MSPH 10 Af 31/2015-157

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: WEKOSA a.s. v likvidaci, IČO: 601 97 153 sídlem Podbabská 1014/20, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 252/15, 118 00 Praha 1 za účasti: hlavní město Praha sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím ministra financíč. j. MF-64916/2014/34-2901-RK, č. j. MF-65207/2014/34-2901-RK a č. j. MF-64914/2014/34/2901-RK z 20. 4. 2015 takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci a napadená rozhodnutí

Žalovaný rozhodnutímič. j. MF-71197/2013/34-3 z 19. 8. 2014, č. j. MF-64297/2013/34-4 z 26. 8. 2014 a č. j. MF-63873/2013/34-4 z 28. 8. 2014, vydanými podle § 43 odst. 1 tehdy účinného zákonač. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „loterijní zákon“), zrušil celkem 93 svých rozhodnutí v částech týkajících se povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry dle § 2 písm. j) nebo § 50 odst. 3) téhož zákona, prostřednictvím různých technických zařízení, na adresách Bělehradská 630/104, Francouzská 771/23, Ibsenova 1234/1, Jugoslávská 481/12, Karlovo náměstí 292/15, Karlovo náměstí 555/31 a Vinohradská 1233/22 v Praha 2, na adresách Jičínská 2348/10, Vinohradská 120/103, Vinohradská 1728/123 v Praze 3 a na adrese Krhanická 365/36a v Praze 12. Zrušení povolení žalovaný odůvodnil jejich rozporem s obecně závaznou vyhláškou (dále jen „OZV“ nebo „vyhláška“) hlavního města Prahyč. 10/2013 Sb. hl. m. Prahy, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen „OZV 10/2013“).

Ministr financí v žalobou napadených rozhodnutích zamítl žalobkyniny rozklady proti uvedeným rozhodnutím. Odůvodnění ministrových rozhodnutí jsou až na drobné odchylky shodná, neboť v podstatných rysech byly shodné taktéž žalobkyniny rozklady. Ministr nejprve shrnul průběh správního řízení a poté se vyjádřil k jednotlivým rozkladovým námitkám.

Ministr k tvrzeným vadám notifikačního procesu zákonač. 300/2011 Sb., kterým se mění zákonč. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, (dále jen „zákonč. 300/2011 Sb.“), jenž byl podkladem pro vydání vyhlášky, uvedl, že notifikační proces proběhl řádně podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES z 20. 7. 1998 (dále jen „směrnice 98/34/ES“). K argumentaci týkající se nezákonnosti vyhlášky uvedl, že do působnosti žalovaného nespadá dozor nad OZV, jejž vykonává Ministerstvo vnitra, které je také oprávněno podat Ústavnímu soudu návrh na její zrušení. Ministr neshledal žádné důvody pro podání podnětu k zahájení řízení o pozastavení OZV u Ministerstva vnitra a vyzval žalobkyni, aby jej případně podala sama. Stejně tak žalovanému podle ministrova názoru nepřísluší zkoumat důvody, které vedly obec ke stanovení míst, kde lze nebo nelze provozovat loterie a jiné podobné hry, anebo hodnotit, zda právní úprava odpovídá principům formulovaným evropským právem; opačný postup by byl zásahem do ústavně zakotveného práva obcí na samosprávu. Dále ministr nesouhlasil s žalobkyniným tvrzením, že se výkon její podnikatelské činnosti nedostal do rozporu s právními předpisy, odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 z 2. 4. 2013, který zrušil přechodná ustanovení zákonač. 300/2011, v důsledku čehož je možné posuzovat rozpor vydaných povolení k provozování loterií a jiných podobných her s vyhláškou okamžitě.

Ohledně účastenství třetích osob ve správním řízení ministr uvedl, že jejich nepřipuštěním nedochází k porušení zásady materiální pravdy, neboť byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, což je dostatečně odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Dodal, že rozklad podaný proti usnesení o nepřiznání postavení účastníka nemá dle § 76 odst. 5 zákonač. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), odkladný účinek. Dále odkázal na § 28 odst. 1 větu poslední správního řádu, která výslovně stanoví, že vydání usnesení o tom, zda určitá osoba je či není účastníkem řízení, nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci, což podporuje i § 28 odst. 2 správního řádu. Dle § 27 odst. 2 tohoto zákona je takové posouzení předmětem jiného správního řízení, o kterém je rozhodováno samostatně. Ministr shledal, že žalovaný se vypořádal se všemi argumenty, a to přesto, že v závěru odůvodnění uvedl, že „ostatní argumenty jsou irelevantní“. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4927/12 z 26. 11. 2013 ministr zdůraznil, že míra odůvodnění rozhodnutí musí být posuzována v každém konkrétním případě a povinnost odůvodnit rozhodnutí nemůže být vykládána tak, že správní orgán musí podrobně odpovědět na každý argument. Ministr nepřisvědčil ani žalobkyninu názoru, že žalovaný porušil zákaz libovůle. Napadené rozhodnutí je sice datované 8. 4. 2014, to však neznamená, že v tento den bylo i vydáno. Vydáním se dle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k doručení. Rozhodnutí tedy bylo vydáno až 11. 4. 2014, kdy bylo také doručeno žalobkyni. Rozhodnutí nemohlo být v okamžiku nahlížení do spisu součástí spisu, protože nebylo ještě vydáno. Žalobkynina procesní práva nebyla zkrácena, neboť se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřila. Případné další vyjádření by bylo doručeno až po stanovené lhůtě a nebylo by k němu přihlíženo. K otázce škodlivých následků zrušení dotčených povolení ministr uvedl, že tato není relevantní, neboť k tomu došlo pro jejich rozpor s OZV 10/2013, čímž bylo naplněno právo obcí na samosprávu. Je pouze na obci, aby určila způsob regulace loterií a jiných podobných her na svém území.

