MSPH 17 CO 265/2022-592

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Daniely Večerkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem ulice a číslo, PSČ obec ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o náhradu škody ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, č.j. 14 C 396/2007-553

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Původní žalobce – zemřelý manžel žalobkyně jméno příjmení, se žalobou došlou soudu dne datum, ve znění změn a doplnění, domáhal na žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím, jako rozdílu mezi průměrným starobním důchodem a důchodem, který mu byl vyplacen v době od datum do datum a částky částka s příslušenstvím, jako rozdílu mezi žalobcem odhadnutou (současnou) tržní hodnotou nemovitostí (rodinný dům a pozemky v obec) ve výši částka a částkou částka, kterou za prodej předmětných nemovitostí obdržel v roce rok.

2. Tvrdil, že dne datum byl s celou rodinou proti své vůli vystěhován do Rakouska v rámci tzv. akce asanace, že subjektem odpovědným za jeho vystěhování byla ČSSR, že na základě protiprávního rozhodnutí orgánu státu o vystěhování byl nucen odprodat veškerý svůj movitý i nemovitý majetek, čímž mu vznikla značná škoda, že v souvislosti s vystěhováním mu bylo znemožněno vykonávat zaměstnání a v důsledku toho jeho starobní důchod nedosahuje ani výše životního minima. Rovněž tvrdil, že v letech 1967 číslo pracoval u n.p. příjmení jméno, s průměrným příjmem částka měsíčně, že mu tato činnost byla kvůli vysokému výdělku znemožněna, že se začal angažovat v kulturní činnosti, v hudební produkci, postupně dostal zákaz vystupování na veřejnosti, dva roky před vystěhováním pro něj bylo nemožné získat obživu pro rodinu, on i jeho manželka měli zákaz jakékoli pracovní činnosti, jeho rodina byla perzekuována. Dne datum došlo k vystěhování celé rodiny, musel podepsat prohlášení, že se vzdává vlastnického práva ke všem movitým i nemovitým věcem i do budoucna, proto byl nucen dne datum prodat nemovitost zděděnou po otci. Dne datum ve věku 62 let nastoupil do řádného starobního důchodu a ten mu byl vyměřen částkou částka měsíčně, z níž nelze žít, dovozoval, že pokud by mohl za minulého režimu pracovat a nebyl by vystěhován, dosáhl by přinejmenším na průměrný důchod. Také uvedl, že nemohl uvedený nárok uplatnit v rámci restitučních zákonů, protože nebylo možné prokázat nezákonnost vystěhování, že subjektivní lhůta k uplatnění nároku počala běžet pravomocným rozhodnutím soudu o nezákonnosti akce asanace, že jde o zločiny komunismu, které jsou nepromlčitelné, že nárok nemohl uplatnit dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože majetek nepřešel na stát.

3. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Namítala, že podáním ze dne datum u ní žalobce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zák. č. 58/1969 Sb., ve výši částka, která mu měla vzniknout z důvodu násilného vystěhování do Rakouska dne datum v rámci akce asanace, že přípisem ze dne datum žalobci sdělila, že jeho žádosti nelze vyhovět, neboť neshledala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, současně mu sdělila, že nárok je promlčen.

4. Žalobce reagoval argumentací, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy.

5. Žalovaná popírala, že by vznesení námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy, s tím, že nezneužila práva na úkor žalobce. Namítala, že za účelem odškodnění některých křivd spáchaných na odpůrcích komunistického režimu byly přijaty speciální předpisy, zák. č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, nařízení vlády č. 51/1994 Sb. o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů, a některých osob účastných soudní rehabilitace, nařízení vlády č. 165/1997 Sb. o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, nařízení vlády č. 145/2004 Sb. o poskytování příspěvku z rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Rovněž namítala, že žalobce před vystěhováním do Rakouska nemovitosti, za které nyní požaduje náhradu, prodal manželům příjmení, na základě platně uzavřené kupní smlouvy, v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, že z rozsudku Okresního soudu v Prostějově, kterým byla z větší části zamítnuta jeho žaloba, jíž se na jméno příjmení domáhal vydání movitých věcí, vyplývá, že faktickou podmínkou kupní smlouvy bylo bydlení strýce žalobce v prodaném domě. Tvrdila, že žalobce neuvedl nic o tom, zda byl po návratu do republiky v roce 1990 zaměstnán, nesdělil, jaké bylo jeho pracovní zařazení po dobu 17 let od návratu z emigrace až do data vzniku nároku na starobní důchod v roce 2007, zda byl zaměstnán v emigraci a zda pobírá důchod od příjmení státu.

6. Rozsudkem ze dne datum rozhodnutí č.j. 14 C 396/2007-191 soud I. stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že uplatněné nároky jsou promlčeny. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. anonymizováno 2018 č.j. 17 Co 444/2017- 229 byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí č.j. 30 Cdo 2374/2019-373 bylo dovolání původního žalobce odmítnuto. Dne datum anonymizováno rok podal ústavní stížnost, dne datum zemřel. Nálezem Ústavního soudu ze dne datum sp. zn. III. ÚS 450/20 byla předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušena.

7. Soud I. stupně usnesením ze dne datum rozhodnutí č.j. 14 C 396/2007-453 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s žalobkyní jméno příjmení, následně připustil jí navržené změny (rozšíření) žaloby.

8. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky částka se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky částka s úrokem z prodlení (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

9. Pokud jde o nárok na doplatek důchodu, nyní ve výši částka s příslušenstvím, jako rozdílu mezi průměrným starobním důchodem a důchodem původního žalobce, který mu byl vyplacen v době od datum do 28. 3 2020, a částky částka s příslušenstvím, jako rozdílu mezi odhadnutou (současnou) tržní hodnotou nemovitostí (rodinný dům a pozemky v obec) ve výši částka a částkou částka, kterou za prodej předmětných nemovitostí obdržel v roce 1982, dospěl k závěru, že námitka promlčení není důvodná, s ohledem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20, dle nichž lze původnímu žalobci přisvědčit v tom, že s podáním žaloby neodůvodněně neotálel, když řízení zahájil v roce 2007, před rokem 1989 byla vyloučena možnost, aby se svého práva domáhal u soudu, i po roce 1989 nelze vycházet z toho, že by bylo okamžitě reálné domáhat se náhrady škody způsobené veřejnou mocí před rokem 1989, když nebylo lehké odhadnout, zda bezprostředně po pádu totalitního komunistického režimu došlo ke kýžené nezvratné změně mocensko-politických poměrů, že vznesení námitky promlčení žalovanou je šikanózní aplikací práva.

10. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil podle zák. č. 58/1969 Sb., dospěl k závěru, že nátlak příslušníků státní bezpečnosti na vystěhování právního předchůdce žalobkyně a jeho rodiny z republiky, by bylo lze uznat za nesprávný úřední postup. Poukázal také na zák. č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, z něhož plyne snaha zákonodárců odčinit a nahradit některé křivdy způsobené postiženým a perzekuovaným občanům komunistickým režimem, kdy nelze odčinit veškeré křivdy, na nařízení vlády č. 51/1994 Sb. o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod, na nařízení vlády č. 165/1997 Sb. o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, na nařízení vlády č. 145/2004 Sb. o poskytování příspěvku ke zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem i na zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

11. Nárok na doplatek důchodu zamítl z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně dosáhl průměrného starobního důchodu vypláceného v České republice, pokud by nedošlo k jeho vystěhování do Rakouska, nebylo ani prokázáno, jaké výdělečné činnosti se původní žalobce věnoval po dobu 17 let (do roku rok) od návratu z emigrace, ani tvrzeno, zda k pobíranému důchodu v ČR je připočten důchod pobíraný z Rakouska (částka měsíčně), nebylo prokázáno, že nízká výše důchodu původního žalobce souvisí s tím, že od roku rok do roku rok nemohl v České republice vykonávat výdělečnou činnost. Poukázal na to, že původní žalobce se od roku rok živil jako osoba samostatně výdělečně činná, výše starobního důchodu se odvíjí také od částky, kterou si platil na důchodové pojištění. Argumentaci, že pokud by původní žalobce v letech rok až rok v České republice vykonával výdělečnou činnost, na průměrný důchod by dosáhl, měl pouze za tvrzení na základě účelových spekulací.

