MSPH 5 A 79/2019-68

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: Mgr. M. M. bytem X zastoupený JUDr. Janem Burešem, Ph. D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5 – Košíře o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 30. 4. 2019, č. j. 74/2019-NBÚ/07-OP, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Základ sporu

Žalobce dne 24. 9. 2018 požádal žalovaného o vydání osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 1. 2019, č. j. 7049/2019-NBÚ/P, žalobci nebylo osvědčení vydáno. Následně podaný rozklad zamítl ředitel žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím, které žalobce nyní podanou žalobou napadl u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“).

Žalovaný v prvostupňovém správním rozhodnutí odkázal na písemnosti od jiného orgánu státu, které jsou zařazeny v utajované části bezpečnostního svazku pod číslem 3, 8 a 11. Vyhodnocení těchto podkladů je založeno pod pořadovými čísly 14 a 15 v utajované části bezpečnostního svazku. Z těchto dokumentů podle žalovaného plyne, že u žalobce bylo zjištěno bezpečnostní riziko dle § 14 odst. 3 písm. d) zákonač. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění účinném do 11. 3. 2020 (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“), tedy chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace. Podle žalovaného se chování, ve kterém bylo spatřováno bezpečnostní riziko, dopustil žalobce úmyslně a opakovaně. Toto jeho chování může mít přímý přesah do oblasti ochrany utajovaných informací, činí žalobce nedůvěryhodným, a žalovaný tak neměl dostatečnou záruku, že žalobce bude vždy nakládat s utajovanými informacemi odpovědně a svědomitě, dodržovat veškeré zákonem stanovené povinnosti a nedopouštět se jejich zneužití ve svůj prospěch či prospěch jiných osob. Dále vyslovil, že v souladu s § 122 odst. 3 zákona o utajovaných informací nemůže uvést bližší informace o konkrétním chování žalobce, které mají vliv na jeho důvěryhodnost, neboť by tím byl závažným způsobem ohrožen zájem jiného orgánu státu.

Ředitel žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí připomenul, že při konstatování bezpečnostního rizika dle § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací se nejedná o pochybení spočívající ve „vyzrazení“ utajovaných informací, resp. „způsobení“ nebezpečí. V bezpečnostním řízení se posuzuje bezpečnostní spolehlivost a nikoliv (případná) trestní či kázeňská odpovědnost podle jiných předpisů. Ředitel žalovaného nezpochybňuje, že žalobce vykonával svoji dosavadní službu svědomitě a bezproblémově. Tato se však v bezpečnostním řízení nikterak nehodnotí. Bezpečnostní řízení je postaveno na zásadě vyloučení všech pochybností o existenci bezpečnostních rizik u prověřovaných osob, přičemž podle judikatury Nejvyššího správního soudu pro závěr o bezpečnostní nespolehlivost postačuje pouze podezření, resp. pravděpodobnost bezpečnostního rizika. Ředitel žalovaného souhlasil s prvostupňovým správním orgánem, že podklady poskytnuté mu jiným orgánem státu jsou dostatečně konkrétní a podrobné, aby mu umožnily ověřit jejich věrohodnost, vyváženost i relevanci k otázkám rozhodným pro bezpečnostní řízení.

K námitce, že prvostupňové rozhodnutí není zdůvodněno, ředitel uvedl, že je odůvodněno zcela v souladu s § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací - jsou v něm uvedeny podklady pro vydání rozhodnutí, stupeň jejich utajení a v obecné rovině je pak „naznačeno“ jednání žalobce, které bezpečnostní riziko představuje. Tento postup aprobuje i ředitelem citovaná judikatura správních soudů a Ústavního soudu. Strohost odůvodnění vyplývá i ze skutečnosti, že žalobce je policista, který by při bližší specifikaci mohl „uhodnout“ či „vystopovat“ konkrétní události zakládající bezpečnostní riziko a tím ohrozit další postupy příslušných orgánů.

Námitku, dle které nebyla žalobci dána možnost se vyjádřit k dokumentu doručenému dne 9. 1. 2019 (dokument založený pod pořadovým číslem 3 utajované části bezpečnostního svazku), jelikož pohovor s ním byl proveden již 12. 11. 2018, ředitel rovněž nepovažoval za důvodnou. Pohovor se provádí vždy, je-li to nutné pro zjištění skutečného stavu věci. Podle § 105 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací je nutné provést pohovor pouze v řízení o osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení Přísně tajné. Žalovaný nepovažoval za podstatné provést nový pohovor po obdržení dokumentu dne 9. 1. 2019. Zároveň dle § 105 odst. 7 zákona o ochraně utajovaných informací nesmí být při pohovoru sdělovány utajované informace, přičemž daný dokument utajované informace obsahoval.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného, replika žalobce a ústní jednání

Žalobce v podané žalobě namítá, že se nedopustil žádného jednání, které by mohlo být hodnoceno jako bezpečnostní riziko, nikdy nevyzradil jakékoli citlivé, natož pak utajované informace, ani nezpůsobil nebezpečí jejich vyzrazení. Není si vědom žádného jednání, kterým by měl zneužít exkluzivního oprávnění v souvislosti se svým služebním zařazením. Žalobce nenese odpovědnost za to, dostal-li se některý z jeho bývalých kolegů do konfliktu se zákonem. I ve styku s bývalými kolegy si žalobce počínal vždy maximálně obezřetně, a dozvěděl-li se, že některý z bývalých kolegů má jakékoli problémy se zákonem, okamžitě s ním z obezřetnosti ukončil kontakty. Odmítá, že by kdy, ať již úmyslně či neúmyslně vyzrazoval nějaké konkrétní informace, které vyzradit nesměl, natož pak opakovaně. Žalobce navrhoval jako důkaz provést služební hodnocení z 21. 8. 2014 a 28. 2. 2017, stejně jako výslech jeho bývalých či stávajících nadřízených, čímž chce žalobce dokázat své osobnostní a charakterové kvality a dvacetiletou bezproblémovou službu příslušníka bezpečnostního sboru.

Obě správní rozhodnutí jsou dle žalobce nepřezkoumatelná, jelikož neobsahují dostatečné odůvodnění. Žalovaný měl alespoň obecně popsat, v čem spatřuje bezpečnostní nespolehlivost žalobce, v jakém ohledu představuje bezpečnostní hrozbu, jakým způsobem se jeho nespolehlivost projevuje, resp. by se mohla projevovat, jaké hodnoty by mohly být potenciálně ohroženy či narušeny, jaké informace by mohly být žalobcem vyzrazeny zejména za situace, kdy v praxi se s žádnými utajovanými informacemi ve stupni utajení Důvěrné fakticky ani nesetkal. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 5/2008-63, č. 1951/2009 Sb. NSS, je oprávnění nesdělit všechny důvody rozhodnutí třeba aplikovat výjimečně, tedy v ojedinělých případech. Správní orgány byly povinny zdůvodnit, proč přistoupily k tomuto výjimečnému oprávnění právě v případě žalobce.

Podle rozsudku kasačního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 49/2013-28, č. 2954/2014 Sb. NSS, mají správní orgány při shledání více skutkových důvodů pro existenci bezpečnostního rizika zdůvodnit každý z těchto důvodů. Správní orgány tímto způsobem nepostupovaly.

Pohovorem ze dne 12. 11. 2018 nebylo možné nijak ověřit ani vyvrátit sdělení, které žalovaný obdržel až dne 9. 1. 2019 a žalobci ani nebyla dána možnost se formou pohovoru k tomuto dokumentu vyjádřit. Žalobci nebyla dána ani možnost seznámit se se spisovým materiálem, s neutajovanými podklady, a vyjádřit se k nim.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval velkou část argumentů, jež uvedl jeho ředitel v žalobou napadeném rozhodnutí, které proto městský soud již nerekapituluje. Dodal, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 5/2008 nevyplývá žalobcem dovozovaná povinnost zdůvodnit výjimečnou možnost nesdělit důvody rozhodnutí opírající se o utajované informace. Žalovaný je názoru, že rozhodnutí jsou odůvodněna v souladu s § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 49/2013 není přiléhavý, jelikož v nyní posuzovaném případě nebylo shledáno více skutkových důvodů. Žalovaný rovněž uvedl, že původce informace zařazené v bezpečnostním svazku pod číslem 8 sdělil, že tuto informaci již není nutné chránit, proto ji žalovaný vyřadil z utajované části spisu a zařadil ji do části neutajované.

Žalobce v replice ze dne 9. 5. 2023 uvedl, že vzhledem k tomu, že dokument původně zařazený v utajované části bezpečnostního svazku pod číslem 8 byl vyloučen z utajení a žalovaný ve vyjádření k žalobě k němu uvedl, že na základě tohoto dokumentu existence rizikového chování u osoby žalobce shledána nebyla, je založeno podezření o možné účelovosti postupu jiného orgánu státu. Utajení a následné odtajnění této informace zakládá podezření, zda takto žalovaný nepostupoval z toho důvodu, aby se vypořádal s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 49/2013. S ohledem na plynutí času a tedy možnost, že původně utajené informace již nemusí být nadále utajené, žalobce soudu navrhl, aby učinil dotaz k původcům informací, zda trvají důvody pro utajení dokumentů zařazených v utajované části bezpečnostního svazku. Žalobce rovněž zopakoval návrh na provedení výslechu svědků, jež již navrhoval v podané žalobě.

Na ústním jednání dne 15. 5. 2023 žalobce odkázal na obsah podané žaloby a navrhl, aby soud přehodnotil, zda je nutné utajované informace uchovávat odděleně od soudního spisu. Je-li totiž důvod pro jejich utajení spatřován v tom, aby se žalobce neseznámil s postupy policie, je to zbytečné, jelikož žalobce jakožto dlouholetý policista tyto postupy zná. Dále zdůraznil, že vzhledem k tomu, že neměl možnost se seznámit s informacemi zařazenými v bezpečnostním svazku, je povinností soudu komplexně přezkoumat rozhodnutí a postup žalovaných správních orgánů. Žalobce navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí ředitele žalovaného a prvostupňové správní rozhodnutí. Žalovaný odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí a vyjádření k žalobě a navrhl zamítnutí žaloby. K návrhu žalobce na dotaz původcům informací ke zjištění, zda jsou informace stále utajené, uvedl, že takto již soud postupoval.

Žalobce v žalobě navrhoval provedení důkazu účastnickou výpovědí žalobce, výslechem čtyř bývalých kolegů žalobce a služebním hodnocením ze dne 21. 8. 2014 a 28. 2. 2017. Těmito důkazy chtěl žalobce prokázat, své osobnostní a charakterové kvality a dvacet let trvající bezproblémový průběh služby. Soud těmto návrhům nevyhověl, jelikož tyto skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné. Ředitel žalovaného v rozhodnutí napadeném žalobou uvedl, že nezpochybňuje žalobcům dosavadní svědomitý a bezproblémový výkon služby. Soud dodává, že navrhované důkazy jsou i nadbytečné, jelikož pro rozhodnutí o věci jsou zcela dostačující dokumenty již shromážděné. Soud neprovedl důkazy listinami založenými ve správním spisu (rozklad, napadené rozhodnutí a další), jelikož správním spise se důkazy v soudním řízení správním neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního souduč. j. 9 Afs 8/2008 - 117 ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS).

III. B Posouzení bezpečnostní spolehlivosti

Soud se dále zabýval samotným přezkumem žalobou napadeného rozhodnutí.

Aby fyzické osobě mohlo být vydáno osvědčení pro přístup k utajovaným informacím, musí tato osoba být – mimo jiné – bezpečnostně spolehlivá [§ 12 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací]. Tuto podmínku musí dotčená osoba splňovat po celou dobu platnosti osvědčení, jinak jeho platnost žalovaný zruší (§ 12 odst. 2 ve spojení s § 101 odst. 2 tohoto zákona).

Podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko (§ 14 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací). Některé skutečnosti představují podle zákonodárce bezpečnostní riziko vždy (§ 14 odst. 2 tohoto zákona). Vedle nich ovšem zákonodárce vymezil skutečnosti, které lze též považovat za bezpečnostní riziko (§ 14 odst. 3 tohoto zákona). Jednou z nich je chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její schopnost utajovat informace [§ 14 odst. 3 písm. d) tohoto zákona]. Právě o takovou skutečnost šlo i v posuzované věci. Pojem „riziko“ v sobě zahrnuje určitou obavu, nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního rizika je tedy nutno vykládat tak, že shromážděné podklady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 5 As 44/2006-74, ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 9/2010-94, ze dne 19. 4. 2022, č. j. 9 As 62/2021-74).

Posouzení, zda skutečnost, kterou lze pokládat za bezpečnostní riziko, v konkrétním případě takové riziko vskutku představuje, zákonodárce ponechal na správním uvážení žalovaného (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As č. j. 31/2011-101, č. 2602/2012 Sb. NSS, nebo ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9 As 134/2017 42, bod 32). Při posuzování zjištěné skutečnosti se přihlíží k tomu, do jaké míry může zjištěná skutečnost ovlivnit schopnost utajovat informace, k době jejího výskytu, k jejímu rozsahu, charakteru a k chování fyzické osoby v období uvedeném v odstavci 4 [§ 14 odst. 6 zákona o ochraně utajovaných informací].

Správní orgány v obou vydaných správních rozhodnutích vycházely zejména z informací zařazených v utajované části bezpečnostního svazku pod číslem 3, 8 a 11. Skutečnosti tam uvedené následně žalovaný vyhodnotil v dokumentech založených pod čísly 14 a 15 utajované části bezpečnostního svazku. Na základě těchto zjištění správní orgány dospěly k závěru, že u žalobce bylo zjištěno bezpečnostní riziko, tedy chování, které má vliv na jeho důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace. Podle správních orgánů se žalobce chování, v němž bylo spatřováno bezpečnostní riziko, dopustil úmyslně a opakovaně.

Po seznámení se s utajovanou částí spisu a zejména dokumenty založenými na čísle 11, stejně jako se závěry žalovaného uvedenými na čísle 14 a 15, soud zcela souhlasí se správními orgány ohledně závěrů týkajících se bezpečnostního rizika žalobce. Z daných dokumentů je nade vši pochybnost zřejmé, že žalobce představoval bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. d) zákona o ochraně utajovaných informací. Utajovaná část spisu obsahuje zcela konkrétní a věrohodné informace, ze kterých plyne jednoznačný závěr o bezpečnostním riziku, které žalobce představoval. Podklady byly dostatečně konkrétní, bylo patrné, jakým způsobem byly získány a o jaké konkrétní skutkové zjištění se opíraly. Jednoznačně z nich plyne, že žalobce se chování, které má vliv na jeho důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může ovlivnit jeho schopnost utajovat informace, dopustil skutečně vědomě a opakovaně. Tyto podklady považuje soud za zcela relevantní pro posouzení existence bezpečnostního rizika a zároveň za věrohodné a dostatečně přesvědčivé. Soud v nich nenašel žádné rozpory nebo nesrovnalosti, které by jejich věrohodnost a pravdivost zpochybňovaly. Správní orgány shromáždily dostatek podkladů, ze kterých plyne alespoň podezření o existenci bezpečnostního rizika ze strany žalobce, což je dostatečná míra k tomu, aby mu nebylo vydáno osvědčení fyzické osoby ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací (viz výše bod [23] tohoto rozsudku). Soudu nevznikly ani žádné pochybnosti o zákonnosti pořízení zpráv příslušných orgánů státu k osobě žalobce.

Nejde tak o situaci, kterou Nejvyšší správní soud zkritizoval například v rozsudku ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012-28, č. 2825/2013 Sb. NSS, kde v předložených utajovaných informacích zcela chybělo „cokoli, co by nezávislému příjemci informace umožnilo učinit si závěr o její věrohodnosti. Z toho, co je obsahem správního spisu, včetně jeho utajované části, nelze učinit žádný závěr, zda informace zpravodajské služby popisuje skutečný stav věcí, anebo zda se jedná o tvrzení zcela či zčásti smyšlené nebo zkreslené. Není z ní patrné, jakým způsobem byla získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Nezávislému příjemci informací, jímž je v daném případě soud, pak nezbývá nic jiného, než této informaci uvěřit, nebo neuvěřit. Takový podklad rozhodnutí není v právním státě přípustný, jestliže rozhodnutí správního orgánu, třebaže zcela legitimně podléhá vysokému stupni utajení, zasahuje do tak významných subjektivních práv stěžovatele, jakým je základní právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny). Představa, že soud uvěří zpravodajské službě, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě.“

Vědom si soud limitů, které jsou na něj uvaleny stran odůvodnění tohoto rozsudku, nemůže nijak konkrétně odpovědět na žalobcovy námitky rekapitulované v bodě [6] tohoto rozsudku. Soud tak nemůže potvrdit ani vyvrátit či nijak reagovat na tvrzení žalobce, že nevyzradil jakékoliv utajované či citlivé informace, že nezneužil oprávnění v souvislosti se služebním zařazením, že nenese odpovědnost za to, dostal-li se některých z jeho bývalých kolegů do konfliktu se zákonem. Soud si byl při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vědom těchto tvrzení žalobce, přesto skutečnosti plynoucí z utajované části spisu odůvodňují nevydání osvědčení pro fyzické osoby žalobci.

Žalobce namítá, že obě správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, jelikož měl žalovaný alespoň obecně popsat, v čem spatřuje bezpečnostní nespolehlivost. Tato námitka není důvodná. K závěru o existenci bezpečnostního rizika u žalobce dospěl žalovaný i jeho ředitel na základě skutkových zjištění o jednání žalobce, která čerpal z listin majících povahu utajovaných informací. To žalovanému znemožnilo uvést v odůvodnění rozhodnutí konkrétní důvody pro jeho vydání a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení těchto zjištění, v širším rozsahu. Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných informací, podle kterého jsou-li některé z důvodů vydání rozhodnutí utajovanými informacemi, uvede se v odůvodnění pouze odkaz na podklady pro vydání rozhodnutí a jejich stupeň utajení. K tomu lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 377/04 (N 136/46 SbNU 283), podle kterého „není jistě možné, aby byl Úřad pod záminkou absolutního zachování procesních práv účastníka nucen uvádět ve svých rozhodnutích skutečnosti, které by mohly ohrozit zájem státu, efektivitu práce zpravodajských služeb či policejních složek, anebo bezpečnost jejich agentů či třetích osob“. V rámci žalovaným vedeného bezpečnostního řízení je třeba vzít v potaz legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných informací a neuvádět do rozhodnutí takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem ohrožovalo. V tomto smyslu tedy rozhodnutí, u něhož nejsou v souladu s § 122 odst. 3 o ochraně utajovaných informací uvedeny důvody proto, že jde o utajované informace, nelze jen proto považovat za nepřezkoumatelné, neboť zákon zde výjimečně umožňuje v rozhodnutí tyto důvody neuvádět. Ostatně i soud výše dospěl k závěru, že vzhledem k povaze informací nemohl žalobci sdělit ani anonymizované či agregované údaje.

Soud souhlasí s žalovaným, že na posuzovanou věc nedopadají žalobcem citované závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 49/2013. V tomto rozsudku kasační soud uvedl, že shledal-li správní orgán více skutkových důvodů pro existenci bezpečnostního rizika, musí odůvodnit, zda závěr o bezpečnostním riziku obstojí ve vztahu ke každému skutkovému důvodu. V nyní posuzované věci však žalovaný dospěl k závěru o bezpečnostním riziku pouze na základě jednoho skutkového důvodu, a to skutečnosti, že se stěžovatel choval způsobem, který má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost a může mít vliv na žalobcovu schopnost utajovat informace. Soud nicméně souhlasí s tvrzením žalovaného uvedeným ve vyjádření k žalobě, na které poukazoval žalobce v podané replice, že na základě informace zařazené do bezpečnostního spisu podč. 8 nebyla existence rizikového chování žalobce shledána. Jak soud uvedl výše (bod [26] tohoto rozsudku), bezpečnostní riziko žalobce plyne zejména z listin založených pod číslem 11 utajované části bezpečnostního svazku. Namítá-li žalobce, že žalovaný odtajnil informace podč. 8 záměrně, soud uvádí, že to byla Národní protidrogová centrála Služby kriminální policie a vyšetřování, jež odtajnila tyto informace, proto odtajnění nelze ani teoreticky přičítat žalovanému.

Žalobce rovněž namítal, že jeho pohovorem ze dne 12. 11. 2018 nebylo možné ověřit ani vyvrátit sdělení, které žalovaný obdržel dne 9. 1. 2019. Jak správně ředitel žalovaného uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, podle § 105 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací pohovor se provádí nutně jen pro stupeň utajení Přísně tajné, jinak pouze tehdy je-li třeba objasnit skutečný stav věci. Informace ze dne 9. 1. 2019 byla utajovaná, proto by ji ani žalovaný nemohl žalobci sdělit a ten by ji tak nemohl potvrdit, vyvrátit, či se k ní při pohovoru jakkoliv vyjádřit.

Posledně žalobce namítá, že mu nebyla dána možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se alespoň k neutajované části spisu. Podle § 159 zákona o ochraně utajovaných informací se na nyní posuzované řízení nevztahuje správní řád, tedy ani povinnost dát účastníku možnost vyjádřit se k podkladům řízení před vydáním rozhodnutí (§ 36 odst. 3 zákonač. 500/2004 Sb., správního řádu). Ke shodnému závěru dospěl už i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 111/2018-44, bod 36. Žalovaný tedy neměl povinnost vyzvat žalobce, aby se se správním spisem před vydáním rozhodnutí seznámil. Ze správního spisu ani neplyne, že by žalovaný žalobci jakkoliv bránil nahlédnout do spisu. Toho žalobce i využil, když dne 31. 1. 2019 (tedy po vydání prvostupňového správního rozhodnutí) do spisu nahlédl.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou a ani nad rámec vznesených námitek neseznal žalobou napadené rozhodnutí nezákonné či dokonce nesprávné, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 15.05.2023

Mgr. Gabriela Bašnáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu