KSPL 10 Co 472/2025-135

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_006⟫ o 120 000 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. 7. 2025, č. j. 15 C 323/2023-98

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 151 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 20. 10. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 62 257,32 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolala žalovaná, neboť má za to, že soud prvního stupně pochybil, když na základě provedeného dokazování došel k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž k tomuto pochybení přispělo i zamítnutí navrhovaných důkazů jako byl výslech účastníků řízení, čímž soud i neúplně zjistil skutkový stav.

3. Žalovaná se domnívá, že předmětný byt neužívala protizákonně, resp. jeho užíváním se bezdůvodně neobohacovala na úkor žalobce, protože jej užívala z titulu společné domácnosti, kterou v uvedeném bytě manželé měli minimálně do 29. 1. 2024, kdy došlo k rozvodu, a která v té době nebyla zrušena. Žalovaná aktivně nebránila žalobci v užívání bytu, pouze mu sdělila, resp. jej prosila, aby v době, kdy již byl odstěhován jinam, jí hlásil návštěvy bytu, zvláště když si sám již odnesl z bytu věci a ona měla oprávněný strach o své věci. V žalobcem tvrzeném incidentu se neprokázalo zavinění žalované, a došlo k němu v době, kdy už žalobce byt neužíval, a i přesto v bytě byl. Nebylo mu tedy bráněno v užívání bytu, naopak to byl žalobce, kdo po rozpadu vztahu byt opustil a následně se do něj ještě vrátil. Ostatně na zvonku měl a má žalobce stále své jméno, rovněž i vyúčtování počítá s tím, že byt užívají dvě osoby, a je tedy evidentní, že žalovaná nečinila žádné kroky bránící žalobci v užívání bytu. Ani nevyměnila zámek, což ostatně potvrzuje i fakt, že do bytu žalobce před incidentem občas zašel.

4. Ačkoliv soud zamítl účastnické výslechy, není žalované jasné, jak soud dospěl k závěru, že o nadužívání bytu žalovanou svědčí i skutečnost, že žalovaná v bytě ubytovala svou kamarádku, která tam bydlela již dva měsíce. Byť nikdo z účastníků tuto skutečnost spočívající v ubytování přítelkyně obou účastníků řízení v rámci pomoci v souvislosti s válkou na Ukrajině nepopírá, nikdo však neuváděl, ani neprokazoval, že to bylo bez souhlasu žalobce, ba naopak, a tedy nikdo se na jeho úkor neobohacoval. Je tedy evidentní, že soud nemá tuto svou domněnku ničím podloženou, a žalovaná toto tvrzení považuje za irelevantní. Pokud soud opírá bránění žalobci v užívání bytu o překlad rozhovoru účastníků ze dne 29. 5. 2022, přičemž je otázkou, zda nahrávka byla pořízena zákonně, pak se měl zabývat tímto konfliktem podrobněji, neboť je zjevné, že manželé měli vztahový problém, kdy padne spousta „definitivních“ věcí, které jsou však důsledkem aktuálního sporu a afektivního jednání. Rozhodně nelze v rámci dané situace z těchto skutečností usuzovat na aktivní bránění v užívání bytu. Dle žalované se jeví více pravděpodobné, že žalobce, ačkoliv se dobrovolně odstěhoval ze společné domácnosti, záměrně chodil do bytu, aby vztahové problémy narůstaly. Žalobce, ač chtěl prokázat, že byl z bytu vyštván, sám označil za nespornou skutečnost, že v březnu opustil společnou domácnost pro rozpad vztahu se žalovanou a že do bytu od března do května několikrát zašel, kdy po incidentu v květnu už byt nenavštěvoval. Nedošlo tedy o „vyštvání“ žalobce, ale o jeho dobrovolný odchod ze společné domácnosti.

5. Žalovaná dále namítla, že s ohledem na skutečnost, že v bytě manželé až do března 2022 žili a vytvořili v něm společnou domácnost, která trvala minimálně do 29. 1. 2024, tj. do doby rozvodu, nelze mezi nimi uplatňovat bezdůvodné obohacení, stejně jako by se bývalo uplatňovalo mezi „cizími lidmi“ a je názoru, že by to bylo i v rozporu s dobrými mravy. Platit bezdůvodné obohacení v době trvání společného jmění manželů, které v období, za které je bezdůvodné obohacení požadováno, trvalo, a z prostředků společného jmění se příčí institutu manželství, společné domácnosti a dobrým mravům vůbec. Proto žalobce, který svým odchodem ze společné domácnosti dostal žalovanou do této situace, aniž by měla jinou volbu, resp. nabízela se varianta byt rovněž opustit, aby nedocházelo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalovaného, což by však zatížilo oba účastníky a jejich společné jmění ještě více. Žalobce by proto neměl ani namítat, že musel v jiném bytě platit nájem, neboť tento platil z prostředků společného jmění, což by se dalo naopak vykládat tak, že se on naopak obohacoval na úkor žalované, resp. na úkor společného jmění. I z těchto důvodů žalovaná považuje požadavek na bezdůvodné obohacení za nemalý zásah do jejích práv a příčící se dobrým mravům. Soud by měl vycházet ze skutečnosti, že po žalované období trvalo manželství účastníků, a tedy i jejich společná domácnost v předmětném bytě, a požadavek na bezdůvodné obohacení je proto v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení se zamítá, a žalované přiznal náklady řízení.

6. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť rozhodnutí považuje za věcně správné. Soud prvního stupně provedl dokazování v nezbytném rozsahu a vyvodil z něj správné skutkové závěry, věc adekvátně právně posoudil. Provedení účastnických výslechů by bylo v dané věci nadbytečné, navíc jsou v obecné rovině důkazem podpůrným s nižší vypovídací hodnotou. Pokud soud prvního stupně tyto důkazy pro nadbytečnost neprovedl, postupoval správně. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná zamezila užívání bytu žalobci. S odkazem na ustálenou judikaturní praxi soudů žalobce uvedl, že nejsou rozhodné subjektivní důvody, proč ochuzený spoluvlastník nemovitost neužívá, důležité je, že obohacený spoluvlastník nadužívá svůj spoluvlastnický podíl a že se tak děje bez dohody spoluvlastníků (usnesení NS ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či rozsudek NS ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). Ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 je řešen obdobný vztah jako vztah zdejších účastníků, kdy jde o rozvádějící se manžele, přičemž Nejvyšší soud konstatoval, že není možno připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů. Z povahy věci vyplývá, že bytovou jednotku nelze užívat pouze napůl, a tedy v rozhodném období ji celou užívala žalovaná, jak správně uzavřel soud prvního stupně, a také že ji po jistou část nechala užívat svou kamarádku, a to bez dohody s žalobcem. K námitce, že po část rozhodného období byli účastníci ještě manželé, žalobce uvedl, že bytová jednotka nikdy nebyla v režimu společného jmění manželů, nýbrž v podílovém spoluvlastnictví, a pouze formální trvání manželství po část žalovaného období nemůže mít vliv na skutečnost, že účastníci již spolu nesdíleli společnou domácnost, a že žalobce po svém odstěhování byl nucen vynaložit prostředky na zajištění si jiného ubytování.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212, 212a a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolacím námitkám a vyjádření žalobce, a poté, co ve věci konal jednání, při němž obě strany sporu potvrdily neměnná stanoviska, dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v dodatečném rozsahu, dovodil z něho správný skutkový stav, který právně posoudil v souladu se zákonnou úpravou, přičemž odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje, a proto v podrobnostech na ně odkazuje (body 15., 22. a 23. odůvodnění rozsudku).

9. V dané věci nebylo sporu o tom, že účastníci byli v posuzovaném období manžely a podílovými spoluvlastníky o velikosti jedné poloviny ve vztahu k bytové jednotce č. 729/15, nacházející se v budově na adrese adresa, stojící na blíže specifikovaných pozemcích. Do měsíce února 2022 účastníci byt užívali jako manželé společně. Bylo prokázáno, že od března 2022 z důvodu manželských rozporů žalovaná žalobci neumožnila nemovitosti užívat a užívala je výhradně sama, tj. nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by žalobci poskytla odpovídající náhradu, a aniž by na výlučném užívání nemovitosti byla s žalobcem dohodnuta. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za nadužívání nemovitosti žalovanou za období od měsíce března 2022 včetně do měsíce říjen 2023, tj. za 20 měsíců po 6 000 Kč měsíčně, jak vyplývá z odborného vyjádření realitní kanceláře právnická osoba ze dne 13. 6. 2023, přičemž žalovaná tuto výši učinila při jednání konaném dne 10. 7. 2025 nespornou. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila ani na základě předžalobní upomínky ze dne 14. 9. 2023. Soud prvního stupně provedl k důkazu listiny navržené účastníky řízení a z nich mimo jiné měl za prokázané, že žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem darem od žalobce, mezi účastníky došlo k rodinným rozepřím, a žalobci bylo žalovanou znemožněno nemovitosti užívat. Bylo rovněž zjištěno, že dne 29. 5. 2022 došlo mezi účastníky řízení k fyzické potyčce, ta byla předmětem správního řízení vedeného před Magistrátem města adresa. Řízení o uvedeném skutku bylo usnesením Magistrátu města adresa ze dne 2. 5. 2023 zastaveno, neboť spáchání skutku nebylo žalované (obviněné) prokázáno.

10. Jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu, spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu, tj. ekonomickou protihodnotu užívání pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno. Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní, směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu (usnesení NS ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023). Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, označovaném jako průlomovém, mimo jiné dovodil závěr, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení z titulu nadužívání spoluvlastnického podílu nezaniká ani v případě, že druhý spoluvlastník neužívá společnou věc dobrovolně, neboť rozhodující je stav objektivní, a nikoliv subjektivní důvody.

Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované o rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, neboť dle ustálené rozhodovací praxe musí jít o skutečnosti, zakládající takový rozpor, mimořádné intenzity. Žalovaná však takové skutečnosti netvrdila, tudíž ani neprokazovala. Pokud namítá, že hrazení bezdůvodného obohacení v době trvání společného jmění bývalých manželů a z jeho prostředků se příčí institutu manželství, společné domácnosti a dobrým mravům, pak odvolací soud tento názor nesdílí. Instituty podílového spoluvlastnictví a společného jmění manželů jsou svojí podstatou rozdílné. Judikatura vyšších soudů takovou kolizi (spočívající ve finančním nároku z titulu hrazení bezdůvodného obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu za trvání společného jmění manželů) nedovodila, naopak ji i v rozhodovací praxi předpokládá s tím, že nezakládá nemravnost požadavku jednoho z manželů na zaplacení bezdůvodného obohacení za nadužívání jeho spoluvlastnického podílu druhým manželem (srov. rozsudek NS ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016).

11. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v obou jeho výrocích jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, tedy i v souvisejícím nákladovém výroku, na jehož odůvodnění v bodu 24. pro stručnost odkazuje (výrok I.).

12. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná se svým odvoláním úspěšná nebyla, a proto je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů této fáze řízení, a sice spočívající v odměně za podané vyjádření k odvolání a účasti u odvolacího jednání, tj. za dva úkony právní služby po 5 900 Kč částku 11 800 Kč, ve dvou režijních náhradách po 450 Kč částku 900 Kč, náhradě cestovaného ve výši 1 401 Kč (viz vyúčtování) a promeškaného času za šest započatých půlhodin po 150 Kč, tj. částku 900 Kč a 21 % DPH ve výši 3 150 Kč dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem částku 18 151 Kč (po zaokrouhlení). Žalovaná je povinna uvedenou částku zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.