12. Nárok na náhradu škody za nemovitost – doplatek do dnešní tržní hodnoty nemovitostí ve výši částka, zamítl z důvodu, že nemovitosti na adrese obec a číslo, obec (budova adresa, rodinný dům, který je součástí pozemku parc. číslo pozemek parc. číslo pozemek parc. číslo v katastrálním území Prostějov), původní žalobce před vystěhováním do Rakouska prodal za částku částka manželům jméno a jméno příjmení, na základě platné kupní smlouvy uzavřené dne datum. Po návratu do České republiky se určení neplatnosti kupní smlouvy nedomáhal, prodejem majetku manželům příjmení nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně státu. Podmínkou (byť nezahrnutou do kupní smlouvy) bylo že v domě bude nadále žít strýc původního žalobce jméno příjmení, v té době v nemovitosti byl dvoupokojový byt obývaný K. Hanzlíkerm a jeden a půl pokojový byt obývaný manžely příjmení, což bylo jistě zohledněno v kupní ceně, přičemž se jednalo o prodej osobám známým, neurčeným bývalou Státní bezpečností. Neshledal opodstatněnou argumentaci žalobkyně, že nemovitosti měly ke dni datum přejít do majetku státu, neboť z jejího právního předchůdce se stal neobčan, z žádného právního předpisu nevyplývá, že by veškerý majetek osoby propuštěné ze státního svazku Československé socialistické republiky propadl státu. Pokud by nemovitosti přešly do vlastnictví státu, vztahoval by se na původního žalobce zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.

13. Dalším nárokem o němž bylo soudem I. stupně rozhodnuto je nárok na zaplacení částky částka s úrokem z prodlení, který byl žalobkyní specifikován jako ušlý zisk z nájmu bytových a nebytových jednotek v nemovitosti (obec a číslo, obec) za dobu od roku 1982 do datum. I v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, žalovaná vznesla námitku promlčení, kterou shledal soud I. stupně s odkazem na ust. § 629 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, jako důvodnou. Poukázal na to, že tento nárok byl poprvé uplatněn žalobkyní podáním ze dne datum, tedy po více než 14 letech od podání původní žaloby, přičemž žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci v jeho dřívějším uplatnění nic nebránilo.

14. Uzavřel, že jakkoli byla právnímu předchůdci žalobkyně způsobena újma, nároky uplatněné v tomto řízení jsou účelově vykonstruované, postavené na nepodložených hypotézách.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., jejich náhrada byla přiznána úspěšné žalované, ve výši odpovídající 18 paušálním náhradám po částka.

16. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním. Tvrdila, že se soud I. stupně neřídil závaznými právními závěry Ústavního soudu, které byly obsaženy v nálezu ze dne datum sp. zn. III. ÚS 450/20. Dovozovala, že soudem I. stupně byla nesprávně shledána překážka promlčení, pokud jde o náhradu ušlého zisku, jako náhrady újmy vzniklé jméno příjmení. Namítala, že žalovaná měla povinnost se bránit proti žalobním tvrzením, že soud nahradil procesní aktivitu žalované a vydal překvapivé rozhodnutí, vytýkala mu neprovedení důkazu znaleckým posudkem za účelem zjištění hodnoty nemovitostí a výše ušlého zisku. Tvrdila, že v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka, kterým byl odsouzen jméno příjmení, v tomto řízení byl jméno příjmení poškozeným, bylo řečeno, že osobou odpovědnou za náhradu škody jméno příjmení je stát, nikoli jednotlivý zaměstnanec státu. Rovněž uvedla, že k rozšíření žaloby o nárok na náhradu ušlého zisku došlo, neboť se soudy dosud meritem věci nezabývaly, vyčkávala rozhodnutí o možném promlčení nároků příjmení příjmení, teprve po nálezu Ústavního soudu mělo rozšíření žaloby smysl. Tvrdila, že jméno příjmení nemovitosti v obec nechtěl prodat, že nezákonný a protiústavní nátlak ze strany tehdejších zaměstnanců ministerstva vnitra způsobil, že příjmení příjmení proti své vůli své vlastnictví pozbyl. Měla za to, že se soud měl zabývat otázkou, kdy, v jakém okamžiku jméno příjmení pozbyl vlastnictví k nemovitostem, tedy, kdy mu vznikla škoda a dovozovala, že se tak stalo dne datum, poté co podepsal prohlášení o vzdání se majetku a občanství, které nebylo vázáno na podmínku opuštění republiky. Rovněž namítala, že i s připočtením důchodu z Rakouska jméno příjmení nedosáhl na průměrný důchod v ČR, že důchod mu byl ČSSZ vyměřen ve správné výši, podle tabulek a nemohla do něj být promítnuta šikana ze strany StB. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby jí bylo zcela vyhověno, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně, současně přikázání věci jinému soudci z důvodu zaujatosti soudkyně, která nahrazuje procesní aktivitu žalované.

17. Žalovaná naopak trvala na potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Měla za to, že soud I. stupně postupoval ve věci správně, v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20. Poukazovala na to, že Ústavní soud judikoval, že nárok původního žalobce není promlčen, zjevně pouze k nároku, o kterém probíhá soudní řízení od roku 2007 nikoli k nároku nově uplatněnému žalobkyní v roce 2022 na náhradu ušlého zisku z pronájmu, vůči němuž vznesla námitku promlčení, neboť tento nárok byl uplatněn až 15 let po zahájení sporu. Argumentace, že žalobkyně nechtěla soud zatěžovat novými nároky je zjevně účelová, když v průběhu řízení byla opakovaně doplňována a rozšiřována žaloba. Za zjevně nedůvodné měla tvrzení žalobkyně o procesní iniciativě soudu, když to byla žalovaná, kdo opakovaně argumentoval rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne datum rozhodnutí č.j. 5 C 133/91-52, soudu jej zaslala. Požadavek žalobkyně na vypracování znaleckého posudku ohledně ceny nemovitosti a výši ušlého zisku měla za zjevně nadbytečný. Poukazovala na změnu právního hodnocení skutkového stavu, kterou žalobkyně předložila soudu, a sice, že nemovitosti v obec měly ke dni datum přejít do majetku státu, protože z příjmení příjmení se stal neobčan, zdůraznila, že stát se nikdy vlastnického práva k předmětným nemovitostem v obec neujal, nevykonával je, nikdy je nenabyl, pokud by došlo k propadnutí majetku příjmení příjmení státu, pak by jej nemohl příjmení příjmení o několik měsíců později prodat. Rovněž namítala, že žalobkyně nedoložila své tvrzení o tom, že příjmení příjmení podepsal prohlášení o vzdání se majetku a občanství, součástí spisu je jen listina o propuštění ze státního svazku obec socialistické republiky, která takové prohlášení neobsahuje. Pokud by předmětné nemovitosti přešly ke dni datum na stát, potom by na takový případ dopadal zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ze strany žalobkyně by se jednalo o obcházení zákona. Tvrdila, že je na žalobkyni, aby prokázala, že by příjmení příjmení dosáhl průměrného důchodu, nikoli na žalované, aby prokazovala, že by takového důchodu nedosáhl.

18. Odvolací soud žalobkyni vyzval k předložení prohlášení příjmení příjmení z roku rok o vzdání se veškerého majetku, k doplnění tvrzení o tom, jaké výdělečné činnosti se příjmení příjmení od roku rok do roku rok věnoval, jakého průměrného výdělku dosahoval. Žalobkyni poučil o tom, že původní žalobce v řízení neuplatnil nárok na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitostí, že ohledně tohoto nároku nevstoupila do práv původního žalobce, jde o nárok, který uplatnila až po jeho smrti (sama za sebe), vyzval ji k doplnění tvrzení z jakých důvodů, jaký zisk jí od roku rok ušel.

