MSPH 29 CO 258/2022-290

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. Dany Slavíkové a Mgr. Adély Kaftanové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce:; příjmení příjmení - nezávislá likvidatura s. r. o., IČ: osobní údaje žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti; ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; právnická osoba, IČ: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částka s příslušenstvím, ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne datum rozhodnutí č. j. 64 C 98/2016-259

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku částka do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím z titulu nároku, jenž mu byl postoupen poškozeným řidičem vozidla VW příjmení jméno jméno při dopravní nehodě dne datum zaviněné řidičem vozidla Audi A6, jež bylo pojištěno u žalované. Žalovaná sice nárok z pojistného plnění poškozenému částečně uspokojila, neuhradila jej však v plné výši, když namítala, že poškozený nevynaložil žádné náklady na zapůjčení náhradního vozidla po nehodě, jak tvrdil, čímž mu v tomto směru žádná majetková újma nevznikla.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobce relevantním způsobem neprokázal, že by tvrzené náklady za pronájem náhradního vozidla byly nákladem nutným a účelně vynaloženým v souvislosti s inkriminovaným poškozením vozidla.

3. Soud I. stupně svým – v pořadí již třetím – rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Zároveň vyslovil, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení (za znalecký posudek, jenž soud nechal v řízení vyhotovit). Takto rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, jež jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí a jež není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Rozsudek napadl žalobce odvoláním, v němž soudu I. stupně vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho plynoucí vadné závěry právní.

5. Namítal, že soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opírá zejména o argument nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, s tím, že v daném případě aktivní legitimace absentuje z důvodu údajného jednání na oko neboli simulovaného jednání mezi poškozeným jméno jméno a žalobcem. Toto jednání bylo údajně prokázáno výslechem poškozeného jméno před soudem, který byl v pozici svědka vyslýchán po více než 9 letech od dopravní nehody. Již jen tímto časovým odstupem se dle názoru žalobce přesnost svědka o tvrzených událostech a zejména jejich časová posloupnost značně snižuje. Podle soudu mělo k simulovanému právnímu úkonu dojít tím, že jednatel žalobce jméno příjmení navštívil poškozeného jméno jméno po několika letech od nehody v nemocnici a předal mu částku částka, která odpovídala vzniklé škodě. Následně pak měl poškozený jméno tuto částku žalobci oproti podpisu smlouvy o postoupení pohledávky vrátit.

6. Žalobce nepopírá soudem popsaný úkon, tedy že prostřednictvím svého jednatele zapůjčil poškozenému předmětnou částku za účelem úhrady faktury představující zčásti náklady na zapůjčení náhradního vozidla a zčásti náklady za odtah a za hlídané parkoviště. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že poškozený v jeden moment měl k dispozici částka a tuto částku vynaložil na úhradu předmětné faktury. Z právního pohledu je přitom zcela bez významu, zda si na úhradu faktury poškozený půjčil peníze od žalobce či od kohokoli jiného. V tomto případě částku zapůjčil poškozenému žalobce, a je proto zcela neadekvátní argumentace prvoinstančního soudu, že se jedná o pouhé jakési„ vyrobení" důkazu o tom, že se finanční prostředky poškozeného snížily.

7. Soud I. stupně se pak v odůvodnění napadeného rozsudku jen okrajově dotkl otázky údajné neúčelnosti vynaložených nákladů poškozeným. Z časového sledu událostí následujících po předmětné nehodě, k níž došlo dne datum, je přitom zřejmé, že se poškozený, resp. jeho zmocněnec oficiálně dozvěděli o tzv. totální škodě, tj. tom, že oprava vozidla z důvodu neúčelnosti prováděna nebude, až dne datum. Okamžikem doručení tohoto sdělení žalované žalobci poškozený ukončil pronájem náhradního vozidla, resp. náklady na jeho pronájem již žalobce po žalované nepožadoval. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně a došel k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně v řízení následujícím po druhém zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem dostál pokynům, jež odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení z datum naznačil, provedl stranami navrhované důkazy, a jejich zhodnocení v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá skutkovému stavu věci, tak jak byl v nalézacím řízení zjištěn. Soud I. stupně učinil i přiléhavé právní závěry a odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje. Odvolací argumentace žalobce přitom není s to na správnosti soudem I. stupně učiněných závěrů cokoli změnit.

11. Skutečnost, že poškozený jméno jméno jako svědek vypovídal v tomto řízení až s odstupem devíti let od škodní události (resp. vypovídal již dříve, ale zvukový záznam s jeho výpovědí se nezachoval a obsah jeho výpovědi zachycený v protokole byl žalobcem zpochybněn), ještě neznamená, že by tato výpověď byla nevěrohodná. Svědecká tvrzení poškozeného jméno odpovídají jeho tvrzením učiněným již ve výpovědi přechozí a ostatně ani sám žalobce okolnosti, za nichž došlo k opakovanému převodu žalobou uplatňované částky mezi ním a poškozeným nezpochybňuje. Tvrdí jen, že šlo z jeho strany o půjčku. Takové tvrzení ovšem zjištěnému skutkovému stavu neodpovídá.

12. Jakkoli žalobce souvislost finanční transakce z února 2016 mezi ním a poškozeným jméno s výsledkem řízení vedeného mezi účastníky před OS pro část Prahy sp. zn. 15 C 182/2013 v odvolání popírá, je neoddiskutovatelnou skutečností, že předchozí – skutkově totožný – spor skončil (nepravomocným) zamítnutím žaloby z důvodu nedostatku žalobcovy aktivní legitimace v důsledku absence smlouvy o postoupení pohledávky z titulu pojistného plnění za žalovanou z poškozeného na žalobce (žalobce vzal po vydání rozsudku žalobu zpět). Žalobce pak v roce 2016, tj. s odstupem několika let tuto smlouvu s poškozeným jméno uzavřel za – v řízení jednoznačně popsaných – okolností, kdy jednatel žalobce předal poškozenému částku částka v hotovosti a poškozený následně peníze„ vrátil“ na účet žalobce oproti podpisu smlouvy o postoupení pohledávky. Nelze tak dojít k jinému závěru, než že uvedená hotovostní platba poskytnutá jednatelem žalobce poškozenému měla kompenzovat bezhotovostní platbu, kterou poškozený ze svého účtu na účet žalobce zaslal dne datum, a že se finanční prostředky poškozeného v souvislosti s užíváním náhradního vozidla poskytnutého po dopravní nehodě žalobcem nijak nesnížily. Lze proto plně aprobovat soudem I. stupně učiněný právní závěr, že vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy fakticky nesměřovala k postoupení pohledávky, nýbrž k „ vyrobení“ dokumentu, který by žalobci umožnil domáhat se žalované částky ve vztahu k žalované, a že tak v jednání žalobce a poškozeného jméno absentovala vážná vůle směřující k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a v jednání poškozeného při provádění bezhotovostní platby dne datum absentovala vážná vůle uhradit pohledávku žalobkyně.

13. Z výše popsaných skutečností soud I. stupně dovodil, že poškozený a žalobce jednali jen„ naoko“, aby vytvořili právní konstrukci umožňující žalobci požadovat úhradu žalobou uplatněné částky od žalované, přičemž takto – ve smyslu ust. § 552 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) – simulované jednání je jednáním toliko zdánlivým, k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Žalobce tudíž není v tomto sporu aktivně legitimován. Tento právní závěr shledává odvolací soud zcela správným, pročež napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. včetně obou nákladových výroků potvrdil.

14. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když v této fázi řízení úspěšná žalovaná má ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. nárok na zaplacení 3 paušálních náhrad á částka, tj. celkem částka.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.