MSBR 231 C 31/2019-43

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; celé jméno žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:(název žalovaného), IČO: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ organizace resortu ulice a číslo, PSČ obec a číslo ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím

I. Nárok žalobkyně, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit částku 95 000 Kč s úroky z prodlení ve výši jeho zákonné sazby od 16. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že u Městského soudu v Brně probíhalo řízení vedené pod sp. zn. 255 C 84/2014, které trvalo téměř 5 let, bylo zatíženo nepřípustnými průtahy mezi jednotlivými úkony soudů a vadnou aplikací práva věc rozhodujícími soudy. Jeho celková délka se nedá považovat za vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Tvrdila, že délku posuzovaného řízení pociťovala velmi negativně v její osobní sféře a mělo zásadní vliv na její psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti v ČR.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, přičemž uvedl, že v předmětné věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 nebyly shledány žádné průtahy. Řízení bylo vedeno před třemi stupni soudů v celkové délce 4 let a 3 měsíců, po skutkové i právní stránce bylo poměrně složité. Zdůraznil, že význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako snížený, v řešené věci došlo k tzv. řetězení odškodňovacího nároku, které podrobil kritice i Ústavní soud.

3. Soud ve věci provedl důkazy, ze kterých ujistil následující skutkový stav:

4. Podáním ze dne 14. 2. 2019 podala žalobkyně žádost o odškodnění nemajetkové újmy, která jí dle tvrzení vznikla z důvodů průtahů v řízení vedeném nepřiměřeně dlouho u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014. Na žádost žalovaný reagoval zamítavým stanoviskem ze dne 2. 8. 2019, protože že po zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že nedošlo ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a stát proto není odpovědný za tvrzenou majetkovou újmu.

5. Z obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 soud zjistil, že dne 10. 9. 2014 byla v této věci podána žalobkyní žaloba, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení 118 664 Kč s úroky z prodlení jako nemajetkové újmy za řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008. Dle žalobních tvrzení označené řízení (sp. zn. 49 C 50/2008) trvalo celkem šest let a necelé dva měsíce, jeho průběh byl zatížen zásadními a nijak ospravedlnitelnými průtahy, což žalobkyni přivodilo nemalé osobní útrapy tím, že se podepsalo na jejím duševním klidu, vyrovnanosti a psychice. Cítila se dotčena absolutní neefektivitou českého soudnictví. Podání žaloby přecházelo podání žádosti dne 10. 3. 2014 o odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem - průtahy v soudním řízení u žalovaného, na kterou žalovaný reagoval zamítavým stanoviskem ze dne 9. 10. 2014, protože vyhodnotil délku posuzovaného řízení jako přiměřenou. Ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 10. 2014 žalovaný navrhl její zamítnutí v plném rozsahu. Soud prvního stupně dne 5. 6. 2015 bez nařízení jednání vyhlásil rozsudek, kterým žalobu v celém rozsahu zamítnul. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 14. 7. 2015 odvolání, spis byl k rozhodnutí o odvolání Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu předložen 13. 8. 2015, odvolací soud dne 10. 2. 2016 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek soudu odvolacího byl ze strany žalobkyně napaden dne 12. 5. 2016 dovoláním, o kterém rozhodl dne 31. 7. 2018 dovolací soud tak, že rozsudek soudu odvolacího ze dne 10. 2. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem o existujících průtazích v řízení a o vadné aplikaci práva. Odvolací soud ve věci opětovně rozhodl dne 14. 11. 2018 tak, že nároku žalobkyně vyhověl co do částky 77 500 Kč s příslušenstvím a ve zbytku, v rozsahu částky 41 164 Kč zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

6. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.

7. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., OdpŠk, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., OdpŠk, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

9. Soud se v řešené věci nejprve zabýval otázkou, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé, aby bylo možno uzavřít, že žalobkyně má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 bylo zahájeno podáním žaloby dne 10. 9. 2014 a skončilo právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 341/2015-78 ze dne 14. 11. 2018, která nastala dne 4. 1. 2019. Při posuzování přiměřenosti délky předmětného řízení soud vycházel z konkrétních okolností případu a vyšel z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Na rozdíl od stanovení výše zadostiučinění by však tato kritéria měla být chápana objektivně - ve významu pro všechny účastníky stejně ve smyslu zásady, že závěr o nepřiměřené délce řízení musí platit pro všechny účastníky hodnoceného řízení.

10. Soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012) zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat.

11. Pro úplnost soud dodává, že obecně platí postulát, že každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve, jak se žalobkyně mylně domnívá, oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014.

12. Ve světle zmíněných kritérií má soud za to, že celková délka předmětného řízení nebyla nepřijatelná. Soud prvního stupně vydal rozhodnutí za cca 9 měsíců od podání žaloby, odvolací soud pak za cca dalších 8 měsíců, dovolací soud rozhodl o dovolání žalobkyně za 28 měsíců od podání dovolání a odvolací soud pak vydal konečné rozhodnutí ve věci za cca 5 měsíců. Soud hodnotí složitost předmětného řízení jako střední, je třeba vzít ohled na skutečnost, že řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy a řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. V řízení byla otázka skutková dána obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008, ze kterého vyplýval rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků. Aplikační i interpretační složitost právního posouzení předmětné věci závisela na vyšší četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi a na existující ustálené judikatuře. K procesním komplikacím v řízení nedocházelo, procesní aktivita účastníků byla nízká. Průtahy v řízení nebyly ze strany rozhodujících soudů zaznamenány.

13. Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Dle názoru soudu byl význam předmětného řízení pro žalobkyni snížený, protože se jeho předmět nikterak nedotýkal práv či oprávněných zájmů, které soud vyjmenoval v tomto odstavci výše. Žalobkyně se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, předmět řízení měl dopad toliko do její majetkové sféry, nadto řízení sama vyvolala žalobou, kterou požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům. V této souvislosti soud odkazuje na závěr ústavního soudu formulovaný v usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 257/14, že„ lze stěží akceptovat přístup stěžovatele k uplatňování nároků vyplývajících ze zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (zákon č. 82/1998 Sb.). Ve stávající věci se jedná v podstatě o kompenzační řízení "na druhou" (stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům). I když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Evropský soud pro lidská práva vychází ze "silné, ale vyvratitelné domněnky", že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella proti Itálii, odst. 93), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Dle názoru soudu však předmětné řízení celkově netrvalo nepřiměřeně dlouho a s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobkyni jí nemajetková újma nevznikla. Z uvedeného důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok), aniž by se zabýval výší uplatněného nároku.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal v řízení zcela úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.