MSPH 62 CO 388/2020-306

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci: ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ bytem adresa ⟪LB:lb_003⟫ adresa pro doručování adresa ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného zastupování státu ve věcech majetkových, IČO ⟪LB:lb_006⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_007⟫ o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, ⟪LB:lb_008⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku

1) právnička oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec,

2) referentka oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec,

3) referentka oddělení Hospodaření s majetkem odboru Odloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec.

4. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobkyni byla výpověď z pracovního poměru doručena řádně prostřednictvím jejího právního zástupce. V této souvislosti odkázal též na text žaloby, z něhož je zřejmé, že výpověď se prostřednictvím právního zástupce dostala do dispozice žalobkyně a žalobkyně na ni prostřednictvím svého zástupce reagovala přípisem z datum tak, že s ní vyslovila nesouhlas. Požadavek žalobkyně na úředně ověřený podpis na plné moci podle § 336 odst. 1 zákoníku práce je stanoven pro doručování zaměstnavatelem prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nikoliv prostřednictvím advokáta.

5. Výpověď z pracovního poměru byla podepsána osobou oprávněnou za žalovaného jednat, když JUDr. jméno příjmení, MPA, ředitel Územního pracoviště obec byl za žalovaného oprávněn podepsat, a to i s přihlédnutím k části druhé, čl. 5 vnitřního předpisu žalovaného označeného jako příkaz – úplné znění číslo.

6. Za tohoto stavu soud I. stupně zkoumal, zda pro udělení výpovědi z pracovního poměru podle § 50 písm. c) zákoníku práce žalobkyni byly splněny všechny zákonné podmínky. Výpověď žalobkyni byla dána po odvolání z jejího pracovního místa, přičemž žalobkyně nabídnutá pracovní místa odmítla. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobkyně byla z vedoucího místa řádně odvolána, když z provedených důkazů, zejména ze záznamu zaměstnavatele ze dne datum, záznamu o osobním doručení odvolání ze dne datum a z výslechů svědků příjmení příjmení, příjmení a příjmení prvostupňový soud uzavřel, že jmenovaní zaměstnanci žalovaného se dne datum pokusili žalobkyni doručit odvolání z pracovního místa ředitelky odboru Odloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec ze dne datum, žalobkyně listinu odmítla převzít a podle § 334 odst. 3 zákoníku práce lze tuto listinu považovat za doručenou. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně zaměstnancům žalovaného sdělila, že s ohledem na svůj zdravotní stav s nimi není schopna jednat. Na svoji pracovní neschopnost upozornila až následně v průběhu rozhovoru, kdy pouze uvedla obecně, že se nachází v pracovní neschopnosti.

7. Soud I. stupně dále zkoumal, zda žalovaný splnil řádně nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Uvedl, že povinností žalovaného bylo žalobkyni nabídnout jiné pro ni vhodné místo, které by odpovídalo jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Žalovaný přípisem ze dne datum označeným jako nabídková povinnost po odvolání z pracovního místa a sdělení k výzvě ke zjednání nápravy a přidělení práce právnímu zástupci žalobkyně sdělil, že žalobkyně byla dne datum odvolána z pracovního místa ředitelky odboru odloučeného pracoviště obec, Územního pracoviště obec s tím, že písemnost o odvolání odmítla převzít. Žalovaný učinil žalobkyni nabídku pracovních míst, a to: 1) právničky oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec, 2) referentky oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec, 3) referentky oddělení Hospodaření s majetkem odboru Odloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec. K námitce žalobkyně ohledně toho, že žalovaný disponoval nabídkou volných míst v rámci organizace žalovaného mnohem širší, lépe odpovídající její kvalifikaci, zdravotnímu stavu v obec nebo obec soud prvního stupně žalobkyni při jednání dne datum poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy ohledně toho, kdy a jakým způsobem žalobkyně žalovanému oznámila v návaznosti na přípis ze dne datum, že jím nabídnutá pracovní místa neodpovídají její kvalifikaci a zdravotnímu stavu a aby k prokázání svých tvrzení označila důkazy. V reakci na tuto výzvu žalobkyně podáním ze dne datum poukázala na dopis z datum, v němž uvedla, že nesouhlasí s tím, že by byla odvolána, důvod pro učinění nabídkové povinnosti tak nebyl a žalobkyně tak neměla důvod na učiněnou nabídku reagovat. Dále žalobkyně sdělila, že nabídnutá místa jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci neodpovídají s tím, že žalovanému byl znám zdravotní stav žalobkyně a rovněž tak její věk. V této souvislosti poukázala na to, že před učiněním nabídkové povinnosti byla po dobu delší než tři měsíce v pracovní neschopnosti, což žalovanému bylo rovněž známo. Poukázala dále na to, že nabídnuté pracovní pozice v obec a obec žalobkyně nemůže zastávat, neboť není schopna se ze obec do uvedených míst dojíždět s ohledem na vzdálenost a časovou náročnost.

