MSBR 108 C 136/2025-30

Městský soud v Brně rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Stříteckou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:právnická osoba, reg.č.: IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o 16 603 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 509 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 094 Kč, úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 16 078 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 24,99 % ročně z částky 16 078 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 9,28 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 937,58 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 695,59 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 16 603 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o nákupu na splátky č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 16 078 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách, ve výši 569 Kč. Účastníci si sjednali poplatek za správu smlouvy ve výši 25 Kč měsíčně, dále byl sjednán úrok ve výši 24,99 % ročně. Žalovaný své povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy porušil, dostal se do prodlení s úhradou pravidelných splátek, a proto žalobkyně smlouvu dne 16. 12. 2024 vypověděla. Žalovaný uhradil pouze jednu splátku ve výši 569 Kč, kterou žalobkyně započetla na sjednané poplatky a úroky z úvěru. Další sjednané splátky řádně nesplácel. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, že jeho totožnost ověřila pomocí bankovní identity, vyšla z příjmu ve výši 22 000 Kč, který uváděl žalovaný a tento již neověřovala, další závazky žalovaného, které uváděl ve výši 2 500 Kč měsíčně také nepožadovala doložit. Dále vyšla z informací dostupných v informačních registrech (bankovní a nebankovní registr, Centrální evidence exekucí, SOLUS, insolvenční rejstřík), kde zjistila, že žalovaný má závazky ve výši 9 271 Kč měsíčně. Další jeho měsíční výdaje nebyla zjišťovány.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující závěry ohledně skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o nákupu na splátky č. hodnota, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr na nákup zboží ve výši 16 078 Kč, a to u obchodníka právnická osoba. Žalovaný se zavázal tento vrátit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 569 Kč. Poplatek za správu úvěru byl sjednán ve výši 25 Kč měsíčně. Sjednaný úrok činil 24,99 % ročně. Celkem se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku 27 231,82 Kč (viz smlouva o nákupu na splátky č. hodnota vč. informací pro spotřebitele, přehled denních splátek, podmínky smlouvy o nákupu na splátky).

5. Z výpisu bankovních transakcí bylo zjištěno, že společnosti právnická osoba. byly na účet, který byl označený ve smlouvě o úvěru, zaslány dne 2. 5. 2024 prostředky ve výši 16 078 Kč. Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že jho příjmy činí 22 000 Kč a výdaje 2 500 Kč. Dále byly zjištěny měsíční závazky v částce 9 271 Kč a ověřené příjmy 20 000 Kč. Vypočítané měsíční výdaje činily 6 341,70 Kč. Čistý měsíční příjem měl činit 24 585 Kč, čistý měsíční příjem spotřebitele měl činil 20 000 Kč. Žalobkyně vycházela i z toho, že žalovaný má evidováno několik smluv, kde má sjednány měsíční splátky v celkové výši 9 271 Kč. Žalobkyně věděla, že několik žádostí o úvěr bylo zamítnuto. Již 11 žádostí o úvěr bylo žalovanému zamítnuto, 4 byly odvolány

Z výpisu Eurisc a Multicribis vyplývá, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr uzavřeny již 2 úvěrové smlouvy, jejichž zůstatková hodnota činila 94 681 Kč a měsíční splátka byla 9 271 Kč. Přitom jeden úvěr ve výši 40 000 Kč a jeden ve výši 5 000 Kč si žalovaný vzal dne 31. 3. 2024. Všechny žádosti p úvěr (i ty zamítnuté) byly z období února až dubna 2024.

6. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 4. 11. 2024 vč. podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky ve výši 2 480,93 Kč z titulu dlužných splátek úvěru dle smlouvy č. hodnota, a to 30 dnů.

7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové částce 16 073 Kč.

8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalobkyně však nikterak nedoložila, že by při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nějak ověřovala. Naopak uvedla, že ohledně příjmů a výdajů vyšla jen z informace od žalovaného. Není tak zřejmé, jakým způsobem žalobkyně ověřovala tvrzenou bonitu žalovaného a udržitelnost jeho příjmů, když vůbec není zřejmé, z jakých podkladů žalobkyně vycházela při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. K příjmům si nevyžádala ani pracovní smlouvu žalovaného či výplatní lístky, kdy zejména z pracovní smlouvy by bylo zřejmé, zda je žalovaný zaměstnán na dobu neurčitou, zda není ve zkušební době, a je tedy možno očekávat, že jím tvrzené příjmy bude dosahovat po celou dobu sjednaného splácení úvěru. žalobkyně neměla k dispozici výpisy z účtu žalovaného, kde by si mohla ověřit jak příjmovou, tak i výdajovou stránku žalovaného, ale zejména by měla přehled o celkovém životním stylu žalovaného, jaké částky mu zbývají po zaplacení nutných výdajů a zda vůbec disponuje částkou nutnou pro úhradu sjednaných splátek. rovněž částka 2 500 Kč uváděná jako výdaje žalovaného se soudu jeví jako nepřiměřeně nízká, pokud má pokrývat náklady na bydlení, dopravu stravu, energie apod. žalobkyně však ani příjmovou ani výdajovou stránku nepožadovala vůbec doložit. Žalobkyně nepožadovala předložení ani nájemní smlouvy k ověření výdajů za bydlení, ani dokladů SIPO či jiných dokladů k doložení plateb za energie, služby spojené s nájmem apod. Rovněž tak zcela nedbale přistoupila k vyhodnocení údajů získaných z dostupných registrů, kdy bylo zjištěno, že žalovaný již měsíčně splácí částku přes 9 000 Kč na splátky jiných úvěrů či půjček a některé další žádosti o úvěry mu byly zamítnuty. Nijak se nepozastavila nad tím, že většinu žádostí o půjčky žalovaný učinil ve velmi krátkém období předcházejícím uzavření smlouvy se žalobkyní a danou situaci nijak nevyhodnotila. S ohledem na příjmy žalovaného jsou již zjištěné splátky úvěrů poměrně vysoké a minimálně v tomto ohledu měla žalobkyně skutečně od žalovaného požadovat jak doložení příjmů, tak právě i nezbytných výdajů na živobytí. Výši měsíčních příjmů i výdajů žalovaného žalobkyně vyhodnotila zcela účelově nikoli reálně.

12. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

13. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému poskytla částku 16 078 Kč, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalovaným, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

14. Soud uzavírá, že počíná-li si žalobkyně natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalobkyně již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění řádně a včas ze strany žalovaného, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalobkyně navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalobkyně svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila. Soud tedy při užití cit. ustanovení dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 2. 5. 2024 je neplatná. Žalobkyni tak nevzniklo a nelze jí přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

15. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Pokud tedy žalobkyně poskytla žalovanému částku 16 078 Kč, je žalovaný tuto částku povinen žalobkyni vrátit dle ust. § 2993 o. z. z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně potvrdila, že žalovaný uhradil částku 569 Kč. Pokud ji žalobkyně započetla na sjednané poplatky, smluvní pokuty či příslušenství, nebyl tento zápočet správný, když smlouva byla neplatná a žalobkyně nebyla oprávněna započítávat vrácené finanční prostředky na tyto poplatky a sankce. Soud tedy zaplacenou částku započetl na poskytnutou jistinu, když žalovaný se dle ust. § 2991 o. z. na úkor žalobkyně obohatil bez spravedlivého důvodu, neboť přijal plnění bez právního důvodu. Žalovaného tak zavázal uhradit žalobkyni částku 15 509 Kč.

17. Jestliže žalobkyně uplatňovala další nároky představující částku 525 Kč jako poplatek za správu úvěru, 1 937,58 Kč jako kapitalizovaný sjednaný úrok za půjčené peněžní prostředky, či sjednaný úrok ve výši 24,99 % za dobu do 17. 12. 2024 do zaplacení, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobkyni nárok na tyto částky nevznikl.

18. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto případě se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy proto nárok na zákonné úroky z prodlení žalobkyni nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.

19. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 vycházel soud ohledně míry úspěchu ve věci z úspěchu v celém sporu včetně příslušenství. Při určování míry úspěchu vycházel soud ze stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobkyně je v tomto případě představován výrokem I. Naopak úspěch žalovaného je představován výrokem II. Soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 695,59 Kč, přičemž tato částka představuje 26,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 63,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,7 %, když soud vzal v úvahu požadované, úroky a úroky z prodlení k datu vyhlášení rozhodnutí). Tyto náklady (v celkové výši 2 615 Kč) sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a odměněny za tři úkony právní služby po 300 Kč a tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud pak nepřiznal žalobkyni odměnu a režijní paušál za doplnění návrhu, neboť zde uváděné skutečnosti byly žalobkyni známy již při podání návrhu a v něm rovněž měly být uvedeny. Pokud je žalobkyně doplňuje samostatným podání a až po výzvě soudu, neshledává takto vynaložené náklady soud účelnými. Povinnosti stanovené tímto rozsudkem soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.