KSULLI 35 Co 152/2025-229

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Mgr. Ivanou Štěpánkovou ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Sovova 584/2, 460 14 Liberec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha ⟪LB:lb_008⟫ o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 178/2024-183 ze dne 19. 12. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. hodnota a pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba č.p. Anonymizováno, vše v katastrálním území jméno FO, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2024 okresní soud výrokem I určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. hodnota a pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba č.p. Anonymizováno, vše v katastrálním území jméno FO (dále také jako „předmětná nemovitost“), a výrokem II nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Dle odůvodnění žalobkyně opřela svoji žalobu o tvrzení, že je v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti, a to od 5. 5. 2008 dle smlouvy o zúžení společného jmění manželů, žalobkyně a tituly před jménem jméno FO. Podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. hodnota a na stavbě č.p. Anonymizováno, jež je součástí pozemku parc. č. hodnota, nabyla žalobkyně společně se svým manželem na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO dne 27. 6. 2003, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 1. 7. 2003, a podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. hodnota na základě kupní smlouvy ze dne 8. 3. 2004, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 6. 2004. Prodávající byly dědičkami po původním vlastníkovi jméno FO, který byl zapsán jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti dle rozhodnutí státního notářství v Liberci č. j. D 1188/84-10 ze dne 28. 12. 1984. Jako spoluvlastník zbývajícího podílu o velikosti 1/5 je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, a to na základě právní domněnky opuštění nemovité věci dle § 1050 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 65 zákona o katastru nemovitostí. Spoluvlastníkem se však žalovaný nemohl stát, neboť tento spoluvlastnický podíl nedostatečně identifikovaného spoluvlastníka, označeného v katastru nemovitostí jako „jméno FO, Německo“, nabyla žalobkyně mimořádným vydržením dle § 1095 a § 1096 ve spojení s § 3066 občanského zákoníku. Žalobkyně a její předchůdci totiž vykonávali od roku 1958 společně s většinovým spoluvlastnickým podílem o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti také „údržbu“ zbývajícího spoluvlastnického podílu a nečinili tak ve zlém, respektive nepoctivém úmyslu, ale v důsledku vnějších okolností, jež nemohli ovlivnit. Žalobkyně a její předchůdci po paní jméno FO opakovaně a bezúspěšně pátrali, ale nepodařilo se zjistit, kde pobývá či zda má nějaké potomky. jméno FO nikdy nevykonávala svá práva ani neplnila své povinnosti spojené se spoluvlastnickým podílem a tyto byli za ni nuceni vykonávat a plnit ostatní podíloví spoluvlastníci. Jedná se o placení daně z nemovitosti a veškerých nákladů spojených se správou, údržbou a zachováním nemovitosti, přičemž se žalobkyně rovněž zasloužila o značné zhodnocení nemovitosti kompletní rekonstrukcí tak, aby toto vyhovovalo potřebě bydlení její rodiny. Z odůvodnění se dále podává, že žalovaný vyjádřil se žalobou nesouhlas, neboť žalobkyni je známo, že předmětný podíl nebyl nikdy předchozími vlastníky ani žalobkyní zakoupen a neměli tak žádný právní titul k ujmutí se držby. Věděli, že není v jejich vlastnictví, proto nemohli vlastnictví vydržet, neboť nebyli v dobré víře, že jim podíl patří, respektive byli od počátku v nepoctivém úmyslu. Za nesprávný považuje i názor žalobkyně o přirůstání uvolněného spoluvlastnického podílu k podílům ostatních spoluvlastníků. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žalobkyně s manželem užívali nemovitost po dobu 10 let jako nájemci na základě dohody s jméno FO a posléze zakoupili spoluvlastnický podíl o velikosti 4/5 za cenu, která o 100 000 Kč převyšovala cenu nemovitosti, jako celku, určenou znaleckým posudkem. Poté začali po paní jméno FO aktivně, leč neúspěšně, pátrat. Přitom za ni prováděli platby za správu, údržbu a opravy nemovitosti a hradili daň z nemovitosti. Z toho dle okresního soudu vyplývá, že žalobkyně, její manžel a další právní předchůdci nejednali s nepoctivým úmyslem. Uzavírá proto, že ačkoli neexistoval žádný právní důvod, na jehož základě by se držba zbývajícího podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti zakládala, došlo tím, že žalobkyně a její předchůdci podíl drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu po dobu delší než 20 let, ke splnění podmínek tzv. mimořádného vydržení dle § 1095, § 1096 a § 3066 občanského zákoníku, pročež žalobě v celém rozsahu vyhověl. S odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, neboť shledal naplnění mimořádných důvodů k jejich nepřiznání spočívajících v tom, že „žalovaný nabyl vlastnické právo na základě legislativních procesů, a tudíž se ocitl na straně žalované bez svého přičinění“.

2. Proti rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání oba účastníci řízení. Žalovaný napadl rozsudek v celém jeho rozsahu, zatímco žalovaná brojí pouze proti výroku II o náhradě nákladů řízení.

3. Žalovaný v odolání vytýká okresnímu soudu, že se nevypořádal s námitkou týkající se výkladu § 65 odst. 9 katastrálního zákona ve spojení s § 1050 odst. 2 občanského zákoníku. Dle žalovaného je nutné nahlížet na nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti jako na originární nabytí vlastnického práva v důsledku nevyvratitelné právní domněnky opuštění nemovitosti dle § 65 katastrálního zákona. Je proto nepodstatné, zda žalobkyně spoluvlastnický podíl dříve vydržela. I kdyby tato argumentace žalovaného nebyla správná, pochybil dle žalovaného okresní soud, jestliže v daném případě dovodil splnění podmínek mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 občanského zákoníku. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že žalobkyně a její právní předchůdci si byli vědomi existence vlastnictví předmětného podílu jinou osobou, což vylučuje možnost, aby podíl považovali za vlastní. Chybí tak jedna ze složek nezbytná k existenci držby, a to vůle nakládat s věcí jako s vlastní. Z uvedených důvodů navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta a žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Žalobkyně v odvolání proti nákladovému výroku II rozsudku namítala nesprávnost aplikace § 150 o. s. ř. s tím, že nejsou dány důvody pro využití moderačního práva soudu, neboť závěr o tom, že se žalovaný ocitl na straně žalované bez svého přičinění, nemá oporu v dokazování. Podstatnou vadu lze spatřovat i v překvapivosti takového rozhodnutí, protože o použití ustanovení § 150 o. s. ř. se žalobkyně dozvěděla až při vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyni tak nebylo umožněno, aby se k takovému procesnímu postupu vyjádřila. Navrhuje proto, aby odvolací soud změnil nákladový výrok tak, že se přiznává žalobkyni náhrada nákladů před okresním v plné výši. Zároveň požaduje přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Ve vyjádření k odvolání žalovaného označila žalobkyně názor žalovaného o nabytí vlastnického práva dle § 65 katastrálního zákona, aniž by bylo nutné přihlížet k vydržení vlastnického práva žalobkyní, za absurdní. Takový výklad je dle žalobkyně rozporný s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a se zásadou nepromlčitelnosti vlastnického práva dle § 614 občanského zákoníku. Vymezuje se i proti tomu, že by žalobkyně a její právní předchůdci neměli a nemohli mít vůli nakládat s věcí jako s vlastní, neboť nemuseli mít dobrou víru, že jim věc jako celek patří. Jak je dovozováno například z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, spoluvlastnický podíl může být samostatným předmětem vydržení, přičemž jeho držitelem je ten, kdo pro sebe vykonává práva a plní povinnosti s tímto spoluvlastnickým podílem spojené. Žalobkyně a její právní předchůdci byli držiteli sporného spoluvlastnického podílu, neboť společně s jejich spoluvlastnickým podílem také vykonávali pro sebe práva a plnili povinnosti s tímto spoluvlastnickým podílem spojené. jméno FO byla zapsána jako vlastník předmětného spoluvlastnického podílu v katastru nemovitostí od roku 1958, žila v tehdejší Německé demokratické republice do roku 1960 a poté se odstěhovala neznámo kam. Nikdy nevykonávala práva ani neplnila své povinnosti spojené se sporným spoluvlastnickým podílem, a byla tak pouze knihovním, nikoli skutečným držitelem tohoto spoluvlastnického podílu. Protože byly splněny obě podmínky pro mimořádné vydržení dle § 1095 občanského zákoníku, tedy dvacetileté trvání držby a existence držby nikoli v nepoctivém úmyslu (přičemž nepoctivý úmysl by musel prokázat žalovaný, což neučinil), považuje výrok I o věci samé za věcně správný.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i jeho postup v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Pokud jde o skutkový základ žalobou uplatněného nároku, objasnil jej okresní soud na základě řádně provedených a v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyhodnocených důkazů správně a zcela dostatečně tak, že je možné ve věci rozhodnout.

8. V řízení bylo zjištěno, že jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti byla evidována v katastru nemovitostí „jméno FO, Německo“, a to až do 15. 1. 2024, kdy byla jako vlastník zapsána Česká republika [na základě vkladové listiny – Prohlášení o příslušnosti hospodařit s majetkem státu (§ 10 z. č. 219/2000 Sb.), o nabytí vlastnického práva státu k nem. podle § 65 odst. 9 KatZ. ze dne 13. 1. 2024]. Objasněno bylo, že usnesením Státního notářství v Liberci ze dne 22. 8. 1958 bylo potvrzeno jméno FO, Pößneck, Německá demokratická republika, nabytí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti. Z výpisu z katastru nemovitostí se dále podává, že od 16. 5. 1968 byla v katastru nemovitosti evidována jako vlastník tohoto podílu „jméno FO, Německo“ na základě kupní smlouvy Anonymizováno ze dne 16. 5. 1968.

9. Žalobkyně je evidována v katastru nemovitostí jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti od 5. 5. 2008 (dle Smlouvy o zúžení společného jmění manželů sp. zn. NZ 55/2008 ze dne 29. 4. 2008), přičemž podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. hodnota a na stavbě č.p. Anonymizováno, jež je součástí pozemku parc. č. hodnota, se stal součástí společného jmění manželů, žalobkyně a tituly před jménem jméno FO, dne 1. 7. 2003 na základě kupní smlouvy ze dne 27. 6. 2003, a podíl o velikosti 4/5 na pozemku parc. č. hodnota se stal součástí společného jmění manželů dne 29. 6. 2004 dle kupní smlouvy uzavřené dne 8. 3. 2004. Prodávajícími byly dědičky po původním vlastníkovi jméno FO, který byl zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník podílu o velikosti 4/5 na předmětné nemovitosti dle rozhodnutí státního notářství v Liberci č. j. D 1188/84-10 ze dne 28. 12. 1984. Dále bylo objasněno, že po kontaktní adrese jméno FO pátral jméno FO v letech 1984 až 1986, manželé jméno FO v letech 2003 až 2004 a žalobkyně v roce 2021.

10. V posuzované věci se správně zabýval okresní soud otázkou, zda jsou naplněny podmínky pro tzv. mimořádné vydržení předmětného spoluvlastnického podílu žalobkyní dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nemůže se totiž prosadit námitka žalovaného o nadbytečnosti se zabývat splněním předpokladů pro mimořádné vydržení, kterou žalovaný založil na názoru o originárním nabytí vlastnického práva k podílu státem dle § 65 odst. 9 zákona č. 256/2016 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“) ve spojení s § 1050 odst. 2 a § 1045 odst. 2 o. z. Nelze totiž přisvědčit žalovanému, že by v případě naplnění podmínek § 65 odst. 9 katastrálního zákona došlo k odnětí či zániku vlastnického práva vlastníka, který dříve vlastnické právo mimořádně vydržel. Jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1268/2025 ze dne 3. 9. 2025, ustanovení § 65 odst. 9 katastrálního zákona je „procesním“ ustanovením, na základě kterého nedochází k pozbytí vlastnického práva původního vlastníka. Po uplynutí desetileté lhůty nevykonávání práva nastává vyvratitelná domněnka vlastnictví státu. Stát však nabyde vlastnictví tzv. knihovní (katastrální). Což neznamená, že se stane i vlastníkem skutečným (naturálním).

11. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

12. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

13. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

14. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

15. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje (viz například usnesení sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 14. 10. 2024), že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení tedy není existence právního důvodu chopení se držby a ani se nemusí jednat o držbu poctivou (§ 992 odst. 1 o. z.), tedy držitel nemusí být v přesvědčení, že mu držené právo náleží, a postačí, že se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu bezdůvodně újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá. Vydržením lze přitom nabýt vlastnické právo k věci také v případě, že je jako její vlastník zapsána ve veřejném seznamu jiná osoba, a předmětem držby a vydržení (tedy i mimořádného) může být i spoluvlastnický podíl na nemovitosti (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1415/98 ze dne 14. 4. 2000).

16. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1990/2018 ze dne 30. 1. 2019 nebo sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 se dále podává, že základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval.

17. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000 ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 473/2015 ze dne 7. 7. 2015, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1331/2022 ze dne 27. 9. 2022).

18. Uvedené platí i pro spoluvlastnické právo (podíl), coby způsobilý předmět držby a vydržení. Protože musí být naplněny oba prvky držby (subjektivní a objektivní) současně, pro projednávanou věc to znamená, že nepostačuje, aby žalobkyně, případě její předchůdci, fakticky užívali celou společnou věc a hospodařili s ní. Zároveň totiž museli mít vůli „se sporným spoluvlastnickým podílem nakládat jako s vlastním“, neboli mít vůli vykonávat obsah spoluvlastnických práv příslušejících právě menšinovému spoluvlastníkovi, jako by se jednalo o jejich vlastní práva.

19. Žalobkyně v dané věci tvrdila, že byla spolu s manželem (a od 5. 5. 2008 sama) držitelkou celé předmětné nemovitosti, tedy i sporného spoluvlastnického podílu, protože ode dne 1. 7. 2003, resp. 29. 6. 2004, kdy zakoupili spoluvlastnický podíl o velkosti 4/5 na předmětné nemovitosti, nemohli z podstaty povahy podílového spoluvlastnictví nemovitost užívat pouze v rozsahu nabytého spoluvlastnického podílu. Dále uváděla, že vykonávali „držbu“ v důsledku vnějších okolností, které nemohli ovlivnit, a že vykonávali práva a plnili povinnosti spojené s tímto spoluvlastnickým podílem za jméno FO s tím, že hradili daň z nemovitosti „za nemovitost jako celek“ a nesli náklady na správu, údržbu a rekonstrukci předmětné nemovitosti.

20. Je tak zřejmé, že žalobkyně s manželem věděli, že jim spoluvlastnický podíl o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti nenáleží. Pokud pak užívali společnou věc s vědomím, že tak činí nad rámec velikosti svého spoluvlastnického podílu bez souhlasu menšinového spoluvlastníka, a rozhodovali sami o hospodaření se společnou věcí, protože menšinového spoluvlastníka nemohli dohledat, vyplývá z toho, že nejednali, jako by jim vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/5 na předmětné nemovitosti náleželo, neboli nevykonávali „pro sebe“ spoluvlastnická práva příslušející menšinovému spoluvlastníkovi (mezi které spadá právě právo udělit souhlas s užíváním společné věci a se souhlasem ostatních věc užívat či se podílet na rozhodování o hospodaření se společnou věcí). Jinými slovy, sama skutečnost dlouhodobého užívání společné věci a hospodaření s ní (a s tím spojené placení nákladů) neimplikuje výkon spoluvlastnických práv menšinového spoluvlastníka, ani z ní nelze dovozovat, že žalobkyně a její manžel měli vůli tato práva vykonávat, jako by byla jejich vlastní.

21. Nemůže proto obstát názor žalobkyně, prezentovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 730/2021 ze dne 31. 5. 2022 ve vyjádření k odvolání, že je třeba na ni nahlížet jako na držitele, neboť ona a její předchůdci společně s většinovým spoluvlastnickým podílem také vykonávali pro sebe práva a plnili povinnosti se sporným spoluvlastnickým podílem spojené.

22. Lze proto uzavřít, že žalobkyně a její manžel, případně jejich předchůdci, sice užívali celou předmětnou nemovitost a hospodařili s ní (šlo o tzv. nadužívání společné věci nad rámec jejich spoluvlastnického podílu), avšak absentovala u nich vůle vykonávat spoluvlastnická práva, jež náleží menšinovému spoluvlastníkovi, jako by byla jejich vlastní. Scházela tak na jejich straně držební vůle (animus possidendi), coby jeden z nezbytných předpokladů pro vznik držby spoluvlastnického podílu. A jelikož neexistovala držba předmětného spoluvlastnického podílu, nemohlo ani dojít k vydržení tohoto podílu.

23. Je proto zároveň nadbytečné se zabývat tím, zda byly splněny předpoklady pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. (které by nadto i v případě existence držby nemohly být naplněny, neboť držba nikoliv v nepoctivém úmyslu je v případě vědomosti držitele, že mu spoluvlastnický podíl nenáleží, vyloučena – k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2024 ze dne 28. 1. 2025).

24. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že přirůstání (akrescence) opuštěného spoluvlastnického podílu ke spoluvlastnickým podílům ostatních podílových spoluvlastníků není možné již z toho důvodu, že žádné zákonné ustanovení akrescenci neumožňuje. Spoluvlastnický podíl na nemovité věci je přitom třeba z logiky věci nahlížet režimem věci nemovité. Proto opuštěný spoluvlastnický podíl na nemovité věci připadne ve smyslu § 1045 odst. 2 o. z. výhradně do vlastnictví státu.

25. Protože je rozhodnutí okresního soudu v důsledku nesprávného závěru o existenci držby předmětného spoluvlastnického podílu žalobkyní v napadeném vyhovujícím meritorním výroku věcně nesprávné, odvolací soud je dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se žaloba zamítá.

26. V souvislosti se změnou rozsudku bylo v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodováno jak o nákladech řízení odvolacího, tak nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V obou případech se uplatní ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V obou řízeních zcela úspěšný žalovaný má proto právo na náhradu všech nákladů. Jde ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. o paušální náhradu výdajů advokátem nezastoupeného účastníka spojených s podáním vyjádření k žalobě, účastí u jednání okresního soudu, podáním odvolání a účastí u jednání odvolacího soudu, ve výši celkem 1 200 Kč (po 300 Kč za každý ze čtyř úkonů dle § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání. Proti rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky u Okresního soudu v Liberci. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel musí být až na výjimky stanovené § 241 o. s. ř. zastoupen advokátem.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se oprávněný domoci plnění v řízení o výkon rozhodnutí či v řízení exekučním.