MSBR 49 C 268/2024-63

Městský soud v Brně rozhodl soudcem JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem v Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená Jméno Zástupce, ⟪LB:lb_004⟫ advokátem se sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované, ⟪LB:lb_007⟫ bytem v Adresa žalované, ⟪LB:lb_008⟫ o 172.758,80 Kč s úroky z prodlení,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 140.865,59 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 140.865,59 Kč za dobu od 23. května 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 31.893,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 137.232,59 Kč za dobu od 25. února 2024 do 22. května 2024, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 25.436 Kč za dobu od 23. května 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 35.526,21 Kč za dobu od 26. února 2024 do 22. května 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6.457,21 Kč za dobu od 23. května 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 22.074 Kč k rukám Jméno Zástupce, advokáta se sídlem v adresa, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 172.758,80 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne datum žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru s právnická osoba., podle této smlouvy čerpal částku v celkové výši 120.115 Kč, následně však nesplácel, jak se zavázal, a k 24. 2. 2024 banka dlužnou částku „zesplatnila“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum právnická osoba., svou pohledávku za žalovaným postoupila žalobci, žalovaný o tom byl informován. Dne 16. 5. 2024 byla žalovanému odeslána předžalobní výzva. Dále dne datum žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru s právnická osoba., podle této smlouvy čerpal částku ve výši 30.000 Kč, následně však nesplácel, jak se zavázal, a k 25. 2. 2024 banka dlužnou částku „zesplatnila“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum právnická osoba., svou pohledávku za žalovaným postoupila žalobci, žalovaný o tom byl informován. Dne 16. 5. 2024 byla žalovanému odeslána předžalobní výzva. Podle první smlouvy o úvěru žalovaný vrátil částku v celkové výši 8.318,41 Kč, podle druhé smlouvy o úvěru částku v celkové výši 931 Kč, jinak ničeho. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného právnická osoba., podle žalobce (srov. podání ze dne 13. 1. 2025, učiněné na výzvu soudu) vycházela z toho, že žalovaný měl příjem 25.627 Kč a výdaje 13.585 Kč (smlouva z datum), resp. 12.850 Kč (smlouva z datum).

2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – nevyjádřil. K jednání nařízenému na 29. 4. 2025 se žalovaný – ač předvolán řádně a včas – nedostavil.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Z listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne datum soud zjistil, že při zvažování úvěruschopnosti banka vycházela z těchto skutkových okolností: Žalovaný měl tři „existující kontrakty“ (všechny u právnická osoba., smlouvy ze dne datum, ze dne datum a ze dne datum, celkem závazky na částku 92.167 Kč).

5. Z listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne datum soud zjistil, že při zvažování úvěruschopnosti banka vycházela z těchto skutkových okolností: Žalovaný měl pět „existujících kontraktů“ (z toho dva u právnická osoba., zbývající tři u jiného subjektu, celkové měsíční splátky 5.765 Kč; z toho čtyři vztahy byly z doby 21. 6. 2023 – 27. 7. 2023, celkem v tomto období žalovaný čerpal 146.115 Kč).

6. Porovnáním obou listin je zřejmé mj, že v mezidobí mezi 27. 6. 2013 a 1. 9. 2023 žalovaný doplatil dva úvěry právnická osoba., zároveň mu však vznikly další (nové) závazky z nově uzavřených smluv, resp. žalovaný čerpal další prostředky.

7. Z listiny „Příjmové transakce zaúčtované na účet“ soud zjistil, že jde o přehled příchozích úhrad na bankovní účet žalovaného za období datum – datum. Z listiny (popisu transakcí) nicméně nelze zjistit, zda se jedná ve všech případech o příjem žalovaného, či platby ve prospěch jiné osoby, není evidentní původ prostředků, právní důvod jejich poskytnutí. Nelze tedy dovodit, že se jedná například o příjem žalovaného, z něhož lze splácet nový úvěr (půjčku). Mohlo se jednat i o čerpání jiných půjček (úvěrů), přičemž takový příjem nepochybně nelze považovat za zdroj, z něhož by mohl a měl být splácen nový úvěr. Nicméně i se ve všech případech jednalo o příjmy žalovaného, s nimiž by bylo lze počítat do budoucna a z nichž by bylo možno splácet nový úvěr (půjčku), jde pouze o příjem žalovaného za období do datum (první čerpání), nikoli do datum (druhé čerpání), a zejména, z výpisu nejsou zřejmé výdaje žalovaného ani zůstatky na účtu.

