KSPL 56 Co 74/2025-304

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně 4 zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A, narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_004⟫ 2. Jméno žalované B, narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A ⟪LB:lb_005⟫ oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_006⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_007⟫ o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ⟪LB:lb_008⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 12. 2024, č. j. 9 C 123/2022-259

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III až V potvrzuje, s tím, že označení žalovaného ve výroku III správně zní: Jméno žalované A. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, a to 1. žalovanému v částce 11 430 Kč a 2. žalované v částce 11 430 Kč, oběma do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaných.

1. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 9 C 123/2022-259 zrušil Okresní soud v Domažlicích podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci blíže popsané ve výroku I napadeného rozsudku, nařídil soudní prodej této nemovité věci ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky těmito podíly: žalobkyně Jméno žalobkyně ½, žalovaný Jméno žalované A ¼ a žalovaná Jméno žalované B ¼ z výtěžku zpeněžení (výrok II), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl na nemovitosti z výtěžku veřejné dražby až částku ve výši 245 802,69 Kč, zamítl (výrok III), zamítl také žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným vyplatit na vypořádací podíl částku ve výši 3 000 Kč z titulu úhrady doplatku za vypravení pohřbu (výrok IV), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a oběma stranám sporu uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích na nákladech řízení částku 3 500,62 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky VI, VII). O zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci nařízením prodeje věci ve veřejné dražbě ve smyslu ust. § 1147 občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.) rozhodl soud prvního stupně poté, kdy žádný z účastníků neměl o přikázání věci do svého výlučného vlastnictví zájem. V souvislosti se zrušením a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci se žalobkyně domáhala i tzv. širšího vypořádání ve smyslu ust. § 1148 občanského zákoníku, podle kterého při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. V tomto směru žalobkyně v žalobě tvrdila, že nemovitou věc, která je předmětem řízení, nabyla do spoluvlastnictví společně se zesnulým jméno FO, otcem žalovaných, na základě kupní smlouvy z 28. 5. 2007 za kupní cenu ve výši 400 000 Kč, která byla uhrazena peněžní částkou pocházející ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 5. 2007, již uzavřela žalobkyně se společností právnická osoba. s úvěrovým rámcem 420 000 Kč. Úvěr byl poskytnut jako účelový, jeho účelem byla právě koupě uvedené nemovitosti. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k bytu žalobkyně, na úvěr bylo dle tvrzení žalobkyně uhrazeno celkem 491 605,38 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách, které uhradila žalobkyně ze svých prostředků. jméno FO se tak podle tvrzení žalobkyně bezdůvodně obohatil co do ½ pohledávky, tj. částky 245 802,69 Kč. jméno FO dne 20. 8. 2019 zemřel a žalovaní, kteří jsou jeho právními nástupci, jsou dle žalobních tvrzení povinni bezdůvodné obohacení, které vzniklo jejich otci jméno FO, žalobkyni vydat; dále žalobkyně v rámci širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatnila nárok na zaplacení částky 3 000 Kč, kterou vynaložila na úhradu nákladů pohřbu jméno FO. Soud prvního stupně ve vztahu k požadované částce ve výši 3 000 Kč uzavřel, že tato pohledávka žalobkyně nesouvisí s vlastnictvím k dané nemovitosti a v tomto rozsahu žalobu žalobkyně zamítl. Pokud jde o částku 245 802,69 Kč, soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tento nárok žalobkyně není dán. Vycházel z toho, že žalobkyně i v průběhu jednání před soudem prvního stupně setrvala na svém tvrzení o tom, že ideální ½ nemovitosti byla nabyta jméno FO z důvodu zajištění jeho bytových potřeb pro případ, že by došlo k úmrtí žalobkyně, když byt, ve kterém spolu bydleli, se nachází ve výlučném vlastnictví žalobkyně. O případné úhradě poloviny kupní ceny žádná dohoda mezi žalobkyní a jméno FO neexistovala. Soud prvního stupně v tomto směru uplatněný nárok žalobkyně posoudil podle § 2991 odst. 1 a § 2997 odst. 1 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jméno FO obohatil na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu a že by tak byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení upravená v ust. § 2991 občanského zákoníku. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění o tom, že již při podpisu kupní smlouvy si žalobkyně byla vědoma toho, že kupní cenu uhradí ona formou hypotečního úvěru, byla si vědoma i toho, že jméno FO se stane spoluvlastníkem jedné poloviny nemovité věci. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla vědomí o tom, že bude plnit v rámci hypotečního úvěru celou kupní cenu, že žádná dohoda o kompenzaci uzavřena nebyla a ani o ní nebylo uvažováno, a že v důsledku toho jméno FO obohatí. Z jednání žalobkyně soud dovodil, že se zcela vědomě zavázala k úhradě celé kupní ceny formou hypotečního úvěru s vědomím, že jméno FO není osobou zavázanou z hypotečního úvěru, a to bez jakékoliv dohody o případné kompenzaci. Podle soudu prvního stupně byla žalobkyně jednoznačně vedena úmyslem zajistit bytové potřeby svého partnera pro případ, že by se s ní něco stalo v situaci, kdy bydleli v bytě ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Měla tedy v úmyslu jméno FO dobrovolně obohatit, aniž by požadovala kompenzaci.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výrokům III, IV a závislému výroku V, podala odvolání žalobkyně. Vytýká soudu prvního stupně, že ji v souladu s ust. § 118 odst. 2 o. s. ř. nepoučil o odlišném právním názoru na projednávanou věc, především o tom, že má za to, že žalobkyně plnila dobrovolně a jde o naplnění liberačního důvodu uvedeného v ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně je i nadále přesvědčena o tom, že s ohledem na provedené důkazy o plném splacení úvěru na úhradu kupní ceny při pořízení nemovité věci, jež je předmětem řízení, výhradně z jejích finančních prostředků má za žalovanými pohledávku z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jejíž výše činí celkem 245 802,69 Kč, neboť jméno FO, právní předchůdce žalovaných, se bezdůvodně obohatil co do ½ uhrazené kupní ceny na koupi nemovité věci, když tuto kupní cenu za něho bez jakéhokoli ujednání či právního titulu hradila žalobkyně. Žalovaní pak po převzetí dědictví vstoupili do práv a povinností jméno FO. Současně má žalobkyně za to, že jde o pohledávku související s vypořádávanou nemovitostí a žádá vypořádání této pohledávky dle ust. § 1148 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Žalobkyně tvrdí, že ona a právní předchůdce žalovaných byli k úhradě kupní ceny za nemovitost zavázáni společně a nerozdílně. V závěru odvolání žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a IV změnil tak, že žalovaní jsou povinni z výtěžku veřejné dražby uhradit žalobkyni až částku 248 802,69 Kč a nahradit žalobkyni náklady řízení za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaní se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřili. Mají za to, že soud prvního stupně rozhodl správně, neboť žalobkyně nikterak neprokázala bezdůvodné obohacení zesnulého jméno FO ve výši žalované částky z titulu úvěrové smlouvy. Poukázali na to, že kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání, ze kterého by plynulo, že každý ze spoluvlastníků, tj. žalobkyně a zesnulý jméno FO, by měli uhradit ½ kupní ceny, ani ujednání, že tím, že kupní cena byla hrazena výlučně žalobkyní, má jméno FO povinnost žalobkyni ½ kupní ceny uhradit. Z pohledu žalovaných je tedy správný závěr soudu prvního stupně o tom, že již při podpisu kupní smlouvy si žalobkyně byla vědoma toho, že kupní cenu uhradí formou hypotečního úvěru a dále si byla vědoma toho, že jméno FO nabyde vlastnictví k ideální jedné polovině nemovité věci. Žalovaní také poukazují na to, že to byl právě zesnulý jméno FO, který žalobkyni finančně zajišťoval, kdy navíc ji označil jako oprávněnou osobu pro výplatu jeho důchodového a životního pojištění v případě jeho úmrtí a v roce 2016 jí zakoupil a daroval osobní vůz Mercedes C 230. Podle názoru žalovaných neměl jméno FO žádný zájem se na úkor žalobkyně obohatit. Žalovaní se zcela ztotožňují i s výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně a ohledně nákladů řízení mají za to, že rozsudkem bylo správně rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V závěru vyjádření žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným přiznal náklady řízení za řízení před odvolacím soudem.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu ve výrocích odvoláním žalobkyně napadených, posoudil důvody odvolání, přihlédl k vyjádření žalovaných a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně ohledně nároků žalobkyně podřaditelných pod tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci ve smyslu ust. § 1148 občanského zákoníku provedl dokazování v dostatečném rozsahu, řádně zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění správně posoudil i po právní stránce. Správně zamítl žalobu žalobkyně, pokud v rámci tzv. širšího vypořádání požadovala částku 3 000 Kč, již vynaložila na vypravení pohřbu jméno FO, když tato částka s tzv. širším vypořádáním při zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k movité věci nesouvisí. Pokud jde o částku 245 802,69 Kč, kterou žalobkyně vynaložila na úhradu kupní ceny nemovité věci, jíž žalobkyně a zesnulý jméno FO nabyli rovným dílem do podílového spoluvlastnictví, jednalo se ze strany žalobkyně o vědomé plnění tzv. nedluhu, což je liberační důvod ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, jehož podstatou je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (například rozhodnutí ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 602/2024) vědomé plnění bez právního důvodu, kdy „předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit“. Soud prvního stupně žalobkyni opakovaně poučoval o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (čl. 38, čl. 227). Žalobkyně v reakci na poučení soudu prvního stupně v písemném podání ze dne 8. 2. 2023 uvedla, že jméno FO neměl vlastní nemovitost a v případě smrti žalobkyně by neměl kde bydlet, proto byla nemovitá věc ve spoluvlastnictví žalobkyně a jméno FO, kdy oba plánovali, že spoluvlastnický podíl zajistí v případě smrti žalobkyně jméno FO právo nemovitou věc užívat. Současně žalobkyně uvedla, že v roce 2007 nebyl jméno FO v dobré finanční kondici, aby byl schopen kupní cenu jakkoli financovat, proto úvěrovou smlouvu uzavírala jen ona. Po poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. při jednání dne 4. 11. 2024 žalobkyně uvedla, že se jméno FO bezdůvodně obohatil, jestliže neuhradil kupní cenu, ač získal spoluvlastnický podíl na nemovité věci, a žalobkyně za něj povinnost k úhradě kupní ceny s jeho vědomím splnila. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně si v okamžiku, kdy z úvěru platila kupní cenu ve vztahu k celé nemovité věci, byla vědoma toho, že za jméno FO nemá povinnost plnit; současně se nejedná o plnění z právního důvodu, který by později nenastal nebo odpadl. Z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit, že by žalobkyně a jméno FO měli kupní cenu uhradit společně a nerozdílně, jak uvádí žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

6. Důvodnými neshledal odvolací soud výtky žalobkyně ve vztahu k poučovací povinnosti soudu, konkrétně ve vztahu k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně nároky, o nichž soud prvního stupně rozhodl ve výrocích III a IV napadeného rozsudku, uplatnila z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně podle příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících bezdůvodné obohacení postupoval, vycházel tedy ze shodného právního posouzení, avšak dospěl k závěru, že skutkový stav věci svědčí pro naplnění liberačního důvodu ve smyslu ust. § 2997 odst. 1 občanského zákoníku, pro který nemá ten, kdo jiného obohatil, právo na vrácení toho, co plnil. Výzvu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. totiž soud učiní pouze v případě, že doplnění vylíčení rozhodných skutečností považuje za potřebné pro zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. Pokud soudu pro právní posouzení stačí již učiněná skutková zjištění, není povinen informovat účastníky o svém právním názoru, který se neliší od právního názoru účastníka, zde žalobkyně. Poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu soudu umožněno není (§ 5 o. s. ř.). Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, jestliže žalobu žalobkyně co do uplatněných nároků na tzv. širší vypořádání zamítl. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích III a IV podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a současně jako zřejmou nesprávnost (§ 164 o. s. ř.) opravil křestní jméno prvního žalovaného ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně, které správně zní jméno FO.

7. O náhradě nákladů řízení ve vztahu k nároku na tzv. širší vypořádání rozhodl soud prvního stupně stejně jako ohledně nároku na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok V). Žalobkyně v tomto řízení nebyla úspěšná, žalovaní, kteří byli v řízení o tzv. širším vypořádání úspěšní, proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení nebrojili, a tedy za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se tzv. širšího vypořádání, nebylo třeba, aby se zabýval správností výroku o nákladech řízení, a i v této části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

8. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokát tarif, kdy zástupkyně žalovaných v odvolacím řízení učinila dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) a na náhradě hotových výdajů jí náleží režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ke dvěma úkonům právní služby, kdy jde o společné úkony při zastupování dvou účastníků a tedy ve smyslu ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 náleží advokátovi za druhou zastupovanou osobu snížená mimosmluvní odměna o 20 %. Ve vztahu k jednomu z žalovaných má zástupkyně žalobkyně nárok na odměnu za 2 úkony právní služby po 6 100 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 124 401 Kč u každého z žalovaných), u druhého z žalovaných má právo na náhradu nákladů za 2 hlavní úkony právní služby po 4 880 Kč, tj. celkem 21 960 Kč (2 x 6 100 Kč + 2 x 4 880 Kč), dále na hotových výdajích 2 x režijní paušál po 450 Kč za oba žalované, tj. 900 Kč, tedy náklady právního zastoupení celkem ve výši 22 860 Kč (21 960 Kč + 900 Kč). Protože žalovaní jsou v řízení samostatnými společníky, má každý z nich nárok na jednu polovinu nákladů řízení, tedy částku 11 430 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni.