MSPH 18 CO 216/2022-72

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky částka s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném zamítavém výroku (III.), tj. co do zamítnutí žaloby v rozsahu částky částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně za dobu od datum do zaplacení a požadavku na úrok ve výši 8, 08 % ročně z částky 17 551, částka za dobu od datum do datum, úrok ve výši 8, 08 % ročně z částky 17 016, částka za dobu od datum do datum, úrok ve výši 8, 08 % ročně z částky 15 538, částka za dobu od datum do datum, úrok ve výši 8,08 % ročně z částky částka za dobu od datum do datum a úrok ve výši 8, 25% z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od datum dosáhne částky částka, a ve výroku o nákladech řízení (IV.), potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně řízení co do částky ve výši částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka ode dne datum do zaplacení a co do úroku ve výši 49,68% ročně z částky částka od datum do datum zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku částka anonymizováno s blíže specifikovaným příslušenstvím a částku částka (výrok II.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok IV.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala shora uvedených částek s tvrzením, že na základě smlouvy uzavřené účastníky dne datum poskytla žalovanému úvěr ve výši částka, který se žalovaný zavázal splatit včetně nominální úrokové sazby ve výši 73,92 % ročně v 30 měsíčních splátkách po částka. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel a v souladu se smlouvou došlo k zesplatnění úvěru ke dni datum. Žalovaný zaplatil před zesplatněním pouze částku částka, po zesplatnění částku částka. Žalobkyně proto podanou žalobou požadovala konkrétně zaplacení zůstatku„ nové“ jistiny úvěru (poté, co k ní přirostl dlužný úrok) ve výši částka, smluvní pokuty částka, nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši částka, smluvní pokuty z„ nové“ dlužné jistiny úvěru ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení od datum do datum, kdy byla podána žaloba, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 73,92 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Posléze vzala žalobkyně žalobu co do částky ve výši částka, zákonného úroku z prodlení ve výši anonymizováno ročně z částky částka ode dne datum do zaplacení a úroku ve výši 49,68% ročně z částky částka od datum do datum, zpět a soud I. stupně řízení v tomto rozsahu, s odkazem na ust. § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), zastavil (výrok I.).

3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný.

4. S ohledem na bulharskou státní příslušnost žalovaného soud I. stupně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (čl. 4 a násl. nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne datum, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a rozhodné právo české, které bylo stranami sjednáno (čl. 3 odst. 1 nařízení anonymizována dvě slova a Rady (EU) č. 593/2008).

5. Po provedeném dokazování listinnými důkazy zjistil následující skutkový stav. Dne datum byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši částka. Ten se žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni spolu s úrokem ve výši 73,92 % ročně ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 17. dni v měsíci od datum. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit za každou splátku smluvní pokutu ve výši částka (splatnou do 10 dnů) a náklady související s prodlením ve výši částka (splatné ve lhůtě 10 dnů). Žalovaný úvěr řádně nesplácel, přestože byl čtyřikrát upomenut. V důsledku prodlení s úhradou po dobu delší než 65 dnů žalobkyně zesplatnila úvěr dopisem ze dne datum. Jelikož ani po zesplatnění nebyl úvěr uhrazen, byl podle smlouvy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však částka. Obvyklá výše úrokové sazby v době uzavření smlouvy přitom činila 8,08 % ročně.

6. Po právní stránce soud I. stupně hodnotil zjištěný skutkový stav tak, že strany adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Sjednanou výši nominální úrokové sazby 73,92% p. a., převyšující úrokovou sazbu poskytovanou bankami v místě a čase více než devítinásobně, hodnotil soud I. stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako nemravnou (ust. § 580 a 588 o. z.) a smlouvu v tomto rozsahu jako neplatnou. Neplatné ujednání o úroku nelze ani moderovat dle ust. § 577 o. z., když takováto moderace by byla v rozporu s ustanovením § 582 o. z., přičemž upozornil na soulad jím uvedené interpretace § 577 o. z. s judikaturou SDEU. Ust. § 1813 o. z. (tzv. zakázaná ujednání či zneužívající klauzule) či ust. § 1783 o. z. (neúměrné zkrácení) možnost posuzovat smlouvu z hlediska její mravnosti nebrání. K stanovení průměrné výše úroků použil informace z databáze příjmení příjmení, kdy v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností nad 1 rok do 5 let byla v únoru 2020 úroková sazba 8,08%, když žalobkyně přes výzvu a následná poučení soudu k této skutečnosti žádné jiné listiny k prokázání výše obvyklých úroků v místě a čase nedodala. Z výše uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl pouze co do částky částka (jistina úvěru ve výši částka po odečtení žalovaným uhrazených částek částka x částka, částka, částka a s připočtením smluvní pokuty částka, paušální náhrady nákladů částka a smluvní pokuty po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny částka od datum do datum ve výši částka). Tyto poslední dvě položky, požadované v důsledku prodlení žalované, soud posoudil podle § 122 odst. 1, 2, 3 zákona o spotřebitelském úvěru a žalobě vyhověl. Platně byla ujednána i smluvní pokuta za prodlení se čtyřmi splátkami úvěru ve výši částka za každou z nich, celkem tedy částka, stejně tak byly rovněž platně ujednány náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalované ve výši částka (paušální výše částka za každou splátku) a žalobkyně v žalobě přesvědčivě vysvětlila, že tato výše odpovídá nákladům obvyklým. Soud přiznal žalobkyni i nárok na smluvní pokutu po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny částka od datum do datum v kapitalizované výši částka. Pro prodlení žalované konečně přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení (ust. § 1970 o. z., § 122 odst. 1 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu požadovanou v žalobě, která nepřevýšila zákonný nárok. Ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. když zohlednil i příslušenství pohledávky a to, že žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení.

7. Žalobkyně napadla včasným odvoláním výrok III. napadeného rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně povinnosti žalovaného zaplatit částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně za dobu od datum do zaplacení a úroku ve výši 8,08 % ročně z částky částka za dobu od datum do datum, z částky částka za dobu od datum do datum, z částky částka za dobu od datum do datum, z částky částka za dobu od datum do datum a úroku ve výši 8,25% z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od datum dosáhne částky částka. Namítla, že úroková sazba ve výši 73,92% ročně je v daném případě pouhým 3 násobkem nejvyšší úrokové sazby 24,02% ročně. Má za to, že úrok z úvěru byl mezi účastníky sjednán v zákonných limitech, a nebyl proto důvod jej žalobkyni nepřiznat. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že je úrok o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná úroková sazba je přitom v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“ tak, jak jej vymezil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, když konstatoval, že zákon s lichvou ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. spojuje sankci pouhé relativní neplatnosti, aby byla dána absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, musel by sjednaný úrok dosahovat čtyřnásobku obvyklé úrokové míry tak, jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. spisová značka.

Zdůraznila význam smluvní autonomie stran a zásad pacta sund servanda a vigilantibus iura skripta sunt s tím, že výše sjednaných úroků je ovlivněna celou řadou faktorů jako např. požadavkem na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či dlouhodobost, či riziko transakce, a strany mají možnost se svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu vstoupí. Žalovaný měl dostatek času se ještě před uzavřením smlouvy o úvěru seznámit se smlouvou. Ze zásady in favorem negotii zakotvené v § 574 o. z. plyne presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že úvěrová smlouva sjednaná mezi účastníky je v celém rozsahu platná a strany zavazuje. Odkázala na závěr Ústavního soudu Pl. ÚS-st číslo, dle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv. Ujednání o výši úroku nemůže představovat ani nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., neboť s úrokovou sazbou byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, samotné smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a byly mu tedy jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty informace o úrokové sazbě. Pokud soud I. stupně i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, mohlo se dle názoru žalobkyně jednat maximálně o nezákonné množstevní určení ve smyslu ustanovení § 577 občanského zákoníku, a soud tedy mohl rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že výše úroku odporuje dobrým mravům, měl úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. S ohledem na ust. § 1813 o. z. nemohl být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, o. z. v tomto případě zná institut neúměrného zkrácení (ust. § 1793 o. z.), kterého se ale musí žalovaná strana dovolat. Ostatně, jak plyne z ustanovení § 2395 a § 1802 občanského zákoníku, ujednání o úrocích je náležitostí smlouvy o úvěru, a i pokud si účastníci nesjednají výši úroku, platí dlužník úroky stanovené právním předpisem, popřípadě úroky obvyklé. Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí, a není tedy možné úrok zamítnout a nepřiznat žádný. Soud I. stupně neměl vycházet z databáze příjmení, neboť údaje v ní neodpovídají reálným úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice a jsou nižší než obvyklá úroková míra, která se v únoru 2020 pohybovala u úvěrů a půjček v sazbě 24,02 %, a smluvní sazba byla tedy pouhým trojnásobkem nejvyšší úrokové sazby. Závěrem žalobkyně uvedla, že ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip a aplikovat jej zcela neomezeně. Není možné zanedbávat princip proporcionality a opírat se o jedinou dílčí zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad jako např. zásady právní jistoty a ústavní zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. jméno občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru, což umožňuje stranám, aby si v souladu s principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence svobodně uspořádat svá vzájemná práva a povinnosti. Žalobkyně je z uvedených důvodů přesvědčena, že požadovaný úrok jí měl být přiznán v celém rozsahu, přesto však v tomto konkrétním případě požaduje pouze úrokovou sazbu 8,08 %. Měly by jí být přiznány i náklady řízení v plné výši, neboť ty se odvíjí o soudem přiznané výše jistiny, nikoli od příslušenství.

8. Žalovaný zůstal i v odvolacím řízení nečinný.

9. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Neměl přitom důvod odchýlit se od nosných závěrů vyjádřených v rozhodnutích řešících typově shodnou problematiku téže žalobkyně projednaných odvolacím Městským soudem v Praze pod č. j. číslo jednací, č. j. číslo jednací, č. j. číslo jednací či spisová značka.

