MSPH 55 CO 59/2022-189

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce příjmení jméno příjmení, narozeného datum ⟪LB:lb_002⟫ bytem v obec a číslo ⟪LB:lb_003⟫ zastoupeného JUDr. jméno příjmení, příjmení, LL.M., st., advokátem ⟪LB:lb_004⟫ sídlem v obec, ulice a číslo ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem v obec a číslo, ulice a číslo ⟪LB:lb_008⟫ o částka s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. číslo jednací z 21. října 2021,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že sazba úroku z prodlení činí 8,25%, jinak se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

1. Žalobce i žalovaná podali včasná odvolání proti rozsudku, jímž soud I. stupně zamítl žalobu ohledně částka s 10% úrokem z prodlení od datum (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobci 10% úrok z prodlení z částky částka od datum do datum (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.

2. Žalobce podal odvolání do zamítavého výroku. Namítal, že soud věc nesprávně právně posoudil. Poukazoval na to, že ve srovnávaném případě byla základní výška zadostiučinění za trestní stíhání částka za každý měsíc stíhání navýšena na trojnásobek, přičemž poškozený byl stíhán za stejný delikt, jako žalobce (ve čtvrtém odstavci), šlo o policistu a stíhání trvalo jen 14 měsíců. I u žalobce měla být základní výše zadostiučinění trojnásobně zvýšena, když navíc byl zajištěn dům žalobce a mělo být zohledněno, že byl nezákonně stíhán dvakrát. Hrozil mu trest číslo let, nakonec byl odsouzen k trestu odnětí svobody na rok s podmíněným odkladem na 2 roky. Navrhl žalobě plně vyhovět.

3. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku v části stanovící úrok z prodlení. V době uplynutí šestiměsíční lhůty k projednání žádosti činila výše zákonného úroku z prodlení 8,25% ročně. Žalobci též neměla být přiznána odměna za písemný závěrečný návrh, neboť nejde o podání týkající se věci samé. V tomto poukázala na usnesení Vrchního soudu v Praze (podle značek v trestních odvolacích věcech) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 534/99.

4. Žalobce se ztotožnil s odvoláním žalované stran sazby úroku z prodlení. Pokud jde o náklady řízení, sepsání závěrečného návrhu bylo úkonem, který soud sám navrhl v situaci, kdy se nepředpokládalo přednášení závěrečné řeči. Šlo tedy o úkon účelný.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků dle § 214 odst. 3 o. s. ř. a shledal důvodným odvolání žalované.

6. Rozhodné skutečnosti soud I. stupně na základě provedeného dokazování zjistil správně a v dostatečném rozsahu i hloubce. V tomto směru ostatně účastníci neměli výhrad. Proto z nich vychází i soud odvolací.

7. Soud I. stupně správně uvádí, že v případě zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí o jeho zahájení) by se výše přiznaného zadostiučinění neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností daného případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. V tomto směru také uvedl konkrétní rozhodnutí, s nimiž srovnával újmu a výši zadostiučinění. Vymezil přitom také kritéria významná jak pro posouzení intenzity újmy žalobce, tak pro srovnání s jinými vhodnými případy.

8. Co se týče srovnání s případem téhož soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017, na který odkazuje též žalobce, konstatuje odvolací soud, že tento se hodí ke srovnání, jen pokud jde o celkovou výši zadostiučinění, když šlo o stíhání za skutek s téměř totožnou právní kvalifikací, s nižní hrozbou trestu než pro žalobce, s významnějšími dopady do rodinného i profesního postavení a srovnatelnou délkou stíhání. Ve srovnávaném případě ovšem bylo použito nesprávné metody výpočtu výše zadostiučinění v podobě násobení soudem stanovené výše měsíčního zadostiučinění délkou trvání trestního řízení.

9. Takový postup ovšem shledal Nejvyšší soud ČR již v minulosti nepřípustným, protože zde nejde o újmu za nepřiměřenou délku řízení, ale za samotné stíhání. Újma se tedy odvíjí od zhodnocení kritérií ovlivňujících míru nepříznivého následku na život poškozeného a srovnání s obdobnými případy. Délka řízení zde je pouze jedním z případných kritérií pro výši újmy.

10. Nesprávnost uvedené metody lze demonstrovat např. na situaci, kdy jeden poškozený je nezákonné stíhán pro vcelku banální trestný čin s nepříliš významným dopadem do osobní sféry, avšak stíhání trvalo značně dlouhou dobu, s případem, kdy jiný poškozený byl nezákonně stíhán pro závažný trestný čin s hrozbou vysokého trestu a intenzivními dopady do osobní sféry, kde však stíhání trvalo krátce. Při metodě násobení měsíční paušální částky by pak poškozený s menšími důsledky obdržel patrně podstatně vyšší zadostiučinění, než poškozený s následky významnějšími, a to jen proto, že jedno stíhání bylo podstatně delší. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, coby nesprávný úřední postup, však může být samostatným nárokem a odškodňuje se zvlášť.

11. V tomto směru tedy odvolací neakceptuje ani argumentaci odvolatele, pokud stojí na srovnávání s uvedeným případem. Stejně tak souhlasí se soudem I. stupně v tom, že ke srovnání se nehodí případ projednaný u Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 743/2017 z důvodů v rozsudku uvedených či případ vedený u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 Co 276/2017.

12. Při srovnání následků nezákonného trestního stíhání a přiznaného zadostiučinění s vhodnými případy je vhodné ke srovnání využít zejména případy stíhání pro trestný čin obdobné nebo stejné povahy. To proto, že odezva společnosti i okolí obviněného, včetně pohledu na jeho čest a pověst, se totiž bude zpravidla lišit podle toho, do jaké míry je ten který trestný čin obecně považován za zavrženíhodný. Za velmi zavrženíhodné jsou považovány zejména některé trestné činy proti rodině a dětem, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, proti životu a zdraví, posléze pak proti svobodě či majetku.

13. Kromě případu zmíněného soudem I. stupně (14 C 217/2017) v němž lze též poukázat na to, že poškozenému se dostalo zadostiučinění ve výši částka (byť na základě nesprávné metody) a na to, že v něm byly shledány významnější zásahy do života poškozeného, než v tomto případě, shledal odvolací soud jako případ vhodný ke srovnání zejména případ vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 129/2017. V něm bylo přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši částka, poškozený byl stíhán pro majetkový trestný čin (zpronevěry dle § 206 odst. 1 písm. a/, odst. 5 písm. a/ tr. z.) s hrozbou trestu odnětí svobody až na 10 let, stíhání trvalo cca 2 roky s významnými dopady do rodinného života, a dále do profesní stránky, neboť souviselo s výkonem povolání poškozeného, a dále se zásahy do společenských vztahů a psychickými problémy.

14. Uvedený případ se na jedné straně vyznačuje intenzivnějšími a četnějšími zásahy do života poškozeného, shoduje se typově s výší hrozícího trestu, s délkou stíhání i s tím, že stíhání souviselo s výkonem povolání a mělo na něj dopady, na druhé straně pro žalobce v této věci došlo k intenzivnějšímu zásahu tím, že byl v prvním stupni dokonce uznání vinným potrestán a měl zajištěn majetek.

15. Dále jde o případ vedený u téhož soudu pod sp. zn. 15C 202/2015, stíhání pro tr. čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 4 tr. z. s hrozbou trestu odnětí svobody 1-5 let, trvání stíhání do 2 let, zásahy do profesního i rodinného života a psychiky poškozeného, přičemž věc stíhání skončilo až v odvolacím řízení, přiznáno zadostiučinění částka.

16. A konečně o případ vedený u téhož soudu pod sp. zn. 31C 617/2014, stíhání pro tr. čin podvodu dle § 209 odst. 1, 4 tr. z. s hrozbou trestu odnětí svobody 2-8 let, trvání stíhání cca 2,5 roku, zásahy do profesního života, psychiky poškozeného, poškození pověsti, řízení v jednom stupni, přiznáno zadostiučinění částka.

17. V souhrnu jde o nalezené případy nejblíže podobné případu žalobce, zejména typem trestného činu, délkou stíhání, výší možného trestu odnětí svobody a v zásadě i typem, rozsahem či intenzitou následků, které se sice v různých případech zčásti liší jak od sebe, tak od případu žalobcova, nicméně z hlediska jejich intenzity a nemajetkové újmy je lze považovat za obdobné jako případ žalobce.

18. Ve všech případech bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích v rozmezí číslo tisíc Kč, převážně v rozsahu číslo tisíc Kč. Zde soud I. stupně akceptoval částku přiznanou žalovanou, tedy částka, zabýval se rozhodnými kritérii posouzení rozsahu a intenzity újmy včetně srovnání s některými jinými případy i případem, na který poukazoval žalobce a jeho závěry ohledně výše zadostiučinění považuje odvolací soud za správné.

19. Důvodným je odvolání žalované co do sazby úroku z prodlení, což akceptuje i žalobce.

20. Správně soud I. stupně rozhodl též o nákladech řízení. Písemný závěrečný návrh je podáním ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/96 Sb. a pokud si jej v podstatě soud I. stupně vyžádal, jde o úkon účelný. Proto za něj odměna advokáta náleží. Rozhodnutí, na která odkazuje odvolatelka, byla vydána v trestních věcech, nikoli ve sporu občanskoprávním, usnesení ústavního soudu pak nic do věci nepřináší, neboť odmítlo stížnost pro nedostatek ústavního přesahu.

21. Vzhledem ke změně rozsudku však odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž vyšel z toho, že žalobci by náležela náhrada nákladů v řízení prvostupňovém ve stejné výši, jak určil soud I. stupně, v řízení odvolacím však nebyl úspěšný a měl hradit náklady žalované – částka za odvolání. Rozdíl tak činí částka.

Proti měnícímu výroku není dovolání přípustné, do potvrzujícího výroku je přípustné a lze je podal k Nejvyššímu soudu ČR v obec prostřednictvím soudu I. stupně do 2 měsíců od doručení.