KSPL 61 Co 70/2025-124

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudců Mgr. Jiřiny Hronkové a Mgr. Martina Šebka ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 41 919,80 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 1. 2025, č. j. 9 C 234/2024-32

Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích III a IV potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, že smluvní pokuta je požadována do dne vyhlášení rozsudku (výrok I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 3. 5. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), co do smluvní pokuty ve výši 12 019,08 Kč a smluvního poplatku z prodlení (smluvní pokuty) 0,3 % denně z částky 29 900 Kč od 14. 9. 2024 do 16. 1. 2025 žalobu zamítl (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobkyně jako vysoká škola a žalovaný jako student uzavřeli dne 1. 9. 2023 smlouvu, jejímž předmětem je zabezpečení výuky v bakalářském studijním programu. Školné bylo sjednáno 57 800 Kč, při semestrální platbě dvakrát 29 900 Kč s tím, že je hrazeno vždy na každý akademický rok předem. V případě, že bude studium ukončeno, nárok na zaplacení školného za akademický rok, v jehož průběhu došlo k ukončení, nezaniká a pokud již bylo zaplaceno, nevrací se. V případě porušení této povinnosti se zavazuje zaplatit student vysoké škole smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně za každý započatý den prodlení do zaplacení. Žalovaný ukončil studium k 17. 1. 2024. Žalobkyně mu zaslala fakturu na částku 29 900 Kč se splatností 31. 1. 2024 a určila dodatečnou lhůtu k zaplacení 2. 5. 2024. Soud prvního stupně vyhověl žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhala úhrady školeného ve výši 29 900 Kč za letní semestr, včetně zákonného úroku z prodlení (výrok I) a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty, žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,3 % denně, tj. 109,5 % ročně, je zneužívajícím ujednáním dle § 1814 odst. 1 písm. l) o. z., neboť sankce je nepřiměřená a není možno k ní přihlížet podle § 1815 o. z. Jde o zneužívající ujednání ve smyslu § 1813 odst. 1 o. z., kdy výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. U žalovaného se jedná o osobu mladistvou, počínající studium na vysoké škole, ve věku, jež trestní právo označuje věk blízký mladistvému. Na straně žalující jde o vysokou školu, akciovou společnost, podnikatele, který má za sebou právní aparát i finanční managment. Pokud dále soud srovnal smluvní pokutu 0,3 % denně například s úrokem z úvěru, dlouhodobě je Nejvyšším soudem judikováno, že je nepřípustný. Za těchto okolností má soud za to, že ujednaná smluvní pokuta je zneužívající ujednání a nepřihlíží se k ní, když smluvní pokuta v této výše se zjevně příčí dobrým mravům a je absolutně neplatná podle § 588 o. z. Dalším argumentem pro zjevný rozpor s dobrými mravy je to, že za požadovanou dobu dosáhla smluvní pokuta částky 22 933,3 Kč, což tvoří 77 % jistiny.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, když má za to, že nevystupuje ve vztahu ke studentovi jako podnikatel, dodavatel služby, neboť v případě školného se nejedná o protiplnění za poskytnutou službu a žalovaná nebyla ve vztahu k žalobkyni v pozici spotřebitele. Tento právní názor žalobkyně je v souladu s nyní již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 2156/2023-215, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že „Studium na vysoké [ať již veřejné (§ 5 zákona č. 111/1998 Sb.), státní (§ 94 zákona č. 111/1998 Sb.) nebo soukromé (§ 39 zákona č. 111/1998 Sb.] škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle č. 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/193 Sb. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách“. Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytované služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání“. V dalším svém rozhodnutí ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, Nejvyšší soud uvedl, že „Při posouzení smlouvy o studiu... z hlediska § 810 o. z. (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí... jen zjištění, že žalobkyně je soukromou... školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku“. Dále žalobkyně v odvolání odkazuje na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž závěr o nespotřebitelském charakteru smluv o studiu zopakoval. Ve vztahu k smluvní pokutě odvolatelka též odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, dle kterého „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zjištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne“. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 772/2010 „na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu smluvní pokuty“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit“. Žalobkyně tak navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku III změnil a žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 12 019,08 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 29 900 Kč od 14. 9. 2024 do dne vyhlášení rozsudku a současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, eventuálně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu napadeném odvoláním dle § 212 a § 212a o. s. ř., vzal přitom v úvahu argumentaci žalobkyně a po zvážení všech skutečností odvolání žalobkyně neshledal důvodné.

