MSBR 46 C 133/2018-327

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; celé jméno žalobce, narozený dne datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa, obec ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:; celé jméno žalovaného, narozený dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa, obec ⟪LB:lb_010⟫ o vydání movitých věcí a o zaplacení částky 267 732 Kč

I. Řízení se zastavuje o části žaloby požadující zaplacení částky ve výši 108 111 Kč z titulu náhrady škody.

II. Žalovaný je povinen vydat žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku následující movité věci: ⟪LB:lb_001⟫ - nerezový stůl, ⟪LB:lb_002⟫ - výdejní ohřívací stůl 3 GN 1/1 (tj. na tři gastronádoby o velikosti 53 cm × 32,5 cm) 1200 cm nerez, ⟪LB:lb_003⟫ - stůl s policí a zásuvkou 700×700 cm nerez, ⟪LB:lb_004⟫ - dřez dvoudílný – lisovaný 1200 cm nerez, ⟪LB:lb_005⟫ - stůl s policí a zásuvkou 1200 cm nerez, ⟪LB:lb_006⟫ - stůl + police + nierolen deska zapuštěná včetně nierolen desky závěs. 1400 cm nerez, ⟪LB:lb_007⟫ - dřez nerez, ⟪LB:lb_008⟫ - bílá kombinovaná lednice – mrazák, ⟪LB:lb_009⟫ - dřez s výlevkou nerez, ⟪LB:lb_010⟫ - stůl s dřezem, policí a zásuvkou 1900 cm nerez, ⟪LB:lb_011⟫ - bílá chladící skříň kombinovaná 350 litrů, ⟪LB:lb_012⟫ - bílá mrazící skříň 350 litrů, ⟪LB:lb_013⟫ - jeden skladový regál čtyřpolicový, ⟪LB:lb_014⟫ - jeden kotel varný 60 litrů Zanussi Professional elektrický nepřímý ohřev 700×700 nerez, ⟪LB:lb_015⟫ - bílá mrazící truhla GT 3182, ⟪LB:lb_016⟫ - pracovní stůl s policí 1900 nerez, ⟪LB:lb_017⟫ - pět plechů černých smalt.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 159 621 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 126 983,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku ve výši 10 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1) nerezová neutrální plocha Zanussi 700×700×850 cm

2) nerezová grilovací deska pl. Zanussi Professional hladká 350×700 cm

3) nerezová fritéza 2×8 litrů

4) nerezová pánev smažící plyn Zanussi Professional nerez vana – 40 litrů 700×700 cm

5) nerezový sporák kombin. Zanussi Professional 6 hořáků + elektrická trouba 1050 cm

6) stůl 2× police 1200 cm nerez

7) dvojdřez lisovaný 1400 cm nerez

8) 4× skladový regál čtyřpolicový (1000 cm nerez; 1300 cm nerez; 800×500× 1800 cm nerez)

9) nerezový nářezový stroj Dolly 300

10) vozík na mytí podlah 2× nádoba (1× červená, 1× modrá)

11) elektrický robot Ronic

12) stůl + 2× police 1410 cm nerez

13) 4× barová židle stříbrné barvy s černým sedákem

14) 1× kotel varný 60 litrů Zanussi Professional elektrický nepř. ohřev 700×700 nerez

15) 4× propanbutanová lahev

16) myčka nádobí nerez

17) saladeta nerez

18) vozík na mytí podlah 1× nádoba

19) 3× nerezová gastronádoba 1/1 200, tj. 53 cm × 32,5 cm s hloubkou 20 cm, s drž.

20) 3× nerezová gastronádoba 1/1 30, tj. 53 cm × 32,5 cm s hloubkou 3 cm

21) 2× nerezová gastronádoba děrovaná 1/1 300, tj. 53 cm × 32,5 cm s hloubkou 30 cm s drž.

22) 2× nerezová gastronádoba děrovaná 1/2 150, tj. 26,5 cm × 32,5 cm s hloubkou 15 cm

23. Soud zjistil ze znaleckého posudku číslo – 17/2021 z 30. 8. 2021 (soudem ustanoveného) znalce celé jméno znalce (znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady) – a z výslechu znalce - že na místo (v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku citovaných) věcí žalobce bylo možné v listopadu 2015 (kdy totiž žalovaný odmítl žalobci tyto věci si od žalovaného odvést, tedy žalobce o ně připravil) obstarat si náhradní věci stejné kvality s přihlédnutím k běžnému opotřebení v celkové obvyklé ceně (k listopadu 2015) 159 621 Kč s DPH (131 918,38 Kč bez DPH). Znalec ve svých závěrech adekvátně zohlednil m. j. relevantní okolnosti pro zjištění obvyklé ceny (které byly součástí zadání posudku soudem) – tj. že žalobce oceňované věci užíval již před nástupem do restaurace v domě žalovaného (tedy před 1. 7. 2014), a to konkrétně šest let ve dvou restauracích a následně tyto věci byly užívány v restauraci v domě žalovaného od 1. 7. 2014 do listopadu 2015 (viz účastnická výpověď žalobce) (jde tedy mimo jiné o hledisko běžného opotřebení plynoucího mimo jiné z délky užívání věci).

24. Koneckonců účastníci proti tomuto znaleckému posudku celé jméno znalce (a jeho závěrům) neměli námitky. Pouze žalovaný namítl, že znalec neprovedl místní šetření na místě samém fyzickou prohlídkou věcí a že vycházel toliko ze spisového materiálu. Tato námitka však je bez právního významu již s ohledem na to, že znalec posuzované věci nemohl ani fyzicky prohlédnout, jelikož se v nemovitosti žalovaného už nenacházely (žalovaný si při této námitce patrně neuvědomil, že věci, o kterých i žalovaný přiznal, že je má ve své dispozici, bylo nadále vedeno řízení o výlučně vydání věcí; ohledně věcí, o kterých účastníci učinili nesporné, že se v již v nemovitosti žalovaného, v jeho dispozici nenacházejí, žalobce změnil žalobu z žaloby na vydání věci na žalobu o zaplacení částky z titulu náhrady škody za ztrátu těchto věcí žalovaným). Proto podnět žalovaného k doplnění znaleckého posudku šetřením na místě samém postrádal smysl (když by i podle stanoviska žalovaného znalec posuzované věci na místě samém zjevně nenalezl).

25. Soud zjistil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce umístil – za účelem provozu restaurace žalobcem na podkladě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným 1. 7. 2014 – v roce 2014 věci ve svém vlastnictví do restaurace v nemovitosti žalovaného (jakožto zařízení kuchyně), a to věci specifikované ve výroku II. tohoto rozsudku a věci specifikované v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku. Žalobce své vlastnictví k těmto věcem nepozbyl a ani po ukončení nájemního vztahu synovcem žalobce jméno příjmení ke stejné restauraci v listopadu 2015 žalovaný neměl oprávnění tyto žalobcovy věci držet. Přesto žalovaný v listopadu 2015 bez právního důvodu žalobci odepřel možnost si odvést žalované věci. Žalobcovy věci uvedené ve výroku II. žalovaný dosud má ve své dispozici, ale ostatní žalobcovy věci (uvedené v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku) nikoli, a tím o ně žalobce (jakožto jejich vlastníka) připravil (v listopadu 2015). Obvyklá cena věcí uvedených v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku činila v listopadu 2015 částku 159 621 Kč. Skutkový stav soud právně posoudil následovně.

26. Pokud jde o výrok II. znějící na vydání movitých věcí, soud uvádí následující.

27. Žalobce prokázal, že je vlastníkem všech žalovaných věcí – tj. uvedených ve výroku II. tohoto rozsudku a v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku. Koneckonců opak netvrdil ani žalovaný. Žalovaný toliko namítl, že tři dřezy a jeden stůl s dřezem mají přívod vody a jsou připojeny k vodovodnímu potrubí a že jsou tak součástí nebytového prostoru, jelikož by fyzickým oddělením těchto věcí došlo k úbytku peněžité hodnoty nebytového prostoru ve smyslu funkčním. Soud se však nedomnívá, že by se tyto čtyři movité věci, které žalobce navrhoval vydat, staly součástí nebytového prostoru a že by je tak z tohoto důvodu nebylo možné vydat.

28. Podle § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“):„ Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.“. Podle názoru soudu nebyly splněny citované zákonné podmínky, aby se čtyři věci – toliko připojené k potrubí – staly součástí nemovitosti žalovaného. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné (hlavní) na dvou kritériích: 1. na vzájemné sounáležitosti a 2. na míře jejich oddělitelnosti. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou; druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Nebyla kupříkladu splněna podmínka, že by ony čtyři dřezy k nebytovému prostoru podle své povahy náležely. Šlo o věci ve vlastnictví žalobce, nikoli žalovaného jako vlastníka nebytového prostoru. Tyto věci do nebytového prostoru žalovaného navezl žalobce, aby tam on, resp. poté jméno příjmení mohli provozovat restauraci. Tyto věci sloužily provozování restaurace. Po odchodu žalobce a jméno příjmení z nebytového prostoru však žalovaný v restauraci v nebytovém prostoru sám neprovozoval a ani předmětné prostory neprovozoval a neprovozuje jiná osoba jako restauraci. Žalobce totiž (na jednání 1. 2. 2022) uvedl, že restauraci již nikdo nechtěl a žalovaný měl obavy z nespolehlivosti případných dalších nájemců, a proto podal inzerát jen na sklad a pronajala tyto prostory spolku, který dodnes nebytové prostory užívá pouze jako sklad, spolek tam má uložené věci a neschází se tam (obdobně viz výslech žalovaného). Již z tvrzení žalovaného tak plyne, že v předmětných prostorách se již delší dobu neprovozuje restaurace, nevaří se tam a ani nyní se opak zjevně nechystá. Přitom uvedené čtyři věci tam jsou proto léta zbytečně, jelikož nejsou využívány. Neexistuje tak funkční propojení čtyř dřezů a nebytových prostor v tom smyslu, že by šlo o dřezy i nebytové prostory určené k provozu restaurace (srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1249/2000). Proto nelze dovodit, že čtyři dřezy podle své povahy k nebytovému prostoru náleží (viz i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1934/2011 a contrario). Není splněna ani druhá podmínka - míry oddělitelnosti. Pokud by čtyři dřezy byly odstraněny, nebytový prostor by mohl sloužit dál svému účelu bez újmy, resp. paradoxně by zbylo ještě více prostoru ke smluvnímu využívanému účelu jako skladu věcí. Z těchto důvodů nelze ani dovodit naplnění kritéria zdůrazňovaného žalovaným – úbytek hodnoty věci hlavní ve smyslu funkčním. Ve skutečnosti nebytový prostor vyklizením 4 dřezů znehodnocen nebude, jelikož v nebytovém prostoru se již neprovozuje restaurace, nevaří, čtyři dřezy tam nejsou třeba a dokonce lze dovodit i závěr silnější – že tam překáží (uskladnění věcí spolku).

29. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku drží (viz např. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2490/2000). Už ze shodných tvrzení účastníků (viz protokol o jednání z 14. 7. 2021 na č. l. 195) plyne, že věci specifikované ve výroku II. tohoto rozsudku žalovaný drží. Pro právní posouzení bylo podstatné především ustanovení § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“):„ 1) Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. (2) Žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.“, dále § 1041 o. z.:„ 1) Kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu. 2) Vydání movité věci, kterou nelze rozeznat podle odstavce 1, zejména jedná-li se o peníze nebo o cenné papíry na doručitele smíšené s jinými věcmi téhož druhu, se lze domáhat, jen lze-li z okolností seznat vlastnické právo osoby, jež právo uplatňuje, a nedostatek dobré víry osoby, na níž je požadováno vydání věci.“ a § 1042 o. z.:„ Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.“. Bylo tak prokázáno, že žalovaný neoprávněně drží věci, které žalobce požadoval vydat.

30. Žalovaný by byl oprávněn si věci ve vlastnictví žalobce umístěné v kuchyni ponechat (a připadly by mu do vlastnictví) jen v případě, že by byla naplněna celá doba nájmu započatého od 1. 7. 2014, tedy 10 let, což se však nestalo, když nájem skončil již v roce 2015. Tato skutečnost plyne nejen z jednoznačného textu nájemních smluv z července 2014 -„ Příloha k nájemní smlouvě … 9. Inventář kuchyň, (bude nájemcem celá předělána a přebourána a osazena dle hygienických potřeb). Celou přestavbu hradí nájemce. Po desetiletém nájmu zůstane pronajímateli bezplatně.“ (č. l. 55). Nebyla-li naplněna smluvní podmínka přechodu vlastnictví na žalovaného v podobě desetiletého trvání nájmu, žalovaný vlastnictví k žalobním věcem nenabyl. Ostatně z výslechu žalobce jakožto jedné ze smluvních stran (viz § 556 odst. 1 věta první o. z.:„ Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět.“) soud zjistil, že žalobce si takto smlouvu v souladu s její doslovnou dikcí (tj. že pokud se nenaplní deset let nájmu, tak žalobce zůstane vlastníkem svých věcí) i při uzavírání smlouvy vykládal. Tento úmysl jednajícího žalobce musel být žalovanému znám v době uzavření smlouvy už proto, že takový úmysl žalobce byl plně v souladu s doslovným zněním nájemní smlouvy. Ostatně žalovaný při výslechu vypověděl, že o této otázce – co se stane s vlastnictvím věcí žalobce (zařízení kuchyně), pokud bude nájemní smlouva ukončena před uplynutím doby 10 let – v době uzavírání smlouvy neuvažoval; tedy ani žalovaný si nájemní smlouvu v době jejího podpisu nevykládal tak, že by se žalovaný při předčasném ukončení nájemního vztahu stával vlastníkem původně žalobcových věcí. Z výslechu žalobce zjištěný žalobcův úmysl ohledně výkladu této části nájemní smlouvy ostatně odpovídá i následnému chování žalobce (§ 556 odst. 2 o. z.:„ Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“); totiž žalobce si již v listopadu 2015 přijel pro své věci do kuchyně při ukončení nájemního vztahu s žalovaným ze strany jméno příjmení, čímž dal žalobce najevo, že si smlouvu vykládá tak, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo k věcem žalobce v kuchyni z důvodu absence trvání nájemního vztahu v délce 10 let. Nad to, i kdyby bylo možné dovodit pluralitu výkladů citované části nájemní smlouvy, pak text nájemní smlouvy vytvořil žalovaný, a proto by se v pochybnostech vyložil k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, tj. k tíži žalovaného (viz tradiční právní princip contra proferentem, explicite zakotvený v § 557 o. z.:„ Připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.“).