II. Žaloba

Žalobkyně předně namítla, že prvostupňová rozhodnutí jsou částečně neurčitá, neboť v některých výrocích jsou chybně uvedena výrobní čísla dotčených zařízení: v rozhodnutí z 19. 8. 2014 jde o povoleníč. IV., VIII., XIV., XVIII. a XXXI., v rozhodnutí z 28. 8. 2014 o povoleníč. IV., V., X. a XVIII., u rozhodnutí z 26. 8. 2014 o povoleníč. II. Výrokové části však trpí řadou dalších právně technických vad, a to například v označení jednotlivých rozhodnutím dotčených povolení, v tom, zda tato byla či nebyla zrušena již dřívějšími rozhodnutími žalovaného, apod. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že nelze zahajovat a vést „revizní“ správní řízení postupem dle § 43 odst. 1 loterního zákona, neboť skutečnosti vzniklé teprve v budoucnu, po vydání povolení, nemohou mít žádný vliv na již pravomocné povolení. Dále žalobkyně namítla, že po zrušení obecně závazné vyhláškyč. 18/2011 Sb. hl. m. Prahy (dále jen „OZV 18/2011“), pro rozpor s níž byla řízení zahájena, odpadl předmět řízení a to mělo být bez dalšího zastaveno. S ohledem na zahájení řízení z úřední povinnosti jsou totiž určující skutečnosti uvedené v oznámení o zahájení řízení, které nelze v průběhu řízení měnit. Za nesprávné označila žalobkyně tvrzení žalovaného, že správní řízení bylo zahájeno nikoli z důvodu porušování veřejného pořádku v dotčených provozovnách, ale kvůli jejich provozování v rozporu s OZV 18/2011 a OZV 10/2013, jelikož zákonné zmocnění k vydávání těchto OZV spočívá právě v ochraně veřejného pořádku. S provozem povolených zařízení přitom nebyly spojeny žádné negativní jevy v oblasti veřejného pořádku, tedy objektivně neexistuje žádný důvod k omezení legálně provozované činnosti. V napadených rozhodnutích nebyla dostatečně zhodnocena skutečnost, že se na žalovaného ve vztahu k revizi podmínek provozu loterií v daných provozovnách obrátili i další účastníci řízení, kteří žádali, aby jim umožnil seznámení se správním spisy a podání vyjádření. Rozhodnutí ve věci samé pak bylo vydáno, aniž bylo řízení ohledně účastenství daných osob pravomocně skončeno. Správní řízení mělo být podle žalobkynina názoru také z vícera důvodů přerušeno. Žalovaný se však postavil ke všem procesním návrhům negativně a svůj postup odůvodnil jen vágně nebo vůbec, čímž je jeho postup nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Žalobkyně dále odkázala na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) z 1. 9. 2014, z nějž dovozuje, že řešení spočívající v úplném zákazu provozování loterií nebo jiných podobných her, i s ohledem na nálezy Ústavního soudu, nemá opodstatnění a vede fakticky jen k transferu provozoven do jiných lokalit. Cíl ochrany veřejného pořádku nemůže být naplněn. Při jakékoli regulaci povolených aktivit je nutno předem stanovit jasná regulační kritéria. K povaze regulace se však žalovaný vyjádřil nedostatečně, pominul argumenty srovnávající možnosti regulace a naprostou nevhodnost prohibičních opatření a nereflektoval svoji povinnost učinit si o obsahu vyhlášky vlastní komplexní úsudek. Postavení obce nemá ve vztahu k řízení absolutní charakter, nejde o skutečnost, která by měla vůči ostatním skutečnostem výsadní postavení. Vyhláška přitom měla diskriminační povahu, jelikož na území některých městských částí byl provoz herních zařízení tolerován (a to ještě jen na některých adresách) a na území jiných nebyl. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky SDEU ve věcech C-470/11, SIA Garkalns proti Rigas dome (zejména jeho bod 42), a C-203/08, Sporting Exchange, podle nichž musí být v rámci režimu povolování hazardních her dodržena zásada rovného zacházení a z ní vyplývající transparentnost, a toto povolování musí být založeno na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích, aby byla vyloučena svévole. Kromě toho musí každá regulace umožnit regulovaným subjektům v rámci přiměřeného přechodného období přizpůsobit se novým podmínkám. Žalobkyně nepovažovala za dostatečné ani vypořádání svých námitek týkajících se vad při notifikaci zákonač. 300/2011 Sb., když ministr pouze uvedl, že předpis byl podroben notifikačnímu procesu podle směrnice 98/34/ES a žalovanému nepřísluší rozhodovat o nevymahatelnosti a nevynutitelnosti právního předpisu dle směrnice. Ministr také nepochybně ví o zahájeném sankčním řízení v souvislosti s nedodržením zásad notifikačního procesu a o žalobkynině stížnosti Evropské komise směřující proti postupu při přijetí zákonač. 300/2011 Sb.

Nakonec žalobkyně namítla, že se ministr nevyjádřil k její argumentaci obsažené v podáních učiněných před vydáním rozhodnutí o rozkladu. Konkrétně šlo zejména o obsah stanoviska ÚOHS z 1. 9. 2014, jež podporuje žalobkynin názor ohledně diskriminačního charakteru vyhlášky, a sdělení Evropské komise z 8. 11. 2014, jež nevyvrací existenci vad v notifikační proceduře zákonač. 300/2001 Sb. S těmito skutečnostmi se nelze vypořádat konstatováním o jejich „irelevantnosti“, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ministr nebyl oprávněn danou argumentaci prominout striktním formalistním výkladem správního řádu ve smyslu, že jsou pro něj závazné jen ty skutečnosti, které žalobkyně uvedla ve lhůtě pro podání rozkladu. Dle žalobkynina názoru není uvedená lhůta absolutní a uvádí paralelu s podáním blanketního rozkladu a povinností správního orgánu vyzvat k jeho doplnění.