8. Na základě těchto skutečností dospěl prvostupňový soud k závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ve vztahu ke tvrzení, že žalovaným nabídnutá pracovní místa neodpovídají jejímu zdravotnímu stavu. Pouze na základě jediné prokázané déletrvající pracovní neschopnosti od 21. 8. do datum nelze učinit závěr o tom, že žalovaný byl seznámen s příčinou této pracovní neschopnosti a ani z jiných důkazních prostředků mu nebylo známo, že by zdravotní stav žalobkyně byl takový, že by jí výkon nabízených pracovních pozic znemožňoval. Žalobkyně neuvedla, v čem spočíval její zhoršený stav a jen ze samotného věku nelze dovozovat, že by nebyla schopna vykonávat pracovní pozice v sídle územního pracoviště, kde dříve pracovala, v obec, případně v obec. Námitky ohledně dojezdové vzdálenosti a časové náročnosti uplatnila až v žalobě, přestože je mohla uplatnit již v dopise z datum; navíc sama potvrdila, že by byla schopna dojíždět ze obec do obec, případně ze svého přechodného bydliště na adrese adresa. V prvé řadě však podle soudu I. stupně měla žalobkyně v reakci na zaslanou nabídku žalovaného včas informovat o tom, že jím nabídnuté pracovní pozice neodpovídají jejímu konkrétnímu zdravotnímu stavu. Soud I. stupně tak učinil závěr, že pokud žalobkyně žalovanému toliko oznámila, že setrvává na svém stanovisku ohledně toho, že dosud nebyla odvolána, tak tuto skutečnost žalovanému nelze klást k tíži. Žalovaný žalobkyni nabídl tři jiná pracovní místa, která podle dostupných záznamů odpovídala kvalifikaci žalobkyně a jejímu zdravotnímu stavu, k přijetí nabídky jí poskytl lhůtu v délce deseti dnů, žalobkyně žádnou z nabízených pozic ve stanovené lhůtě nepřijala a ani žalovanému nesdělila, že nabízená místa kvalifikaci a jejímu zdravotnímu stavu neodpovídají. Jsou tak dány podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce, a soud I. stupně proto žalobu zamítl.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že jde o šest paušálních náhrad po částka podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

10. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. a dále – ač to výslovně neuvádí – též podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V úvodu odvolání zopakovala, že pro to, aby bylo žalobě vyhověno, postačí, když bude splněn jeden z následujících předpokladů a to a) nedoručení odvolání, b) nedoručení výpovědi, c) nenaplnění důvodů pro dání výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalobkyně zastává názor, že prokázala minimálně to, že jí výpověď nebyla řádně doručena a že nebyly podmínky pro udělení výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, protože žalovaný nedodržel postup podle § 73a odst. 2 zákoníku práce.

11. Soud I. stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzené skutečnosti a neprovedl jí navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností ohledně doručování odvolání. Žalobkyně opakovaně namítla, jí písemné odvolání nikdy nebylo řádně doručeno a soud prvního stupně pochybil, když nevyhověl jejímu návrhu na provedení jejího účastnického výslechu. Prvostupňový soud vyšel pouze z výpovědí zaměstnanců žalovaného, kteří ovšem sami uvedli, že jde o věc starou již tři roky a aniž by si přečetli záznam o průběhu návštěvy ze dne datum, tak by si již průběh nepamatovali. Podle žalobkyně se tak nejedná o důkaz svědeckými výpověďmi v pravém slova smyslu a soud prvního stupně by k nim měl takto přistupovat. Žalobkyně rozebrala výpovědi svědkyň příjmení a příjmení, které pouze konstatovaly, že jí nesou zásilku a že jsou rády, že je doma, měly pochopení pro to, že žalobkyně zásilku v době pracovní neschopnosti nechce převzít. Žalobkyně se tak domnívala, že jí jsou doručovány pracovní a kontrolní úkoly, které jí zasílá generální ředitelka v průběhu srpna. Vyslechnutý svědek příjmení sice zápis podepsal, avšak průběh rozhovoru slyšet nemohl, protože byl vzdálen téměř pět metrů. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně doručení výpovědi, když neprovedl žalobkyní provedené důkazy a v důsledku toho věc posoudil po správní stránce nesprávně. Žalobkyně přisvědčila závěru soudu prvního stupně o tom, že výpověď prostřednictvím poštovního doručovatele jí nebyla řádně doručena, k tomu však dodala, že tato výpověď jí měla být doručována nikoliv na adresu adresa. Žalovanému bylo známo, že se žalobkyně na této adrese bude zdržovat i po skončení pracovní neschopnosti, což mimo jiné vyplynulo ze svědeckých výpovědí Ing. příjmení a Maškové. O této skutečnosti byla informována též přímá nadřízená žalobkyně příjmení příjmení a v této souvislosti měl být proveden důkaz s výslechem žalobkyně, což se však nestalo. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka, z něhož citovala, znovu zdůraznila, že povinností žalovaného bylo doručovat jí na známou adresu v obec.

12. Žalobkyně zásadně nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně o tom, jí výpověď z pracovního poměru byla doručena prostřednictvím jejího právního zástupce. Uvedený závěr je podle žalobkyně vykonstruovaný. příjmení moc nikdy neopravňovala právního zástupce k tomu, aby přijal výpověď, nejednalo se o generální plnou moc, ale s ohledem na vymezení oprávnění plné moci se jednalo a jedná pouze o procesní plnou moc. Tuto plnou moc právnímu zástupci udělila proto, že byla nemocná a nechtěla do komunikace se žalovaným vnášet citové pohnutky. Jako právník by však neudělila generální plnou moc, protože by za jiných okolností ani zastupování nezvolila.

13. V případě pochybností je rozhodující vůle stran, zejména žalobkyně. Na straně žalobkyně však nebyla vůle zmocnit svého právního zástupce k převzetí výpovědi a ani vůle právního zástupce toto oprávnění přijmout. Vůli žalobkyně a jejího právního zástupce však soud prvního stupně nezkoumal, neboť neprovedl účastnický výslech žalobkyně.

