MSBR 47 C 166/2025-50

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o 52 131,07 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 52 131,07 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 890,54 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 49 631,07 Kč od 12. 12. 2024 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částek a příslušenství uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku z důvodu smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi účastníky dne 9. 1. 2017, přičemž částka 49 631,07 Kč ze žalobní částky 52 131,07 Kč byla jistina úvěru a částka 2 500 Kč činily smluvní poplatky. Žalovaný se k jednání nevyjádřil.

2. Z důkazů provedených při jednání v přítomnosti zástupce žalobce soud zjistil následující skutečnosti.

3. Účastníci spolu uzavřeli dne 7. 1. 2017 v písemné formě smlouvu č. hodnota o revolvingovém úvěru, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěrový limit ve výši 15 000 Kč, který žalobce mohl čerpat opakovaně (důkaz touto smlouvou).

4. Žalobce žalovanému poskytl celkem úvěr ve výši 136 439,90 Kč a žalovaný žalobci zaplatil z titulu smlouvy úvěru celkem částku 157 008,85 Kč (důkazy: Rozklad; Oznámení o odchozí platbě s daty 28. 3. 2019, 4. 3. 2019, 4. 4. 2024, 26. 2. 2024, 21. 2. 2024, 8. 2. 2023, 13. 12. 2022, 7. 9. 2022, 5. 1. 2022; důkaz označený “Čerpání kartou”; srov. i tvrzení žalobce ze dne 2. 5. 2025 a 30. 9. 2025).

5. Žalobce před uzavřením smlouvě o úvěru s žalovaným zkoumal úvěruschopnost žalovaného v následujícím smyslu.

6. Žalobce nahlédl do registru SOLUS, CRIF a insolvenčního rejstříku. Žalobce se pokojil se jen s tvrzeními žalovaného – bez jejich ověření - o tom, že měsíční čistý příjem v podobě mzdy žalovaného je ve výši 17 000 Kč a že měsíční výdaje žalovaného na bydlení činí částku 3 200 Kč (tj. žádné jiné výdaje než na bydlení si žalobce ani v rovině tvrzení nevyžádal od žalovaného), a že žalovaný nemá žádné závazky, ani na splátkách úvěrů. To plyne již z důkazu „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru Jméno žalobce.“, v níž není zatržena žádná kolonka v části označené „Ověření údajů“ (tedy ani např. kolonka „z výplatných pásek“, „z výpisu z bankovního účtu“ a „z nájemní smlouvy“). Neexistence ověřování tvrzení žalovaného nadto plyne i z tvrzení žalobce (z 12. 9. 2025), v nichž uvedl, že žalobce „informace poskytnuté mu žalovaným… následně ještě konfrontoval jak s výstupy z celé řady registrů/databází… ověřil výdaje tvrzené žalovaným na základě vlastních modelů“.

7. Žalobce při jednání uvedl k důkazu označeném jím jako „výpis z běžného účtu žalovaného“, že jde o výpis z účtu, kterým mu žalovaný dokládal ohledně svých příjmů a výdajů. adresa soud zjistil, že tento důkaz žalobce neměl v dispozici ještě před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 7. 1. 2017. To plyne nejen ve smyslu argumentu a contrario k důkazu „Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatel úvěru Jméno žalobce.“, v němž je naopak nezatržené políčko o ověření z výpisu z účtu žalovaného. Plyne to však již ze samotného důkazu „výpis z běžného účtu žalovaného“. V něm je totiž uvedeno datum 1. 2. 2017 i 1. 3. 2017, což jsou data až následující po uzavření smlouvy o úvěru mezi účastníky. Navíc jde o screenshot obrazovky počítače, přičemž dole je uvedeno datum z počítače 11. 3. 2017 - tedy až následující po uzavření smlouvy.

8. Soud tak přijal následující skutkový závěr. Dne 7. 1. 2017 spolu účastníci uzavřeli smlouvu v písemně formě, na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěr v celkové výši 136 439,90 Kč a žalovaný žalobci zaplatil na tuto smlouvu celkem částku 157 008,85 Kč. Žalobce nijak neověřoval příjmy a výdaje žalovaného. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

9. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).

10. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

11. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

13. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

15. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“

16. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

17. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:

a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit;

b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

18. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedostál. Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona, protože žalobce jakožto poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

19. Žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nijak neověřoval žalovaným tvrzené příjmy ani jeho výdaje.

20. Žalobce neověřoval, zda žalovaný je skutečně zaměstnán, zda neběží výpovědní lhůta či nebyl již rozváván pracovní poměr dohodou.

21. Žalobce dokonce ani alespoň v rovině tvrzení nevedl žalovaného, aby uvedl, jaké jsou jeho výdaje na živobytí s výjimkou výdajů na bydlení.

22. Žalovaným deklarované výdaje na bydlení – nadto ve zvláště nápadně nízké výši 3 200 Kč (jakožto „nájemné“) - žalobce neověřoval.

23. Soud již shora vysvětlil, že žalobce neměl před uzavřením smlouvy se žalovaným k dispozici důkaz „výpisem z běžného účtu žalovaného“, jelikož ten pochází až z doby po uzavření smlouvy o úvěru, tj. po 7. 1. 2017 (in concreto z 11. 3. 2017).

24. Nadto ryze hypoteticky, i kdyby žalobce měl tento důkaz v době před uzavřením smlouvy o úvěru, na závěru soudu o absolutní neplatnosti smlouvy by nic změnit nemohl. Ba naopak.

25. Z uvedeného „výpisu z běžného účtu žalovaného“ plyne, že žalovaný s penězi zjevně nevycházel. Dne 1. 9. 2016 měl žalovaný zůstatek na účtu č. 1532919012/3030 ve výši 20,52 Kč, 1. 10. 2016 – 5,33 Kč, 1. 11. 2016 – 55,57 Kč, 1. 12. 2016 – 80,51 Kč, 1. 1. 2017 – 1 067,45 Kč, 1. 2. 2017 – 107,11 Kč, 1. 3. 2017 – 1 784,60 Kč a dne 11. 3. 2017 – 26,30 Kč. Z takového výpisu z účtu žalovaného žalobce nemohl ani dosledovat, zda žalovanému skutečně dochází pravidelný příjem, z jakého zdroje a v jaké výši. Z takového důkazu bylo pro žalobce jen zřejmé, že v srpnu 2016 měl žalovaný příjem ve výši 2 325,02 Kč, 9/2016 – 34 145,77 Kč, 10/2016 – 33 184,18 Kč, 11/2016 – 29 051,30 Kč, 12/2016 – 158 528,76 Kč, 1/2017 – 32 267,57 Kč a 2/2017 – 33 645,03 Kč. Takový důkaz neobsahuje ani uvedení položek, z jakých zdrojů je ten který příjem (např. zda nejde o zdroj ze zápůjčky či úvěru – srov. např. zvláště nápadně vysoký příjem za 12/2016 ve výši 157 541,82 Kč mnohonásobně přesahující příjem žalovaného za jiné měsíce). Ze shora uvedených měsíčních zůstatků na účtu žalovaného plyne, že žalovaný s penězi nevycházel. Shrnuto, z takového důkazu plynula naopak důvodná pochybnost o tom, že žalovaný bude schopen řádně splácet úvěr – viz § 86 odst. 2 věta poslední zákona: „Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“.

26. Žalobce nepřiléhavě odkázal a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Především je nutno poukázat na to, že tímto rozhodnutím byla řešena podstatně odlišná skutková situace, kdy se právní nástupce úvěrovaného zpětně (s poukazem na nedostatečně zkoumanou úvěruschopnost) domáhal po úvěrujícím vrácení některých již zaplacených plateb a dovolání v této věci bylo shledáno přípustným pro posouzení dosud neřešené otázky týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. Nicméně v nyní posuzovaném případě žalovaný úvěr nějakou dobu sice splácel, ale po nějaké době splácet přestal (proto ostatně žalobce úvěr zesplatnil) [obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2024 č. j. 27 Co 11/2023-174, bod 23. odůvodnění, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2024 č. j. 15 Co 150/2024-70, bod 17. odůvodnění, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. 33 Cdo 1586/2024, bod 37. až 39. odůvodnění].

27. Ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Zdejší soud odkazuje i na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, který dovodil, že není v rozporu s citovanou směrnicí, pokud by vnitrostátní právo stanovilo neplatnost smlouvy pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, i když povinnosti z této smlouvy byly stranami v plném rozsahu splněny a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Pokud je možný výklad souladný s unijním právem, upřednostní se tzv. eurokonformní výklad transponovaného vnitrostátního práva (srov. metodologicky obdobně např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. 5 As 346/2022 či usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10, zejména bod 33. až 35.).

28. Jak přiléhavě vysvětlil např. Krajský soud v Ostravě (např. v rozsudku ze dne 9. 1. 2025 č. j. 15 Co 256/2024-136, bod 20.), Krajský soud v Praze (v rozsudku ze dne 28. 5. 2024 č. j. 27 Co 78/2024-124, bod 22. a 23.), či shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně (č. j. 27 Co 11/2023-174), na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy - tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil.

29. Navíc citovaná právní úprava o spotřebitelském úvěru, včetně směrnice má právě zabránit tomu, aby spotřebitelé řešili neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru a aby se tak ocitali v tzv. dlužnické spirále a „vytloukali klín klínem“ (obdobně srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2024 č. j. 15 Co 86/2024-87, bod 24. a 25. odůvodnění; srov. i např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2023 č. j. 25 Co 34/2023-123, bod 8. odůvodnění, či ze dne 2. 8. 2023 č. j. 25 Co 120/2022-79, bod 5., nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2025 č. j. 74 Co 60/2024-75, bod 25.). Jedním z cílů sledovaných směrnicí č. 2008/48 i § 86 a § 87 zákona je, že povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanovená v článku 8 směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti (viz např. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, bod 33. a 35.).

30. Tudíž smlouva o úvěru je pro shora uvedené nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze přiznat žalobci smluvní nároky, jako je smluvní úrok (žalobcem požadovaný v kapitalizované výši 4 890,54 Kč i v podobě nekapitalizované) a smluvní poplatky (žalobcem požadované ve výši 2 500 Kč). Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen na vrácení jistiny úvěru. Nicméně žalobce poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 136 438,90 Kč, pročež žalovaný žalobci již vrátil celou jistinu úvěru, když zaplatil celkem žalobci částku 157 008,85 Kč. Žaloba tak je zcela nedůvodná, včetně zákonného úroku z prodlení, když žalovaný svůj závazek vrátit jistinu úvěru splnil, neocitl se s ním v prodlení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl ve výroku I. tohoto rozsudku.

31. Výrokem II. rozsudku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, ale náklady řízení mu nevznikly.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.