III. Žalovaného vyjádření k žalobě

Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Ve svém vyjádření uvedl, že ke zrušení povolení přistoupil z důvodu dodatečně nastalé okolnosti ve smyslu § 43 odst. 1 loterního zákona, pro kterou by nebylo možné loterii a jinou podobnou hru povolit, tedy z důvodu jejich rozporu s OZV 10/2013. Správní řízení bylo zahájeno pro rozpor povolení s OZV 18/2011, ale to na věci ničeho nemění, jelikož správní orgán je povinen při svém rozhodování vycházet z právního stavu a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí, v daném případě tedy posuzovat rozpor povolení s OZV 10/2013. Ohledně údajných chyb v označení jednotlivých technických zařízení nebo povolení ve výroku svých rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že žalobkyně nekonkretizovala, v čem tvrzené nesprávnosti spočívají, dodávaje, že informace prověřil v příslušném informačním systému a žádné chyby neobjevil. Neztotožnil se ani s argumentem, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů: z odůvodnění zřejmé, jak se ministr vypořádal se všemi žalobkyninými argumenty, které jsou relevantní k předmětu daného správního řízení, i které skutečnosti byly vzaty za podklad rozhodnutí, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil.

Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že aplikace vyhlášky na dříve vydaná povolení je v souladu s výkladem § 43 loterijního zákona zastávaným Ústavním soudem, podle nějž může být důvodem zrušení povolení rovněž skutečnost nastalá po jeho vydání (nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze 7. 9. 2011), a tímto způsobem lze rušit rovněž povolení vydaná před účinností zákonač. 300/2011 Sb. (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 z 2. 4. 2013). Aplikaci zákona nebrání ani údajně vady notifikačního procesu zákonač. 300/2011 Sb., neboť ustanovení, o které se rušení povolení opírá, bylo součástí již návrhu schváleného vládou 23. 9. 2010. Kromě toho loterijní zákon sice obecně je technickým předpisem, jenž musí projít notifikací, to však neplatí o všech jeho ustanoveních, přičemž právě regulační pravomoc obcí ve vztahu k loteriím tuto technickou povahu nemá. Především však podle rozsudku NSS sp. zn. 1 As 123/2012 měly obce tuto pravomoc již před přijetím zákonač. 300/2011 Sb., takže ani případné nedostatky v notifikaci by neměly na posouzení věci žádný vliv.

Stanovení zákazu provozování loterií a jiných podobných her může být podle stanoviska ÚOHS skutečně považováno za problematické, avšak je na obci, aby v takovém případě prokázala, proč je povolení na př. pouze určitého počtu provozoven postačující k dosažení legitimního cíle obce v zásadě ochrany veřejného pořádku. ÚOHS ve svém stanovisku, které nemá charakter rozhodnutí ve smyslu § 19a odst. 2 zákonač. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, pouze obecně vyzval obce, aby postupovaly v souladu s pravidly hospodářské soutěže a nikterak nekonstatoval rozpor OZV 10/2013 se soutěžním právem. Žalovaný dále podotkl, že při rozhodování vychází z platných a účinných OZV, přičemž dozor nad nimi vykonává Ministerstvo vnitra, které je oprávněno podat návrh Ústavnímu soudu na jejich zrušení. Zrušením daných povolení je naplňováno ústavní právo obcí na samosprávu, a pokud by žalovaný na základě OZV tato povolení nezrušil, do práva obcí na samosprávu by nepřípustným způsobem zasáhl. Zároveň žalovaný uvedl, že v řízení o zrušení povolení jsou poměřovány jednotlivé zájmy, principy, práva a povinnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. 29/10 ze 14. 6. 2011. Provozovatelé si musejí být vědomi existence § 43 loterního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoli, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, uděleného povolení zbaveni. Žalovaný totiž není oprávněn přezkoumávat zákonnost OZV nebo ji dokonce neaplikovat. K žalobkyninu tvrzení, že v ní vnitrostátní orgány vzbudily naději tím, že vydaly povolení k provozování technických herních zařízení s platností 10 let, žalovaný uvedl, že od počátku roku 2009 vydával povolení na dobu tří let a od 1. 3. 2014 dokonce jen na jeden rok.

K námitce nevypořádání se s argumentací obsaženou v doplňujících podáních žalovaný uvedl, že v souladu s § 82 odst. 2 ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu je za rozklad možné považovat pouze to odvolání, které bylo řádně podané v zákonné lhůtě stanovené pro podání rozkladu, která dle § 83 odst. 1 správního řádu činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Za doplnění rozkladu tak lze považovat pouze takové doplnění, které bylo učiněno ještě v patnáctidenní lhůtě pro podání rozkladu. Žalobkyniny písemnosti zaslané po uplynutí lhůty pro podání rozkladu proto nemohou mít vliv na rozsah přezkumné činnosti nadřízeného orgánu, který je vymezen v § 89 odst. 2 správního řádu.

IV. Žalobkynina další podání

V návrhu na přednostní projednání a rozhodnutí věci z 18. 6. 2015 žalobkyně mimo jiné zopakovala stěžejní žalobní body a vyčíslila ztrátu, která v důsledku napadených rozhodnutí vzniká jí samé i veřejným rozpočtům.