10. Soud I. stupně v dané věci správně a úplně zjistil skutkový stav. Uzavřenou smlouvu bylo na místě posuzovat jako smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z., podléhající též ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Předmětem přezkumu je pouze část výroku III. napadeného rozsudku, kterou byla žaloba zamítnuta, pokud jde o požadavek na zaplacení úroku z úvěru do výše 8,08% a 8,25%, částky částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši anonymizováno ročně za dobu od datum a dále závislý nákladový výrok (IV.). Níže uvedené závěry odvolacího soudu proto mimo jiné neměly vliv na soudem I. stupně přiznané částky smluvních pokut za prodlení žalovaného se čtyřmi splátkami (částka), náklady žalobkyně vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného (částka a částka), které byly obsaženy v žalobkyni přiznané částce částka (viz výrok II. napadeného rozsudku) a přiznanou smluvní pokutu po zesplatnění úvěru ve výši částka.

12. Pro posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, je rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku. Pro tuto otázku je přitom rozhodné porovnání výše úroku z úvěru sjednané mezi účastníky s obvyklou výší úroku, kterým se zcela správně zabýval soud I. stupně, jakož i hodnocení dalších okolností právního vztahu mezi účastníky.

13. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ustanovení § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Podle ustanovení § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

17. Podle ustanovení § 1796 o. z., je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka).

19. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že v případě smluv o úvěru je třeba hodnotit, zda sjednaný úrok, který představuje cenu za poskytnutí úvěru, podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Pokud jde o obvyklou výši úroků, s níž soud porovnával sazbu úroků sjednanou ve smlouvě mezi účastníky, žalobkyně byla vyzvána, aby tvrdila a prokázala, že jí požadovaná výše nepřesahuje tzv. judikatorní čtyřnásobek. Žalobkyně na toto poučení z hlediska důkazního nereagovala. Pokud k této rozhodné skutečnosti nebyly žalobkyní do spisu založeny žádné listiny, je při absenci jiných důkazů logické, že soud I. stupně vyšel právě z databáze příjmení, neboť žádnými jinými důkazy nedisponoval (ust. § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Je nutno připomenout, že soud nemůže ve sporném řízení nahrazovat důkazní povinnost žalobkyně. Závěr o tom, že sjednaný úrok převyšoval v době uzavření smlouvy obvyklou úrokovou sazbu více než devítinásobně, proto odpovídá provedenému dokazování. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalovanému tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností byla vyšší nominálně vyjádřená úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra; pokud žalobkyně v rámci své argumentace navrhuje srovnání se sazbami používanými u úvěrů poskytovaných prostřednictvím kreditních karet, není tato argumentace přiléhavá. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za nepřiměřený i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, resp. existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze č. j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí.

20. Podle § 2395 o. z., je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobkyně jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. I ve svém odvolání proti napadenému rozsudku žalobkyně zdůrazňuje, že jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Odvolací soud je proto nucen konstatovat, že žalobkyně by bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích tuto smlouvu neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. V zmíněném rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. spisová značka bylo vyjádřeno, že„ žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala.“

21. Za této situace nelze než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je v odvolání napadeném rozsahu z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku neplatná podle § 588 o. z. a žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, ani v odvolání modifikované výši 8,08%, neboť v takovém případě již nelze přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalované. V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na ust. § 1813 o. z., neboť toto ustanovení nelze (na rozdíl od výše uvedených ust. § 580 a § 588 o. z.) aplikovat na ujednání o ceně. Ustanovení § 1793 o. z. se v případě neplatné smlouvy neuplatní.

22. Pokud jde o požadovanou jistinu úvěru, žalobkyni podle § 2993 o. z., vzniklo právo na vrácení částky částka, již plnila, smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení, které jí již byly přiznány napadeným rozhodnutím. Soud I. stupně správně vypočetl výši nevrácené částky („ jistiny úvěru“) částka, když od žalobkyní poskytnuté částky částka odečetl žalovaným uhrazené platby v celkové výši částka /jde o součet částek, jež dle žaloby žalovaný uhradil žalovaný od datum do datum (ve výši 8 x částka měsíčně), dne datum (částka), datum (částka), 15. 4. a datum (2 x částka) /. Požadavek na zaplacení další částky žalobkyní modifikované jistiny a úroku, jakož i přidruženého zákonného úroku z prodlení, je nedůvodný. Soud I. stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud v části týkající se úroku z úvěru i v části jistiny převyšující částku částka žalobu zamítl.

23. V nákladovém výroku soud I. stupně správně uzavřel, že žalobkyně se zohledněním (k jejímu návrhu) částečně zastaveného řízení a ve spojení se zamítnutým příslušenstvím pohledávky byla v řízení převážně neúspěšná, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

24. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek v napadené části zamítavého výroku o věci samé (III.) a nákladového výroku (IV.) potvrdil. Výrok I. o částečném zastavení řízení, vyhovující II. výrok rozsudku a další část zamítavého výroku III. nebyly předmětem odvolacího přezkumu a samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.