MSPH 55 CO 146/2022-128

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Miroslava Stoklasy a JUDr. Ivy Hubáčkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně příjmení části obec a číslo, IČO ⟪LB:lb_002⟫ se sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupené Mgr. jméno příjmení, advokátem ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované příjmení jméno příjmení, narozené datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_008⟫ zastoupené JUDr. jméno příjmení, obecným zmocněncem ⟪LB:lb_009⟫ bytem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_010⟫ o vyklizení bytu ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne datum, ⟪LB:lb_012⟫ č. j. 28 C 123/2021-95,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku číslo o velikosti 2+1 ve druhém podlaží v budově adresa, stojící na pozemku číslo, obec Praha, katastrální území Vršovice, na adrese adresa. Výrokem II. soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované vyklizení bytu s tvrzením, že původní nájemce bytu zemřel a nájem nepřešel na žalovanou jako dceru nájemce, neboť ta nebyla členem domácnosti, nežila s ním ke dni smrti v předmětném bytě a nesplnila tak podmínky pro přechod nájmu dle ustanovení § 2279 odst. 1 občanského zákoníku.

3. Soud I. stupně ve věci provedl dokazování a mimo jiné zjistil, že vlastníkem předmětného bytu je Hlavní město Praha, přičemž svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce náleží žalobkyni a z dědického spisu po zemřelém Ing. jméno příjmení, sp. zn. spisová značka, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10, bylo zjištěno, že bylo potvrzeno dědické právo jedinému dědici zemřelého, jímž je žalovaná.

4. Tyto skutečnosti soud I. stupně právně hodnotil dle § 2282 a § 2283 platného občanského zákoníku. Vyšel ze zjištění, že po úmrtí nájemce bytu Ing. jméno příjmení dne datum nedošlo k přechodu nájmu bytu na členy nájemcovy domácnosti dle § 2279 odst. 1 občanského zákoníku a nájem tak přešel dle § 2282 občanského zákoníku na nájemcova dědice, jímž je žalovaná. Jedná se o přechod nájmu ze zákona nastávající nezávisle na vůli pronajímatele či dědice nájemce. S ohledem na to, že nájemní vztah nebyl před podáním žaloby ani v průběhu řízení, až do skončení rozhodnutí soudu žádným způsobem ukončen, nájemní právo žalované trvalo i ke dni rozhodování soudu. Žaloba o vyklizení bytu, byla proto jako nedůvodná zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, v němž zejména namítala, že rozhodnutí soudu je v rozporu se zásadou o dobrých mravech, neboť při výkladu práva, který zvolil soud I. stupně by žalovaná jako dědička nájemce měla víc práv, než členové nájemcovy domácnosti ve smyslu § 2279 občanského zákoníku. Členové domácnosti z dikce zákona, musí splnit řadu podmínek, zatímco pro přechod nájmu na dědice zákon žádné obdobné podmínky nestanovuje. Takový výklad zákona je rozporný se zásadou o dobrých mravech. Nesouhlasila ani s tím, aby jí byla uložena povinnost nahradit protistraně náklady řízení.

6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně vyjádřila. Odkázala na to, že rozhodnutí soudu I. stupně je věcně správné. Žalobkyně sama ve vztahu k žalovaná postupovala vědomě a cíleně v rozporu s platnými právními předpisy, přičemž nevzala v úvahu, že žalovaná je osoba pokročilého seniorského věku a brání jí v řádném užívání předmětného bytu. Svým postupem žalobkyně porušuje platné právo, pro což lze najít dvě vysvětlení. Buď se jedná o nekompetentnost úředníků či volených zástupců nebo vědomé protiprávní jednání, jehož cílem je zabránit žalované v realizaci jejích práv. Žalobkyně navíc nevrátila žalované přeplatky z vyúčtování služeb za poslední tři roky. Navrhla, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek potvrzen.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek z podnětu odvolání žalobkyně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž shledal důvody pro opakování či doplnění dokazování. Skutkový stav věci byl obvodním soudem zjištěn v dostatečném rozsahu.

9. Občanský zákoník v platném znění, jež se na právní vztah účastníků vztahuje (zákon č. 89/2012 Sb.) převzal konstrukci, dle níž přecházejí práva a povinnosti z nájmu na nájemcova dědice, přičemž každá ze stran, tedy pronajímatel i nájemce má právo nájem vypovědět ve zkráceném výpovědní době, která plyne z ustanovení § 2283 odst. 1 zákona. Dle tohoto ustanovení pronajímatel může nájem vypovědět bez uvedení důvodů s dvouměsíční výpovědní dobou do tří měsíců poté, co se dozvěděl, že nájemce zemřel, že práva a povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost. Stejná lhůta svědčí i nájemcově dědici dle odst. 2 citovaného ustanovení. Je tak zcela zřejmé, že situace v daném případě je poměrně jednoduše řešitelná. To by ovšem žalobkyně jako správce majetku Hlavního města Prahy musela reagovat včas a ve smyslu ustanovení § číslo odst. 2 v zákonné lhůtě nájem žalované vypovědět.

10. Tato zákonná úprava je zcela přehledná a jednoznačná a nevyvolává nerovnost ve vztazích mezi pronajímatelem a dvěma skupinami nájemců. Jestliže žalobkyně se dovolávala zásady o dobrých mravech, tak ani neuvedla, jakým způsobem předmětné rozhodnutí tuto zásadu porušuje či jakým způsobem měla jednat v rozporu s touto zásadou žalovaná. Tyto své výtky žalobkyně nijak blíže nerozvedla. Kromě tohoto obecného tvrzení, již neuvedla žádný jiný důvod, pro který by měla být napadené rozhodnutí změněno či zrušeno.

11. S ohledem na to, že napadený rozsudek je ve výroku o věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení věcně správný, byl potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř. v obou napadených výrocích

12. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla i v odvolacím řízení zastoupena obecným zmocněncem a ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů v paušální výši stanovená vyhláškou č. 254/2015 Sb. Jedná se o náhradu za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po částka, celkem částka.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v obec prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10 za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.