14. Žalobkyně dále odkázala na § 334 odst. 2 zákoníku práce, který upravuje způsoby doručení písemnosti zaměstnance zaměstnavatelem, přičemž způsob doručování prostřednictvím právního zástupce v něm uveden není. Žalobkyně tak shrnula, že závěry soudu prvního stupně ohledně podmínek doručování a doručení výpovědi jsou jednoznačně nesprávné. Minimálně v případě výpovědi je tak jednoznačné, že tato ji řádně doručena nebyla a již proto mělo být žalobě vyhověno.

15. Žalobkyně dále namítla nesplnění nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 zákoníku práce ze strany žalovaného. Soud prvního stupně k tomu učinil nesprávné skutkové závěry. Nabídková povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce stíhá zaměstnavatele, tedy povinností žalovaného bylo nabídnout žalobkyni místo, které odpovídá jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Není povinností žalobkyně sdělovat žalovanému jako zaměstnavateli, že nabídnutá pracovní místa jejímu zdravotnímu stavu nebo kvalifikaci neodpovídají. Žalobkyně znovu zopakovala, že její zdravotní stav a věk byly žalovanému známy, žalobkyně byla opakovaně v pracovní neschopnosti, a to i po učinění nabídkové povinnosti, přesto však žalovaný nabídl žalobkyni pracovní pozice v obec, obec, v dojezdové vzdálenosti automobilem ze obec do obec a číslo km, kdy jedna cesta trvá 1 hodinu 16 minut v ideálním případě a do obec a číslo km, kdy v ideálním případě cesta trvá 1 hodinu 32 minut. Žalovanému navíc bylo známo, že se žalobkyně zdržuje v obec a mohl tak učinit nabídku pracovní pozice v rámci ústředí žalovaného, když místy splňujícími nabídkovou povinnost podle §73a odst. 2 zákoníku práce jednoznačně disponoval. Žalobkyně tak zásadně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že její věk a bezprostředně předcházející pracovní neschopnost v délce tří měsíců nelze považovat za dostatečné důvody pro závěr, že nabídka výše uvedených pozic ze strany žalovaného nebyla v souladu s jejím zdravotním stavem. Žalovaný tak nesplnil řádně svoji nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoník práce a výpověď z pracovního poměru je proto neplatná.

16. Není správný ani závěr soudu I. stupně o tom, že žalobkyně nabídku pracovních míst nevyužila. Žalobkyně totiž nebyla platně odvolána, neměla proto důvod se k nabídce pracovních míst vyjadřovat. Pokud by žalovaný postupoval podle zákoníku práce a nikoliv účelově tak, aby se žalobkyně zbavil, tak by nabídku učinil znovu poté, kdy by prokázal, že byla řádně odvolána a zaslal by jí nabídku odpovídajících pracovních pozic. Žalobkyně podle svých tvrzení doložila seznamem volných pracovních pozic ze datum, který je součástí spisu, že žalovaný disponoval i jinými pracovními místy, které by odpovídaly jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jeho postup tak byl účelový a v rozporu se zákonem.

17. V závěru odvolání žalobkyně znovu zdůraznila, že soud I. stupně pochybil, když neprovedl její účastnický výslech, ačkoliv tento byl nutný a účelný pro objasnění rozhodných skutečností. Rozhodl tak nejen v rozporu se zákonem, ale rovněž neodůvodněně a jednoznačně ve prospěch žalovaného. Z jednání soudu žalobkyně nabyla dojmu, že soud nerozhodoval nestranně, když již na počátku řízení sdělil, že pracovněprávních sporů mezi bývalými zaměstnanci a žalovaným u tohoto soudu je vedena řada a žalobkyně z průběhu jednání nabyla dojem, že soud nerozhodoval nestranně. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na správná skutková zjištění soudu I. stupně a jeho správné právní posouzení. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že jí odvolání z funkce ředitelky odboru Odloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec nebylo řádně doručeno, když podle jejího názoru prvostupňový soud vyšel pouze ze svědeckých výpovědí. Žalobkyně pomíjí, že vedle svědeckých výpovědí, byly provedeny k důkazu též záznamy zaměstnavatele a záznamy o osobním doručení ze dne datum. Žalobkyně měla možnost se ke svědeckým výpovědím a provedeným důkazům vyjádřit, což také učinila. Mohla navrhnout též jiné důkazy k prokázání svých tvrzení, a pokud tak neučinila, tak z toho nelze vinit soud. Odvolání z funkce tak žalobkyni bylo řádně doručeno. Stejně tak žalobkyni byla řádně doručena výpověď z pracovního poměru a žalovaný nepřisvědčil názoru žalobkyně o tom, že jí mělo být doručováno na adrese v obec, neboť tato skutečnost žalovanému známa nebyla. Svědecké výpovědi svědkyň příjmení a Ing. příjmení uvedenou skutečnost neprokázaly, svědkyně příjmení příjmení pouze uvedla, že o tom, že se žalobkyně zdržuje v domě nemoci u své dcery, diskutovaly s kolegyněmi pouze neformálně a paní příjmení uvedla, že věděla o tom, že se žalobkyně často zdržuje v obec, byla jí sice známa adresa pobytu na neschopence, svědkyně si již nepamatovala, že by jí žalobkyně sdělila, že se na této adrese bude zdržovat i po skončení pracovní neschopnosti. V řízení pak nebylo prokázáno, že by o uvedené skutečnosti věděla též Ing. příjmení. Navíc v době doručování výpovědi již Ing. příjmení nebyla nařízenou žalobkyní a nebyla ani zaměstnankyní žalovaného. Svědecká výpověď Ing. příjmení nebyla navržena a soud prvního stupně tak nepochybil, když důkaz touto výpovědí neprovedl, neboť žalobkyně ho nenavrhla a není povinností soudu zajišťovat důkazy pro žalobkyni. Žalovaný tak znovu zdůraznil, že mu adresa bydliště žalobkyně v obec nebyla známa a v této souvislosti akcentoval, že žalobkyně působila u něj ve vedoucí funkci a jistě jí byly známy všechny povinnosti zaměstnance, jež od svých zaměstnanců vyžadovala. Tyto se také vztahovaly na ni samotnou.

