KSULLI 30 CO 142/2022

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Pavlíny Havelkové a Mgr. Petry Vogelové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 36 C 351/2021-12 ze dne 1. 12. 2021

I. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 36 C 351/2021-12 ze dne 1. prosince 2021 se ohledně lhůt k plnění uložených výroky I a II potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem pro uznání žalované soud prvního stupně výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku částka, kapitalizovaný úrok ve výši částka, úrok ve výši 17,64 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši částka, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka za dobu od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši částka do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, LL. M., advokáta, se sídlem adresa.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v něm napadla pouze stanovenou lhůtu uloženou ke splnění povinností. Uvádí, že je poživatelkou starobního důchodu a splácí ještě další půjčku. Žádá proto„ o menší splátky nebo pozastavení splátek, než doplatí jednu půjčku, kterou už u této společnosti má (karta příjmení jméno)“.

3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích podaného odvolání, aniž bylo třeba nařizovat jednání (§ 212, § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.). Odvolání žalované neshledal důvodným.

4. V daném případě žalovaná uznala před soudem prvního stupně svůj závazek co do důvodu a výše, plynoucí z úvěrové smlouvy číslo ze dne datum. Při ústním projednání věci navrhla, že bude splácet dluh po částka měsíčně tak, jak jí to umožňuje majetková situace. Naopak žalobkyně považovala za přijatelné řešení povolení splátek tak, aby došlo ke splnění dluhu nejdéle do dvou let; žalovaná by musela splácet částka měsíčně, případně by žalobkyně byla ochotna ke splátkám v prvních dvou měsících po částka, dále pak ve výši částka měsíčně. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že povolení splátek po částka měsíčně by znamenalo splacení byť jen dlužné jistiny, kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení splatného ke dni datum za dobu delší než 23 let; pokud žalovaná není schopna provádět vyšší splátky, jež by vedly k zaplacení dluhu v přiměřené době, nemá význam o povolení splátek rozhodovat.

5. Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do 15 dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované splnit dluh v obecné třídenní lhůtě odpovídá zjištěným okolnostem věci, platné právní úpravě i rozhodovací praxi soudů. Je třeba vycházet z toho, že zákon stanoví pro splnění povinnosti zásadně třídenní lhůtu, takže její prodloužení či povolení splátek je vždy výjimkou z této zásady. Soud musí být účastníkem věrohodně přesvědčen o tom, že důvody pro povolení mírnějšího režimu v poměrech konkrétní věci objektivně existují.

7. příjmení vyšších soudů se ustálila na tom, že povolení splátek nemůže být projevem neúměrného zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Ten má právo na uspokojení své pohledávky v přiměřené době, je tedy nutno zohledňovat i ekonomický dopad existence neplněného závazku na věřitele. V tomto směru lze tak poukázat na odpovídající náhled soudu prvního stupně na situaci předmětné věci, v níž by soud musel uložit žalované splátky dosahující částka měsíčně, aby byla splněna premisa splnění dluhu v „ rozumné“ době. Jak však tvrdí sama žalovaná a vyznačuje v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, nejsou u ní splněny podmínky pro poskytnutí„ dobrodiní splátek“, neboť tyto není schopna dodržet (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 ze dne 31. 10. 2000 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4494/2017 ze dne 11. 12. 2017).

8. Lze doplnit, že ani pravomocné rozhodnutí soudu o třídenní lhůtě k plnění nebrání tomu, aby účastníci řízení uzavřeli mimosoudní dohodu o jiném způsobu splácení dluhu. Uzavření a obsah případné dohody však leží plně na vůli účastníků.

9. Odvolací soud z předestřených důvodů napadené výrokové části rozsudku soudu prvního stupně o lhůtě k plnění coby věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.

10. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení vycházel odvolací soud z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jež byla s ohledem na výsledek v odvolacím řízení úspěšnou stranou, žádné náklady nevznikly, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto unesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).