KSUL 59 A 5/2019-288

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M., a Mgr. Zdeňka Macháčka, ve věci žalobce: X, IČ X sídlem X zastoupen advokátem Mgr. Ondřejem Duškem sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 proti: žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, Praha 10 za účasti osoby na řízení zúčastněné: Statutární město Liberec sídlem Dr. E. Beneše 1/1, Liberec o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2018, č. j. X, takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 21. 5. 2018, č. j. X, se v části neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů pro ropuchu obecnou (Bufo bufo) pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Osobě na řízení zúčastněné se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se v průběhu soudního řízení správního zemřelý Ing. Josef Lank, narozený 11. 3. 1957 (dále jen „původní žalobce“) domáhal přezkumu shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 12. 2017, č. j. X. Tímto prvostupňovým rozhodnutím nebyla původnímu žalobci povolena výjimka podle § 56 zákonač. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů, konkrétně pro ropuchu obecnou (Bufo bufo), užovku obojkovou (Natrix natrix), čolka velkého (Triturus cristatus), čolka horského (Triturus Alpestris, syn. Mesotriton alpestris), čolka obecného (Triturus vulgaris, syn. Lissotriton vulgaris) a modráska bahenního (Phengaris nausithous), v souvislosti s realizací záměru „Autobazar - soubor staveb“ dle projektové dokumentace pro územní řízení a stavební povolení „Autobazar na p. p. č. X, X, X, X, Xvk. ú. XuX“, vyhotovené v dubnu 2016 X.

Původní žalobce v žalobě konstatoval, že hlavním předmětem sporu je, zda uvedené pozemky představují v současné době biotop zvláště chráněných druhů živočichů. Nezpochybnil, že se na uvedených pozemcích mohly v minulosti některé zvláště chráněné druhy živočichů nacházet, odkazoval však na biologické hodnocení X dle něhož se tito živočichové na uvedených pozemcích již nevyskytují, a pozemky v současnosti dokonce pro tyto živočichy s ohledem na okolní urbanizovanou zástavbu a silnice představují ekologickou past. S tímto tvrzením se ztotožnil i X., který je stejně jako X. držitelem autorizace pro biologické hodnocení ministerstva životního prostředí. Záznamy z Národní databáze ochrany přírody (dále jen „NDOP“) označil původní žalobce za nepřezkoumatelné. Ověřitelnost záznamů v databázi je prakticky vyloučena. Pokud jde o výskyt modráska bahenního, fotografie tohoto motýla ve vyjádření AOPK z března 2018 je ohledně místa a času zcela neprůkazná a neodpovídá údaji v NDOP, kde je patrná pozice sledování. Původní žalobce zdůrazňoval, že v průběhu správního řízení opakovaně namítal, že nebyl o údajných prohlídkách a šetřeních Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (dále jen „AOPK“) informován a že se jich neúčastnil. Stanoviska AOPK z roku 2017 buď odkazovala na šetření z minulých let, nebo referovala na pozorování učiněná mimo oplocené pozemky původního žalobce, což činí závěry z těchto pozorování neprůkaznými.

Původní žalobce zdůraznil, že tvrzení žalovaného o možné migraci obojživelníků jižním, resp. jihovýchodním směrem, nemají podklad ve správním spisu, migrační studie nebyla provedena. Žádní živočichové, pokud by se na dotčeném území skutečně vyskytovali, nemohou z území kamkoliv migrovat. Obchodní centrum Nisa a parkovací dům zcela přeťaly přístup živočichů k nedalekému Plátenickému potoku, východně od dotčeného území.

Původní žalobce trval na tom to, že v průběhu správního řízení zpochybnil relevantnost nálezů zvláště chráněných druhů biologickým X, odborným posudkem X, nesouladem souřadnic týkajících se domnělých nálezů, vkládáním údajů do databáze NDOP se značným časovým zpožděním, neinformování žalobce o údajných místních šetřeních, odmítáním společné prohlídky lokality za účasti X a personálními vazbami mezi pracovníky správního orgánu I. stupně a pracovníky AOPK.