V replice z 2. 7. 2015, zaslané soudu ještě ve lhůtě pro podání žaloby, žalobkyně zopakovala argumenty uvedené v žalobě a doplnila, že žalovaný ji měl vyzvat k novému seznámení s podklady rozhodnutí poté, co chtěl vydat své rozhodnutí ve věci samé na základě nově přijaté vyhlášky, a jelikož tak neučinil, zkrátil procesní práva žalobkyně v příslušném správním řízení. Dále uvedla, že žalovanému nic nebránilo obrátit se s podnětem ve vztahu k dotčené obecně závazné vyhlášce na Ministerstvo vnitra, a zdůraznila, že žalovaný byl povinen hodnotit věc individuálně a za pomoci vážení protichůdných zájmů, nikoli paušalizujícím všeobecným způsobem. Ohledně svých podání doplňujících rozklad žalobkyně dodala, že nebyla samoúčelná a vždy obsahovala aktuální skutečnosti, které ke dni uplynutí lhůty pro podání rozkladu nebyly žalobkyni ještě známy, a nemohla je tedy bez svého zavinění uvést. Nakonec konstatovala, že žalovaný řádně nevyhodnotil a nijak nerozhodl ohledně její námitky podjatosti. Ke svému podání žalobkyně bez jakéhokoli komentáře připojila rozsudek SDEU ve věci C-98/14, Berlington Hungary, z 11. 6. 2015.

V doplnění žaloby z 31. 8. 2017 žalobkyně odkázala na rozsudek NSS č. j. 1 As 5/2017-76 z 13. 7. 2017, jenž se týkal totožné vyhlášky hlavního města Prahy a skutkově obdobné situace a z nějž podle žalobkynina názoru vyplývá, že hlavní město Praha nemůže do textu vyhlášky pouze mechanicky převzít náměty a názory jednotlivých městských částí, nýbrž rozdíly v jednotlivých částech obce musí ve vyhlášce jako celku vycházet z racionálních důvodů, nikoli z postoje k hazardu či přísností jednotlivých městských částí.

V. Osoba zúčastněná na řízení

Hlavní město Praha uplatnilo práva osoby zúčastněné na řízení a ve svém vyjádření navrhlo žalobu zamítnout. Uvedlo, že provozování hazardních her je spojeno s řadou negativních jevů, jako jsou závislost na hře nebo problémy hráčů v osobním i pracovním životě v důsledku nedostatku finančních prostředků, způsobeném prohrami na různých druzích hracích přístrojích, výskyt problémových osob v hernách a dalších provozovnách s hracími přístroji i v jejich okolí, který zvyšuje riziko páchání trestné činnosti (krádeží za účelem získání finančních prostředků na hru), soustředění osob užívajících omamné látky v okolí provozoven, rušení nočního klidu a veřejného pořádku, výskyt vandalství a kriminality. Z těchto důvodů je nezbytné provozování loterií a jiných podobných her regulovat, což vyplývá i ze závěrů volených zástupců obyvatelů hl. m. Prahy, kteří opakovaně deklarovali vůli omezit počet míst, kde se tyto loterie a jiné podobné hry provozují. Cílem regulace loterií na území hl. m. Prahy prostřednictvím OZV je ochrana občanů před vznikem závislosti na hazardních hrách, ochrana sociálně slabých, snadno ovlivnitelných nebo duševně nevyzrálých osob před důsledky plynoucími z účasti na těchto hrách, a omezení jejich negativních vlivů, které ve svých důsledcích mohou vést k narušování veřejného pořádku nebo ke zvýšení kriminality. Tento cíl je realizován stanovením pouze takových míst, kde mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány, aby negativní důsledky byly v co největší míře omezeny.

Osoba zúčastněná nabídla historický přehled rozvoje loterií a podobných her na svém území, včetně jejich regulace prostřednictvím OZV, a mimo jiné konstatovala, že z důvodů potřeby pokračujícího omezování negativních a patologických jevů souvisejících s hraním loterií a v zájmu sjednocení principů pro výběr míst, kde bude provozování loterií povolováno, byla vytvořena Komise Rady hl. m. Prahy pro oblast regulace loterií a jiných podobných her na území hl. m. Prahy. Tato komise vytvořila koncepci jednotné regulace loterií na celém území hl. m. Prahy, k jejímuž naplnění měla sloužit jednotná, konkrétní, rovná, objektivní a nediskriminační pravidla pro výběr míst, na kterých je možné loterie provozovat, schválená usnesením Rady hl. m. Prahyč. 745 ze 7. 5. 2013 (dále jen „Pravidla“).

Na základě Pravidel byla přijata OZV 10/2013, jejíž přílohou je seznam míst, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, navržených jednotlivými městskými částmi, jež u jednotlivých míst vyhodnocovaly splnění kritérií dle Pravidel. Z ústavně zaručeného práva obcí na samosprávu vyplývá, že obce nemohou být zbaveny možnosti rozhodovat ve formě OZV o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Jestliže je navíc obec oprávněna výslovně podle § 50 odst. 4 loterijního zákona úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém svém území, což jistě znamená poměrně značný zásah do práva na podnikání v konkrétním druhu podnikatelské činností celé řady subjektů, je bezpochyby oprávněna též na základě objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií ve smyslu § 50 odst. 4 loterijního zákona prostřednictvím OZV určit, na kterých místech mohou být provozovány loterie a jiné podobné hry.

Účelem vyhlášky bylo omezení provozování hazardních her na místa, u nichž jsou rizika negativních důsledků snížená či lépe kontrolovatelná (pouze herny a kasina, nebo pouze kasina). Výběr míst je díky stanoveným, předem známým kritériím jednoznačně objektivně ospravedlnitelný, není výrazem libovůle, a nepředstavuje tak porušení principu rovnosti. Omezení míst, kde je možné provozovat loterie, pouze na kasina a herny, případně u vybraných městských částí pouze na kasina, je dáno z důvodů, že kasina a herny podléhají přísnější regulaci než provozovny s tzv. zvláštním provozním režimem (tedy pohostinská a restaurační zařízení), jsou na ně kladeny vyšší standardy, čímž se jejich společenská škodlivost snižuje. Pohostinská a restaurační zařízení slouží k jinému účelu než k hraní loterií. Jejich návštěvník tato zařízení primárně vyhledává kvůli občerstvení, případně komunikaci s přáteli, známými, obchodními partnery. Přestože hrací přístroje mají být v těchto zařízeních umístěny v oddělené části, stávalo se, že ke hře byli zlákáni i ti návštěvníci, kteří o hru původně neměli žádný zájem. Tím rostl počet hráčů, zejména mezi snadno ovlivnitelnými osobami, a docházelo ke zvyšování negativních důsledků a patologických jevů spojených s hraním loterií a jiných podobných her. Omezení loterií a jiných podobných her pouze na herny a kasina odpovídá i aktuální regulaci provedené zákonemč. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, který zrušil možnost provozování hazardních her v provozovnách se zvláštním provozním režimem.

K regulaci na území Městské části Prahy 2 osoba zúčastněná uvedla, že tato městská část přijala rozhodnutí o nulové toleranci provozování hazardních her na svém území již v rámci příprav OZV 13/2010, účinné od 1. 10. 2010, a tento přístup zůstal zachován i v případě pozdějších vyhlášky. Na celém území Městské části Prahy 2 není možno provozovat loterie a jiné podobné hry podle § 2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a § 50 odst. 3 loterijního zákona, a podmínky jsou tak stanoveny pro všechny subjekty stejně. Osoba zúčastněná odkázala na rozsudek NSS sp. zn. 2 As 230/2017 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2962/20, které aprobovaly obdobnou formu regulace v Brně, resp. v Praze 4. Obdobné situace nastala v případě regulace na území Městské části Prahy 12.

K regulaci na území Městské části Prahy 3 osoba zúčastněná uvedla, že tato městská část v rámci připomínkového řízení k návrhu OZV 10/2013 v souladu s Pravidly navrhla, aby mohly být stanovené hazardní hry na jejím území provozovány pouze v kasinech a nikoli v hernách nebo provozovnách se zvláštním provozním režimem. Jelikož na adresách dotčených napadeným rozhodnutím nebyly v té době provozovány hazardní hry podle § 2 písm. i) loterijního zákona (sázkové hry v kasinu), nemohly být tyto adresy ani zařazeny do přílohy vyhlášky. Osoba zúčastněná zdůraznila, že kasina mají přísný režim daný zákonem o loteriích, kdy se hráči musí registrovat, jsou identifikováni a existuje přehled o tom, kdo se v provozovně v danou dobu nachází. Vyloučení možnosti provozování loterií a jiných podobných her v zařízeních typu herna je v souladu s cílem OZV 10/2013, protože právě s hernami je spojeno nejvyšší riziko patologických jevů a nejhorší dopady do života hl. m. Prahy a jeho obyvatel. Podmínky provozování loterií a jiných podobných her v hernách a v kasinech jsou v souladu se zákonem o loteriích a vyhláškouč. 285/1998 Sb., o podmínkách monitorování a uchovávání záznamů v kasinu, značně odlišné. Regulaci spočívající v omezení provozování loterií a jiných podobných her pouze v kasinech připouští i judikatura Ústavního soudu, jenž na př. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze 7. 9. 2011 dovodil, že § 50 odst. 4 loterijního zákona nevylučuje, aby provozování obec omezila pouze na jedno místo v obci, byť by to bylo právě a jenom kasino. Regulace provedená prostřednictvím OZV 10/2013 na území Městské části Prahy 3 je proto zcela určitá, zakládá se na racionálních důvodech a opírá se o kritéria neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám.

VI. Přerušení řízení a průběh po rozhodnutí o jeho pokračování

Řízení o žalobě bylo usnesením z 11. 4. 2019 přerušeno do doby skončení řízení vedeného u NSS pod sp. zn. 5 As 177/2016, v němž rozšířený senát položil SDEU tyto předběžné otázky: „1) Použije se článek 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie na vnitrostátní právní předpis (obecně závaznou vyhlášku obce), který v části jedné obce zakazuje určitou službu, jen proto, že část zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu Evropské unie?

Pokud ano, postačuje pro aplikovatelnost článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie pouhé tvrzení možnosti výskytu zákazníků z jiného členského státu, anebo je poskytovatel služby povinen dokázat reálné poskytování služeb zákazníkům pocházejících z jiných členských států?

2) Je pro odpověď na první položenou otázku jakkoliv relevantní, že:

a) Potenciální omezení svobody poskytování služeb je výrazně limitováno, a to jak geograficky, tak i věcně (potenciální aplikovatelnost výjimky de minimis);

b) Není patrné, že by vnitrostátní právní předpis upravoval odlišným způsobem, právně nebo fakticky, postavení subjektů poskytujících služby především občanům jiných členských států Evropské unie, na straně jedné, a subjektů zaměřujících se na domácí klientelu, na straně druhé?“

SDEU rozhodl o předběžných otázkách rozsudkem z 3. 12. 2020, C-311/19, Bonver Win. V návaznosti na něj rozšířený senát NSS v usneseníč. j. 5 As 177/2016-139 z 10. 2. 2021 konstatoval, že „[ú]činky práv EU, konkrétně článku 56 a násl. SFEU, mohou tedy dle okolností v dané věci vést k omezení prostoru pro samosprávu, v němž obecně závaznou vyhláškou obce v samostatné působnosti na svém území reguluje přípustnost, rozsah a jiné modality provozování sázkových her a jiných podobných her podle zákona o loteriích. Obec takovou regulaci může v obecné rovině přijmout a má velmi široký prostor pro uvážení ohledně její konkrétní podoby. Prostor pro samosprávu však je omezen v tom, že případné takto vyhláškou vytvořené překážky volnému pohybu služby, která spočívá v umožnění hrát tyto hry, musí být v souladu s podmínkami práva EU. [38] Je proto zjevné, že za předpokladu, že by se prokázal skutkový základ unijního prvku tvrzeného stěžovatelem (viz o tom bod 32 rozsudku Soudního dvora v nyní projednávané věci), je dopad práva EU na věc třeba zvažovat, a to v intencích judikatury Soudního dvora zmiňované pátým senátem, zvláště pak rozsudku Berlington Hungary, zejména (co do důsledků evropského práva pro aplikovatelnost OZV) jeho bodů 58, 62-65, 69-72, 80-81, 87-88, se shrnutím v bodě 92. Jak pak vyslovil Soudní dvůr v odpovědi na předběžnou otázku v nyní projednávané věci, v takovýchto případech nelze uplatnit pro možnost omezení volného pohybu služeb pravidlo de minimis.“

Vzhledem k tomu městský soud usnesením ze 4. 3. 2021 rozhodl o pokračování v řízení.

Žalovaný v následném vyjádření uvedl, že jeho dřívější stanovisko ohledně nemožnosti aplikovat na oblast hazardu unijní právo je třeba ve světle rozsudku Bonver Win přehodnotit, nicméně nemá to žádný vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Aplikace unijního práva totiž předně nemůže být automatická pouze z důvodu potenciálního využívání služeb zahraničními klienty, nicméně tato skutečnost musí být v řízení prokázána, což žalobkyně neučinila. Ani v opačném případě by však unijní prvek nepředstavoval důvod odchýlit se od stávající praxe. Při aplikaci čl. 56 a násl. SFEU je samozřejmě nutno brát v potaz i další ustanovení a skutečnosti, které omezení volného pohybu služeb umožňují. V dané věci je zákazem provozování hazardních her sledována ochrana veřejného pořádku a zdraví obyvatel, a to zejména proti hráčské závislosti. Již těmito okolnostmi jsou splněny podmínky pro zákonné omezení pohybu služeb uvnitř Unie stanovené čl. 52 v návaznosti na čl. 62 SFEU. SDEU v rozsudku Berlington Hungary postuloval, že při posuzování zákonnosti omezení volného pohybu služeb je nutno zkoumat především cíle, systematičnost, přiměřenost a nediskriminační povahu právní úpravy, ochranu legitimního očekávání, ochranu soutěžního práva. Tyto podmínky jsou přitom již tradičně ověřovány v soudních řízeních při přezkumu předmětných OZV. Zjednodušeně lze říci, že pokud soud dospěje k závěru o zákonnosti OZV, jejímž posouzením se zabývá při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení pro rozpor s OZV, nutně tím ověří také zákonnost omezení volného pohybu služeb. Žalovaný dodal, že možnost zákonného omezení volného pohybu služeb, po ověření slučitelnosti vnitrostátních předpisů s příslušnými ustanoveními unijního práva, SDEU připustil v bodě 34 rozsudku Bonver Win.

Žalobkyně se po rozhodnutí o pokračování v řízení již žádným způsobem nevyjádřila.

VII. 8. Vady správního řízení

Žalobkyně vznesla řadu námitek proti průběhu správního řízení, jež jsou do značné míry shodné s námitkami uplatněnými ve skutkově i právně obdobné věci, rozhodnuté rozsudkem zdejšího souduč. j. 8Af 13/2015-97 z 26. 6. 2018. Jelikož se desátý senát ztotožňuje s tím, jak tyto námitky vypořádal osmý senát, bude z jeho rozhodnutí dále vycházet.

Žalobkyně se předně domnívá, že všechna tři správní řízení měla být bez dalšího zastavena, neboť zrušením OZV 18/2011 odpadl důvod pro jejich vedení.

Podle § 66 odst. 2 správního řádu řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká.

Z oznámení o zahájení řízení dle § 43 odst. 1 loterního zákona z 5. 6. 2013, 3. 7. 2013 a 4. 6. 2014 soud zjistil, že důvodem pro jejich zahájení bylo zjištění žalovaného, že dotčená herní zařízení jsou provozována v rozporu s OZV 18/2011, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 z 2. 4. 2013.

Důvody, pro které správní orgán zastaví správního řízení vedené z moci úřední, jsou uvedeny v § 66 odst. 2 správního řádu, přičemž dle názoru soudu nelze pod žádný z nich podřadit zrušení OZV, resp. její nahrazení novou OZV. Obecně jsou těmito důvody překážky, které trvale brání správnímu orgánu v dalším pokračování v řízení nebo ve vydání meritorního rozhodnutí. Zrušení OZV 18/2011 však tímto důvodem bez dalšího být nemůže, neboť pro rozhodování správního orgánu je zásadně rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (srov. rozsudek NSS č. j. 1 As 24/2011-79 ze 7. 4. 2011). Zjistí-li tedy správní orgán, že loterijní vyhláška, s níž byla předmětná povolení v rozporu, je v době rozhodování již zrušena, avšak v mezidobí nabyla účinnosti nová loterijní vyhláška, které předmětná povolení taktéž odporují, zruší tato povolení právě z důvodu jejich rozporu s touto novou loterijní vyhláškou. Mezi účastníky řízení přitom není sporu, že všechna předmětná povolení odporovala oběma loterijním vyhláškám. Žalovaný tedy postupoval správně, když správní řízení nezastavil.

S právě uvedeným souvisí otázka, zda měla být žalobkyně s ohledem na vydání OZV 10/2013 opětovně vyzvána k seznámení se s podklady rozhodnutí. Jak soud již uvedl, správní řízení byla zahájena s odkazem na rozpor povolení s OZV 18/2011 a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/13, zatímco nakonec byla povolení zrušena pro svůj rozpor s OZV 10/2013. Dle spisového materiálu nebyla žalobkyni tato změna před rozhodnutím ve věci samé správním orgánem oznámena. Žalovaný jako správní orgán prvního stupně tedy pochybil, když nezaslal žalobkyni novou výzvu podle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, nicméně soud je toho názoru, že toto pochybení není v nyní projednávané věci tak podstatné, aby mohlo mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

Při posouzení této námitky totiž soud vyšel z toho, že důvodem pro zahájení správního řízení o zrušení povolení byl rozpor těchto povolení s OZV. Skutečnost, že řízení bylo zahájeno za účinnosti OZV 18/2011 a dokončeno za účinnosti OZV 10/2013, však na důvodu pro zahájení řízení nic nezměnila, neboť mezi účastníky řízení není sporu o to, že důvod ke zrušení dotčených povolení byl dán v obou vyhláškách. Situace zůstala stejná a žalobkynino procesní postavení se změnou OZV nikterak nezměnilo. Lze sice uvažovat o tom, že žalovaný mohl změnu OZV reflektovat již v průběhu prvostupňového řízení a žalobkyni na ni upozornit, nicméně stalo-li se tak až v obsahu prvostupňového rozhodnutí, má soud za to, že na tuto změnu mohla žalobkyně reagovat v rozkladu, a tedy nebyla zbavena práva vyjádřit se ve věci, resp. vyjádřit se k OZV 10/2013. Popsané pochybení žalovaného proto nemohlo mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

Žalobkyně se mýlí také v tom, že v napadených rozhodnutích nebyla dostatečně zhodnocena skutečnost, že se na žalovaného ve vztahu k revizi podmínek provozu loterií v daných provozovnách obrátili i další účastníci řízení, kteří žádali, aby jim umožnil seznámení s příslušnými správním spisy a podání vyjádření, přičemž rozhodnutí ve věci samé žalovaný vydal bez ohledu na to, že správní řízení ohledně účastenství těchto osob nebylo pravomocně skončeno. Ministr se s touto námitkou vypořádal na straně 10 (rozhodnutíč. j. MF-64914/2014/34/2901-RK), resp. na stranách 9 a 10 (rozhodnutíč. j. MF-64916/2014/34/2901-RK), resp. na straně 11 (rozhodnutíč. j. MF-65207/2014/34/2901-RK), a soud souhlasí s jeho názorem, „že nepřipuštění třetích osob jako dalších účastníků do správního řízení nedochází k porušení zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu a to vzhledem k tomu […], že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí, což je dostatečně odůvodněno v napadeném rozhodnutí.“ Soud dodává, že je na správním orgánu, aby zjistil stav věci, a že žalovaný postupoval v souladu s § 28 odst. 1 správního řádu, podle nějž vydání usnesení o tom, zda osoba je či není účastníkem řízení, nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci. Konečně správní orgán nemohl zasáhnout do žalobkyniných subjektivních veřejných práv tím, že nepřiznal někomu jinému účastenství ve správním řízení; pokud se taková osoba cítí poškozena postupem správního orgánu, je nutné, aby se právě ona domáhala ochrany svých práv u soudu.

Žalobkyně dále vyjádřila přesvědčení, že správní řízení mělo být z vícera důvodů přerušeno, avšak žalovaný se ke všem návrhům postavil negativně a svůj postup náležitě neodůvodnil. Žalobkyně však výslovně neuvedla, o jaké důvody pro přerušení řízení se mělo jednat; na základě dalšího textu žaloby se lze domnívat, že požadovala přerušení řízení do doby rozhodnutí o předběžné otázce týkající se aplikovatelnosti zákonač. 300/2011 Sb. a do následujícího jednání zastupitelstva hlavního města Prahy (na podzim 2013), od nějž si slibovala přijetí odlišné regulace. Soud k tomu předně s odkazem na předchozí části odůvodnění připomíná, že případná neaplikovatelnost zákonač. 300/2011 Sb. nemá na posouzení věci žádný vliv. Pokud jde o zbylé důvody, žalovaný měl za to, že platná a účinná loterijní vyhláška je v souladu se zákonem, a ani procesní stanovisko hlavního města Prahy nenasvědčovalo tomu, že by měla být tato regulace v dohledné době změněna. Žalovaný tedy neměl žádný důvod řízení přerušovat, což také uvedl ve svém rozhodnutí, zároveň správně poukazuje na to, že důvody pro přerušení řízení ve smyslu § 64 správního řádu poskytují správnímu orgánu prostor pro uvážení, zda tohoto postupu využije.

Žalobkyně spatřuje ministrovo pochybení také v tom, že se nijak nevyjádřil k argumentaci obsažené v doplnění rozkladu, jež poukazovala na obsah stanoviska ÚOHS z 1. 9. 2014, včetně jeho doplnění v reakci na žalobkynino podání, a sdělení Evropské komise z 8. 11. 2014 týkající se notifikace zákonač. 300/2011 Sb.

Ve správním řízení obecně platí, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve (§ 82 odst. 4 správního řádu). Podle § 89 odst. 2 téhož zákona odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, avšak správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Ustanovení o odvolání se pak podle § 152 odst. 5 správního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2017 použijí přiměřeně také pro řízení o rozkladu.

Řádnost notifikační procedury zákonač. 300/2001 Sb. i soulad loterijní vyhlášky se soutěžním právem byl řešen již v prvostupňovém rozhodnutí a žalobkyně své výhrady uplatnila také v rozkladu. Jeho doplnění tak v tomto ohledu dílem představovalo rozpracování dřívější argumentace (rozpor se soutěžním právem), dílem odkazovalo na nové skutečnosti, které žalobkyně skutečně nemohla uplatnit dřív (sdělení Evropské komise z 8. 11. 2014). Jelikož správní řád nezakazuje odvolateli doplňovat odvolání i v průběhu odvolacího řízení, měl se ministr v napadeném rozhodnutí k této argumentaci vyjádřit. Nicméně toto doplnění rozkladu by nemohlo v řízení vést k jinému výsledku (ÚOHS ani v doplnění stanoviska neshledal tuto konkrétní loterijní vyhlášku v rozporu se zákonem a proces notifikace je pro projednávanou věc bez významu), proto toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

Pro úplnost soud podotýká, že absence odpovědi na ten či onen argument účastníka řízení v odůvodnění žalovaného rozhodnutí nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost či dokonce nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Takový přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení, což lze učinit také přesvědčivou prezentací odlišného právního názoru, a aby byl z jeho rozhodnutí patrný nosný rozhodovací důvod. (Srov. na př. rozsudky NSS č. j. 9 Afs 70/2008-13 z 28. 5. 2009 neboč. j. 2 Afs 143/2015-71 z 3. 11. 2015). Vzhledem ke všemu shora uvedenému napadené rozhodnutí v tomto ohledu obstojí.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný řádně nevyhodnotil a nerozhodl o její námitce podjatosti. Takovou námitku žalobkyně vznesla v rozkladu z 19. 9. 2014 (resp. z 22. 9. 2014) vůči všem členům odboru 34 žalovaného i vůči ministrovu náměstkovi Ondřeji Závodskému, a to s poukazem na článek zveřejněný 4. 4. 2014 na internetových stránkách www.denik.cz, z nějž žalobkyně citovala: „Podle Babišova náměstka Ondřeje Závodského (KDU-ČSL), který je za oblast hazardu a loterií zodpovědný, dnes úřad rozhoduje v 1500 správních řízeních o zrušení deseti tisíc automatů. ‚V současné době se ministerstvo potýká s výrazným problémem. Tím je proces odnětí licencí k provozu VLT, kdy obec na svém území jejich provoz zakázala,‘ řekl Závodský a dodal, že tyto automaty by měly zmizet do léta.“ Zároveň žalobkyně připomněla, že na tento nepřípustný, veřejně deklarovaný „politický zájem“ upozornila již v předchozím průběhu řízení.

Na existenci tohoto „politického zájmu“ žalobkyně skutečně upozornila již ve svém vyjádření z 22. 8. 2014 před vydáním prvostupňového rozhodnutí, aniž by však uplatnila námitku podjatosti. Je tedy zřejmé, že námitka podjatosti v řízení o rozkladu nebyla vznesena, jakmile se žalobkyně o podjatosti dozvěděla, jak vyžaduje § 14 odst. 2 správního řádu (citovaný článek byl ostatně zveřejněn již 4. 4. 2014). Podle ustálené judikatury správních soudů není třeba o pozdě uplatněné námitce podjatosti vydávat samostatné rozhodnutí, avšak s důvody v ní tvrzenými se musí správní orgán vypořádat v konečném rozhodnutí, neboť podjatost nastává přímo ze zákona při splnění podmínek stanovených v § 14 odst. 1 správního řádu (rozsudek NSS č. j. 1 As 89/2010-152 z 30. 1. 2013). Zároveň platí, že námitku podjatosti je třeba posuzovat nikoli čistě formálně, ale taktéž materiálně. Na příklad v rozsudkuč. j. 7 As 72/2010-385 z 11. 11. 2010 dospěl NSS k závěru, že nevypořádání námitky podjatosti nemohlo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí v případě, že byla vznesena nekonkrétní všeobecná námitka podjatosti všech zaměstnanců žalovaného správního orgánu, odůvodněná pouze odkazem na jejich postup v jiných věcech, které nesouvisejí s předmětem řízení před odvolacím orgánem. (Shodně srov. rozsudek NSS č. j. 4 As 260/2019-38 z 23. 3. 2021).

Obecně řečeno jistě není vhodné, aby se jakýkoli vysoce postavený představitel správního orgánu (v daném případě ministrův náměstek) veřejně vyjadřoval k průběhu neskončených správních řízení. V této konkrétní věci nicméně přímá citace obsahuje pouze sdělení, že u žalovaného aktuálně probíhá proces odnětí licencí k provozu VLT, což je s ohledem na nynější řízení toliko objektivní konstatování skutečnosti, neboť licence byly prvostupňovým rozhodnutím skutečně odňaty. Pasáž obsahující sdělení, že „automaty by měly zmizet do léta“ už není součástí citaci a je pouhou parafrází, která odkazuje zejména k tomu, kdy budou daná řízení skončena a kdy budou odstraněna ta zařízení, u nichž budou splněny podmínky pro zrušení povolení jejich provozování. Jmenovaný náměstek se nevyjadřuje k průběhu konkrétních řízení nebo ke konkrétním provozovatelům loterií a z jeho vyjádření nevyplývá, že každé jednotlivé řízení skončí zrušením povolení bez ohledu na okolnosti věci. Kromě toho soud zdůrazňuje, že žalobkyně namítla systémovou podjatost všech členů ministerského odboru zabývajícího se touto agendou, a to na základě vyjádření ministrova náměstka, jenž vůči zaměstnancům daného odboru nevykonává zaměstnavatelovy povinnosti a nemůže tedy bezprostředně ovlivňovat jejich práci, jako by tomu bylo v případě ředitele daného odboru. Ačkoli tedy ministr pochybil, když se námitkou podjatosti v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval, tato námitka byla natolik nekonkrétní, všeobecná a s věcí samou nesouvisející, že nemůže mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.

VIII. Závěr a náklady řízení

Jelikož soud neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů, neboť jí soud neuložil splnění žádné povinnosti a neshledal ani existenci žádných důvodů zvláštního zřetele hodných, jež by ospravedlnily jiný postup (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 21. června 2021

JUDr. Ing. Viera Horčicová ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu