MSPH 10 A 287/2010-41

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Y.B., zast. Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 (původně: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 25.11.2010, čj. CPR-8082-1/ČJ-2010-9CPR-C233, takto:

Žaloba se zamítá

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie Plzeň ze dne 20.04.2010, podč.j.: CPPL-02068/CI- 2010-4064- PP1, kterým nebyla prodloužena platnost jeho povolení k dlouhodobému pobytu s odkazem na ustanovení § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b), § 56 odst. 1 písm. k) věta druhá zákonač. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců).

Žalobce v soustředil skutkové a právní důvody nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí do následujících žalobních bodů:

1. Vada vytýkaná žalobcem v této žalobní námitce není vadou způsobující nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Z textu žaloby je nepochybné, že žalobce pochopil, že jde o překlep kdy namísto „původní rozhodnutí správního orgánu I. Stupně se potvrzuje“ bylo ve výroku rozhodnutí odvolacího orgánu nesprávně nedopatřením uvedeno „původní potvrzení správního orgánu I. Stupně se potvrzuje“, proto nelze v této vadě spatřovat zásah do hmotných práv, který by pouze byl způsobilý vést soud k zrušení rozhodnutí.

2. Žalobní námitce vytýkající nesprávné zhodnocení skutkové situace, neboť se Správní orgány vycházely toliko na zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město, ze kterých zjišťovaly, zda je žalobce přihlášen k placení pojistného na sociální zabezpečení, či nikoliv. Žalobce uvedl, že nelze z faktu, že nebyl přihlášen po nějakou dobu u OSSZ Plzeň - město jako plátce pojistného na sociální zabezpečení, dovodit, že nepodnikal.

Z argumentací žalobce soud nemůže souhlasit, neboť informace sdělené OSSZ Plzeň - město, které byly v rámci součinnosti správních orgánů poskytnuty a které jsou součástí spisového materiálu lze v rámci správního řízení využít, a to v souladu se zásadou spolupráce správních orgánů, výslovně stanovenou v ustanovení § 8 zákonač. 500/2004 Sb. Mezi základní povinnosti osoby samostatně výdělečně činné patří i placení pojistného na sociální zabezpečení a tato povinnost vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákonač. 155/1995 o důchodovém pojištění. Povinností cizinců zdržujících se na území ČR je dodržovat právní řád ČR. V odůvodnění rozhodnutí se odvolací orgán zabýval hodnocením předložené lékařské zprávy a jeho závěry jsou logickým vyhodnocením skutečností v lékařské zprávě uvedených ale vyhodnocením s ní souvisejících důkazů a zjištěných skutečností Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí důvody nemoci nebyly odvolacím správním orgánem zpochybňovány, ale vzhledem k ostatním zjištěným okolnostem nutno přisvědčit závěru, že se jeví být účelové, neboť tvrzení žalobce ohledně jeho nemoci se neshoduje se skutečnostmi uvedenými v jeho vyjádření ze dne 16.04.2010, kdy uvedl, že k přerušení podnikatelské činnosti došlo z důvodu dovolené. Tvrzení žalobce, že byl nucen vycestovat na Ukrajinu, protože zde nemá nikoho kdo by se o něj v době nemoci postaral, se jeví jako nevěrohodné jestliže bylo zjištěno, že na území České republiky pobývá společně s žalobcem i jeho manželka, paní O.B., která je držitelkou platného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny a zdržuje se na stejné adrese místa pobytu jako žalobce. Proto k potvrzení o nemoci mající odůvodnit přerušení podnikatelské činnosti a odhlášky z příslušné evidence OSSZ, odvolací správní orgán oprávněně nepřihlédl.

3. Námitku týkající se nesprávného výkladu ustanovení § 2 odst. 1 Obch. zákoníku, žalovaným soud neshledal,. Jestliže dle tvrzení žalobce „žalovaný toliko zopakoval, že podnikatelská činnost má být soustavná“ nelze mu přičítat nesprávný výklad, neboť opakoval dikci zákona.

Podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

Podle ust. § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: vízum k pobytu nad 90 dnů uděluje policie na žádost cizince, který hodlá pobývat na území za účelem vyžadujícím pobyt na území delší než 3 měsíce.

Podle ust. § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 1 rok a trvá-li stejný účel pobytu.