Původní žalobce dále namítal, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Již v odvolání opakovaně poukazoval na skutečnost, že správní orgán I. stupně odkazoval na podklady, které nebyly součástí správního spisu a ke kterým se proto původní žalobce nemohl vyjádřit. Jednalo se zejména o následující podklady: 1) údaje z NDOP; 2) podklady, na jejichž základě byl potvrzen výskyt modráska bahenního dne 18. 7. 2017 a dne

1. 8. 2017 a výskyt užovky obojkové dne 27. 6. 2017; 3) průzkumy blízkého okolí, které údajně nepotvrdily další vhodná místa pro výskyt čolka velkého; 4) podklady o přímém pozorování dospělců modrásků na květech krvavce totenu učiněné X dne 2. 8. 2016 a

X dne 18. 7. 2017 a 1. 8. 2017; 5) důkazy o výskytu ropuchy na pozemcích žalobce v letech 2001 až 2008; 6) důkazy o výskytu užovky obojkové v roce 2017 při vyhřívání se na kupkách posekané trávy; 7) upozornění vlastníků přilehlých nemovitostí na výskyt čolků; 8) sdělení obyvatele domuč. X v ulici X dokumentující sběr žab před svým domem; 9) fotografie X zobrazující užovku obojkovou na pozemcích původního žalobce dne 24. 6. 2017; 10) mapa Liberce, v níž je údajně možno dohledat v Liberci a jeho okolí více jak 20 autobazarů; 11) letecké snímky z let 2010 až 2015. Dle původního žalobce je zcela irelevantní, že měl na základě licenční smlouvy přístup do NDOP.

Správní orgány také chybně zhodnotily důkazní sílu biologického hodnocení. Biologické hodnocení je mnohem podrobnější a kvalitnější, než pouhé stanovisko AOPK zpracované v posuzovaném případě někdy i bez prohlídky dotčených pozemků. V této souvislosti se původní žalobce dovolával rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 As 83/2017 - 47, a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 A 193/2013 - 82. V případě rozporů mezi stanovisky AOPK a biologickým hodnocením měl správní orgán

I. stupně ohledně zbývajících druhů potvrdil. Argumentace žalobce je v tomto bodě dovedena ad absurdum.

Vzhledem k právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým je zdejší soud vázán, je ale třeba konstatovat, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, když ve vztahu k ropuše obecné řízení o výjimce nezastavil. V této části je proto třeba napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný, ale i zdejší krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí při posouzení zákonnosti výroku napadeného rozhodnutí vycházeli z již zjevně překonané starší judikatury kasačního soudu.

Stěžejní žalobní námitkou je však otázka prokázání výskytu dalších v žádosti o výjimku uvedených zvláště chráněných druhů živočichů na posuzovaných pozemcích. Touto otázkou se jak správní orgán I. stupně tak žalovaný podrobně zabývali. Biologické hodnocení je jistě důležitým podkladem, rozhodně ale není vyloučeno, aby bylo kvalifikovaně zpochybněno, opačný závěr neplyne ani z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 7 As 83/2017 - 47, a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 A 193/2013 - 82, na které se žalobce odvolává. Skutkové okolnosti v tehdy řešené věci navíc nebyly shodné. K důkazní síle biologického hodnocení obecně soud odkazuje na napadené rozhodnutí str. 28 - 30. Podstatné pro posuzovanou věc je, že další relevantní podklady (průzkumy X, průzkumy prováděné AOPK, terénní obhlídky pracovníka správního orgánu I. stupně) výskyt zvláště chráněných druhů na posuzovaných pozemcích prokazatelně potvrdily. Nálezy byly učiněny pracovníky orgánů ochrany přírody a stejně jako žalovaný i soud odmítá spekulovat nad jejich odborností. Jen pro úplnost soud dodává, že AOPK je zapsána na seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost, je specializovanou organizační složkou České republiky, která zajišťuje odbornou i praktickou péči o přírodu. Pokud žalobce namítá, že nebyl o návštěvách AOPK informován a neúčastnil se jich, je třeba konstatovat, že převážná část návštěv lokality se uskutečnila v rámci správního řízení vedeného ČIŽP. Žalovaný již v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že poté, co byla posuzovaná lokalita v únoru 2017 oplocena a uzamčena, byli pracovníci AOPK na lokalitě přítomni vždy za přítomnosti X Stanoviska AOPK skutečně vycházela i ze starších zjištění, při hodnocení lokality je ale třeba vycházet i z historických nálezů za účelem ověření trvání jejich biotopu. K námitce, že nebylo vyhověno požadavku na společný průzkum lokality či výslech znalců, souhlasí soud se správními orgány, že správní spis obsahuje dostatek podkladů pro závěr o výskytu zvláště chráněných druhů a provádět další dokazování tak nebylo třeba. Výslechem X či X nedoplňoval dokazování ani zdejší soud, protože dospěl k závěru, že oba se k věci vyjádřili v rámci hodnocení, resp. vyjádření, která v průběhu správního řízení vyhotovili, a která pak v rámci volného hodnocení důkazů posuzoval správní orgán I. stupně, resp. žalovaný. Výslech X či X by nemohl zvrátit podrobně odůvodněný a zdokumentovaný závěr žalovaného o výskytu zvláště chráněných druhů na pozemcích žalobce.

