MSBR 49 C 81/2025-74

Městský soud v Brně rozhodl soudcem JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem v Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená Jméno Zástupce, ⟪LB:lb_004⟫ advokátem se sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému:Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, ⟪LB:lb_007⟫ bytem v Adresa žalovaného, ⟪LB:lb_008⟫ o 108.757,20 Kč s úroky a úroky z prodlení,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 88.978,89 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 19.778,31 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11.542,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11.100,51 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 108.757,20 Kč za dobu od 1. října 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 108.757,20 Kč za dobu od 1. října 2024 do zaplacení.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se – žalobou doplněnou k výzvě soudu - domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 108.757,20 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl (za část období přitom příslušenství kapitalizoval). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne datum žalovanému poskytl postupnými výběry částku v celkové výši 356.249,89 Kč, žalovaný mu vrátil částku v celkové výši 267.271 Kč. Ve smlouvě o kontokorentním úvěru byl sjednán smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně, žalovaný se zavázal nepřekročit limit pro čerpání úvěru ve výši 100.000 Kč a „celou výši kontokorentu splatit nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy začal úvěr čerpat“. Pro případ řádného splácení byla sjednána možnost opětovného čerpání kontokorentu. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy. Přípisem ze dne 10. 12. 2023 jej žalobce upozornil na dluh po splatnosti, žalovaný na toto nereagoval, dluh nezaplatil, a proto žalobce „využil svého práva uvedeného v čl. 3.2 smlouvy, ukončil možnost čerpání (…) a prohlásil celou dlužnou pohledávku z kontokorentu za splatnou ke dni 1. 2. 2024“. Žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k zaplacení, marně.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k žádnému jednání soudu – ač předvolán řádně a včas – se nedostavil.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud zjistil, že žalobce při zvažování, zda žalovanému poskytne úvěr, vzal v úvahu následující: Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 2.000 Kč a nájemné ve výši 10.000 Kč, žalobce „stanovil životní výdaje“ žalovaného „na základě dat sdělených (žalovaným)“ na částku 16.700 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč, žalobce zjistil, že v době žádosti měl žalovaný poskytnutý kontokorentní úvěr s limitem 96.000 Kč a orientační splátkou 2.880 Kč. Podle informací z Anonymizováno měl dále žalovaný kontokorentní úvěr u žalobce ode dne datum (tj. necelé dva měsíce před žádostí ze dne datum v projednávané věci) s úvěrovým limitem 40.000 Kč a splátkou 1.200 Kč. Splátka nového (požadovaného) kontokorentního úvěru byla orientačně v částce 3.000 Kč.

5. Ze „smlouvy o kontokorentním úvěru“ soud zjistil, že jde o listinu datovanou dne datum. Na místě podpisu žalovaného je strojově uvedeno jeho jméno a příjmení. Soud nevzal za prokázané, že žalovaný listinu právě s tímto obsahem podepsal či že jinak projevil svou vůli být vázán právě tímto obsahem listiny. Nicméně, i kdyby žalovaný skutečně smlouvu v žalobcem tvrzeném znění uzavřel, soud ji hodnotí jako absolutně neplatnou (z důvodů, které jsou rozvedeny, níže), a proto se – pro nadbytečnost a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení – nezabýval otázkou, zda tato smlouva byla mezi účastníky uzavřena. Za podstatné soud nicméně považuje, že jediná adresa žalovaného, která je na listině uvedena, je adresa jeho trvalého pobytu (adresa). Kolonka „adresa pro doručování (pokud je odlišná od trvalého pobytu)“ vyplněna není. Podle čl. 7.8 „smlouvy“ bylo sjednáno doručování písemností „na doručovací adresy uvedené v záhlaví této smlouvy nebo adresy, které si později vzájemně oznámíme“.

6. Z výzvy ze dne 10. 12. 2023 soud zjistil, že jí žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení částky 7.030 Kč. Z poštovního podacího archu soud zjistil, že 13. 12. 2023 byla odeslána zásilka žalovanému na adresu adresa.

7. Z přípisu ze dne 3. 2. 2024 soud zjistil, že jím žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení částky 110.701,69 Kč. Z poštovního podacího archu soud zjistil, že 7. 2. 2024 byla odeslána zásilka žalovanému na adresu adresa (nečitelné číslo popisné) v adresa.

8. Z přípisu ze dne 11. 9. 2024 soud zjistil, že jím žalobce vyzýval žalovaného k zaplacení částky 129.696,63 Kč. Na listině je uvedena adresa žalovaného adresa. Tomu odpovídá též potvrzení o podání ze dne 11. 9. 2024, z něhož vyplývá, že listina byla žalovanému odeslána na adresu adresa.

9. Z výřezu obrazovky (listina žurnalizovaná na č. l. 64) soud zjistil, že žalobce u žalovaného evidoval kontaktní adresu adresa. Z ničeho však neplyne, proč tomu tak bylo. Ani z této listiny, ani z žádné jiné neplyne žádné sdělení, požadavek apod. ze strany žalovaného, kde měl takovou informaci žalobci předat.

10. Z Anonymizováno dotazníku pro fyzické osoby soud zjistil, že jde o tabulkový přehled, který není nikým autorizován, není zřejmé, kdo tabulku vyplnil. Jestliže žalobce tvrdil, že jde o přílohu smlouvy o kontokorentním úvěru, z listiny (z vlastního „dotazníku“) nic takového neplyne, smlouva o kontokorentním úvěru nic podobného nezmiňuje. Soud nevzal za prokázané, že by tuto listinu vyhotovil žalovaný (ostatně jedná se evidentně o formulář žalobce), či že by ji alespoň vyplnil a doručil žalobci. Ostatně ani v rovněž tabulkovém přehledu „Detail zadané operace“, který žalobce soudu předložil, není žádná zmínka o „Anonymizováno dotazník“. Ani z těchto listin nelze ani náznakem dovodit, že by snad žalovaný měl provádět autorizaci Anonymizováno dotazníku.

11. Z listin „Detail zadané operace“ (listiny žurnalizované na č. l. 33 an. spisu) soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Jde o tabulkové přehledy obsahující data o tom, že dne datum v čase čas hodin mělo být provedeno množství v aplikaci „George v mobilu“, kdy zadavatelem a majitelem měl být žalovaný. Tyto listiny nejsou nikým autorizované, jde o tabulkové přehledy žalobce.

12. Z ceníku pro soukromou klientelu, z ceníku právnická osoba., pro bankovní obchody, z listiny „Podklady pre súdne konanie“ soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

13. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný měl běžný účet vedený u žalobce, který je bankou, tedy měl podrobný přehled o reálných příjmech, reálných výdajích a zejména finančních postupech a návycích žalovaného. Bylo mu tedy známo, že v období bezprostředně před datum, kdy měla být uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru (soudu byl předložen výpis z účtu až za období 1. 11. 2020 a dále), měl žalovaný tyto výdaje: dne datum právnická osoba 500 Kč, dne datum právnická osoba 100 Kč, dne datum právnická osoba 1.500 Kč, dne datum právnická osoba 1.000 Kč, 1.500 Kč, 1.000 Kč, 1.000 Kč, 2.000 Kč, 1.000 Kč, 2.000 Kč, celkem tedy 9.500 Kč. Dne 17. 11. 2020 měl tyto výdaje (všechny u právnická osoba): 400 Kč, 5.000 Kč, 1.000 Kč, 10.000 Kč, 2.000 Kč, 1.500 Kč, 800 Kč, 600 Kč, 400 Kč, 8.000 Kč a celou řadu dalších (u části z nich je přitom evidentní, že výdaje byly realizováno prostřednictvím čerpaného kontokorentu). Dne datum je pak uvedeno čerpání kontokorentu v částce 50.000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného je evidentní, že naprostá většina výdajů byla použita na právnická osoba, rovněž částka 50.000 Kč, čerpaná dne datum byla obratem takto použita. Z výpisu z účtu naopak neplyne žádný pravidelný řádný příjem žalovaného, a nejsou patrné ani pravidelné výdaje na bydlení (nájemné apod.). Z výpisu z účtu tak bez dalšího nelze dovodit, že žalovaný měl pravidelný příjem ze zaměstnání (od nahodilého příjmu z výher u právnická osoba zde soud odhlíží, neboť to nelze považovat za zdroj příjmu, z něhož by bylo možné platit splátky úvěru), a nelze dovodit, jaké měl pravidelné výdaje. Z výpisu z účtu je nicméně zřejmé, že žalovaný postupně čerpal částky tvrzené žalobcem, tj. celkem v částce 356.249,89 Kč.

14. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

15. V září 2020 byl mezi účastníky sjednán kontokorentní úvěr s limitem 40.000 Kč, tento byl v mezidobí mezi zářím a listopadem 2020 navýšen na limit 96.000 Kč (srov. údaje uvedené na listině „Posouzení úvěruschopnosti …“ a vysvětlení žalobce při jednání dne 22. 7. 2025). Žalobce vedl pro žalovaného běžný účet. Měl tak informace o pravidelném reálném příjmu a výdajích žalovaného, a to co do výše i struktury. Bylo mu známo, že v září 2020 začal žalovaný čerpat prostředky z kontokorentního úvěru (srov. údaje uvedené na listině „Posouzení úvěruschopnosti …“). Bylo mu též známo, že přinejmenším v období 3. 11. – 17. 11. 2020 žalovaný vynaložil vysoké částky na právnická osoba, že na výpisu z účtu žalovaného není patrný žádný pravidelný příjem ze zaměstnání apod., nejsou na něm patrné žádné pravidelné výdaje na bydlení. Naprostá většina výdajů byla na právnická osoba, a to včetně prostředků čerpaných z kontokorentních úvěrů. Přesto počínaje dnem datum žalobce umožnil žalovanému další čerpání (otázka, zda k tomu došlo na základě uzavřené smlouvy, případně s jakým obsahem, je nejasná, neboť nebylo prokázáno uzavření smlouvy a s ohledem na její absolutní neplatnost, byla-li uzavřena, se soud dále otázkou uzavření smlouvy nezabýval). Žalovaný takto čerpal částku v celkové výši 356.249,89 Kč, vrátil pak částku v celkové výši 267.271 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by vrátil více). Žalobce vyhotovil několik písemností, jimiž chtěl žalovaného vyzvat k zaplacení částky (v různé výši), tyto písemnosti však odesílal na adresu adresa, u níž nebylo nijak prokázáno, že by se jednalo o korespondenční adresu (adresu faktického pobytu) žalovaného. Okolnost, že tuto adresu má žalobce evidovanou ve svém interním systému, je zcela irelevantní. Může se jednat o nedopatření, omylem evidovanou adresu, cokoli. Podstatné je, že žalovaný nikde tuto svou adresu neuvedl, nesdělil, nejde ani o adresu jeho trvalého pobytu. Odesílal-li žalobce za této situace na adresu adresa žalovanému jakékoli písemnosti, nemohlo to vůči žalovanému vyvolat žádné právní následky (srov. ustanovení § 570 o. z.).

16. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu o kontokorentním úvěru ze dne datum – byla-li uzavřena – soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje atp., nezjišťoval jiné případné dluhy a splátky žalovaného aj. Již v okamžiku, kdy věděl, že žalovaný první kontokorentní úvěr sjednal dne datum, tj. ani ne dva měsíce před úvěrem, o který jde v projednávané věci, s limitem 40.000 Kč, tento byl záhy navýšen na 96.000 Kč, a dne datum žalovaný žádal o další prostředky, bylo evidentní, že reálné příjmy žalovaného nepostačují k pokrytí jeho reálných výdajů. Je iluzorní zvažovat pouze „mandatorní výdaje“ s tím, že od ostatních zodpovědný dlužník může upustit (srov. úvahu žalobce při jednání dne 22. 7. 2025). Toto lze jistě obecně považovat za úvahu racionální, nicméně v projednávané věci zjevně nereálnou. Kdyby totiž žalovaný škrtl všechny nemandatorní výdaje, jak žalobce uvádí, neměl by vůbec potřebu čerpat prostředky z dalšího kontokorentního úvěru (srov. obsah výpisu z účtu, podle něhož prostředky z úvěru byly použity na právnická osoba). Jedná se tedy v případě žalovaného zjevně o úvahu lichou. Nadto skladba příjmů a výdajů žalovaného je taková, že mohla a měla u žalobce budit důvodné obavy z návratnosti poskytnutých prostředků. Na výpisu z účtu není zřejmý žádný pravidelný příjem ze zaměstnání apod., z něhož by bylo možno splátky pravidelně, řádně a dlouhodobě platit. Řádným neposouzením úvěruschopnosti žalovaného žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021), a tyto měl řádně posoudit.

17. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru ze dne datum – byla-li uzavřena - hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.

18. Protože však žalovaný čerpal částku v celkové výši 356.249,89 Kč, je povinen tuto žalobci vrátit. Vzhledem k tomu, že dosud vrátil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 267.271 Kč, zbývá vydat 88.978,89 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný netvrdil, neprokazoval (ani ze spisu neplyne) vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.

19. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce, který byl ve věci v části úspěšnější než žalovaný (a který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení podle úspěchu ve věci podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.), neprokázal, že by žalovaného před podáním žaloby vyzval k zaplacení (srov. ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř.), když listiny, které žalovanému odesílal, odesílal na jinou adresu než adresu žalovaného, a tedy vůči němu nemohly vyvolat žádné právní následky.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.