19. Žalovaný odkázal na závěr soudu I. stupně ohledně toho, že výpověď z pracovního poměru žalobkyni byla řádně doručena prostřednictvím jejího právního zástupce, když z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný využil všechny možnosti k doručení výpovědi, které mu zákoník práce umožňuje a ukládá. Byl to výhradně právní zástupce žalobkyně, který s žalovaným komunikoval. Po odvolání z funkce žalovaný učinil vůči žalobkyni řádnou nabídkovou povinnost, v rámci které jí nabídl odpovídající pracovní místa odpovídající jejímu věku a zdravotnímu stavu. Postupoval tak zcela v souladu se zákoníkem práce. Jedním z těchto nabízených míst bylo též místo právníka oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec, toto místo však žalobkyně neakceptovala. Ve svém odvolání žalobkyně uvádí, že na ústředí žalovaného v obec bylo volné místo právníka či jiné pozice vedoucích zaměstnanců, které by jí vyhovovaly a které by s ohledem na její kvalifikaci mohla zastávat. Žalobkyně tak disponuje všemi předpoklady pro to, aby vykonávala místo právníka nebo vedoucího pracovníka na ústředí žalovaného, ale již pro ni není adekvátním místem právník Územního pracoviště v obec, když toto místo jí žalovaný nabídl. O zdravotních a jiných omezeních žalobkyně žalovaného neinformovala. Ze skutečnosti, že po dobu své pracovní neschopnosti byla žalobkyně na jiné adrese trvalého bydliště, nelze dovozovat, že tak bude činit i po skončení pracovní neschopnosti.

20. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně o tom, že by soud ve věci nerozhodoval nestranně, když takového tvrzení žalobkyně by vedlo k úvaze o rozhodování pracovněprávních sporů před soudy pouze ve prospěch zaměstnanců, jinak by měl být založen podle žalobkyně negativní precedens a zpochybněna tak nezávislost a nestrannost soudu. Soud I. stupně rozhodl zcela v souladu s o. s. ř. a žalovaný žádal potvrzení jako věcně správné.

21. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl o odvolání žalobkyně svým rozsudkem ze dne 27. 1 2021, č. j. číslo jednací, tak, že rozsudek soudu I. stupně ze dne datum změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne datum vyhověl a žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení Odvolací soud po částečném zopakování důkazního řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. neshledal odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), b) a d) o. s. ř., což v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Shodně se soudem I. stupně uzavřel, že žalobkyně byla ze svého pracovního místa odvolána řádně osobou k tomu oprávněnou, odvolání jí bylo řádně doručeno. Za tohoto stavu pak zkoumal, zda pro udělení výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce byly splněny zákonné podmínky podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Přisvědčil závěru soud I. stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni řádně doručena prostřednictvím jejího právního zástupce Mgr. Ing. jméno příjmení, který byl na základě plné moci oprávněn žalobkyni zastupovat a současně byl oprávněn přijímat doručované písemnosti. Již však nesouhlasil s názorem soudu I. stupně o tom, že žalovaný vůči žalobkyni řádně splnil nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Odkázal na soudní judikatury, která dovodila, že povinností zaměstnavatele je nabídnout vedoucímu zaměstnanci, který je ze svého pracovního místa odvolán, nebo se ho vzdal, veškerá pracovní místa, kterými disponuje a která jsou pro něj vhodná podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Podle odvolacího soudu při výkladu obsahu nabídkové povinnosti je třeba vycházet z toho, že nemožnost takového zaměstnance nadále zaměstnávat znamená, že zaměstnavatel nemá pro něj žádnou práci, která by pro něj byla vhodná, jedná se tedy o absolutní nemožnost uvedeného zaměstnance dále zaměstnávat a povinností zaměstnavatele tak je nabídnout odvolanému vedoucímu zaměstnanci nebo vedoucímu zaměstnanci, který se svého místa vzdal, jakékoliv volné místo, které je v době výpovědi z pracovního poměru k dispozici – tedy nejen místo odpovídající původní pracovní smlouvě, příp. kvalifikaci zaměstnance, a to i tehdy, když toto místo vyžaduje předchozí průpravu zaměstnance. Nabídková povinnost se tak nevztahuje pouze na místa, která odpovídají původní pracovní smlouvě vedoucího zaměstnance. Podstatné je však to, že jde o místo, které je pro takovéhoto zaměstnance vhodné z hlediska jeho zdravotního stavu i kvalifikace. Na základě těchto závěrů odvolací soud dovodil, že v době udělení výpovědi žalobkyni žalovaný disponoval dalšími volnými pracovními místy, která žalobkyně zjistila z předloženého printscreenu z webových stránek žalovaného, a to místo právník metodik v oddělení metodiky právního jednání odboru Právní metodiky, jehož inzerce volného místa byla zveřejněna dne datum, dále referent oboru personálního – právník, nabídka zveřejněna dne datum a referent samostatného oddělení veřejných zakázek – právník, nabídka zveřejněna dne datum. K tomu odvolací soud uvedl, že ve všech těchto případech se jednalo o místo volné na ústředí, tedy v sídle žalovaného v obec a číslo, tato místa nepochybně byla volná po odvolání žalobkyně z pracovní pozice ředitelky odboru Odloučeného pracoviště obec, Územního pracoviště obec Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a v rámci nabídkové povinnosti podle § 73a odst. 2 zákoníku práce žalobkyni měla být nabídnuta. Žalovaný však žalobkyni tato místa nenabídl, čímž vůči ní nesplnil svoji nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2 zákoníku práce řádně. Proto nenastala fikce nadbytečnosti žalobkyně podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a výpověď z pracovního poměru proto odvolací soud shledal neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. za použití § 4 zákoníku práce pro rozpor se zákonem, když smysl a účel zákona to vyžaduje.

22. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného svým rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, rozsudek odvolacího soudu dne datum zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. neboť dovodil, že otázku, za jakých okolností je naplněna fikce nadbytečnosti v případě odvolání zaměstnance podle ust. § 73a odst. 2 zákoníku práce, odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR. Dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepřijala nabídku volných pracovních míst ze dne datum, kterou vůči ní žalovaný učinil. Na základě toho ovšem dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího uzavřel, že za tohoto stavu je třeba mít za to, že žalobkyně odmítla zaměstnavatelem – žalovaným – navrženou změnu jejího dalšího pracovního zařazení, a pakliže je splněna podmínka odmítnutí zaměstnavatel nabízené dohody o změně pracovního zařazení po odvolání vedoucího zaměstnance z pracovního místa, tak nastává fikce nadbytečnosti již při splnění podmínky, že (alespoň některé) nově nabízené pracovní zařazení objektivně splňovalo požadavek vhodnosti z hlediska zdravotního stavu a kvalifikace odvolaného zaměstnance (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka). Dovolací soud dále nesouhlasil s názorem odvolacího soudu o tom, že soudní judikatura dovodila, že povinností zaměstnavatele je nabídnout vedoucímu zaměstnanci, který je ze svého pracovního místa odvolán nebo se ho vzdal, veškerá volná místa, kterými disponuje a která jsou pro něho vhodná. Tento závěr nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka, na který odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že žalovaný disponoval i jinými volnými pracovními místy, než která žalobkyni nabídl, přičemž přinejmenším některá z nich by pro žalobkyni vhodná vzhledem k její kvalifikaci a zdravotnímu stavu byla a na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalovaný vůči žalobkyni nesplnil řádně nabídkovou povinnost, protože jí nenabídl veškerá volná pracovní místa, tak tento jeho závěr není správný.

23. Nato odvolací soud znovu přezkoumal podle § 212 a 212 a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a důkazní řízení podle § 213 odst. 2 o. s. ř. při odvolacím jednání dne datum zopakoval nabídkovou povinností po odvolání z pracovního místa ze dne datum, odpovědí žalobkyně ze dne datum na tuto nabídku a printscreenem volných míst k datu datum. Při odvolacím jednání dne datum důkazní řízení podle § 213 odst. 4 o. s. ř. dále doplnil pracovní náplní pracovních míst uvedeným v nabídce pracovních míst učiněné vůči žalobkyni ze dne datum. Poté neshledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

24. Žalobkyně v prvé řadě uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., když tvrdila, že senát, kterému věc byla přidělena podle rozvrhu práce (§ 36 odst. 2 o. s. ř.) postupoval v řízení vůči ní zaujatě. Jenom ze samotného sdělení, že pracovněprávních sporů je vedena celá řada, však poměr soudce k projednávané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům tak, jak má na mysli § 14 odst. 1 o. s. ř., který by byl důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci, dovodit nelze. Neobstojí ani obecný a blíže nespecifikovaný poukaz žalobkyně na to, že„ z jednání soudu a zejména z odůvodnění rozsudku nabyla dojmu, že soud nerozhodoval nestranně.“ K tomu odvolací soud uvádí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou podle § 14 odst. 4 o. s. ř. okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, jak žalobkyně namítá.

25. Dále žalobkyně uplatnila odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.) O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

26. Odvolací soud neshledal odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. K tomu žalobkyně zejména namítla, že soud prvního stupně neprovedl její účastnický výslech, který navrhla k důkazu. Uvedený důkazní návrh žalobkyně učinila v žalobě, avšak při posledním jednání před soudem prvního stupně dne datum po poučení soudem podle § 119a odst. 1 o. s. ř. výslovně uvedla, že žádné další důkazní návrhy nemá. Za tohoto stavu odvolací soud dovozuje, že na provedení tohoto důkazu žalobkyně již netrvala a uvedený odvolací důvod proto naplněn být nemůže. K tomu odvolací soud uvádí, že novela o. s. ř. provedená s účinností od datum zákonem č. 30/2000 Sb. již považuje výslech účastníka řízení za pouhý podpůrný důkaz, jehož provedení přichází v úvahu toliko za podmínek uvedených v § 131 o. s. ř. Důkazní hodnota takovéhoto výslechu je vždy dána zájmem účastníka řízení na věci. Podle přesvědčení odvolacího soudu skutečnosti, které by bylo možno z účastnické výpovědi žalobkyně zjistit, byly v řízení objasněny jinak, takže tento důkazní návrh je třeba hodnotit též jako nadbytečný. Návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně příjmení příjmení žalobkyně v řízení před soudem I. stupně pak vůbec neučinila.

27. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolací soud uvádí, že soud I. stupně – vyjma skutkového závěru o nabídkové povinnosti, jak bude uvedeno ještě dále – zjistil skutkový stav správně, když provedl postupem podle § 122 a násl. o. s. ř. všechny důkazy potřebné k relevantním skutkovým zjištěním, tyto důkazy správně zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazu ve smyslu § 132 o. s. ř. a skutkové závěry, které z nich učinil, v nich mají oporu. Pokud žalobkyně dovozuje, že z výpovědí svědkyň příjmení příjmení a příjmení vyplynulo, že žalovanému byla známa adresa bydliště žalobkyně v obec a číslo, na které se měla zdržovat, tak k tomu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že takový závěr z uvedených důkazů učinit nelze. Svědkyně příjmení jméno příjmení k otázce aktuálního bydliště žalobkyně uvedla toliko to, že měla informaci o tom, že se žalobkyně v době pracovní neschopnosti zdržuje u své dcery, což se dozvěděla od níže neoznačených kolegyň; jinou informaci o bydlišti žalobkyně však neměla. Relevantní informaci ohledně aktuálního bydliště žalobkyně pak neměla ani svědkyně jméno příjmení, která výslovně uvedla, že si nepamatuje, že by jí žalobkyně řekla, kde se bude zdržovat. Připustila sice, že žalobkyně často jezdila do obec, z toho však ještě nelze dovozovat, že odvolatelka v obec rovněž bydlí. Soud I. stupně tedy učinil správný závěr ohledně toho, že žalobkyně změnu bydliště, na které jí mají být doručovány písemnosti, žalovanému řádně nenahlásila a to obzvláště za stavu, kdy sama žalobkyně byla vedoucí zaměstnanec, ředitelkou odboru Odloučeného pracoviště obec, sekce Územní pracoviště obec, takže jak správně žalovaný poukazuje, musela si být vědoma toho, že případnou změnu bydliště má zaměstnavateli řádně oznámit.

28. Na projednávanou věc je třeba aplikovat zákoník práce č. 262/2006 Sb. ve znění účinném od 1. 11. 2017 do datum (dále jen zákoník práce, ve zkratce zák. práce – poznámka odvolacího soudu) a dále zákon č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník ve znění účinném do 30. 6. 2018 (občanský zákoník, ve zkratce o. z.).

29. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně byla rozhodnutím ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne datum jmenována do funkce ředitelky odboru Odloučeného pracoviště obec, sekce Územní pracoviště obec. Její pracovní poměr tak vznikl jmenováním podle § 27 odst. 4 a 5 dříve platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006. Z této funkce byla odvolána generální ředitelkou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne datum. Generální ředitelka k odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky odboru Odloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec byla oprávněna podle § 73 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 33 odst. 4 písm. b) zákoníku práce Odvolací soud souhlasí s názorem soudu I. stupně o tom, že toto odvolání bylo řádně doručeno, a to postupem podle § 334 odst. 1 a 2 zákoníku práce, což bylo prokázáno záznamem zaměstnavatele ze dne datum, záznamem o doručení z téhož dne a výslechem svědků – zaměstnanců, kteří osobní doručení této písemnosti prováděli. Žalobkyně sice listinu o odvolání z funkce odmítla převzít a z obsahu záznamu nelze dovodit, že by byla poučena o následcích tohoto odmítnutí, nicméně § 334 odst. 2 a 3 v případě osobního doručení zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě, nebo kdekoliv, kde bude zaměstnanec zastižen, takovéto poučení nevyžaduje. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nemá důvodu o tom, že bylo postupováno v souladu se zákoníkem práce, jakkoliv pochybovat, když výpovědi svědků příjmení jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení jsou v tomto směru zcela konzistentní. Úvahy žalobkyně o tom, že se domnívala, že jí jsou doručovány v době pracovní neschopnosti pracovní a kontrolní úkoly, jsou v této souvislosti nerozhodné; podstatné je, že v záznamu zaměstnavatele ze dne datum učiněném ohledně tohoto způsobu doručení je jednoznačně uvedeno, že žalobkyni bylo doručováno odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance podle § 73 zákoníku práce. Přílohou záznamu je též záznam o osobním doručení odvolání, z něhož je průběh celého doručování dostatečně zřejmý. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně uzavírá, že odvolání žalobkyně z pracovního místa bylo provedeno řádně osobou k tomu oprávněnou a bylo žalobkyni řádně doručeno.

30. Za tohoto stavu soud I. stupně správně zkoumal, zda pro udělení výpovědi žalobkyni podle § 50 písm. c) zákoníku práce byly splněny zákonné podmínky podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. K tomu odvolací soud v prvé řadě shodně se soudem I. stupně uvádí, že výpověď z pracovního poměru, která je předmětem sporu, žalobkyni byla řádně doručena prostřednictvím jejího právního zástupce, advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení, jemuž žalobkyně dne datum udělila plnou moc. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí správně vysvětlil, že předchozí doručení na adrese trvalého bydliště žalobkyně v obec, v němž mělo dojít osobně podle § 334 odst. 2 zákoníku práce, nebylo účinné, když se žalobkyni předtím nepodařilo zastihnout ani na pracovišti. Za stavu, kdy předchozí pokusy o doručení uvedené písemnosti byly neúspěšné, byly splněny zákonné podmínky pro to, aby žalovaný písemnost doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle § 334 odst. 4 a § 336 zákoníku práce. Postup při doručování uvedené písemnosti popsaly svědkyně příjmení jméno příjmení a Ing. jméno příjmení. Soud I. stupně správně zjistil, že doručování výpovědi z pracovního poměru prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebylo řádně, neboť nebyla splněna podmínka uvedená v § 336 odst. 3 věta třetí zák. práce ohledně toho, že žalobkyně nebyla poučena o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti. V tomto směru soud I. stupně učinil správná skutková zjištění, že provozovatel poštovních služeb při doručování pochybil, neboť za stavu, kdy žalobkyně nebyla v místě doručování (svého trvalého bydliště) zastižena a písemnost byla následně dne datum uložena u provozovatele poštovních služeb, žalobkyně nebyla o uvedených následcích řádně poučena, což ostatně žalovaný ani nezpochybňoval. Účinky doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tak nenastaly.

31. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně nepřisvědčuje názoru žalobkyně o tom, že žalovaný nebyl oprávněn výpověď z pracovního poměru žalobkyni doručovat prostřednictvím jejího právního zástupce, advokáta Mgr. Ing. jméno příjmení. Jak je uvedeno shora, tento advokát zastupoval žalobkyni na základě plné moci ze dne datum ještě předtím, než žalobkyně podala žalobu. Z obsahu korespondence mezi žalobkyní a žalovaným je zřejmé, že Mgr. Ing. jméno příjmení za žalobkyni jako advokát jednal, když v této souvislosti odvolací soud poukazuje zejm. na dopis ze dne datum označený jako výzva ke zjednání nápravy a přidělení práce, v němž Mgr. Ing. jméno příjmení v zastoupení žalobkyně žalovanému sdělil, že převzal její zastoupení s tím, že podle obsahu této výzvy k ní předložil též jako přílohu plnou moc. příjmení moc ze dne datum (na základě které uvedený advokát žalobkyni zastupuje i v tomto řízení – pozn. odvolacího soudu) je koncipována jako tzv. generální plná moc, která uvedeného advokáta opravňovala ke všem úkonům a jednáním souvisejícím s uplatněním pracovněprávních nároků zmocnitele vůči Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Odloučené pracoviště obec, vymáhání dalších nároků zmocnitele včetně podání žaloby na ochranu osobnosti; podle plné moci byl advokát mimo jiné oprávněn přijímat doručované písemnosti… s tím, že tato plná moc byla udělena v rozsahu práv a povinností podle občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích zákoníku práce, občanského soudního řádu a správního řádu. Nejednalo se tedy pouze o procesní plnou moc, jak žalobkyně tvrdí. Takto široce koncipovaná plná moc zcela nepochybně Mgr. Ing. jméno příjmení k převzetí písemnosti obsahující výpověď z pracovního poměru opravňovala a za stavu, kdy předchozí pokusy o doručení selhaly, žalovaný výpověď z pracovního poměru žalobkyni doručil prostřednictvím tohoto advokáta, je třeba takové doručení považovat za řádné. K tomu odvolací soud uvádí, že advokát zastupoval žalobkyni ve věci skončení pracovního poměru na základě plné moci a není důvodu, proč by nebyl oprávněn výpověď z pracovního poměru převzít. Ostatně § 334 odst. 5 zákoníku práce možnost doručení písemnosti advokátu připouští, kdy v této souvislosti odkazuje na § 48 o. s. ř., § 48 o. s. ř. však upravuje toliko to, kdo je doručujícím orgánem, § 48 odst. 1 a 2 o. s. ř., v odst. 3 a 4 pak podrobněji vysvětluje podmínky při doručování prostřednictvím doručovatele prostřednictvím poštovních služeb. Je bez významu, že § 334 odst. 5 zákoníku práce byl s účinností od datum zrušen zákonem č. 285/2020 Sb., neboť v době rozhodné pro doručování platil. Nad rámec odvolací soud uvádí, že uvedené zákonné ustanovení bylo zrušeno jako obsoletní, nikoliv však proto, že by po datum zákoník práce doručení prostřednictvím advokáta neumožňovalo; takový postup je vždy možný, pokud zaměstnanec nebo zaměstnavatel advokát zmocní jako svého zástupce. Advokátu žalobkyně příjmení příjmení výpověď z pracovního poměru pak doručena byla; toto žalobkyně ostatně ani nezpochybňuje, když namítá pouze to, že takovéto doručení nelze považovat za správné. Neobstojí ani její námitka o tom, že pro doručování písemnosti advokátu nebyly splněny podmínky podle § 335 zákoníku práce, neboť výpověď byla advokátu doručena do jeho datové schránky, aniž by žalobkyně s takovým postupem vyslovila souhlas a poskytla žalovanému adresu pro doručování. Podmínky pro doručování písemnosti zaměstnavatelem prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací totiž platí pouze pro případy, kdy je takto doručováno zaměstnanci a nikoli jeho zástupci na základě plné moci. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně uzavírá, že výpověď z pracovního poměru žalobkyni byla řádně doručena prostřednictvím jejího právního zástupce. K tomu nad rámec dodává, že i kdyby žalobkyni výpověď z pracovního poměru řádně doručena nebyla, tak by to nemělo za následek její neplatnost, ale to, že by uvedené právní jednání nemohlo vyvolat právní účinky, které s ním zákoník práce spojuje. Za tohoto stavu by pracovní poměr žalobkyně i nadále trval, výpověď z pracovního poměru by nebyla neplatným právním jednáním a žaloba na určení její neplatnosti by proto nemohla být důvodná, neboť by takto bylo nesprávně žalováno.

32. Soud I. stupně správně dovodil z čl. 5 části druhé vnitřního předpisu žalovaného – příkazu číslo že výpověď z pracovního poměru byla za žalovaného řádně učiněna osobou oprávněnou za žalovaného jednat, tedy JUDr. jméno příjmení, ředitelem Územního pracoviště obec, jež je oprávněn jednat za žalovaného v pracovněprávních záležitostech.

33. Odvolací soud předesílá, že je podle § 243g odst. 1 část věty prvé za středníkem o. s. ř. vázán právním názorem vyjádřený dovolacím soudem v jeho zrušujícím rozsudku. Za tohoto stavu znovu zaměřil svoji pozornost na otázku splnění nabídkové povinnosti žalovaného vůči žalobkyni tak, jak mu ukládá § 73a odst. 2 zák. práce.

34. Soud I. stupně správně zjistil, že žalobkyně nabídku pracovních míst, kterou ji žalovaný učinil dne datum, nepřijala. Žalovaný nabídl žalobkyni tři volná pracovní místa, a to:

35. Žalobkyně na tuto nabídkovou povinnost reagovala dopisem z datum, v němž se vyjádřila k okolnostem svého odvolání, namítla, že odvolání z vedoucího místa podle ní není řádné, k vlastní nabídce jako takové se však nevyjádřila, z čehož lze dovodit, že ji nepřijala Tento závěr odvolací soud ostatně dovodil již ve svém předchozím rozsudku ze dne datum a dovolací soud ho shledal správným.

36. Odvolací soud v odvolacím řízení zjistil, že všechna nabízená pracovní místa byla pro žalobkyni vhodná. Zejména v této souvislosti poukazuje na volné pracovní místo právničky oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec, když z pracovní náplně tohoto místa je zřejmé, že kvalifikačním předpokladem je zde vysokoškolské vzdělání v oboru práva, kterým žalobkyně disponovala; dále lze dovodit, že žalobkyně by toto místo vzhledem ke své kvalifikaci a dosavadním zkušenostem a zdravotnímu stavu nepochybně zastávat mohla. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobkyně byla ředitelkou odboru Odloučeného pracoviště obec, sekce Územního pracoviště obec Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a tedy byla nadřízenou všem zaměstnancům na tomto detašovaném pracovišti, takže nepochybně místo„ řadového právníka“ by zastávat mohla. To samé platí i ohledně dalších pracovních míst – referentky oddělení Hospodaření s majetkem v operativní evidenci odboru Hospodaření s majetkem státu Územního pracoviště obec, a referentky oddělení Hospodaření s majetkem odboru OPdloučeného pracoviště obec Územního pracoviště obec, jak je zřejmé z pracovních náplní těchto pracovních míst. V případě řadových referentů navíc není třeba ani vysokoškolské vzdělání; postačí vzdělání vyšší odborné. K námitce žalobkyně ohledně zařazení těchto míst do platové třídy, kdy žalobkyně namítala, že ani jedno z nich není v 11. platové třídě, odvolací soud uvádí, že pracovní místo právníka oddělení operativní evidence do 11. platové třídy zařazeno je. Zbývající dvě pracovní místa jsou sice zařazena do 9. platové třídy, nicméně z hlediska posouzení vhodnosti nabízené práce není zařazení do platové třídy, resp. platové ohodnocení podstatné; relevantní jsou kritéria ve smyslu § 73a odst. 2 věta prvá zákoníku práce, tedy to, že musí jít o práci, která je pro zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci vhodná. Zjednodušeně lze ovšem říci, že zařazení daného místa do platové třídy je od kvalifikace zaměstnance závislé. V tomto případě žalobkyně disponovala vysokoškolským vzděláním, takže lze předpokládat její zařazení do vyšší platové třídy. Zařazení do 11., resp. 9. platové třídy však na vhodnosti nabízené práce nabízené práce ničeho nemění.

37. Odvolací soud tak shodně se soudem I. stupně uzavírá, že žalovaný svoji nabídkovou povinnost vůči žalobkyni ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce splnil a pokud žalobkyně ve stanovené lhůtě nabízenou práci v nabídce z datum odmítla, nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele a současně fikce nadbytečnosti ve smyslu § 52 písm. c) zák. práce tedy uplatnění výpovědního důvodu podle tohoto zákonného ustanovení. Výpověď z pracovního poměru je proto platným právním jednáním žalovaného, jak soud I. stupně správně dovodil. To, že žalovaný žalobkyni nenabídl i další pracovní místa, kterými disponoval, a to místo právníka metodik v oddělení metodiky právního jednání odboru Právní metodiky, dále referenta oboru personálního – právník, a referenta samostatného oddělení veřejných zakázek – právník, je z hlediska splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce nerozhodné.

38. Právní posouzení věc tak, jak jej soud I. stupně určil, je správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně nákladového výroku, který je souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

39. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, kdy odvolací soud rozhodoval též o náhradě nákladů řízení před soudem dovolacím podle § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. Žalovaný uspěl i v obou těchto řízeních, a má proto právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady hotových výdajů tak, jak je vyčíslil při odvolacím jednání dne datum - pět režijních paušálů po částka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 154/2015 Sb.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který věc rozhodl v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.