Dle zdejšího soudu byla i data z NDOP vyhodnocena správně. NDOP je oficiálním koncepčním a metodickým nástrojem resortu životního prostředí v oblasti ochrany přírody a krajiny. K této aplikaci mohou přistupovat nejen zaměstnanci AOPK, ale na základě přidělených práv i externí subjekty. Data o nálezech zvláště chráněných druhů jsou postupně validována, případně opravována odbornými pracovníky AOPK na regionální i celostátní úrovni. Data jsou využívána veřejnou správnou při zajišťování druhové i územní ochrany. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětné nálezy byly do NDOP vloženy odbornými (pověřenými) pracovníky a byly validovány, nemá ani krajský soud důvod pochybovat o jejich správnosti. Žalovaný zdůraznil, že lokalitu v letech 2016 - 2017 prověřovaly čtyři subjekty: správní orgán I. stupně, AOPK, XaX. Tři subjekty (správní orgán I. stupně, AOPK a X) došly ke stejnému závěru, že vyjmenované chráněné druhy na lokalitě žijí a ta je jejich biotopem. Nálezy zvláště chráněných druhů zjištěné správním orgánem I. stupně, AOPK i X jsou zaznamenány v NDOP. Bylo by jistě správnější, pokud by údaje z NDOP byly součástí spisu. Není ale pravdou, že žalobce neměl možnost se k nim vyjádřit. Nálezy zaznamenané v NDOP byly totiž učiněny v rámci terénních průzkumů prováděných pro žalobce (X), v rámci posuzovaného správního řízení, anebo byly součástí stanovisek AOPK, která jsou součástí spisu, a se kterými žalobce v průběhu řízení obsáhle polemizoval. Žalobce prokazatelně o nálezech zvláště chráněných živočichů věděl (průzkum prováděný X dokonce přiložil k žádosti o výjimku), a předloženým biologickým hodnocením X se je snažil zpochybnit, což se mu však nepodařilo. K existenci biotopů jednotlivých zvláště chráněných druhů živočichů soud v podrobnostech odkazuje na str. 31 - 43 napadeného rozhodnutí. Pokud jde o zvláště chráněné druhy čolků, jejichž výskyt byl dle žalovaného pro neudělení výjimky zásadní, bylo v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětleno, proč je pravděpodobné, že X při svých průzkumech tyto zvláště chráněné druhy nezjistil. V biologickém hodnocení není totiž vůbec uvedeno, jakou metodou byli jedinci vyhledáváni. Zda byli prolovem tůně zjišťování pulci a larvy, nebo zda byli pastmi zjišťování dospělci. Na druhou stranu správní orgán I. stupně ve spolupráci s AOPK a za účasti zástupce původního žalobce tyto metody užil a předmětné zvláště chráněné druhy zjistil, stejně jako X v rámci vypracování biologického hodnocení pro původního žalobce. Skutečnost, že nálezy X byly do NDOP zaznamenány se zpožděním, nemůže věrohodnost těchto nálezů zpochybnit, stejně jako nemůže věrohodnost nálezů zpochybnit případná dílčí nepřesnost v lokalizaci nálezů pomocí zeměpisných souřadnic.

Žalobcem navrhované důkazy odbornými posudky X zpracovanými po vydání napadeného rozhodnutí a důkazy navrhované žalovaným o recentních nálezech zvláště chráněných druhů živočichů v uvedené lokalitě soud neprovedl proto, že posuzoval skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 odst. 1 s. ř. s. a proto, že soudní řízení správní je řízením přezkumným a nikoliv nalézacím.

K námitce, že závěry správních orgánů o migraci obojživelníků nejsou podpořeny migrační studií, soud konstatuje, že i bez migrační studie považuje hodnocení správních orgánů za logické a správné vzhledem k prokázané existenci biotopu a místní situaci.

Pokud jde o tvrzené porušení práva žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, je třeba uvést, že tato námitka byla vznesena již v rámci odvolání a žalovaný ji podrobně vypořádal v napadeném rozhodnutí na str. 16 - 19, a pokud jde o konkrétní nálezy modráska bahenního a užovky obojkové na str. 39 - 43 napadeného rozhodnutí. Soud se závěry žalovaného ztotožňuje a nepovažuje za účelné jinými slovy opakovat totéž. Tvrdí-li žalobce, že fotografie modráska bahenního ve vyjádření AOPK z března 2018 je ohledně místa a času neprůkazná a neodpovídá údaji v NDOP, kde je patrná pozice sledování, nemůže se k ní soud nijak vyjádřit, protože žádné vyjádření AOPK z března 2018 či fotografie z této doby ve správním spise založeny nejsou.

Žalobce v žalobě také zpochybňoval nestrannost úředních osob rozhodujících ve věci. V této souvislosti je třeba především zdůraznit, že podle § 14 odst. 2 správního řádu měl žalobce namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozvěděl. Správní orgán musí předložit k rozhodnutí nadřízenému takovou námitku účastníka řízení, z jejíž formulace vyplývá, že se jedná o námitku podjatosti úředních osob či osoby, je alespoň rámcově odůvodněná a její důvody nejsou zjevně nesrozumitelné či nesmyslné. Smyslem právního institutu vyloučení úřední osoby z rozhodování je zamezit podjatým osobám bezprostředně se podílet na výkonu státní správy. Není naopak žádoucí, aby byl vždy jako námitka podjatosti v odvolacím řízení vyhodnocen nesouhlas účastníka řízení s prvostupňovým rozhodnutím či postupem správního orgánu v jiných správních řízeních (srov. rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018 - 83). Podání, které by mělo být vyhodnoceno jako námitka podjatosti, krajský soud ve správním spise nenalezl.

Dále se soud zabýval námitkou nesprávného posouzení tvrzeného veřejného zájmu na realizaci předmětného záměru.

Pojem „veřejný zájem“ není zákonem nikterak definován, což beze sporu klade na správní orgán vyšší nároky na jeho uchopení. Co je takovým veřejným zájmem, lze v praxi vysledovat zejména z politických a zákonodárných aktů legitimních orgánů, z politického diskursu, veřejného diskursu k nejrůznějším odborným otázkám aj. Judikatura dovodila, že veřejným zájmem je, „jestliže je zájmem celé společnosti nebo podstatné části společnosti (veřejnosti) a směřuje k všeobecnému blahu a dobru.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016 - 46).

Úkolem správních orgánů je konkretizovat obecně formulované veřejné zájmy, jež jsou v legislativě jednotlivě definovány. Ústavní soud k otázce definování veřejného zájmu ve správním řízení uvedl, že „veřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění správního rozhodnutí pak musí zřetelně vyplynout, proč veřejný zájem převážil nad řadou jiných partikulárních zájmů. Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování …“ (nález ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04).

Požadavek na konkretizaci jiného veřejného zájmu se podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny o to důsledněji uplatní ve vztahu k zásahům u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, což je v posuzované věci u dvou zvláště chráněných druhů (čolka velkého a modráska bahenního) splněno. U nich lze výjimku povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 2 a současně neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany.

Tedy pouze v případě, že správní orgán shledá existenci veřejného zájmu, lze posoudit, zda tento zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody a zda jsou splněny i další podmínky v podobě neexistence jiného uspokojivého řešení a udržení populace daného druhu v příznivém stavu z hlediska ochrany. Následně na základě posouzení těchto podmínek správní orgán v rámci svého správního uvážení vyjádřeného v předmětném paragrafu dikcí „může… povolit“ rozhodne, zda v daném případě výjimku povolí či nepovolí.

V průběhu řízení před správním orgánem I. stupně žadatel žádný relevantní veřejný zájem netvrdil, resp. s tím, co prohlašoval za veřejný zájem (úprava a odkanalizování lokality, zvýšení kultury bydlení obyvatel sousedních domů, podpora vozidel na alternativní pohonné hmoty a snížení pravděpodobnosti vypořádání zmařené investice), se správní orgán I. stupně dostatečně vypořádal na str. 7 svého rozhodnutí a žalovaný podrobně na str. 19 - 23 napadeného rozhodnutí. Tyto závěry žalobce v žalobě nerozporoval. V průběhu odvolacího řízení žadatel dále v souvislosti s námitkou porušení zásady legitimního očekávání začal tvrdit, že za veřejný zájem je třeba považovat i naplnění zadání daného platným územním plánem statutárního města Liberce, kterým jsou předmětné pozemky určeny k zástavbě. Soud souhlasí s žalovaným, že ani takový veřejný zájem v posuzované věci shledat nelze.

Soulad záměru s platným územním plánem je pouze jedním z předpokladů jeho budoucí realizace, ale nelze z něj dovodit veřejný zájem, který se posuzuje až s ohledem na konkrétní záměr, jeho dopady na lokální podmínky území a potřeby obyvatelstva, přičemž tento veřejný zájem musí převažovat nad zájmy ochrany přírody. Územně plánovací dokumentace může předpokládat umístění určitých typů staveb v uvažovaném území, avšak před zahájením územního řízením není známo, zda konkrétní realizací dojde k dotčení chráněných zájmů a případně v jaké míře. Územní plánování řeší využití území a zásady jeho uspořádání, jeho cílem je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území. Soulad záměru s územně plánovací dokumentací je nutný, neboť pokud záměr není v souladu s územně plánovací dokumentací, stavební úřad v územním řízení žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne [viz § 90 odst. 1 písm. a) a § 92 odst. 2 zákonač. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu]. Z územně plánovací dokumentace však dopředu nelze dovozovat veřejný zájem ve smyslu § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť neobsahuje povědomí o vlivech konkrétních projektů na zákonem chráněné zájmy. Opačný výklad by vedl k absurdním závěrům, neboť pokud by k vyvození veřejného zájmu stačil soulad záměru s plánovací dokumentací, byl by požadavek na jakékoliv posuzování veřejného zájmu zcela zbytečný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. 8 As 63/2018 - 112). Soud proto neprováděl důkaz územně plánovací informací k pozemkům žalobce ze dne 9. 7. 2018 a ze dne 20. 7. 2020, sdělením Statutárního města Liberec ohledně územně analytických podkladů ze dne 28. 1. 2020 či sdělením Ministerstva pro místní rozvoj ve věci územně analytických podkladů ze dne 31. 7. 2019.

Ani argumentaci legitimním očekáváním původního žalobce, které mělo být založeno změnou územního plánu schválenou v roce 2010, tedy vzhledem k výše uvedenému přisvědčit nelze. Územně plánovací informace (§ 21 stavebního zákona) také nezakládá právo na realizaci záměru. Územně plánovací informace má charakter pouze předběžné informace, která nezakládá jakékoli právo tímto způsobem konzultovaný záměr realizovat (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2015, č. j. 22 A 104/2013 - 62). I v územně plánovací informaci ze dne 26. 1. 2016 byl navíc adresát informace upozorněn, že při povolování staveb musí být mimo jiné přihlédnuto k místním ekologickým podmínkám.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že veřejný zájem (§ 56 zákona o ochraně přírody a krajiny) musí být výslovně formulován ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti a musí být přesvědčivě odlišen od zájmu soukromého či kolektivního. Krajský soud je přesvědčen, že o takový případ se v posuzovaném případě nejedná, když i z tvrzení samotného původního žalobce v průběhu správního řízení nevyplývá nic jiného, než že jde o soukromý zájem konkrétního investora. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že za vodítko pro posouzení veřejného zájmu na souladu se schváleným územním plánem je možné považovat skutečnosti, na základě čeho byla v územním plánu plochy změny využití vymezena. V případě, že by byla tato zastavitelná plocha vymezena na základě vyhodnocení potřeb rozvoje takových ploch (plochy pro bydlení, výrobu, služby apod.), šlo by u záměru, který by byl umístěn na takto vymezených zastavitelných plochách, veřejný zájem na souladu s územním plánem dohledat. To však není posuzovaný případ. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když veřejný zájem záměru na souladu s územním plánem neuznal.

Ve vztahu k rozsahu soudního přezkumu je dále třeba poukázat na to, že orgán ochrany přírody rozhodující o výjimce má podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny poměrně značný prostor pro svoji úvahu, neboť předmětné ustanovení obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 As 30/2012 - 88). Lze proto jen velmi obtížně porovnávat různá řízení o výjimkách podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve všech případech, kdy výjimka udělena byla, musel správní orgán I. stupně především shledat existenci jiného veřejného zájmu, který pak poměřoval s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny. V posuzovaném případě ale žádný veřejný zájem na realizaci předloženého záměru správním orgánem I. stupně shledán nebyl, a proto nebyl ani s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny poměřován. Stěží tedy může krajský soud dovozovat z toho, že v jiných případech výjimky uděleny byly, diskriminační přístup žalovaného. Z tohoto důvodu soud také nedoplňoval dokazování listinami vztahujícími se k jiným řízením o výjimkách. Případy uváděné žalobcem nejsou obdobné ani povahou záměru, ani povahou jiného veřejného zájmu.

Krajský soud pouze pro úplnost dodává, že k výstavbě Obchodního centra Nisa a záboru plochy parkoviště došlo v letech 1998 - 1999, následně v letech 2007 a 2008 byl na stávající ploše parkoviště realizován parkovací dům. I kdyby hypoteticky správní orgány tehdy z hlediska ochrany zvláště chráněných druhů živočichů pochybily, neznamená to, že mají na tuto ochranu rezignovat i v dalších řízeních týkajících se dané lokality.

Pokud jde o rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, založená mezi přílohami doplnění žaloby ze dne 9. 3. 2020, nejsou pro napadené rozhodnutí relevantní. Z tohoto důvodu soud nedoplňoval dokazování ani dalšími listinami vztahujícími se k postupu správních orgánů ve věci územního souhlasu vydaného stavebníkovi ČEZ Distribucea.s., týkajícího se výstavby elektrické přípojky ČEZ Distribucea.s. na hranici pozemků žalobce (mj. vyjádřením stavebního úřadu ze dne 13. 11. 2018 v řízení o přezkumu územního souhlasu či kolaudačním souhlasem s užíváním stavby ze dne 9. 1. 2020). Soud však uznává, že postup správních orgánů v uvedené věci stavebníka ČEZ Distribucea.s. mohl být pro žalobce matoucí a mohl vyvolat zbytečné spekulace. Tyto skutečnosti však nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Závěrem krajský soud konstatuje, že původní žalobce předložil obsáhlou žalobu, kterou opakovaně doplňoval, v níž z mnoha různých hledisek zpochybnil správnost závěrů žalovaného. Vzhledem k tomu, že jednotlivá žalobní tvrzení se vzájemně překrývají, což činí mnohdy žalobní argumentaci poněkud nepřehlednou, nepovažoval krajský soud za účelné odpovídat na každou jeho dílčí námitku. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí není nutno dle Ústavního soudu pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (např. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, či ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05). Optikou citované judikatury krajský soud přistoupil k vypořádání žalobních námitek, přičemž v případě názorové shody s žalovaným na některých místech odkázal toliko na příslušnou pasáž odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Žalobce v průběhu soudního řízení také navrhl provést velké množství listinných důkazů, řada z nich přitom již byla založena ve správním spise. Soud proto žalobce před ústním jednáním ve věci upozornil, že obsahem správního spisu se ve správním soudnictví dokazování neprovádí, a vyzval ho k vysvětlení, k prokázání čeho mají nově navrhované důkazy sloužit. To žalobce učinil podáním ze dne 7. a 11. 10. 2021 a soud v odůvodnění tohoto rozsudku vysvětlil, proč žalobcem označené důkazy neprovedl. Pokud jde o listiny označené jako přílohyč. 1 až 65 doplnění žaloby ze dne 9. 3. 2020 jedná se z části o listiny, které jsou součástí správního spisu, dále listiny, které s věcí nesouvisí nebo o nich není sporu, a listiny, k nimž se zdejší soud již vyjádřil. Ke sdělení veřejného ochránce práv ze dne 31. 10. 2018 je pak třeba zdůraznit, že soud není závěry veřejného ochránce práv nijak vázán. V posuzovaném případě se soud s veřejným ochráncem práv ztotožňuje v tom, že celou situaci v lokalitě lze vnímat jako selhání územního plánování, což však nemůže mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí o neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno shora, soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí v části neudělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze základních ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů pro ropuchu obecnou (Bufo bufo) pro nezákonnost zrušil a věc v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta prvás. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Z hlediska procesní úspěšnosti byl v souzené věci žalobce úspěšný z pouze jedné šestiny (ve vztahu k jednomu z šesti posuzovaných zvláště chráněných druhů). Úspěšnější žalovaný správní orgán náhradu nákladů řízení nepožadoval, ostatně mu ani žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Osobě zúčastněné na řízení nebyla náhrada nákladů řízení přiznána v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s., neboť jí soud neukládal žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž jí mohly náklady řízení vzniknout.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz. Liberec 20. října 2021

Mgr. Lucie Trejbalová ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu