KSPL 14 Co 103/2026-78

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného neznámého bydliště ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 36 175,29 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ na základě odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chebu 9. 3. 2026, č. j. 15 C 266/2025-50

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II ohledně částky 7 067 Kč a 12 % ročních úroků z prodlení z ní od 10. 4. 2025 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni tyto částky do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ohledně částky 3 414,02 Kč s úroky z prodlení se napadený rozsudek ve výroku II potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 548 Kč.

IV. Žalovaný je povinen ve stejné lhůtě nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 684 Kč.

1. Soud prvního stupně ohledně částky 25 694,27 Kč s úroky z prodlení žalobě rozsudkem pro zmeškání vyhověl (výrok I), ohledně částky 10 481,02 Kč s úroky z prodlení ji obyčejným rozsudkem zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Zamítavý výrok odůvodnil tím, že provozovatel distribuční soustavy má právo na náhradu nákladů na zjištění neoprávněného odběru nikoli v paušální, nýbrž jen ve skutečně prokázané výši, přičemž ohledně skutečně vynaložených nákladů žalobkyně neunesla břemeno tvrzení.

2. Žalobkyně podala proti zamítavému výroku obsáhlé odvolání, v němž trvala na tom, že má právo na náhradu nákladů na zjištění neoprávněného odběru elektřiny jakožto vysoce specializované činnosti ve výši sjednané se servisní společností, která je u všech zákazníků, u nichž je odhalen neoprávněný odběr v příslušné kategorizaci, stejná; zákazníkům nelze účtovat ceny za odhalení stejného neoprávněného odběru rozdílně. Náklady na zjištění neoprávněného odběru jsou součástí náhrady škody neoprávněným odběrem způsobené a se servisní společností jsou sjednány jako cena za komplexní službu, která je výsledkem cenové kalkulace této společnosti, vzešla ze zadávacího řízení v rámci veřejné zakázky a její součástí je samozřejmě i zisk. Efektivnější řešení k dispozici není; účtování nákladů prosazované soudem prvního stupně by přineslo násobně složitější procesy a tudíž i vyšší náklady pro všechny zákazníky. Žalovaný přitom v této věci nebyl aktivní a požadavku na náhradu nákladů se nebránil.

3. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4. Odvolání je zčásti důvodné.

5. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 doplnil dokazování protokolem o kontrole odběrného místa ze dne 24. 1. 2025, z nějž zjistil, že žalobkyně provádí zjištění neoprávněného odběru prostřednictvím společnosti právnická osoba. (dále jen „servisní společnost“). Dva pracovníci této společnosti, jméno FO a jméno FO, se dne 24. 1. 2025 dostavili do odběrného místa žalovaného v bytovém domě na adrese adresa. Žalovaný nebyl přítomen, zjištění neoprávněného odběru však umožnila osoba označená v protokolu jako „vlastník nemovitosti“. Při kontrole bylo zjištěno, že úřední a provozní plomby elektroměru jsou porušeny. Po sejmutí krytu svorkovnice byla provedena kontrola zapojení, při níž bylo zjištěno samopřipojení k distribuční soustavě. Bylo provedeno také přezkoušení zatěžovacím odporem, kontrola hlavních jističů, při níž vyšlo najevo osazení odplombovaného jističe 1 x 25 A, a kontrola přepínání tarifů a funkce HDO. Stávající elektroměr byl přelepen stříbrnými přelepkami a demontován a místo něj byl namontován elektroměr nový, který zůstal přerušen a byl zaplombován. Nakonec byla provedena kontrola hlavní domovní skříně. Odvolací soud provedl též důkaz výpočtem náhrady za neoprávněný odběr elektřiny ze dne 13. 3. 2025, z nějž zjistil, že po zjištění neoprávněného odběru provedla žalobkyně přezkoušení demontovaného elektroměru za 2 067 Kč včetně daně z přidané hodnoty.

6. Na základě těchto důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně na náhradu nákladů na zjišťování neoprávněného odběru je zčásti důvodný.

7. Podle § 51 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) (dále jen „zákon“), při neoprávněném odběru elektřiny je osoba, která neoprávněně odebírala nebo odebírá elektřinu, povinna nahradit v penězích vzniklou škodu. Nelze-li zjistit vzniklou škodu na základě prokazatelně zjištěných údajů, je povinna uhradit škodu určenou výpočtem podle hodnoty hlavního jističe před elektroměrem nebo předřazeného jistícího prvku a obvyklé doby jejich využití, nedohodnou-li se obě strany jinak. Škodou jsou i prokazatelné nezbytně nutné náklady vynaložené na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny.

8. Podle § 17 odst. 8 věty druhé vyhlášky č. 359/2020 Sb., o měření elektřiny (dále jen „vyhláška“), součástí náhrady za neoprávněně odebranou elektřinu, která vznikla provozovateli distribuční soustavy, je i náhrada prokazatelných nezbytně nutných nákladů vzniklých provozovateli soustavy v souvislosti s neoprávněným odběrem, včetně nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny, jeho ukončení, přezkoušení měřicího zařízení a případné znalecké posudky, a dalších souvisejících nákladů.

9. V souzené věci se žalobkyně domáhala mimo jiné náhrady nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny. Tyto náklady jsou podle § 51 odst. 3 věty třetí zákona součástí škody neoprávněným odběrem způsobené a žalobkyně jako provozovatelka distribuční soustavy má právo i na jejich náhradu. Soudní praxe je však ustálena na tom, že náhradu jakýchkoli nákladů lze požadovat v paušální výši pouze tehdy, je-li paušalizace stanovena zákonem nebo sjednána účastníky. Není-li tomu tak, lze požadovat pouze náhradu skutečně vynaložených nákladů, které musejí být řádně konkretizovány a co do základu i výše prokázány. Paušalizace je stanovena kupříkladu u advokátů při poskytování právních služeb, u nichž je vnitrostátní poštovné a místní hovorné a přepravné paušalizováno částkou 450 Kč [§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“)], u účastníka občanského soudního řízení nezastoupeného advokátem, u něhož jsou veškeré náklady spojené s jedním úkonem v řízení paušalizovány částkou 300 Kč [§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“)] nebo u právnická osoba, u níž jsou veškeré náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek paušalizovány částkou 300 Kč [§ 45 odst. 2 a 4 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon č. 30/2024 Sb.“), a § 6 vyhlášky č. 69/2024 Sb., k provedení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla].

10. Naopak tam, kde paušalizace náhrady nákladů sjednána ani právním předpisem stanovena není, je třeba trvat na náhradě pouze prokazatelně vynaložených nákladů, a to v jejich skutečně vynaložené výši. Tak je tomu kupříkladu u náhrady nákladů právnická osoba spojených s pověřením jiné osoby vyřízením případu a poskytnutím plnění podle § 71 odst. 1 písm. a) zákona č. 30/2024 Sb., kde soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že povinnost hradit tyto náklady v paušální (procentní) výši ze žádného obecně závazného právního předpisu nevyplývá a že interní pracovní směrnice žalobkyně ani její dohoda s třetím subjektem žalovaného nezavazuje a nemůže mu založit povinnost k náhradě takto – ať již procentem z výše škody nebo jinak paušálně – stanoveného poplatku za zpracování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3476/2008). Stejně je tomu i v elektroenergetice, kde § 51 odst. 3 věta třetí zákona a § 17 odst. 8 věta druhá vyhlášky paušalizaci nezakotvují a naopak vyžadují, aby šlo o „prokazatelné“ a „nezbytně nutné“ náklady (viz též Kořán, L.: Komentář k ustanovení § 51 energetického zákona, právní stav k 1. 4. 2016, dostupné na ASPI). To platí i tam, kde provozovatel distribuční soustavy zjišťování neoprávněného odběru kompletně deleguje na třetí osobu; i náklady vynaložené třetí osobou musejí být řádně konkretizovány a prokázány, jako kdyby zjišťování prováděl provozovatel sám; nemožnost paušalizace nelze obcházet tím, že paušální výši náhrady nestanoví distributor, nýbrž jeho subdodavatel a že náklady budou mít charakter paušálního poplatku tomuto subdodavateli (shodně rozsudek Krajského soudu v Anonymizováno ze dne datum, sp. zn. incidenční spisová značka). To, že náklady na zjišťování neoprávněného odběru jsou podle § 51 odst. 3 věty třetí zákona součástí náhrady škody, na tom nic nemění; názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 1476/16, bodu 16. odůvodnění, že „nejde o náklady v pravém smlouva smyslu“, není v tomto usnesení přesvědčivě odůvodněn a odvolací soud se s ním neztotožňuje.

11. Náklady na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny jsou pouze takové náklady, které byly vynaloženy přímo na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny v konkrétním odběrném místě. Z úpravy § 17 odst. 8 vyhlášky vyplývá, že jsou jimi náklady samotného zjišťování neoprávněného odběru, náklady přezkoušení měřicího zařízení, případné znalecké posudky a další související náklady. Jedná se zejména o cestovní výdaje na jízdu techniků do místa spotřeby, jejich mzda za dobu přípravy a studia podkladů, za dobu zjišťování na místě a za dobu sepisu protokolu o něm, opotřebení při tom použitých pracovních nástrojů, výdaje na nové plomby použité při skončení zjišťování, náklady pořízení fotodokumentace a znaleckých posudků a náklady spojené s následným přezkoušením demontovaného elektroměru. Existenci těchto nákladů a jejich výši musí provozovatel distribuční soustavy prokázat, a to kupříkladu cestovními příkazy, mzdovými výměry techniků, protokoly o kontrole odběrného místa, fakturami znalců, protokoly o přezkoušení elektroměru apod. Z povahy věci vyplývá, že výše těchto nákladů se odvíjí od konkrétních okolností zjišťování a je u různých zákazníků různá; závisí zejména na vzdálenosti místa spotřeby od sídla příslušné pobočky provozovatele distribuční soustavy, na délce trvání vlastního zjišťování na místě, na množství pořízené fotodokumentace a na nákladnosti znaleckých posudků. Účtování jejich náhrady všem zákazníkům stejnou částkou bez ohledu na vzdálenost, kterou technici urazili ze svého stanoviště do místa spotřeby, bez ohledu na dobu, po kterou zjišťování trvalo, a bez ohledu na množství pořízené fotodokumentace by neodpovídalo zákonu, protože by nevyjadřovalo skutečně vzniklou škodu. Argumentace žalobkyně, že prokazování nákladů tímto způsobem je náročnější a vede ke vzniku dodatečných nákladů, je pouze polemikou se zákonným požadavkem na prokázání skutečně vynaložených nákladů.

12. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo pouze na náhradu skutečně vynaložených nákladů na zjištění neoprávněného odběru, a to ve skutečně vynaložené výši, se tedy odvolací soud ztotožňuje. Požadavek žalobkyně na náhradu nákladů ve výši sjednané paušálně se servisní společností je vskutku neoprávněný.

13. Přesto odvolací soud nepovažuje napadený rozsudek za správný, a to ze dvou důvodů.

14. Především nelze přisvědčit závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně specifikace konkrétních přímých nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru (bod 17. odůvodnění napadeného rozsudku). Již v žalobě žalobkyně uváděla, že tyto náklady spočívají mimo jiné v práci dvou techniků na místě, v opotřebení jejich pracovních nástrojů a v dopravném (str. 3 žaloby), a formou odkazu na výpočet náhrady za neoprávněný odběr elektřiny tvrdila, že nákladem bylo také přezkoušení demontovaného elektroměru v systému AMS. Na základě poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., poskytnutého při jednání dne 26. 1. 2026, pak formou odkazu na modelaci nákladových položek servisní společnosti (č. l. 46 verte spisu) ještě doplnila, že dalším nákladem bylo pořízení fotodokumentace a audiovizuálního záznamu. Okolnost, že žalobkyně v žalobě i odkazem na uvedené listiny účtovala všechny tyto náklady v paušální výši, neznamená, že jejich existenci netvrdila; náklad požadovaný v paušální výši není nějakým jiným, od nákladu požadovaného ve skutečné výši odlišným nákladem – jedná se skutkově stále o tentýž náklad, který pouze nelze přiznat v paušální výši, nýbrž ve výši skutečné. Zamítl-li proto soud prvního stupně žalobu z důvodu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně skutečně vzniklých nákladů, rozhodl nesprávně.

15. Jelikož náklady spojené se zjišťováním neoprávněného odběru tvrzeny byly, odvolací soud provedl dokazování listinami označenými k prokázání jejich vzniku. Z nich má za spolehlivě prokázané, že servisní společnost vynaložila náklady na práci dvou techniků při zjišťování neoprávněného odběru v místě spotřeby dne 24. 1. 2025. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že jde o specializovanou činnost, čemuž musí odpovídat i její cena. Žalobkyně sice její výši odůvodnila nepřípustným odkazem na paušální cenu sjednanou se servisní společností, je však nepochybné, že tento náklad vynaložen byl. A v tom spočívá druhý důvod, proč je napadený rozsudek nesprávný.

16. Je-li postaveno najisto, že nárok žalobce je dán, avšak není zjištěna jeho výše, bylo v rozporu s účelem civilního procesu, vyjádřeným v § 1 o. s. ř., kdyby soud žalobu zcela zamítl. To vyplývá i z judikatury, která zapovídá zcela zamítnout žalobu, je-li zjištěn základ nároku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 498/2023, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017). Prostředkem, kterým lze výši nároku stanovit, je přitom § 136 o. s. ř.

17. V souzené věci žalobkyně důkazy o jiných než paušálních nákladech na zjištění neoprávněného odběru elektřiny neoznačila a lze usuzovat, že takové důkazy by s ohledem na výši vymáhaného dílčího nároku (10 481,02 Kč) byly nepřiměřeně vysoké; v úvahu by přicházel znalecký posudek, jenž by určil náklady obvyklé. Je proto třeba aplikovat § 136 o. s. ř. a výši nákladů určit v minimální výši, kterou lze považovat za nepochybnou. Podcenění je přitom rizikem žalobkyně, neboť ta ohledně výše nákladů nese důkazní břemeno.

18. Odvolací soud proto odhadl náklady na práci jednoho technika připadající na dané zjišťování včetně přípravy na ně a sepisu protokolu o kontrole na 2 500 Kč a přiznal žalobkyni částku 5 000 Kč. Cestovní výdaje spojené s jízdou techniků do místa spotřeby žalobkyni nepřiznal, neboť nebylo ani tvrzeno, odkud technici vůbec jeli a jakou vzdálenost urazili (zda se kupříkladu jednalo o 2 km, 100 km nebo 450 km). Dále však bylo dostatečně prokázáno přezkoušení demontovaného elektroměru samotnou žalobkyní v systémech AMS, a proto odvolací soud žalobkyni přiznal i částku 2 067 Kč. Přiznané částky činí celkem 7 067 Kč (5 000 Kč + 2 067 Kč).

19. Ve zbývající části žalobě vyhovět nelze. Kromě cestovného, které nebylo řádně doloženo (viz výše), nebylo možné přiznat ani položky označené v modelaci jako „zahájení služby“, „převzetí požadavku“, „založení požadavku do databáze“, „příprava pro posádku“, „optimalizace procesu“, „stažení fotodokumentace a audiovizuálního záznamu“, „kontrola a rozdělení videa a fotografií“, „vytvoření datové věty“, „kontrola podkladů od techniků“, „zpracování podkladů pro fakturaci“, „předání podkladů v elektronické formě“, „předání podkladů ve fyzické formě“ a „předání MZ přepravní společnosti TNT“. Jedná se o povýtce administrativní, případně nespecifickou činnost, jejíž náklady jsou nezjistitelné a jejíž samostatné hrazení je vyloučeno; je tomu podobně jako u advokátů podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady související s fotodokumentací a audiovizuálním záznamem není možné přiznat i proto, že jejich pořízení nebylo prokázáno. Totéž platí o amortizaci nástrojů použitých při zjišťování neoprávněného odběru. Proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II ohledně částky 3 414,02 Kč s úroky z prodlení potvrdil. V řízení před soudem prvního stupně měla žalobkyně neúspěch jen v poměrně nepatrné části a má proto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů této fáze řízení. Ty spočívají v soudním poplatku za žalobu zaplaceném ve správné výši 1 448 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony (sepis výzvy k plnění ze dne 15. 5. 2025 a sepis žaloby) podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 2 x 100 Kč = 200 Kč a v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za další dva úkony (účast na jednání dne 26. 1. 2026 a sepis doplnění žalobních tvrzení ze dne 24. 2. 2026) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) ve výši 2 x 450 Kč = 900 Kč a celkem činí 2 548 Kč.

20. V odvolacím řízení měla žalobkyně úspěch v rozsahu 7 067 Kč: 10 481,02 Kč x 100 % = 68 % a má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 36 % nákladů této fáze řízení. Ty spočívají v soudním poplatku za odvolání zaplaceném ve správné výši 1 000 Kč a v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony (sepis odvolání a účast na jednání dne 18. 6. 2026) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 450 Kč = 900 Kč a celkem činí 1 900 Kč, z čehož 36 % činí 684 Kč.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.