Z výše citovaných ustanovení, které na věc přímo i dalších ustanovení zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že zákon o pobytu cizinců stojí na zásadě, podle níž je cizinci vydáváno povolení k pobytu na území České republiky pouze za určitým účelem a tento účel musí trvat po celou dobu pobytu cizince na území. To znamená, že podnikatelská činnost má-li být považována za soustavnou musí být nepřetržitou. V tomto smyslu se vyjádřil rovněž I stupňový správní orgán ve svém rozhodnutí na straně 2.

4. K rámci této žalobní námitky žalobce zpochybnil definici tzv. jiné závažné překážky podle § 56 odst. 1 písm. k) zák.č. 326/1999 Sb. provedenou žalovaným, nelze pod ni dle názoru žalobce podřadit účelové přihlašování a odhlašování u OSSZ jako plátce pojistného na sociální zabezpečení.

Při posouzení stěžejní námitky žalobce stran výkladu pojmu „jiná závažná překážka“ podle § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců a definice pojmu „podnikání“ Městský soud v Praze odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012 čj. 9 As 80/2011-69, kde Nejvyšší správní soudu uvedl:

V projednávané věci je předmětem řízení prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, na které se ve smyslu ustanovení § 44a zákona o pobytu cizinců obdobně vztahují ustanovení týkající se prodloužení doby pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů [§ 35 odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců]. Odstavec 3 uvedeného ustanovení stanoví, že dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud policie shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza dle ustanovení § 37 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán v projednávané věci přistoupil ve vztahu k žádosti stěžovatele o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu k aplikaci ustanovení § 37 odst. 2 písm. b), které stanoví, že policie zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. V návaznosti na uvedené ustanovení správní orgán v projednávané věci dále aplikoval ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců upravující důvody pro neudělení víza, kdy ve smyslu písm. k) odst. 1 citovaného ustanovení policie nebo zastupitelský úřad vízum cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zahraničně politickém zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

Nejvyšší správní soud se ve vztahu k jednotlivým kasačním námitkám předně neztotožnil s argumentací stěžovatele týkající se otázky návaznosti ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) podmiňuje zrušení platnosti víza skutečností, že cizinec přestane splňovat některou z podmínek pro udělení víza, je nutné tyto podmínky dovozovat z ustanovení § 31 a § 33 tohoto zákona a nikoli z ustanovení § 56, jak určil městský soud a správní orgány. K této námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že se lze ztotožnit se stěžovatelem, že ustanovení § 31 a § 33 zákona o pobytu cizinců představují pozitivní vymezení podmínek pro udělení víza. Nicméně současně je nutno dodat, že zákon o pobytu cizinců zakotvuje vedle tohoto pozitivního výčtu předpokladů pro udělení víza též vymezení negativní, které pouhé formálních naplnění předpokladů pro udělení víza zákonným způsobem koriguje. Zmíněný korektiv představuje mimo jiné ustanovení § 56 citovaného zákona, na základě kterého správní orgány v rámci vedeného řízení ověřují, zda jsou splněny další předpoklady pro udělení víza, tedy zda tu neexistují důvody pro jeho případné neudělení. Naposledy zmíněné ustanovení lze tedy ve vazbě na námitku stěžovatele označit za ustanovení, které podmínky pro udělení víza vymezuje negativně. Městský soud tedy správně a způsobem odpovídajícím rozsahu žalobní námitky dovodil, že důvody pro neudělení víza dle ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců představují (v negativním smyslu) podmínky pro udělení víza ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona, jestliže obsahem žalobní námitky bylo toliko konstatování, že stěžovateli není zřejmé, jakým způsobem podle žalovaného na sebe navazují ustanovení zákona, podle kterých bylo rozhodováno, konkrétně ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 zákona o pobytu cizinců. K obecné námitce problematické aplikace a protichůdnosti jednotlivých ustanovení zákona o pobytu cizinců zdejší soud poznamenává, že ve vztahu k projednávané věci bylo dostatečným způsobem objasněno, jakým způsobem a za použití kterých ustanovení zákona správní orgány ve věci stěžovatele rozhodly. Uvedené námitky stěžovatele tudíž zdejší soud vyhodnotil jako nedůvodné.(…)