19. Žalobkyně reagovala sdělením, že není s to předložit prohlášení o vzdání se majetku jméno příjmení ze dne datum, že tento dokument se patrně nachází v archivech StB a nechť jej opatří soud. Uvedla, že příjmení příjmení se po roce rok věnoval podnikání, jako živnostník, v letech 1994 až 2002 se věnoval komunitní politice a není schopna si vyžádat potvrzení o výši jeho příjmu v letech rok až rok, nechť tak učiní soud, dodala, že dorovnání důchodu na úroveň průměru obětem totalitního režimu by mělo být samozřejmostí. Také uvedla, že nárok na náhradu škody (ušlého zisku z pronájmu – pozn. odv. soudu) uplatnila jako škodu vzniklou příjmení příjmení, o tom, že ohledně tohoto nároku nevstoupila do práv a povinností příjmení příjmení, nebyla poučena, nikdy nebylo jejím úmyslem uplatňovat tento nárok sama za sebe.

20. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., zopakoval dokazování usnesením a rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací a č.j. číslo jednací, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

21. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a věc správně posoudil po právní stránce.

22. Nárok na náhradu škody je nutno posuzovat s ohledem na ust. § 36 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., dle níž odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy, podle zákona č. 58/1969 Sb.

23. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále také jen zákon) stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly.

24. Podle ust. § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.

25. Podle ust. § 22 odst. 1 zákona právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.

26. Podle ust. § 22 odst. 2 zákona nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

27. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že nároky původního žalobce je možno posoudit jen z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nátlaku příslušníků státní bezpečnosti na vystěhování žalobce a jeho rodiny z republiky, který byl završen vystěhováním dne datum.

28. Soud I. stupně v souladu s názorem Ústavního soudu obsaženým v nálezu ze dne datum sp. zn. III. ÚS 450/20 dovodil, že nárok na doplatek důchodu (rozdíl mezi starobním důchodem příjmení příjmení a průměrným důchodem za dobu od datum do datum) a nárok na náhradu škody za nemovitost (rozdíl mezi současnou tržní hodnotou nemovitostí - rodinný dům a pozemky v obec, a částkou, kterou příjmení příjmení za prodej předmětných nemovitostí obdržel v roce 1982), není promlčen a zabýval se jejich důvodností.

29. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je dána tehdy, jsou-li kumulativně splněny tři podmínky: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Existence těchto podmínek musí být v řízení poškozeným tvrzena a prokázána.

30. Pokud jde o nárok na doplatek důchodu, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce, v případě neopuštění republiky v roce rok na průměrný starobní důchod skutečně dosáhl. Žalobkyně byla soudem I. stupně poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o povinnosti tvrzení a důkazní, pouze sdělila, že v letech rok číslo a rok číslo dosahoval příjmení příjmení nadprůměrného výdělku, i odvolacím soudem byla vyzvána k doplnění tvrzení ohledně výdělkové činnosti, dosaženým příjmům příjmení příjmení v letech rok až rok, žádné tvrzení však nedoplnila, pouze uvedla, že není schopna doložit potvrzení o jeho příjmu, nutno ovšem uvést, že je na žalobci, který žádá, aby mu byla přiznána náhrada škody – ušlý zisk v podobě ušlého důchodu, aby rozhodné skutečnosti tvrdil a teprve poté mohou být prokázány. Ani původní žalobce, ani současná žalobkyně ovšem povinnost tvrzení nesplnili a jen obecně hovoří o tom, že nebýt vystěhování, určitě by příjmení příjmení dosáhl na průměrný důchod. V této souvislosti je nutno poznamenat, že výše starobního důchodu se odvíjí nejen od započitatelné doby, ale také od výše dosaženého výdělku resp. výše odvodu na důchodové pojištění, přičemž z výše důchodu původního žalobce je zjevné, že jeho výdělek, resp. odvody byly minimální, a to nutně i v době od roku rok, kdy již žil a pracoval v České republice, do datum, kdy mu vznikl nárok na starobní důchod. Odvolací soud tedy uzavírá, že v řízení nebyl prokázán vznik škody spočívající v ušlém důchodu, v příčinné souvislosti s vystěhováním původního žalobce v roce 1982 do Rakouska Odvolací soud souhlasí i s názorem soudu I. stupně, že ze strany původního žalobce i současné žalobkyně je soudu předkládán pouze matematický, hypotetický výpočet ušlého zisku, jako rozdílu mezi starobním důchodem přiznaným a průměrným starobním důchodem v ČR.

31. Teoreticky by bylo možno uvažovat, že v důsledku nuceného vystěhování z ČR, nemožnosti příjmení příjmení v ČR žít a pracovat od roku rok do roku rok, by mohlo dojít v důsledku neodpracování 8 let k snížení jeho starobního důchodu, potom by ale muselo být konkrétně tvrzeno, jak se právě neodpracování 8 let do výše starobního důchodu promítlo (samozřejmě s připočtením důchodu, který příjmení příjmení pobíral z Rakouska), takový nárok ale v řízení uplatněn nebyl, neboť od počátku je požadován jen a jen rozdíl mezi dosaženým a průměrným důchodem, přičemž nelze bez dalšího dovozovat, že nebýt vystěhování, příjmení příjmení by dosáhl na průměrný starobní důchod, jak je v řízení činěno.

32. Nárok na náhradu škody spočívající v rozdílu mezi kupní cenou, kterou původní žalobce obdržel za prodej nemovitostí v obec v roce 1982 a současnou tržní cenou nemovitostí byl správně zamítnut pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Původní žalobce své nemovitosti kupní smlouvou ze dne datum prodal manželům příjmení, nebyl povinen ani nucen k prodeji, uzavření kupní smlouvy i její obsah závisely na jeho rozhodnutí, které bylo nezávislé na jednání škůdce, přičemž pohnutku k určitému jednání nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody (viz rozsudky Nejv. soudu sp. zn. 25 Cdo 3718/2008 ze dne datum rozhodnutí, a sp. zn. 30 Cdo 4879/2015 ze dne datum rozhodnutí). Předmětné nemovitosti se nikdy nestaly vlastnictvím státu, novou konstrukci žalobkyně, že kupní smlouva dne datum nebyla uzavřena platně, neboť původní žalobce se již v únoru veškerého vlastnictví vzdal, že nemovitosti správně měly připadnout do vlastnictví státu, odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledává přiléhavou. Pokud by se příjmení příjmení vlastnictví ve prospěch státu vzdal, což nebylo prokázáno, nemohl by se jej následně zbavit prodejem, jeho majetek státu nepropadl. Konečně pokud by původní žalobce o nemovitý majetek přišel způsobem předpokládaným zák. č. 87/1991 Sb., potom bylo na místě se jej domáhat cestou restitučních předpisů, takový postup však nebyl zvolen, neboť původní žalobce již v žalobě zcela jednoznačně uvedl, že nemovitosti prodal, že tento jeho majetek na stát nikdy nepřešel. Nynější tvrzení, že nemovitosti přešly či měly přejít do vlastnictví státu, nemá oporu v provedeném dokazování.

33. Ze skutkových okolností této věci je možno usuzovat, že původní žalobce se právě přechodu nemovitostí na stát snažil jejich prodejem zabránit. Nemovitosti nabyl po smrti svého otce, v době, kdy na něj byl vyvíjen nátlak k vystěhování z ČR, nemovitosti prodal, aby nepřipadly do vlastnictví státu, aby jejich prodejem získal finanční prostředky, za něž nakoupil starožitnosti, které vyvezl do Rakouska. Je pochopitelné, vzhledem k postupu StB vůči němu, že měl zájem, aby jeho nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu, aby, při vědomí brzkého vystěhování, získal prostředky k životu v cizině, to však ještě neznamená, že je dán jeho nárok na náhradu škody jako rozdílu mezi hodnotou nemovitostí v roce rok a jejich současnou tržní cenou vůči státu. Původní žalobce na základě konkrétní pohnutky nemovitosti v roce 1982 prodal fyzickým osobám, nelze obecně přijmout názor, že se prodávající s odstupem několika desetiletí rozmyslí, že v minulosti prodal určitou věc nevýhodně a dovozuje, že by mu stát měl doplatit částku, která odpovídá jejich současné hodnotě. Takový postup nelze mít za správný ani v případě původního žalobce, který byl nepochybně stižen perzekucí, z důvodu svých názorů a projevů proti komunistickému režimu. Byť odvolací soud nezpochybňuje, že původní žalobce byl stižen nesprávným úředním postupem, musí připomenout, že za účelem odstranění křivd způsobených komunistickým režimem byla přijata celá řada zákonů a nařízení, na jejichž základě bylo možno se domoci odčinění (zák.č. 198/1993 Sb., nařízení vlády č. 51/1994 Sb., nařízení vlády č. 165/1997 Sb., nařízení vlády č. 145/2004 Sb., zák. č. 119/1990 Sb., zák. č. 87/1991 Sb.), ani v případě, kdy původní žalobce na odškodnění cestou odškodňovacích či restitučních předpisů nedosáhl, nelze dovodit, že jeho v tomto řízení uplatněný nárok je důvodný.

34. Nárok na náhradu ušlého zisku z nájmu bytových a nebytových jednotek v nemovitosti v obec soud I. stupně zamítl z důvodu promlčení. Odvolací soud s jeho závěrem souhlasí. Argumentace žalobkyně, že soud I. stupně nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu není na místě. Ústavní soud ve věci rozhodoval v době, kdy tento nárok nebyl předmětem řízení, rozhodoval ve vztahu k nárokům, které v té době byly v řízení uplatněny (ztráta na důchodu a škoda z prodeje nemovitostí), se závěrem, že původní žalobce s podáním žaloby neodůvodněně neotálel, když řízení zahájil v roce rok. Nárok na náhradu ušlého zisku z pronájmu však byl uplatněn až podáním žalobkyně ze dne datum. Otálení dalších 15 let (od roku rok do roku rok) s uplatněním nároku na náhradu škody, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem v roce rok však odvolací soud má za naprosto neodůvodnitelné. Žalobkyně si nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 450/20 vykládá tak, že jakýkoliv nárok, který by původní žalobce kdykoli uplatnil u soudu, nemůže být promlčen, takový výklad však odvolací soud považuje za zcela nepřípadný. Současně žalobkyně předpokládá, že na základě uvedeného nálezu Ústavního soudu by měla být s uplatněnými nároky úspěšná, pokud neuspěla, jedná se ze strany soudu I. stupně o překvapivé rozhodnutí, ani tento názor žalobkyně odvolací soud nesdílí, neboť Ústavní soud se závazně vyslovil jen k otázce promlčení v řízení již uplatněných nároků, nikoli k otázce jejich opodstatněnosti.

35. Nárok na náhradu ušlého zisku z nájmu nebyl v řízení uplatněn původním žalobcem, uplatnila jej současná žalobkyně až podáním ze dne datum, po smrti manžela, ohledně tohoto nároku nemohla vstoupit do práv a povinností původního žalobce (§ 1475 odst. 2 o.z.) Odvolacím soudem byla v tomto smyslu poučena a sdělila, že nárok sama za sebe nikdy nemínila uplatnit, jen chtěla pokračovat v řízení po zemřelém manželovi, ničeho neuvedla k objasnění své aktivní legitimace, z jakých důvodů, jaký zisk jí samotné od roku rok ušel. Následně dovozovala, že jde jen o upřesnění nároku původního žalobce. Nejde o upřesnění původního nároku, jestliže se jedná o nárok zcela samostatný, postavený na samostatném skutkovém základě. Žalobkyně nejen že ani netvrdila ničeho o své legitimaci k uplatnění tohoto nároku, ač k tomu byla odvolacím soudem vyzvána, ale tento nárok opět postavila na hypotéze, že pokud by původní žalobce zůstal vlastníkem nemovitostí v obec, tyto by užíval k bydlení, k podnikání a k pronájmu, za který by mohl inkasovat od roku rok až do datum – i po smrti k níž došlo datum, částku částka. Taková argumentace nemá žádný reálný základ, neboť není uvedeno nic o tom, jaké konkrétní prostory, komu a za kolik by mohly být reálně pronajaty, nehledě k tomu, že ani není vzat v úvahu stav předmětných nemovitostí, který se jistě v průběhu let a přičiněním jiných osob než původního žalobce a současné žalobkyně změnil. Žaloba je opět postavena na prostém matematickém výpočtu, bez jakéhokoliv podkladu, na základě domněnky, že původní žalobce může uplatnit vůči státu jakýkoliv nárok a bude mu vyhověno. Pokud žalobkyně namítala, že nebyla soudem I. stupně dostatečně poučena o tom, že co do nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu není nástupkyní původního žalobce, odvolací soud považuje za nutné připomenout, že jak původního žalobce, tak i současnou žalobkyni, po celou dobu řízení zastupuje jedna a táž právní zástupkyně, která si jistě musí být vědoma toho jaké nároky a kým byly v řízení uplatněny, po poučení ze strany odvolacího soudu by měla být schopna k tomuto nároku zaujmout stanovisko. Pokud je tvrzeno, že žalobkyně jen rozšiřuje - upřesňuje nároky původního žalobce, přičemž požaduje nárok zcela nový, nikdy neuplatněný a zčásti za dobu po smrti původního žalobce, současně tvrdí, že mohla podat samostatnou žalobu, ale raději volila cestu rozšíření stávající žaloby (samostatnou žalobu by jen stěží mohla podat za zemřelého manžela), nelze takové argumentaci přitakat.

36. Žalobní požadavky vycházejí z přesvědčení žalobkyně, že jakémukoliv uplatněnému nároku, je-li vázán na osobu původního žalobce, který byl v roce 1982 přinucen k opuštění republiky by mělo být vůči státu vyhověno, také s odkazem na rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací a č.j. číslo jednací, který dle jejího výkladu judikoval tak, že osobou odpovědnou za náhradu škody způsobené jméno příjmení je stát. Odvolací soud zopakoval důkaz těmito rozhodnutími a zjistil, že rozsudkem č.j. číslo jednací byla schválena dohoda o vině a trestu obviněného příjmení jméno příjmení, otázka náhrady škody jako majetkové újmy v něm nebyla řešena, pouze bylo odkázáno na usnesení č.j. číslo jednací, kterým mimo jiné jméno příjmení nebyla připuštěna s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy k adhéznímu řízení vůči obviněnému.

37. Z tvrzení jak původního žalobce, tak i současné žalobkyně vyplývá, že je zdůrazňováno příkoří, které musela rodina podstoupit v důsledku perzekuce komunistickým režimem (vystěhování, ztráta domova, těžké začátky v cizí zemi, neznalost jazyka, znovu začátek v ČR), odvolací soud toto příkoří nikterak nezpochybňuje, současně však musí dodat, že předmětem tohoto řízení je náhrada majetkové škody nikoli náhrada nemajetkové újmy.

38. Odvolací soud neshledal důvodné námitky žalobkyně, kterými je napadán postup soudu I. stupně v řízení, soud I. stupně se řídil závazným právním názorem Ústavního soudu, nenahrazoval procesní aktivitu žalované, napadené rozhodnutí nelze mít za nepřezkoumatelné, jestliže žalobkyně byla schopna zcela jasně na závěry soudu I. stupně reagovat odvolacími námitkami, rozhodnutí není překvapivé, když žalobkyně byla poučena o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, žalovaná vznesla námitku promlčení ohledně nároku uplatněného až v roce 2022, tedy právně zastoupené žalobkyni muselo být zřejmé, že se touto námitkou soud musí zabývat, soud není povinen provést všechny důkazy navržené účastníky a pokud dospěje k závěru, že základ nároku není dán, resp. není prokázán, není na místě nechat vyhotovovat znalecké posudky k zjištění výše nároku.

39. S ohledem na všechny shora uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř., včetně správného výroku o nákladech řízení.

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši částka za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast u odvolacího jednání dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř.