MSPH 5 A 135/2020-41

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: ELEKTROŠROT, a.s., IČ: 25003569 se sídlem Košťanská 264/12, Hudcov 415 01 Teplice zastoupená Mgr. Ing. Miroslavem Plevou, advokátem se sídlem Krupská 264/12, 415 01 Teplice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2020, č. j. MZP/2020/520/1018, takto:

Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2020, č. j. MZP/2020/520/1018, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 15 342 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Ing. Miroslava Plevy, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I. Základ sporu

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Ústí nad Labem (dále „prvostupňový správní orgán“ či „inspekce“) ze dne 17. 9. 2019, č. j. ČIŽP/44/2019/7027, byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání dvou přestupků podle zákonač. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 28. 2. 2019 (dále jen „zákon o odpadech“), za které jí byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Konkrétně byla uznána vinnou z přestupků podle - (i) § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 37c odst. 2 téhož zákona předala kvalifikovanému zájemci (autoservisu) k opětovnému použití celý autovrak, a to konkrétně vozidlo výrobní značky Ford Tranzit, bílé barvy, s VIN kódem X, rok výroby 2001 (dále „Ford Tranzit“), nikoli pouze jeho příslušnou část; - (ii) § 66 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech, kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 18 odst. 1 písm. i) téhož zákona nezabezpečila odpady, konkrétně vozidlo výrobní značky Volkswagen Caddy, červené barvy, s VIN kódem X, rok výroby 1996 (dále „VW Caddy“) před odcizením.

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil.

Ze správního spisu k dané věci vyplynulo, že dne 6. 12. 2018 vykonal prvoinstanční správní orgán kontrolu u žalobkyně, a to za účelem kontroly dodržování zákona o odpadech v provozovně žalobkyně - zařízení ke sběru, výkupu a zpracování odpadů – autovraků na adrese sídla žalobkyně, konkrétně ve věci nakládání s vozy VW Caddy a Ford Tranzit, a to na základě podnětu Policie ČR ze dne 22. 11. 2018. V rámci kontroly bylo zjištěno, že v areálu zařízení se nenachází ani jedno z popsaných vozidel, přičemž ve vztahu k vozu VW Caddy neměla žalobkyně ani povědomí o tom, že vůz chybí. Trestní oznámení krádeže tohoto vozidla podala žalobkyně až dne 11. 12. 2018. V rámci kontrolního řízení žalobkyně uvedla, že vozidlo Ford Tranzit na začátku ledna 2018 (cca 14 až 21 dnů po přijetí vozu do zařízení dne 11. 12. 2017) poskytla podnikateli panu S., který v X provozuje autovrakoviště k tomu, aby si vyndal z vozidla motor k dalšímu využití a vozidlo vrátil zpět. K vrácení vozu bez motoru došlo dne 11. 12. 2018. Vozidlo VW Caddy bylo po přijetí do zařízení žalobkyně uzamčeno a připraveno na parkovací ploše k následnému převozu do demontážních prostor, z této plochy bylo odcizeno. O provedené kontrole byl sepsán protokolč. ČIŽP/44/2019/4601, který byl dne 17. 6. 2019 doručen žalobkyni. Proti protokolu o kontrole podala žalobkyně dne 26. 6. 2019 námitky, ve kterých se vymezila proti skutkovým zjištěním učiněným prvoinstančním správním orgánem. Dnem 1. 8. 2019 prvoinstanční správní orgán zahájil s žalobkyní přestupkové řízení. Součástí oznámení o zahájení přestupkového řízení je poučení v následujícím znění: „Podle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu musí být obviněnému před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Rozhodnutí ve věci bude vydáno nejdříve po 10 dnech od doručení tohoto vyrozumění. V době po vydání rozhodnutí může tedy obviněný uplatnit své právo podle § 36 odst. 3 správního řádu.“ Přípisem ze dne 6. 8. 2019 žalobkyně požádala o nařízení ústního jednání ve věci. Dne 29. 8. 2019 se uskutečnilo ústní jednání, v rámci kterého zástupce žalobkyně uvedl, že vozidlo VW Caddy bylo zřejmě odcizeno úmyslně s cílem poškodit žalobkyni. Toto vozidlo bylo uzamčeno, bez provozních náplní, tedy bylo dle názoru žalobkyně dostatečně zabezpečeno proti krádeži. Ke krádeži zřejmě došlo mimo provozní dobu zařízení. K vozidlu Ford Tranzit přítomný zástupce žalobkyně uvedl, že vozidlo bylo panu S. poskytnuto celé z důvodu, aby demontáž provedl odborný servis, který pan S. provozuje, protože v provozovně žalobkyně žádní automechanici zaměstnáni nejsou. Současně bylo ujednáno, že vozidlo bude vráceno ihned po vyjmutí motoru. Prvoinstanční správní orgán konstatoval, že tato tvrzení budou zohledněna v rozhodnutí, které bude vydáno po řádném vyhodnocení skutkového stavu. O ústním jednání byl sepsán protokolč. ČIŽP/44/2019/6576.

Následně prvoinstanční správní orgán ve věci rozhodl prvoinstančním rozhodnutím. V rozhodnutí popsal průběh řízení a vyjádřil se k námitkám žalobkyně učiněným v průběhu řízení. K druhu uloženého správního trestu uvedl, že napomenutí by nesplnilo motivační úlohu nápravy, přičemž nelze přehlédnout, že k porušení právních povinností došlo při nakládání s nebezpečnými odpady. Při ukládání trestu přihlédl k závažnosti ohrožení životního prostředí a míře jeho poškození. V souladu s absorpční zásadou uložil trest za skutek nejpřísněji trestný [skutek ad 1 (ii)], přičemž míru závažnosti ohrožení v tomto případě hodnotil jako střední, a to vzhledem k rozsahu protiprávního činnosti, kdy se jednalo předání celého autovraku kvalifikovanému zájemci, nikoli jen jeho části (v tomto případě motoru). Prvoinstanční správní orgán se vyjádřil ke skutkové podstatě přestupku ohrožujícího životní prostředí tak, že k jejímu naplnění dojde vždy, když nejsou ze strany subjektu dodrženy právní předpisy týkající se nakládání s odpady, neboť tím je vyvoláno nebezpeční vzniku poruchy (str. 8 prvoinstančního rozhodnutí). Při stanovení výše pokuty prvoinstanční správní orgán dále přihlédl k porušení povinnosti stanovené v § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech (druhé přestupkové jednání) a k recidivě žalobkyně, kdy se nejednalo o první skutek, za který by byla pravomocně uznána vinnou. Za polehčující okolnost shledal skutečnost, že žalobkyně po kontrole inspekce provedla další opatření ve formě masivních konstrukcí k zamezení případného pokusu o odcizení.

Proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobkyně podala odvolání, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný se vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám a potvrdil právní i skutkové závěry, ke kterým dospěl prvostupňový správní orgán.

II. Rozebírání autovraků na náhradní díly lze podle § 37b odst. 1 písm. a) a § 37c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 1 zákonač. 185/2001 Sb., o odpadech, provádět pouze v zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, k jehož provozování byl příslušným správním orgánem udělen souhlas“.

Ve věci přitom není sporu o tom, že předmětný autovrak (Ford Tranzit) byl žalobkyní předán panu S., provozovateli autoservisu, právě za účelem jeho rozebrání na náhradní díly (vyjmutí motoru), přičemž pan S. nebyl provozovatelem zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, ale provozovatelem autoservisu. Právě tímto jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty deliktu podle § 37c odst. 2 zákona o odpadech. Pan S. si pak evidentně nebyl vědom rizik souvisejících s nakládáním s autovraky, když vozidlo Ford Tranzit, které měl ve své dispozici po dobu několika měsíců, nijak nezabezpečil, ale umístil jej na travnaté ploše u obce Polerady, bez oplocení či jiné formy zabezpečení. Mohlo tak dojít k nedovolenému nakládání s tímto autovrakem dalšími nepovolanými osobami, případně mohlo dojít i k jeho odcizení.

Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí v části týkající se přestupku podle § 66 odst. 4 písm. f) ve spojení s § 37c odst. 2 zákona o odpadech spočívající v nedostatečném odůvodnění či neúplném zjištění skutkového stavu je tak nedůvodná. Správními orgány zjištěný skutkový stav soud považuje za zcela dostatečný a správně aplikovaný na skutkovou podstatu § 66 odst. 4 písm. f) ve spojení s § 37c odst. 2 zákona o odpadech.

Ve vztahu k druhému vytýkanému jednání soud poukazuje na § 18 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, podle kterého provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů je povinen zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem. Porušení této povinnosti pak bylo podle § 66 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech považováno za přestupek [podle § 66 odst. 2 písm. b) zákona o odpadech platilo, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nezabezpečí odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem].

Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice popsal, v čem spatřuje naplnění skutkové podstaty § 66 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 1 písm. i) (viz str. 3 až 4 napadeného rozhodnutí), když uvedl, že nedostatečné zabezpečení odpadu před odcizením spatřuje v tom, že žalobkyně neměla přehled o převzatých odpadech a tudíž okamžitě nepoznala, že jí byly tyto odpady odcizeny a na tuto skutečnost patřičně nereagovala. Tím, že žalobkyně neměla převzaté odpady ve svém zařízení vůbec pod kontrolou nelze dle žalovaného tvrdit, že učinila všechna možná opatření, aby omezila riziko nekontrolovaného toku jí přebíraných odpadů mimo legální systém odpadového hospodářství, neboť zmizení předmětného autovraku zaznamenala až v průběhu kontroly prvoinstančního správního orgánu provedené dne 6. 12. 2018 a tuto skutečnost oznámila na policii až posléze.

Žalovaným zjištěný a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsaný skutkový stav nicméně soud nepovažuje za přiléhavý ve vztahu k aplikaci § 66 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech.

Skutková podstata přestupku uvedeného v citovaných ustanoveních spočívá v tom, že provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů poruší svou povinnost zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem. Skutková podstata tohoto přestupku tedy míří na časový okamžik předcházející znehodnocení, odcizení nebo úniku, jde tedy o povinnost preventivního charakteru. V rámci jejího řádného plnění by provozovatel zařízení měl učinit veškerá preventivní opatřující snižující možnost odcizení odpadu, z nichž některá měla žalobkyně zavedena (zamknutí vozidla, odčerpání provozních tekutin, kamerová kontrola v průběhu pracovní doby), jiná zavedla až následně po provedené kontrole (opatření ve formě masivních konstrukcí k zamezení případného pokusu o odcizení).

V rámci správního řízení tak správní orgány měly posuzovat vztah příčiny a následku, tedy zejména zda žalobkyní přijatá preventivní opatření proti zamezení odcizení byla přiměřená a dostatečná ve vztahu k následku, jemuž měly zabránit, tedy ve vztahu k nebezpečí ohrožení životního prostředí, k němuž mohlo v případě odcizení dojít.

Tato zjištění však správní orgány neučinily, když své závěry o naplnění skutkové podstaty přestupku uvedeného v bodě 1. ad (ii) založily na tom, že žalobkyně odcizení vraku včas nezjistila (a neoznámila). Ačkoli soud připouští, že vedení řádné evidence fyzického počtu autovraků by jistě mělo patřit mezi standardní povinnosti provozovatele zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, mezi porušením této povinnosti a následkem v podobě naplnění skutkové podstaty deliktu uvedeného v § 66 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech, příčinná souvislost není. Je tomu tak zejména proto, že žalovaným vytýkané zanedbání povinnosti směřuje k době po odcizení vozu, nikoli k době mu předcházející.

Namítá-li tak žalobkyně, že žalovaným učiněná skutková zjištění ve věci naplnění přestupku podle § 66 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech nemají oporu ve spise, soud tuto námitku shledává důvodnou.

Soud v této souvislosti poukazuje na zásadu nullum crimen sine lege certa a z této zásady pramenící požadavek, aby v případě nejasnosti byl volen spíše výklad restriktivní. Obdobný požadavek pak plyne i ze zásady in dubio pro libertate (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2023, čj. 8 As 14/2021-35, č. 4492/2023 Sb. NSS a v jeho bodě [27] citovaná judikatura Ústavního soudu). Dovozuje-li tak žalovaný, že v důsledku zanedbání fyzické evidence počtu vraků na odstavném parkovišti neučinila všechna možná opatření, aby omezila riziko nekontrolovaného toku jí přebíraných odpadů mimo legální systém odpadového hospodářství, ustanovení § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech vykládá extenzivním způsobem v neprospěch obviněného (žalobkyně).

Namítá-li žalobkyně, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá bližší hodnocení kritérií, podle kterých byla stanovena výše pokuty s ohledem na zjištěný skutkový stav, soud uvádí, že tuto námitku důvodnou neshledává. Prvoinstanční správní orgán se na str. 7 až 8 zabývá kritérii, na základě kterých stanovil výši pokuty. Při ukládání výše pokuty zohlednil zásadu absorpce, podle které se správní trest ukládá za přestupek nejpřísněji trestný. V posuzovaném případě jde o přestupek týkající se vozidla Ford Tranzit. Míru závažnosti ohrožení životního prostředí (materiální znak přestupku) v případě tohoto přestupku správní orgány hodnotí jako střední, neboť se jedná o odpad, pro který platí zvláštní povinnosti, které je nutné dle zákona o odpadech dodržovat. Smyslem úpravy je zajistit reálné využití materiálu vzniklého zpracováním, resp. demontáží autovraků. Prvoinstanční správní orgán přihlédl i ke skutečnosti, že předaný autovrak vozidla Ford Tranzit byl několik měsíců umístěn na travnaté ploše u obce Podsedice, kde nebylo žádné oplocení či jiné zabezpečení. Mohlo tak dojít k jeho nedovolenému a neodbornému nakládání nepovolanými osobami, či mohlo dojít k jeho odcizení. Při stanovení výše pokuty prvoinstanční správní orgán přihlédl i k porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech (vozidlo VW Caddy) a ke skutečnosti, že se nejednalo o první přestupek žalobkyně (viz str. 8 prvoinstančního rozhodnutí). Po kontrole prvoinstančního správního orgánu žalobkyně provedla další opatření ve formě masivních konstrukcí k zamezení případného pokusu o odcizení, k čemuž prvoinstanční správní orgán přihlédl jako k polehčující okolnosti. Za porušení povinnosti uvedené v § 37c odst. 2 zákona o odpadech je možné uložit pokutu až do výše 50 000 000 Kč, pokuta ve výši 80 000 Kč tedy spadá do dolní poloviny její maximální sazby. Žalovaný se kritérii pro uloženou výši pokuty zabýval na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry přijatými prvoinstančním správním orgánem.

III. E Moderace pokuty

Soud seznal za důvodnou námitku týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu ve věci přestupku popsaného v bodě 1 ad (ii) tohoto rozsudku, a z toho důvodu napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že výše uložené pokuty byla stanovena s přihlédnutím ke skutečnosti, že došlo ke spáchání dvou deliktů, přičemž okolnosti spáchání druhého z přestupků dosud nejsou postaveno najisto, soud považuje za předčasné vyjadřovat se k možnosti moderace uložené pokuty či upuštění od ní.

Tuto námitku tak v současné chvíli nevypořádává.

Městský soud si je vědom, že při porovnávání obou právních úprav je třeba postavit na jisto, zda je použití nové právní úpravy jako celku z hmotněprávního hlediska příznivější pro pachatele. Musí tedy posoudit, zda použití nové právní úpravy jako celku při posuzování jednání pachatele skutečně bylo pro žalobkyni příznivější, nikoliv pouze hypoteticky za splnění dalších podmínek. Tedy buďto tak, že skutek žalobkyně by nebyl ve světle nové právní úpravy vůbec trestný (ve smyslu správního trestání), nebo by jí podle této nové právní úpravy měl být uložen mírnější trest (např. nižší pokuta) (srov. též rozsudky Nejvyššího správní soudu ze dne 5. 6. 2018 č.j. 4 As 96/2018-45, ze dne 27. 6. 2018 č.j. 4 As 114/2018-49 či ze dne 8. 2. 2021, čj. 5 As 102/2018 - 35).

Soud především uvádí, že obecná pravidla pro určení druhu a ukládání trestu, jakož i podmínky zániku odpovědnosti jsou upraveny zákonemč. 250/2016 Sb., které v nezměněné podobě platily i v době vydání napadeného rozhodnutí. V mezidobí mezi vydáním napadeného rozhodnutí a rozhodnutím zdejšího soudu došlo ke změně hmotněprávního předpisu upravujícího jednotlivé skutkové podstaty přestupků spáchaných v oblasti odpadového hospodářství – nakládání s autovraky – a jim odpovídající druhy a výše správních trestů. Městský soud zároveň uvádí, že toto porovnání provádí výhradně k přestupku uvedenému pod bodem 1 ad (i) tohoto rozsudku, když ve vztahu k druhému vytýkanému přestupku [bod 1 ad (ii)] shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným (viz body 30 až 37 tohoto rozsudku).

Podle § 37c odst. 2 zákona o odpadech platilo, že zpracovatel může nabídnout části autovraků výrobci, akreditovanému zástupci, popřípadě jinému kvalifikovanému zájemci k opětovnému použití. Za kvalifikovaného zájemce se považuje právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání v oboru opravy a servisu motorových vozidel podle zvláštního právního předpisu. K tomu publikovaná druhá právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 63/2013-51, č. 3233/2015 Sb. NSS, vyložila, že „II. Rozebírání autovraků na náhradní díly lze podle § 37b odst. 1 písm. a) a § 37c odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 1 zákonač. 185/2001 Sb., o odpadech, provádět pouze v zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, k jehož provozování byl příslušným správním orgánem udělen souhlas“.

Stejná povinnost, tedy, že rozebírání autovraků na náhradní díly je oprávněn (a povinen) provést pouze zpracovatel vozidla s ukončenou životností pak vyplývá i z ust. § 109 odst. 2 písm. a) a b) zákona o výrobcích s ukončenou životností. Podle těchto ustanovení totiž platí, že (a) zpracovatel vozidel s ukončenou životností je dále kromě povinností stanovených zákonem o odpadech povinen provést demontáž vozidla s ukončenou životností alespoň na podstatné části vozidla, s výjimkou demontáže karoserie, nebo vozidlo s ukončenou životností předat dalšímu zpracovateli vozidel s ukončenou životností a (b) zpracovatel vozidel s ukončenou životností je dále kromě povinností stanovených zákonem o odpadech povinen demontovat, soustřeďovat a skladovat opětovně použitelné díly tak, aby je bylo možné v maximální míře opětovně použít nebo za tím účelem předat jiné osobě.

Skutková podstata přestupku ve věci vozidla Ford Tranzit tedy zůstala nezměněna i po přijetí nové právní úpravy. Dovozuje-li žalobkyně, že k odejmutí části autovraků je oprávněna i jiná osoba než zpracovatel, a to na základě ust. § 102 odst. 1 písm. e) zákona o výrobcích s ukončenou životností, městský soud uvádí, že toto ustanovení postihuje zcela jiný případ, a to vyjmutí konečným uživatelem, před předáním výrobku provozovateli (zpracovateli) vozidla s ukončenou životností.

Podle § 102 odst. 1 písm. e) zákona o výrobcích s ukončenou životností se totiž pro účely tohoto zákona se rozumí opětovně použitelnými díly části, které byly z vozidla s ukončenou životností vyjmuty po kvalifikované demontáži zpracovatelem vozidel s ukončenou životností nebo po dohodě s ním konečným uživatelem za účelem opětovného použití; za opětovně použitelný díl se nepovažuje karoserie nebo její část, pokud je na ní vyznačené identifikační číslo vozidla (VIN).

Podle důvodové zprávy k zákonu o výrobcích s ukončenou životností je třeba konečným uživatelem rozumět každého, kdo měl vybraný výrobek před ukončením jeho životnosti u sebe a mohl ho užívat, a to bez ohledu na to, zda je jeho vlastníkem a zda ho skutečně používal či nikoliv. Konečným uživatelem však není ten, v jehož držení se stane odpadem vybraný výrobek, který je předmětem jeho podnikatelské činnosti spočívající v dodávání takových výrobků nebo služeb spojených s takovými výrobky. Pan S. jakožto provozovatel autoservisu definici konečného uživatele jistě nesplňuje.

Ke shodnému závěry lze dospět i z důvodové zprávy k zákonu o výrobcích s ukončenou životností (§ 104, 108 a 109) podle které je základní povinností každého, kdo se zbavuje vozidla s ukončenou životností nebo jeho části, předat tyto pouze osobě oprávněné ke sběru vozidel s ukončenou životností. Tím není dotčena možnost odevzdat samostatně ty části vozidla s ukončenou životností, které jsou elektrozařízením, baterií nebo akumulátorem nebo pneumatikou, ke zpětnému odběru v rámci příslušných systémů výrobců těchto vybraných výrobků. Naplňuje-li vozidlo ještě před předáním oprávněné osobě definiční kritéria odpadu podle zákona o odpadech, je vlastník takového vozidla s ukončenou životností povinen umístit je na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí nebo zdraví lidí a v případě veřejně přístupného místa nenaruší vzhled obce. Totéž platí i pro podstatné části vozidla s ukončenou životností. Na porušení této povinnosti navazuje právní úprava odstranění odstaveného vozidla v § 105. Okamžikem předání vozidla s ukončenou životností do zařízení ke sběru, resp. zpracování, vozidel s ukončenou životností je toto vozidlo nebezpečným odpadem (katalogové číslo 16 01 04*), a není tedy možné jeho opětovné použití. Zákon rozlišuje mezi provozovateli zařízení, kteří mohou provádět pouze sběr vozidel s ukončenou životností, a zpracovateli, kteří jsou kromě zpracování vždy současně oprávněni ke sběru vozidel s ukončenou životností (resp. zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností je vždy zároveň zařízením ke sběru vozidel s ukončenou životností). Toto rozlišování souvisí s vymezením povinností při sběru a při zpracování vozidel s ukončenou životností (§ 108 a 109). Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností musí po provedení příslušných operací a splnění stanovených povinností předat vozidlo s ukončenou životností pouze zpracovateli, pokud jím sám není. Provozovatel zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností nesmí provádět žádné demontážní práce vyjma odpojení baterie a znehodnocení VIN kódu. S tím tedy také souvisí povinnost zapojit se do systému SEPNO, neboť bude docházet k přepravě nebezpečných odpadů, a to konkrétně odpadů pod katalogovým číslem 16 01 04*. Odstranění nebezpečných částí a odčerpání provozních kapalin může provést pouze zařízení ke zpracování vozidel s ukončenou životností. Zpracovatel vozidla s ukončenou životností bude mít povinnost provést demontáž vozidla alespoň na podstatné části, s výjimkou demontáže karoserie, nebo vozidlo s ukončenou životností předat dalšímu zpracovateli. Nutnost rozebrat vozidlo na jeho podstatné části je nezbytné opatření vedoucí k materiálové čistotě odpadů vzniklých při zpracování vozidel, což má pozitivní vliv na jejich následnou recyklaci. V návaznosti na plnění stanovených cílů pro opětovné použití je zpracovatelům vozidel s ukončenou životností daná mimo jiné povinnost demontovat, soustřeďovat a skladovat opětovně použitelné díly tak, aby je bylo možné v maximální míře opětovně použít nebo za tímto účelem předat jiné osobě. Ustanovení vede k povinnosti provádět demontáž použitelných dílů, po kterých je na trhu poptávka, a jsou reálně opětovně použitelné tak, aby nedocházelo k jejich znehodnocení/poškození jak při demontáži, tak během procesu skladování.

Stejně tak zůstaly beze změny i druh správního trestu i maximální výše sankce.

Podle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o výrobcích s ukončenou životností právnická nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí přestupku tím, že jako provozovatel zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností nesplní některou z povinností stanovených v § 106 odst. 4 nebo 5, § 108 odst. 1, § 109 odst. 1 až 3 nebo 5 nebo § 110 odst. 5. Podle § 125 odst. 3 zákona o výrobcích s ukončenou životností za přestupky lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 písm. b), e), h), j), m), o) až r), u) až w).

Porušení povinnosti kladené žalobkyni za vinu dle bodu 1 ad (i) tohoto rozsudku tak představuje přestupek i podle zákona o výrobcích s ukončenou životností, přičemž druh i výměra sankce jsou za tento přestupek stejné. Nová právní úprava přijatá zákonemč. 542/2020 Sb. tak nepředstavuje právní úpravu pro žalobkyni příznivější, který by byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Závěrem soud uvádí, že městský soud napadené rozhodnutí zrušil z výše uvedených důvodů (body 30 až 37 tohoto rozsudku) podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.

Žalovaný v dalším řízení opatří dostatek skutkových zjištění, zda žalobkyně skutečně zanedbala povinnost zabezpečit vůz VW Caddy před odcizením. Dospěje-li žalovaný k závěru, že žalobkyně tuto povinnost zanedbala, porovná dosavadní právní úpravu s novou právní úpravou obsaženou v zákoně o výrobcích s ukončenou životností, a to analogicky dle porovnání učiněného soudem v kapitole III. D tohoto rozsudku. V závislosti na učiněných skutkových zjištěních a jejich aplikaci na skutkovou podstatu přestupku podle § 35c odst. 2 zákona o odpadech pak nově zhodnotí i výši uložené sankce. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. jsou správní orgány vázány právním názorem vysloveným soudem v tomto rozsudku.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož měla žalobkyně ve věci plný úspěch, náleží jí náhrada nákladů řízení. Tyto náklady představují náklady na soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a náhradu hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhláškyč. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za návrh ve věci samé (žaloba) a podání ze dne 9. 3. 2021 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby náleží zástupci žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a o daň z přidané hodnoty, kterou je advokát coby plátce DPH povinen z přiznané odměny a náhrady hotových výdajů zaplatit. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 15 342 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 21.12.2023

Mgr. Gabriela Bašnáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu