MSPH 55 CO 120/2022-131

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce příjmení silnic a dálnic ČR, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované právnická osoba, část názvu právnické osoby, ⟪LB:lb_005⟫ IČO ⟪LB:lb_006⟫ sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_007⟫ zastoupené JUDr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_008⟫ se sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_009⟫ o částka s příslušenstvím ⟪LB:lb_010⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, č. j. 7 C 7/2020-108 z datum rozhodnutí,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

1. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně žalobu o částka s příslušenstvím zamítl a uložil mu zaplatit žalované náklady řízení. Namítal, že soud nesprávně vyřešil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Ta by měla začít běžet až od okamžiku, kdy se dozví o konkrétní výši vzniklé škody. Jako státní příspěvková organizace nemůže podávat žalobu jen na základě odhadu výše škody, jelikož by jinak mohl hradit náklady řízení. V této souvislosti poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 76/2017-119 z datum rozhodnutí, který zaujal tento názor, a také na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Odo 477/2001 poukazující i na rozhodnutí publikované pod R 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobu mohl podat až po vystavení konečné faktury za provedené opravy, k čemuž došlo datum. Rozsudek tak fakticky krátí pro žalobce promlčecí dobu vzhledem k nutnosti dodržení zákonných pravidel nakládání a hospodaření s majetkem státu – jak rovněž uvedl citovaný rozsudek obvodního soudu. Navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět.

2. Žalovaná navrhla rozsudek jako správný potvrdit.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným.

4. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou pro právní posouzení věci dostačující a nebyla mezi stranami sporná.

5. Spornou otázkou mezi účastníky byl počátek běhu tříleté promlčecí lhůty.

6. Soud I. stupně uvedl, že žalobce již ke dni nehody a vzniku škody (datum) měl informace o tom, kdo je odpovědným subjektem, škůdcem, že odpovědnost provozovatele vozidla, jímž došlo k poškození svodidel, byla pojištěna u žalované a znal i věcný rozsah škody. Jelikož žalobce je odborníkem v oboru, musel též znát orientační rozsah škody (předpokládané náklady na likvidaci škody). Dovodil proto, že promlčecí lhůta mu začala běžet již následujícího dne. Jelikož žaloba byla podána datum, tedy po uplynutí tříleté lhůty a žalovaná promlčení namítla, nemohl žalobě vyhovět. Žalobce se dovolává posunu počátku běhu promlčecí lhůty až k okamžiku, kdy mu dodavatel vyčíslil přesnou cenu za likvidaci škody vystavením konečné faktury. Pak by žaloba byla podána včas.

7. Odvolací soud vychází z judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 68/2020. Z něj vyplývá, že účelem § 635 odst. 2 občanského zákoníku v platném znění je sjednocení konce promlčecí lhůty i práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu. Toto ustanovení má charakter speciálního pravidla, vztahující se na pojištění odpovědnosti a má zamezit tomu, aby poškozený mohl vymáhat pojistné plnění na pojišťovně, i když jeho nárok na náhradu škody vůči škůdci je promlčen. Nejvyšší soud dovodil, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu a povinnost pojištěného nahradit vzniklou újmu, která v tomto případě je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění a slovo„ nejpozději“ v § 635 odst. 2 občanského zákoníku znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti není žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho plyne, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 626 občanského zákoníku, jejíž běh počíná za rok od pojistné události, a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody.

8. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty judikatura již dříve dovodila, že pro možnost uplatnění nároku u soudu postačí, že poškozený si na základě jemu dostupných informací může učinit pravděpodobný úsudek o tom, jaká konkrétní škoda vznikla a kdo je škůdce (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2891/2007).

9. V daném případě soud I. stupně správně shledal, že uvedené okolnosti byly žalobci zřejmé již datum, což dovodil z listinných důkazů. Žalobce toto ostatně nezpochybňoval. Jeho argumentace stojí na tom, že nevěděl přesnou výši škody a že jako státní organizace nemůže podávat žalobu jen na základě odhadu výše škody, protože v případě nesprávného odhadu a částečného neúspěchu ve sporu by se to mohlo (negativně) projevit ve výroku o nákladech řízení a potažmo v majetku státu. Tuto argumentaci podle něj akceptoval v konkrétně uvedeném případě i Obvodní soud pro Prahu 1.

10. Odvolací soud však tuto argumentaci neakceptuje a považuje ji navíc pro daný případ za zjevně účelovou. Plně se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně o obecném počátku běhu promlčecí lhůty, jež byly správně aplikovány i na daný případ. Zákon platí pro každého, a jestliže stanoví pro každého běžného člověka i korporaci stejné podmínky, tím spíše je třeba je vztáhnout na stát či jeho organizace. Je pozoruhodné, že žalobce mluví o obavě z nesprávného odhadu výše škody a možné povinnosti hradit náklady řízení v situaci, kdy po úhradě celé ceny opravy datum, přistoupí k soudnímu uplatňování nároku až po téměř 3 letech. V podstatě se dovolává toho, aby liknavost (státní organizace) byla užita k nezákonnému prodloužení promlčecí lhůty. Soud I. stupně správně na tuto argumentaci nepřistoupil a žalobu pro oprávněnou námitku promlčení zamítl.

11. Jelikož správně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Žalovaná, která byla procesně úspěšná, má proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jde o náklady právního zastoupení: odměnu za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) a 2 paušální náhrady hotových výdajů, oboje ve stejné výši jako před soudem I. stupně zvýšené o 21% DPH.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.