Poslední kasační námitkou poukazuje stěžovatel na vyjádření městského soudu, ze kterého dovozuje, že během období, kdy byl odhlášen od plateb sociálního zabezpečení a usiloval o získání zakázek, fakticky podnikal. Nejvyšší správní soud se s uvedenou argumentací stěžovatele neztotožnil, neboť tvrzení stěžovatele je vytrženo z celkového konceptu rozsudku, který ve své argumentaci primárně vychází ze skutkových závěrů projednávané věci, tedy že důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu z důvodu neplnění jeho účelu bylo především vědomé a dobrovolné prohlášení učiněné stěžovatelem na okresní správě sociálního zabezpečení, že přerušil či ukončil podnikatelskou činnost. Tuto skutečnost stěžovatel v průběhu řízení nezpochybňoval. Pokud stěžovatel z konstatování městského soudu týkajícího se naplnění pojmu podnikání pouhým úsilím o získávání zakázek dovozuje, že v průběhu předchozího pobytu podnikal, pak je namístě především zdůraznit, že plnění účelu, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být fakticky naplněno. Jinými slovy, aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, dostupné na www.nssoud.cz, uvedl, že „u fyzické osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění je z jazykového výkladu ustanovení obch. zák. zřejmé, že podnikatelem se stane tehdy, kdy vedle získání příslušného oprávnění také fakticky vykonává určitou podnikatelskou činnost (definice živnostenského podnikání viz § 2 zákonač. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, která koresponduje s materiálním pojetím podnikání podle ust. § 2 odst. 1 obch. zák.). (…) Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány.“. Tytéž závěry lze aplikovat i v projednávané věci. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli byl pobyt povolen na období od 20. 6. 2008 do 19. 6. 2010. Z toho stěžovatel na základě svého prohlášení na okresní správě sociálního zabezpečení samostatnou výdělečnou činnost od 28. 6. 2008 do 11. 5. 2010 přerušil či ukončil, tedy téměř na celou dobu trvání uděleného povolení k pobytu. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že takřka po celou dobu, na kterou mu byl pobyt na území České republiky povolen, toliko pouze vyvíjel úsilí k faktickému plnění účelu pobytu, je nutno se ztotožnit se závěry žalovaného a městského soudu, dle nichž nenaplnil účel předchozího pobytu, což ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 písm. k) zákona o pobytu cizinců představuje závažnou překážku pro prodloužení pobytu stěžovatele na území České republiky. Tuto úvahu doplňuje rovněž závěr učiněný městským soudem, který v souvislosti s konstatováním o naplnění účelu podnikání úsilím o získávání zakázek ve vztahu k projednávané věci uvedl, že období, v němž měl stěžovatel zakázky získávat, předcházelo odhlášení učiněné výslovně stěžovatelem, v němž uvedl, že ukončil či přerušil podnikání. Stěžovatel tak dle svého vyjádření vědomě na dobu, kterou vhledem k okolnostem nelze označit za přechodnou, přestal fakticky plnit účel, pro který mu byl pobyt na území České republiky povolen. Tvrzení stěžovatele, že v současné době již nejen formálně ale i fakticky podniká, nic nemění na zjištění správních orgánů prováděné ke dni vydání napadeného rozhodnutí, že neplnil účel, pro který mu byl předchozí pobyt povolen.

V této souvislosti stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, který konkrétní předpis stěžovatel obchází, z čehož dále dovozuje pochybnosti o řádném zjištění skutkového stavu. Z obsahu předloženého správního spisu lze k této námitce konstatovat, že v průběhu celého správního řízení nevyvstala pochybnost o tom, že stěžovatel po dobu, kdy nebyl přihlášen na okresní správě sociálního zabezpečení a pobýval na území České republiky, nepracoval. Námitku, že v období, kdy nebyl přihlášen na okresní správě sociálního zabezpečení, usiloval o získání zakázek a tím vykonával podnikatelskou činnost, vznesl stěžovatel poprvé až v žalobě před městským soudem. Městský soud tak v reakci na tuto novou námitku konstatoval, že pokud stěžovatel skutečně dle svého tvrzení podnikal, a tudíž nebylo důvodu odhlašovat se z OSSZ, musel odhlášením se z OSSZ vědomě porušit předpisy a nebo v případě, že nepodnikal a odhlášení na OSSZ učinil v souladu s právními předpisy, musel si být současně vědom, že neplní účel pobytu. Na základě tohoto konstatování městského soudu nelze dovodit pochybnosti o zjištěném skutkového stavu a lze uzavřít, že postup správních orgánů odpovídal požadavku zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v nezbytném rozsahu (zásada materiální pravdy), který vyplývá z ustanovení § 3 správního řádu. V návaznosti na argumentaci městského soudu však nelze rovněž pominout skutečnost, že pokud je cizinci uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, je tento cizinec povinen dodržovat veškeré právní předpisy, které se k podnikání na území České republiky vážou, tedy i povinnost být přihlášen k platbám sociálního zabezpečení. K námitce stěžovatele poukazující na užití termínu „nezdržoval se legálně“ ve vztahu k pobytu stěžovatele namísto „neoprávněně pobýval“ zdejší soud konstatuje, že lze souhlasit se stěžovatelem, že městský soud aplikoval terminologii, která neodpovídá zákonu o pobytu cizinců, nicméně jedná se o nevýznamnou nepřesnost, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.

V správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, a žalobce pokud jde o konkrétní data skutková zjištění žalovaného nezpochybnil, že žalobce v době povoleného pobytu za účelem podnikání tj. od 3.12.2006 do 30.4.2010, v období od 30.11.2009 do 4.3.2010 nepodnikal, jako osoba samostatně výdělečně činná, neboť nebyl přihlášen v evidenci osob samostatně výdělečně činných u Okresní správy sociálního zabezpečení, proto neplnil v uvedenou dobu ani účel pobytu - podnikání.

5. Lze tedy konstatovat, že správní orgány dospěly ke správnému závěru, že v případě žalobce skutečně existuje závažná překážka jeho pobytu na území, a protože v řízení bylo prokázáno, že se žalobce účelově přihlašoval i odhlašoval k platbám pojistného na sociální zabezpečení, byl oprávněn dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že v případě žalobce existuje jiná závažná překážka podle § 56 odst. 1 písm. k) zák. č. 326/1999 Sb. Skutečnost, že žalobce, dle jeho tvrzení, už nemá nedoplatky u OSSZ Plzeň - město na pojistném na sociální zabezpečení, na zákonnosti rozhodnutí nic nemění, neboť jak už bylo výše uvedeno, žalobce je povinen plnit účel pobytu – podnikání po celou dobu povoleného pobytu nepřetržitě.

6. O skutečnosti, že výklad žalovaného ustanovení § 56 odst. 1 písmok), není šikanózní ale je vykonáván v souladu s judikaturou správních soudů svědčí výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ničím nepodložené domněnky žalobce ohledně jiného postupu správních orgánů k státním příslušníkům Ukrajiny resp. příslušníkům států bývalého Sovětského svazu (mimo členy EU) ve srovnání k jiným cizím státním příslušníkům, jsou pro daný případ irelevantní.

7. Ze správního spisu nepochybně vyplývá, že správní orgán I. stupně dal možnost žalobci možnost se vyjádřit se nejen k důvodům přerušení plateb pojištění na sociální zabezpečení ale k celému spisovému materiálu a to před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Výzva k vyjádření byla doručena zplnomocněnému zástupci dne 14.4.2010, svého práva vyjádřit se žalobce využil a dne 20.4.2010 zaslal současně k plnou mocí svého zástupce i své vyjádření..

8. Soud posoudil dopad rozhodnutí na žalobce s ohledem na skutečnost, že následně platby pojistného doplatil a že v ČR pobývá již od 2007 a za tuto dobu se již integroval.

Povinností cizinců zdržujících se na území ČR je dodržovat právní řád ČR a mezi základní povinnosti osoby samostatně výdělečně činné patří i placení pojistného na sociální zabezpečení a tato povinnost vyplývá z ustanovení § 9 odst. 1 zákonač. 155/1995 o důchodovém pojištění. Tvrzení o doplacení některých plateb, které nebyly placeny z důvodu odhlášení cizince, protože nevykonával samostatně výdělečnou činnost, oprávněně vyhodnotily správní orgány jako účelové jednání, žalobci bylo v správním řízení prokázáno obcházení zákona za účelem získání prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, takové jednání je jevem vysoce nežádoucím a v rozporu s veřejným zájmem, neboť je ve veřejném zájmu ČR, aby na jejím území pobývali jen ti cizinci, kteří dodržují právní řád ČR. Jestliže žalobce pobývá na území již od roku 2007 a není pro něj samozřejmostí dodržování právních předpisů vztahujících se k jeho pobytu na území ČR nelze konstatovat, že se na našem území integroval.

Žalobce nedodržoval podmínky pobytu na území ČR a ve veřejném zájmu přitom je, aby zde pobývali jen ti cizinci, kteří na území pobývají v souladu se zákonnými podmínkami a plní účel pobytu. Veřejný zájem proto převažuje nad zájmem žalobce pobývat na území.

