KSULLI 35 Co 58/2025-143

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Motlem sídlem Blahoslavova 197/14, 293 01 Mladá Boleslav ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená Datum narození žalované zastoupená advokátkou Mgr. Ivou Frömlovou sídlem Legerova 1820/36, 120 00 Praha 2 ⟪LB:lb_006⟫ o vypořádání společného jmění manželů, o zaplacení částky 8 284 532 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 15 C 320/2022-111 ze dne 23. 12. 2024

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 952 625,88 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 17 508 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ivy Frömlové.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 59 507,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Pavla Motla.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek za řízení před okresním soudem ve výši 414 227 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem ve výši 195 632 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalované zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 3 952 625,88 Kč, výrokem II zamítl žalobu v požadavku na zaplacení částky 4 331 906,33 Kč a výrokem III rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované v žalobě specifikované movité věci a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 450 000 Kč, představující polovinu hodnoty těchto movitých věcí, a dále částku 8 284 532 Kč představující součet splátek, které byly dle žalobce zaplaceny z jeho výlučných prostředků na závazky ve společném jmění manželů. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu vypořádání movitých věcí ve společném jmění manželů (okresní soud řízení v tomto rozsahu zastavil usnesením č. j. 15 C 320/2022-92 ze dne 5. 11. 2024) a předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení 8 284 532 Kč. Žalobce ohledně této částky tvrdil, že v průběhu manželství, které bylo rozvedeno ke dni 27. 8. 2021, uzavřeli účastníci dne 6. 12. 2011 smlouvu ve formě notářského zápisu sepsaného notářkou Mgr. Ivou Pánkovou pod sp. zn. NZ 218/2011, kterou došlo ke zúžení společného jmění manželů. Dle notářského zápisu nabyla žalovaná do svého výlučného vlastnictví veškeré nemovitosti ve společném jmění manželů a dále bylo ujednáno, že veškerý majetek, který některý z účastníků nabude ode dne podpisu smlouvy, netvoří předmět společného jmění manželů, ale tvoří předmět výlučného vlastnictví toho z účastníků, který majetek nabyl. Účastníci se zároveň dohodli, že podpisem smlouvy jsou zcela vypořádáni a žádný nebude druhému z účastníků vyplácet finanční či jiné vyrovnání. Dále účastníci prohlásili, že ve společném jmění manželů ke dni podpisu této smlouvy není žádný závazek, a pokud by v budoucnu byl zjištěn závazek patřící do společného jmění, pak tento závazek je povinen uhradit ten z účastníků, kterému závazek vznikl. Prohlášení účastníků obsažené v tomto bodě však nebylo pravdivé, protože ke dni sepisu notářského zápisu měli účastníci sjednány dva závazky, a to na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 23. 6. 2008, reg. č. Anonymizováno, (dále jen „smlouva č. 1“), ve výši 6 060 000 Kč a smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 4. 2009, reg. č. Anonymizováno, (dále jen „smlouva č. hodnota“), ve výši 5 000 000 Kč. Protože na tyto závazky, které byly součástí společného jmění manželů účastníků, uhradil žalobce po zúžení společného jmění manželů celkem 8 284 532,21 Kč (na dluh ze smlouvy č. 1 od prosince 2011 do května 2019 částku 4 666 804,41 Kč a na dluh ze smlouvy č. 2 od prosince 2011 do června 2019 částku 3 617 727,80 Kč ), a protože finanční prostředky z těchto úvěrů byly použity na nákup nemovitostí, jež nabyla žalovaná na základě předmětného notářského zápisu, požaduje po žalované uhradit celou jím vynaloženou částku, tedy 8 284 532,21 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ujednání v notářském zápisu o tom, že jsou účastníci vypořádáni a žádný z účastníků nebude druhému účastníku vyplácet finanční či jiné vyrovnání, je „generální klauzulí, která rekapituluje a utvrzuje ujednání v předchozích článcích“ a nemůže změnit nic na skutečnosti, že účastníci měli v době jeho sepisu společné závazky ze smluv č. 1 a č. hodnota, které spadaly do společného jmění a nebyly vypořádány. Dle okresního soudu tak má žalobce právo na polovinu toho, co ze svých výlučných prostředků uhradil na tyto společné závazky, jak stanovuje ustanovení § 742 odst. 1 občanského zákoníku. Protože žalobce uhradil na dluh ze smlouvy č. 1 za období od prosince 2011 do května 2019 částku 4 666 804,41 Kč a na dluh ze smlouvy č. 2 od prosince 2011 do června 2019 částku 3 238 447,35 Kč, což dokládají výpisy z účtu č. č. účtu, který je veden na jméno žalobce, dospěl okresní soud k závěru, že žalobci náleží polovina z jím uhrazené částky 7 905 251,76 Kč, tedy 3 952 625,88 Kč. Vyhověl proto okresní soud žalobě v požadavku na zaplacení částky 3 952 625,88 Kč a ve zbývajícím rozsahu, tedy v částce 4 331 906,33 Kč žalobu zamítl. Nákladový výrok odůvodnil okresní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu tím, že v daném případě neshledal žádné zvláštní důvody pro výjimečné přiznání náhrady nákladů jedné ze stran v řízení mající povahu tzv. iudicii duplicis.

2. Proti výroku I rozsudku okresního soudu vyhovujícímu žalobě v požadavku na zaplacení částky 3 952 625,88 Kč se žalovaná včas odvolala. Namítala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po právní stránce. Notářským zápisem byl dle bodu čtyři odstavec šestnáct vypořádán veškerý majetek patřící do společného jmění manželů, s výjimkou obvyklého vybavení společné domácnosti. Pokud pak v bodu pět odstavec čtyři notářského zápisu bylo dohodnuto, že pokud by v budoucnu byl zjištěn závazek patřící do společného jmění, pak tento závazek je povinen hradit ten z účastníků, kterému závazek vznikl, tak tímto ujednáním si účastníci vypořádali veškeré své tehdy existující závazky, tedy i ty, které v notářském zápisu nejsou výslovně uvedeny. Nelze proto přijmout závěr okresní soudu, že by ke dni podání žaloby existovaly závazky, které spadají do společného jmění účastníků a které by bylo možné vypořádat soudní cestou. V notářském zápisu účastníci jasně a srozumitelně projevili svůj úmysl a vůli vypořádat veškeré své závazky patřící do společného jmění manželů, a v tomto smyslu je třeba dohodu účastníků vtělenou do notářského zápisu vykládat. V souvislosti se zúžením společného jmění na obvyklé vybavení domácnosti jsou zcela vypořádáni, neboť v bodu pět bylo dohodnuto, že žádný z účastníků nebude druhému vyplácet finanční či jiné vyrovnání, a to nyní ani v budoucnosti. Dovozuje z toho žalovaná, že okresní soud v rozporu s touto částí notářského zápisu povinoval žalovanou k úhradě finanční částky. Dále žalovaná zdůraznila, že její nesprávný právní názor, způsobený absencí právního vzdělání, ohledně toho, které závazky spadají do společného jmění manželů, nemůže mít vliv na platnost dohody účastníků ohledně způsobu vypořádání závazků dle bodu pět notářského zápisu a ani na platnost dohody o tom, že účastníci vůči sobě nebudou požadovat žádné finanční vyrovnání. Nelze pak dle žalované nahlížet na toto prohlášení jako na zkracující žalobce na jeho právech, protože měl možnost se svých práv vůči žalované z důvodu uhrazených úvěrů domáhat z titulu vypořádání spoluvlastníků, a tedy uplatnit svůj regresní nárok vůči spoludlužníku žalobou na vypořádání spoluvlastnictví, a nikoliv žalobou na vypořádání společného jmění manželů. Pokud by byl správný názor okresního soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobci finanční vyrovnání za vypořádání závazku spadajícího do společného jmění manželů, vznikla by tím dle žalované absurdní situace, kdy by zároveň vzniklo žalované vůči žalobci právo na náhradu škody způsobené porušením smluvního ujednání v bodu šest notářského zápisu, tzn. porušením ujednání o tom, že si strany nebudou nic vyplácet. Nadto žalovaná namítá, že okresní soud nesprávně zhodnotil výpisy poskytnuté bankou k úvěrovým hypotečním smlouvám, z nichž zohlednil při stanovení částky k vypořádání pouze platby úvěru provedené žalobcem a nikoli ostatní platby. Tyto platby okresní soud pouze odečetl od celkové splacené částky úvěru, ale nezohlednil je jako platby žalované, přičemž však při stanovení konečné částky vypořádání je třeba vzájemně porovnat částky zaplacené každým z účastníků. Při existenci pouze dvou úvěrových dlužníků je z povahy věci zřejmé, že platby, které neprovedl jeden z účastníků, provedl druhý z účastníků. Nesprávná je proto částka k vypořádání ve výši poloviny plateb uhrazených žalobcem. Vedle toho považuje žalovaná rozhodnutí okresního soudu za velmi nespravedlivé, neboť žalobce použil finanční prostředky získané z předmětných úvěrů výlučně pro své potřeby (tzn. nikoliv k účelu stanovenému v úvěrových smlouvách). Protože žalovaná z těchto finančních prostředků neměla žádný prospěch, a přesto je zčásti splácela, je třeba i z tohoto důvodu na požadavek žalobce na zaplacení žalované částky nahlížet jako na nemorální. Navrhuje proto změnu napadeného výroku tak, aby byla žaloba i ve zbývajícím rozsahu zamítnuta.

3. Žalobce vyjádřil s odvoláním nesouhlas s tím, že považuje rozhodnutí okresního soudu za věcně správné. Na tvrzení žalované je dle žalobce třeba nahlížet jako na nepravdivé a účelově zkreslené. Účastníci, respektive jejich právní zástupci (notářský zápis byl uzavírán v zastoupení obou účastníků), zcela zjevně závazky spadající do společného jmění manželů při sepisu notářského zápisu notářce nesdělili, a naopak v rozporu se skutečností uváděli, že žádné závazky spadající do společného jmění manželů nemají. Z tohoto dle žalobce vyplývá, že vypořádány tyto společné závazky být nemohly. Jelikož účastníky obou předmětných úvěrových smluv byli jak žalobce, tak žalovaná, nelze dospět k jinému závěru, než že i po zúžení společného jmění manželů šlo i nadále o společné závazky obou manželů. Argumentaci žalované ohledně projevené vůle tak považuje žalobce za lichou, protože ke společným závazkům žádná vůle účastníků v daném notářském zápise nebyla projevena. Dále žalobce vysvětlil, že úmyslem účastníků bylo ochránit nabytý nemovitý majetek před rizikem podnikatelského neúspěchu žalobce, a z tohoto důvodu také byly veškeré nemovitosti v hodnotě několika desítek milionů korun přikázány do výlučného vlastnictví žalované a žalobci zhola nic. V souvislosti s nabytím tak rozsáhlého majetku žalovanou považuje žalobce za nemorální odmítat jeho nárok na vypořádání opomenutých společných závazků, které nebyly do vypořádávané masy společného jmění manželů zařazeny a na které žalobce ze svých výlučných prostředků uhradil částku přesahující 8 000 000 Kč. Navrhuje proto, aby odvolací soud výrok I rozhodnutí okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

4. Odvolací soud ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek okresního soudu i jeho postup v předchozím řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Listinnými důkazy, řádně provedenými před okresním soudem, bylo objasněno, že účastníci v průběhu manželství, které trvalo ode dne 30. 9. 1989 do dne 27. 8. 2021, uzavřeli dne 6. 12. 2011 smlouvu ve formě notářského zápisu zužující společné jmění manželů. V notářském zápisu vymezili v bodu „Za čtvrté“ majetek náležející do společného jmění manželů, který tvoří nemovitosti a obchodní podíly, a sjednali si, že podpisem smlouvy se stane výlučným vlastníkem nemovitostí žalovaná a výlučným vlastníkem obchodních podílů žalobce. Dále si ujednali, že veškerý majetek, který některý z účastníků nabude ode dne podpisu této smlouvy, netvoří předmět společného jmění manželů, ale tvoří předmět výlučného vlastnictví toho z účastníků, který majetek nabyl, že závazky, které některému z účastníků vzniknou za trvání manželství ode dne podpisu této smlouvy, netvoří předmět společného jmění manželů, ale náleží výhradně tomu z účastníků, kterému vznikly a že předmětem společného jmění manželů ode dne podpisu této smlouvy jsou pouze věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. V bodu „Za páté“ účastníci prohlásili, že ve společném jmění manželů ke dni podpisu této smlouvy nemají majetek, který nebyl uveden v bodě „Za čtvrté“ tohoto notářského zápisu. Pokud by v budoucnu byl zjištěn další majetek patřící do společného jmění, pak tento nabývá ten z účastníků, který má majetek ve svém držení. Obdobně o závazcích prohlásili, že ve společném jmění manželů ke dni podpisu této smlouvy není žádný závazek. Pokud by v budoucnu byl zjištěn závazek patřící do společného jmění, pak tento závazek je povinen uhradit ten z účastníků, kterému závazek vznikl. Konečně se v bodu „Za šesté“ dohodli, že v souvislosti se zúžením společného jmění jsou podpisem této smlouvy zcela vypořádáni a žádný z účastníků nebude druhému z účastníků vyplácet finanční či jiné vyrovnání, a to ani v budoucnosti.

6. Taktéž bylo okresním soudem objasněno, že za trvání manželství uzavřeli účastníci se společností Hypoteční banka a.s. (dále jen „věřitel“) dne 23. 6. 2008 smlouvu o hypotečním úvěru reg. č. Anonymizováno, na základě které se věřitel zavázal účastníkům poskytnout úvěr až do výše 6 060 000 Kč a žalobce a žalovaná, jako spoludlužníci, se zavázali úvěr společně a nerozdílně vrátit. Úvěr byl účelově vázán na nákup bytové jednotky č. Anonymizováno v domě čp. Anonymizováno v k. ú. adresa a budovy č.p. Anonymizováno v k. ú. adresa, přičemž výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se na základě notářského zápisu stala žalovaná. Dne 20. 4. 2009 uzavřeli účastníci s věřitelem další smlouvu o hypotečního úvěru reg. č. Anonymizováno, na základě které se věřitel zavázal poskytnout účastníkům úvěr až do výše 5 000 000 Kč a žalobce a žalovaná, jako spoludlužníci, se zavázali úvěr společně a nerozdílně vrátit. Úvěr byl určen na nákup bytové jednotky č. Anonymizováno v domě č.p. Anonymizováno a č.p. Anonymizováno v k. ú. adresa a spoluvlastnických podílů na společných částech domu č.p. Anonymizováno a č.p. Anonymizováno a na pozemcích parc. č. Anonymizováno, parc. č. Anonymizováno, parc. čAnonymizováno, parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno. Výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se dle notářského zápisu stala žalovaná. Z přehledu příchozích plateb vydaného věřitelem se pak podává, že na dluh ze smlouvy č. hodnota bylo za období od prosince 2011 do května 2019 uhrazeno celkem 4 666 804,41 Kč z bankovního účtu č. č. účtu vedeného na jméno žalobce. Z přehledu dále vyplývá, že na tento dluh bylo nad žalovanou částku uhrazena z účtu č. č. účtu dne 30. 11. 2018 částka 66 077 Kč, z účtu č. č. účtu (o kterém žalobce tvrdil, že se jedná o účet syna účastníků) dne 25. 7. 2019 částka 150 000 Kč, dne 19. 9. 2019 částka 106 000 Kč, dne 20. 11. 2019 částka 106 000 Kč a dne 11. 12. 2019 částka 489 595,75 Kč. Úvěr byl splacen 15. 12. 2019. Na dluh ze smlouvy č. 2 bylo za období od prosince 2011 do května 2019 uhrazeno celkem 3 236 052,19 Kč z bankovního účtu vedeného na jméno žalobce a částka 186 000 Kč z účtu č. č. účtu. Z výpisu z účtu žalobce se pak podává, že v červnu 2019 uhradil na dluh ze smlouvy č. 2 celkem částku 2 395,16 Kč. Proto správně okresní soud dospěl k závěru, že na dluh ze smlouvy č. 2 za žalované období (prosinec 2011 až červen 2019) uhradil žalobce celkem 3 238 447,35 Kč.

7. V právním hodnocení uvedených skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že dne 6. 12. 2011 účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů dle § 143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Taktéž okresní soud dospěl ke správnému závěru, že pokud smlouvy č. hodnota a č. hodnota uzavřeli účastníci v průběhu manželství, staly se závazky z těchto smluv dle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. součástí společného jmění manželů. Nelze však přitakat závěru okresního soudu, že by tyto závazky bylo možné vypořádat dle § 740 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) pravidlem stanoveným v § 742 odst. 1 písm. c) o. z., dle kterého každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.

8. Závazky ze smluv č. 1 a č. 2 totiž byly součástí společného jmění manželů pouze do uzavření smlouvy ze dne 6. 12. 2011, kterou účastníci zúžili rozsah společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a zároveň toto společné jmění vypořádali (§ 150 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu smlouvy vyplývá, že vůlí účastníků bylo zúžit společné jmění o veškerý majetek a závazky, které tvořili ke dni 6. 12. 2011 jejich společné jmění, a tedy i o případný majetek či závazky, které ve smlouvě nebyly výslovně uvedeny. Na tyto závazky a majetek bylo pamatováno v části páté notářského zápisu, přičemž bylo pro případ zjištění existence dalšího majetku či závazků ve společném jmění manželů sjednáno, že tento majetek nabývá ten z účastníků, který jej má ve svém držení, a závazky hradí ten, kterému vznikly. I když tedy notářský zápis obsahuje výslovné smluvní prohlášení, dle kterého součástí společného jmění manželů není žádný závazek nebo majetek neuvedený ve smlouvě, neznamená to, že by o opomenuté závazky a majetek nebylo společné jmění manželů zúženo. Dohodou, že „závazky hradí ten, kterému vznikly“ pak účastníci modifikovali svá vzájemná práva a povinnosti při splácení závazků tak, že tyto společné závazky, vzniklé například uzavřením smlouvy jen jedním z manželů, bude hradit ten z nich, který smlouvu uzavřel. Je pak zřejmé, že pokud se v dohodě o zúžení a vypořádání společného jmění zaváže jeden z účastníků splnit závazek sám, platí závěr předestřený žalovanou, že účastníci jsou ohledně takového závazku zcela vypořádáni a ten, který závazek splnil, se nemůže ani v budoucnu po druhém domáhat jakékoli náhrady toho, co na závazek uhradil. Rozdílná situace je však u závazků, které byly sjednány oběma manžely, jako spoludlužníky, tedy i ohledně v notářském zápisu absentujících společných závazků ze smluv č. 1 a č. 2. U těchto závazků si totiž účastníci neupravili vzájemná práva a povinnosti při jejich splácení tak, že by se zavázal je splácet pouze jeden z nich, nýbrž dluh vznikl oběma společně, a proto jej musí hradit rovněž oba. Bylo tedy smlouvou uzavřenou mezi účastníky společné jmění manželů nejen zúženo i o předmětné závazky ze smluv č. 1 a č. hodnota, nýbrž v tomto rozsahu i vypořádáno, a to tak, že závazky ze smluv č. 1 a č. 2 v neumořené výši budou nadále hradit, jako spoludlužníci. Pro jejich „vnitřní“ vztah potom platí, že podíl každého z nich na společném dluhu je stejný (§ 511 odst. 2 obč. zák.). Pokud pak splní společný závazek pouze jeden z účastníků, nebrání ničemu, aby se následně domáhal toho, co nad svůj podíl věřiteli uhradil, a to z titulu tzv. následného regresu upraveného v § 511 obč. zák., resp. § 1876 o. z. Na tom nic nemění ani dohoda uzavřená v bodě šestém notářského zápisu. Dohoda o tom, že účastníci nebudou požadovat v souvislosti se zúžením společného jmění manželů finanční vyrovnání, se totiž na tento nárok vztahovat nemůže, neboť se jedná o nový vzájemný nárok, který vznikl již mimo režim společného jmění manželů.

9. Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

10. Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.

11. Z těchto ustanovení vyplývá, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli. Jestliže dlužník splnil víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky, má následný regres proti ostatním. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (k tomu srovnej – Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, právnická osoba. BECK, 2. vydání, 2009, str. 1535 a násl.). Uvedené závěry se vztahují rovněž na splátky uhrazené žalobcem v období od 1. ledna 2014 do 30. června 2019, na které dopadá obsahově totožná právní úprava obsažená v § 1876 odst. 2 o. z. Tato skutečnost vyplývá z toho, že ačkoli byly úvěrové smlouvy uzavřeny za účinnosti předchozího občanského zákoníku, regresní nárok má samostatnou povahu a vzniká nově mezi jednotlivými dlužníky ke dni úhrady každé jednotlivé splátky (§ 3028 odst. 1 o. z.)

12. Pro posuzovanou věc z uvedeného vyplývá, že jakmile žalobce po uzavření dohody o zúžení a vypořádání společného jmění manželů plnil na solidární závazek ze smluv č. 1 a č. 2, který byli účastníci povinni splnit rovným dílem, má právo požadovat po žalované zaplacení jedné poloviny z každé splátky, kterou na dluh ze smluv č. 1 a č. hodnota zaplatil. Protože žalobce uhradil celkem na splátkách 7 905 251,76 Kč, má nárok na zaplacení částky 3 952 625,88 Kč.

13. Námitka žalované o nemožnosti uplatnit v řízení o žalobě o vypořádání společného jmění manželů regresní nárok vůči spoludlužníku se v poměrech projednávané věci neprosadí.

14. Ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, přičemž pro nárok uplatněný žalobou je rozhodné, jak jsou vylíčeny skutkové okolnosti, na jejichž základě žalobce svůj nárok uplatňuje, čímž je vymezen skutek, který má být předmětem řízení. Nepodstatné je, jak žalobce žalobu označí, neboť každý úkon je třeba posuzovat podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), stejně jako jak žalobce posuzuje věc po právní stránce, neboť právní kvalifikace nároku náleží pouze soudu. Platí přitom, že jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, které vychází ze skutkových zjištění, jež umožnují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli (například usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 643/2000 ze dne 23. 1. 2002). Stejně tak není vyloučeno, aby různé nároky byly uplatněny jednou žalobou. Je věcí soudu, zda bude o obou předmětech řízení jednat v rámci společného řízení, nebo některý z nich vyloučí k samostatnému projednání (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu 33 Cdo 3971/2020 ze dne 21. 3. 2012).

15. V daném případě žalobce sice podal žalobu označenou jako „Žalobu o vypořádání společného jmění manželů“, avšak žalobou uplatnil nejen nárok na vypořádání společného jmění manželů (ohledně movitých věcí náležejících do společného jmění manželů), ale rovněž požadoval zaplacení částky 8 284 532,21 Kč z důvodu, že sám uhradil na společné závazky ze smluv č. 1 a č. 2 uvedenou částku, tedy také uplatnil nárok z titulu následného regresu dle § 511 odst. 3 obč. zák., resp. 1876 odst. 2 o. z., byť jej hodnotil po právní stránce jinak. Ačkoli se jedná o zcela rozdílné, samostatné nároky, nic nebrání tomu, aby byly uplatněny v rámci jedné žaloby a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení.

16. Za nedůvodnou považuje odvolací soud námitku žalované spočívající v „nezohlednění“ částek, které žalovaná na společné závazky uhradila. Žalovaná v podání ze dne 14. 10. 2024 uvedla, že také hradila na společné závazky z předmětných úvěrů, a navrhla provést výpisy z účtů věřitele k prokázání, které osoby a z jakých účtů spláceli. Provedenými důkazy však splátky žalobkyně prokázány nebyly. Jde pak k tíži žalované, že pro svoji neúčast při jednání neosvětlila, zda ve výpisu evidovaná platba dne 30. 11. 2018 z účtu č. č. účtu je právě platbou žalované, případně zda a z jakého důvodů by se mělo jednat o splátky učiněné žalovanou v případě plateb z účtu syna účastníků. Za takové situace nemůže být dovozováno, jak se domnívá žalovaná, že by všechny platby neprovedené z inkasního účtu č. č. účtu vedeného na jméno žalobce, bylo možno považovat za platby žalované. Nadto, jak již bylo shora vysvětleno, nárok na následný regres vzniká ohledně každé splátky dluhu zvlášť. Proto samo tvrzení, že žalovaná na společný dluh rovněž splácela, aniž by z její strany byl učiněn příslušný procesní návrh (např. vzájemný návrh či kompenzační námitka), jimiž by svůj případný nárok uplatnila, nemá pro výši nároku žalobce (v řízení prokázané) význam. Z uvedeného tak vyplývá, že shledat pochybení okresního soudu v tom, že platby žalované nijak nezohlednil, nelze.

17. Konečně žalovaná namítla, že požadavek žalobce na zaplacení poloviny jím vyplacených částek je rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce použil finanční prostředky získané z předmětných úvěrů pro své potřeby a nikoli k účelu stanovenému v úvěrových smlouvách (tedy nikoli na nákup nemovitostí, jejichž výlučným vlastníkem se stala žalovaná). Tato tvrzení však vznesla spolu s návrhem na provedení důkazu nepřípustně až po tzv. koncentraci řízení. Okresní soud na jednání dne 14. 10. 2024 poskytl řádné poučení o zákonné koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. o tom, že účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, jakož i o tom, v jakých výjimečných případech lze k novým skutečnostem a důkazům přihlédnout. Žalovaná však tvrzení o použití finančních prostředků z předmětných úvěrů na nákup nemovitostí žalobce v adresa přednesla až v podání učiněným u soudu 17. 12. 2024, a proto k těmto novým skutečnostem, jež mezi výjimky z koncentrace řízení nespadají, nesmí soud v tomto řízení přihlédnout. To zároveň znamená, že jestliže nebylo a nemohlo být zjištěno, na co byly finanční prostředky použity, nelze považovat požadavek žalobce ani za rozporný s dobrými mravy.

18. Po vypořádání se všemi odvolacími námitkami uzavírá odvolací soud, že žalobce od prosince 2011 splácel solidární závazky účastníků ze smluv č. 1 a č. 2, čímž mu vzniklo vůči žalované ohledně každé splátky právo na náhradu (regres) dle § 511 odst. 3 obč. zák., a to ve výši jedné poloviny z uhrazených splátek. Protože na závazek ze smlouvy č. 1 od prosince 2011 do května 2019 splatil celkem 4 666 804,41 Kč a na závazek ze smlouvy č. 2 od prosince 2011 do června 2019 splatil celkem 3 238 447,35 Kč, vzniklo žalobci právo na zaplacení poloviny jím uhrazených splátek ve výši 3 952 625,88 Kč, tedy shodné částky, ke které dospěl okresní soud.

19. Jelikož však veden jiným náhledem na právní kvalifikaci uplatněného nároku uložil okresní soud výrokem I žalované uhradit žalobci tuto částku „na vypořádání podílu“, bylo třeba přistoupit ke změně výroku I tak, aby odpovídal právnímu posouzení shora. Krajský soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 3 952 625,88 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto, tedy v souladu s § 160 odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř. ve lhůtě delší než třídenní, aby vzhledem k výši přiznaného nároku byla žalované poskytnuta dostatečná doba pro opatření si finančních prostředků k úhradě.

20. Protože byl napadený rozsudek změněn, bylo třeba rozhodnout o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení před okresním soudem, ve kterém byla převážně úspěšná žalovaná, se uplatní pravidlo uvedené v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

21. Předmětem řízení u okresního soudu byl požadavek žalobce na zaplacení částky 8 734 532 Kč. Žalobě bylo vyhověno v požadavku na zaplacení 3 952 625,88 Kč. Úspěch žalobce vyjádřený procenty (z celkového předmětu) představuje 45,25 %, neúspěch 54,75 %. Má proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. žalovaná proti žalobci právo na náhradu 9,5 % nákladů vynaložených v řízení do vyhlášení napadeného rozsudku.

22. Tyto náklady žalované tvoří odměna zástupce za převzetí zastoupení, podání vyjádření k žalobě a vyjádření ze dne 17. 1. 2024 po 43 260 Kč za každý z těchto úkonů právní služby dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), při celkové tarifní hodnotě 8 734 532 Kč (složené z tarifní hodnoty 8 284 533 Kč dle 8 § odst. 1 AT a 450 000 Kč dle § odst. 6 AT], hotové výdaje zástupce spojené se 3 úkony právní služby v paušální výši celkem 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT, náhrada za promeškaný čas při účasti na jednání dne 10. 7. 2024, které bylo odročeno bez projednání věci, ve výši 21 630 dle § 14 odst. 2 AT a náhrada daně z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést dle zákona č. 235/2004 Sb. ve výši 31 985,10 Kč (21 % z 152 310 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 184 295,10 Kč. Z této částky je žalobce povinen nahradit žalované poměrnou část odpovídající 9,5 %, tj. 17 508 Kč. Uložil proto odvolací soud žalobci povinnost zaplatit náklady řízení před okresním soudem v této výši ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalované dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalobce, a proto má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu všech svých v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady tvoří odměna zástupce žalobce spojená s vyjádřením k odvolání ze dne 30. 1. 2025 a účastí na jednání odvolacího soudu dne 16. 9. 2025 po 24 140 Kč za každý z těchto úkonů právní služby dle § 7 bod 6. AT (při tarifní hodnotě 3 952 625,88 Kč), paušální náhrada hotových výdajů zástupce žalobce spojených se dvěma úkony právní služby ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 AT a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 14 870,10 Kč (21% z 49 180 Kč dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 59 507,80 Kč. Odvolací soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobci v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů odvolacího řízení v této výši a k rukám jeho zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

24. Odvolacím soudem bylo také rozhodnuto o poplatkových povinnostech účastníků. Žalobou byly uplatněny dva samostatné nároky (o vypořádání společného jmění manželů a zaplacení peněžitého plnění) a žalobce tak podáním žaloby stíhala dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů ve výši 2 000 Kč (dle položky 6 bod 1. sazebníku poplatků) a za návrh na zahájení řízení, jehož předmětem je peněžité plnění v částce 8 284 532 Kč, ve výši 414 227 Kč [dle položky 1 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků]. Žalobce však uhradil pouze soudní poplatek 2 000 Kč v rozsahu návrhu na zahájení řízení o vypořádání společného jmění, a proto mu byla odvolacím soudem uložena dle § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích v rozhodnutí, jímž se řízení končí, povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 414 227 Kč. Vzhledem k výši soudního poplatku byla stanovena k úhradě soudního poplatku lhůta tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

25. Obdobně podáním odvolání vznikla žalované dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích povinnost uhradit soudní poplatek za odvolání, a protože předmětem odvolacího řízení bylo peněžité plnění v částce 3 952 625,88 Kč, je dle položek 1 bod 1. písm. b) a 22 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků výše soudního poplatku 197 632 Kč. Protože žalovaná uhradila za odvolání soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, uložil ji odvolací soud dle § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích povinnost doplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 195 632 Kč. Vzhledem k výši soudního poplatku byla stanovena k jejímu zaplacení lhůta tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.

Proti rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky u Okresního soudu v Liberci. Dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatel musí být až na výjimky stanovené § 241 o. s. ř. zastoupen advokátem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se oprávněný domoci plnění v řízení o výkon rozhodnutí či v řízení exekučním.