MSBR 47 C 171/2020-28

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení jméno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, obec a číslo - část obce ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; celé jméno žalované, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 4 687 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky ve výši 4 687 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 000 Kč za dobu od datum do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 31. 5.. 2019 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 4 687 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou a s tvrzeným právním předchůdcem žalobce, právnická osoba (dále i jako„ právní předchůdce žalobce“) dne datum. Tvrdil, že žalovanou částku tvoří jistina 3 000 Kč, 687 Kč smluvní poplatek za poskytnutí úvěru a částku 1 000 Kč požaduje z titulu smluvní pokuty uvedení ve Všeobecných obchodních podmínkách.

2. Dne datum se konalo první jednání ve věci, právní zástupce žalobce svou neúčast na jednání předem omluvil, žalovaná se dostavila a vyjádřila se k žalobě v tom smyslu, že se nachází se v invalidním důchodě, má zdravotní stav tíživý, měla snahu jít do práce, ale marně, zdravotní stav jí to nedovolil, je samoživitelkou, syn studuje, se synem mají dohromady na vyžití částka, z toho činí částka invalidní důchod druhého stupně a přídavky na dítě mimo jiné.

3. V souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) bylo jednáno v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce.

4. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

5. Ze smlouvy o zápůjčce č. anonymizováno bylo zjištěno, že na straně zapůjčitele vystupovala právnická osoba, na straně klienta je uvedena žalovaná. Je tam uvedeno datum datum jako datum sjednání smlouvy. Předmětem smlouvy byl závazek právního předchůdce žalobce poskytnout žalované částku 3 000 Kč, s tím že bude žalovanou vrácena částka 3 687 Kč. Dokument neobsahuje podpis žádné ze stran. Je na něm uvedeno, že tam uvedené subjekty„ uzavírají dne rok číslo smlouvu o zápůjčce, kdy Zapůjčitel se zavazuje poskytnout Klientovi zápůjčku…“

6. Ve Všeobecných obchodních podmínkách vztahujícím se ke smlouvám o zápůjčce poskytovaných právnická osoba je uvedeno, že klient v případě prodlení se splacením splatné částky více než 30 dnů musí zaplatit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč.

7. Z výpisu účtu č. bankovní účet soud zjistil, že z tohoto účtu byla poskytnuta datum částka 3 000 Kč na účet žalované. Na tomto výpisu z účtu není uvedeno, o čí účet se jedná (č. bankovní účet).

8. Žalobce uvedl, že podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., byla pohledávka vůči žalované postoupena z původního věřitele na právnická osoba, IČO, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Dále uvedl, že podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., byla pohledávka vůči žalované právnická osoba, postoupena na žalobce, to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Žalobce však tato tvrzení (ani jedno postoupení pohledávky) neprokázal.

9. Pokud jde o první postoupení pohledávky, tak žalobce jen předložil Oznámení o postoupení pohledávky nedatované, v němž je uvedeno, že neidentifikovaná pohledávka„ vůči Vaší osobě“ (tedy ani není uvedena žalovaná jako dlužník) byla postoupena právnická osoba na právnická osoba (a že pak posledně uvedená společnost postoupila pohledávku na žalobce). Nicméně tato listina je podepsána jen právním zástupcem žalobce, tedy a contrario původními dvěmavěřiteli, a je napsána navíc jménem žalobce. Nemůže se tak jednat o oznámení o postoupení pohledávky podle § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.“). Navíc žalovaná pohledávka tam není vůbec identifikována, dokonce absentuje i identifikace dlužníka (žalované). Rovněž z tohoto důvodu žalobce ani touto listinou neprokázal postoupení pohledávky původním věřitelem na právnická osoba a právnická osoba na žalobce.

10. Žalobce předložil jen smlouvu o postoupení pohledávek uvedenou až jako druhou v pořadí (mezi žalobcem a právnická osoba); avšak tvrzená příloha této smlouvy (kde je seznam údajně postoupených pohledávek) není podepsána. Již proto není bezpečně zjištěno, že předložená příloha tvořila skutečně přílohu předložené smlouvy o postoupení pohledávek. Proto žalobce neprokázal ani postoupení pohledávky právnická osoba na žalobce.

11. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná právního předchůdce žalobce požádala o úvěr a že by úvěrová smlouva dle § 2395 zák. č.89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“) byla platně uzavřena. Žalobce mimo jiné nepředložil žalovanou podepsanou smlouvu. Sice žalobce prokázal, že žalované byla poukázána částka na její účet ve výši 3 000 Kč, ale ani z toho neplyne prokázání, že se tak stalo na základě žalobcem předložené smlouvy a že by tak tak žalované vznikl smluvní závazek. To platí tím spíše, když žalované byla poskytnuta částka 3 000 Kč na účet dne datum, avšak ve smlouvě je uvedeno, že je uzavírána později - datum, aniž by na smlouvě bylo napsáno, že částka již byla poskytnuta. Naopak smlouva svoji formulací naznačuje, že částka teprve bude žalované poskytnuta, tedy v budoucnu (viz např.„ …se zavazuje poskytnout Klientovi zápůjčku…“).

12. Soud ani nemohl dovodit bezdůvodné obohacení podle § 2991 o.z. a násl. na straně žalované na úkor právě na žalobce. Totiž žalobce neprokázal, že žalovaná pohledávka na něj byla postoupena (srov. text výše o hodnocení důkazů - kupříkladu, u oznámení o postoupení pohledávky nejde o oznámení postoupení pohledávky původním věřitelem podle § 1882 odst. 1 o.z., když tento dokument je sepsán a podepsán jen advokátem žalobce a dlužník a pohledávka v něm není uvedena).

13. Žalobce dále neprokázal ověření schopnosti žalované splácet. Kdy dle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru,„ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. I kdyby se tedy žalobci podařila prokázat uzavření smlouvy, taková smlouva by byla neplatná podle § 588 o.z. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2178/2018-77:„ Věřitel nedostojí povinnosti stanovenému zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřeb. úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech,; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.“ Tamtéž i:„ Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ Nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 č. j.: 20 Cdo 3180/2018-191:„ Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. července 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“. Dále Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 konstatoval:„ … Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). …poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně… Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit… obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“.

14. Žalobce neprokázal, že řádně zjišťoval úvěruschopnost žalované, jak mu ukládá zákon v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. I kdyby tedy smlouva byla uzavřena, byla by absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutní neplatnost byla dovozena i v judikatuře, viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. Žalovaný poplatek ve výši 687 Kč a pokuta ve výši 1 000 Kč přitom byly obsaženy ve smlouvě (resp. obchodních podmínkách); v případě neplatnosti smlouvy tak uvedené výlučně smluvní nároky přiznat nelze.

15. Navíc pokud byla smluvní pokuta uvedena jen ve Všeobecných smluvních podmínkách, pak je to stiženo absolutní neplatností podle § 588 o. z. z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy, při aplikaci např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/2011. Citovaný nález argumentoval tím, že„ 29. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Jak bylo uvedeno v bodě 9, i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. 30. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“.

16. Žalobce se k jednání nedostavil, tudíž mu nemohlo být poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. Podle konstantní judikatury platí, že„ účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, 21 Cdo 4314/2008, 28 Cdo 3945/2013, 25 Cdo 1277/2012, 32 Cdo 1356/2015, 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 8810), nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2464/10, II. ÚS 2782/08, II. ÚS 3235/09, III. ÚS 2848/10, I. ÚS 2131/15 aj.). Jak přiléhavě zrekapituloval Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2131/15,„ i Ústavní soud opakovaně uváděl, že pokud se účastník vzdá dobrodiní poučovací povinnosti soudu svou neúčastí na jednání (lhostejno zda omluvenou či nikoliv), pak nemůže odkazovat na nedostatečně skutkově zjištěný stav věci a možnost jeho doplnění ze své strany.“. V podobném duchu pak Ústavní soud usuzoval např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/10:„ Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědomen, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal…“. Tento závěr je v souladu s názory vyslovenými odbornou literaturou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 831-832, nebo komentář k § 118a o.s.ř. na ASPI od Jiřího Vašíčka).

17. Žalobce tak neunesl břemeno důkazní v rozsahu výše vylíčených skutečností a žaloba tak byla zamítnuta.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalovaná byla úspěšná, ale práva na náhradu nákladů řízení se výslovně vzdala.

Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání.