MSBR 47 C 23/2025-31

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Radkem Malenovským ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o 16 670 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 829,73 Kč, úroku ve výši 340,27 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 670 Kč od 28. 8. 2023 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 248 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1) převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu;

2) předžalobní výzva k plnění - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu;

3) sepsání a podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

4) Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2024 č. j. 5 Co 254/2024-105 (bod 9.), ze dne 18. 7. 2024 č. j. 19 Co 691/2024-78 (bod 11.), či ze dne 13. 9. 2024 č. j. 7 Co 1000/2024-40 (bod 13. a 14.)

5. Žalovaná byla povinna splatit úvěr nejpozději dne 27. 8. 2023, a to spolu s úrokem 340,27 Kč a poplatkem 3 863,78 Kč, potažmo poplatkem 4 829,73 Kč, bude-li dlužník s vrácením úvěru v prodlení (důkaz: smlouva o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno. Žalovaná nezaplatila ničeho.

6. Žalobce předložil v tomto řízení listinu označenou jako „Aktuální informace o klientovi k půjčce č. hodnota“, v níž je uvedeno, že žalovaná měla příjem ze zaměstnání ve výši 17 500 Kč a její výdaje činily celkem 18 163 Kč (z toho výdaje na splátky bankovního úvěru ve výši 2 163 Kč, splátky nebankovního úvěru ve výši 4 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 10 000 Kč a ostatní výdaje – telefon, internet, jízdenka apod. – ve výši 2 000 Kč).

7. Pohledávka od původního věřitele Anonymizováno právnická osoba., IČ: IČO, byla postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 10. 2024 na žalobce, o čemž byla žalovaná informována Oznámením o postoupení pohledávky vyhotoveném a podepsaném postupitelem Anonymizováno právnická osoba. ze dne 20. 10. 2021 (důkaz tímto oznámením o postoupení pohledávky, podacím lístkem ze dne 20. 10. 2024 a Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 10. 2024).

8. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení žalobní pohledávky předžalobní výzvou ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. ze dne 20. 10. 2024, kterou dal k poštovní přepravě dne 20. 10. 2024).

9. Právní hodnocení

10. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků na jistině.

11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 11 500 Kč se splatností do 27. 8. 2023.

12. Soud nejprve posuzoval (dle § 87 zákona), zda věřitel v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.

13. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)

15. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).

16. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. jméno FO a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.

17. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“

18. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.

19. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:

A) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit,

B) nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva apod. bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.

20. Věřitel v projednávané věci těmto požadavkům na zkoumání úvěruschopnosti nedostál. Žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní, že jeho právní předchůdce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. Příjmy a výdaje žalované neověřoval. Nadto vyšel ze skutečnosti, že výdaje žalované (18 163 Kč) převyšují její příjmy (17 500 Kč), a přesto poskytl úvěr žalované navzdory existenci důvodných pochybností o řádném a včasném splácení úvěru žalovanou.

21. Věřitel v této právní věci porušil § 86 odst. 1, 2 zákona, jelikož řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a poskytl žalované úvěr, ačkoli existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Smlouva je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto nelze žalobci přiznat právo na smluvní instituty, jako jsou smluvní poplatky či smluvní úrok. Žalobce má jen právo na vrácení poskytnuté jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona.

23. Žalobce tak má právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 11 500 Kč (výrok I.) a ve zbytku je žaloba nedůvodná, pročež ji soud zamítl (výrok II.). Jde jednak o nedůvodný smluvní poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 829,73 Kč, druhak o nedůvodný smluvní úrok. Smlouva je totiž absolutně neplatná, tedy nikdy neexistovala (po právu), a proto žalobci nelze přiznat výlučně smluvní instituty.

Úroky z prodlení

24. Nedůvodný je ale i nárok žalobce na úrok z prodlení (viz výrok II.) To vyplývá při aplikaci § 13 o. z. a názorů uvedených mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „15. Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první… představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). 16… stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… 17. … v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

25. Přitom analogicky (či minimálně přiměřeně) lze odkázat i na judikaturu týkající se obdobné právní terminologie v podobě splatnosti ponechané na vůli dlužníka - tj. kupříkladu co do sousloví „až bude moci“ apod. Ve vztahu k takovému typu splatnosti – obdobně formulovanému jako je v § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz „v době přiměřené jeho možnostem“) - soudy ustáleně (dle obč. zák. i o. z.) rozhodují, že je-li doba splatnosti ponechána na vůli dlužníka, pohledávka není splatná a věřitel může ovlivnit splatnost dluhu jen podáním návrhu u soudu na určení času plnění, nikoli např. výzvou k zaplacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. 28 Cdo 903/2021 a tam shrnutou judikaturu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. 20 Cdo 199/2024, bod 15.). Obdobně uvedl i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 k (právě) § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad).”

26. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru určí (až) soud svým rozhodnutím [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, mj. bod 17.: „…v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené)…“]. Už z logiky věci (až) soudem určená splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a dlužník tak nemůže být v prodlení dříve, než splatnost určil soud svým rozhodnutím. Ostatně i z povahy věci dlužník nemůže znát budoucnost - tj. jakou splatnost mu soud určí (teprve) v budoucnu; proto v sázce je i právní zásada v podobě právní jistoty. Přitom úroky z prodlení jsou (svým charakterem) sankcí za porušení povinnosti v podobě nedodržení doby splatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1401/2014, či Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 9 Afs 52/2021-42 bod 25.); již proto spravedlivě nelze dlužníka sankcionovat (povinností platit úroky z prodlení) za něco, co neporušil - tedy za nevrácení jistiny úvěru v době splatnosti, kterou ani nezná před rozhodnutím soudu. Neplatí tedy kupříkladu, že pokud žalovaný v řízení netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (a neoznačí důkazy), nárok na vrácení jistiny úvěru se stane splatným ještě před soudním rozhodnutím a že se odvíjí např. od výzvy poskytovatele úvěru, na základě které se žalovaný ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení už před vydáním rozsudku.

27. Tomuto výkladu odpovídají i např. následující rozsudky krajských soudů:

28. Tudíž jestliže dohodou smluvních stran nebyla určena splatnost zbytku spotřebitelského úvěru, pak tuto splatnost stanoví soud v řízení o vrácení jistiny úvěru, a to (již z povahy věci) až do budoucna (pro futuro), tedy nikoli zpětně (v rozporu se smyslem § 87 odst. 1 věta poslední zákona, smyslem institutu úroku z prodlení a principem právní jistoty – viz text shora).

29. Žalovaná k žalobě nevyjádřila, k jednání se nedostavila. Ani z obsahu spisu nelze dovodit okolnosti, které by nějakým způsobem osvědčovaly aktuální možnosti a schopnosti žalované a jakkoli by odůvodňovaly stanovení určité formy splatnosti. Přitom stran lhůty k plnění dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona jde o skutečnost v její prospěch a ostatně nejde o informace jsoucí v dispoziční sféře žalobce (který tu je v informačním deficitu). Proto má soud k tíži procesně pasivní žalované za to, že žalovaná je schopna - dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona – zaplatit žalobci přiznanou jistinu úvěru ve výši 11 500 Kč již v řádu dnů, in concreto do tří dnů od právní moci rozsudku. Koneckonců i v této hmotněprávní lhůtě lze analogicky odvodit její délku od procesněprávní lhůty k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. (argumentum per analogiam).

Náklady řízení

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce měl úspěch ve věci částečný (viz výrok I. a II.). Za těchto okolností soud rozhodl o tom, že žalobce má právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Úspěch žalobce lze kvantifikovat částkou 11 500 Kč, neúspěch částkami 5 170 Kč a úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ve výši 4 048,75 Kč. Žalovaná tak měla celkem úspěch co do částky 9 218,75 Kč.

31. Předmět řízení tedy tvořila částka 20 178,75 Kč. Žalobce měl úspěch v 55,5 % z předmětu řízení a žalovaná v 44,5 %. Žalobce tak má právo na náhradu 11 % svých nákladů řízení.

32. Náklady řízení žalobce se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 800 Kč, odměny advokáta po 300 Kč/úkon podle 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, za úkony:

33. Ke třem úkonům odměny ke každému náleží paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu.

34. Náhrada za DPH v sazbě 21 %, jejímž plátcem právní zástupce žalobce je (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), činí 252 Kč.

35. Z celkové částky 2 252 Kč představuje podíl 11 % náhradu nákladů řízení ve výši 248 Kč. Celková částka náhrady nákladů řízení je na základě ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta tří dnů k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do l5 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.