MSBR 47 C 150/2025-32

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta Anonymizováno.D. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o 11 258,79 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 11 258,79 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7 163,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 476,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 638,71 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 6 481,09 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I. Předmět řízení a skutkový stav

1. Žalobce se domáhal v tomto řízení zahájeném žalobou ze dne 27. 5. 2025 zaplacení: ⟪LB:lb_001⟫ - neuhrazené jistiny ve výši 6 481,09 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ - úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 157,62 Kč, ⟪LB:lb_003⟫ - úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 2 967,30 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ - úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 562,75 Kč, ⟪LB:lb_005⟫ - úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 090,03 Kč, ⟪LB:lb_006⟫ - úroku kapitalizovaného od 25. 10. 2019 do 1. 9. 2024 z dlužné jistiny ve výši 476,01 Kč, ⟪LB:lb_007⟫ - zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 7 163,12 Kč, ⟪LB:lb_008⟫ - úroků z úvěru ve výši 15 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 6 481,09 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, ⟪LB:lb_009⟫ - zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky ve výši 6 638,71 Kč (dlužná jistina úvěru 6 481,09 Kč + úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 157,62 Kč) od 2. 9. 2024 do zaplacení, to vše z titulu Smlouvy o úvěru ze dne 24. 8. 2018, č. hodnota, kterou s žalovaným jakožto dlužníkem uzavřel právní předchůdce žalobce – obchodní společnost právnická osoba., IČ: IČO, jakožto věřitelem, na základě níž věřitel žalovanému poskytl úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) soud rozhodl bez jednání na základě žalobcem předložených listinných důkazů (tento rozsudek nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního, nýbrž je postaven na základě zjištěného skutkového stavu).

3. Právní předchůdce žalobce a žalovaný dne 24. 8. 2018 uzavřeli smlouvu o úvěru v písemné formě, na základě které věřitel žalovanému poskytl jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč a poplatky ve výši celkem 25 776 Kč (důkaz označenou smlouvou).

4. Právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr v následujícím smyslu.

5. Právní předchůdce žalobce předně vyšel ze žádosti o úvěr, kterou vyplnil dne 24. 8. 2018 s žalovaným. Žalovaný do této žádosti uvedl, že: žije ve vlastní nemovitosti; je rozvedený; nemá žádnou vyživovací povinnost; má střední vzdělání s maturitou; má zaměstnání se smlouvou na dobu neurčitou (ověřeno předchůdcem žalobce z pracovní smlouvy ze dne 14. 12. 2010); jeho čistý příjem činí 19 975 Kč měsíčně (ověřeno předchůdcem žalobce z výplatních pásek za 4, 5 a 6/2018); má měsíční výdaje na bydlení a energie ve výši 2 000 Kč; má výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 410 Kč; má celkové výdaje ve výši 5 410 Kč; má osobní bankovní účet. Všechny tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu „Žádost o úvěr“ ze dne 24. 8. 2018.

6. Ze shora uvedených údajů ze Žádosti o úvěr předchůdce žalobce ověřil jen trvání pracovního poměru žalovaného ke dni 24. 8. 2018 a výši jeho průměrné měsíční mzdy za poslední 3 měsíce (za 4, 5 a 6/2018) v podobě částky 19 975 Kč (důkaz pracovní smlouvou ze dne 14. 12. 2010 a výplatními páskami za 4, 5 a 6/2018). Předchůdce žalobce neověřil jakékoliv žalovaným tvrzené výdaje (Žádost o úvěr a contrario; ostatně v žádosti o úvěr byla nezatržená kolonka např. „Výpis z bankovního účtu“).

7. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti právnická osoba. postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 10. 2024, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva na smluvní pokuty (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek a její příloha č. hodnota, potvrzení o zaplacení kupní ceny). Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno postupitelem (právním předchůdcem žalobce) dopisem ze dne 11. 11. 2024 (důkaz tímto dopisem).

8. Žalobce žalovanému dne 2. 5. 2025 odeslal předžalobní výzvu ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. ze dne 30. 4. 2025 poštou (důkaz touto výzvou s podacím lístkem).

9. Žalovaný zaplatil za celou dobu na svůj dluh 44 517,20 Kč (viz tvrzení žalobce v doplnění žaloby z 12. 8. 2025 na č. l. 15 a důkaz transakční historií smlouvy).

II. Právní posouzení skutkového stavu

10. Právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Věřitel byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

11. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).

13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. spisová značka, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. spisová značka, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka a spisová značka).

15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. spisová značka] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

16. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. spisová značka, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“

17. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

18. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:

a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit;

b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

19. Předchůdce žalobce těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostál. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona, protože právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

20. Předchůdce žalobce se spokojil jen s ověřením příjmu žalovaného a neověřoval žalovaným tvrzenou výši výdajů.

21. Předchůdce žalobce ani neprovedl alespoň základní analýzu výpisů z bankovního účtu, ač žalovaný takový účet měl, a výpis z účtu žalovaného si předchůdce žalobce ani nevyžádal, ačkoli věděl ze žádosti o úvěr, že žalovaný má bankovní účet (kolonka v žádosti o úvěr označená jako „uveďte číslo účtu“ zůstala nevyplněná, ačkoli v kolonce „osobní bankovní účet“ bylo zatrženo „ANO“; dále na str. 1 Žádosti o úvěr byla nezatržená kolonka „Výpis z bankovního účtu“).

22. Žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, že bydlí ve „vlastním“, ale předchůdce žalobce neověřoval, zda skutečně žalovaný má vlastnické právo k domu či bytu, zda v něm bydlí a jaké jsou jeho výdaje na bydlení.

23. Tím předchůdce žalobce porušil § 86 odst. 1, 2 zákona. Smlouva o úvěru je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky – tj. ani smluvní úrok či smluvní poplatky („za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy“, „zda administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu“, „za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště“). Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, jelikož se stal nabyvatelem této pohledávky. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že žalobce již na svůj dluh zaplatil částku 44 517,20 Kč, zanikla pohledávka postoupená na žalobce v plném rozsahu splněním ze strany žalovaného. Žaloba je nedůvodná v plném rozsahu – výrok I.

III. Náklady řízení a soudní poplatek

24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný měl úspěch ve věci v plném rozsahu, proto by měl i právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však náklady řízení nevznikly, proto soudu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení – viz výrok II.

25. Výrok III. je opřen o Položku 2 odst. 2 Sazebníku poplatků, dle které platí, že „Pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1.“. Žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 800 Kč (za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), proto má povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (soudní poplatek za žalobu dle Položky 1 totiž činí 1 000 Kč), a to ve lhůtě to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.