4. V projednávané věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o studiu, jejímž obsahem je poskytování výuky žalobkyní (soukromou vysokou školou) žalovanému v bakalářském studijním programu oproti zaplacení školného, přičemž odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, vyhodnotil-li ji jako smlouvu nepojmenovanou dle § 1746 odst. 2 o. z.

5. Zásadní otázkou je posouzení, zda se jedná o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv. Žalobkyně vycházela z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který závěr o nespotřebitelském charakteru smluv o studiu zopakoval v řadě svých rozhodnutí (kromě výše uvedených rozhodnutí zmíněných žalobkyní v odvolání např. v usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1054/2023, v usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4825/2017 nebo usnesení ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2101/2021), nicméně Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, jednoznačně vyslovil opačný závěr, tj. že smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole je spotřebitelskou smlouvou, k čemuž je vhodné uvést, že i ve věci posuzované Ústavním soudem před obecnými soudy na straně žalující vystupovala stejná právnická osoba jako v projednávané věci. Jelikož nálezová judikatura Ústavního soudu je dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky pro obecné soudy závazná a žalobkyně v projednávané věci nepřišla s žádnou novou, nosnou argumentací, která by mohla vést k jinému právnímu názoru, odvolací soud shodně jako soud prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako spotřebitelskou.

6. S ohledem na předmět odvolacího řízení další zásadní otázkou tak bylo posouzení, zda ujednání stran sporu o povinnosti žalovaného zaplatit smluvní pokutu, kdy dle čl. 9.8 smlouvy o studiu se žalovaný jako student zavázal hradit žalobkyni (vysoké škole) školné ve lhůtě splatnosti uvedené ve faktuře a v případě porušení této povinnosti se zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně za každý započatý den prodlení do zaplacení, při splatnosti pokuty vždy následující den prodlení, čímž není ale dotčeno právo vysoké školy na náhradu škody v plné výši, je zneužívajícím ujednáním, k němuž nelze dle § 1815 o. z. přihlížet.

7. Předně odvolací soud považuje za potřebné uvést, že smluvní ujednání o povinnosti studenta zaplatit vysoké škole smluvní pokutu v případě prodlení s placením školného samo o sobě nezpůsobuje v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, byť uchazeči o studium na vysoké škole jsou zpravidla ve věku, kdy nedávno dovršením věku 18 let nabyli zletilosti, tím i plné svéprávnosti (§ 30 odst. 1 o. z.), což se týká i žalovaného v projednávané věci. Ale právě proto, že se jedná o dospělé, svéprávné osoby přijaté ke studiu na vysoké škole, je nutno předpokládat odpovídající rozumovou úroveň těchto osob a jelikož ke studiu na konkrétní vysoké škole může být přijat jen ten, kdo se ke studiu přihlásí, přihlášení se ke studiu na konkrétní vysoké škole, a tím i volba pravděpodobného budoucího povolání, by měla být vždy výsledkem důkladného zvažování uchazeče o studium, nikoliv projevem jeho lehkovážného a nezodpovědného jednání. Zároveň je logické, že financuje-li soukromá vysoká škola svou činnost také ze školného pobíraného od studentů, v zájmu zajištění provozu školy potřebuje, aby sjednané školné bylo studenty řádně placeno, takže smluvní pokuta potom plní především zajišťovací funkci, kdy má motivovat studenty k řádnému plnění závazku.

8. Zneužívajícím smluvním ujednáním tak není sjednání povinnosti studenta zaplatit smluvní pokutu v případě prodlení s placením školného samo o sobě, ale zneužívajícím ujednáním se může stát v případě, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. A právě o takovou situaci se v projednávané věci jedná i dle názoru odvolacího soudu.

9. Odvolací soud vzal v úvahu, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,3 % denně z dlužné částky za každý den prodlení představuje částku odpovídající 109,5 % jistiny dluhu za každý rok, přičemž celková výše smluvní pokuty není omezena maximální částkou (například do výše dlužného školného), a tato výše smluvní pokuty i s vědomím významu smluvní pokutou zajišťované povinnosti se odvolacímu soudu jeví ve spotřebitelském vztahu nepřiměřenou, když v případě dlouhodobého prodlení přestává plnit funkci zajišťovací (motivační), ale plní především funkci sankční, a jelikož věřitel (žalobkyně) má také nárok na zaplacení úroku z prodlení, sankce pro spotřebitele potom může být nepřiměřená.

10. Při úvaze o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané mezi účastníky v projednávané věci odvolací soud vzal v potaz také úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy dle § 122 odst. 2 a 3 tohoto zákona uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, a dále souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Byť v případě smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s placením školného s ohledem na povahu zajišťované povinnosti i výjimečnost smluvního vztahu o studiu na vysoké škole lze podle názoru odvolacího soudu jako o přiměřené uvažovat o smluvní pokutě převyšující hranice stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, nikoliv však již ve výši sjednané mezi účastníky v projednávané věci, když jen denní výše smluvní pokuty trojnásobně převyšuje výši stanovenou pro smlouvy o spotřebitelském úvěru, navíc celková výše smluvní pokuty není omezena maximální částkou.

11. Poslední otázkou, kterou se odvolací soud zabýval, tak je, zda v případě smluvní pokuty sjednané ve spotřebitelských vztazích v nepřiměřené výši může dojít k moderaci výše smluvní pokuty soudem, když podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit.

12. V projednávané věci žalovaný je v řízení zcela pasivní, když soudní písemnosti jsou mu doručovány náhradním způsobem, takže snížení smluvní pokuty ani nenavrhl, nicméně s ohledem na skutečnost, že jde o spotřebitelský vztah, odvolací soud se uvedenou otázkou zabýval proto, zda v zájmu ochrany spotřebitele by nebylo možné přistoupit k moderaci výše smluvní pokuty soudem i z úřední povinnosti.

13. Po zvážení právní úpravy i judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) odvolací soud však dospěl k závěru, že ve spotřebitelských vztazích se ustanovení § 2051 o. z. o moderaci smluvní pokuty vůbec neuplatní, tj. ani na návrh spotřebitele, neboť jde sice o obecné zákonné ustanovení, ale s ohledem na speciální právní úpravu týkající se závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem se ve spotřebitelských vztazích uvedené ustanovení neuplatní, když závěr soudu o nepřiměřenosti ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelském vztahu má za následek, že k takovému ujednání nelze přihlížet, neboť dle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Účelem ustanovení § 1815 o. z. je zajistit, aby nepřiměřená či zneužívající ujednání ve smlouvách uzavřených mezi podnikateli a spotřebiteli spotřebitele nezavazovala. Nejedná se o relativní neplatnost, jíž by se spotřebitel musel dovolat, ani o neplatnost absolutní, jež by stíhala zneužívající ujednání bez dalšího, nicméně soud je povinen nepřihlédnout ke zneužívajícímu smluvnímu ujednání, pokud by zneužívající smluvní klauzule mohla mít vliv na právní postavení spotřebitele.

15. Výše uvedená právní úprava je podle názoru odvolacího soudu souladná i s judikaturou SDEU, dle níž soud, který i bez návrhu zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule (srov. SDEU C-472/11, Banif Plus Bank 36), ochrana spotřebitele se vztahuje na případy, ve kterých spotřebitel, který s prodávajícím nebo poskytovatelem uzavřel smlouvu obsahující zneužívající klauzuli, neuplatní zneužívající charakter této klauzule buď proto, že o svých právech neví, nebo proto, že je odrazen od jejich uplatnění z důvodu nákladů, které by vyvolalo soudní řízení (srov. SDEU C-168/05 Mostaza Claro 29), soud musí posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule z úřední povinnosti a tím tak vyrovnat nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem (srov. SDEU C-168/05 Mostaza Claro 36), soudy mají pouze povinnost neuplatnit zneužívající klauzuli, aby nebyla vůči spotřebiteli závazná, avšak nemají pravomoc měnit její obsah (srov. SDEU C-618/10 Banco Espaňol de Crédito 65), a konečně pro nemožnost moderace smluvní pokuty soudem vyznívá i závěr rozsudku SDEU ze dne 7. 11. 2019 ve spojených věcech C-349/18 až C-351/18, ve kterém Soudní dvůr při výkladu čl. 6 odst. 1 Směrnice 93/13 dovodil, že musí být vykládán v tom smyslu, že jednak brání tomu, aby vnitrostátní soud, který konstatuje zneužívající povahu ujednání o smluvní pokutě stanoveného ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem, snížil částku pokuty spotřebitele stanovené uvedeným ujednáním, a jednak tomu, aby vnitrostátní soud toto ujednání nahradil na základě zásad smluvního práva ustanovením vnitrostátního práva dispozitivní povahy, s výjimkou případů, kdy by dotčená smlouva nemohla nadále existovat v případě zrušení zneužívajícího ujednání a kdy by zrušení smlouvy jako celku vystavilo spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům.

16. Veden výše uvedenými úvahami, kdy se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti smluvního ujednání o povinnosti žalovaného platit žalobkyni smluvní pokutu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu včetně řádně a správně odůvodněného výroku o nákladech řízení jako věcně správné dle § 219 o. s. ř potvrdil.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení neúspěšná, ale žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.