Soud neshledal ani porušení z práv uvedených v Listině základních práva svobod, neboť žádné ustanovení v právním řádu ČR nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, neboť takové právo je dáno pouze občanům České republiky, a je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, na svém území. Pokud tedy žalobce hodlal pobývat na území daného státu na základě pobytového povolení, byl povinen dodržovat platné zákony daného suverénního státu a pobývat na jeho území v souladu s platnými právními předpisy, což v případě žalobce znamená plnit účel pobytu po celou donu platného povolení. V řízení bylo prokázáno, že žalobce přestal plnit účel pobytu, proto správní orgány v souladu s ustanoveními § 37 odst. 1 písm. b), § 44a odst. 3 a § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců pobyt žalobci neprodloužili, neboť bylo shledán důvod pro zrušení povolení dle § 37 odst. 1 písm. k zákona o pobytu cizinců.

Vzhledem k uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zák.č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů s tímto řízením spojených a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti:

Žalobci byl naposledy prodloužen dlouhodobý pobyt na území České republiky za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná (dále jen "OSVČ") - s platností od 02.09.2009 do 30.04.2010.

Dne 17.03.2010 podal žalobce v souladu s ustanovením § 44a odst. 1 zákonač. 326/1999 Sb., žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem podnikání - osoba samostatně výdělečně činná. K žádosti předložil příslušné doklady.

Dne 29.03.2010 bylo v rámci součinnosti správních orgánů doručeno správnímu orgánu I.stupně sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město (dále jen "OSSZ"), ze kterého vyplývá, že se žalobce během povoleného pobytu na území České republiky za účelem podnikání-OSVČ odhlásil z důvodu ukončení své činnosti z evidence osob samostatně výdělečně činných. V evidenci OSSZ byl jako OSVČ veden v době od 01.07.2007 do 31.08.2007 a od 01.07.2009 do 30.11.2009. Dne 04.03.2010 se dostavil k opravě registrace, a to ode dne 01.07.2009 dosud.

Dne 06.04.2010 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno další sdělení OSSZ, ve kterém je uvedeno, že žalobce je v evidenci jako OSVČ od 01.07.2009 dosud, nicméně původně byla dne 21.12.2009 podána odhláška ke dni 30.11.2009 a dne 04.03.2010 bylo provedeno storno této odhlášky.

Správní orgán I. stupně na základě zjištěných skutečností vydal dne 20.04.2010 rozhodnutí v němž dospěl k závěru, že žalobce přestal splňovat jednu z podmínek pro udělení dlouhodobého pobytu, a to podmínku plnění účelu, pro který mu bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu, v čemž shledal tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. podle ustanovení § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3, na § 37 odst. 2 písm.o b) s odkazem na § 56 odst. 1 písmok) věty druhé zákonač. 326/1999 Sb., o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky.

Dne 18.05.2010 bylo proti zamítavému rozhodnutí podáno blanketní odvolání, které zplnomocněný zástupce účastníka řízení doplnil odůvodněním dne 01.10.2010. Současně bylo doloženo lékařské potvrzení ze dne 01.03.2010, s překladem do jazyka českého.

Dne 25.11.2010 vydalo Ředitelství služby cizinecké policie žalobou napadené rozhodnutí, v němž se s odvolacími námitkami žalobce vypořádalo následovně:

K námitce účastníka řízení, že se cítí být poškozen na svých právech, neboť usnesením ze dne 06.04.2010 bylo rozhodnuto, že může podávat návrhy a vyjádřit se ve lhůtě do 3 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, přičemž tato lhůta se mu zdá naprosto nedostatečná a šikanózní, navíc za situace, kdy si musí zajistit listinné důkazy z jiného státu, odvolací správní orgán vyhodnotil jako neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

Dne 06.04.2010 správní orgán I. stupně vydal usnesení podč.j. CPPL-02068/CI- 201 0-4064-PP1, kterým účastníka řízení v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 a odst. 3 zákona Č. 500/2004 Sb., vyzval k seznámení se spisovým materiálem a možnosti využití svého práva, tj. vyjádřit se k podkladům pře vydáním konečného rozhodnutí. Předmětné usnesení osobně u správního orgánu I. stupně dne 14.04.2010 převzala zplnomocněná zástupkyně účastníka řízení paní O.B. (na základě plné moci ze dne 15.03.2010, tato je součástí spisového materiálu). Účastník řízení se ve lhůtě stanovené správním orgánem I.stupně, tj. dne 16.04.2010, k podkladům vyjádřil prostřednictvím zplnomocněného zástupce Mgr. Alexandra Vaškeviče (plná moc ze dne 15.04.2010 přiložena k vyjádření) kdy uvedl, že po celou dobu plnil účel pobytu, vykonával podnikatelskou činnost a přerušil tuto činnost pouze za účelem čerpání řádné dovolené, ovšem po jejím ukončení se zpětně přihlásil a dlužné na pojistném uhradil. Z uvedeného odvolací správní orgán dovodil, že stanovené lhůta byla dostačující a účastníkem řízení bylo práva vyjádřit se, využito.

K námitce žalobce uvedené v odvolání, že správní orgán I. stupně nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, přičemž není zřejmé, v čem je spatřována závažná překážka a jakými důkazy je podložena a že důvodem přerušení SVČ bylo onemocnění, odvolací orgán uvedl, že námitku žalobce, týkající se jeho onemocnění a léčby na Ukrajině což bylo uvedeno jako důvod přerušení podnikatelské činnosti a odhlášky z příslušné evidence OSSZ, odvolací správní orgán shledává rovněž neopodstatněnou. Důvody nemoci nejsou odvolacím správní orgánem nijak zpochybňovány, nicméně v souvislosti s daným případem jsou považovány za účelové, neboť tvrzení účastníka řízení týkající se jeho nemoci se neshoduje se skutečnostmi uvedenými ve vyjádření ze dne 16.04.2010, kdy účastník řízení uvedl, že k přerušení podnikatelské činnosti došlo z důvodu dovolené. Rovněž tvrzení o nutnosti vycestování účastníka řízení na Ukrajinu, protože zde nemá nikoho kdo by se o něj v době nemoci postaral, se jeví jako ryze účelové, neboť bylo zjištěno, že na území České republiky pobývá společně s účastníkem řízení i jeho manželka, paní O.B., která je držitelkou platného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny a zdržuje se na stejné adrese místa pobytu jako účastník řízení.

Odvolací správní orgán v rozhodnutí uvedl, že živnostenské oprávnění je průkaz, kterým jeho držitel prokazuje povolení k vykonávání určité činnosti v souladu se živnostenským zákonem. Z názvu oprávnění zřejmě nevzniká cizinci povinnost podnikat, ale v případě, že tento nevyužívá svého oprávnění podnikat, pak neplní účel pobytu pro který mu byl povolen a je povinností policie, tento pobyt zrušit. Pokud cizinec na území České republiky fakticky nepodniká, i přesto, že má stále platné živnostenské oprávnění, a toto v rámci jiného řízení uvádí, pak je odvolací správní orgán názoru, že zde není právní důvod cizince využívat oprávnění k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Z dikce zákona vyplývá, že povolený pobyt je spjat s účelem pobytu, pro který bylo příslušné povolení k pobytu na území cizinci vydáno. Pokud není daný účel povoleného pobytu plněn, tedy cizinec nevykonává činnost daného účelu, není to v souladu s dikcí zákona. V takovém případě se podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. b) zákonač. 326/1999 Sb., pobyt zruší nebo neprodlouží, jelikož cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza. Z výše uvedeného vyplývá, že cizinec může pobývat na území, pokud plní povolený účel pobytu. V případě, že cizinec v rámci řízení u jiných správních orgánů uvádí, že přerušil či ukončil činnost, je tato skutečnost dostatečným důvodem pro neprodloužení (či zrušení) platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, protože nepodniká (i přesto, že je nadále držitelem platného živnostenského oprávnění), a tím neplní účel pobytu. Tyto skutečnosti lze v rámci správního řízení využít, a to v souladu se zásadou spolupráce správních orgánů, výslovně stanovenou v ustanovení § 8 zákonač. 500/2004 Sb. Odvolací orgán konstatoval, že správní orgán I. stupně se rovněž zabýval otázkou přiměřenosti a dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, což řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí a že správní orgán I. stupně v daném případě shromáždil dostatek důkazů pro vydání rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

O věci přitom rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas.

Městský soud v Praze o žalobních námitkách rozhodl takto:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. listopadu 2013 ⟪LB:lb_001⟫ JUDr. Ing. Viera Horčicová, v.r. předsedkyně senátu