8. Z výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu soud vzal za prokázané, že dne datum žalovaný čerpal částku 50.625 Kč, částku 43.546,50 Kč a částku 25.943,50 Kč.

9. Z výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu soud vzal za prokázané, že dne datum žalovaný čerpal částku 30.000 Kč.

10. Z poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 23. 1. 2024 a 24. 1. 2024, stejně jako z listin označených jako „Splaťte okamžitě celý dluh“ ze dne 24. 2. 2024 a ze dne 25. 2. 2024 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Žalobce neprokázal, že by tyto listiny žalovanému odeslal, tzn. vůči žalovanému nemohly vyvolat právní účinky. Na dotaz soudu žalobce uvedl, že doklad o odeslání těchto listin nemá, proto jej soud ani nevyzýval k označení důkazu k prokázání tvrzení o odeslání postupem podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 4. 2024 včetně příloh ve spojení s dohodou o úplatě a s oznámeními o postoupení pohledávky ze dne datum soud vzal za prokázané, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny žalobci.

12. Ze dvou výzev ze dne 16. 5. 2024 a připojených podacích lístků soud vzal za prokázané, ež dne 16. 5. 2024 žalobce odeslal žalovanému dvě předžalobní upomínky.

13. Z přehledu transakcí v excelové tabulce, která je přílohou podání ze dne 13. 1. 2025, soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Jde o tabulkový přehled, u něhož není zřejmé, kdo jej vyhotovil a kdy. Tabulka není nikým autorizována.

14. Ze dvou listin označených jako „smlouva o úvěru“ soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. V obou případech jde o listiny, na nichž není připojen podpis žalovaného a z ničeho nelze dovodit, že žalovaný vyjádřil vůli být vázán obsahem listin právě o tomto obsahu. Soud tedy nevzal za prokázané uzavření smluv o úvěru ve znění tvrzeném žalobcem. S ohledem na absolutní neplatnost těchto smluv – byly-li uzavřeny – a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud nevyzýval žalobce při jednání k označení důkazů k prokázání tvrzení o uzavření smluv o úvěru podle ustanoven § 118a odst. 3 o. s. ř. (žalobce nicméně k tomu byl vyzván písemně před jednáním).

15. Z listin označených jako „Detail zadané operace“ soud zjistil, že žalovaný byl podle zjištění banky zaměstnán od roku 2021 na dobu neurčitou. Ve zbytku soud z těchto listin neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

16. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti, učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

17. Dne datum žalovaný čerpal částku v celkové výši 120.115 Kč a dne datum čerpal částku ve výši 30.000 Kč. V té době měl již řadu nesplacených závazků z dříve uzavřených smluv. Jen v období 21. 6. 2023 – 1. 9. 2023 čerpal žalovaný celkem čtyřikrát prostředky z úvěrů (půjček), což svědčí o tom, že reálný příjem žalovaného ze zaměstnání nepostačoval k pokrytí jeho reálných výdajů. Před poskytnutím shora uvedených prostředků banka nijak nezjišťovala, resp. neověřovala přinejmenším reálné výdaje žalovaného (příjmy na bankovním účtu žalovaného sice zjištěny byly, avšak nelze uzavřít, že jde ve všech případech o příjem žalovaného, nikoli jiné osoby, že jde o příjem použitelný k případnému splácení dalšího úvěru atd., jak uvedeno shora). Žalovaný bance vrátil částku v celkové výši 8.318,41 Kč a částku v celkové výši 931 Kč, jinak ničeho (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by zaplatil více). Obě pohledávky banky za žalovaným byly postoupeny žalobci, o tom svědčí mj. dvě oznámení o postoupení pohledávky vystavené bankou. Přípisy odeslanými dne 16. 5. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení před podáním žaloby.

18. Po právní stránce soud věc posoudil takto:

19. Obě smlouvy o úvěru – byly-li vůbec uzavřeny - soud hodnotí jako absolutně neplatné, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před jejich uzavřením, resp. poskytnutím prostředků žalovanému, nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěry splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp., a zjišťoval-li je, učinil ze svých zjištění zcela neadekvátní závěry. Již sama okolnost, že žalovaný v krátkém období červen – září 2023 čerpal opakovaně prostředky v nikoli zanedbatelné výši z půjček (úvěrů), svědčí nepochybně o tom, že jeho reálné příjmy nepostačovaly k pokrytí jeho reálných výdajů. Z ničeho tak nebylo možné usuzovat, že žalovaný bude mít do budoucna (po čerpání dalších prostředků) dostatečný příjem nejenom k pokrytí vlastních dosavadních nákladů, ale nadto ještě k dlouhodobému splácení splátek nových úvěrů, o které v projednávané věci jde. Ostatně sama okolnost, že žalovaný z obou čerpaných částek nesplatil prakticky nic, svědčí o tom, že jeho příjmy k pokrytí výdajů nepostačovaly a též to svědčí o špatné platební morálce žalovaného. Všechny tyto okolnosti mohla a měla banka před poskytnutím prostředků zjišťovat a ověřovat. Neučinila-li tak, porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že obě smlouvy spotřebitelském úvěru v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí je jako absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel bankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).

20. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu spotřebitelském úvěru ze dne datum a ze dne datum – byly-li uzavřeny - hodnotí jako absolutně neplatné, tedy z nich právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.

21. Protože však žalovaný čerpal částku v celkové výši 150.115 Kč (částku 120.115 Kč a částku 30.000 Kč), došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.

22. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 9.249,4119.308 Kč (resp. částku 7.467 Kč, částku 851,41 Kč a částku 931 Kč), zbývá vydat 140.865,59 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 16. 5. 2024. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 21. 5. 2024. Dne 21. 5. 2024 bylo úterý, za dobu „bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující den, tj. středu dne 21. 5. 2024. Ke dni 21. 5. 2024 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 140.865,59 Kč a od následujícího dne, tj. od 23. 5. 2024, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 140.865,59 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 23. 5. 2024 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

23. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Úspěch ve věci přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též příslušenství (úrokům z prodlení), které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (srov. ustanovená § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 79 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 21 %, tzn. rozdíl je 58 %.

25. Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8.638 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 28.070 Kč podle ustanovení § 7 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za tři úkony právní služby po 8.020 Kč a jeden právní úkon po 4.010 Kč, dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů za tři úkony po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (za právní úkony učiněné do 31. 12. 2024, tj. příprava a převzetí věci, prostá předžalobní výzva, podání ve věci samé – žaloba) a za jeden úkon po 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (za právní úkon učiněný do 1. 1. 2025 – účast u jednání soudu dne 29. 4. 2025), tj. celkem 38.058 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 58 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 22.074 Kč.

26. Odeslal-li žalobce žalovanému předžalobní výzvy dvě (samostatně ve vztahu ke každé z čerpaných částek), obě v tentýž den (16. 5. 2024), neshledává takový postup soud účelný a přiznal žalobci náhradu pouze za jednu výzvu. K náhradě odměny za předžalobní výzvu podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu soud dodává, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. vyžaduje jako podmínku pro přiznání náhrady nákladů řízení odeslání předžalobní upomínky, musí za tento úkon být přiznána žalobci náhrada nákladů, jež jsou s tím spojeny, ve světle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ovšem pouze náhradu nákladů účelně (zdůraznění soudu) vynaložených. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. neklade žádné požadavky na kvalifikovanost předžalobní výzvy, považuje soud z hlediska přiznání náhrady nákladů řízení (§ 142a odst. 1 o. s. ř.) za zcela dostačující tzv. prostou výzvu uvedenou v ustanovení § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu. Pokud žalobce (obecně) vynakládá vyšší náklad na tzv. kvalifikovanou výzvu, nepovažuje soud takový náklad za účelně vynaložený. Z tohoto důvodu se soud nezabýval otázkou, zda výzva odeslaná žalobcem před podáním žaloby v projednávané věci byla prostá či kvalifikovaná, a přiznal žalobci náhradu odměny jeho zástupce za tento úkon podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu.

27. Doplnil-li žalobce žalobu na výzvu soudu (podání ze dne 13. 1. 2025), náhradu za tento úkon soud žalobci nepřiznal, neboť nejde o náklad vynaložený účelně. Obsah tohoto podání měl být již součástí žalobních tvrzení.

28. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobce, advokát Jméno Zástupce, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že je plátcem této daně (shodně srov. též například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1227/2012).

29. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 22.074 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok III.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.