MSBR 49 C 154/2025-42

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně, ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem v Adresa žalobkyně, ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená Jméno Zástupce, ⟪LB:lb_004⟫ advokátem se sídlem adresa, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované, ⟪LB:lb_007⟫ bytem v Adresa žalované, ⟪LB:lb_008⟫ o 47.085,09 Kč s úroky a úroky z prodlení,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 45.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 1.785,09 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1.123,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.646,30 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 29.385,09 Kč za dobu od 28. ledna 2025 do zaplacení, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 29.385,09 Kč za dobu od 28. ledna 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 846,28 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.099,39 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17.700 Kč za dobu od 28. ledna 2025 do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 17.700 Kč za dobu od 28. ledna 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.716 Kč k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta se sídlem v adresa, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 47.085,09 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne datum uzavřela společnost právnická osoba smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 20.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 21 měsíčních splátkách po 2.300 Kč. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 2.400 Kč, jinak ničeho. Dále žalovaný podle smlouvy uzavřené se společností právnická osoba dne datum čerpal částku ve výši 30.000 Kč v hotovosti, tuto se zavázal splácet spolu s úroky a jinými poplatky v 21 měsíčních splátkách po 3.175 Kč. Podle této smlouvy žalovaný zaplatil částku 2.300 Kč. Smlouvou ze dne datum byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.

2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 8. 1. 2026, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali jméno FO za právnická osoba a žalovaný, že podle ní právnická osoba žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 20.000 Kč v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 21 měsíčních splátek po 2.300 Kč, celkem měl zaplatit 48.285 Kč.

5. Z karty zákazníka ze dne datum soud zjistil, že podle ní žalovaná v době podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru ke dni datum bydlel „s rodiči“, měl základní vzdělání, byl svobodný a měl jednu vyživovací povinnost, byl na mateřské dovolené a úvěr potřeboval na „neočekávané výdaje“. Čistý příjem žadatele je uveden v částce 8.300 Kč měsíčně, další příjem žadatele je uveden v částce 630 Kč měsíčně, další čisté příjmy domácnosti ve výši 20.000 Kč (tyto nejsou nijak rozvedené). Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou uvedeny v částce 5.000 Kč. Na formuláři je uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen dokumenty „výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky“ a v této části je ručně připsáno „8.300 + 630“. Případné doložení „dalšího čistého příjmu domácnosti“ ve výši 20.000 Kč z ničeho neplyne. Soud nevzal za prokázané, že by právnická osoba před poskytnutím spotřebitelského úvěru tyto údaje ověřovala. Již samy o sobě tyto údaje vzbuzují pochybnosti o tom, zda mohou mít oporu v realitě. Jeví se jako zcela mimo realitu, že by žalovaný (který měl podle zákaznické karty a sdělení zástupce žalobce při jednání pečovat o nezletilé dítě) měl běžné měsíční výdaje pouze v částce 5.000 Kč, stejně jako se jeví mimo realitu, že by žalovaný měl potřebu čerpat prostředky od právnická osoba v částce 20.000 Kč, když tato částka je nižší než rozdíl mezi tvrzenými měsíčními příjmy a výdaji žalovaného podle přehledu v zákaznické kartě, tzn. pokud by údaje byly pravdivé, žalovaný by měl dostatek volných prostředků a neměl by potřebu čerpat další, tím spíše pak za podmínek, které pro něj nebyly vůbec výhodné, pokud jde o výši částky, kterou měl za čerpání prostředků zaplatit. O tom, že reálné poměry žalované byly zcela odlišné od toho, co je uvedeno v zákaznické kartě, svědčí též okolnost, že namísto sjednané částky 48.285 Kč žalovaný zaplatil pouze částku 2.400 Kč, tj. pouze jednu celou a zanedbatelnou část druhé měsíční splátky. Též toto svědčí o tom, že majetkové poměry a finanční návyky žalovaného byly takové, že neumožňovaly dlouhodobé (po dobu 21 měsíců) splácení částky ve výši 2.300 Kč měsíčně.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali jméno FO za právnická osoba a žalovaný, že podle ní právnická osoba žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 30.000 Kč v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 21 měsíčních splátek po 3.175 Kč, celkem měl zaplatit 66.669 Kč.

7. Z karty zákazníka ze dne datum (na kartě předložené soudu je uvedeno datum „datum, soud však vychází z toho, že se jedná o zjevnou chybu v psaní, pozn. soudu) soud zjistil, že podle ní žalovaná v době podpisu smlouvy o spotřebitelském úvěru bydlel „s rodiči“, měl základní vzdělání, byl svobodný a měl jednu vyživovací povinnost, byl na mateřské dovolené a úvěr potřeboval na „neočekávané výdaje“. Čistý příjem žadatele je uveden v částce 8.300 Kč měsíčně, další příjem žadatele již žádný uvedený není, další čisté příjmy domácnosti ve výši 35.000 Kč (tyto nejsou nijak rozvedené). Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou uvedeny v částce 4.000 Kč. Tzn. podstatně se navýšily „další příjmy domácnosti“ v porovnání se situací dne datum, a naopak klesly „odhadované výdaje“. Na formuláři je uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen dokumenty „výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky“ a v této části je ručně připsáno „8.300“, tzn. již zde není uvedena částka 630 Kč, což měl být přídavek na dítě. Případné doložení „dalšího čistého příjmu domácnosti“ ve výši 35.000 Kč z ničeho neplyne. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by výrazné změny v příjmech a odhadovaných výdajích v době necelého měsíce (srov. datum a datum) budily jeho pozornost a že by se v této souvislosti podrobněji zabýval otázkou reálnosti údajů uvedených na kartě zákazníka. Pokud se jevily zcela nereálně částky a údaje uvedené na zákaznické kartě ze dne datum, pak tato nereálnost je ještě výraznější v případě zákaznické karty ze dne datum. Sotva by žalovaný měl potřebu čerpat částku 30.000 Kč, kdyby reálné příjmy jeho domácnosti byly 43.300 Kč a reálné výdaje 6.300 Kč. Již samy opakované žádosti o úvěr v krátkém časovém odstupu (potřeba částky 20.000 Kč dne datum a potřeba dalších 30.000 Kč dne datum) naopak vypovídají o tom, že reálné příjmy žalovaného (resp. jeho domácnosti) v žádném případě nepostačovaly k pokrytí jeho reálných nákladů. Ostatně i následný vývoj, kdy žalovaný nezaplatil ani jednu celou splátku ze sjednaných 21 měsíčních splátek, je nepochybně dokladem toho, že žalovaný nebyl schopen dlouhodobě (po dobu 21 měsíců) úvěr splácet. Již samy okolnosti uvedené v kartě zákazníka přitom i průměrně vzdělané osobě (natož pak profesionálovi, jímž právnická osoba v dané oblasti nepochybně je) musely signalizovat vysokou rizikovost obchodu.

8. Pokud jde o ověření údajů v kartách zákazníka, soud nevzal za prokázané, že by informace v nich uvedené poskytovatel zápůjčky ověřoval (k tomu mj. soud vyzýval žalobce před nařízením jednání k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů; rovněž při jednání se soud žalobce dotazoval, zda údaje byly nějak ověřeny, nato žalobce uvedl, že „žádné další podklady od poskytovatele úvěru nedostali“. Soud proto upustil od dalšího poučení a výzvy postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto nutno uvést, že i kdyby tyto údaje skutečně ověřeny byly, jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nepostačující. V zákaznických kartách není uvedena celá řada dalších informací, které jsou z hlediska posouzení úvěruschopnosti relevantní (zejména otázka reálných, nikoli odhadovaných výdajů žalovaného). Rovněž sama okolnost, že žalovaný byl velmi nízkého věku (sotva zletilý) a pečoval o nezletilé dítě (srov. informaci o zdroji příjmu „mateřská dovolená“ a rodičovský příspěvek) měl budit pozornost poskytovatele úvěru, neboť bylo možno legitimně předpokládat, že žalovaný nebude schopen – z důvodu péče o dítě – v nejbližší době (21 měsíců) zajistit jiný zdroj příjmu, z něhož by byl schopen splátky splácet, přitom splátky byly sjednány v celkové výši 5.475 Kč měsíčně (2.300 Kč a 3.175 Kč), což je více než polovina příjmu z dávek mateřské dovolené).

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, z přílohy č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, z „tabulek umoření“ a z podacího lístku ze dne 27. 2. 2025 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

11. Z výzvy k plnění ze dne 16. 4. 2025 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že listina byla žalovanému odeslána dne 16. 4. 2025.

12. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne datum právnická osoba a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru o shora uvedeném obsahu a žalovaný od právnická osoba převzal v hotovosti částku 20.000 Kč. Dne datum právnická osoba a žalovaný podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru o shora uvedeném obsahu a žalovaný od právnická osoba převzal v hotovosti částku 30.000 Kč. Soud nemá za prokázané, že by právnická osoba jakkoli (reálně) před uzavřením obou smluv ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky splatit. Z karty klienta – u níž navíc nelze vzít za prokázané, že by údaje v ní uvedené byly reálné, tj. že je poskytovatel půjčky jakkoli skutečně ověřoval – je zřejmé, že právnická osoba zcela rezignoval na zjišťování reálných výdajů žalovaného (v kartách jsou uvedeny pouze „odhadované výdaje“, které jsou uvedeny v tak nízkých částkách, že to musí budit důvodné pochybnosti i u osoby zcela mimo obor, natož u osoby profesionála, jímž právnická osoba, pokud jde o poskytování půjček a úvěrů, nepochybně je). Smlouvou ze dne datum byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny žalobci (o tom svědčí oznámení o postoupení). Žalovaný zaplatil celkem částku 4.700 Kč (částku ve výši 2.400 Kč podle prvního úvěru, částku ve výši 2.300 Kč podle druhého úvěru). Přípisem odeslaným dne 16. 4. 2025 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení před podáním žaloby, marně.

13. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne datum a ze dne datum soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěry splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje atp. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí je jako absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021); tvrdil-li žalovaný, že na bydlení má nulové náklady, neboť bydlí u rodičů, i toto měl poskytovatel úvěru ověřit, chtěl-li relevantně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

14. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne datum a ze dne datum hodnotí jako absolutně neplatné, tedy z nich právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.

15. Protože však žalovaný čerpal částku v celkové výši 50.000 Kč, je povinen ji vrátit, a to „v době přiměřené jeho možnostem“ (srov. ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

16. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 4.700 Kč (resp. částku 2.400 Kč a částku 2.300 Kč), zbývá vydat 45.300 Kč. Zaplacení této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žádný z účastníků netvrdil ani ze spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo lze dovodit vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.

17. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Úspěch přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též příslušenství, které pro účely posouzení úspěchu ve věci kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 71,7 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 28,3 %, tzn. rozdíl je 43,4 %. Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.884 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 4.770 Kč podle ustanovení § 14b odst. 1, § 7 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby po 700 Kč (příprava a převzetí věci. podání ve věci samé – žaloba), jeden právní úkon po 350 Kč (prostá předžalobní výzva) a jeden úkon po 3.020 Kč (účast u jednání soudu dne 8. 1. 2026), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu (úkony do podání žaloby včetně) a 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu (účast u jednání soudu), a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 1.159 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. celkem 8.563 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 43,4 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 3.716 Kč.

19. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 3.716 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok III.

Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.