žalovaná nejednala s obyčejným laikem, ale se statutárním městem, disponujícím právním odborem. Ten měl vymáhání pohledávek – a naplňování usnesení Anonymizováno – hlídat a zajistit (sjednáním mandátní smlouvy).

22. Právě uvedené může být podstatou toho, jak byl vztah mezi účastníky nastaven. Je to pravděpodobné, nikoli jisté, ale už tato pravděpodobnost znamená, že odvolací soud má vážné pochybnosti o uzavření obecné mandátní smlouvy. Žalobce jej nepřesvědčil, tedy neunesl důkazní břemeno.

23. Žalobě tudíž nelze vyhovět, odvolání je důvodné, a proto odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.

24. Plně úspěšné žalované přiznal odvolací soud právo na náhradu nákladů za celé řízení, a to podle vyúčtování předloženého její zástupkyne, jež shledal správným. Ve stručnosti odvolací soud uvádí, že vyúčtování zahrnovalo 19 úkonů právní služby (15 před soudem prvního stupně a 4 před soudem odvolacím) a soudní poplatek za odvolání.

Proti výroku I tohoto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. Proti výroku II dovolání přípustné není.