MSPH 15 CO 29/2022-189

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jiřiny Jislové a soudkyň JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Aleny Jedličkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovaným: 1. jméno příjmení, datum narození, IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ 2. jméno příjmení, datum narození, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ zastoupen JUDr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_009⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_010⟫ o náhradu nemajetkové újmy, ⟪LB:lb_011⟫ k odvoláním žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 17 C 306/2019-115,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku o věci samé (III.) ve výroku k 2. žalovanému a ve výroku o nákladech řízení (IV.) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora uvedeným rozsudkem, a to ve vztahu proti žalovaným, 1. jméno příjmení, narozen datum sídlem adresa. jméno příjmení, rozhodl rozsudkem pro zmeškání ve vztahu k prvému žalovanému a běžným rozsudkem ve vztahu k druhému žalovanému tak, že žalovaný za 1. povinen zaplatit žalobci částka s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně jdoucím ode dne datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a současně mu uložil povinnost zaplatit mu náklady řízení ve výši částka v téže lhůtě. Žalobu proti druhému žalovanému zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit tomuto žalovanému náklady řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě ze dne datum, jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku částka s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žaloba byla odůvodněna tak, že žalovaní dopoledne dne datum a v dalších následujících cca 10 dnech zničili až do jeho úplného odstranění jeho obydlí v rodinném domě v obec část obce, při ulici U Školy na pozemku p. číslo v KÚ část obce, ačkoliv předem věděli, že s tím žalobce nesouhlasí. Žalovaní nerespektovali jeho právo na soukromí a rodinný život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno. Žalovaní žalobce vystavili ponižujícímu posměchu sousedů, dalších spoluobčanů, příbuzných, známých a rovněž i náhodné veřejnosti. Druhý žalovaný vnikl se spolupracujícími osobami do jeho uzamčeného rodinného domu, který byl žalobcovým výlučným obydlím, a to tak, že se do něj vloupali skrze střechu. Na základě správního rozhodnutí ze dne datum měl být žalobcův dům odstraněn, nicméně lhůta pro výkon správního rozhodnutí uplynula prekluzí dne datum, takže nucený výkon k odstranění stavby již byl nepřípustný. Právo na odstranění stavby tedy zaniklo, neboť prekludované právo neexistuje ani jako naturální obligace. Žalovaní nemohou argumentovat tím, že plnili rozhodnutí úřadu o odstranění stavby, neboť takové rozhodnutí bylo v danou chvíli prekludováno, o čem žalovaní věděli. Žalovaní úmyslně zasáhli do jeho osobnostních práv, aby tím získali zejména majetkový prospěch ve výši částka od jméno příjmení, nyní příjmení, tehdejší manželky žalobce, která si od něj demolici domu objednala.

3. Prvý žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a druhý žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobcem neuznává, a to ani zčásti. Žalobce se již dříve domáhal v dané věci náhrady škody, a to žalobou ze dne datum uplatněnou u Okresního soudu v Nymburce Okresní soud v Nymburce žalobu zamítl, kdy toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Praze, který na to v odůvodnění uvedl, že právo na náhradu škody žalobce bylo promlčeno. Žalovaní se již tehdy bránili, že uzavřeli smlouvu o dílo s manželkou žalobce, dle které měli za úplatu odstranit stavbu, a to v souladu s rozhodnutím Stavebního úřadu – Úřadu městské části obec a číslo, č. j. OV číslo PL/Mü ze dne 19. 3. 2004, které nabylo právní moci dne datum a nebylo zrušeno žádnými dalšími orgány ani soudy v rámci přezkumných řízení. Dále poukázali na to, že odstranění stavby bylo oprávněné, a dokonce nařízené pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Kromě toho že druhý žalovaný nárok shledává nedůvodným, vznesl i námitku promlčení uplatněného nároku.

4. Soud prvého stupně ve vztahu k prvému žalovanému rozhodl podle § 153 b o. s. ř., tj. rozsudkem pro zmeškání.

5. Ve vztahu k druhému žalovanému pak, na podkladě provedeného dokazování, dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, a to s ohledem na to, že otázkou promlčení posuzoval podle ustanovení o promlčení práva na náhradu škody. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce spočíval ve zbourání rodinného domu, ke kterému došlo ke dni datum, k danému datu mu zároveň i vznikla nemajetková újma s tímto související. Ačkoliv žalobce později při jednání soudu naznačoval, že ke způsobení nemajetkové újmy došlo později, žádné konkrétní datum ani k opakovaným dotazům soudu nespecifikoval. Pokud jde o skutečnost, kdy se dozvěděl, že mu újma vznikla a v jakém okamžiku spatřoval její vznik, a to pouze odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze, které v odůvodnění konstatovalo prekluzi správního rozhodnutí, a s poukazem na toto odvozoval, že se předmětné skutečnosti dozvěděl až v roce rok. Druhý žalovaný v řízení namítl promlčení a soud tuto námitku považuje za opodstatněnou. V den, když žalovaní započali se zbouráním domu, žalobce věděl, kdo jsou odpovědné osoby, které mu působí zásah do osobnostních práv, tedy žalovaný 1. jako osoba kontrahujících s jeho bývalou manželkou a žalovaný 2. jako jeho odpovědný vedoucí. Žalobce věděl, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv již ke dni zbourání předmětného domu (datum), tento den tedy rovněž došlo k zásahu do jeho soukromí, nedotknutelnosti jeho obydlí a do jeho cti a důstojnosti, když byl vystaven dle svého tvrzení, posměchu sousedů. Pakliže žalobce v řízení uvedl, že ještě tedy neznal dosah zásahů do svých osobnostních práv, tak v řízení neuvedl žádné skutečnosti stran toho, jak konkrétně ho následně jednání žalovaných na jeho osobnostních právech zasáhlo. Z žádných provedených důkazů ani žalobních tvrzení nevyplynulo, že by ke vzniku újmy došlo později, případně, že by až později o rozsahu této újmy získal povědomí. Pakliže tvrdil, že se mohl dovolávat svého práva u soudu až poté, kdy Městský soud v Praze vyslovil prekluzi práva na nucený výkon rozhodnutí, této argumentaci nelze přisvědčit. I v případě, že by posouzení otázky prekluze bylo v řízení rozhodující, na skutečnost, zda nastala, nemělo rozhodnutí Městského soudu v Praze žádný vliv (Městský soud v Praze se navíc k otázce prekluze vyjádřil pouze v odůvodnění a jakkoliv toto může působit silou přesvědčivosti, není v tomto směru jeho závěr pro jiné soudy závazný). Žalobce tedy nepochybně mohl své právo na ochranu osobnosti uplatnit již ode dne, kdy žalovaní začali s demolicí domu, subjektivní promlčecí lhůta tedy marně po dvou letech uplynula, přičemž žalobce žalobu podal až dne datum. Protože žalobce neuplatnil právo v promlčecí době a druhý žalovaný v řízení námitku promlčení uplatnil, soud prvého stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti tomuto rozsudku, a to pouze ve vztahu k druhému žalovanému, podal žalobce odvolání, jíž se domáhal toho, aby soud odvolací napadený rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni uhradit žalobci náhradu nemajetkové újmy podle žaloby a náklady řízení. V obsáhlém odvolání zdůraznil, že odůvodnění napadeného rozsudku k otázce lhůty k výkonu práva poprvé podané odst. 21 je ve světle ustálené soudní judikatury plytké a nedostatečné. Neobsahuje žádná skutková zjištění či aspoň teoretické právní názory, jakými existujícími a známými důkazními prostředky měl žalobce v období od datum do datum prokazovat u soudu odpovědnost žalovaných za vzniklou nemajetkovou újmu a tím splnit podmínky znalosti konkrétní odpovědné osoby, aby nedošlo k zopakování tristní situace u Okresního soudu v Nymburce. Zdůraznil, a to s odkazem na odbornou právnickou literaturu, že znalost odpovědné osoby u poškozeného nastává až okamžikem, kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, kterému pomohou udělat si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. V této souvislost ještě poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR např. sp. zn. 25 Cdo 3734/2008 či 25 Cdo 61/2003. Soud prvého stupně si neuvědomil, že k podání žaloby nestačí vědět jméno a adresu škůdce, který byl na místě škodní události přítomen, a umět popsat škodní skutek. K podání úspěšné žaloby o náhradu majetkové i nemajetkové újmy je vedle identifikace osoby škůdce, potřebné skutkově znát i odpovědnostní titul, tedy konkrétní porušení právní povinnosti škůdcem, jak explicitně konstatuje § 420 obč. zák. do datum, které soud přehlédl. Závěrem akcentoval, že ze strany žalovaného jde o zjevné zneužívání práva nepožívající právní ochrany. Námitku promlčení je pak třeba posuzovat i prizmatem dobrých mravů, jak zdůrazňuje nález Ústavního soudu ze dne datum pod sp. zn. IV ÚS 2842/10.

7. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212 a o. s. ř.) a to ve vztahu k druhému žalovanému a poté dospěl k závěru, když nemusel nařizovat jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

8. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí ve vztahu k druhému žalovanému opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., a nepochybil ani v právním posouzení věci, jestliže ve vztahu k druhému žalovanému rozhodl záporně. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost svého odůvodnění proto odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, z něhož zcela nepochybně vyplývá, že v den, kdy žalovaní započali se zbouráním domu, žalobce věděl, kdo jsou odpovědné osoby, které mu působí zásah do osobnostních práv, tedy prvý žalovaný jako osoba kontrahující s jeho bývalou manželkou a druhý žalovaný jako jeho odpovědný vedoucí. Žalobce věděl, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv již ke dni zbourání předmětného domu tj. dnem datum a tento den tedy rovněž došlo k zásahu do jeho soukromí, nedotknutelnosti jeho obydlí a do jeho cti a důstojnosti, když byl vystaven dle svého tvrzení posměchu sousedů. Z žádných provedených důkazů ani žalobních tvrzení nevyplynulo, že by ke vzniku újmy došlo později, případně, že by až později o rozsahu této újmy žalobce získal povědomí. Soud prvého stupně tak rozhodoval i v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů a správně zdůraznil, že žalobce mohl své právo na ochranu osobnosti uplatnit již ode dne, kdy žalovaní začali s demolicí domu, subjektivní promlčecí lhůta tak uplynula po dvou letech a jestliže žalobce žalobu podal až dne datum tj. nikoliv v promlčecí době a druhý žalovaný u řízení námitku promlčecí uplatnil, soud prvého stupně zcela správně žalobu ve vztahu k jeho osobě zamítl. Jeho rozhodnutí je zcela věcně správné, a proto bylo podle § 219 o. s. ř., potvrzeno.

9. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému druhému žalovanému žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly, a proto odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvého stupně, avšak jen za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.