31. Z uvedených důvodů soud vyhověl žalobě na vydání věcí specifikovaných ve výroku II. rozsudku. Lhůtu k plnění na vydání věcí soud stanovil na 15 dnů od právní moci rozsudku, jelikož nejde o plnění peněžité, které lze snadno zaslat, ale jde o věci movité a do jisté míry i objemné, tudíž je třeba logisticky zajistit jejich vydání, což si logicky vyžádá nějaký čas.

32. Pokud jde o výrok III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 159 621 Kč, soud žalobě vyhověl z titulu odpovědnosti žalovaného za škodu.

33. Bylo prokázáno, že žalovaný i věci, za které žalobce požaduje náhradu škodu, neoprávněně zadržoval. Neoprávněné zadržování věci je porušením povinnosti nerušit vlastníka ve výkonu vlastnického práva. Základním právem vlastníka na ochranu proti zásahům do jeho vlastnického práva je právo domáhat se vydání věci (§ 1040 o. z.). Nárok na finanční náhradu (na zaplacení obvyklé ceny věci v penězích) za věc, kterou mu jiný neoprávněně zadržuje, vzniká vlastníkovi za předpokladu, že věc již nelze vydat, protože již neexistuje, byla zničena, není známo, kde se nachází apod. Jde o nárok na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 2910 a násl. o. z.), spočívající v tom, že jiná osoba věc neoprávněně zadržovala, vlastníka o ni připravila a její ztrátou mu způsobila škodu, a tedy o obecnou odpovědnost za přímé porušení povinnosti stanovené zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1453/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 25 Cdo 1061/2011, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2422/2017, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2883/2006 či 25 Cdo 2490/2000).

Všechny tyto skutečnosti uvedené v tomto bodě (23.) odůvodnění rozsudku byly nesporné mezi účastníky (viz tvrzení žalobce v podání z 5. 3. 2021 ve spojení s jeho podáním z 16. 3. 2021 a tvrzení žalovaného při jednání z 14. 7. 2021 – str. 2 protokolu o jednání). Ostatně skutečnost, že věci specifikované ve výroku II. tohoto rozsudku má dosud žalovaný v dispozici, potvrzuje i listinný důkaz„ znalecký posudek číslo“ (znalec navštívil nemovitost žalovaného dne 6. 4. 2021 a identifikoval vlastními smysly věci uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku).

34. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný již věci, za které žalobce požadoval náhradu škody, nedrží (viz protokol o jednání z 14. 7. 2021 a podání žalobce z 5. 3. 2021 ve spojení s podáním žalobce z 16. 3. 2021). Ostatně právě proto žalobce změnil žalobu, že již určité věci nenavrhoval vydat, ale navrhoval místo toho přiznání náhrady škody. Rovněž takovým procesním postupem žalobce souhlasil s tvrzením žalovaného (ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř.), že jiné věci než uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku žalovaný již nedrží. Ostatně srov. i závěrečný návrh zástupce žalobce, v němž uvedl, že znalec oceňoval věci, které„ žalovaný již nemá k dispozici“.

35. Pakliže žalovaný věci uvedené v bodě 23. odůvodnění tohoto rozsudku - předtím jím neoprávněně zadržené – v době vyhlášení rozsudku nedrží, soud žalobci přiznal náhradu škody ve výši obvyklé ceny věcí v penězích, zjištěné na základě znaleckého posudku, a to při právní kvalifikaci skutku podle § 2910 o. z., podle kterého škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Podle judikatury se při stanovení náhrady škody vychází z ceny věci v době, kdy škoda vznikla - vztaženo na souzenou věc, v době, kdy žalovaný žalobce o věci připravil, tj. odmítl umožnit žalovanému si je odvést od žalovaného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2818/2015 aj.).

36. Podle § 2911 o. z.„ způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti“. Žalovaný neprokázal, že nejednal nedbale, že tedy ani v nedbalosti nezavinil, že žalované věci již nemá ve své faktické moci (aby je mohl vydat žalobci), že žalobce o věci nepřipravil, tedy že ani v nedbalosti nezavinil, že žalované věci byly ztraceny či zničeny. Žalovaného tu tížilo důkazní břemeno a byl o něm poučen na jednání 30. 4. 2021, včetně o tom, že domněnka zavinění škůdce ve formě nedbalosti je vyvratitelná (viz protokol o jednání, str. 4, bod 6.).

37. Proto soud žalobě i v části požadavku na zaplacení částky 159 621 Kč z titulu náhrady škody vyhověl a lhůtu k plnění určil na tři dny od právní moci rozsudku, v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (šlo o peněžité plnění, které lze plnit ihned a není třeba součinnosti) (výrok III. rozsudku).

38. Pokud jde o námitky (obranu) žalovaného, soud uvádí následující.

39. Kompenzační námitka žalovaného ohledně tvrzeného dluhu žalobce na třech nájmech v rámci plynutí výpovědní lhůty po upuštění předmětu nájmu žalobcem je nedůvodná. To již proto, že jak hned po žalobci nastoupil do restaurace jméno příjmení, který uzavřel nájemní smlouvu na užívání restaurace i se sjednaným nájemným, pročež žalobce nemohl chtít dvojí nájemné za stejný předmět nájmu za stejné období. Skutečnost, že žalovaný obdržel nájemné za tři měsíce po odchodu žalobce z restaurace, a to od jméno příjmení, plyne nejen z výpovědi svědka příjmení, ale i z důkaz výzvou zástupkyně žalovaného z 18. 1. 2016, v níž je specifikován údajný dluh jméno příjmení vůči žalovanému jako věřiteli, včetně údajně dlužného nájemného, ale nikoli za dobu od února 2015 do května 2015, ale až dluh za nájemné za poměrnou část listopadu 2015 a údajnou výpovědní dobu počínající od výpovědi jméno příjmení datované až 15. 11. 2015. Navíc z výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalovaný tehdejší dohodu s žalobcem a jméno příjmení vnímal tak, že podepsáním převzetí výpovědi podané žalobcem žalobce v restauraci skončil, že všechno na sebe vzal pan příjmení, který měl vše dále platit a že si žalovaný nemyslel, že žalobce žalovanému bude platit tříměsíční nájemné žalobce a že mu bylo jedno, že v nájmu bude dále pan příjmení (důkaz výslechem žalovaného). Námitka započtení tak koliduje i s výpovědí žalovaného, z níž plyne, že účastníci se dohodli, že žalobce již žádné nájemné platit nebude a že nájem žalobce skončí podpisem převzetí výpovědi ze strany žalovaného (nikoli až uplynutím tří měsíční výpovědní lhůty).

40. Žalovaný se bránil, že pronajal žalobci restauraci na 10 let a dovolil mu a jméno příjmení rekonstrukci restaurace, s tím, že po 10 letech přejdou věci do vlastnictví žalovaného a že šel do projektu s tím, že 10 let bude mít zajištěn přísun nájemného. K tomu soud uvádí následující.

41. Samotný žalovaný namítl, že dovolil rekonstrukci restaurace provedenou žalobcem a jméno příjmení. Tu však obdobně by mohl žalobce namítat, že rovněž žalobce šel do projektu pro něj ekonomicky výhodného až při naplnění smluvních 10 let. Tedy že i žalobce šel do projektu, podle kterého vynaloží své finance na rekonstrukci restaurace právě proto, že má garantován nájemní vztah deset let, z čehož by plynul pro něj zisk z provozování restaurace po dobu 10 let, až čímž by se mu vynaložené prostředky a práce na rekonstrukci restaurace ve vlastnictví žalovaného vyplatily.

42. Tato námitka žalovaného ohledně projektu desetiletého nájmu je nepřiléhavá i z důvodu, že žalovanému nic nebránilo rozporovat ukončení nájmu ze strany žalobce či žalovaného, trvat na jeho pokračování a domáhat se po žalobci či panu příjmení trvání nájemního vztahu, vznést námitky proti výpovědi, žádat u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi aj. Kupříkladu, podle § 2314 odst. 1 a 2 o. z. regulujícího institut nájmu prostoru sloužícího podnikání:„ (1) Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu. (2) Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne.“. Nic z toho však žalovaný neučinil. Ba naopak. Žalovaný svým chováním akceptoval obě výpovědi z nájmu (tedy výpovědi žalobce i jméno příjmení) – tedy se důsledně vzato s žalobcem i jméno příjmení shodl (dohodl) na ukončení nájemních vztahů (jak vyplynulo i z jeho výpovědi); z výpovědi obou účastníků i jméno příjmení tak lze dokonce dovodit, že jak žalobce s žalovaným na straně jedné, tak potom žalovaný s panem příjmení, uzavřeli dohodu o ukončení nájmu.

43. Žalovaný namítl, že je nevěrohodné, že by nájemce nechal v restauraci všechny věci, když ji opustil. Tato námitka však je vyvrácena výslechem svědka jméno příjmení a žalobce, z nichž soud zjistil, že jméno příjmení nechal všechny věci v kuchyni, protože byly majetkem žalobce a žalobce si pro tyto věci přijel právě při ukončení nájemního vztahu jméno příjmení, ale žalovaný mu protiprávně odepřel si věci z kuchyně odvést.

44. Žalovaný namítl, že jméno příjmení nepotvrdil, že by se žalobní věci nacházely v restauraci a že jen řekl, že to, co je ve spise, tak tam bylo. Soud takové hodnocení svědecké výpovědi jméno příjmení nesdílí. V 1. části výslechu byl svědek jméno příjmení dotazován, zda je mu známo, že ta která věc se v restauraci (kuchyni) v nemovitosti žalovaného nacházela. Nešlo tedy o to, že by soud svědkovi předložil spis, do něj se svědek podíval a až pak že by svědek vypovídal. V této první fázi výslechu jméno příjmení mimo jiné vypověděl, že kuchyně byla kompletně vybavená a - aniž by mu byly předloženy fotografie ze spisu (spis) - tak svědek byl schopen rozpomenout si na řadu ze žalovaných věcí, že je žalobce vnesl do restaurace jako své vlastnictví – zejména velké kotle na vaření, velký sporák, fritézy, nerezové stoly, myčka, výdejní ohřívací stůl, stůl s policí a zásuvkou, dvoudílný lisovaný dřez, dřez, dřez s výlevkou, stůl s dřezem a zásuvkou, bílá chladící skříň, mrazák, regál, dva kotle elektrické, plechy, fritéza, nářezový stroj Dolly, vozík na mytí podlah, elektrický robot, čtyři barové židle, propanbutanové láhve, myčka, gastro nádoby. Až následně soud přistoupil k tomu, že svědkovi předložil spis s fotografiemi a fakturu, aby svědek vypověděl, jestli na fotografiích a faktuře poznává věci, které v restauraci byly v době nastěhování a odstěhování svědka z restaurace; svědek si pak prohlédl fotografie na č. l. 9 až 36 spisu a odpověděl kladně (srov. přepis zvukového záznamu z výslechu svědka jméno příjmení).

45. Žalovaný namítl, že jméno příjmení má na věci zájem, že je synovcem žalobce. Pakliže tím chtěl žalovaný a priori (paušálně) odmítnout svědeckou výpověď jméno příjmení, pak soud žalovanému přisvědčit nemohl. V soudní praxi obecně platí, že ani skutečnost, že svědek je příbuzným, zaměstnancem či spolupracovníkem některého z účastníků řízení, sama o sobě nemůže vést k závěru, že jeho výpověď je nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 12 Cmo 193/2014). Ostatně soud v souladu s § 126 odst. 2 o. s. ř. na začátku výslechu svědka řádně poučil o trestních následcích křivé výpovědi (viz přepis zvukového záznamu) a svědek proto vypovídal s vědomím hrozby trestního postihu za uvedení nepravdy. Výpověď svědka jméno příjmení soud shledal za věrohodnou. Koneckonců, pokud by svědek chtěl vypovídat křivě, tak by např. bez dalšího potvrzoval všechny verze žalobce či by vypovídal tak, aby to bylo v co největším zájmu žalobce. To se však nestalo. Kupříkladu: 1) svědek připustil opotřebení myčky; 2) na dotaz ohledně zapuštěné desky odpověděl, že si to nevybavuje a co to znamená; 3) na dotaz ohledně bílé chladící skříně 350 litrů, kombinovaná, odpověděl, že si nevybavuje; 4) ohledně bílé mrazící truhly vypověděl, že netuší, co pod tím je myšleno; 5) ohledně nerezové neutrální plochy Zanussi vypověděl, že by to musel vidět; 6) ohledně saladety vypověděl, že mu ten název nic neříká; 7) ohledně prodejce kuchyňského zařízení žalobci, tj. o právnická osoba – anonymizováno, vypověděl, že mu to nic neříká; 8) vypověděl, že neví, zda některá za žalobních věcí byla darována žalobci někým (např. jméno příjmení). 9) Dokonce k dotazu, zda je mu známo něco o tom, že by příslušné kuchyňské věci měly přejít do vlastnictví žalovaného, vypověděl, že neví, do které fáze to došlo a jak se účastníci domluvili či nedomluvili; pokud by chtěl křivě svědčit ve prospěch žalobce, pak lze předpokládat potvrzení verze žalobce (že žalobce nepřevedl vlastnictví k žalobním věcem na žalovaného).

46. Soud shledal za nevěrohodnou verzi žalovaného i výpověď žalovaného ve více ohledech. Za věrohodnější soud zhodnotil výpověď svědka jméno příjmení a žalobce, a to zejména ze shoda uvedených i níže uvedených důvodů.

47. Ve vyjádření k žalobě z 3. 12. 2019 žalovaný napsal, že jméno příjmení„ již neplatil ani běžné nájemné a bez ukončení smlouvy a předání restaurace žalovanému se ztratil“. Obdobně žalovaný napsal v podání z 26. 5. 2021, že pan příjmení„ si odvezl věci, které uznal za vhodné a zbytek ponechal v nebytovém prostoru, žalobce ani žalovaný neměli žádnou možnost prověřit, co si odvezl.“. To je však v rozporu s důkazem následně předloženým samotným žalovaným, v níž je uvedeno písemné ukončení smlouvy (výpovědí) ze strany jméno příjmení z 15. 11. 2015 obsahující i podpis žalovaného a že„ po domluvě s majitelem“ (tj. s žalovaným) vyklidí prostory. Citovaná tvrzení žalovaného jsou v rozporu i s výpovědí samotného žalovaného, který vypověděl, že vytáhl notes a sdělil jméno příjmení, ať napíše výpověď a že to podepíší oba„ a zdar“ a že si restauraci od jméno příjmení převzal a že dokonce měl možnost se podívat, co tam zůstalo (ostatně šlo o restauraci v nemovitosti žalovaného):„ já jsem si to převzal… podívat, jo to tady zůstalo, to jsu spokojenej a šli jsme pryč“ (i toto svědčí o uzavření dohody o ukončení nájmu i žalovaným).

48. Na jednu stranu se žalovaný brání tím, že neměl možnost prověřit, co si jméno příjmení odvezl, na stranu vypověděl - k dotazu soudu, zda mohl či nemohl jít do restaurace zdokumentovat stav, co tam chybí –„ mě to ani nezajímalo“. Pokud to žalovaného nezajímalo, pak se nelze divit, že už nyní nedokáže specifikovat, co v době odchodu jméno příjmení z kuchyně se v kuchyni nacházelo, jak žalovaný napsal v podání z 5. 4. 2021. Pak však je nabíledni, že není věrohodná pozdější verze žalovanému, v rámci níž si najednou (písemné podání žalovaného 26. 5. 2021) je schopen přesně vzpomenout na to, co se v restauraci v době odchodu jméno příjmení nacházelo (nenacházelo) a co jméno příjmení údajně zničil.

49. Z týchž důvodů pak je nevěrohodná i verze žalovaného snesená v jeho podání z 26. 5. 2021, že údajně jméno příjmení zničil dva žalované varné kotle. Ostatně tuto svoji písemnou verzi z 26. 5. 2021 žalovaný nedokázal ani osvětlit při svém výslechu. Zatímco v podání z 26. 5. 2021 žalovaný psal, že jméno příjmení zničil žalované dva kotle, tak při výslechu nejprve vypověděl, že„ oni to nechali venku jako ty kotle“ (myšleno patrně žalobce a jméno příjmení), aby se následně žalovaný vrátil k předchozí verzi z 26. 5. 2021 s tím, že„ takto byl už pak pan příjmení“, ale vzápětí opět vypověděl o žalobci i jméno příjmení („ no, tak oni dva to tam nechali.“). O jednom z žalovaných kotlů žalovaný vypověděl, že jej má v garáži a o druhém kotli, že jej vyhodil, přičemž zničení obou kotlů (jméno anonymizováno či žalobcem nebo oběma) žalovaný dovozuje ze skutečnosti, že oba kotle byly umístěny v tzv. podloubí, kam vnikal mráz, kvůli kterému se oba kotle zničily, zamrzly (důkaz výslechem žalovaného). Avšak i kdyby žalovaný prokázal, že oba kotle jsou skutečně zničené (jeden z těchto kotlů žalobce úspěšně navrhl v tomto řízení vydat), žalovaný ani při výslechu neozřejmil, že tyto kotle byly zničeny žalobcem, jméno příjmení či oběma. Žalovaný vypověděl, že oba kotle vídával v restauraci, jak na něm vaří jméno příjmení a žalobce, v zimě 2014 2015; avšak i z takového výslechu žalovaného plyne, že kotle byly minimálně tehdy funkční (jinak by na nich nemohlo být vařeno), tedy že ani v zimě nezamrzly. Žalovaný nedokázal ani při výslechu ozřejmit, kdy se tyto kotle staly vadnými (a že tedy lze jejich vadnost,„ zničení“ přisuzovat žalobci či jméno příjmení, a nikoli žalovanému). Žalovaný vypověděl, že měl po odchodu jméno příjmení dva roky přetržku, kdy neměl nájemce a vymaloval a opravoval. Žalovaný vypověděl, že nevěděl, že kotle jsou nefunkční a že až když„ to“ začali odnášet – v zimě 2015,„ asi ten rok 2015 a 16“, po odchodu jméno příjmení z restaurace - tak zjistil, že kotle jsou nefunkční. Pakliže však jméno příjmení odešel z restaurace na podzim 2015 (v listopadu 2015, jak vyplynulo z jeho výslechu ve spojení s písemnou výpovědí, v níž je uvedeno datum vyklizení a předání restaurace k 21. 11. 2015), pak by to stejně tak mohl být žalovaný, kdo způsobil zamrznutí (zničení) kotlů tím, že k nim nepustil žalobce, aby si je do„ tepla“ odvezl a že žalovaný kotle ponechal v zimě (na mrazu), bez užívání (včetně bez ohřívání). Soud odkazuje i na výslech svědka příjmení. příjmení, z něhož zjistil, že všechny žalobní věci byly při jeho odchodu z restaurace funkční (tj. i oba kotle).

50. Žalovaný neprokázal ani tvrzení z 26. 5. 2021, že byl zničen sporák (v tom smyslu, že byly nefunkční čidla, která kontrolují přívod plynu). Samotný žalovaný vypověděl, že v hrnci něco překypělo; z toho plyne, že na sporáku bylo možné fyzicky vařit. Dále žalovaný vypověděl, že„ zhasl se plyn, ale nezastavil se ten plyn“, že volal o pomoc prodejce kotlů, který žalovanému řekl, že se na to ani dívat nebude, že je to starý krám, ať to žalovaný vyhodí a že žalovaný tak sporák žalobce vyhodil. Ani z takové výpovědi tak neplyne zničení sporáku a tím méně pak jméno příjmení či žalobcem. Nehledě na to, že žalovaný ani v rovině tvrzení (26. 5. 2021) neuvedl, že by sporák zničil žalobce či jméno příjmení (viz text„ Dále byl zničen sporák…“). Zde však soud hlavně odkazuje na výslech svědka jméno příjmení, z něhož zjistil, že všechny žalobní věci byly v době jeho odchodu z restaurace funkční (tedy i sporák).

51. Žalovaný tvrdil (26. 5. 2021), že„ došlo i ke zničení všech lednic a mrazáků“. Žalovaný tak ani v rovině tvrzení neuvedl, že by sporák zničil žalobce či jméno příjmení. Soud odkazuje i na výslech svědka jméno příjmení, z něhož zjistil, že všechny žalobní věci byly v době jeho odchodu z restaurace funkční (tedy i oba lednice a mrazáky). Ani v rovině tvrzení nejsou uvedeny skutečnosti, že by lednice a mrazáky byly zničeny (žalovaný napsal toliko vágně, že jejich vnitřní prostory byly popraskané), tím méně žalobcem či jméno příjmení. Tato námitka žalovaného je ostatně právně bezvýznamná, jelikož lednice a mrazáky žalobce požadoval toliko vydat (tedy v takovém stavu, jakém jsou, bez ohledu na jejich případnou vadnost) a žalovaný učinil nesporné, že těmito věcmi i nadále disponuje a uvedl to i při své výpovědi (žalobce tak za tyto věci nepožaduje zaplatit náhradu škody, kdy by až pro účely jejich ocenění, zjištění obvyklé ceny, bylo právně relevantní, zda byly v listopadu 2015 funkční či nikoli).

52. Žalovaný v podání z 26. 5. 2021 uvedl, že poté, co jméno příjmení opustil restauraci, se v ní nenacházela myčka, saladeta, pánev smažící, fritéza, nářezový stroj Dolly, elektrický robot Ronic, 4 barové židle, vozíky na mytí podlah, a že tyto věci nikdy neměl ve své moci, takže jejich držbu nepozbyl. Toto své tvrzení však žalobce neprokázal. Soud naopak uvěřil výpovědi svědka, že i tyto věci se v restauraci v době jeho odchodu nacházely. Koneckonců výpověď žalovaného, že se v kuchyni v nemovitosti žalovaného nikdy nenacházela myčka, je v rozporu i s důkazem fotografií myčky z restaurace, z níž plyne, že se tam myčka nacházela (č. l. 32). Ostatně žalovaný při výslechu vypověděl, že neví, zda byly přítomny v době opuštění restaurace jméno příjmení pánev smažící, fritéza, nářezový stroj Dolly, elektrický robot Ronic, 4 barové židle a vozíky na mytí podlah („ možná to tam bylo, možná to tam nebylo, to já nedovedu říct“), čímž v podstatné části své tvrzení z 26. 5. 2021 popřel. Žalovaný ani nedokázal vysvětlit při výslechu, jak může vědět, že se v restauraci v době odchodu jméno příjmení nenacházela v restuaraci myčka a saladeta. Žalovaný vypověděl, že si nedělal žádnou inventuru po odchodu jméno příjmení z restaurace a že až po obdržení předžalobní výzvy k vydání věcí si žalovaný začal zjišťovat, co se v restauraci nachází. Avšak předžalobní výzva byla žalovanému doručena až 6. 3. 2018 (č. l. 60 – důkaz předžalobní výzvou), na kterou ostatně zástupkyně žalovaného předchozímu zástupci žalobce reagovala mailem z 15. 5. 2018 (důkaz tímto mailem – č. l. 77). Pokud až po 6. 3. 2018 začal žalovaný zjišťovat, co se nachází v kuchyni a co nikoli (tedy včetně eventuálně saladety a myčky), pak to nemá relevanci stran zařízení kuchyně v době výrazně předcházející (v listopadu 2015, kdy jméno příjmení definitivně opustil restauraci). Ostatně v obdobném duchu vypověděl žalovaný i následně – že poté, co si převzal kuchyň (myšleno od jméno příjmení), tak tam m. j. vymalovali a rok či dva po odchodu jméno příjmení z restaurace restauraci a kuchyň pronajal třetí osobě na sklad a že když došla tato třetí osoba,„ tak jsme zjistili, co tam je a co tam není“ a že si to sepsali. Ze skutečnosti, že by myčka a saladeta by nebyla v restauraci rok či dva po ochodu jméno příjmení, neplyne, že tyto dvě věci se tam nenacházely dříve, tj. v době odchodu jméno příjmení. Koneckonců vzápětí při výslechu žalovaný rezultoval – k dotazu, zda žalovaný v té době, v roce 2016 zjistil, že tam věci jako saladeta nejsou - že vlastně si„ nic nezjišťoval, protože já jsem neměl proč zjišťovat…“ (čímž v určitém smyslu svoji předcházející výpověď zpochybnil). Soud odkazuje na výslech svědka jméno příjmení, z něhož zjistil, že všechny žalobní věci byly v době jeho odchodu z restaurace funkční (tedy i myčka a saladeta).

53. Žalovaný ve vyjádření k žalobě z 3. 12. 2019 vágně napsal, že„ ostatní věci v seznamu uvedené nikdy můj klient od žalobce nepřevzal“. V podání z 5. 4. 2021 žalovaný napsal, že„ tento další nájemce (myšleno jméno příjmení – poznámka soudu) část věcí zničil a část se v době, kdy opustil objekt, aniž ho řádně předal žalovanému, se na místě nenacházela. Pro velký časový odstup však již žalovaný není schopen toto specifikovat, podrobněji se vyjádří v rámci své účastnické výpovědi“. Pokud žalobce nebyl 5. 4. 2021 schopen pro odstup času specifikovat, jaké věci jméno příjmení zničil a jaké věci se v době odchodu jméno příjmení v kuchyni nenacházely, tím méně by to žalovaný mohl specifikovat později. Avšak žalovaný (na výzvu soudu) již najednou byl schopen toto specifikovat v pozdějším podání (26. 5. 2021). Již kvůli vysvětlenému rozporu mezi podáním např. z 5. 4. 2021 a z 26. 5. 2021 je až v druhém pořadí předložená verze (následující po poučení o následcích nesplnění výzvy v podobě hrozby ztráty sporu) nevěrohodná (že by se žalovaný najednou rozpomenul). Žalovaný ani při výslechu nebyl schopen vysvětlit tento rozpor mezi těmito písemnými podáními (viz přepis zvukového záznamu výslechu žalovaného, kde na opakovaný dotaz soudu nebyl schopen podat odpověď rozumně vyjasňující rozpory a ukončil to tím, že k tomu nemůže nic říci, že„ určitě paní příjmení to napsala, co jsme se o tom bavili, jo, ale nedovedu vám to teď říct“. Žalobce ale nebyl schopen ani vypovědět a vysvětlit to, co napsal v podání z 26. 5. 2021 (viz text shora).

54. Žalovaný se při výpovědi vyhýbal odpovědi na opakované dotazy soudu, zda odmítl vydat věci z kuchyně ve vlastnictví žalobce žalobci (viz část přepisu záznamu, která začíná dotazem soudu„ Vy jste říkal, že„ můžete si jít“ – to jste myslel jako ironicky? Že tam jako nemůže jít, že je zamčeno, nebo jak jste to myslel?“ až po odpověď žalobce„ Ano, jasně.“). Kupříkladu na jednoznačný dotaz soudce„ A vy jste to myslel jako negativně, že jste mu nechtěl vyhovět, aby si vzal ten inventář z kuchyně, rozumím tomu správně?“ žalobce jasnou odpověď zprvu nepodal –„ Já jsem neviděl, proč by si měl vzít?“. Ani na následující dotaz („ … co jste tím myslel… že mu nic nedáte? Nebo to naopak dáte,„ můžete si jít?““) neodpověděl jasně („ Já jsem si asi myslel pane soudce toto. Já jsem měl kuchyň zkolaudovanou, pustil jsem jim ju na 10 let, oni tam všecko předělali, ano, skončili a já zase kuchyň tam musím mět.“).

55. Žalovaný namítl, že by soud měl vycházet z ceny movitých věcí bez DPH, jelikož žalobce byl plátcem DPH a DPH by mu bylo vráceno. Tu však důsledně nereflektuje, že jak uvedl žalobce, tento byl sice plátcem DPH, ale jen do ukončení podnikání, tedy do dubna 2015 včetně (viz str. 2 protokolu o jednání z 1. 2. 2022). Toto tvrzení žalobce odpovídá nejen výslechu žalovaného (který vypověděl, že žalobce odchod z restaurace v únoru 2015 odůvodňoval tím, že jej chce manželka doma) a koneckonců to odpovídá i veřejnému zdroji, tj. živnostenskému rejstříku, z něhož plyne, že žalobce měl přerušení provozování živnosti v podobě hostinské činnosti (i dalších živnostenských oprávnění) od 18. 2. 2015 (tedy právě od odchodu z restaurace, když výpověď z nájmu byla datována 16. 2. 2015, resp. 10. 2. 2015). Přitom rozsudek je založen na tom, že žalovaný až od listopadu 2015 – tedy už v době přerušeného podnikání žalobce – neoprávněně žalované věci zadržoval žalobci a žalobce o žalované věci jej připravil, a tím mu způsobil škodu. Nad to, i kdyby žalobce podnikal i po listopadu 2015, pak je zřejmé, že by tak činil v jiném oboru než hostinství (v opačném případě by neopouštěl restauraci u žalovaného a nenechával by zařízení nutné k provozování restaurace k dispozici jméno příjmení v nemovitosti žalovaného). Z toho plyne, že by žalobci (jako případnému plátci DPH) vznikla škoda na majetku, který nepoužívá při podnikání. Přitom jen za situace, kdy by škoda vznikla na majetku používaného při podnikání, by náklady poškozeného jako plátce DPH na uvedení věci do původního stavu (či na pořízení náhradní věci) byly zdanitelným plněním a vznikal by mu nárok na odpočet DPH (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 11. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1952/2006; dále z judikatury srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3039/2011 či 25 Cdo 977/2007). Žalobce by tak v době po listopadu 2015 nebyl oprávněn uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Tudíž žalobce by si mohl pořídit předmětné náhradní věci jen za cenu, která zahrnuje daň z přidané hodnoty; součástí ceny žalovaných věcí (resp. náhradních věcí), za kterou se v daném místě a čase (v listopadu 2015) prodávaly, byla právě i daň z přidané hodnoty, která je součástí skutečně způsobené škody (obdobně viz i např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1411/2015).

56. Výrokem I. rozsudku soud řízení zastavil v souladu s § 96 o. s. ř. o části žaloby požadující zaplacení částky ve výši 108 111 Kč z titulu náhrady škody, a to kvůli zpětvzetí této části žalobcem na jednání, s nímž žalovaný souhlasil, když takto žalobce reagoval částečným zpětvzetím žaloby na výši obvyklé ceny dovoditelné ze znaleckého posudku.

57. Ve výroku IV. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 126 983,20 Kč. Pokud jde o žalobu na vydání movitých věcí, v této části byl žalobce plně úspěšný a má tak plné právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o žalobu na náhradu nákladů řízení, tam sice žalovaný v části (co do částky 108 111 Kč) vzal žalobu zpět, a to nikoli z důvodu, že by mu takovou částku žalovaný zaplatil. Takto však žalobce vzal žalobu částečně zpět až po zpracování znaleckého posudku a výslechu znalce, z nichž vyplynulo, jaká je obvyklá cena věcí, za jejichž ztrátu žalovaným žalobcem požadoval zaplatit náhradu škody. Tudíž i u žalobního nároku na náhradu škody má žalobce právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to při analogickém užití § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Smyslem využití zásady zavinění (§ 146 odst. 2 o. s. ř.) je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 257/05); avšak tu nelze dovodit, že by žalobce zavinil částečné zastavení řízení, jelikož žaloval po právu i na náhradu škody, akorát se při návrhu na připuštění změny žaloby jakožto laik (nikoli znalec na ceny a odhady věcí)„ netrefil“ plně do výše obvyklé ceny zjištěné soudem na základě odborného posouzení znalcem. Je to naopak žalovaný, který zavinil celý spor, žalované věci odmítl vydat žalobci, který tak – aby se domohl svého nároku – musel uplatnit žalobu, s níž bylo následně z povahy věci spojeno riziko, že se žalobci nezdaří trefně vyčíslit obvyklou cenu jeho věcí, tedy adekvátně určit výši náhrady škody. V případě, že by žalobce žalobu částečně nevzal zpět a žaloba by tak byla v části 108 111 Kč zamítnuta pro nedůvodnost, soud by přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. Nelze pak spravedlivě a rozumně dospět k odlišnému závěru za situace, kdy žalobce ve stejné části (v níž by byla později zamítnuta a v níž by i tak měl právo na plnou náhradu nákladů řízení) vezme žalobu zpět (a tím tak předejde nutnosti soudu žalobu v časti zamítnout). Zde se dokonce uplatní i argument od silnějšího k menšímu, tj. a fortiori, tedy a maiori ad minus; pokud by žalobce měl právo na plnou náhradu nákladů u meritorního zamítnutí části žaloby, tím spíše musí mít stejné právo v případě, kdy důsledně vzato postupuje vstřícně vůči žalovanému a vezme žalobu částečně zpět (čímž poskytne žalovanému jistotu, že k zaplacení této částky nebude žalovaný rozsudkem soudu zavázán). Tu soud poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3375/17:“ I procesní úspěch a neúspěch ve věci v souvislosti s částečným zastavením řízení v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení je třeba posuzovat v širších souvislostech a s respektem k požadavku na zachování základních principů spravedlnosti.”.

58. Žalobce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů za následující úkony právní služby jeho zástupce: 1) převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jako„ AT“); 2) předžalobní výzva (§ 11 odst. 2 písm. h) AT); 3) žaloba (§ 11 odst. 1 písm. d) AT); 4) účast u jednání zdejšího soudu dne 19. 1. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT); 5) návrh na připuštění změny žaloby z 5. 3. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d) AT); 6) účast u jednání 30. 4. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT); 7) vyjádření z 16. 6. 2021 k vyjádření žalovaného z 26. 5. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. d) AT); 8) a 9) 2 x účast u jednání dne 14. 7. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT) trvajícího 2:43; 10) sdělení k zadání znaleckého posudku ze dne 28. 7. 2021 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT); 11) účast u jednání 1. 2. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT); 12) účast u jednání 11. 2 2022 (§ 11 odst. 2 písm. f) AT). Proto žalobce má právo na náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši 102 380 Kč, tj.: 1) 10 × 8 980 Kč + 10 × režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. celkově 92 800 Kč; 2) 2 × 4 490 Kč + 2 × režijní paušál po 300 Kč, tj. celkově 9 580 Kč. Soud souhlasí s žalobcem, že tarifní hodnota předmětu sporu činí 196 191 Kč, která je složena ze součtu hodnoty movitých věcí, které na žalovanému požaduje vydat, tj. částky ve výši 36 575 Kč (viz: a) listinný důkaz„ znalecký posudek“ číslo z 8. 4. 2021 zpracovaný jméno příjmení bez doložky podle § 127a o. s. ř. o tom, že si je znalec vědom následků vědomě nepravdivého posudku) a z částky 159 621 Kč odpovídající škodě, která žalobci byla způsobena (viz znalecký posudek číslo ze 30. 8. 2021 soudem ustanoveným znalcem celé jméno znalce). Je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2015) a teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, lze postupovat ve smyslu § 9 AT. Ve spise byl zřejmý právně relevantní podklad týkající se objektivní hodnoty žalovaných věcí. Takový postup odpovídá i judikatuře (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2305/19, I. ÚS 380/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 76/2017).

59. Dále jde o náhradu cestovních výdajů na straně advokáta žalobce podle § 13 odst. 1 a 5 AT v celkové výši 2 216,20 Kč: a) jízda obec – obec a zpět 19. 1. 2021 (jednání u soudu) o 70 km, tj. 70 km × 6 Kč, tj. 420 Kč; b) jízda obec – obec a zpět 30. 4. 2021 (jednání u soudu) o délce 70 km, tj. 70 km × 6 Kč, tj. 420 Kč; c) jízda obec – obec a zpět 14. 7. 2021 (jednání u soudu) o 70 km, tj. 70 km × 6 Kč, tj. 420 Kč; d) jízda obec – obec a zpět 1. 2. 2022 (jednání u soudu) o 70 km, tj. 70 km × 6,83 Kč, tj. 478,10 Kč; jízda obec – obec a zpět 1. 2. 2022 (jednání u soudu) o 70 km, tj. 70 km × 6,83 Kč, tj. 478,10 Kč (vozidlo VOLVO V70, průměrná spotřeba je dle technického průkazu 5,9 l /100 km, cena nafty 27,20 Kč a sazba náhrady 4,40 Kč pod dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a cena nafty 36,10 Kč a sazba náhrady 4,70 Kč podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Žalobce má též právo na náhradu ztráty času podle § 14 odst. 2 AT v celkové výši 2 000 Kč (cesta k a z jednání u zdejšího soudu dne 19. 1. 2021, tj. 4 započaté půlhodiny, tj. 400 Kč a totožné u cesty k a z jednání u zdejšího soudu dne 30. 4. 2021, 14. 7. 2021, 1. 2. 2022 a 11. 2. 2022). Žalobce právo i na náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, 13 387 Kč a zaplacenou zálohu na znalecký posudek 5 000 Kč, tedy celkem 20 387 Kč.

60. Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 126 983,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

61. Zástupce žalobce uvedl, že není plátcem DPH, ale po vyhlášení rozsudku soudu požádal o náhradu DPH s tím, že se stal plátcem DPH od 1. 3. 2022 – tedy až po vyhlášení rozsudku. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku; už proto nelze přiznat zástupci náhradu DPH.

62. Soud neshledal důvod pro užití § 150 o. s. ř., podle kterého soud nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Toto ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil; nad to i v procesním právu je nutno výjimkou z pravidla vykládat (aplikovat) restriktivně (viz i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod č. 2/ 2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, 28 Cdo 1878/2013). Soud nezjistil okolnosti, za kterých by bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném žalobci, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého. Žalovaný argumentoval i údajně odmítavým přístupem žalobce ke smíru. Tu soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu z 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06:„ Účastník nesmí být prostřednictvím aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. trestán za to, že neakceptoval návrh na smír. Ke smírnému urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení dále postupovat.“. Koneckonců interpretace žalovaného ohledně pokusu o smír není přiléhavá. Na 1. jednání žalobce navrhoval smír, v rámci kterého připouštěl, že by se vzdal práva na náhradu nákladů řízení (viz protokol o jednání z 19. 1. 2021) a jednání bylo odročeno za účelem pokusu o smír. Následně došlo k mimosoudnímu jednání mezi účastníky (2. 2. 2021) v nebytových prostorách žalovaného, leč smír se nezdařil (č. l. 134, č. l. 138, č. l. 142, 146, 146, 151). Nad to z protokolu o jednání z 30. 4. 2021 plyne, že tehdy žalovaný nebyl ochoten nic zaplatit žalobci v tom smyslu, že by se zároveň zavázal vydat žalobci věci, které tam jsou v restauraci (č. l. 175). S nabídkou smíru 50 000 Kč a současného vydání věcí žalovaný přišel až ke konci řízení (viz zmínka o této nabídce poprvé v protokole o jednání z 1. 2. 2022 na č. l. 307). Pokud žalovaný argumentoval ukončením nájmu žalobcem a jméno příjmení, lze odkázat na shora uvedené (např. žalovaný akceptoval obojí ukončení nájmu; žalovaný vypověděl, že mu bylo jedno, zda v nájmu bude pokračovat žalobce či jméno příjmení). Koneckonců žalobce nelze činit odpovědného za chování anonymizováno. příjmení v rovině i nákladů řízení; nepřiznání nákladů z důvodů na straně třetí osoby by značilo nepřiznání nákladů tomu, kdo jejich vznik nezavinil.

63. Soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost nahradit náklady státu žalovanému. Hledisko výsledku řízení je naplněno právě (ne) úspěchem řízení – žalovaný byl v řízení neúspěšný. Státu vznikly náklady vyplacením znalečného 15 400 Kč, resp. k úhradě části znalečného slouží žalobcova záloha na znalečné 5 000 Kč, pročež zbytek k zaplacení žalovaným tvoří 10 400 Kč.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, řádně a včas, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.