MSBR 217 C 23/2022-151

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Filovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:právnická osoba, IČO: IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta B tituly za jménem. ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 171.729 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 43.029 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 43.029 Kč od 1.2.2022 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 500 Kč od 1.2.2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit ČR-Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů státu za znalečné částku ve výši 21.325 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit ČR-Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů státu za znalečné částku ve výši 7.131 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. 26. 9. 2016 – č.l. 2713

2. 29. 6. 2016 – č.l. 2715

3. 5. 10. 2016 – č.l. 2717

4. 10. 10. 2016 – č.l. 2719

5. 14. 10. 2016 – č.l. 2722

6. 17. 10. 2016 – č.l. 2723

7. 20. 10. 2016 – č.l. 2724

8. 21. 10. 2016 – č.l. 2725

9. 24. 10. 2016 – č.l. 2726

10. 25. 10. 2016 – č.l. 2727

11. 31. 10. 2016 – č.l. 2728

12. 1. 11. 2016 – č.l. 2729

13. 7. 11. 2016 – č.l. 2732

14. 9. 11. 2016 – č.l. 2733

15. 14. 11. 2016 – č.l. 2735

Celkem bylo vybráno 172.529 Kč.

16. 15. 11. 2016 – č.l. 2736

17. 16. 11. 2016 – č.l. 2737

18. 27. 11. 2016 – č.l. 2738

19. 23. 11. 2016 – č.l. 2739

20. 25. 11. 2016 – č.l. 2740

21. 28. 11. 2016 – č.l. 2741

22. 30. 11. 2016 – č.l. 2742

23. 2. 12. 2016 – č.l. 2743

24. Z doplnění podaného vysvětlení u PČR, název, ze dne 16.4.2018 – č.l. 2650, z doplnění podaného vysvětlení u PČR, název, ze dne 23.4.2018 – č.l. 2651, z úředního záznamu o podání vysvětlení u PČR, název, ze dne 23.7.2018 – č.l. 2654-2657 a z úředního záznamu o výslechu žalobce coby svědka u PČR, název, ze dne 20.3.2019 – č.l. 2663-2668 soud nezjistil žádná podstatná skutková zjištění, která by již nebyla prokázána jinými důkazy či která by nevyplývala z nesporných tvrzení účastníků řízení.

25. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 26.5 2017 – č.l. 2699-2700 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobcem jako zapůjčitelem a jméno FO jako vydlužitelem, kdy zapůjčitel poskytl vydlužiteli částku ve výši 110.000 Kč, a to v hotovosti a bezúročně. Vydlužitel se zavázal tuto zápůjčku splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 14.000 Kč počínaje dnem 30.6.2017 na účet zapůjčitele č. č. účtu. Podpisy účastníků zápůjčky byly úředně ověřeny.

26. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 10.10.2017 – č.l. 2701-2702 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobcem jako zapůjčitelem a jméno FO jako vydlužitelem, kdy zapůjčitel poskytl vydlužiteli částku ve výši 220.000 Kč, a to v hotovosti a bezúročně. Vydlužitel se zavázal tuto zápůjčku splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 15.000 Kč na účet zapůjčitele č. č. účtu. Podpisy účastníků zápůjčky byly úředně ověřeny.

27. Z výpisů z účtu – č.l. 2662 bylo zjištěno, že z účtu žalobce č. č. účtu byla dne 2.6.2017 vybrána částka 50.000 Kč, dne 30.5.2017 vybrána částka 60.000 Kč a dne 19.6.2017 vybrána částka 40.000 Kč. Předmětné částky byly vybrány v hotovosti z bankomatu.

28. Z přehledu uhrazených splátek ze zápůjčky – č.l. 2658 bylo zjištěno, že žalobci jméno FO uhradila dne 17.8.2017 částku ve výši 15.000 Kč, dále částku ve výši 1.500 Kč (nečitelné datum), dále dne 25.10.2017 částku ve výši 1.200 Kč, dne 14.11.2017 částku ve výši 5.000 Kč a dne 13.12.2017 částku ve výši 1.000 Kč.

29. Z listiny - připojení poškozené s nárokem na náhradu majetkové škody ze dne 3.12.2020 – č.l. 4975-4976 (nikoliv 4375-4376) bylo zjištěno, že žalovaná se v rámci trestního řízení vedeného vůči jméno FO připojila s nárokem ve výši škody 228.000 Kč.

30. Další důkazy, a to výslech žalobce, soud pro nadbytečnost neprováděl, neboť provedení tohoto důkazu by nemělo vliv na právní posouzení věci, nebyly by zjištěny žádné nové skutečnosti, které by již prokázány nebyly. Pro úplnost soud uvádí, že výslech účastníka řízení je důkazem toliko podpůrným, který se provádí tehdy nelze-li tvrzené skutečnosti prokázat jinak.

31. Soud provedené důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

32. Dle ust.§ 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) je soud vázán pravomocným rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení.

33. Dle ust. § 619 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen občanský zákoník) jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Na základě uvedeného znalec při použití metod srovnávací, analyticko-syntetické a grafometrické dospěl k závěru, že s výjimkou objednávky výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 č.l. 2715 ze dne 29.9.2016 pro částku 500 Kč, sporné podpisy na objednávkách výdajů finančních depozit zbývajících (sporný podpis bod 1, 3 – 33) nejsou pravými podpisy žalobce, jedná se o smyšlené padělky jeho podpisu. U objednávky výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 č.l. 2715 ze dne 29.9.2016 pro částku 500 Kč (sporný podpis bod 2) znalec dospěl k závěru, že podpis na této listině je s vysokou pravděpodobností podpisem žalobce.

34. Dle ust. § 619 odst. 2 občanského zákoníku právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

35. Dle ust. § 620 odst. 1 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

36. Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

37. Dle ust. § 636 odst. 1 občanského zákoníku právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

38. Dle ust. § 636 odst. 2 občanského zákoník byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

39. Dle ust. § 2914 občanského zákoníku kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

40. Dle ust. § 2918 občanského zákoníku vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

41. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná, co do základu, co do výše je důvodná částečně. V řízení bylo prokázáno a o uvedeném nebylo mezi účastníky řízení sporu, že žalobce byl u žalované hospitalizován v období od 26.9.2016 do 17.2.2017 s tím, že v rozhodném období měl u žalované zřízen depozitní účet na základě příkazní smlouvy ze dne 14. 10. 2014. Dále bylo nesporné, že jméno FO byla zaměstnána u žalované, a to jako staniční sestra v období od 1. 12. 1992 do 30. 11. 2017 a tato přebírala finanční prostředky, které měla předávat hospitalizovaným pacientům (tedy i žalobci) tj. jmenovaná byla odpovědná za finanční a věcná depozita hospitalizovaných pacientů na oddělení 14, kdy mimo jiné náplní práce bylo nakládat s finančními prostředky na depozitních účtech hospitalizovaných pacientů.

42. Soud se v rámci projednávané věci nejprve zabýval vznesenou námitkou nedostatku pasivní legitimace žalované. Tuto námitku soud shledal nedůvodnou, kdy má za to, že žalovaná je ve věci pasivně legitimovaná, neboť dle ust. § 2914 občanského zákoníku, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, č.j. spisová značka ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č.j. spisová značka vyplývá, že bylo pravomocně rozhodnuto, že žalobce se nemůže náhrady škody domáhat po jméno FO, bývalé zaměstnankyně žalované, kdy tato je v odpovědnostním vztahu se žalovanou, nikoli se žalobcem. Jmenovaná byla uznána vinnou, že jako zaměstnankyně žalované v období od 26. 9. 2016 až 17. 2. 2017 vybrala z depozitního účtu žalobce částkou v celkové výši 171.729 Kč, přičemž tyto prostředky si ponechala, aniž by je předala žalobci, kdy tímto jednáním způsobila škodu, když uvedla v omyl pracovníky žalované tím, že předstírala, že vybírá finanční prostředky určené pro žalobce (a další pacienty), avšak výběr fingovala a pracovníci pokladny žalované v domnění, že se jedná o oprávněné výběry pro žalobce, tyto finanční prostředky paní jméno FO vyplatili. Žalobce byl tedy v návaznosti na shora uvedené závěry v trestním řízení nucen domáhat se nároku vůči žalované.

43. V této souvislosti soud odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2020 sp. zn. 23 Cdo 3754/2019 dle kterého: Nejvyšší soud tak např. ve vztahu k odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), v rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, vyložil, že klasický institut odpovědnosti subjektu, který ke své činnosti použil osobu přímého škůdce, se uplatní v případech, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. Zpravidla jde o vztah zaměstnance a zaměstnavatele, dále se ovšem režim § 420 odst. 2 obč. zák. uplatní i u těch, kdo plní úkoly na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, případně jako zástupce ve smyslu § 22 obč. zák. nebo jako osoba, kterou právnická osoba použila ke své činnosti na základě smlouvy nebo i na základě jednorázového příkazu. Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Kritériem pro rozlišení, zda určitá činnost tzv. použité osoby spadá do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby, která jiného k výkonu této činnosti využívá, není samotná okolnost, zda toto jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, uveřejněný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

44. Dle ustálené judikatury navazující na zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10 1979 sp. zn. Cpj 35/78 je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a není vázán ve smyslu ust.§ 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody tj. není vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu. V rámci tohoto řízení tedy soud zkoumal i výši škody, která měla být žalobci způsobena.

45. S ohledem na uvedené žalobce následně k výzvě soudu upřesnil, že požaduje po žalované částku ve výši 172.729 Kč, která vyplývá ze součtu částek na objednávkách výdeje finančních depozit, na kterých není podpis žalobce č.l. 2713, 2715, 2717, 2719, 2722, 2723-2729, 2732, 2733, 2735-2743, 2746, 2747, 2749-2750, 2752, 2753, 2753, 2757-2761 spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. spisová značka. Jedná se o peněžní prostředky vybrané za období jeho hospitalizace od 26.9.2016 do 17.2.2017. Při stanovení výše škody žalobce vycházel z údajů, které byly obsaženy ve shora citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i soudu vrchního. Žalobce po pečlivém prostudování přehledu finančních depozit a pohybu finančních částek v průběhu času následně upravil svou žalobu při zohlednění paní jméno FO uhrazených částek, kdy od částky 172.529 Kč odečetl částku 129.000 Kč, která představuje částečné plnění od jméno FO uhrazené před podáním žaloby. V řízení se tedy domáhal náhrady škody ve výši 43.529 Kč. Bylo na žalobci, aby před podáním řádně zhodnotil a posoudil, a to i s ohledem na další závazkové vztahy uzavřené s jméno FO, a na její částečná plnění, v jaké konkrétní výši doposud trvá jeho nárok z titulu náhrady škody.

46. Dále byla ze strany žalované vznesena námitka promlčení, tato byla žalobcem označena za rozpornou s dobrými mravy. I tuto námitku soud shledal nedůvodnou, kdy má za to, že najisto byl žalobce seznámen s tím, kdo škodu způsobil tj. kdo je za ni odpovědný a její výši až ke dni právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2021, č.j. spisová značka ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č.j. spisová značka tj. ke dni 10.11.2021 (uvedené dne rozhodnutí nabyla právní moci). Ve vazbě na ust. § 620 odst. 1 NOZ stran okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, kdy u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě, počala promlčecí lhůta běžet od 10.11.2021, skončila 10.11.2024. Žaloba ve věci samé byla u zdejšího soudu podána dne 30.8.2022. Právě až z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č.j. spisová značka tj. ke dni 10.11.2021 byl žalobce seznámen se skutečností, že za vzniklou škodu odpovídá žalovaná. Žalobou uplatněný nárok promlčen není.

47. I kdyby nárok promlčen byl, což dle soudu není, má soud za to, že vznesenou námitku promlčení by bylo třeba posoudil s ohledem na korektiv dobrých mravů.

48. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2603/2013 ze dne 10.1.2014 uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.) Obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 ze dne 15.6.2011

49. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 ze dne 25.4.2011 Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999; Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

50. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 20.10.2011 sp. zn. II. ÚS 2369/2011 je v souvislosti s námitkou promlčení poukázat zejména na princip právní jistoty, který je doplněn zásadou vigilantibus iura (bdělým náležejí práva). Pakliže zákon stanoví konkrétní lhůtu pro uplatnění nároku, bylo by v rozporu s principem právní jistoty, aby tato lhůta byla v jednom individuálním případě prolomena jen s poukazem na případnou tvrdost zákona (byť by tato tvrdost byla zjevná), či na (pouze žalobce tvrzený) nemravný postup státního orgánu.

51. Dle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3358/20 ze dne 1. 6.2021 je promlčení zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

52. V kontextu celé vzniklé situace soud má za to, že jednání žalované stran vznesené námitky promlčení, má znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. Žalobce řádně v rámci trestního řízení uplatnil svůj nárok, očekávaje, že k náhradě škody je povinná osoba, která ji svým protiprávním jednáním způsobila. Teprve až okamžikem vydání rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č.j. spisová značka byl seznámen se skutečností, že osobou povinou tj. pasivně legitimovanou v rámci jeho nároku na náhradu škody je žalovaná. Soud má za to, že by zánik nároku vůči žalobci v důsledku uplatněné námitky promlčení byl nepřiměřeně tvrdým zásahem do jeho práv. Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým subjektům dovoluje (k němuž je opravňuje) a které zároveň směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. § 12 občanského zákoníku, § 7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

53. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 definoval dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Jinými slovy řečeno Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 či bod 32 nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15. Přitom § 3 odst. 1 starého občanského zákoníku, či § 6 a 8 občanského zákoníku může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle [srov. bod 29 nálezu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3101/18. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 uvedl, že úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou [srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04).

54. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013) konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014). Judikatura lpí především na patřičně podloženém, jasném a přesvědčivém závěru o rozporu (či souladu) výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále platí, že pro závěr, že je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí takového rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 či ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4180/2013).

55. V předmětné věci byl vypracován tituly před jménem adresa znalecký posudek, kdy úkolem znalce bylo určit, zda podpisy na listinách „objednávka (výdaje) finančních depozit“ z níže uvedených ze dnů (čísla listů ze spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. spisová značka) jsou pravými podpisy žalobce. Následně znalec dospěl k závěru, že s výjimkou objednávky výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 č.l. 2715 ze dne 29.9.2016 pro částku 500 Kč, sporné podpisy na objednávkách výdajů finančních depozit zbývajících (sporný podpis bod 1, 3 – 33) nejsou pravými podpisy žalobce, jedná se o smyšlené padělky jeho podpisu. U objednávky výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 č.l. 2715 ze dne 29.9.2016 pro částku 500 Kč (sporný podpis bod 2) znalec dospěl k závěru, že podpis na této listině je s vysokou pravděpodobností podpisem žalobce. Bylo prokázáno, že toliko na objednávka (výdaje) finančních depozit ze 29. 6. 2016 – č.l. 2715 pro částku 500 Kč se nachází s největší pravděpodobnosti podpis žalobce. Na ostatních objednávkách (výdaje) finančních depozit se o podpisy žalobce nejedná, jedná se o padělky.

56. Znalec své závěry v posudku zcela a jasně odůvodnil. Dále znalec způsob posouzení pravosti podpisů dostatečným způsobem vysvětlil. Postup znalce je logický a přesvědčivý. Je třeba poukázat na tu skutečnost, že znalecký posudek je zadáván právě z toho důvodu, že je třeba odborných znalostí. Právě odbornost a znalost dané problematiky znalce se promítá do závěru znaleckého posudku.

57. Dle ust. § 132 o. s. ř. platí pro hodnocení důkazů vůbec, a tedy i pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je tu při hodnocení důkazu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu, neboť se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 589/20014). V posuzované právní věci soud dospěl k závěru, že znalec tituly před jménem adresa vyhověl zadání znaleckého posudku.

58. Pro úplnost soud dodává, že v projednávané věci, nevyvstaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku, rovněž znalecký posudek nebyl nejasný či neúplný, a proto soud dospěl k závěru, že není potřeba ve věci vyhotovit revizní znalecký posudek. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud má pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.“ (obdobně viz pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015).

59. V řízení bylo tedy prokázáno, že dle objednávek výdaje finančních depozit za rok 2016 měla být žalobci vyplacena částka ve výši 90.100 Kč, za rok 2017 částka ve výši 82.429. Celkem bylo vyplaceno 172.529 Kč. Následně jméno FO žalobci zaplatila částku ve výši 129.000 Kč tj. škoda, kterou měla žalobci způsobit, a kterou v rámci tohoto řízení uplatnil představuje částku ve výši 43.529 Kč. Vzniklá škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s jednáním jméno FO, která byla zaměstnankyní žalované, která je za její jednání odpovědná. Bylo však prokázáno, že částka ve výši 500 Kč - objednávka výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 č.l. 2715 trestního spisu byla vydána žalobci, neboť na této je podpis žalobce.

60. S ohledem na uvedené soud žalobě v rozsahu částky 43.029 Kč vyhověl (43.529 Kč – 500 Kč). Soud vyhověl i příslušenstvím z této částky, kterým jsou úroky z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku. K nároku žalobce na úhradu úroků z prodlení resp. na počátek prodlení soud odkazuje na to, že ve výzvě ze dne 26.1.2022, které byla žalované doručena dne 26.1.2022, není uvedena lhůta k plnění, s tím, že z ust. § 1959 písm. e) občanského zákoníku, ve kterém je stanoveno: „Neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem „ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.“ Soud má tedy za to, že splatnost nároku žalobce ke dni 31.1.2022, který je posledním dne lhůty k plnění dle ust. § 1959 písm. e) občanského zákoníku. Úroky z prodlení náleží žalobci od 1.2.2022 do zaplacení ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

61. Soud žalobu zamítl v rozsahu částky 500 Kč s příslušenstvím z této částky, kdy bylo prokázáno, že podpis na objednávce výdaje finančních depozit ze dne 29.9.2016 je podpisem žalobce tj. tuto částku ve výši 500 Kč svévolně nevybrala jméno FO a nepoužila ji pro svoji spotřebu.

62. Obranu žalované ve vazbě na ust. § 2918 NOZ soud považuje za nedůvodnou právě s ohledem na trestní řízení, jakož i provedené dokazování. Dle předmětného ustanovení vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Dle komentářové literatura je účelem komentovaného pravidla omezit nebo dokonce vyloučit povinnost škůdce k náhradě újmy; ruku v ruce s tím se poškozenému zamezuje domáhat se náhrady újmy, pokud se na jejím vzniku podílely okolnosti, které mu lze přičíst k tíži. Daná právní úprava navazuje se na ust. § 441 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník účinný do 31.12.2013. Nové pravidlo je však formulováno jinak. Doposud se odkazovalo pouze na spoluzavinění poškozeného, i když judikatura došla k závěru, že na straně poškozeného vůbec nemusí dojít k porušení právní povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3434/2009).

63. Podle chování poškozeného můžeme rozeznat dvě základní situace, na které toto pravidlo dopadá – buď okolnosti spočívají v aktivním jednání (např. přecházení vozovky v nebezpečném místě mimo značený přechod pro chodce, nastoupení do vozu k podnapilému řidiči apod.), anebo naopak v pasivitě – poškozený nepřijal taková opatření, která by zabránila vzniku nebo zvětšení újmy. Poškozený má totiž i po utrpěné újmě dbát obyčejné pozornosti k vlastním věcem, aby se újma nezvětšila – opomine-li to, nese zvýšenou újmu sám (např. nezajistí zakrytí poškozené střechy, v důsledku čehož dojde při dešti k poškození jeho dalších věcí). Pravidlo je třeba vykládat též v kontextu ust. § 2902, ze kterého vyplývá, že poškozený nemá právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení její hrozby či vzniku zabránit. V takovém případě lze říci, že cílem je zabránit vzniku zbytečné újmy, ekonomickému plýtvání. V projednávané věci má soud za to, že žalobce je osobou duševně nemocnou, v rozhodném období hospitalizovanou u žalované. Žalobce měl řádně uzavřenou příkazní smlouvu, veden minimálně dobrou vírou v danou instituci, kdy ani jako osoba průměrného rozumu nemohl očekávat, že zaměstnankyně žalovaného, osoba důvěryhodná, bude bez jeho vědomí vybírat jeho peněžní prostředky, s tím, že na objednávkách výdajů depozit padělá jeho podpis. Tímto svým jednáním uvedla v omyl i pracovníky pokladny žalované, kdy výběry pro pacienty uměle navyšovala, tito jí peněžní prostředky vyplatili. Bylo by nespravedlivé, aby v rámci uplatněného nároku bylo uvedené bráno k tíži žalobce. Žalobce nemohl jednání jméno FO ovlivnil, jakkoliv mu zabránit. Nebylo v moci žalobce, aby si průběžně kontroloval stav depozitního účtu u žalované, navíc pokud spoléhal v dobré víře na to, že žalovaná jako instituce mající dostatečné materiální i personální vybavení zajistí řádnou správu svěřených finančních prostředků. V této souvislosti je třeba dále uvést, že do popředí vystupuje právě okolnost úmyslného zavinění. Kdy škůdce - jméno FO jednala s úmyslem a žalovaný jako poškozený, pokud by soud připustil, že se snad na vzniku újmy podílel z nedbalosti (soud má za to, že nikoliv), je v kontextu projednávané věci natolik bezvýznamná, že by ve svém důsledku nevedla ke snížení povinnosti žalované, nahradit žalobci vzniknou škodu.

64. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. §150 o.s.ř., kdy soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení je nepřiznal. V projednávané věci soud dospěl k závěru a má za to, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud výjimečně náhradu nákladů řízení nepřizná v plné výši. Důvodem pro uvedený postup soudu je zejména skutečnost, žalobce jako osoba postižená byla v době vzniku škody osobou zranitelnou, neboť se jedná o psychicky nemocného člověka, jehož schopnosti odolat podvodnému jednání jsou nepochybně výrazně nižší než u osob s běžným a průměrným intelektem. Žalobce v podstatě nebyl schopen právě s ohledem na své duševní zdraví se jakkoliv bránit jednání zaměstnankyně žalované, ke které měl plnou důvěru. Soud má za to, že přiznání nákladů řízení žalované, která by měla po porovnání úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 49,88 %, vůči žalobci představoval nepřiměřenou tvrdost. Jako neúspěch žalobce je třeba brát nejen výrok II. tohoto rozsudku, a to zamítnutí žaloby pro 500 Kč s příslušenstvím, ale i částečné zpětvzetí žaloby pro částku 128.200 Kč s příslušenstvím, neboť bylo na žalobci, aby před podáním žaloby řádně zhodnotil a posoudil, a to i s ohledem na další závazkové vztahy uzavřené s jméno FO, a na její částečná plnění, v jaké konkrétní výši doposud trvá jeho nárok z titulu náhrady škody.

65. Výrokem IV. a V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. soud poměrně rozdělil dle úspěchu a neúspěchu. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 25,06% - výrok I. rozsudku a žalovaná byla úspěšná v rozsahu 74,94 % (výrok II. rozsudku vč. částečného zpětvzetí pro částku ve výši 128.200 Kč, které je třeba brát jako neúspěch žalobce). Celkové náklady státu představují částku ve výši 28.456 Kč, a to za znalečné dle usnesení č.j. 217 C 23/2022-139 ze dne 15.8.2024, které nabylo právní moci dne 5.9.2024, která byla znalci vyplacena dne 23.9.2024.

66. Žalobce je tedy povinen zaplatit ČR-Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů státu za znalečné částku ve výši 21.325 Kč a žalovaná je povinna zaplatit ČR-Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů státu za znalečné částku ve výši 7.131 Kč.

67. Lhůta k plnění je odůvodněna ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.